---

část sedmnáctá: Resuerekce

Zarath

Další děsný ráno. Jako po kocovině. Ale ráno bývá ještě děsnější, když jste „usínali“ s dýkou v zádech a vědomím, že je po vás. Zatracení Thalmorové, nejen že si dávali elfskou férovku tucet na jednoho, ale ještě mě bodne jeden zmetek do zad. Jsem hold klikař od přírody… Ale moment, jak to, že sakra žiju, když poslední co si pamatuji je, jak mne jeden zženštilec lechtá dýkou na ledvinách?
„Konečně jsi vzhůru…“ Vyskočil jsem na nohy, připraven rozbít hubu nejbližšímu elfovi, za předpokladu že mne zase zajali, jenže nikoho jsem kolem sebe neviděl. Byl jsem v nějaké podivné jeskyni, podobná těm kde se potulují chodící terče, jinak známí jako Daugirové.
„Sledoval jsem tvé skutky ve Skyrimu a nebýt toho neslavného konce, byl by z tebe velký hrdina, jsi skvělým bojovníkem který nezná strach a proto jsem si tě vyvolil svým šamp….“
„Tak na to ti z vysoka se… kašlu. Co je Skyrim sakra za místo? Každý druhý člověk tu po mě něco chce, každý druhá socha si chce povídat a dělat ze mě šampiona, tohle si strč někam…“ Prokřupal jsem si krk, upravil si oblečení a vydal se hledat východ. Dop*dele práce!
Hlas se však nenechal jen tak zastavit, nějaká neviditelná síla mnou praštila o zeď a držela na místě tak, že jsem sebou nemohl ani pohnout.
„Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Je ti jasné že to díky MĚ ještě dejcháš? Thalmorové tě tam nechali chcípat s dýkou v zádech, avšak já pomocí kouzla vytvořil iluzi, že jsi už mrtvý, opustili místo, zatímco ty jsi ještě žil. Tomu pošahanému důstojníkovi však nedošlo, že Thamorští tě potřebují živého, nebo alespoň tvé tělo. Pro Prince.“
„Nějaký princ chce mé tělo?!! Na co?! Je to snad úchyl?“ Řval jsem a snažil se prolomit neviditelná pouta.
„Ehm…“ Hlas se odmlčel. „Ne, až tak hrozné to není, ale pořád je třeba ho zastavit. Chtěl z tebe udělat svého šampiona, abys mu následně pomohl s jeho zájmy a zničil stávající řád dán bohy. Já toho hajzla však předběhl a místo tebe na onom místě něchal tvou kopii. Nikdo neví, že pravý Zarath jsi ty.“ Podle hlasu se jednalo o chlapa. Že by to byla nějaká daedra? Ale odkdy daedry bojují proti mocichtivým parchantům?
„A co se stane tak „hrozného“ když se naruší řád? Pořád tu máme tu velkou létající ještěrku jménem Alduin!!!“ Řval jsem tak, až se můj hlas rozléhal po celé místnosti. Už mi pomalu docházely nervy.
„Chápeš, že vše co vidíš, v čem žiješ, je dílem bohů? Alduin je požírač světů, jednou za čas se utká s drakorozeným, aby se ukázalo, zda svět stále stojí za to, aby mohl existovat dál. Pokud svět skončí, vznikne nový. Zničení tohohle řádu by však tento koloběh narušilo, tento svět by nezanikl, ale všechny přírodní zákony by šly slušně do prdele. Například by začali pršet hořící psi, ove by byly velké jako obr a nordové by přestali chlastat. No a nakonec by se vše zhroutilo do temnoty pochopitelně, ovšem, Princ má jiné plány, chce zničit stávající řád, aby mohl vytvořit nový a udělat si z tohoto světa svou říši, kde bude neomezeným démonickým vládce, a zotročí si všechny rasy, které bude považovat za podřadné.“
Znělo mi to jako kecy nějakého paranoidního šílence.
„Proč bych ti měl věřit? A proč by někdo něco takového vůbec dělal?!“ Zeptal jsem se.
Z chodby na opačné straně místnosti se vynořil muž, mohlo mu být tak pětatřicet, měl krátké rezavé vlasy na ježka a mírné strničtě, kolem úst a na bradě trochu zesílené, oděn do šedotyrkysového pláště. Měl po kolena vysoké kožené boty, kožený opasek se stříbrnou přeskou a na rukou kožené rukavice.
„Protože jsem to já, kdo tvůj život zachránil, tudíž by od tebe bylo „velice pěkné“ abys mě teď poslouchal. Zachránil jsem tě totiž proto, že ses mi zdal užitečný pro mé plány. Avšak pokud jsem se mýlil, už mi k ničemu nejdi a nemám důvod tě ponechávat naživu a riskovat, že se Princ o mé přítomnosti dozví.“
„Kdo jsi?“ Prohlídl jsem si toho chlapa, když se blížil ke mně.
„Nemám důvod ti odhalovat svou identitu, dokud mi neodpřísáhneš věrnost…“
„Dobře, dobře, přísahám ti věrnost a pomůžu ti zastavit toho pošuka kterému říkáš Princ, dobrý?“ Neviditelná pouta povolila. Můj zachránce/věznitel se ode mě odvrátil.
„Naivní blbečku…“ Sebral jsem ze země starý nordský meč, kterého jsem si všiml před chvílí ještě spoutaný magickými pouty a rozeběhl se na něj. Chlápek v plášti se však ani nepootočil a jen napřáhl ruku. Třebaže se mě ani nedotkl, začal jsem cítit, jako by mě držel za hlavu a brutálním stiskem mi drtil lebku.
„Jestli sis myslel, že se nechám jen tak oklamat… Tak to bych měl pokládat za urážku…“ Trhl rukou směrem ke mně a já sebou trhl taktéž dozadu a dopadl jsem na záda, na kamenitou podlahu. Měl takovou moc, že mnou praštil o zem, aniž by se mne dotkl. Au… Jak já ty zatracené čaroděje nesnáším!
„Tohle je vážná věc. Princ téměř zničil Sagurtov, můj svět, ze kterého pocházím. Jakožto Atheslanův vyvolený mám povinnost ho zničit, aby se už nikdy nevrátil zpět. Je posedlý mocí, schopný jít přes mrtvoly. Schopný klidně vyhubit celé vesnice, celá města, celé říše, celé rasy a světy! Jenom, aby dosáhl svého. Pronásledoval jsem toho parchanta přes bezpočet světů, až jsem ho konečně našel. Vím, že TY Zarathe, víš jaké to je, když ti někdo vyvraždí všechny blízké… Cítím tu bolest, kterou uvnitř skrýváš… Co ti Thalmorové udělali…“
Co je ten chlápek vůbec zač?! Jak toho o mě tolik ví?!
„…pokud Prince nezastavíme, nastane to, oproti čemu byla invaze z Oblivionu před dvěma sty lety v Cyrodilu jen dětská oslava. Alduinův vpád bude oproti tomu jen hospodská rvačka. Tak co Zarathe, odpřísáhneš mi věrnost? Porazíme spolu Prince a jeho Thalmorské přisluhovače? Ukážeme těch ušatým arogantním okupantům, kde je jejich místo?“ Chlápek natáhl ruku a pomohl mi vstát.
„Ano, přísahám…“

Alex

„To byla dobrá rána Alexi… Jsi pravý Bolmot… Máš právo tuto zbraň nosit…“ Dinkův duch se sbíral ze země. Jeho vázaný meč zmizel.
„Myslím, že jsi připraven. Tato zbraň byla kalena v krvi démonů, skuta staletí před mým narozením, nošena mnoha členy našeho rodu přede mnou. Nyní náleží tobě a po tobě bude náležet tvým potomkům. Nos ji se ctí a užívej, jak uznáš za vhodné. Ať ti slouží dobře.“
„Děkuji, Dinko…“ Schoval jsem katanu do pochvy a uklonil se.
„Nyní už neruš můj odpočinek a vrať se do světa živých. Snad se jednoho dne opět setkáme tam, na druhé straně…“
Chtěl jsem něco říct, ale vše kolem začalo blednout, až jsem viděl jen úplné bílo. Když se obraz začal vracet do pořádku, stál nade mnou opět Czernebohův kněz.
„Vítej zpět, chlapče. Vypadá to, že audience u našeho pána byla úspěšná.“ Vstal jsem z kamenného lůžka. Katanu jsem si nějak přinesl s sebou ze sna, protože ležela vedle mne. Kněz se však na nic nevyptával.
„Nevím, jak vám vyjádřit dostatečně můj dík. S tím jedem to vypadalo, že bude co nevidět po mě…“ Kněz mne vedl k východu. Ten střežili opět vlci.
„Mistře Goryvlade, náš pán je s tímhle mladíkem již hotov. Není důvod k jeho další přítomnosti. Můžeme se vrátit k povinnostem…“
Vchod do jeskyně se odvalil a já vyšel ven. Byla už noc. Spatřil jsem Lauru, jak bez své zbroje sedí na kameni. Jakmile mne spatřila, vyskočila na nohy a běžela ke mně.
„Díky Talosovi, žiješ. Už jsem si myslela, že se nevrátíš.“ Objala mě. Trochu překvapeně jsem sebou trhnul.
„Bylo to jen pár hodin ne? Když jsme sem dorazili byl už večer.“ Laura se trochu poodtáhla ale stále se mě držela.
„Byl jsi tři dny v komatu. A nechtěli mi o tobě nic říct. Musela jsem čekat. Ale díky devítce stále žiješ.“ Podívala se do země. „Po ztrátě mých druhů, poté co je podřezali jako nějakou obětinu bych si nedokázala představit, že bych ztratila i tebe.“
Nevěděl jsem, zda je to tím, že mě tak ráda vidí, nebo zda prostě potřebovala někoho obejmout. Asi toho na ni bylo poslední dobou moc. Oba dva jsme viděli hrůzy, které se ve Skyrimu dějí. Třebaže to byla kovaná členka čepelí a viděla hrůzy velké války, ani to ji nepřipravilo na to, co uvidí zde ve Skyrimu. Občanská válka, rozpory mezi příbuznými, rozpady starých přátelství, všudypřítomná smrt a nenávist… To se do vás zažere a zůstane to tam pěkně dlouho. A dost dlouho to trvá, než si zvyknete. Prožil jsem už pár hrůz, co jsem cestoval po různých světech, vše to bylo ale jen příprava na to, co naleznu zde ve Skyrimu, v místě mého cíle. Všude jinde jsem měl sklony k tomu se z nebezpečných oblastí co nejrychleji dostat. Uprchnout. Ne vždy to však šlo. Zde ve Skyrimu sice můžu prchnout, ale nechci. Nechci před problémy utíkat. Skyrim je místo, kde se poprvé cítím doma, třebaže se jedná o nebezpečné místo. Je to místo kde jsem konečně potkal svého otce. Třebaže jsem mu to dost ztížil, musím zde setrvat, abych odvrátil hrozbu, která je větší než on sám.
„Nesmíme Skyrim opustit, jen proto, že se tu dějí nepravosti a země je zmítána problémy… Musíme setrvat, a udělat Skyrim, celý Tamriel, opět lepším místem…“ Pohladil jsem ji po vlasech. Dívka se mi podívala do očí a přikývla.
„Jsi jiný než tvůj otec Alexi. On je ničitel, požírač světů, které už nestojí za to, aby existovaly. Ty se je snažíš napravit. To je důvod, proč jsem šla za tebou a pomohla ti. Od doby co jsem tě potkala to je poprvé, co od konce války cítím něco jako naději. Naději, že ještě není vše ztraceno.“ Stále byla stejně krásná od doby, co jsem ji poprvé spatřil. Třebaže teď už na sobě neměla společenské šaty ale potlučené brnění, třebaže nyní nebyla upravená, ale měla vlasy rozcuchané od boje a obličej mírně zašpiněný…
„Jestli ve mně vidíš hrdinu, spasitele… Avšak nic bych nedokázal bez tebe. Tobě vděčím z velké části za to, že stále patřím mezi živé, Lauro. Tento úděl, ať už je jakýkoliv, neleží jen na mě, sám ono břemeno neunesu. Jestli máme něco dokázat, jestli máme změnit svět… Tak společně…“
Zavřela oči. Tohle je ten okamžik… Kdy se snad naše cesty spojí v jednu…
V tu chvíli jsem zapomněl na to, že svět kolem mne je blízko záhubě. Existovala pro mne jen ona. Ale ona zároveň byla mým světem, který musím zachránit, jinak zanikne. Políbila mne…
„DRAK!!!“ Ozval se křik. A skřek. Odskočili jsme od sebe a každý tasil svou zbraň. Základnu Zapřisáhlých zachvátila panika. Bojeschopní muži a ženy se chopili zbraní a vyrazili ze svých doupat, aby zjistili, co se děje. Z oblohy se k nám řítili dva velcí ještěři. Začali promlouvat dračí řečí mezi sebou.

"Pamätaj, ideme len po tom dievčati, toho chlapíka s pearcingmi radšej neprovokuj. Zabil už niekoľko naších druhov a nerád by som bol keby sme zbytočne zlihali. Pokiaľ si však nechceš pochutiť na urodzenom mäse."

Laura si všimla že poslouchám co říkají. Došlo jí že na rozdíl od ní tomu rozumím.
„Co říkali?“ Zeptala se.
„Jdou po tobě…“ Podíval jsem se na ni nechápavě. Ona to pobrala asi stejně, jako já.
„Po mně?!! Jsem obyčejná strážkyně císaře, k čemu bych jim…“ Z prvního draka seskočila parta Thalmorů. Okamžitě se na ně vrhlo několik Zapřisáhlých, ale Thalmorové byli v převaze, ne početní, ale silou.
Vyrazili jsme jim s Laurou na pomoc, ale cestu nám zastoupil obří ještěr.
Chystal se vzít do tlamy Lauru, a já ho sekl přes čumák. Nezpůsobilo to nijak vážné zranění, avšak bylo to dost na to, aby ještěr ucukl.
"Ustúp syn Alduina, pokiaľ ešte stojíš o ten kúsok života, čo ti ešte zostáva!" Ušklíbl jsem se.
„Jdi na ty Thalmory, já si pohraju tady s ještěrkou…“ Přikrčil jsem obočí a prokřupal si krk, zatímco se nás drak pokusil sundat paralyzujícím řevem. Vypadá to, že Lauru nechtějí zabít, jinak by na nás prostě zařval „Fur Ro dah“ nebo ohnivý dech, ale to bylo už celkem jedno, jelikož sílu řevu zastavila magická bariéra, kteoru jsem stihl vytvořit. Laura se zatím rozběhla pomoci skupince Zapřisáhlých.
„Trest ťa nemine, zdradca…“ Podíval jsem se drakovi do očí, když jsem zrušil bariéru. „..buď rád, že ťa potrestám ja a nie môj otec, požierač svetov!" S tímto jsem zabodl katanu do země a zařval. Elektrický výboj prošel mou rukou skrz Dinkův meč do země a Thalmory a oba draky udeřil silný elektrický výboj blesku, mým spolubojovníkům se však nic nestalo.
Ještěr se dopálil a cvakl po mě čelistmi, udělal jsem kotrmelec do boku, ale hned poté zařval. Thu-um mne odhodilo, ale hned jsem se kotoulem dozadu dostal na nohy. Z pravé ruce jsem zformoval slabé ledové kouzlo. Led byl vždy můj oblíbený živel…
Začal jsem ho sesílat. Ale ne na draka… Pod něj.
"Čo si myslíš, že robíš? Najslabšie ľadové kúzlo čo existuje? Len si poslúž, než ťa roztrhám na kusy hlupák. No tak, poštekli ma!" Dra se chystal na mne seslat nějaký řev, ale už to nestihl. Letovým kouzlem jsem si vytvořil ledový pás, ode mne až pod draka, mezi jeho čtyři nohy. Sevřel jsem katanu, rozběhl se a spadl na záda. Kluzký lez mne v leže hnal rychle pod netvora. Nastavil jsem meč… Narazil na překážku a začal párat.
Doklouzal jsem až za draka, celý od krve. Vybulil jsem se na bok, přetočil se na břicho. Sledoval jsem, co se stane. Drak zařval bolestí a pokusil se vzlétnout. Marně. Pod ním se vytvořilo mělké rudé jezero a on padl. Je mrtev.
Vyskočil jsem na nohy a chystal se pomoct Lauře, která zrovna odpravila třetího Thalmora. Jeden na ni zkusil nějaké kouzlo, ale ona mu usekla ruku a odkopla ji pryč. Následně se protočila kolem své osy a sekla elfa přes břicho.
Drak, kterého jsem před chvílí zabil, však začal… Hořet? Bylo to stejné, jako když jsme tehdy jednoho zabili v Bílém Průsmyku… Z draka se uvolnily pruhy rudé energie a vyrazily… K Lauře.
Dívku záře obklopila a vsála se do ní. Drakorozená?! Poslední dobou se s nimi nějak roztrhl pytel. Ale jak to, že neabsorbovala tu dračí duši… A drakorození měli být přece jen dva?! Že by Laura stále trochu mimo?
Oba dva jsme se na chvíli zastavili a zírali na sebe. Ani jeden nechápal, co se právě stalo. Bohužel, poslední elf využil situace. Seslal na Lauru paralyzující kouzlo. Než jsem stihl jí vyrazit na pomoc, upustila svou katanu a padla strnulá k zemi. V tu vteřinu kolem proletěl drak. Elf Lauru na něj jen tak ledabyle hodil a naskočil. Letěl pryč ohromnou rychlostí… Nestihl jsem ani zamířil, poslal jsem za ním pár střel, ale všechny minuly. Dál jsem radši nesesílal nic, protože bych mohl trefit Lauru.
Drakorozená? Tak tohle je důvod, proč po ní jdou? Proč ji ale odnesli… I když, není čas řešit, proč ji chtěli živou, důležité je, že stále naživu zůstala a mám šanci ji zachránit. A asi vím, kam ji odnesli…

Beze slova jsem sebral její katanu a zasunul ji do pochvy. Hodil jsem ji na záda vedle té svojí. Zapřísáhlí se ještě ani nevzpamatovali z toho, co se odehrálo na jejich základně. Strýc jejich prince, který nás minule přivítal mi chtěl poděkovat, ale já neměl na formality čas. Rozběhl jsem se s oběma katanama na zádech, zařval a vyskočil.
Změnil jsem se v draka mířil ke svému cíli. K Samotě!