---

část jednadvacátá: Šutr

Alex

Ulfrik a jeho muži se vrátili do Větrného Žlebu. Ale bez nás. Vzhledem k okolnosti, že jsme přišli na to, kým Laura doopravdy je, jsme nehodlali riskovat její ztrátu. Přeci jen, je poslední nadějí pro Skyrim. Ač se to zdálo absurdní, legendy nelhaly. Na císařském trůnu smí sedět pouze pravý Septim, nikdo jiný. Tak jak císařství započalo prvním z nich, Tiberiem Septimem, posledním mělo také skončit. Proto když se Martin Septim obětoval a břemeno vlády musel převzít kancléř, bojový mág Ocato, začalo upadat. Dost mi to připomínalo to, co mi kdysi říkal jeden člen cechu zloděju o jeho paní Notcural.

„Notcural nepotřebuje kněze, ani uctívání. Sílu ji dává to, jak žijeme. Ve stínu, nenápadní. Ona nás za to dělá silnějšími, ač to na první pohled nemusí být patrné. Ovlivňuje štěstí. Ovlivňuje, zda v danou chvíli zámek vypáčíš, nebo ne, nebo zda tě chytí stráže….“

Je snad možné, že to, zda na trůnu sedí Septim, ovlivňuje „štěstí“ císařství? Je pravda, že Septimové měli v rodině vrozenou vůdčí povahu a talent pro diplomacii, ale zdráhal jsem se uvěřit, že by to mělo až takový vliv. Titus Mede II. přeci údajně taky byl docela dobrý státník. I když, sebelepší státník neudrží říši dlouho, když mu jsou házeny klacky pod nohy a osud mu udílí jednu ránu za druhou. Je jasné, že nástupem Laury na trůn se určitě vše nezačne mžikem oka samo od sebe zlepšovat, ale naše snahy zachránit Tamrielské císařství snad konečně ponesou nějaké ovoce. Jestli je však Laura poslední Septim, s její smrtí její rod zanikne. A s ním i císařství. A to neberu v potaz to, že pokud Princ brány Oblivionu otevře a nastane to, co se dělo před dvěma sty lety, nebude žádná cesta, jak bariéru mezi světem daeder a světem smrtelníku zase zavřít. Princ a Dagon, dva grázlové táhnoucí za jeden provaz. Třebaže oba dva mají zrádné povahy a věrnost pro ně nemá velký význam, bohužel pro nás to nevypadá, že by chtěl jeden druhého zradit. Naopak, tohle spojenectví je pro ně velmi výhodné. Ještě že kněz Martin byl takový proutník a zanechal své potomky. Stejně jako proutník Uriel Septim zanechal Martina jako nemanželského syna. Heh, nejspíš další rodinný znak Septimů.

Jediné bezpečné místo kde jsme mohli prozatím zůstat se jevila nová svatyně Temného bratrstva. Maria za peníze od Montiera zrenovovala tu, ve které jsem před časem měl zabít Cicera. Ještě že jsem to neudělal.
Poslední dny nás stály mnoho sil. Potřebovali jsme odpočinek. Nikdo neví, co bude dál. Zatímco Maria s Farkem vyřizovali nějaké organizační záležitosti bratrstva a Grog… Ehm… Učil Cicera vařit, Adram spal. Já a Laura jsme seděli u teplého pramene, potůček protékající částí svatyně. Zrovna mi umývala ránu na paži.
„Takže… Co teď?“ Zeptala se. Nechápavě jsem se na ni podíval.
„Co bude se mnou, když jsem… Septimův dědic?“ Podíval jsem se na Amulet králů, jenž jí visel na krku.
„Jakmile takhle krize skončí… Jestli skončí… Nejspíš tě udělají císařovnou… A budeš mít sice hodně povinností, ale také pohodlný život v Imperial City…“ Dívka mi začala paži obvazovat.
„A co když se císařovnou stát nechci?“ Zavřel jsem oči a pokrčil rameny.
„Já do této záležitosti zasahovat nemohu a ani nechci. Jediné co k tomu můžu dodat je, že nerad bych, aby na tebe bylo uvaleno břemeno, které nechceš nést. Čeká tě stejné dilema jako mě, situace, kdy ať se rozhodneš jakkoliv, něco ztratíš. Otázka kdy toho ztratíš víc. Já se musel rozhodnout, zda půjdu proti svému otci nebo proti Skyrimu. Bojovat proti jednomu, abych zachránil druhé. Vybral jsem si Skyrim… Ale kdyby můj otec neměl takové pochopení a smysl pro povinnost a byl by ze mne zklamaný, nikdy bych si to neodpustil…“
Laura mne najednou objala zezadu a položila hlavu na má záda.
„Tys mi nerozuměl Alexi… Já se nebojím povinností císařovny. Já se bojím, co bude s námi dvěma. Vzniklo snad mezi námi jakési pouto… Necítíš to?“ Sklopil jsem hlavu a vzal Lauru za ruku.
„Lhal bych ti, kdybych řekl ne. Od chvíle kdy jsem tě poprvé spatřil… Jsem se do tebe zamiloval. Celé roky jsem bloudil po světech sám a něco hledal. Nevěděl jsem přesně co… Jestli sám sebe nebo kdo jsem. Teprve až u tebe jsem měl pocit, že jsem nalezl někoho, s kým chci žít. Otázka je, zda to vidíš stejně…“
Laura mne stále držela.
„Bylo mi jedenáct, když mého tátu zabili ve velké válce. Bylo to daleko od Imperial City, města, ve kterém jsem vyrůstala od malička… Chtěla jsem být jako on, sloužit císařství jako hrdá členka Legie. Když k nám přišel dopis oznamující jeho smrt, mámu to strašně rozhodilo. Byla arcimágem magické univerzity. Zatímco zažívala osobní krizi, vyrovnávala se s tím, že začala být workoholik. Nevídala jsem ji celé dny. Staral se o mne jen strýček Tulius, který v té době byl převelen do Cyrodilu. Táta pro něj prý byl jako syn, znal ho od dob, kdy nastoupil jako řadový legionář. Než zemřel, dotáhl to na legáta. Cítil jakousi odpovědnost se o mne postarat. Vždy si na mne našel čas, třebaže toho měl hodně. A já začala mít problémy se spaním… Chodívala jsem tedy v noci často ven, do tmavých ulic Imperial City. Do Elfích zahrad, do Arboretma… Nebo se procházela po pobřeží, jako kdysi s tátou. Strašně mi chyběl… Jako dítě jsem nevnímala ty hrůzy, které se tehdy před deseti lety během velké války děly. Jako dítě jsem mívala jiné starosti, avšak, s tátovou smrtí jsem musela velmi rychle dospět… Stejně tak poté, co město obklíčili…“
„Vyplenění Imperial City Aldmery…“ Zašeptal jsem. Laura se slzami v očích kývla.
„Byl to nejhorší den mého života. Když hradby prolomil nepřítel, zbytky posádky nebyly schopny elfům zabránit, aby se vrhli na civilisty. Těm, kterým se nepodařilo utéct v době, kdy se císař probojovával ven, nebylo pomoci. Viděla jsem, jak elfové zapalují střechy, jak popravují mé známé… Obloha byla tehdy rudá jako oheň, poseta krvavými mraky. Byla bouřka a hřmělo, v dešti jsem bosa utíkala před Thalmorskými vojáky mezi bitevní vřavou a těly, které jsem ještě nedávno považovala za své přátele… Všechny jsem do jednoho ztratila během jediného dne… Když mne už skoro dostali, vyškrábala jsem se z posledních sil na střechu, kde skupina bojových mágů odrážela dotírající elfy, aby ochránili pár civilistů. Thalmorové tehdy neznali slitování a nikoho nešetřili… Mezi těmi mágy byla i má matka. Když se zdálo, že je vše ztraceno a že není cesty pryč, má matka se rozhodla zachránit alespoň mne. Naposledy mne pohladila po vlasech a se slzami v očích políbila na tvář. Řekla mi, že se již brzy uvidí s tátou, že já si ještě počkám… Ale že budou vnitřně stále se mnou… Vyčarovala ohnivého astromacha, který mne popadl a unášel vzduchem pryč. Avšak, i z dálky jsem viděla, jak jí dva vojáci sráží na zem a podřezávají krk. Vše co jsem mohla do té doby nazývat domovem jsem ztratila. Tulius a jeho žena mne adoptovali a starali se o mne jako o vlastní. Když jsem dospěla do věku, kdy jsem byla schopna unést meč, přidala jsem se k upadajícím Čepelím. Byli pro mne jako rodina, ale tu kterou jsem při vyplenění císařského města ztratila mi už nikdo nevrátí… Ty jsi hledal to, co jsi nikdy neměl. Já hledám to, co může vyplnit tu díru, kterou mi v srdci vytvořili Thalmorové, když mi z tohohle světa vyrvali matku a otce.“ Vypadá to, že mi Tulius trochu kecal, ale pomohl mi, Laura je naživu a to je jediné, na čem teď záleží.
Lehli jsme si spolu na kamenitou zemi vyhřátou párami horkého jeskynního potůčku. Podíval jsem se jí do očí a pohladil ji po vlasech.
„Oba dva jsme toho druhého hledali, ale už jsme se našli. Jsme jako jedna duše ve dvou tělech. Nedopustím, abych tě někdy musel opust…“ Začala na nás cákat voda.
„Cicero se omlouvá, jestli milence ruší, ale potřebuje se umejt…“ Zvedli jsme hlavu. Šašek jen ve spodním prádle a kusem mýdla vlezl do tekoucí vody a začal se umývat. Ve vodě se zatím odněkud vzal ledový troll, který na nás začal cákat. „Problem?“
„Půjdeme?“ Podíval jsem se na Lauru. Dívka se pousmála.
„NOW KISSS!!!!“ Troll nám oběma zatlačil na temena hlavy a přitlačil je k sobě. Pak je pustil, začal tančit a nakonec skočil do vody za Cicerem.
„Cicero prosí dámu a Alexe aby laskavě vypadla, chystám se sundat si spodní prádlo pokud ovšem nemáte náladu na…“
„Ne díky…“
Dveře do místnosti s tekoucím potůčkem se najednou otevřely. Stál tam Grog.
„Hele hrdličky, nerad ruším, ale potřebuji Alexe. Fark jej chce vidět.“
Podíval jsem se na Lauru, ale ta mi pokynula, abych šel. Vydal jsem se tedy za orkem do společenské místnosti bratrstva, kde zabijáci, ať už ti, kteří přežili vyhlazení Falkerathské svatyně, nebo ti, jež byli nově zverbováni, trávili volný čas. Fark zrovna mladého učedníka učil střílet z luku.
„Chtěl jsi mne vidět?“ Zeptal jsem se elfa. Mariin manžel se na mne podíval.
„Ááááá tady jsi. Výborně. Pojď za mnou.“ Nevypadalo to, že má v úmyslu mi sdělit, o co se jedná. Když před vámi člen Temného bratrstva, elitní zabiják něco tají, jste ve střehu, jelikož to dost dobře může být past. Co jsem pobýval v Tamrielu, slýchával jsem o nich jen to nejhorší. Všichni se před nimi třásli a nikdo si nemůže být jistý životem, nikdy nevíte, zda si pro vás nepřijdou. Byl jsem docela rád, že jsou na naší straně.
Lesní elf otevřel dveře vedoucí ze společenské místnosti a vedl nás dlouhou temnou chodbou, osvětlenou jen pár loučemi.
„Čeká tě velký souboj, nemám pravdu?“ Zeptal se mne po chvíli.
„Dá se to tak říct. Jestli Prince nezastavíme, jsme v háji.“ Zabiják zakýval hlavou.
„Já nejsem démonolog, ani znalec daeder, ani mág, ani kdoví jaký kněz, abych ti s ním pomohl. Naposledy jsem s daedrami bojoval během Oblivionovské krize a to už je víc jak dvě stě let…“
„Moment… Takže… To ty jsi věděl k čemu Amulet králů slouží?! Ty jsi doprovázel Martina Septima? To ty jsi hrdina Kvatche?“ Vytřeštil jsem oči.
„Hehe, hrdina Kvatche. Takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Ale ano, zavřel jsem pár bran. A rozsekal pár rarachů. To mě zapíchl Bájný úsvit císaře před očima. Ale Princ není daedra. Nepochází z tohohle světa. Pochází ze stejného světa jako ty. Tudíž, pokud někdo má moc jej zlikvidovat, jsi to ty. To nám ovšem nebrání ti věnovat malou pomoc. Ten obnošený potrhaný thalmorský plášť by se k boji s někým jako je Hiretan stejně nehodil…“
Konečně jsme došli na konec chodby do zbrojnice. Čekala tam Maria a ork, velmi podobný Grogovi. Měl však jiný účes a na orka nezvyklé modré oči. Místo Grogova mohawku byly jeho vlasy spletené do mnoha malých copánků. Zrovna vytahoval z kovářské výhně poslední část brnění a umisťoval ji na stojan.
„Tady jsi náš dráčku.“ Usmála se Maria.
„Ačkoliv neplníme zrovna čestné povolání, můžeme ti pomoci vykonat čestnou věc. První prosím přijmi dar od mého manžela.“ Ukázala na první stojan, na kterém stála uniforma zabijáka temného bratrstva. Vypadala však o dost jinak než ty, které nosili dnešní zabijáci. Vypadala o dost propracovanější a lepší.
„Nosil ji před mnoha lety můj manžel, dostal ji od Ocheevy, když jsme ještě začínali v Cheydinhalské svatyni. Lehká jako kůže ti dopomůže k rychlému pohybu a znásobí tvé schopnosti. Jelikož máš stejné proporce jako Fark, měla by ti dokonale padnout…“
Elf se pousmál. „Mě už k ničemu není. Zvykl jsem si na nový typ uniforem, sice jednodušší, ale mému stylu boje lépe sedí. Tahle pochází z dob, kdy ještě naše bratrstvo nebylo v tak velké krizi. Třebaže je stará dvě století, dobře jsem se o ni staral. Je v takovém stavu, jako kdyby ji před tebou nikdo na sobě neměl. A teď ty moje milá…“ Podíval se Fark na svou ženu.
„Myslím, že můj dárek by ti měl předvést Grog. Já jsem byla pouze zrosptředkovatel… A platič. Alexi, seznam se s Nargulem. Grogův bratr. Nejlepší orkský kovář široko daleko. Skoro bych řekla, že kdyby koval víc komerčně a nejen v orských pevnostech, ten mistr kovář Šedovlasý by se ho začínal bát jako konkurence.“ Maria pokynula Grogovi.
„Jak už řekla, tohle je můj brácha.“ Dotyčný na mne zamával.
„Asi jsi o nás orcích neslýchal moc hezké věci, no, většina z nich asi byla taky pravdivých. Avšak, abych ti ukázal, že nejsme jenom barbaři, ale jsme známí i pro některé své kladné vlastnosti, jako například kovářství, rozhodl jsem se Marii nabídnout, že ti brácha uková zbroj. Trochu jsem sledoval tvůj styl boje, a odhadl co ti nejlépe sekne…“
„Můj styl boje?“ Podíval jsem se na Groga. Nargul ho však v odpovědi předběhl.
„Elitní kováři jako já nekovají do zásoby a nečekají, až si to někdo koupí. To dělají začátečníci. My profesionálové co mají už dobrou pověst koveme zbraně a zbroje každému na míru tak, aby jim perfektně seděla a padla. Je tolik typů zbrojí, kolik je velkých válečníků. Ano, můžeš se naučit mlátit kladivem do kusu kovu dokud z toho nebude kyrys nebo nátepník, ale takhle mechanicky vyrobíš řadový kus. Já… Já dělám každý kus zbroje unikátní. Každá zbroj musí perfektně sednout svému majiteli. Grog mi to tobě mnoho vyprávěl. A tak jsem z jeho popisů a podle proporcí kápě tady pana Farka pro tebe ukoval zbroj, ve které se mísí orkská a dračí síla s elfí a bretonskou elegancí. Pevná jako diamant, přesto lehká jako pírko, ochrání tě před kouzly a ocelí nepřátel, přesto budeš stále pohyblivý tak, že budeš moci na bojišti tančit. Navíc jsem si sehnal jednoho studenta z Ledohradské univerzity… Trochu experimentoval s kouzly. Tvá zbroj se v případě poškození časem sama opraví. Použili jsme na to jeho znalosti a můj speciální výrobní postup. Pokud odpřisáhneš, že ho nikomu neprozradíš, svěřím ti ho…“
Nargul mi prozradil, že každý kus zbroje kalí v krvi padlých válečníků. Věří, že ta krev pak nositelům jeho zbrojí a zbraní propůjčí sílu, kterou se honosili zaživa. Vzhledem k tomu jak jsou jeho zbroje vyhlášené, to nemusí být jen pověra…
„Děkuji vám… Budu se snažit se vás nezklamat…“

Zarath

Po třech dnes na Letních ostrovech začínala být nuda. Žádná akce, žádný boj. Bez toho já dlouho nevydržím.
Zrovna bylo časné ráno, na tržišti se začali objevovat první obchodníci. Tsavi nakupovala, zatímco já seděl opřený o fontánu. Jakkoliv se tohle místo zdálo překrásné a velkolepé, jedna věc mi neunikla. Strach. Všudypřítomný strach a nervozita. Ač se to tak nezdá, vládnoucí frakce Thalmoru není příliš oblíbena mezi civilisty, dokonce ani ne mezi elfy. Thalmor se dostal do čela jen proto, že po Oblivionovské krizi zavládlo těžké období. Do té doby neoblíbení a slabí Thalmorové začali hlásat cosi o rychlém a trvalém řešení. Vyvolali nenávist vůči cizincům, na které svalili všechny problémy. Začali zavádět politiku čisté krve, zakázali mezirasová manželství, míšenci, jako například napůl elfové napůl imperiálové, nebo bretonci, byli bez milosti vražděni. Došlo to tak daleko, že pro všechny „podřadné rasy“ jako agroniány nebo khajiity, byly zřízeny pracovní tábory. Talyrand však věděl, že to tábory nejsou ani zdaleka jen pracovní.
Jakkoliv jsem ušáky nenáviděl, nikdy by mne ani v nejhorších nočních můrách nenapadlo, co dělají Thalmorové ve svém mocenském jádře. Chtěli všechny „podřadné“ rasy, jako khajiité, agroniáni nebo orkové VYHLADIT. Nutili je dřít v tvrdých podmínkách, dokud nepadli mrtví k zemi. Tedy, nutili ty, kteří vypadali že vydrží alespoň týden. Ostatní vraždili. Ale ne tak, že by po nich šel kat. Měli v tom systém. Speciálně mechanizované chodby, do kterých vězni šli s tím, že se mají převléci co vězeňského oděvu. V místnosti pak bylo na skupinu vězňů sesláno kouzlo, jenž je okamžitě usmrtilo… Radši ani nemyslet, kolik nevinných životů bylo až dodnes takto zmařeno. Vše se však dělo tajně, bez nejmenšího tušení khajiitů v Elsweyru. Ale i na ně určitě dojde řada. Nevraždili však ani zdaleka jen „podřadné rasy“. V těchto táborech smrti mohli skončit všichni, kdo se Thalmoru jakkoliv postavili. Ti, kteří chtěli vzdorovat, museli buď prchnout z Thalmory ovládaného území, nebo se přidat k La Resistance. Nebo měli to štěstí, že je člověk jako Talyrand vykoupil, jak tomu bylo s Tsavi.
Právě Talyrand k nám přišel, zrovna když se khajiitka vracela.
„Je čas.“ Řekl.
„Přišla zpráva ze Skyrimu, můj otec, Akemo, byl zabit. Truchlení pro rodinu ale teď jde stranou, byl to možná můj otec, ale taky Thalmor…“ Mladík se zamračil, i když šlo vidět, že tam uvnitř přeci jen truchlí.
„Ten důstojník chtěl jet do Skyrimu zkontrolovat situaci, to bychom ho už nedostali. Musí zemřít ještě dnes.“ Podíval jsem se do své brašny na zapečetěný dopis pro důstojníka. Přišla jeho chvíle.
„Kdy a kam vyrážíme?“ Zeptal jsem se.
„Půjdeme ke mně domů a oblečete se do vhodného oblečení. Tsavi se bude vydávat za tvého osobního strážce. Dovede tě do administrativní budovy a tam se nejdříve setkáte s kontaktem, který vám pomůže utéct. Zbytek jsem ti řekl už včera. Jak Tsavi říkala, nemůžeme riskovat že by Thalmor přišel na mé členství v la Resistance, potřebuji, aby na mne bylo převedeno co nejvíce pravomocí a já mohl tak našemu hnutí co nejvíc pomoct… Pojď redguarde, nemáme času na zbyt…“

O hodinu později jsme už s kočičkou kráčeli ulicemi přístavního města. Zpočátku jsem si myslel, že bude divné, když na sobě khajiit a redguard mají Thalmorskou zbroj, avšak Talyrand mne ujistil, že „neelfští“ přisluhovači je nosí běžně. Přichází okamžik pravdy. Vyfasoval jsem dokonce fešnou dýku, ale ušák mne hned ujistil, že to je spíš pro efekt, protože přes ostrahu ji stejně nepronesu.
Když jsme konečně dorazili k administrativní budově… Tady, byl to spíš luxusní barák, elfové nejspíš nejsou žádní škrtilové, vyrazil k nám jeden z vojáků na stráži.
„Kapitán je velice zaneprázdněn přípravami na odjezd do Skyrimu, udejte důvod své návštěvy.“ Oslovil nás.
„Tady Omar, náš redguardský přítel, přináší důležité dokumenty, po kterých se kapitán tak dlouho sháněl. Žádáme neprodleně o audienci, musíme se totiž brzy vrátit k našim povinnostem v Elsweyru.“ Promluvila Tsavi.
„Dejte mi ten dokument a já mu ho předám sám.“ Natáhl ruku elf. A sakra, s tím jsme nepočítali. Kočička však situaci netradičně vyřešila. Švihla drápky ušáka přes ruku, ten zakřičel bolestí, když na něj Tsavi spustila:
„My se pachtíme přes půl Tamrielu s tímhle blbým lejstrem, riskujeme pro něj životy, zdlouhavě po něm pátráme a ty si myslíš, že slízneš všechnu smetanu? Ne díky, předáme mu to sami. Pokud si kapitán nehodlá udělat čas, najdeme někoho jiného kdo by o to lejstro stál…“
„Dobře dobře…“ Voják zaklel a mnul si ránu na dlani. „Ale musíme vás zkontrolovat. Odevzdejte všechny zbraně tady kolegovi…“ Přistoupul k nám druhý voják a začal nás odbavovat. „Co je tohle?“ Zamračil se elf, když sebral Tsavi láhev.
„Medovina příteli, považuje se to už snad dnes za zbraň?“ Zazubila se khajiitka. Elf cosi zamručel, ale láhev ji vrátil.
Když jsme konečně vlezli do budovy, octli jsme se ve vstupní hale. V životě jsem neviděl nic krásnějšího, mramorové sloupy, žulová podlaha, strop zdoben malbami. Makat pro Thalmor musí být sakra dobrý kšeft!
Vydali jsme se do kanceláře důstojníka. Po cestě nás zastavil jeden voják, onen kontakt. Dal nám vědět, kam mámě utíkat v případě, že atentát proběhne. Poté nám otevřel dveře do kapitánovy pracovny a odešel.

Dveře se ze námi zaklaply a my se ocitli v tmavé místnosti, do které proudilo jen slabé světlo skrz špinavé a potrhané závěsy. Kapitán zrovna trůnil na židli a vychutnával si skoomu. Ani naše přítomnost jej nijak nevyrušila, nejspíš nás považoval za příliš malé ryby na to, abychom ho mohli ohrozit udáním. Odložil lahvičku a vydal se k nám.
„Ty jsi ten… Redguardský agent že?“ Obtloustlý elf ke mně natáhl ruku.
„Máš pro mne ten dokument?“ Sáhl jsem do brašny.
„Ano pane…“ Podal jsem mu zapečetěný dopis a odstoupil trochu zpět. Tsavi udělala to samé.
Elf na nic nečetal, rozlomil pečeť a začal čít.
„U všech bohů, děkuji vám. Tento list má cenu zlata! Po tomhle jsme se celé ty roky pátrali, taktiky, počty vojsk, rozmístění obrany Hammerfe…“ Písmo na papíru se začalo z ničeho nic měnit. Malá písmenka, kterými byl text napsán, mizela a objevil se jenom jeden velký nápis „KA BOOM“ a pod ním blesková runa. Xavier má očividně smysl pro humor.
„Co to sakra…“ Prásk. Runa explodovala a elfovi to urvalo ruce a hlavu. Bezvládné torzo se sesuno na zem, zatímco hlava odletěla dozadu a rozbila okno. Pár lidí na ulici bude mít asi kapánek šok.
Za dveřmi se okamžitě ozvaly hlasy, já bez váhání sebral elfovi z krku kámen a z opasku sebral jeho meč. Tsavi zatím ze zdi sebrala výstavní sekeru.
„Je všechno v po…“ Příchozímu strážnému jsem podsekl nohy ukořistěným mečem a Tsavi nu jednou ranou usekla hlavu. V druhé tlapce zformovala kouzlo.
„Máme všechno, pro co jsme tu přišli?“ Zeptala se.
„Áno. Pokud si nechceš vzít kousek kapitána na památku s sebou.“
„Tak pojďme!!!“
Vyběhli jsme na chodbu. Okamžitě jsem uhl ostří meče dotěrného vojáka, sekl ho přes ruku čímž jsem mu zbraň vyrazil, překročil pravou nohou, otočil se a z vrchu zasekl ostří do jeho kliční kosti bezvládné tělo jsem poté odkopnul. Dalšímu parchantovi jsem chytil ruku s kouzlem, vyzvedl ji do vzduchu a otočil se kolem vlastní osy, čímž jsem ho sekl brutálně přes břicho. Elf stihl z posledních sil seslat ničivé kouzlo, ale já stihl jeho ochablou ruku nasměrovat proti jeho dvěma kamarádíčkům na schodech. Jakmile je odhodila ohnivá koule, bylo jasné, že cesta je čistá.
Utíkali jsme, co to dalo tam, kam nám strážný řekl. Po cestě jsme sice potkali pár hlídačů, ale udělali jsme s nimi krátký proces. Před vstupem do kanalizace nás však čekalo překvapení.
Náš kontakt seděl svázaný na židli, bez zbroje, pomlácený. Z přeraženého nosu tekla krev.
„Hooku?! Co se stalo?! Neměl jsi náhodou hned vypa…“ Než Tsavi dořekla větu, náš kontak se narovnal. Na hrudi měl ohnivou runu.
„Je mi to líto… Selhal jsem… Našli mě…“ Elf zatnul zuby a zavřel oči. Runa v tu chvili explodovala a z kanalizace se vyhrnula parta skrytých hlídačů.
„Takže co teď?“ Sklopil jsem ruku s mečem a zíral na ostatky našeho spojence a na výhružné ksichty stráží. Tsavi vytáhla láhev.
„Teď není čas chlastat, musíme vymyslet jak ute…“ Kočička mne ignorovala, mrskla kapalinou na zeď. Ano, říkám kapalinou a ne medovinou, nakonec to bylo něco jiného, jelikož medovina většinou po nárazu neexploduje, protože poté by při každé nordské hospodské rvačce to vypadlao jako při ohňostroji.
„Plán B… Můžete mi zlámat kosti a bodat mne do šíje, já možná zemřu, La Resistance však stále žije!!!“ Zařvala kočička slogan své skupiny a vojáci se připravili na boj.
„Myslíš ze je my dva zvládneme? Skákat odsud do vody by se mi totiž fakt nechtělo…“ Podíval jsem se před díru ve zdi na dvacetimetrovou výšku, kterou bych musel odsud skočit, abych přistál ve vodě nedaleko doků.
„Budeš muset.“ Zasyčela Tsavi. „Běž, já je zdržím.“
„Nemůžu tě tu takhle nechat, co když tě…“
„Můj život stojí za to, za co bojuji. Když to zvládnu, můj pán mne skryje dokud to neutichne. Když ne, můžu zemřít s vědomím, že jsem splnila svůj úkol. Kdybys zemřel ty, tvůj úkol by byl nesplněný. Já slíbila, že na tebe dohlédnu, to taky teď dělám!!! Veselý let!!!“ Kočička mne skopla z díry ve zdi do vody a začala s elfy bojovat.
„TSAVI!!!“ Stihl jsem zařvat, než jsem sebou žuchl do vody. Nedokážu si to vysvětlit, ale jaksi mi ten chlupáč přirostl k srdci. Stačí jen doufat, že se z toho dostane, třebaže jsem jí nedával moc velké šance.
Tak či onak, velkydský kámen mám, stačí už jen doplavat k lodi smraďochů. Třebaže to nebude moc příjemná cesta, ať už kvůli hygienickým návykům orků, nebo výčitkám svědomí kvůli Tsavininy oběti.