---

Nekoukej tam! Nekoukej tam! Nekoukej tam! Jako malému spratkovi mi říkali, abych se nedíval do sluníčka. Člověk může přijít o zrak. Dneska asi mnohem dřív než před Válkou. Koupil jsem si dalekohled a vydrápal se na střechu jedné z vysokých budov stojící poblíž farmy.
Nekoukej tam! Znáte tu chuť se podívat dalekohledem do slunce? Není to dobrý nápad. Pomalu jsem prohlížel jednotlivá místa farmy. Samotná budova stála uprostřed. Na severní straně za budovou jsem viděl několik brahmin a jim podobného dobytka. Na její jižní straně byla široká příjezdová cesta. U budovy stála zaparkována dvě nákladní auta a dokonce i jeden Hummer a zatraceně nápadně připomínal ten náš. Na jejím začátku byla velká železná brána a dvě strážní věžičky. Na každé z nich byli dva střelci. Jeden měl poloautomatickou pušku a druhý zeslabenou Tesla pušku. Ta do vás pustí elektřinu a nejste schopni dělat víc, než se jen klepat bolestí na zemi. Ale nezabije vás. Východní a západní části farmy byly stejné. Uprostřed obdélníkového prostoru byly menší cely. Do každé z nich se vešlo osm až dvanáct otroků. Cel bylo šest, byly těsně u sebe a seřazeny tak, aby mezi nimi a plotem, který obepíná celou farmu, byla cesta o šířce cca čtyř metrů. Jediný východ a vchod z výběhu vedl vždy skrz budovu. Stráže kolem poledne prý vyvedou otroky z jednotlivých cel na procházku po cestě kolem okruhu ve výběhu. Každá procházka má netrvat víc jak deset minut. Další hlídači vyberou ,,dobrovolníky“ z cely, na kterou ten den padne řada, aby uklidila celu těch, kteří jsou v tu chvíli na procházce. Musejí uklidit výkaly a donést vodu a potraviny. Pokud někdo nechce pracovat, dostane několik ran obuškem nebo bičem. Po návratu do cely někde vítězilo právo silnějšího tzn. kdo urve větší část potravin. Hlídačům to bylo lhostejné. Klidně ať se poperou, ale nesmějí poškodit zboží. Celý proces v jednom výběhu trvá přibližně hodinu. Pak se jdou stráže vystřídat s těmi, co hlídají na věžičkách. Nová směna jde zopakovat to samé do druhého výběhu. Kompletně celý areál hlídá osm věžiček, i s těmi u brány. Dohromady jsem napočítal čtyřiadvacet strážců. Mám třicet kulek. A to jsem sakra ani nevěděl, kolik jich je uvnitř. To by nezvládl ani Chuck Norris. Hrdina předválečné doby. Jestli někdo řekl, že Duncanů je hodně, tak Chanů je víc, než much na jatkách. Sám bych to určitě nezvládnul. Zkoumal jsem dalekohledem, zda bych nenašel nějaké známé tváře. Většinu chovné zvěře (otroků) tvořili domorodci, civilisti a tuláci. Možná i pár dezertérů co neměli štěstí. Pokud by se mi podařilo vyvolat vzpouru, nemůžu najisto počítat s jejich pomocí. Navíc bych musel i vyřadit jejich zdroj elektřiny. Nevěděl jsem, jestli mají pod palcem i celou elektrárnu nebo mají vlastní zdroj. Možná tam vedla i kanalizace. Přejížděl jsem pohledem jednotlivé osoby. Strážci měli kožené zbroje, hrudní pancíře, kevler ale i obyčejné oblečení. Zbraně všemožného druhu, od dvouhlavňových brokovnicí až po automatické krátké samopaly. SMGéčka, UZI, MP5ky, ale i dlouhé poloautomatické pušky. Někteří měli tetované předloktí a dokonce i celé paže. Otroci jen ztrápené obličeje a ztýraná těla. Měli na sobě jen hadry, zbytky svého oblečení nebo jen spodní prádlo. Nezáviděl jsem jim noční chlad. Stále jsem si je prohlížel, ale nikde neviděl toho s katanou. Nejspíš byl uvnitř nebo někde na lovu. Počkám ještě nějakou chvilku a půjdu zkusit štěstí u pana Malenkova. Snad mne jeho bodyguardi nezastřelí hned u dveří.

Cesta dolů probíhala v poklidu. Až na druhé patro. Čekali tam na mne dva feťáci. Oba vychrtlí se značným absťákem. Asi mne sledovali nahoru a počkali si, až se vrátím.
„Naval prachy a můžeš jít!“ začal první a vytáhl vystřelovací nůž. „Nebo tě podříznu!“ pokračoval a s vyplazeným jazykem si přejel nožem po hrdle. Druhý se jen hloupě usmíval a třímal v ruce rezavou trubku. Vytáhl jsem berettu s coltem a s úsměvem namířil oběma do obličeje.
„Klid, jen klid to byl jen vtip.“ dušoval se první a zvedl ruce. Ten druhý se pořád jen hloupě culil.
„Zmizte. Oba. Hned.“
„Dobře, dobře už jdeme.“ rychle řekl první, zaklapl nůž a začal tahat druhého za rukáv, aby utekli. Druhý otočil vysmátý obličej na svého parťáka a nechal se jím táhnout pryč.
Kreténi. Uklidil jsem zbraně a šel se podívat z okna, zda dole na mne nečeká někdo další. Škoda. Udělal jsem velkou chybu. Otočil se k nim zády. Došlo mi to, až když jsem zaslechl zvuk vystřelováku. Rychle jsem se otočil a škubnutím vyrval colt zpoza opasku. Pozdě. Už jsem nestihl zabránit letícímu noži. Nožík se mi zabodl do stehna. Ještě, že neměl dobrou mušku. Vystřelil jsem. Síla zásahu ho odmrštila několik metrů zpátky. To už nerozchodí. Díra v hrudníku velikosti velkého popelníku mu k tomu moc nepřidá. Sráč jeden. Ten druhý se rozkřičel a v hrůze utekl pryč. Měl jsem dojem, že se i pochcal strachy. Vytáhl jsem nůž a ránu stáhl svým opaskem. Colt jsem narval do pouzdra na berettu a svou devítku schoval v bundě. Zkurvenec. Ta rána byla hluboká. Musel jsem k doktorovi a to rychle.

Dokulhal jsem ven z budovy. Ta rána docela bolela. To jsem musel uznat. U překupníka jsem zahlédl pár Stimpaků. Doufal jsem, že je tam ještě bude mít. Potácel jsem se uličkami a vyhýbal pohledům ostatních chudáků. Dobelhal jsem se na tržiště. Na ten Stimpak padla polovička mých peněz. Ale stálo to za to. Stimpak je předválečný lék. Vypadá jako injekce s tlakoměrem. Je naplněn chemikáliemi podporujícími rychlost hojení organismu. Když se člověk soustředí, vidí i tkáň růst. Bez Stimpaků by tu byla už jen hrstka obyvatel. Je to zatraceně skvělá věc. Ještě, že jich jsou na světě miliony. A nejsou zrovna levné. Koupil jsem si i nějaký proviant. Pár minut pauzy a brahminí steak mne posilnil.
„Kde najdu pana Malenkova?“ optal jsem se obchodníka.
„Na další ulici zahni doleva, pak doprava, kus rovně a znovu doprava.“ naznačil rukou neurčitý směr. Na vnitřní straně zápěstí měl vytetovanou malinkou hvězdičku.
Vydal jsem se směrem k panu Malenkovi. Obchodník si zavolal malého chlapce, stojícího opodál. Vtiskl mu do ruky zátku a něco mu pošeptal. Chlapec přikývl a utíkal pryč. Já byl už dávno na cestě. Jen jsem zaregistroval, že kolem mne proběhl malý kluk.

Dorazil jsem k baráku obehnaného zdí z panelů a sutin. U brány stáli dva vysocí strážci. Oba měli ocelovou zbroj. Pokud nemá nepřítel průrazné náboje, nebo dobrou mušku, spolehlivě majitele ochrání. Jeden opíral o své rameno útočnou brokovnici a kouřil cigaretu. Tu pravou. Druhý se opíral o zeď a v silných pažích třímal útočnou pušku Heckler & Koch G36. Pěkné zbraně. Kolemjdoucím nevěnovali pozornost. Ale jen dokud se někdo nepřiblížil na míň než dva metry. Nějaký feťák se chtěl sehnout pro ležící zátku u strážcových nohou. Ten jej ale ihned odkopl pryč. Feťák se pomalu sbíral ze země a odcháze pryč. Něco si pro sebe mumlal, ale přes posměšky ostatních nebylo rozumět co. Sebral jsem odvahu a přešel k ochrance.
„Hej, chci mluvit s panem Malenkovem.“
Bodyguard na mne namířil brokovnici. „Co mu chceš?“ promluvil vážným hlasem.
„Chci mu nabídnout své služby.“
„Nejdřív tě musíme prohledat. Pomalu vyndej své zbraně a podej mi je.“ neustále přitom na mne mířil brokovnicí.
Vylovil jsem z kapsy vystřelovák a nastavil jej k němu otevřenou dlaní. Přiblížil se ke mně. Jeho brokovnice se ocitla jen pár centimetrů od mého nosu. Ještě slabě páchla střelným prachem. Uchopil nůž, vsunul jej do kapsy a ustoupil krok zpátky. Přesunul jsem ruku k pouzdru u stehna.
„Stop! Ještě máš jednu bouchačku schovanou pod bundou.“ natáhl ruku a namířil mi brokovnicí na levé oko.
Jak tohle sakra věděli. Vyndal jsem i berettu a podal mu ji rukojetí napřed. Vzal si ji a zasunul za opasek. Všiml jsem si, že má u zápěstí stejnou značku jako překupník.
„Tak dál.“ pobídl mne
Pomalu jsem povytáhl colt. Druhý hlídač zpozorněl a začal na mne pootáčet svou pušku.
Bohužel se zasekl v holstru. Pouzdro na pistole holt není dělané i na colty. Odepnul jsem popruhy a podal i s pouzdrem. Zase rukojetí napřed. Ten druhý zastavil vztyčenou rukou můj pohyb. Prohlédl si vykukující zbraň a namířil na mne.
„Kde si to vzal?“ obořil se na mne.
„Kořist. Včera večer mne přepadli v hotelu dva žoldáci. Jeden měl tuhle bouchačku.“ odpověděl jsem popravdě.
Vzal si colt a vyškubl jej z pouzdra. Pomalu si prohlížel celou zbraň. Detailně studoval všechny její vnější části. Dokonce otevřel i bubínek.
„Tahle zbraň patřila mému bratrovi. Před týdnem ho někdo od Duncanů zabil a okradl. Jak mám věřit, že nelžeš?“
„Poslal je na mne Jamie Duncanovic, protože jsem mu rozbil frňák před děvkama. Stačí se jich zeptat.“ pokud chci získat důvěru, musel jsem mluvit pravdu. Jinak by mě sejmuli, buď oni, nebo J.D. Strážný mávl na malého chlapce stojícího opodál. Řekl jsem mu, kde to bylo a jak ty kurtizány vypadaly. Byl to ten samej klučina. Obchodník jim poslal zprávu. Asi zahlédl mou pistoli, když jsem mu platil za zboží. Po pár minutách se kluk vrátil a potvrdil má slova. Strážný mu hodil zátku a s úlevou spustil zbraň k zemi.
„Nelžeš. To je dobře. Ten colt si nechám. Právem mi náleží a díky žes tomu prasopyjovi ukázal. “ a zasunul colt za opasek.
Byl jsem zklamaný, lépe řečeno nasraný, ale umím to dobře skrýt.
„Za průchod?“ zeptal jsem se.
„Da. Můžeš jít. Zbraně ti pohlídáme.“ a ustoupili oba stranou.
Za branou byla patnáct metrů dlouhá cesta. Vedla z ní odbočka do garáže. Tolik provozu schopných aut? Davis je vážně dobrej. Nebo maj svého mechanika. Ale já zamířil ke schodům do budovy. U dveří stáli další dva hlídači. Jeden odložil loveckou brokovnici a zběžně mě prošacoval.
„Jistota.“ prohlásil a odvedl mne dovnitř.

Ihned ve vstupní hale mne předal sluhovi a vrátil se zpět na strážní stanoviště. Vcelku pěkně zařízená místnost. Museli přestavět rozbořený dům. Nechci vědět, kolik tu zařvalo otroků. Dokonce tam byly i obrazy na stěně a malý bar v rohu. Ve vedlejším pokoji, díky otevřeným dveřím jsem viděl jídelní stůl a kuchyň. Žoldáci kolem sedící, mne provázeli nedůvěřivými pohledy. Sluha mne provedl chodbami až k pokoji pana Malenkova. U jeho dveří seděl na židli u stolečku další hromotluk. Sloužící beze slova odešel. Chystal jsem se zaklepat, když v tom mě bodyguard odstrčil a postavil se před dveře. Byl o hlavu vyšší než já. Možná měl co dočinění s mutagenem, nebo posiluje víc než je zdrávo. Podle bicepsů by zvládl uškrtit i brahminu.
„Pan Malenkov nemá rád, když ho někdo ruší. Doufám, že mu chceš něco důležitého. Nic nezkoušej, jinak z tebe nezbyde víc, než kus flákoty pro krysy.“ řekl výhružně a pořád se mi díval upřeně do očí. Ten člověk by skolil deatclawa klidně holejma rukama. S ním fakt nebude prdel. Asi možná zvládne jen pár nacvičených vět, ale rozhodně to nechci zkoušet.
„Počkej, ohlásím tě a pak smíš dovnitř.“ dodal a zaklepal na dveře.

Pan Malenkov seděl v křesle a četl knihu. Drahé vojenské boty, vylepšené předválečnou technologií, opíral o desku psacího stolu. Hromotluk nechal otevřené dveře a počkal, co se bude dít. Celou dobu mi bodal svým zrakem do zad. Popošel jsem blíž k panu Malenkovi. Ten zvedl oči a rychle si mne prohlédl. Poté pomalu sundal nohy ze stolu, odložil knihu a vstal.
„Zdrastvuj tě. Kdo jsi a co mi chceš ?“
Z jeho černých očí pronikal strašný chlad. Sálala z něj až strašidelná autorita. Stačilo by mu jen slovo, a už by mne házeli na okraj města. Mne? Ne. Jen mou mrtvolu.
„Jmenuji se Gerret a jsem poutník. Ještě nedávno jsem sloužil v armádě. Ale teď mám hluboko do kapsy, proto vám chci nabídnout své služby.“
Díval jsem se mu do očí jen chvilku, než jsem odpověděl, poté jsem poslušně sklopil zrak. Já chci něco po něm, né on po mně. Nemohu si dovolit hrát arogantní hovado.
„Posaď se.“ pokynul mi rukou směrem k židli pro návštěvníky. Pan Malenkov pomalu obešel stůl směrem ke skleněné skřínce v rohu. Celou dobu se stále díval na mne. Pak mi zmizel ze zorného pole. Uslyšel jsem cvaknutí magnetu a otevírání skleněných dvířek. Cinknutí skleniček a zase klepnutí magnetu. A další zajímavý zvuk.... Vytažení zbraně z pouzdra.
Přejel mi mráz po zádech.
Ale necukl jsem s sebou.
„...v pořádku Irjo. Vrať se na místo.“
„Ghrmmm.“
Zvuk zavíraných dveří. Moc jsem se s tou gorilou nespletl. Pan Malenkov přešel zpět ke stolu a usedl na své křeslo. Hypnotizoval mne tím svým pohledem. Opět jsem sklopil zrak. Zahlédl jsem jeho úsměv. Ten člověk miluje svou autoritu. Chce ostatním ukázat, že on je tady Pánem.
Pravou rukou zalovil ve spodním šuplíku stolu a vytáhl lahev s čirou tekutinou. Nalil do obou sklenic a jednu z nich mi podal. Vzal jsem nabízený nápoj a přičichl k němu.
„Ta je z mé domoviny.“ usmál se a vyprázdnil sklínku do dna. I já jsem to do sebe kopl. Až jsem vykulil oči. On se jen přátelsky zasmál a z okrasné krabičky vytáhl doutník. Vylovil jsem z kapsy zapalovač a nabídl se, že mu podpálím.
Zvedl ruku a zapálil si sirkami.
„Zapalovač kazí chuť. Ale díky.“ usmál se. „Kuř, máš-li co. Nikdy nevíš, která bude tvá poslední. Ale jestli máš gumáky....“ dodal opět s tím svým důležitým pohledem.

Zapálil jsem si cigaretu. Tu pravou.
„Neříkal jsi, že nemáš žádné zátky? Tyhle cigarety jsou drahé, ale v ruinách měst se ještě najdou.“
„Tohle,“ a zaklepal jsem cigaretovým pouzdrem, „a mé zbraně jsou to poslední, co mi zůstalo.“ Potáhl jsem z cigarety. „Možná ještě pár nábojů.“ usmál jsem se.
Dolil nám opět skleničky a další minutu si mne opět prohlížel. Všiml jsem si, že má pod pravým zápěstím vypálenou hvězdičku.
„Proč jsi mi neřekl, že sháníš PipBoye, že se zajímáš o technologii, a že jsi sundal Jamieho vrahy?“
Špehové a socky co za kus žvance udělají cokoli. I děvky si chtějí přivydělat. Musím si dávat víc pozor.
„Zlomil jsi mu rypák, teď už nemá ten svůj slaďoučkej ksichtík.“ zasmál se.
„Jsem tu cizinec a potřebuju informace. A to ostatní jen v sebeobraně.“ típl jsem vajgl.
„Dobrá, dobrá nějaká práce by se našla. Ale nepočítej, že ti zajistím ochranu mimo mé pozemky. Nechci válku s Duncanovejma. Jsou to sice namyšlení mamrdi a dovolují si čím dál tím víc, ale válku teď nechci.“
„Máte mé slovo, že úmyslně nebudu vyvolávat potyčky. Ale budu se bránit.“
„Souhlasím. Ale teď už odejdi. Sluha tě odvede k Sergejovi. Dá ti práci a něco do začátku. Za Jamieho frňák.“ usmál se.
Uctivě jsem vstal, uklonil se a odešel pryč z jeho pokoje. Pan Malenkov si dolil sklenici a znovu se začetl do knihy. Na odchodu na mne zavolal. „To malování ti strhnu z platu. Je to můj hotel.“