---

Část 30. - Běh divočáka

S lehce pozvednutou náladou přestoupil bosmer před vitrínu ve středu knihovny. Bez sebemenšího pochybení se usmál nad kožešinami a rukou se dotkl otevíracího mechanismu… Však své tajemství nechtělo vydat tak brzy.

„Áh, ještě tohle!“ proklel tiše, z opasku vytáhl dýku a tu zarazil do zámku proskleněného nábytku. Chvíli narážel zbraní do stran, dokud uvnitř cosi necvaklo, poté lehkým pohybem nadzvedl víko a zaradoval se, „Výborně!“ a okamžitě otevřel vrchní část vitríny. Jeho tělo ztuhlo překvapením…



„CO TO… SAKRA?!“ nechápal nad pohledem. Místo vzácného předmětu tam ležela věc, nedávající žádný smysl… skyrimská bábovka.

Schválně se podíval, jestli není náhodou tajemný předmět připnut zespod dřeva, ale po relikvii ani památky.

„Copak, copak? Nemůžeš něco najít, zloději?“ ozvalo se po celé místnosti, zvěd se překvapeně otočil do všech stran a snažil se najít mluvčího. Ten po pár vteřinách vylezl zpoza nejvzdálenějšího sloupu, rovněž byl překvapen jako samotný bosmer, „ERUTANE? TY?!“
„LAA’VERENE!“ vykřikl hlasitě zvěd, oči si ho prohlížely a uviděly, jak se mu ze zad zbroje vyčnívalo cosi zlatavého, „Co… tady děláš?“
„Královna mě poslala, abych jí přivezl to, co se snažíš ukrást!“ zamračil se, „JAK JSI NÁS MOHL ZRADIT?!“
Erutan velmi pomalými kroky kráčel k němu a natahoval ruku, v té chvíli si altmer vytáhl svítící čepel, připravenou k útoku, „Já vás nezradil! Věř mi!“
„Tam u Šavlozubáků jsem stále doufal, že to byla jen nehoda, ale jak tě tady vidím…“
„Sakra, Laa’verene! Poslouchej mě!“ žádal ho bosmer, „Mám plán, jak potěším královnu a navrátím si její důvě…“
„Jseš možná nejlepší zvěd, ale mizernej lhář!“ velmi nehezky se na něj ušklíbl, „Proč já bránil Teice, aby tě nezabila?“
„Rebelové chtějí překazit Její plány! Vím, o co jim jde…“ nadechl se, „Schválně mě poslali sem, abych sebral to, co máš na zádech! Já jsem do toho nechtěl!!!“

Laa’veren jako by nevnímal jeho slova… postavil se do útočné pozice a čekal, jak bude jeho bývalý společník reagovat. Ten si chytl pořádně dýku a pevným zrakem ho sledoval.

„Jestli nechceš tu bábovku ve vitríně, ale můj svitek na zádech,“ při dalších slovech zamrazilo v Erutanovi, „budeš mě muset zabít!“

Než stačil bosmer zareagovat, už se proti němu vrhnul altmer se svítící čepelí a zahájil první vlnu různých seků a výpadů. Letící čepeli a bodavému zakončení se vyhýbal úspěšně, Laa’veren během souboje pokládal otázky, na které chtěl znát odpověď.

„Na čí straně vůbec jseš?!“ napřáhl se s mečem a sekl Erutana po ruce, ale zbroj vstřebala veškerou sílu, takže se zvěda téměř nedotkl.
„NA VAŠÍ, U KYNARETH!“ kopl ho do kolene a rychle se přemístil za vitrínu, protivník ho následoval.
Po další sérii útoků, které tentokrát zahájil zvěd svou jedinou dýkou, se ho znova altmer zeptal, „Opravdu si myslíš, že mě zabiješ? PROČS ODSAĎ NEODEŠEL S TOU BÁBOVKOU?“ během protiútoku ho Laa’veren slušně řízl po vrchní části zbroje, až se mu ostří dotklo hrdla a lehce mu vytékala krev, „TEĎ TĚ BUDU MUSET ZABÍT!“

Erutan se chytl za hrdlo a prsty zjišťoval, jak je rána hluboká. Na vykrvácení to bylo malé, však při každém pohybu cítil bolest. Střídavě se díval na svou ruku a na obránce v zelené zbroji, ztratil slova na jeho otázku. Laa’veren opět zaútočil silným nápřahem, však tomu se Erutan na poslední chvíli vyhnul, zabodl do zbroje dýku a odstrčil ho na vitrínu, jež se zavřela. Sám poté zaběhl za sloup a pomalu se s bolestmi plížil na opačnou stranu místnosti.

Diplomat se postavil, dýku vytáhnul z boku zbroje a podíval se, jak moc je zraněn. Krev zářila na pár coulech zbraně, což ho rozesmálo, „A to mělo být všechno? Nic víc neumíš?!“ rozhlížel se po knihovně, ale nikde ho neviděl. Pak se rozkřičel, „TY UŽ JSEŠ VLASTNĚ MRTVEJ, ERUTANE! AŤ BUDEŠ CHTÍT UTÉCT, NEBO SE MĚ POKUSÍŠ ZABÍT, NEMŮŽEŠ TOHLE PŘEŽÍT!!“
„A co když se vzdám?“ zeptal se bosmer po chvíli ticha, „Dá mi královna milost? Získám si její důvěru, když jí řeknu vše o plánech rebelů?“
„Bude jen potěšena, až tě uvidí na zemi v krvavé kaluži!“ pronesl velmi chladně až do Erutana vjela vlna strachu, „Kdybys tady nebyl a sám se vrátil poté, cos zdrhnul, přimhouřila by oko! Teď už není cesty zpět!“ Laa’veren se ohlížel kolem sebe a vyhledával ho, „Tak, co na to říkáš?! Necháš se zabít mágy z venku nebo mnou?“
V onu chvíli, co pronesl svou otázku, vykouknul Erutan zpoza bočního výklenku, rovnou do zad soupeře a vrhl po něm knihu, ležící na stolku, „Tak tě budu muset zabít!“ s odvahou se vrhl proti němu.

Kniha lehce udeřila altmera po hlavě, díky tomu si reakcí zakryl tvář a na moment zavřel oči. A právě v tuto chvíli po něm Erutan skočil a povalil ho na zem, meč mu spadl kamsi pod vitrínu. Bosmeří ruce se mu snažily zmalovat tvář do fialova či ruda, leč přes helmu se mu moc nedařilo zasadit rány, naopak… jeho ruce pomalu křičely bolestí. Malachitová helmice byla pověstná svou tvrdostí.

Zvěd natahoval své ruce k mocnému úderu, ale diplomat ho nepříjemně překvapil. Než stačil položit pěsti do obličeje, altmeří ruka sáhla k malachitovému opasku a vytáhla dýku ze stejného materiálu, tu mu poté zabodl do nohy. Jakmile se Erutan rozeřval bolestí a překvapením, shodil ho ze sebe a ještě stačil kopnout do ruky. Laa’veren na nic nečekal, pod vitrínou spatřil svůj meč a rozeběhl se k němu. Bosmer v bolestech řval, ale pořád si uvědomoval, co se vedle něj děje. Druhou nohu nastavil běžícímu soupeři do cesty, ten se svalil překvapeně na zem. Jakmile viděl, že se natahuje pro meč, z nohy si vytáhl zapuštěnou dýku. Agonie se projevila dost hlasitě, ale horká krev v žilách mu neumožnila vzdát tuhle bitvu. Zbývalo pár coulů, aby se altmer natáhl pro svou hlavní zbraň, do jeho nohy pronikla rudo-zelená dýka. Nyní bolest přešla na opačnou osobu…

„TY ZKURVENEJ PIDI-ZMETKU!!!“ proklínal ho zraněný, v zuřivosti se na něj otočil a věnoval mu ránu zdravou nohou do tváře. V tu chvíli se Erutanovi ztmavil svět.

Slabě se plížil pro zářivou čepel, a jakmile po ní sáhl, otočil se zpět na nehybného elfa. Měl sto chutí mu probodnout čepel skrze slabou zbroj, ale jak se na něj díval, pomalu si uvědomoval, jak velkou moc má nad jeho životem. Postavil se nad něj a zbraní mu mířil na hruď, tiše se vysmíval, do jaké situace ho dostal.

„Byls dobrej, elfe… Měls být na té správné straně!“ čepel padala k hrudi ležícího… ale netrefila se.

Erutan se pár vteřin po kopnutí v tichosti probudil a již očekával tuto reakci, tělem uhnul do strany, a jen, co se kov dotkl kamene, zdravou nohou ho podkopnul a opět vyrazil meč z ruky na zem. Oba v agonii leželi na zemi, potůčky krve jim stékaly z rozřízlých ran a ani jeden z nich se nechtěl vzdát v tomto boji. Bosmerovo unavené tělo se zvedlo rychleji než altmeří, dvojice si hleděla do očí. Jeho ruce chytly zelenavou zbroj a vší zbytkovou silou ho hodily na vitrínu, která se náporem altmera rozpadla. Laa’verenova hlava narazila na kus lámající se dřevěné nohy, ta mu vjela do tváře a na moment způsobila ještě větší bolest, než v předchozích chvílích. Záda se svitkem se mu odhalila, Erutan ani neváhal, okamžitě popadl onu věc a silou mu jí strhl, až kožené proužky praskly.

„Tohle si beru!“ křikl hlasitě a kulhavým rychlým tempem zamířil ke dveřím pryč.

Sotva vyšel schody, altmer se probudil s děsivým bolestným řevem k životu, do ruky si vytáhl malachitovou dýku a rozeběhl se k utíkajícímu. Než si ho Erutan všimnul, do jeho boku zajela dýka… s křikem a silou narážejícího elfa se sunul k nejbližším dveřím, jež vedly jinam. Tam mu obránce vytáhl čepel z těla a pokoušel se ho dorazit, však nedařilo se. Bosmer naletěl zády na dveře a jak na něj Laa’veren tlačil, samy od sebe se rozevřely a oba spadli na schody. V tomto momentu se povedlo Erutanovi odrazit padající čepel kovovým svitkem.

„PROČ… UŽ… NE-UM-ŘÉÉÉŠ?!“ křikl zuřivě zlatavý elf a namířil čepel proti soupeři, jenž ležel stále na zemi.

Díky adrenalinu dostal bosmer další síly na odvrácení útoku, silně se zapřel nohama o něj a odstrčil ho pár sáhů zpět. Byť ho celé tělo bolelo, zvedl se nejrychleji, jak jen mohl a velmi bolestně zamířil po schodech… vzhůru.

Oči se dívaly před i za sebe každým krokem, jakmile došel ke dveřím a otevřel je, nemohl uvěřit, kam se to dostal. Holá, bílá střecha univerzity, do které bušil vítr jak na nejvyšší hoře světa. Před ním se nacházely další zavřené dveře, které mohly vést kamsi do hlubin budovy. Byla to jediná možná schůdná cesta z tohoto místa. Ale než se stačil k nim dostat, do jeho zad se opřely altmeří ruce a znova ho povalily na zem.

Dýka se chtěla opět obarvit krví, jenže Erutanovo tělo se rychle otočilo a na poslední chvíli zkřížil svitek s čepelí. Nestačilo to však, zbraň pomalu padala na hruď a altmeří ruka sílila. Bosmeří hlas se rozkřičel tak hlasitě, jak jen mohl, Laa’veren předpokládal, že naznačuje, jak je na pokraji svých sil a možností… ale zmýlil se. Erutan se pořádně zapřel nohama do něj, přičemž altmer učinil takový kotrmelec, až se objevil na druhé straně malého plácku. Překvapen ležel na zemi, bosmer se zvedl a rychle popadal dech. Jen ho spatřil, rozeběhl se proti němu, mezitím se diplomat vzpamatoval. Chystal se k bodnutí, leč silný úder svitkem zapříčinil odlet zbraně kamsi pryč. Než se vrátil do normálního postavení, zlatá ruka se chytla bájného předmětu a nyní se o něj přetahovali. Ani jeden z nich nechtěl povolit.

Laa’veren na něj zuřivě hleděl a stále větší silou se mu snažil odtrhnout zlatavý svitek z rukou. V Erutanově mysli probíhaly různé myšlenky, od bojujících společníků pod nimi, až po starší vzpomínky na mladá léta, než odešel k armádě. Jako by se mu v té chvilce zastavil čas a on si pomalu vybavoval každou radu, kterou mu kdo řekl. Jednou mu kdosi řekl, pokud by chtěl dostat soupeře na zem, musí ho udeřit do kolene. Chytl se onoho nápadu, jen ho trochu pozměnil. Nejprve udeřil hlavou do zelené helmice, čímž překvapil soupeře, ale zároveň si roztrhl čelo. Během tohoto překvapení kopnul vší silou do nepřítelova kolene… Laa’veren se nečekaně pustil svitku a chytl se za zraněné koleno. Nyní už Erutan mohl udělat jen jediné… jakmile se na něj altmer ohlédl, udeřil znovu nohou do kyrysu, až ho dostal k menší zídce a přehoupl se přes ni. Laa’veren se na poslední chvíli chytl okraje otesaného kamene. Zvěd mu natáhl pomocnou ruku a doufal, že se chytí.

„Chytni se, Laa’verene!! Nenechám tě umřít!!“ řval na něj bývalý společník, ale nechtěl se chytnout.
„Proč… jsi na opačné straně?!“ volal na něj zoufale, „Jak jsem ti mohl … věřit?! Ty, bos…merskej zmetku!!“ Erutan byl překvapen z jeho slov, „Doufám, že chcípneš jako ostatní rebelové!! A hlavně ta tvá… coura!“ vykřikl tak nahlas, až do bosmera vjela taková zlost, že mu dopřál ránu pěstí do tváře z milosti.

Laa’verenův hlas se rozezněl po celém okolí, stále rychleji padal k zemi, až po pár vteřinách dopadl před dveře do hlavní budovy univerzity. I když byl Erutan nad ním několik desítek sáhů, žuchnutí bylo slyšet. Stále nemohl uvěřit, že zabil jednoho z nejlepších mluvčích Drápů.

„Odpusť mi, Laa’verene… Promiň.“ omlouval se mu tiše, posadil se zády ke kameni a rukou zajel na zraněná místa.

Krev se valila z ran, neměl už na nic sílu. Na moment zavřel oči a připomínal si chvíle, kdy spolupracoval s Drápy. A právě během tohoto zavzpomínání si uvědomil, čím vlastně disponuje, co ho naučila Glaris, mrtvá královnina čarodějka. Natáhl ruku před sebe, zavřel oči a velmi potichu pronášel podivná slova, díky nimž se jeho končetiny rozzářily a rány na těle se pomalu hojily. Fyzicky byl na tom již lépe, ale celkově tělo odmítalo podniknout cokoli náročného. Však si také oddechl, konečně zamířil oči na prapodivnou věc ze zlata a draze vykládaných kamenů. Svitek byl dlouhý přes sáh a těžký jak pytel brambor. Nechápavě si ho prohlížel, divil se, že na žádném místě není poškození od čepele či pádu na zem. I přes hrubé zacházení byl v perfektním stavu. Stále si jej prohlížel, dokud nesebral odvahu a nepostavil se na nohy. Ze zbroje si sundal pár přebytečných řemenů, které použil jako závěs na svitek a umístil si jej na záda. Jakmile sedl na své místo, vyrazil zpátky k hlavním dveřím.

„Až budeme pryč, tak se schválně podívám, co je v něm napsáno!“ pronášel si v duchu cestou ke dveřím.

Schody seběhnul velmi rychle, netrvalo ani pár minut, už byl opět venku před hlavními dveřmi. Sotva je zavřel, jeho žaludek se zvedl při pohledu na rozpláclého altmera v krvavé zelené zbroji. Když odvracel zrak od ohavné mrtvoly, všiml si ustávajícího boje před vyraženou bránou na nádvoří a velkou početnou skupinku kouzelníků v temných rouších, jenž obklíčili Meryla… sám proti desítkám smějícím se čarodějům. Ani se nemusel přibližovat, na tu dálku poznal, v jakém stavu je nord.

„TAK POJĎTE, VY… VY, VY PARCHANTI!!“ řval na celý hlouček bezezraký Meryl, neboť mu někdo během boje vypíchl obě oči. Nyní jen bezmyšlenkovitě bodal a sekal svým pahýlem kolem sebe.

Thalmoři se mu vysmívali, že provádí zbytečné výpady. Nakonec to jeden z čarodějů nevydržel, vyčaroval si přízračnou modravou čepel a zezadu ho probodnul, až zbraň proťala srdce a nord ztichnul.

„Drž už raději hubu!“ pronesl vznešený elf a poslal ho k zemi.

Nádvoří utichlo od boje, jeden z elfů se ohlédl k hlavním dveřím a zpozoroval někoho dalšího, kdo nepatřil na univerzitu. Nataženou rukou ukázal na hledícího bosmera a křikl, aby ho všichni zadrželi. Erutan v sobě probudil rychlé nohy a snažil se proběhnout skrze nádvoří. Čarodějové ze strany, i ze shora hradeb vypouštěli různá kouzla, od blesků, až po podivné zelené výboje, jež způsobovaly ochromení. Ale netrefili se, zvěd se včas schoval za vysokou sochu ve středu nádvoří, poté zamířil k nejbližší promenádě, kde byl částečně chráněn opěrnými sloupy a pak k bráně vedoucí na mostek. Do cesty se mu připletlo mnoho přátelských i nepřátelských mrtvol, na konci promenády zakopl o jednu z nich a sletěl na zem. Než se stačil sebrat, všiml si před sebou jedné dýky, tu popadl a pokračoval v útěku.

Proběhl branou, blesky a ohnivé koule narážely do zdí, teplo ho ovíjelo, jak kdyby kráčel kolem horkého pramene. Udýchaně vyběhl na mostek, seběhl do menší části, ale tam se zarazil. Před ním se nacházely další mrtvoly a další strážci, co přežili útok ve městě. Mysleli si, že zlikvidovali všechny rebely, ale jakmile si všimli i utíkajícího Erutana, vytasili zbraně a zablokovali mu cestu. Elf se otočil za sebe… do zad mu přiběhli čarodějové z univerzity. Byl dokonale obklíčen.



„Jseš v pasti, zvěde! Odevzdej, co máš na zádech a my tě ušetříme!“ obklíčený se ohlížel kolem sebe a přemýšlel, jak by se dostal z této situace, „RADÍM TI DOBŘE, ELFE! VZDEJ SE! STEJNĚ NEMÁŠ JAK UTÉCT!“ radil mu altmer v zelené zbroji před ním. Jenže zvěda napadlo velmi nebezpečné a odvážné řešení.

Pod mostkem na univerzitu postávala dvojice Stínů s připravenými koni na úprk. Byť se nacházela daleko od centra veškerého dění, mohla si domýšlet, jak nad nimi vypadá situace. Několik mrtvol z obou stran leželo tváří v ledové vodě, Seraf netrpělivě přešlapoval ze strany na stranu a Ceranna nehybně hleděla vzhůru. Pořád doufala, že se jejich společník objeví na ledovci s onou věcí.

„Serafe! Podívej!!“ náhle křikla na společníka a ukázala na mostek.
Jakmile se podíval i dunmer, jen nevěřícně pronesl, „To snad… ne!!!“ černá silueta postavy se přehoupla přes zídku mostku a v doprovodu ničivých kouzel padal do vody, kde plavaly mrtvoly. Dvě ohnivé koule narazily do padajícího, ještě před dopadem stačil bolestně vyjeknout… pak následovalo hluboké šplouchnutí do středu toku.

Ceranna skočila do mrazivé vody a ponořila se do hlubiny, kde za ramena popadla Erutana a vytáhla ho na hladinu. Pak s ním doplavala na břeh a za pomoci několika kožešin ho Seraf zahřál. Oba Stíni žasli nad věcí, připevněnou na zádech…

„Tys to dokázal!!!“ volala radostně vůdce, Seraf naopak nebyl nadšený, když ho spatřil. Byl ve velmi vážném stavu.
„Azuřinu milost tobě, Erutane! Zůstaň ležet!!“ z elfích úst vytékal malý proud krve, zbroj byla na několika místech ohořelá a rány, které si na střeše univerzity vyléčil, se opět otevřely. Neměl již v těle žádnou sílu na jakýkoli pohyb, oba rebelové ho opatrně odtáhli ke koňům, kde se ho dunmer snažil aspoň trochu vyléčit před cestou.
„Kde je Meryl?“ ptala se ho žena, když mu připínala opaskovou brašnu.
„Mr…tev.“ slabě odvětil elf, „Jak to… že jste… tady?!“
Jakmile ho dostali do sedla jednoho z ořů, temný elf jen tiše pronesl, „No, někdo musel hlídat tábor…“ otočil se na ženu, „Hotovej „skok důvěry“… To je ono, co má na zádech?“
„ROZHODNĚ!“ poplácala Erutana po noze, v rychlosti se mu snažila sundat onen svitek, ale čaroděj jí okřikl, aby jej vezl on, po chvíli váhání souhlasila, „Teď musíme za Sigdisem! Jedeme!“

Její silný a částečně radostný hlas rozhodl o pokračování jejich výpravy. Koně vyjely z pobřeží tak rychle, jak Ceranna poručila svému zvířeti. Hned za ní se stále zraněn třásl Erutan, jenž se držel hřívy všemi zbytkovými silami, a záda hlídal dunmerský čaroděj. Od pobřeží se rozeběhla skupinka kamsi k ledovým pláním, však od druhého vůdce Zelených stínů, byla ještě daleko… mnohem daleko.

Mezi bledými skalami utíkal kůň, za nímž se hnala horda nomádů, toužící bosmeří hlavu. Pronásledovali zvíře tak dlouho, dokud se nedostal do slepé uličky a nezatarasili mu cestu. Tmaví lidé se těšili, až zajmou jezdce, ale sotva obklíčili zvíře a dostali se blíže k němu, zjistili, že ho nikdo neřídil. Nechápali, kam se jim mohl ztratit…

Zatímco nomádi vjeli do chodeb skalního bludiště, Erutan za jednou skalou v zatáčce vyčkával, až všichni přejedou jeho místo a budou pronásledovat koně. Po pár minutách vylezl ze skrýše a rozeběhl se do zatáčky, odkud bylo vidět na širé moře. Dokázal to… cesta ke svobodě a záchraně jeho jednotky byla téměř na dosah ruky. Vyběhl z kaňonu podél skal, až konečně místo písku ucítil pod sebou pevnou a trochu měkčí hlínu. V dálce spatřil několik sudů a truhlic, za nímž byla ve vodě uvázaná loďka. S úsměvem a pomalým tempem se blížil kupředu, v půli cesty se ovšem zastavil…

Z boční skály vyšla tmavá osoba v honosném domorodém oděvu, kterou už dříve viděl, „Thuran.“ pronesl tiše do větru.

Před ním postával vůdce nomádů, se kterým kdysi v minulých měsících zajistil spojenectví. Šklebil se na něj jak na hosta, když odplivne lahodný čaj. Cosi promluvil nahlas v tajemné řeči Yokuďanů a vytáhl si do rukou obě šavle, s nimiž se postavil do bojového postavení. Erutanovi došlo, proč takto před ním postával.

Elf se podíval kolem sebe a na svou výzbroj. S jedinou dýkou musel čelit dvojici ostrých zbraní. Jen se povrchně usmál a zakroutil hlavou… prožil ledascos těžkého, ale tohle bylo absurdní. Taktéž se postavil do postavení a vyčkával, co učiní protivník. Jakmile kývl hlavou, redguard se na něj vrhl a jen lehce švihl do vzduchu, čemuž se voják vyhnul a učinil několik kroků do kruhu. Thuran se usmál, trochu obdivoval jeho odvahu čelit proti silnějšímu soupeři. Erutan stále vyčkával, až zaútočí. To také nakonec učinil…

Natož, že se nomád už považoval za stařešinu, velice obratně a bystře kouzlil se svými zbraněmi, jako by teprve dospěl. Bosmer měl co dělat, aby se vyhnul jeho švihům. Však v první sérii útoků moc neobstál. Ruce se barvili v elfí krvi a i na tváři se objevily šrámy od nepovedeného vyhnutí. Byl si moc dobře vědom, že s jednou dýkou toho moc nezmůže, nehodlal nijak útočit a stále jen vyčkával, až se redguard svými rychlými útoky unaví. Tato taktika mu ale nevyšla, nomád švihal zbraněmi stále rychleji a rychleji, elfí krev byla prolévána stále častěji. Dokonce se mu v jednu chvíli ostří zaseklo do ruky tak silně, že kdyby nomád včas zabral, usekl by mu paži. V agonii řval jak pominutý… spadl na zem a druhou rukou si držel zraněnou ruku.

„Ty zradit náš kmen, legionáři!“ pronášel Thuran tak, aby mu Erutan rozuměl, „Ty říct, že vysoký elf je zlý…“ nastavil ostří před něj, byť elf ležel pár sáhů dál, „Císař a vojáci být zlí!! Ty zradit Thurana! Ty zaplatit životem!“
Jen, co pronesl ona hanlivá slova, popadl bosmer do zdravé ruky dýku a vrhl ji po něm. Nomád ji chtěl odrazit, ale nepovedlo se mu to, čepel se zabodla do levačky a on vyjekl, „Táhni do Zapomnění!“ zařval na jeho účet a opět rukou chmátl kolem sebe, zda by nenašel něco, co by po něm vrhl.

Thuran se rozzuřil a rozeběhl se proti němu. Než se dostal nad elfa, Erutan našel za sebou jeden z kamenů, který vrhl a zasáhl ho do hlavy. Redguard se nečekaně zastavil, v očích se mu na chvíli objevila tma. Zvěd se zvedl ze země a rychle se proti němu rozeběhl. Než ho stačil seknout, povalil ho na zem a zdravou rukou mu zasazoval rány do tváře. Už to vypadalo, že ho uvrhne do bezvědomí, nomádská hlava se pomalu zavírala v bolestech a elf se začal radovat z výhry. To mu bylo však osudné.

Do redguarda vjela taková síla, že i když na něm seděla těžká osoba, snadno ji shodil ze sebe a ještě se stačil postavit. Elf se ocitl tváří v hlíně, rukama se chytl země a snažil se postavit. Do jeho zraněné ruky se opřelo koleno, to mu způsobilo takovou bolest, kterou snad ještě nikdy nezažil. Jak se rozeřval, pod krkem ho chytly ruce, jež ho škrtily velmi silně. Byl dokonale sevřen v pasti, nebyla žádná možnost se dostat z tohoto sevření živý.

„Ty už nebýt přítel Thurana!“ zatáhl silně, až ucítil elfí ohryzek sílu jeho paže a zrak se mu pomalu zavíral, „Ty už být mrtvý muž!“ vysmál se mu.

Erutan ztrácel čím dál rychleji vědomí i dech, než se mu stačil úplně ztmavit svět, uviděl před sebou malého štíra, kráčející si klidně k menšímu kamínku. Rukou se natahoval ke zvířátku, a ačkoli už měl dech jen na konci jazyku, vzmohl se na poslední prudší pohyb kupředu, čímž chytil malého bodače a hodil ho za sebe. Thuran se vyděsil z onoho překvapení, pozdní reakce mu už nepomohla, štír ho bodl do tváře. Ruce pustily elfa, rychle se snažil ze sebe setřást nepříjemnou stvůru, jež mu učinila takové zranění. Na moment spadl k zemi a bolestně řval, mezitím Erutan nabral dech i sílu do ruky. V agonii se podíval na řvoucího soupeře. Popadl šavli a připravoval se ho zabít.

Jeho plán však překazila bouřná kopyta a hlasitý křik z kaňonu. Jezdci se blížili k východu ze skalních chodeb a v Erutanovi se ocitlo dilema. Buď zabije vůdce nomádů, nebo uteče. Tentokrát poslechl rozum, nechal nomáda ležet na zemi, a i se šavlí utíkal k loďce. Uvnitř byly již připravené zásoby i dokonce pár přípravků a látek, sloužící pro lehčí obvázání ran. Nohy vkročily na palubu malého člunu, zdravá paže sekla silně do lana a loďka se uvolnila. Jezdci zrychlili své koně, elf popadl vesla a pustil ze sebe vše, co ještě měl. V bolestech a strachu zavřel oči, tajně si přál, aby mu Kynareth pomohla a zachránila mu opět život.

Náhle zaslechl, jak se koně zastavili a zcela utichli. Pomalu se otočil za sebe a nevěřil… několik desítek sáhů za ním jezdci zcela nehybně zírali, jak se od nich vzdaluje. Nikdo z nich se neopovážil vytáhnout luk, nikdo z nich se nerozhodl plavat za ním. Erutan si oddechnul, jakmile se vzdálil od břehu dostatečně daleko, pohlédl před sebe. Kdesi v dáli viděl slabě obrysy jakési země. To byl jeho cíl… teď již s klidnou hlavou lehl do dřeva a hluboce vydechoval. Děkoval bohyni za ušetření života. Nyní si již přál, aby se někde během plavby nepřevrátil a aby se dostal v pořádku na místo, které bylo před ním… ostrov Stros M’Kai.

Tamriel se chvěl ve svých základech, svět se obával čehosi nečekaného a nevídaného. Z šedavé oblohy nad Skyrimem padaly kapky do krajiny, jako by signalizovaly příchod čehosi smutného. Skrze tyto oblaka mohly aedry vidět, jak byla celá provincie ozbrojena slovy i zbraněmi proti neznámému nepříteli. Na několik důležitých míst proudily davy thalmorských vojáků a čarodějů, však několik hlavních vln mířilo kamsi jihozápadně. A stejně tímto směrem vál i vítr, který popoháněl ujíždějící trojici Zelených Stínů, v čele s Cerannou. Bez jakékoli přestávky koně uháněly tryskem, Erutanova hlava se během jízdy na tolik zlepšila, že už mohla vnímat svět, zato tělo bylo pořád vyčerpané.

Za sebou měli již dlouhou a velice náročnou cestu, když zamířili po jižní cestě od Dračího Mostu, na jednom z míst se trojice uskupila k sobě a radila se, co podniknou dál.

„Ty Morthalské jsme setřásli, Erutane!“ řval na něj z boku Seraf, „Už nám nic nehrozí!“
„Jsem… příliš… unavený…“ dodával při běhu elf, „Chci se… zastavit!“
„Až budem na místě, tak zastavíme!“ pronesla hrdě, „Ještě pár mil! Vydrž to, Erutane!“

Projeli přes mostek, který vedl z Plání do Běloprůsmyckého kraje, Ceranna stále pozorovala okolí, zda nespatří někoho z nepřátel či přátel. Ačkoli už měli za sebou několik jízdních střetnutí, oba Stíni měli mnoho sil. Pomalu se blížili k cestě do důlní vesničky Karthwasten, když Seraf náhle zaslechl za sebou řechot koní a otočil se…

„THALMOR!!!“ za jejich zády se objevila pětice jezdců s luky a čaroději, kteří vyčkávali na vhodnou příležitost, aby vypustili svou salvu.
„DO FORMACE!!“ rozkázala žena a opět se zařadili do původního uskupení, kdy jeli za sebou.

Ve chvíli, kdy projeli kolem rozcestníku, vyčaroval dunmer na zem jednu z výbušných run a opět se zahleděl před sebe. Dodával svůj předpoklad, že ony jezdce setřásli před Dračím Mostem. Pár vteřin po pronesení otázky se ozval výbuch, elfí oči se otočily zpět a uviděly, že runa dostala jezdce. Ceranna se také otočila zpět a křikla, aby se skrčili, svým lukem namířila na pronásledovatele a vystřelila… minula.

Než zandala další šíp do tětivy, otočila se před sebe a jen jí spadla brada až do hřívy, „PŘED NÁMI! THALMOR PŘED NÁÁÁÁMI!!!“ skutečně na jejich cestě kráčela velká početná jednotka vojáků, mířící stejným směrem.

Tito vojáci nebyli hluší, naprosto zřetelně zaslechli přibližující se cválání a otočili se za sebe. Někteří nevěřili, co se proti nim žene, jiní vykřikli strachy a jiní si vytáhli zbraně.

„DRŽTE SE!!“ křikla žena, do ruky si vytáhla ocelový meč, jenž měla připnutý z boku sedla, a jakmile se přiblížila k prvnímu vojákovi, zasadila mu pořádnou ránu.



Zlataví elfové se je pokoušeli zasáhnout svou výstrojí, však povedlo se jim zranit pouze zdivočelou zvěř. Někteří vojáci nestihli uskočit před kopyty a skončili s přelámanými kostmi na zemi, jiní se na poslední chvíli strhli stranou a opětovali jejich nečekaný útok. Kolem obou elfích jezdců se objevily šípy i blesky od vedoucích čarodějů, bylo velmi těžké se jim vyhnout. Trojice projela skrze zlatou skupinku téměř bez úhony. Na bosmeří zbroji se nacházelo několik šípů, které se do něj zabodlo, ale nijak vážně nezranilo.

Seraf se opět otočil za sebe, pronásledovatelé na koních je nespouštěli, dokonce si všiml, jak jeden z čarodějů vyhodil ze svého hábitu bělavého ptáka, letící před trojicí. V ruce vytvořil blesk a vyhodil jej proti opeřenci… marně. Blesk udeřil těsně vedle křídla, než stačil vytvořit nový, ptáček už uletěl. Opět po několika zatáčkách vytvořil na zem a do boku míjející skály další výbušnou runu. Ceranin kůň zpomaloval vysílením, ale žena mu nechtěla dopřát ani minutu odpočinku.

Před nimi se objevily dvě cesty, jedna přes mostek, druhá vedla na západ do Markarthu. Než stačila cokoli zahlásit, na onom mostku postávala velmi početná skupina zlatých jednotek s připravenými luky.

„LUČIŠTNÍCI!! ROZDĚLIT!!“ křikla hlasitě, ona vjela na levou stranu, zatímco Seraf se postavil na pravou.

Elfí ruka se připravovala vypustit rozkaz k palbě, Ceranna vytáhla luk a také se připravila, v dunmeří dlani se roztančily plamínky, které se zvětšovaly. Jak žena vystřelila z luku, Seraf vypustil své kouzlo do nepřátel. Velká ohnivá koule ožehla větší část jednotky, ale příliš vážná zranění nezpůsobila. Však zapříčinila, že větší část vojáků vypustila tětivy kamsi pryč, jen malý zbytek vystřelil do jejich řad. Do dunmeřích ramen se zavrtaly šípy a Seraf bolestně vyjekl, Cerannu minuly střely a do Erutanova sedla přistálo několik střel. Však se jim povedlo i zde projet bez úhony.

„Uff… to bylo těsné!“ chytla se žena pevně svého luku a zvířete, ohlédla se na společníky, „Jste v pořádku?“
„Byl jsem na tom už lépe…“ procedil bolestně čaroděj a vytáhl si šípy z ramen.
„Mně se… chce… spát…“ pronášel velmi unaveně zvěd.

Společně jeli vedle sebe, však jen trochu upustili na rychlosti, aby si i koně trochu vydechli, byť stále jeli jak o život. Za malý okamžik, kdy minuli další křižovatku, ukázala žena kamsi na levou stranu do skalisek…

„KARTHSKÁ VĚŽ!! UŽ TAM BUDEM!!“ a trochu popohnala koně kupředu.

Jen, co vykřikla jméno lokace, se do země vedle cesty zarylo několik šípů, vystřelených od dalších elfích vojáků, pochodující po kopci a po boku stezky. V momentě útoku se Seraf oddělil od kolony a zamířil do kopce, Erutan se na něj otočil a nechápal, co ho to popadlo. Ihned hlásil, že teď jedou jen sami dva.

„DO ZAPOMNĚNÍ!“ křikla naštvaně, opět si chytla luk do rukou a připravila ke střelbě, před nimi pochodovala další jednotka zlatých vojáků, kráčející na mostek, vedoucí přímo do jejich cíle.
„KOLIK JICH TU… ZATRACENĚ JE?!“ křikl zoufale bosmer.
„SNAD CELÉ LETNÍ OSTROVY!“ odvětila mu zuřivě, „KAM TO VŠICHNÍ MÍŘÍ?“ a vystřelila po nejbližším vojákovi.

Jakmile je Thalmoři spatřili, postavili se do takového postavení, přes které nebylo možné přejet. Své zbraně namířili proti koním a jen vyčkávali, až se do nich nabodnou. Ceranna strhla své zvíře do řeky, byť bylo hluboké, kůň plaval tak rychle, jak jen mohl. Během brodění na opačnou stranu vytáhla poslední šípy a vystřelila. Erutan sáhl po své dýce a čekal, až přijede co nejblíže, aby ji mohl do někoho zapustit. Než stačil tak učinit, do hloučku vojáků narazily dvě ohnivé koule, které uvolnily cestu. Z pravé strany vyjel kopce Seraf, jenž se připojil k bosmerovi a doprovodil ho až na most.

„Díky!“ poděkoval mu, Seraf jen kývl hlavou a jako první zatočil na most.
„Pojeď, Erutane! Ceranna už je na druhé straně!“ hlásil dunmer.

Bosmer se ohlédl za sebe a když viděl, jak za nimi cesta jen zlátne a přibližuje se, popohnal koně. Už se radoval, že ujeli nepřátelům… do zvířete však zajelo několik šípů, kterého ihned složily k zemi, a elfa poslal velmi tvrdě na kamennou zídku. V břiše mu zakřupalo, než se stačil vzpamatovat, převážil se a spadl z mostku do vody. Během několika chvil se mu zatemnilo před očima.

V nevědomosti a temném světě očekával, že toto je jeho jistý konec. Buď ho altmeři rozstřílí nebo se utopí. Už ani zraněné tělo nechtělo nic podniknout, prostě bezvládně ležel na hladině a čekal smrt. Než stačila spadnout kapka božího smutku, jeho tělo kdosi popadl a vytáhl na brodícího se koně.

„SNAD SIS NEMYSLEL, ŽE MI UMŘEŠ?!“ vytáhla ho Ceranna na sedlo, „Seraf je někde před námi! Už na nás jistě čeká!“ sotva vylezl kůň s jezdci z vody, už ho hnala do travin podél vysokých skal.

Řeka po jejich pravici proudila v modravo-rudých barvách, mezi některými skrytými balvany zůstali zaklínění mrtví či zranění vojáci i rebelové. A čím více se blížili k cíli, tím stále silněji slyšeli dunící boj a řev lidu. Až v této chvíli si Ceranna uvědomila, co se před nimi odehrává a proč Thalmor míří na toto místo. Bála se jen pomyslet, zda nepřijeli pozdě…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co se stane v příštích chvílích s Cerannou?
1) bude zraněna
2) odvážně se nabídne skupince krýt záda
3) padne do zajetí