---

Rodinné problémy

Alex

„To si ze mne Antonio snad dělá srandu!!!“ Zaklel jsem, když jsme s Konrádem přecházeli dřevěný zdobený most, vedoucí přes potůček, protékající zasněženou okrasnou zahradou sídla rodu Bolmot.
„Nejdřív mu dělám celý život poskoka a teď tohle?“ Měl jsem vážně potřebu někoho praštit, ale vzhledem k tomu že Konrád měl na rozdíl ode mne katanu, raději jsem odolal pokušení. Bratránek mi dal ruku na rameno.
„No tak Alexi, co je na ní tak špatného?“
„Je vymaštěná!!!“ Plácl jsem se do obličeje.
„Antonio mne donutil s NÍ strávit celý včerejšek. Musel jsem ji tahat po celém hlavním městě Valencie a poslouchat její kecy, jak strašná jí je zima.“ Konrád pokrčil rameny.
„Nezapomeň, že to je šlechtična. A navíc, je z Rumportu, tam už pěti stupňům říkají mrazy. A co bylo pak? Vzals ji na oběd?“
„Jo… Ale nesetkalo se to s úspěchem, jaksi nedokázala pochopit, že tady na Valencii nejíme ze zlatých talířů a neobskakují nás sloužící. A měl jsi vidět její výraz, když jsem řekl že budeme sedět vedle rybáře a jeho… Ehm… „Víc než přítele“. Kameníkova žena nám poté nabídla k polévce kus chleba a ona se málem zhroutila z toho, že si ho musí sama nakrájet. A to není všechno, ta kráva si neumí sama nabrat polévku!!!“ Konrád si povzdechl.
„To je tím, žes strávil tak málo času mimo Valencii, Alexi. Pochop to, ona je jiný druh šlechtice než my. Ona na poddané hledí jako na lůzu, je pro ní nemyslitelné aby jedla z kamenného talíře obyčejné jídlo a seděla přitom vedle neupravených sedláků… Kdybys byl býval trávil tolik času na pevninské části Zianaru jako já, věděl bys, jak to s tamní šlechtou chodí.“ Dal jsem ruku pryč z čela a prohrábl si vlasy.
„Spíš by se ze mne stal sériový vrah.“
„Nebuď tak skleslý, mne taky před pěti lety donutili si vzít ženu, kterou jsem vůbec neznal a teď jsem šťastný…“ Konrád mi dal ruku na rameno.
„Tvá žena je už tři roky mrtvá, Konráde.“
„Proto jsem šťastný.“

No dobře, jak se to všechno seběhlo?
Po dni stráveném ve velmi příjemných prostorách zapáchajícího a stísněného podpalubí, kde se skoro nedalo dýchat, jsme s bratránkem konečně dorazili do Valencie. Zatímco v císařské provincii teprve končil podzim, u nás už byl mráz a sníh.
Do přístavu jsme dorazili pozdě večer, tudíž po cestě do sídla našeho rodu jsme nepotkali ani živáčka. Je to až k pláči. Jinde šlechtici jezdí na sebemenší vzdálenost kočárem nebo na koni. A my? Bolmoti? Všude chodíme pěšky.
„Kdyby nám dali alespoň toho blbého koně…“ Zamrčel jsem, když jsem se klepal zimou.
„Šlechtici přece jezdí na koni ne? A Bolmoti přece podle práva šlechta jsou. Proč jinde mají sluhy na kdejakou kravinu, ale my jako jediní nejen že si všechno děláme sami, ale zrovna když mrzne, tak chodíme kilometry pěšky.“ Musel jsem zatínat svaly v obličeji, když mne do tváří řezal ostrý ledový vítr.
„Antonio nechce, abychom zlenivěli. Navíc víš, že koně jsou pro měkoty. My odjakživa jezdili na vlcích. Jsou praktičtější. A trochu protáhnout nohy nikoho nezabije. Co se s tebou děje Alexi? Nikdy sis tolik nestěžoval.“ Dýchl si do dlaní bratránek a zapnul si pořádně kabát. Já měl na sobě jen tu blbou košili, tudíž budu mít kliku, když ze mne do dojití do cíle nebude rampouch.
„Kůň ti neukousne ruku, když ho jdeš krmit. A taky není takový problém se na něm udržet. Neříkám, že chci být jako ti vykutálení šlechtici v Zianaru, ale žít tak, že bandita si vedle nás připadá jako v luxusu, to už je trochu moc ne?!“ Uvědomil jsem si, že Konrád si nejspíš všiml mé „výměny mozku“. Asi nebude nejlepším nápadem to na něj hned vybalovat. Uvědomil jsem si, že ještě před pár dny jsem byl měkota, který se skoro zhroutil, když měl někoho zabít. Byl jsem tím, který stojí vzadu a drží hubu. Udělá, co se mu řekne a nestěžuje si, i kdyby mu měli chcát na hlavu. Ale teď už ne…
Obklopeni tmou jsme za křoupání sněhu prošli nádvořím sídla ke dveřím. Zamčeno.
Ztuhlou rukou jsem zaklepal na zdobené dveře.
„Kdo to může být tak pozdě večer? PODOBNÍM ALCHYMISTŮM NEOTVÍRÁME!!!“ Zahřměl hlas strýčka.
Zabouchal jsem silněji.
„DOHÁJE POHNĚTE ZADKEM, TADY ALEX A KONRÁD, VRACÍME SE Z MISE, JESTLI TU NECHCETE MÍT NA NÁDVOŘÍ NOVÉ LEDOVÉ SOCHY, TAK NÁM UŽ SAKRA OTEVŘETE!“
„Ehm…“ Konrád mírně překvapen mým výbuchem se i přesto, že na sobě měl kabát začal mírně třást. O chvíli později cvakl zámek a ve dveřích se objevila sestřenka, Konrádova sestra Natalia.
„Máte zpoždění, pánové, Antonio vás už čeká.“ Pozvedla s vážným výrazem obočí.
„Tobě se to řekne, když si tu celou dobu seděla na zadku…“ Konrád mne odstrčil a vběhl dovnitř. Já udělal totéž, jakmile jsem rozhýbal zmrzlé svalstvo. Natalia měla co dělat aby nenakopla svého bráchu. Poté se podívala na mne a ušklíbla se. Prohrábla mi vlasy, aby se ukázalo, že jsem měl celou hlavu od padajícího sněhu.
„Díky.“
„Že by lupy? Náš špinavý Alex si tak dlouho neumýval hlavu?“ Zahihňala se a zavřela dveře.
„Jak bylo v císařství?“
Než jsem stihl odpovědět, ozvalo se Antoniovo volání.
„Řeknu ti to pak, musím vyřídit formality…“ Rozběhl jsem se chodbou do studovny.
Došel jsem do Antoniovy studovny. Byla narvaná všemožnými svazky, jelikož byl velkým milovníkem literatury. Ovšem popravdě, většina tisků byla starší než on. Když naši předci zrovna něco nemasakrovali, studovali, jak to dělat ještě efektivněji…
„Promiňte, že jdu pozdě…“ Uklonil jsem se u vchodu a poklekl před malým stolkem, za kterým seděl náš patron, Antonio. Zrovna upíjel z šálku bylinnou směsku, o které věřil, že způsobí, že nebude až tak protivný starý páprda jako je jím teď. Naivní představa.
Omlazující bylinné směsky a zelené či bílé čaje možná člověku pomohou udržet si zdraví a zpomalit stárnutí. Ale Antonio byl starý páprda a protivný jako dědek snad už i ve dvaceti. Třebaže mu je jen něco přes pětačtyřicet, když s ním mluvíte, připadáte si, jako kdybyste mluvili s někým, kdo je už pět let pod zemí.
Popravdě nejsem takový fanatik do toho zůstat mladý a blbý jako jiní. Docela rád bych se dožil doby, kdy budu spokojený stařeček, kterého bude zajímat jen rozjímání a poklidná příprava na odchod na onen svět, ale vzhledem k životu jaký vedu bych spíš typoval, že skončím s šípem v krku nebo s mečem v břiše. Každopádně lepší než v tom příběhu o tom přitepleném šlechtici, který chtěl zůstat navždy mlád a tak místo toho nechal stárnout svůj obraz, aby mu následně hráblo a spáchal sebevraždu. To radši být starý.
„Máte zprávy z kontrašpionáží?“ Pozvedl obočí strýc.
„Ano… Tady…“ Já i Konrád jsme vytáhli své stohy s poznámkami, kam jsme si zapisovali informace pro Antonia.
„Požadují intenzivnější výcvik rekrutů, vypadá to, že císař chce posílit armádu, jak to jen jde. Rebelové očividně tlačí víc, než obvykle. Začíná se to však podepisovat na morálce poddaných. Ve městě jsem viděl dokonce jak…“ Zarazil jsem se uprostřed věty. Doháje… Tohle jsem neměl říkat…
S obrovskou rychlostí jsem se udeřil hlavou o zem, jak mne srazila Antoniova rána. Dědek se rozlítil tak, že mi šálek rozbil o hlavu a poté do mne začal na zemi ještě kopat.
„TY JEDEN IDIOTE!!! Neříkal jsem ti náhodou, že z kasáren se nemáš hnout ani na krok?! Měl jsi špehovat jen armádu!!!“ Roky a roky jsem si to nechával libit… Ovšem… Tentokrát když jsem ležel s krví u spánku na té zemi a svíjel se v bolestech, udělal jsem něco nemyslitelného… Vztáhl jsem ruku na patrona klanu.
„Tati nech toho…“ Konrád vyskočil na nohy a chytil svého otce za rameno, s cílem ho ode mne odtlačit. On a Natalia… Jediní z klanu, kteří se mne kdy zastali ve chvílích jako tahle.
„Táhni ode mne!!! Že se opovažuješ, zastávat se bastarda jako tohohle!!! Zředěnou krev!!! Potomka té kurvy která se označovala za mou sestru!!! On, jenž je potomkem jejím a špinavého tuláka!!! Tuláka, kterému dala ta svině přednost, než aby setrvala v klanu!!!“ Žebra jsem měl v jednom ohni. Skoro jsem nemohl od jeho kopanců dýchat. Oči se mi podlily krví. Spatřil jsem na stolku malý lesklý předmět.
„NEZVYKEJ SI DĚDKU!!!“ V tu chvíli jsem neuvažoval nad možnými následky. Sebral jsem ze stolku malý jídelní nůž, kterým Antonio pravděpodobně večeřel a zarazil mu čepel až po rukojeť do stehna. Nechápu, jak jsem to byl schopen udělat… Vždycky jsem ty rány přijal jako nic. Ale teď už ne.
„ÁÁÁáááá!!!“ Antonio zařval, jako kdyby ho vraždili. Pustil Konráda, chytil se za pravé stehno, pozvedl koleno a přepadl dozadu.
„Co… Cos to sakra udělal? Za tohle tě můžou …“ Konrád se přitiskl ke stěně a zíral na kus oceli, trčící Antoniovi ze stehna. Já jen vstal, oprášil se a odkašlal si.
„Jeho kecy mne už unavovaly a taky se mi nechtělo čekat, až mi tady dědek prokopne bránici… Dobrou.“ Poté jsem se otočil a vyšel na chodbu.
„Natalio? Máš ještě někde jitrocelovou mast? Strejda si hrál s nožem.“

O dvě hodiny později jsem byl v Nataliině pokoji. Natírala mi ránu na spánku nějakým hnusem, který pálil jako kdyby mi tam lila vařící vodu.
„Asi jsem to trochu přehnal…“ Řekl jsem sykavým hlasem, když skončila a vrátila nádobku s mastí do skříňky, kde své medikamenty skladovala.
„To asi jo. Ale nedivím se ti.“ Natalia se posadila k zrdcadlu a začala si rozplétat vlasy.
„Ehm… Před chvílí jsem bodnul tvého tátu.“
„Taky by mi na tvém místě ruply nervy. Dovolil si toho už moc. Mohl jsi bodnout ale trochu výš a udělat ze svého strejdy tetičku… Aspoň by mu na chvíli spadl hřebínek, egoistovi jendomu… Pořád si myslí, že je nejdokonalejší bytost na světě.“
Mé tělo si začalo pomalu zvykat na to, jak mast na spánku studila a pálila zároveň.
„Neser hada holou prdelí, ale je to vládce Valencie. K nedotknutelnosti nemá daleko.“ Řekl jsem a sáhl si na rozpálenou kůži okolo rány.
„Heh, po dnešku už ne. A nestírej si to!!! Musíš být do týdne zase fešák, po tomhle ti aspoň nezůstane jizva.“ Dala mi sestřenka pohlavek.
„Do týdne? Proč do týdne?“ Nechápavě jsem se na ni podíval. Natalia se plácla do čela.
„Jooo ty to ještě nevíš. Budeš se ženit bratránku. Antonio ti vyhlédl nevěstu z rodu Rose Arbre, rod vládnoucí Rumportu.“
V tu chvíli jsem si přál, abych se radši nechal Antoniem ukopat k smrti. Svatba? Všechno jen to ne!

Er-forma

„Vstávej ty jedna ožralkyně!!!“ Rudovlasá dívka pozvolna otevírala oči.
„Moje hlava… Kde to jsem?“ Před ní se pomalu zaostřoval rozmazaný obraz dívky s černým mikádem na hlavě. Její tyrkysové oči vypovídaly, že z Lauřiného stavu zrovna radost nemá.
„Sumi tě donesla domů. Ta holka by si zasloužila metál, vždyť váží tak půlku co ty!!!“
Vedle hlavy stojící dívky se o zeď rozkřápla láhev a zbytky alkoholu se rozstříkly po místnosti jako proud parfému. Dívka vytáhla bílý kapesníček a začala si stékající kapénky stírat z tváře.
„Netvrď mi, že jsem tlustá Leslie, nemůžu za to, že posiluji a nejsem vychrtlina jako vy dvě!!! Navíc nejsem ani o patnáct kilo těžší než ona, a to jsem o dobré dvě hlavy větší!!!“ Zrzka se začala sbírat ze země.
„Chováš se jako malý fakan.“ Leslie schovala kapesníček do jedné z kapes svých gothic šatů.
„Abych se pak chovala jinak, když mne vychovávala podivná zvrácená bytost, která i přes to, že jí je tisíc let vypadá pořád na šestnáct. Navíc, zapíjela jsem smutek za babičku Chu…“
„Je rozdíl dát si pár skleniček jako vzpomínku na ztracenou milovanou osobu a zlít se jako prase. A ještě k tomu jsi udeřila toho kluka, co vás zachránil!!!“ Opřela se s trpkým výrazem Leslie o futra dveří.
„Ach jo… Sumi ti řekla i tohle? No, byla jsem na mol, alespoň jsem ho nepoblila… Jestli na něj ještě někdy narazím tak mu musím poděkovat… A koupit kvalitní protézu, nevím, zda mu po té ráně zůstaly nějaké zuby. Eh… Prosím pusť mne do umývárky, cítím se, jako kdybych měla v hubě popelník…“
Laura vyšla ze svého pokoje a vydala se po rozvrzaných schodech dolů. Hlava jí třeštila, jako kdyby byl její mozek z rozemletého skla. Opravdu přebrala…
„Chu, Chu… Ty o sobě dáš vědět i roky po své smrti…“ Dívka vešla do umývárky. Celkem štěstí, že skřetí uprchlíci, utíkající před elfskou frakcí Warth ze Silenie, kterým císařství poskytlo azyl, předali císařství některé své technologie. Ještě před dvaceti lety museli všichni chodit pro vodu do studny, přitom skřeti objevili způsob tak primitivní, že by ho pochopila i opice. Stačilo vybudovat poblíž velkých osad ve velkých výškách zásobníky s vodou, která odtékala do trubek, rozváděných do domů, kde končily ventilem. Člověk najednou mohl načerpat vodu a hned si ji ohřát bez toho, aby se trmácel s vědrem. Vodu čerpalo z podzemních pramenů čerpadlo, poháněné jakýmsi generátorem, taktéž skřetí vynález, ale tomu Laura až tolik nerozuměla.
Chůze se jí už konečně stabilizovala. Podívala se do zrcadla. Vlasy jí trčely na všechny strany. Její tvář byla bledá, oči vykulené, s naběhlými žilkami.
„Vypadám jak mrtvola…“ Sklonila se k umyvadlu pod zrcadlem a vzala do ruky svou štětinku na čištění zubů. Snad se jí povede její dech změnit z biologické zbraně zpět na normální stav. Namočila štětinku ve vodě a z nádobky si nadrala trochu studícího rostlinného genu na štětinku. Začala si znuděně čistit zuby. Co jí dneska čeká? Další podvůdky se Sumi? Ta dost možná bude dneska pracovat. A ona by mohla taky. Leslie už dlouho nadávala že se pro domácnost nepřetrhne. I když, většinu domácích prací odváděla ona a Leslie dělala ten největší nepořádek. Jakožto nesmrtelná bytost nepotřebovala jídlo, ale to jí nebránilo si ho užívat. Asi se jí zalíbilo předstírat, že je lidská bytost…
Jak dlouho bude ještě bavit ji, Lauru, předstírat že je jako ostatní lidé? Že může žít normální život? Jednou to přijde. Osud si ji najde… Ale do té doby se pokusí žít v klidu… Měla by zajít na tržiště, zeptat se toho starého alchymisty, zda nebude chtít pomoct s mícháním lektvarů, minule si ji pochvaloval. Aspoň si občas vydělá poctivou cestou…
„Vypadáš příšerně…“ Někdo jí začal prohrabávat vlasy. Laura, která si před malou chvílí vypláchla ústa se rychle napřímila, aby v zrcadle zjistila, že to je jen Leslie.
„Takhle si zničit krásné vlasy… Víc co mi to dalo práci minule ti je tak krásně upravit?“ Leslie ji začala česat.
„Máš na ně nějakou fetiš?“ Pozvedla obočí Laura.
„Ne, ale prostě se mi líbí. Vždycky jsem takové chtěla mít. Jenže nemůžu. Jsem navždy uvězněna v tomhle těle. Navždy budu vypadat takhle.“ Povzdychla si Leslie a česala dál.
„Mé vlasy nikdy nebudou jako tvoje, vždycky budou hrubé, rovné a černé. Proč se o ně nestaráš? Víš jak je to pomíjivé? Važ si toho co máš teď. To jak jsi krásná se už nikdy nebude opakovat. Časem zestárneš. A na tvé krásné ohnivé vlasy ti zbudou jen vzpomínky…“
Leslie si začala u česání broukat.
„Víš, někdy vám smrtelníkům závidím pomíjivost krátkého života.“
„Co by se ti tak moc líbilo na krátkém životě?“ Nechápala zrzka.
„Já mám ráda svůj vzhled, i když obdivuji tvé vlasy. Ale… Já taková zůstanu navždy. Zatímco ty budeš krásná a svěží jen dokud nezestárneš. Tvá krása je pomíjivá. V tom je to kouzlo. Třeba diamanty. Jsou překrásné, ale jsou tu navždy. Dokud je tedy někdo úmyslně nezničí. Ale můžeš se na ně podívat kdykoliv. Ale úplněk? Trvá jen omezenou dobu. A podívat se na něj můžeš až zase za měsíc. Když žiješ stovky let, přestává být život vzrušující. Na vše máš neomezeně mnoho času… Ale vy Lauro… Máte omezený čas. Musíte ho maximálně využít. Ale někdy musíte konat rozhodnutí pod velkým tlakem, rozhodnutí, která vám ten zbytek života poznamenají.“
„Ale to ty taky Leslie, nebo snad ne?“ Dívka s hřebenem se usmála.
„V tom je další věc, kterou ti závidím. Ta pomíjivost. Smrt a stáří… Není to jen špatné. Je to částečně i dobré. To že máš svěží mysle znamená, že máš pořád sílu se nad něčím trápit. Jak člověk zestárne, už si jen užívá pokojného stáří… V ideálním případě samozřejmě. Ale jak tvá mysl churaví a dostavuje se demence… Není to úleva? Věci které tě trápily kdysi, výčitky, to vše je najednou pryč a už jen spokojeně dožíváš a čekáš na zasloužený odpočinek. Víš jaké to je vyrovnávat se s věcmi, které jsem udělala před sto lety? Dvěma sty? Před půl tisíciletím?“
„Co mi tím chceš říct Leslie?“ Otočila hlavu Laura. Leslie zrovna stáhla druhý culík.
„Co ti chci říct? Chci ti říct, že máš jen jeden život. Nepromrhej ho. Využij celý jeho potenciál. Abys toho později nelitovala. Druhou šanci nedostaneš.“
Dívka se podívala do zrcadla.
„Musím se pochválit, už nevypadáš jako mrtvola, ale jako mrtvola s upravenými vlasy.“

Zrzavá dívka vyšla na ulici před jejich skromný příbytek v chudinské čtvrti. Zde stráže moc nechodí, tudíž se nemusí bát, že se o ni budou zajímat. Je sice takřka nemožné, aby císař věděl, jak vypadá teď, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Kdyby se Beruci i jen domníval, že je stále naživu, obrátil by celé císařství vzhůru nohama, jen aby měl jistotu, že je mrtvá.
Představuje pro něj však hrozbu? To záleží jen na ní. Až do relativně nedávné doby nevěděla kým je. A proč se liší od ostatních… Ta odlišnost sice na první pohled není patrná, ale přeci jen existuje. Jako důkaz jejího původu. A důvodu proč je Berucimu a dalším trnem v oku, jedovatým hmyzem, který je potřeba ihned zamáčknout.
Avšak nyní už ví, co její původ s sebou přináší. Nejen to dobré, ale i to špatné. Utrpení jejích nejbližších. Chu zemřela kvůli ní. Ta, která jí ze všech nejvíce byla matkou, jelikož tu pravou si nepamatuje a Leslie… Přinejlepším označení „zodpovědná starší sestra“ by se pro ni hodilo. Kromě těchto dvou měla vždy na tomto světě jen a pouze Sumi. Ony dvě byly od sebe tak odlišné, až si byly tam někde uvnitř podobné. Co chce ale dělat? Utíkat před osudem navždy? Nemá cenu. On si ji najde sám. Osudu můžeš utíkat, ale už to jaký jsi, jak žiješ, a tvá povaha, to vše tě svádí k tomu, abys ho naplnil. Když tak neuděláš, budeš toho v budoucnu litovat, že si promarnil šanci… Takhle to alespoň vnímá ona.

„Tady jsi, už jsem si myslela, že se neprobereš!!! Ještě jednou tě uvidím dotknout se chlastu a máš dýku v oku!!!“ Ozval se hlas za dívkou. Laura jen otočila hlavu a podívala se přes rameno. Sumi. To drobné stvoření si ji přeci jen našlo.
„Ahoj… Dneska nepracuješ v kovárně? Asi jsi stejně na šrot jako já že?“ Usmála se. Sumi zavrtěla hlavou.
„Nene, já se hlídala… Byla jsem se ráno podívat, co zbylo z té hospody a že toho nebylo moc. Stráže tam už šmejdí a pátrají po tom, kdo vyvolal tu bitku. Hospodský chudák dává pajzl dohromady a má u mě už objednané panty na nové dveře, plus nějaké to kování, ale to počká. Ještě mi nepřišlo to železo z dolů.“
„Takže to vypadá, že dnes opět pracujeme na vedlejších příjmech.“ Ušklíbla se Laura. Její kamarádka přikývla.
„Dobře, já svádím, ty vybíráš kapsy, pojď, musím se obléct, abych vypadala jako kurtizána… A pro jistotu si vezmi nějaké šipky s paralyzujícím jedem, kdyby nějaký chlápek neudržel hormony na uzdě a chtěl něco víc než jen flirt.“
Obě dívky se vydali k Sumininému příbytku. V ulici chudinské čtvrti začínalo být živo.
„Nebylo by jednodušší ty šlechtice prostě jen paralyzovat a obrat?“ Sumi si začala upravovat čapku. Laura jen pozvedla obočí.
„Zaprvé by si dávali větší pozor a zadruhé, už by to nebyla taková sranda. Divila by ses kolik z nich už skrytě tuší, že jsme čorkařky, ale pokaždé si jdou popovídat. Chudáci to doma nemají lehké, s manželkami si jen tak nepromluví nebo si s nimi nerozumí, v podstatě je to služba.“
„Čili jsi „platonická běhna“.“ Začala se hihňat Sumi.


Alex

Byly to už dva týdny od našeho příjezdu na Valencii. Má „nastávající“ měla dorazit právě dnes, její návštěva se kvůli nějakým problémům s transportem o něco zpozdila.
Můj incident s Antoniem vyvolal menší rozruch, ale jen uvnitř klanu. Ven nic neproklouzlo. Abych byl upřímný, nějakou dobu mne znepokojovalo, co mi Antonio uloží jako trest. Nedivil bych se popravě. Avšak přešel to celkem s klidem. Ne že by si uvědomil, že to s těmi kopanci přehnal, ale nechtěl se ponížit tím, že bude trestat vlastního synovce za sebeobranu. Třebaže je vládcem Valencie, právo na sebeobranu má každý, i kdyby ho obyčejný rolník třeba i zabil, v případě že by to byla sebeobrana, nic by mu nehrozilo.
Nicméně zatímco Antonio na mne od té doby nevztáhl ruku a i s nadávkami si dal pokoj, zbytek klanu se do mne pouštěl jako obvykle. Antoniovo zranění brali jako jednorázový vzdor, ovšem jak zjistili, nyní už dráždí hada bosou nohou.
Zrovna jsme s Natalií připravovali oběd pro naše hosty.
„Nějak jsi nám zostřel Alexi…“
„Jak to myslíš?“
„No že už nejsi takový posránek jako kdysi. Třeba předevčírem jsem slyšela… Magdalenu? Ta holka, se kterou jsi před pár lety něco měl a ona tě pak odkopla kvůli jinému. Řvala v hospodě něco o tom, že jsi bezcitný hajzl.“ Dokrájel jsem maso, zatímco sestřenka zkontrolovala, zda se vaří voda.
„Mnooo ukázalo se, že ji dnes připadám atraktivnější a že má o mne zase zájem. No tak jsem jí řekl, ať dá tomu svému stávajícímu kopačky a že se sejdeme o půlnoci na náměstíčku. A ona byla celá natěšená z toho, že bude mít tajný románek zakázané lásky, že i přesto že se budu muset nedobrovolně ženit, tak ona bude pořád moje jediná.“ Natalia nasypala do vody zeleninu.
„A… Proč je tedy teď tak naštvaná?“ Pozvedla obočí.
„Protože když jsme se tam sešli, tak jsem jí řekl, že o ni nestojím a že je stejně hnusná jako když mne tehdá pouštěla k vodě. S brekotem se mne tedy zeptala, proč jsem ji nechal, ať se rozejde se svým milým a proč jsem ji tahal ven.“
„A proč tedy?“ Začal jsem smažit kořeněné kousky masa.
„Odpověď zněla, že jsem chtěl vidět její výraz, až jí to řeknu.“

Po téhle větě jsem si s Nataliou beze slova plácl.

Když nastal čas, došli jsme oba dva do konferenční místnosti, kde se obvykle vítají hosté. Akorát jsem byl dost překvapený, když jsme vstoupili. Ta místnost totiž najednou vypadala jako vyblitá jednorožcem. Zdobená drahými kravinami. Hnus.
„Ten kdo nám to udělal nás musí strašně nenávidět. Musíme to uklidit dřív, než hosté přijdou…“ Řekl jsem, když jsem spatřil ten hnus. Natalia radši nic neříkala, ale bylo jasné, co si myslí.
Konrád zrovna upevňoval na stěnu nějakou čmáranici, zatímco pár členů klanu bylo zrovna na odchodu. Dědek Antonio, jak jinak, seděl na polštáři u stolku a popíjel to bylinné svinstvo. Ale nemohl jsem mu to mít za zlé. Ta probodnutá noha ho asi ještě bolela. Můžu za to, že si ten nešika „hrál s nožem“?
„Jste už hotoví? Rychle, přisedněte si, hosté jsou za chvíli tady.“
„Nejradši bych to tu uklidila, aby to tu vypadalo jako u lidí.“ Zaklela Natalia a poližila hrnec s jídlem na stolek.
„Musíme udělat dobrý první dojem… Žádné hloupé poznámky Alexi!!!“ Zahřměl dědek a podíval se na mne svým nejvražednějším pohledem.
„Zatím to vypadá, že dojem uděláme, ale zda dobrý, o tom bych polemizovala…“ Natalia si sedla vedle Konráda. Mě Antonio ukázal na volné místo přímo pro mě, musím totiž sedět naproti své nastávající.
„Zatím si nesedej, musíš je uvítat, jak se patří!!!“ Ukázal Antonio s vynuceným úsměvem na vysouvací dveře.
„Rád bych strýčku, ale nemám katanu.“
Než po mě Antonio stačil něco hodit, ozvalo se zaťukání. Vysunul jsem tedy pln očekávání dveře.
To co jsem spatřil mi vyrazilo dech. Ve vchodu stála překrásná dívka v dlouhém zimním kabátu. Neměla na sobě ani jeden šperk, ale přesto vypadala naprosto úchvatně, neuměle, přirozeně krásná, ne jako že by byla bohyně krásy, to ne, ale prostě byla příjemná na pohled a vyzařovala z ní taková příjemná aura.
Její dokonalé krásné bílé zuby se jevily díky její opálené pleti ještě bělejší, její překrásné hnědé oči jen zářily a dlouhé havraní vlasy vypadaly už od pohledu tak, že bych je chtěl do konce života používat jako pokrývku. Měním názor, tuhle beru!!!
„Smím krásné paní pomoci z kabátu?“ Dívka se začala smát. Koutkem oka jsem viděl, jak se Konrád plácl do čela.
„Děkuji, pane, ale já jsem služebná.“ Pousmála se dívka a ukázala za sebe.
Spatřil jsem svou skutečnou snoubenku. Dech mi byl opět vyražen. Ale kapánek jinak.
Nemohl jsem rozpoznat, co je kůže a co pudr, vypadala, jako jedna z Nataliiných porcelánových panenek, se kterými si hrála jako malá. Teda… Ne, nechci urážet její oblíbené panenky, zlámala by mi za to prsty.
Kabát měl ty nejkřiklavější a nejnechutnější barvy, které si dokážu vybavit. Účes vypadal, jako kdyby nad ním trávila denně šest hodin. A možná ani nepřeháním. Šperků měla na sobě tolik, že vypadala jako zlatnictví.
Jediné co na ní vypadalo pro mě hezky byl možná její milý úsměv, když si utírala noz kapesníčkem. Začíná se mi stýskat po té staré orkyni.
„Tady je ale zima. Áááá pan Alex!!! Konečně vás poznávám!!!“ Leknutím jsem uskočil ode dveří. SAKRA, VŠIMLA SI MĚ!
„Víte co? Jste třeba služebná, ale i tak nenechám krásnou ženu, aby se musela obtěžovat, pojďte, posadím vás.“ Usmál jsem se na služebnou a podal jí ruku. Ta chvíli váhala, podívala se za sebe na mou snoubenku a její matku, která ale pokynula, aby neodmítala.
Služka se tedy mírně začervenala a trochu zparodovala uhlazené šlechtičny, když mi podávala svou ručku. Sundal jsem jí jemně kabát a pomohl jí na místo.
„Pomoz z kabátku své snoubence Alexi…“ Řekl Antonio netrpělivě, ale já jen pomohl dovnitř její matce.
„Jsem pro emancipaci žen, ženy jsou stejně schopné jako muži, proto chci ochránit její důstojnost tím, že si ten kabát sundá sama…“
„Ehm… Nějaký sluha? Potřebuji sundat kabát.“ Ozvala se ta živoucí panenka ve dveřích.
„Žádné nemáme…“ Řekla s nezájmem Natalia. Antonio začínal ztrácet nervy, ale nic nedal znát.
„Alexi… Okamžitě… Jí… Běž… Sundat… Ten blbý kabát!!!“ Dusil do v sobě potichu skrze zuby aby to hosté neslyšeli. Její matku odstrojil Konrád, i když to nevypadalo, že by s tím měla problémy, ovšem své nastávající jsem pomoct nakonec musel, protože to vypadalo, že se jí něco stane, když si začala sundávat kabát… Pokoušela se sundat… kabát sama.
Konečně jsme byli všichni na svých místech, teprve pak začalo peklo.
„No, já už vaše jméno znala dlouho dopředu, ale vy mé podle toho co vím ne… Dovolte mi, abych se představila, jmenuji se Saskie Tamara Rose-Arbre.“ Ten její přeslazený vzhled mi dodával nutkání vypíchnout si jídelními hůlkami oči.
„Těší mne… Rose-Arbre… Není to rod vládnoucí Rumportu?!!!“ Zeptal jsem se opatrně. Její matka ovšem přikývla.
„Ano chlapče, máš tu čest mluvit s hraběnkou Dianou Rose-Arbre, patronkou vládnoucího rodu provincie Rumport, pokorné služebníky císaře Orlanda Beruciho.“ Její poslední slova zněla jako špatný vtip. On to možná i vtip byl. Každý ví že Rose-Arbre sice oficiálně stojí pod císařem, ale stejně tak každý věděl, že ve skutečnosti hledí hlavně na své zájmy a poslouchají ho, jen když se jim to hodí. Míra jejich autonomie vzrostla za poslední desetiletí, až se tomu člověk zdráhá věřit. Vydržují si dokonce relativně početnou armádu, možná proto je Beruci nechává na pokoji, dokud platí daně a alespoň trochu poslouchají, vzhledem k bojující frakci rebelů, Medvědů ze Zamarie, vedené generálem Hawkem by asi nestál o další problémovou provincii.
„Až se můj synovec a vaše dcera vezmou, budeme nejsilnější aliancí v císařství!!! Dáte si čaj?“ Antonio posunul zdobené drahé hrnky k hostům, jenom služebná zůstala o vodě. Bylo mi té holky až líto, když ale dopila, podařilo si mi jí do sklenice nenápadně vylít svůj šálek. Mrknutím mi poděkovala.
Aliance. Zná v těchto dobách snad ještě někdo význam slova věrnost?!!! Ještě ani ne před dvaceti lety byl Zianar silné jednotné císařství, všechny provincie uznávaly císařovu autoritu. Ale to byl císařem Mercucio Varien a ne ten parchant Beruci… Mercucio byl ten, kdo by se za svou zemi klidně roztrhal. Ten kdo se vzdal císařského platu a zastavil část vlastního majetku, jen aby pomohl poddaným v době nouze. Beruci? Ten v době, kdy lid tře bídu pořádá oslavy a hostiny. Mercucio byl ten, kdo vedl Zianar jako jednotnou silnou zemi proti Warthům, kteří si nárokovali Zamarii. A taky vybojoval vítězství. Pak byl ale zavražděn i se svou rodinou a Beruci se dostal na trůn. Příliš velký kamarád s ušáky jim hned, sotva dohořely plameny právě skončené války, chtěl Zamarii střelit. Ten blázen si myslel, že se tamní obyvatelé dobrovolně vystěhují. Že generál Hawk se vzdá něčeho, kvůli čemu bojoval a krvácel celou válku. Povstání rozvrátilo celé císařství. Prozatimní stát Zamarie nyní s ostatními provinciemi bojuje, protože odmítají Beruciho vládu a sklánění se před elfy. Neříkám, že jsem na straně rebelů. Ale poprvé v životě k nim cítím nějaké ty sympatie.
Ale věrnost… Kdo je dnes komu věrný? Beruci své císařské funkci? Císař má být ochránce lidu. Podle toho co jsem viděl v císařském městě, nechová se tak. Rose-Arbre se chovají, jako kdyby byli králové a nezávislí vládci. A o Antoniově loajalitě vůči císařství jsem ztratil víru právě teď.
Sakra… Jak mne vůbec takové myšlenky napadají?!!! Nikdy bych o císaři nemyslel, natož mluvil ve zlém… Ale jak se to ve mně zlomilo, najednou jsem byl sám k sobě nějak upřímnější.

Antonio neustále podlézal hraběnce, nebo spolu debatovali o věcech, které mě, Konrádovi či Natalii mohly být naprosto ukradené. Kromě Saskie se asi všichni kromě těch dvou v místnosti nudili k smrti, zatímco má snoubenka si mne neustále prohlížela, jako kdybych byl zlatá socha.
„Ehm…“ Prořízla obecnou auru nudy Natalia, když se podívala na Saskie.
„Ano Natalio?“ Usmála se zlatovláska.
„Co to máš sakra na sobě? To je nějaký druh okrasné zbroje? Nevypadá to dvakrát pohodlně. Nezakopáváš o tu sukni?!!“ Saskie se začervenala a zasmála se. Asi to brala jako vtip, ale sestřenka to myslela smrtelně vážně.
„To je korzet ty hloupá. Šaty. Nosí se, abych byla krásná.“
„By mě zajímalo kdy to začne účinkovat…“ Zamrmlal jsem si pro sebe.
„Eh… Já myslela, že to je za trest, protože podle toho jak to máš upnuté kolem těla se divím že můžeš vůbec ještě dýchat.“ Zavrtěla Natalia hlavou a pohladila si svou yukatu.
(*yukata = Lehké volné kimono, pozn. autora)
„Pravda, sice to první roky bolelo, ale korzet ti perfektně vytvaruje postavu. Taky ti můžu nějaký koupit až přijedeš za mnou a Alexem do Rumportu!!!“ Rozzářily se jí oči. Co se dělo s těmi mými si asi dovedete představit.
„Ne děkuji, místo toho abych si křivila páteř a drtila orgány si radši půjdu zacvičit… Nevím, jak bych v tomhle bojovala nebo jezdila na vlkovi…“ Saskie vytřeštila oči.
„Ž…ženy klanu Bolmot bojují se zbraněmi?“
„Neeee jenom kopou, koušou a škrábou, jasně že se učím se zbraní!!! Jak si myslíš, že bych se ubránila?!! Víš kolik je banditů v lesích Valencie?!!!“ Poklepal jsem Natalii na rameno.
„Ehm… Sestřenko, klidni hormon. Oni učí ženy, aby byly dobrými manželkami a matkami. A aby byly krásné, jemné, upravené…“ Saskie se začala zase červenat. Natalia odpinkla mou ruku pryč ze svého ramene.
„V tom případě, kdybych se měla provdat do takové rodiny, máš povolení mne zabít! I kdybych měla jít na druhý konec světa, nic, co bude méně pohodlné než yukata, nosit nebudu! Už jen proto, že mít tak dlouhou sukni, zabila bych se na prvních schodech.“
„Ta dlouhá sukně je důležitá část etikety, cudnost.“
„Já už si myslela, že máš chlupatý nohy…“ Zahihňala se Natalia, což Saskie trochu nakrklo, ale její vychování dámy jí nedovolilo dát nic najevo. Na rozdíl od Natalii, dívky vychované tak, aby dávala otevřeně najevo, co si myslí.
„Hele Alexi…“ Ozval se najednou Antoniův hlas, zpozorněl jsem.
„Tady s paní hraběnkou máme zítra nějaké věci, co potřebujeme probrat. Co kdybys tady lady Saskie ukázal naše hlavní město?“ Nasucho jsem polkl, ale Saskie se usmála a začala tleskat ručičkami.
„Anooo to by bylo skvělé, chci vidět zemi, ve které vyrůstal tak dokonalý muž jako tady pan Alex!!! Já vám poté ukáži Rumport až se tam přestěhujeme, poté co se vezmeme!!!“
Natalia se naklonila ke mně.
„Vypadá to, že máš zábavu na zítřek zajištěnou Alexi…“
„Já vím…“ V tu chvíli se ke mně naklonila služebná.
„Děkuji, pane, promiňte, že obtěžuji, ale mohl byste mi kdyžtak dát nějaký čaj co zbude? Je moc dobrý a já se k tomu jen tak nedostanu…“ Nenápadně jsem vzal Saskiin hrnek a vylil obsah služebné do sklenice. Její paní se nápoje totiž dotkla jen párkrát a pokaždé ho odložila s tím, že není dost sladký…