---

Ta hvězdička pomalu přestávala bolet. Ale samotné tetování nebylo příjemné. Představte si rozžhavený špendlík, kterým vás bodají do těla. Sergej říkal, že to musí dýchat. Rychleji se to zahojí. Časem si pořídím rukavice. Někteří žoldáci pana Malenkova je taky nosí. Já jsem si ale koupil za pár zátek od Sergeje jen starý klobouk a sluneční brýle. Se slevou samozřejmě.
Jeli jsme obchodovat na jih. Vědci pana Malenkova přišli na užitečné věci. Například auto jedoucí na líh. Pokud máte dostatek alkoholu, je to skvělá věc.
Seděli jsme ve starém osobním autě s korbou místo kufru. Já a tři žoldáci. Panu Malenkovi určitě kšeft s alkoholem dost vynášel, když si mohl dovolit takové věci.
Žoldáci byli naštvaní, že musejí s sebou vláčet takového zelenáče, jako jsem já. Ale já nejsem žádný nováček. Pohladil jsem, s úsměvem, staršího Mosina. Je lepší mít v rukou pušku, než jen pistoli.
„Hlavně si s tím neprostřel nohu, vole.“ řekl řidič osobáku. Asi mne zahlédl v zrcátku.
„Nebo nám.“ dodal se smíchem spolujezdec a potáhl si z gumové cigarety.
„Radši čumte na cestu vy dva kokoti.“ okřikl je žoldák vedle mne. „Bacha na díry Jerry.“ dodal.
„Jasný šéfe, v klidu, mám to v malíku.“ usmál se řidič a dál se věnoval řízení. Jen jeho kožené bezprstové rukavice zavrzaly o kovový volant. Asi neměl rád rozkazy.
„Kam vůbec jedeme? Pan Malenkov toho zásobuje hodně, že?“
„Do Jericha.“ popotáhl nosem šéf skupiny. „Byls tam? Zkurvéné město. Město nájezdníků, satanistů a dalších parchantů. Je to horší než Reno. U nás platí zákony rodin. Tam ne. Jen právo silnějšího a rozkazy vůdce nájezdníků. Je to blbec. Radši dávej pozor, neutíkej od skupiny a hlavně splň kontrakt. Nás nechávaj na pokoji. Víš proč?“ pokračoval nezaujatě.
„Kvůli?“ kývnul jsem hlavou směrem za nás.
„Přesně. My je zásobujeme chlastem. Ostatní cizinci to odskáčou. Chceš vědět jak? Dívej se na cestu.“
Napil jsem se z lahve pod sedadlem a dál pozoruji Pustinu.
Aha.
Už vím, jak trestají cizince.
Na starých telefonních sloupech byli ukřižováni lidé všeho druhu. Někteří ještě žili. Prožívali strašné utrpení. Chudáci. Výrazně jsme zpomalili, a proto jsem vzal pušku a namířil zkrz otevřené okno na jednoho ukřižovaného několik metrů od nás.
„Ne! Skloň ji!“ křikl šéf.
„Proč sakra? Vždyť umírají! Chtěl jsem jim jen pomoci.“ odložil jsem pušku.
„Proč? Proč !@#%§? Mohl jsi nás všechny zabít. Jestli něco posereš, zabiju tě sám.“ křikl Jerry.
Nechápavě jsem se otočil na šéfa skupiny.
„Oni chtějí, aby trpěli. Je to jejich koníček. Jsou to experti na mučení lidí. Kdybys vystřelil, zabijí nás. Možná. Určitě by nás potrestali. Někteří jsou kanibalové. Pomalu z tebe odřezávají nožem kusy masa a veř mi, že tě předtím nezabijí. Dokonce o nás už ví, viď Side?“
„Jo. Už posledních třista metrů nás pozorují ze skal.“ odvětil spolujezdec a připevňoval zpátky na Dragunova optiku. Dál jsme jeli pár minut v poklidu. Teda když nepočítám kostry a hnijící mrtvoly kolem.
Ze zatáčky se proti nám vyřítila stará bugina a smykem zastavila vedle nás. Starý oprýskaný stroj. Divil jsem se, že se vlivem rezu ještě nerozpadl. Na karoserii byly připevněné rohy brahminy a ostny z kovu. Dokonce vpředu se pohupoval i velký řetěz s lebkami. Oba nájezdníci měli zbroje z kůže a sešívanice z různých hadrů a ramenní chrániče z pneumatik.
Umaštěné obličeje a dlouho nestříhané vousy. Řidič buginy neustále tůroval motor, že nebylo nic slyšet. Spolujezdec jej praštil do ramene a vyklonil se ven. Zvuk motoru přešel do klidných otáček.
„Máte všecko?“ řekl bez pozdravu.
„Jo máme toho dost. Jedem?“ řekl šéf naší skupiny.
„Hmm. Jeďtě za náma. Jeď vole!“ křikl na svého řidiče.
Bugina se s hrabáním rozjela. Okamžitě se zvedla oblaka prachu. I my jsme pomalu vyrazili.
Kolem cesty se začali pomalu objevovat nájezdníci. Prázdné tváře, zfetované obličeje, opilci nebo parchanti šílící vzteky. Někteří jen seděli a tupě zírali. Další chlastali nebo zvraceli. Pár ji na nás radostně pokřikovalo. Další mučili otroky a nevinné lidi. Proti nám šel zástup lidí. Uprostřed nesl otrok na zádech provizorní kříž. Ostatní na něj pokřikují a plivají na něj. Jeden z nich jej dokonce bičoval důtkami. K dřevěné nebo železné rukojeti se připevní tři až devět tenkých kožených proužků, nebo silnějších drátků, na kterých jsou části z ostnatého drátu nebo žiletek. Kdysi se tomu říkalo devítiocasá kočka. Jedna rána dokáže udělat i půlcentimetru hlubokou ránu. Čím víc ocasů, tím víc ran a bolesti. Ten chudák často klesal na kolena pod tíhou kříže a díky bolesti. Musel jít pořád dál.

Jen, než jsme dorazili na místo, viděl jsem dost násilí a utrpení, abych si vzpomněl na tu hrůzu z farmy. Zkurvenci. Všechny bych je nechal popravit. Nic jiného si nezasloužejí. Postřílet je jako dobytek.

Slabě opevněné stanové město, občas nějaký ten plech a trosky budov. Občas klece. Některé prázdné, ale v jiných jsou otroci. Háky, rez, kostry lidí a lebky brahmin nebo dalších rohatých zvířat. Nájezdníci se jen flákali a ubližovali lidem. V jednom stanu bez bočních plachet, znásilňovali nějakou otrokyni. Jeden ji prznil a další dva ji drželi a povzbuzovali toho prvního. Dokonce i slintali a nemysleli na nic jiného než na nastávající perverzní znásilňování. U jednoho z ohnišť sedělo pár pobudů a soutěžili v pití alkoholu.
Jeden z nich tam okusoval velkou krysu. Zvláštní světlá barva. Ale, krysa nemá čtyři dlouhé a jeden krátký čumáček. A taky zatraceně nemají místo čenichu rudě namalované lidské nehty.

Zbedl jsem a radši jen tupě zíral před sebe. Ani ostatním v autě nebylo do smíchu.
„Proč s takovými zvířaty vůbec obchodujeme?“ šeptal jsem veliteli.
„Protože nám vyměňují za alkohol svou kořist, šperky, munici a další věci.“
„Ale jídlo snad né? Nebo snad ano?“ zděsil jsem se.
„Ne to ne. I když je to každého věc, ale oficiálně ti říkám, že ne. Každopádně s touhle skupinou máme dohodnutý pakt o neútočení. Tohle je jen malá část banditů. Na ty ostatní v Pustině radši dřív střílej než volej.“
Sid se napůl otočil ke mně dozadu a tlumeným hlasem povídal „ Víš, jak poznáš někoho, kdo už ňákej tejden žere lidský maso? Ne? Třesou se jim ruce. Hodně. Ale bacha, může to bejt i z chlastu, viď Jerry?“
„Drž hubu.“ ozval se koutkem úst řidič.

Přijeli jsme k malé nakládací rampě. Sid s velitelem šli do budovy dohodnout předání. Já zůstal s Jerrym hlídat u auta.„Sakra, už se těším zpátky. Za tohle dostanem od šéfa půl hoďky s děvkou zdarma.“ řekl Jerry a napil se z placatky.
„ Jo a mladej? Nekoukej tak na ně. Nevíš, kdy jim rupne v bedně a budou ti chtít vojet díru!“ smál se dávivým smíchem.
„Cožeto?“ neposlouchal jsem ho.
„Prostě tvoje prdel už nebudou zadní vrátka a vstupní brána!“ pokračoval se smíchem a udělal obscéní gesto.
Trošku mi připomíná Billa. Ale můj zlatej Bill je dobrák a né hovado jako Jerry.
Nájezdníci šilhali po našem autě a rozrušeně si šuškali. Snad brzo vypadnem.
Křik. Pláč. Radostné šílenství. Zlaté Reno...