---

Část 5. - Dvě tváře nepřítele

Drevana vyšla ze svatyně ven s myšlenkou na nový důležitý úkol. Ještě předtím, než stačila zavřít za sebou dveře, vyšel ven Khajiit s nejasným úšklebkem. Poděkoval za podržení vchodu, avšak z jeho tváře bylo cosi podivného cítit. Elfce proběhlo hlavou, že je jen ve stresu, dál jeho stav neřešila. Jeho kroky vedly do západní části lesa, ona mířila na sever, cestu již znala takřka dokonale. Na nikoho dalšího nečekala, vybavena několika důležitými radami a malými zásobami na udržení zdraví, vyšla osamocena. Celou cestu doufala, že se jí povede splnit bez potíží první zakázku.

Když se na obloze proletělo dvakrát Slunce, její nohy konečně dorazily před stáje v Bílém Průsmyku. Kromě několika statkářů a obchodníků z různých destinací, se zde nikdo nenacházel, ani handlíř, o kterém se po kraji vyprávělo, že prodává nejlepší koně. Chladným a klidným krokem stoupala vzhůru po cestě k bráně města, z hradeb jí sledovaly stráže a tiše se ptali, kdo je to ta cizinka. Před jejím zrakem se zjevil ohromný vstup do města, který byl hlídán dvojicí strážců državy. Okamžitě si jí všimli a počkali si, až přijde o něco blíže. Jen, co byla od nich několik málo sáhů a už se snažila zabrat za dveře brány, ozvali se…

„Vypadáš velice nebezpečně, cizinče! Zkus tu provést nějaký malér a odvedeme si tě do šatlavy pod Dračí síní!“ vyhrožoval jeden ze strážců.

Elfka na něj pohlédla nebezpečně a k jeho slovům nezaujatě, otevřela bránu a vstoupila do rozlehlého města, které se před ní rozprostřelo. Byla na novém místě, nikoho neznala a sama vůbec nevěděla, kde se nachází jistá osoba, která provedla „Černou svátost“. Po její pravici se nacházela kovárna, ve které o něco starší žena zrovna kovala cosi z železného ingotu. I když po ulici pochodovalo několik osob, raději elfka zamířila za kovářkou, nechtěla na sebe poutat tolik pozornosti. Ta ji po malém vyrušení nasměrovala na správné místo, elfka se vydala za kovárnu, kde stál další dům s lavičkou přede dveřmi, na níž seděla stařenka, pojídající chleba. To byla ona. Vypadala z dálky nešťastně a zoufale. Drevana před ní předstoupila, stařenka odtrhla oči od jídla a zadívala se na ní svýma těžkýma a smutnýma očima.



„Mohu pro tebe něco udělat, děvenko?“
Chladný tichý hlas se ozval, „Temné bratrstvo přišlo splnit zakázku…“
„Temné bratrstvo?“ byla velice překvapená, „Tak, vy jste opravdu dorazili! Ani jsem už v to nedoufala! Pojďte, pojďte! Půjdeme dovnitř, nemusí nás každý slyšet…“ a zvala ji do svého obydlí.

Jen, co se otevřely dveře a obě vstoupily dovnitř, Olava okamžitě zaběhla ke skříni, ze které vytáhla několik lahví vína a položila na stůl. Nabídla jí, aby se neostýchala a napila se, ale elfka odmítla. Stařenka se posadila na židli, svým smutným zrakem se zahleděla do stolu a hluboce vzdychala.

„Prý jste provedla svátost kvůli zradě…“ začala Drevana mluvit, když se domácnost potácela v tichosti.
„Ono je to trochu složité to vysvětlit…“ přemýšlela, jak začít, až po několika sekundách začala vyprávět příběh, „Můj muž, Erik, byl zavražděn, když se vracel ze Samoty. Víte, Erik byl šperkařem a vždycky se bál, aby ho někdo na cestách nepřepadl, tak ho doprovázel Irannir z Rorikova Dvorce. Znali jsme se dobře, věřila jsem mu.“
„Co se stalo? A jak víte, že ho zavraždil?“
„Erik se z poslední cesty nevrátil. Týden jsem čekala na jeho příjezd, ale místo něho přišel Irannir a řekl mi, co se stalo. Že je prý přepadli bandité u Gjukarova památníku. Jenže, poznala jsem, že lže, na krku mu visel amulet, který jsem dala svému muži, když jsme se vzali!“ Olavě spadlo pár kapek slz na stůl, Drevana jí chytla za ruku a snažila se utišit.
„Víte, kde bych ho našla?“
Olava zakroutila hlavou, „Nejsem si drahoušku jistá, jestli tam stále bude. Irannir mi po sdělení zprávy oznámil, že bude lepší, když odejde do Větrného Žlebu. Ale jak ho tak znám, určitě se jen schoval někde v nějaké hlásce se svými kumpány. Nejspíš… ve věžích Valtheimu, tam by mohl být.“

Drevana kývla hlavou, požádala ji, aby ji řekla, kde se ona hláska nachází a další specifické přání jeho smrti. Olava měla jen prostá slova, chtěla se ho zbavit, bylo jí jedno, jakým způsobem. Na závěr vyprávění jí popsala přesné místo, kde by se mohl nacházet.

„A odměna? Co mě čeká, až splním úkol?“ zeptala se jí elfka.
„Drahoušku, určitě dostaneš zlato, možná nějaký ten šperk by tu pro tebe byl…“

Drevana kývla hlavou, zvedla se ze židle a beze slov se vydala na cestu. Jen, co se zavíraly dveře chatrče, bylo slyšet stařenčin hluboký povzdech. Dunmeří kroky vyběhly z města neskutečnou rychlostí, až její vlasy vlály ve větru jak svatební závoj. Elfka se stále zamýšlela, co má s danou obětí udělat a popřípadě, zda má zničit celou skupinku zlodějů, nebo jen jeho samotného. Celou cestu, až do chvíle, kdy se před ní v dáli vynořovaly oné věže ze skal, nikoho nepotkala. Přišlo jí to zvláštní, připadala si jako v mrtvém kraji.

Za krátkou chvíli dorazila konečně k obrovským věžím, spojené mostem vysoko nad řekou. Už z dálky bylo vidět, jak někdo pochoduje z jedné věže do druhé klidným tempem. Dunmerka byla rozhodnuta se vydat dovnitř, u dveří dovnitř věže stála neznámá žena v kožešinové zbroji, které se houpala sekera u pasu. Jen, co jí spatřila, odtrhla se od zdi a pomalým krokem se k ní vydala.

„Hej, ty… Dunmerko!“ hejknula na ní, „Procházení po této stezce do Větrného Žlebu je zpoplatněno. Dej mi 200 septimů a můžeš dál pokračovat!“ pronesla zjizvená žena.
Drevaně došlo, s kým má tu čest, schválně se podívala do svého oblečení po nějakých zlaťácích, ale když jí ukázala jen prázdné kapsy, žena se znovu ozvala, „Takže ses rozhodla zaplatit jinak? Dobrá, tvoje krev taky postačí…“ jen co dořekla svá slova, už se chystala vytáhnout sekeru z opasku.

Temná elfka byla již připravena a než se k ní dostala zlodějka, v jejích dlaních se již objevily ohnivé koule, které na ní mířily. Její silně odhozené a lehce ohořelé tělo zaletělo až ke dveřím, kde se přestalo hýbat.

„Tak, to bychom měli…“ pronesla Drevana po uvítání a vešla dovnitř věže.

Vystoupala po schodech vzhůru a narazila na dalšího banditu, který stál ve vchodu ven zády k ní, nečekal žádné překvapení. Elfka využila jeho neopatrnosti, vší silou do něj narazila a shodila z dřevěného můstku, vedoucího k hlavnímu spoji věží, do řeky. Rozkřičel se tak hlasitě, až to záškodníka prozradilo. Pochodující osoba po mostě spatřila elfku, jak se snaží proplížit k mostu, vytáhla ze zad luk, natáhla tětivu se šípem a vystřelila. Drevana tentokrát neměla tolik štěstí, jako při různých střetech, hrot šípu se jí zabodl do ramene, bolest byla v té chvíli nesnesitelná. Když zjistila, odkud kdo vystřelil, okamžitě se rozeběhla do vyššího patra věže a schovala se za zeď. Bylo jí takřka jedno, jestli se někdo v místnosti nachází či nikoli, zlomila trčící šíp a doufala, že se stihne vyléčit dřív, než přiběhne bandita.

„Mě jen tak neporazíš!“ znělo z mostku, bandita si mezitím nandal další šíp do tětivy a čekal.
„Tohle mi tak ještě scházelo…“ pronesla si v duchu elfka a svou levou rukou začala díky kouzlu léčit zranění, po chvíli nebylo po šípu ani památky.

Drevana v rychlosti nakoukla za roh zdi a spatřila tam právě čekajícího střelce. Věděla moc dobře, že nevystřelí, dokud nevyleze z úkrytu. Odhalila svou hlavu ze zdi a jen na pár sekund zůstala neodhalená, toho využil střelec a pustil tětivu. Šíp však letěl mimo, toho naopak využila čarodějka, vylezla ze skrýše a pustila do něj několik rampouchů. Jak bolestný nářek zněl z jeho úst. Elfka pobíhala po mostě velice rychle, zastavila se u umírajícího střelce a zkontrolovala, zda jeho život již odchází. Náhle se ozvalo prudké rozražení dveří naproti ní, v nichž stál neznámý muž v železné zbroji a s válečným kladivem v ruce.

„Ty, jedna mrcho! Zabila‘s mi přátele! Za tohle zaplatíš svou krví!!“ vykřikl a velice zuřivě se proti ní rozeběhl.

Drevana na nic nečekala a chtěla po něm vystřelit další rampouchy, bohužel z jejích rukou nic nevyšlo. Překvapilo jí to, nečekala, že takto brzo vyčerpá veškerou svou magickou sílu, kterou měla. Než si to stačila uvědomit, zločinec byl již takřka u ní a napřahoval se kladivem. Naštěstí se první ráně vyhnula, ustoupila o několik sáhů zpět a počkala si, až provede silnější útok. Zuřivý muž se ze všech sil snažil jí dostat a zabít, jenže ať se pokusil o jakoukoli ránu, vždycky se mu vyhnula. Když přišel velice silný útok, kterému se opět vyhnula, a kladivo se zakouslo pořádně do mostu, neváhala a skočila po něm. Svými pěstmi do něj bušila tak silně, jak jen mohla učinit. Bandita nakonec pochopil, že tohle je určitě jeho konec. Pomalu se utápěl do bezvědomí, bylo na něm již vidět, že nemá sílu bojovat a poraženecky jen vydýchával na zemi. Drevana se zvedla a popadla jeho kladivo, chtěla ho konečně dorazit.

„Předpokládám, že jsi Irannir, že? Těš se, pošlu tě k Sithisovi!“ promluvila na něj udýchaně.
„Sithisovi?“ zeptal se vyčerpaně muž, „Ty jsi z Temného bratrstva? To Olava tě semka poslala, že jo?“ Drevana mlčela, chtěla už ho zabít, ale něco jí v hlavě říkalo, ať si ho vyslechne, s napřaženým kladivem čekala, co z něj vyjde.„Jestli tě opravdu poslala Olava, tak zabíjíš toho špatného!“
„Lžeš, Irannire! To bys jinak nenosil ten přívěšek po jejím muži!“
Chystala se už konečně udeřit, ale Irannir pokračoval ve své řeči, „Já to musel udělat! Byl jsem donucen! Erika bych nikdy nezabil, ale mně vyhrožovali, že pokud to neudělám, tak zabijou mě i jeho.“
Drevana přimhouřila okem, „Kdo ti vyhrožoval?“
„Ti zatracení elfové z Letních ostrovů…Thalmoři! Říkali, že Erik vyznával Talose a musel být odstraněn, a jakožto jeho přítel bych byl taky zabit. Přiznal jsem jim, že ho nevyznávám a dali mi na vybranou, buď ho zabiju, nebo to udělají oni i se mnou…“
„Kde se schovávají?“
Irannir malinkatou chvilku přemýšlel, „Ááh, kde to bylo… Bylo to kousek na sever od Gjukarova památníku… Podvodnické doupě!“
„Proč sis nechal jeho přívěšek?“
„To mi ho dali oni… Jako platbu!“ Irannirovi uteklo pár slz z očí, poté chytil amulet a strhl jej z hrdla, „Na, vem si ho! Odnes jej Olavě a řekni jí, že je mi to líto! Že jsem selhal jako přítel…“

S nataženou rukou vyčkával na její reakci, Drevana byla v nejisté situaci, mohla si vzít šperk a nechat ho být, ale zase by nesplnila, oč jí bylo žádáno. Hned se jí v hlavě ozvala Nazirova rada: „Proveď, oč tě zákazník požádal a dál neřeš důsledky. A nesouciť s obětmi!“.

Kladivem se rozmáchla a všechnu sílu pustila do ležícího muže. Jedna rána a část mostu se zbarvila jeho krví. Muž již byl beze známek života, stále ale držel šperk v ruce. Elfka zahodila kladivo z mostu a vzala šperk, který měl v rukách. Tady již nic nezmohla, vydala se zpátky do Bílého Průsmyku za svým zákazníkem.

Nad Bílým Průsmykem se pomalu zatahovalo, vypadalo to, že každou chvilku se probudí déšť k životu. Drevana konečně po chvíli cesty dorazila do města a ihned si to zamířila k Olavinině domku. Stařenka však neseděla na lavičce, předpokládala, že bude již uvnitř. Zabušila na dveře a počkala, až se otevřou, což se také stalo. Když Olava spatřila svého vraha, nechala ho vpustit dovnitř. Sotva si sedly na židle, stařenka se musela zeptat, co ji k ní přivádí. Drevana položila na stůl amulet po jejím zesnulém manželovi, ve starých očí se probudil pláč k životu, nemohla uvěřit, že její bývalý přítel je již po smrti, tak, jak si to přála. V této chvíli ji Drevana chytla za ruku a snažila se jí utišit, ale bylo to marné, žena stále plakala. Elfka jí řekla poslední Irannirova slova a hlavně, kdo za tím vším byl, Olava se vzpamatovala, se snažila přijít na to, co vlastně říkala…

„Můj Erik že by uznával Talose? To je nesmysl!“ vykřikla, „Ale, Thalmoři si s tím nedělají hlavu, zajmou jakéhokoli Norda a usvědčí ho z něčeho, co neprovedl…“ její zrak spadl do klína, hladila si ruku a snažila se utišit, načež se otočila zpět na elfku, „Mohu tě, děvěnko, ještě požádat o pomoc? Chci, abys zabila ty, co mi zabili přátele!“ Olava se zvedla ze židle, zašla do vedlejší místnosti a přinesla odtamtud plný měšec zlata, „Tohle je už tvoje. Když se zbavíš těch zavšivených elfů, dám ti zvláštní odměnu…“

Drevana povzdechla, čekala, že tohle bude konec její první smlouvy. Nabídku ale nemohla odmítnout, i když chtěla zpět do Falkreathských lesů. Měšec si prozatím u ní nechala, Olava jí ujistila, že si z toho nic nevezme a bude ji tu očekávat s dobrými zprávami. Vrah se zvedl ze židle a pomalým krokem se vydal ven z chatrče. Než stačila zavřít dveře, Olava jí poděkovala za první oběť.

Protože nevěděla, kde se ono doupě nachází, rozhodla se nejdříve zajít k onomu památníku, kde se Erik a Irannir střetl s Thalmorem. Cesta byla daleká, trvala několik hodin, Drevana již spořádala veškeré zásoby, které měla s sebou. Pomalu tušila, do jaké hlouposti se upsala, neboť Thalmor byl velice obávaný. Kdokoli se s nimi střetl, jen později litoval. Dokonce jednou měla tu čest se s nimi setkat, kdy působila v morrowindském cechu mágů.

Měsíc již vyšel na oblohu a po několika hodinách se konečně dostala k impozantnímu památníku, který stál jen pár sáhů od cesty. Pod monumentem leželo několik čerstvě utržených levandulí a horniček, když se kolem objevil vánek a lehce do nich narazil, uvolnilo se příjemné aroma, které Drevana ucítila. Sedla pod památník, její nohy volaly o pomoc a musela si chvilku odpočinout. Přemýšlela, jak se postará o elfy, ke kterým měla namířeno, ale prozatím jí žádný plán nenapadal. Když uznala, že je již dostatečně odpočatá, zadívala se na hvězdy, které jasně zářily, a snažila se najít nejjasnější hvězdu, která vždycky mířila na sever. Jakmile jí našla, vydala se tímto směrem kamsi do divočiny v naději, že nenarazí na nějakou právě lovící šelmu. Cestou minula několik rozvalených ruin a brouzdališť plných spících blátokrabů. Její kráčení divočinou po několika hodinách se vyplatilo, před ní se zjevila skaliska s vchodem do podzemí, u kterého stáli dva koně. Místo vypadalo velice nebezpečně, ale tušila, že je na správném místě.

„Tak je to tady…“ pronesla si potichu.

Sotva prošla kolem ořů, spustilo se hlasité řehtání a ohony mávaly ze strany na stranu… pod oblekem vystoupla husí kůže. Kapání vody a průvan se neslo celou jeskyní. Temnou elfku překvapila jasnost místa, i když byla v podzemí, viděla na všechny stěny krásně, jako by se nacházela někde v otevřené přírodě. Kradmě se přesouvala do dalších částí doupěte, dokud nesestoupila do nižších míst, kde byl již rozbitý malý tábor s tábornickými věcmi a zásobami. Nic zvláštního zde neshledala, jen zakroutila hlavou a pokračovala dál do úzké chodby. Odtamtud byly slyšet tlumené hlasy, avšak čím více se blížila, tím lépe slyšela rozhovor několika mužů… a jeden hlas jí zněl velice povědomě…

„… takže je všechno připraveno? Víš naprosto jistě, že tenhle útok vyjde, Erlindire?“
„Samozřejmě, že vyjde! Proto bychom tu nebyli, nemyslíš?“
„…, že jsou přátelé spokojení. Teď by váš přítel rád věděl, kde najde svou slíbenou odměnu?
„Áh, ještě ty. Svou odměnu najdeš na obvyklém místě. Jako bonus za všechno, co si pro nás udělal, budeš mít dekret o získání veškerého majetku, který se zabaví z jejich svatyně.“

Drevana došla až téměř na konec chodby, chytla se kamenného rohu a jen lehce nakoukla do místnosti, kde se odehrával rozhovor. Kromě několika jídelních stolů, kde seděli zlataví elfové v temných róbách, si všimla trojice mužů, kteří spolu diskutovali… Srdce se jí zastavilo, když spatřila známou tvář…

„R’hoshmara připomíná svým elfím přátelům heslo, abyste se dostali dovnitř. Musíte říct „Smrt, bratře!“, jinak se kamenné dveře neotevřou!“ pronášel Khajiit.
Jeden z Thalmorů vytáhl ze svého opasku měšec se zlatem a hodil jej Khajiitovi do rukou, „Díky, tohle ber jako odměnu za informace!“
„Když teďka přátelé omluví, R’hoshmara se vydá na cestu pro odměnu…“

Elfové jen kývli hlavou a otočili se na sebe, R’hoshmara se vydal Drevaniným směrem. Jen si ho všimla, rychle se vydala zpět do předchozí jeskyně, kde se schovala za plachtu stanu a čekala, až zrádný kočičák odejde pryč. Stále nemohla uvěřit, co viděla a slyšela. R’hoshmara konečně vešel do jeskyně, ani se nezastavoval a pokračoval dále v chůzi ven z doupěte. Když byl pryč, Drevana vyšla z úkrytu a přemýšlela, co má udělat, zda zastavit zrádce nebo nejdříve vyřídit elfy. Vyšla opět do chodby a zaposlouchala se, zdali se o něčem nebaví.

„Být vámi, mí bratři, šel bych si odpočinout. Až se probudíme a načerpáme síly, vyrazíme pomoct našim bratrům do Falkreathu.“
„My tady ještě zůstanem, Erlindire. Zatím si promyslíme plán útoku…“ pronesl druhý elf.

Erlindir, to jméno ji bylo na tolik povědomé, až si konečně vzpomenula. Jeden z učitelů v cechu, jenž byl známý přísným vyučováním. Byl to právě on, kdo zkoušel nebezpečné experimenty na učních či odsouzených vězních. Byl to právě on, kdo neustále dorážel a nadbíhal Lis… Drevanině příteli. Do očí se jí dostala zlost smíchaná se smutkem, strašlivé vzpomínky ji nenechaly racionálně myslet. Do rukou si připravila ničivá kouzla a sehnula se na roh chodby. Jakmile se v jídelně ozvalo ticho, rozhodla se zasáhnout.

Zatímco pověstný muž odešel kamsi pryč, v jídelně zůstala trojice elfů, jejž ještě hodovala a tlachala o jistém tématu. Nestačili však své rozhovory dokončit, jejich slova přerušila dunmeří kouzla, která do nich vletěla a ukončila jejich žití. Všichni skončili s popáleninami od ohně a blesku. Rychlým krokem kráčela k jídelnímu stolu, avšak hluk a nářek přinutil Erlindira se vrátit do místnosti. Už z chodby spatřil neznámou postavu, v mžiku si připravil jeden blesk, který na ní vypustil, ale minul. Toho žena využila, hbitě provedla kotrmelec zpět do úkrytu a jen tiše vyčkávala. Až teď ji adrenalin opustil a mysl se očistila, její plíce začaly zhluboka nabírat dech.

Altmer vyšel do jídelny, překvapili ho mrtví společníci, ale nevěnoval jim ani vteřinu smutku. Podíval se jejím směrem, do ruky si připravil další blesk„Vylez ven, zloduchu! Já vím, že jsi v té chodbě!“ nadechl se a pokračoval, „Jestli máš kousek cti v sobě, ukážeš se mi!“



Dunmerka chvíli přemýšlela nad možným plánem, ale nic lepšího, než vstoupit do místnosti a čelit tak tváří v tvář svému soku, ji nenapadlo. S posledním silným nádechem vstoupila s ohnivým a mrazivým kouzlem do jídelny. Dvě nebezpečné tváře se setkaly, Erlindir náhle znejistěl.

„Moment, tebe já znám. My jsme se už viděli!“ pronášel Altmer.