---

Den 22
Když jsem se probudil, nehorázně mě bolela hlava, jako by mi na ní dopadlo kladivo nějakého smradlavého Orka. Zašel jsem za hostinskou a ta mi na to dala nějaké pití, ve kterém byl česnek a dračí jazyk – což je nějaká bylina, ne lízací ústrojí obřího plaza. Kupodivu mi to celkem pomohlo a za pár minut už jsem byl zas v pořádku.

Při snídani jsem si znovu a znovu pročítal ten dopis a přemýšlel jsem o tom. Opravdu mě zajímalo, co to tam ti ušáci vymýšlejí, muselo to být důležité, když se odvázali a přidělili k tomu zajatému mágovy celé dva muže. Musel jsem tomu přijít na kloub, mohlo se jednat o zájmy Hammerfellu.

Proto jsem se rozhodl vydat se do Samoty, setkat se s oním kontaktem v hospodě a nějakým způsobem ho přinutit, aby mi vyzradil, co Thalmoři plánují a kde je vlastně ta Severní jeskyně. Nevím, jak ho přesvědčím, ale asi v tom bude figurovat on, já, nějaký ostrý nástroj, řetězy a oheň. Už se těším.

Sebral jsem se tedy, zaplatil jsem za nocleh a vyrazil jsem. Jak já nerad opouštím jakoukoliv hospodu, vždyť jsou jako něco jako můj druhý domov. Vyrůstal jsem totiž s vojáky a všechny volné chvíle jsem trávil ve vojenské kantýně, kde jsem se skamarádil s kuchařem.

Z Dračího mostu jsem pokračoval po cestě na sever, dokud jsem nedošel ke křižovatce, kde jsem vykročil na východ. Když už se za korunami stromů začaly rýsovat hradby Samoty, všiml jsem si dvou postav v modrých šatech, jak stojí mezi stromy a hlídají tři koně.

Když jsem kolem nich procházel, pozdravil jsem je, ale místo pozdravu jsem se dočkal jen pošklebkům vůči barvě mé kůže. Jakmile však začali vznášet posměšky směrem k mému národu, tak jsem se neudržel. Nestačil ani doříct větu a už mu hlava letěla deset metrů daleko. Druhý zase vypadal překvapeně, když jsem mu vrazil meč do břicha. Otřel jsem si meč o jednu z mrtvol a pokračoval dál. Nikdo si nebude zahrávat s Hammerfellem!

Před branami Samoty jsem zaslechl nějaký šramot zevnitř z města. Jakoby se tam bojovalo. V tom z brány vyběhl muž v roztrhaných šatech a se svázanýma rukama. Za ním se hnalo několik stráží a křičeli na mě, abych ho zastavil.

Řekl jsem si, proč ne? Hned jak probíhal kolem mě, vystrčil jsem pravou ruku a zastavil jsem ho. Narazil do ní krkem a horní polovina jeho těla se zastavila, zatímco dolní stále běžela. Skončilo to tak, že se mi málem obtočil kolem ruky, spadl na zem, praštil se do hlavy a omráčil se.

Strážní ke mně přiběhli, sebrali ho a poděkovali mi. Prý je to zrádce.
Hned jak jsem vešel do města, všiml jsem si, že něco není správně. Stráže zrovna odváželi nějakého muže neznámé rasy a odklízeli mrtvá těla modrokabátníků. Já jsem si jich raději nevšímal a šel jsem do hospody hledat kontakt. Vůbec jsem netušil, jak ho poznám.

Naštěstí v hospodě byla jen jedna ušačka, takže bylo téměř jisté, že je to onen kontakt. Nevěděl jsem, jak k ní mám přistoupit a oslovit ji. Určitě jí bude divné, že nejsem elfík, ale Redguard. Nakonec jsem to vymyslel, vše jsem vsadil na jedinou kartu, takže jestli mi neuvěří, nikdy ji už neuvidím a ušáci se o mně dozvědí.

Přistoupil jsem tedy k ní a snažil jsem se vypadat udýchaně a vystrašeně. Vykoktal jsem heslo a řekl jsem, že mě posílá poručík Yavandir, že se to celé zvrtlo a musíme urychleně do Severní jeskyně. Ona na mě nejdříve nevěřícně koukala a pak se mě zeptala co, jak a proč? Zalhal jsem jí, že převoz mága byl přepaden Bouřnými hávy a ti nyní vědí o oné jeskyni. A navíc poslali vraha, aby jí zlikvidoval, a že už je určitě ve městě.

Vypadala vystrašeně, musela mi uvěřit. Jak by taky ne, vždyť jsem jí dal tolik informací, že to musela být pravdy (která to nebyla). Sebrala jsem a vyrazili jsme pryč za Samoty směrem na západ a pak na sever směrem do hor.

Šli jsme už nějakou dobu a začalo mi to připadat podezřelé. Elfka nevypadala, že mi moc věří. Nejspíš si to nechala projít hlavou a něco jí nesedí. Musel jsem jednat, jestli se mě chystala zbavit. Už to nebude trvat dlouho a něco zkusí.

Když jsme procházeli kolem nějakého křoví, zastavil jsem se a řekl, že jsem něco zaslechl ve křoví. Prý se tam mám jít podívat, jenže jsem jí odpověděl, že já mám těžkou zbroj, takže by mě kdokoliv hned slyšel.

Nakonec, když si uvědomila, že já se tam nevydám, šla tam sama. A to byla její osudová chyba, jakmile se otočila, vytasil jsem meč a než si vůbec něčeho všimla, probodl jsem jí skrz na skrz.

Prohledal jsem její mrtvolu. Měla na sobě kožené brnění, ocelovou dýku a vak. Ve vaku bylo několik zlaťáků, deka, které kousala jako opilý Argonian, trochu jídla a pití. Ovšem to nejdůležitější, co se zde nacházelo, byla mapa, na které byla vyznačena Severní jeskyně. Podle ní jsem poznal, že mě ušačka vedla špatným směrem. Byly jsme moc na severu, musel jsem se vrátit na jih a pak pokračovat dále na západ.

Už jsem byl nedaleko jeskyně, když se začalo stmívat. Takže jsem si rozbalil deku, kterou jsem sebral oné Thalmorce a lehl jsem si na ní. Oheň jsem se neopovážil rozdělat, jelikož tu určitě budou mít hlídky a já na sebe nechtěl upoutávat pozornost. Snad se mi nestane další příhoda s vlkem.

To byl zase den.

P.S.: Děkuji moc za 7000 zhlédnutí :).
Jinak hodnocení a komenty jsou více než ceněny.