#19
Přesto, že kobyla nebyla z nejrychlejších, do Vorařova jsem do setmění bez problémů dorazil. Gerdur a Hod, vděční za dary, které jim udělaly velkou radost ( ač Gerd, pochopitelně namítala, že není žádná parádnice a krávy ve vyšívaných šatech krmit nebude ) mi sdělili novinky. Moc jich nebylo. Vorařov žil dál svým běžným životem, narušeným jen příjezdem vojska, které se od rána stihlo tak sdělat, že už dávno z větší části chrnělo. Dostal jsem chutnou večeři a po té, co jsem koně důkladně vytřel slámou a odstrojil ho, sedl jsem si s Hodem, Ralofem a ostatními chlapy k Spícímu obrovi. Trojčata chyběla. Jak mi řekl Ralof, odešli včera za svítání k jarlovi Ulfrikovi. I on se zítra chystal, takže se nemohl zúčastnit mé výpravy, jak jsem předpokládal. Nicméně, vyptal jsem se na mohylu a zvěsti mě moc nepotěšily.
" Straší tam." tvrdil bard.
" A jsou tam loupežníci!" přidal Hod.
" Upíři a duchové tam jsou, ty by loupežníky sežrali!." řekla s převahou kovářova žena.
" Houby, žijou tam černokněžníci. Jako ta bába za řekou!" prohlásil někdo.
" Jaký černokněžníci? Upíři!"
" Já ti dám upíry, ženská, vlkodlaci!"
" Tak dost!" zahřímal jsem. " Takže to nebude zrovna přívětivé misto, jak jsem pochopil."
" To teda ne. Místní se mu vyhýbají jako čert chrámu. Ale lovci, co tam někdy zajdou, vidívají v noci světla a slýchávají divné hlasy, které přinese vítr. A V poslední době se povídá, že se i ve staré hlásce usadili lapkové." řekl Hod a zhluboka se napil.
" Upíři!" zašeptala si pro sebe kovářka. Jen jsem zavrtěl hlavou.
" No, tak si myslím, že meč se tam nudit nebude. A já na strašidla nevěřím. Ne na taková, která by ustála ránu ocelí přes mordu." řekl jsem, ale ruku do ohně bych za ta slova nedal. " Paní číšnice, ještě tři korbely a zaplatím to!"
Koně jsem nechal ráno na Hodově statku a vyrazil do hor. Jak mi bylo v údolí vedro, čím výše jsem se dostával, tím víc jsem oceňoval vlčí plášť. Tady nahoře sníh ani zdaleka netál a vítr, který krutě vál metal vločky a krystalky ledu do očí. Přesto jsem zarputile stoupal, pomáhal si na ztvrdlém a kluzkém povrchu zachytáváním za balvany. Náhle se ozvalo něco mezi řevem a houkáním. Byl to dost znepokujující zvuk a já si mimoděk vzpoměl na řeči o strašidlech. Vyměnil jsem rychlost za bezpečnost a dál postuspoval po nezřetelné stezce, ne přímo po úbočí. Jílce zbraní v dlaních, čepele obnažené. Znova řev... A v tu chvíli přede mě skočilo monstrum...
Mohlo být o polivičku vyšší než já, ruce jak lopaty, dlouhé takřka na zem, zakončené drápy dlouhými jak nože. Celé bylo porostlé bílou kosmatou srstí a nad opičí tlamou s dlouhými polámanými zuby se černaly tři oči. Netvor opět zařval. A vyrazil do útoku.
Potlačil jsem touhu vzít kramle a vyhnul jsem se prvnímu zuřivému útoku. Drápy mi zasvištěly ani né palec kolem boku. Nedělal jsem si iluze. Ta pracka by rozpárala ocel mé zbroje jako vlnu. Sekl jesem mečem a zasáhl. Obluda zařvala, sníh zkropila krev, ale nezdálo se mi, že by jí to nějak uškodilo. Ale alespoň jí to zpomalilo, takže jsem měl čas vyrazit levou. Nůž se zabořil zrůdě do střev až po rukojeť. Zakroutil jsem čepelí.
Musel jsem se udržet co nejblíže, to byla jediná šance na přežití. Zabránit monstru použít své obrovské pracky. Klaplo po mě čelistmi, ale praštil jsem hoi do huby z boku loktem. A znovu sekl. Zasáhl jsem monstrum do tlamy a vyrazil mu jedno oko. Obluda udeřila svými prackami, bylo to jako náraz beranidla. Naštěstí mě ale zasáhla předloktím, né spáry. I tak mi ale vyrazila dech a odhodila do sněhu. Neměl jsem čas vstát. Troll skočilo těch pár sáhů jako nic a chtěl se na mě vrhnout. Stihl jsem se akorát odvalit, takže jeho páchnoucí masa dopadla ani ne stopu ode mě. Než se stihl rozkoukat vrazil jsem mu meč i nůž hluboko do těla. Troll se začal zmítat a bít pažemi do sněhu. Bodal jsem dál. prorážel tlustou kůži a ostrá ocel otevírala nové a nové fontány krve. Zarazil jsem meč pod lopatku a obluda znehybněla. Zničeně jsem se posadil na jeho mrtvolu. Krev, kterou jsem byl zbrocen zdaleka nebyla jen jeho. Na tváři jsem měl čtyři dlouhé rány. Troll mě musel pohladit drápy. Opravdu jen pohladit, jinak by mi urval hlavu. Přesto, jsem teď ještě větší fešák než dřive. Kusem plátna jsem se očistil od nejhoršího, ale přesto jsem vypadal jako řezník po namáhavém dni na jatkách. Napil jsem se pálenky. Tak co, Kony, vzdáš to?
"Ani nápad!" zavrčel jsem sám na sebe a vyrazil dál do kopce.