---

Den 23
Vzbudil mě chlad. Bylo ráno a zrovna začal padat sníh. Vstal jsem a schoval jsem deku, protože jsem jí už nechtěl tahat sebou a zároveň jsem si nepřál, aby ji Thalmoříci našli.

Po důmyslném zakopání deky jsem hrdě pokračoval k Severní jeskyni. Musel jsem si dávat pozor a našlapovat velmi opatrně, aby si mě nevšimli hlídky ušáků ve zlatých brněních. Těch se zde nyní vyskytovalo čím dál více, což bylo znamení, že se blížím ke svému cíli. Asi

Prošel jsem kolem několika stromů a uviděl jsem vchod do nějaké jeskyně. Podle mapy jsem zjistil, že jsem na správném místě. Vchod hlídali dva strážní, kteří byli po zuby ozbrojení mečem a štítem. Navíc každých patnáct minut kolem vchodu procházela hlídka pěti ušáků.

Jestli jsem chtěl zjistit, co ti zlatobrnkáři vymýšlejí, musel jsem se nějakým, mně neznámým způsobem dostat přes stráže dovnitř. To vyžadovalo silnou duševní meditaci. Jenže jsem u sebe neměl pivo, takže to moc nešlo. Naštěstí po nějaké době koukání do blba jsem dostal nápad. Nebyl nijak geniální, ani genitální, ale mohl by fungovat.

Počkal jsem, až kolem projde hlídka a měl jsem čtvrt hodiny na provedení akce. Vzal jsem do ruky kámen, kameny se totiž ukázaly jako dobří pomocníci zde ve Skyrimu, a hodil jsem ho napravo od sebe (nalevo od strážných).

Nejdříve se chvíli dohadovali, ale nakonec se jeden z nich vydal k místu, kam dopadl kámen. Já se mezitím schoval v blízkosti za strom a čekal jsem, až oběť přijde blíž.

Je blízko…otočka a seknout vodorovně…čekal to, zvedl štít…praštil mě štítem…otřepat se…kopnout…vyvedlo ho to z rovnováhy…mečem mu podtrhnout nohy…je na zemi…zvedl štít…seknout ze shora…kryje se…sekat…sekat…sekat…je unavený…křup…štít puknul…poslední sek.

Hned po tom, co padl mrtvý k zemi, jsem se rozeběhl na druhou stranu, jelikož druhý strážný slyšel boj a běžel směrem k mrtvolné mrtvole. Mezitím, když se blížil k mrtvému kolegovy, jsem vyběhl z lesa a zaběhl jsem do jeskyně.

Chvíli jsem uvnitř čekal, jestli strážného nenapadne, že bych mohl být uvnitř. Naštěstí udělal pravý opak, když totiž kolem procházela hlídka, tak jim řekl, ať hlídají s ním, že se někdo pokouší dostat do jeskyně.

Se špatným pocitem, že jsem si udělal srandu z mentálně zaostalých, jsem pokračoval hlouběji do jeskyně. Nezdála se mi nijak zvláštní, byla to prostě další studená, mokrá, špinavá a strašidelná díra.

Bylo to opravdu podivné, jak jsem pokračoval, nikde nikdo nebyl. Ani obří pavouci, ani obří krysy, jen obří ticho. Stále vedla jen jedna chodba, která neustále klesala, jako ceny písku v Hammerfellu. Zničehonic ovšem cesta přede mnou skončila.

Už jsem myslel, že dále pokračovat nemohu, ale ještě jsem zkusil šmatat po zdi, což se ukázalo jako dobrý nápad. Ve tmě jsem na stěně narazil na volný kámen, který když jsem ho zamáčkl, něco spustil. Celá jedna stěna se začala chvět a postupně se zvedla a odhalila mi sál.

Byla to obří kopule, která byla naprosto prázdná, akorát uprostřed se vznášel asi dva metry vysoký, kosodélníkový krystal, který vyzařoval nezdravě zelenou záři. U krystalu stála postava v županu. Podle výšky jsem usoudil, že se jedná o Thalmorovce. Vytasil jsem meč a přistoupil k němu, nevypadal vůbec překvapeně. Přiložil jsem mu můj masivní pe… teda meč ke krku a udělal jsem mu nabídku. Buďto mi řekne, o co tam jde nebo bude chodit bez hlavy.

Neměl s tím žádný problém. Začal mi vyprávět, jak jedna z hlídek našla tento krystal, když hledala tajnou svatyni Thalose. Prý podle pradávných legend by se mělo jednat o Krystal Nářků, bájný kámen, který někde ve Skyrimu schoval král Sněžných elfů, když na pobřeží země přistály první lodě Nordů. Údajně měl vyzy, ve které viděl jeho národ zničen, oslepen a zotročen a Nordi pomocí Krystalu Nářků by vládli celému Tamrielu.

Alespoň jedno se tedy nevyplnilo.

Elf pokračoval. Krystal má prý obrovskou sílu, jestli ho někdo dokáže ovládnout, může vymývat mozky každému, komu chce a může tak každého přimět věřit jeho věci.

To bylo opravdu nebezpečné. S takovou zbraní by si dokázal Thalmor podrobit Hammerfell bez jakéhokoliv odporu. To jsem nemohl dopustit, takže jsem se napřáhl, abych ukončil život tomuto zbytečnému tvorovy a zničil krystal. Jenže na to on čekal, celé to byla past.

Na všech stranách se otevřeli otvory a z nich vybíhali vojáci. Chtěl jsem bojovat, jenže ten županík na mě seslal nějaké kouzlo a já usnul.

To byl zase den.

P.S.: Tak nám začíná vlastní příběh. Je to trochu kratší, jelikož jsem to musel všechno vymýšlet, doufám, že to pochopíte.