---

SCHODY A ZIMA



Po té co jsme opustily zřícenou pevnost, vydaly jsme se zpět na cestu do Hrotgaru.
Z Lýdiina vyprávění jsem pochopila, že se mi ta cesta opravdu nebude líbit.
Jak jsme se stále víc blížily k horám, ochlazovalo se a mě to bylo čím dál tím víc nepříjemné.
Když jsme dorazily do městečka pod horou, na které byl vystavěn klášter, bylo mi už hodně zima.
Městečko se jmenovalo Ivarův dvůr a Lydie mi tam od někoho sehnala teplý kožešinový plášť, ale popravdě to moc nepomohlo. Až když rozdělala vatru, na který by se při troše snahy dal upéct drak, začala jsem se trochu zahřívat.
"Nevím jestli zrovna pro tebe je dobrej nápad plahočit se do toho kopce," Lydie na mě koukala jak se třesu u ohně v kožichu.
Zuby mi drkotaly, že jsem skoro ani nebyla schopná odpovědět.
"U nás prostě taková zima není no. A ten bílej sajrajt co tu lítá, to je taky hnus."
"To je sníh, " rozesmála se.
"Hnus je to a basta."
"Nechceš aspoň trochu medoviny? Zahřeje tě to, " podávala mi láhev.
"Ani ve snu. To snad raději zmrznu."
"No jak myslíš, ale pomohlo by ti to."
"Jo nejspíš tak do hrobu by mi to pomohlo."
Lydie mě nechala vrčet a šla přichystat něco k jídlu. Trocha horké polévky a kus pečeného masa, mi přeci jen zlepšily náladu a přestala jsem být tak protivná.
Vyhrabala jsem se z kožichu a šla kouknout mezi stromy podél cesty na nějaký dřevo. Pohyb mi rozproudil krev a tak jsem se i celkem zahřála. Sníh se mi sice nezačal víc líbit, ale už mě tolik netočil.

Když jsme pak druhý den ráno opět vyrazily na cestu, nechala jsem koně jen nést náklad a sama jsem šlapala pěšky. Díky tomu mi nebyla až taková zima a dokonce jsem měla náladu koukat kolem sebe. Schody vzhůru byla prastaré a nemyslím, že se o něco někdo nějak výrazně staral. V pravidelných úsecích byla vybudována odpočívadla. Nebyla nijak velká, ale na utáboření dvou cestujících s koňmi to stačilo. Tedy asi tak do třetiny. Třetí den jsme dorazily k místu, kde už to dál s koňmi nešlo. Nezbylo nám nic jiného než vzít věci na záda a vyrazit po svých. Původně jsme chtěly koně uvázat aby na nás počkali, než se vrátíme. Ale vlčí vytí ozývající se z hor, nám to rozmluvilo.
Lydie jim tedy sundala sedla i ohlávky a nechala je aby se vrátili dolů do vsi sami.

Sedla ležící na zemi a řemeny těžkého batohu, zařezávající se mi do ramen, mi jasně ukazovaly, jak to bude dál.
Chvíli jsem dokonce přemýšlela jestli se nevrátíme.
"Lydie, existuje možnost, že bude někdy lepší počasí? Že se tu oteplí?"
"Ne tady v horách je to stejný. Je tu prostě zima. Jen musíme doufat, že nás tu nezastihne bouřka. A v téhle výšce, by se už mohli objevit i sněžní trollové. Možná budeme muset přestat rozdělávat oheň."
"No ale to zmrznu," vyděsila jsem se.
Soucitně se na mě podívala,
"S tím ti tedy asi nepomůžu. Budeš se muset snažit to vydržet."
"To se ti řekne, ale na takovýhle počasí já fakt nejsem stavěná.U nás sice taky je občas zima, ale ne takhle. A vůbec ne sníh."
"Myslela jsem, že na poušti bývá v noci mráz ?"
"Tak mráz sice jo, ale sníh ne. Ten mi leze na nervy víc než mráz. A krom toho jsme většinou v noci někde zalezlí a nesnažíme se spát pod stromem."

Další dva dny jsem se ploužila do schodů a začínala jsem toho mít opravdu plné zuby.
Přemluvila jsem Lýdii, aby ten večer rozdělala oheň, nic velkého jen trochu tepla a kousek teplého masa. Bohužel se stalo to před čím Lydie varovala, světlo ohně a vůně pečeného masa přilákaly sněžného trolla. Bohužel pro nás to nejsou úplně tupá zvířata. Ten zmetek se připlížil potichu a napadl Lýdii. Nestačila ani popadnout meč. Pokusila jsem se jí pomoci, ale moc platná jsem nebyla. Po nekonečně dlouhé době se nám ho sice podařilo zabít, ale cena byla vysoká. Lydie měla rozervaný bok a silně krvácela. Já jsem měla s největší pravděpodobností zlomenou ruku.
I přesto jsem se pokusila Lýdii provizorně ošetřit. Přihodila jsem další dřevo na oheň a snažila se zůstat vzhůru. Chtěla jsem se ráno vrátit dolů pro pomoc.
Aby toho nebylo málo, začalo znovu silně sněžit. Tělo Lydie pomalu mizelo pod bílou pokrývkou. Někde ve tmě jsem zaslechla našlapování zvířecích tlap ve sněhu.
Začal se mi rozmazávat pohled, nechtěla jsem usnout, ale ztráta krve a mráz mě dostali. Ještě naposledy jsem se chtěla zvednout, ale upadla jsem zpět.
A pak už jen tma a ticho.






INTERMEZZO VILKAS


Farkas vrazil bezohledně do Vilkasova pokoje.
"Hej brácho vstávej," zatřásl s ním.
"Co tě kouslo kruci. Nevidíš že je ještě tma?"
"Kodlak ti vzkazuje, že máš okamžitě vyrazit do Vyšného Hrotgaru."
Vilkas zívl,
"A to jako proč?"
"Ta tvoje Kočka...."
"Není to moje Kočka herdek!!"
"... Moira se za dva dny dostane do velkýho maléru. Bude potřebovat pomoct."
Farkas jen tak tak uhnul před Vilkasem, který vyskočil z postele a během okamžiku byl oblečený a práskly za ním dveře.
"Jasně, vůbec to není tvoje Kočka," ušklíbl se Farkas


Vilkas se probíjel sněhovou bouří do schodů Vyšného Hrotgaru, když tu náhle narazil na mrtvého sněžného trolla. Kdyby neměl tak citlivý čich nejspíš by ho v té sněhové vánici přešel.
Začal pátrat kolem.
Nakonec je našel.
Lýdii pomoci nemohl, už byla mrtvá.
Moiru našel v závěji. Byla živá, ale měla namále.

V rychlosti postavil stan a strčil jí dovnitř. Stáhl z ní mokré namrzlé oblečení, zlomenou ruku srovnal do dlahy a zabalil jí do svého pláště. Vzal jí do náruče a zahříval jí vlastním teplem.
Když se ujistil, že je dost zahřátá, aby nezemřela, přivolal svoje spřátelené vlky a nechal je aby ji hlídali. Sám se vydal ven, aby pohřbil Lýdii a postaral se o oheň a nějaké jídlo až se Moira vzbudí.