---

Část 26. - Příliš mnoho otázek

„VY JSTE SE SNAD ZBLÁZNIL!?“ vybouchla Ceranna, dvojice u starce na ní nevěřícně hleděla a Seraf se jí snažil uchlácholit mírnými slovy, však neúspěšně, „PŘESTAŇ, ŠEDIVÁKU! Asi nemáš tušení, co tohle znamená, že?“ otočila se k němu zlostným zrakem, „Dostat se do jakéhokoli města nepozorovaně je snadné. Zaútočit na nedobytnou pevnost nebo jít proti tisícové armádě je pohádka… Ale Ledohrad?“ otočila se zpět ke starci, „A takhle do Sovngardu nemáme jít?“
„SKLAPNI, CERANNO!“ ozval se z ničeho nic Erutan, až to všechny Stíny překvapilo, „Nemáme čas tady na sebe křičet, když ani nevíme, proti čemu stoj…“
„Stojíme? Tak já ti to řeknu!“ skočila mu Graš do řeči, „Tam, kam nás tenhle senilní dědek posílá, je nejstřeženější místo vůbec! Celá univerzita stojí na tisíciletém ledovci a jediná cesta dovnitř je přes rozpadlej mostek z města, který je bedlivě střežen!“
„To není ještě tak hrozné.“ prohodil do vzduchu Seraf.
„Že ne? Za zdmi univerzity jsou ti nejlepší thalmorští mágové. Možná nějaký ten učeň, ale to nehraje roli.“

V místnosti zavládlo na malý okamžik ticho, všichni přemýšleli nad alternativními možnostmi, ale nikoho z nich nic lepšího nenapadlo… až na Graš.

„Nikdy jsem tam nebyla, ale možná bych věděla, jak se tam dostat!“ celý sál se na ní otočil, „Kdyby nějak šlo vyvolat rozruch mezi lidmi, kteří by zaútočili na univerzitu, dali by nám čas tam proklouznout a…“
„Od kdy je z tebe takovej stratég?“ zeptala se ironicky lučištnice, „Určitě to děláš jen proto, aby ses vrátila k Thalmoru!“ Graš namítala, ale žena jí nepustila ke slovu.
„Proč vlastně ten svitek potřebujeme? Stále to nějak… nechápu.“ zeptal se Erutan a zamířil na Šedovousýho.
„Víte, drakorozený. Asi vám paměť moc dobře neslouží. Ale povím vám to!“ napřímil se stařec, „Ten svitek jste použil, abyste nahlédl do historie a naučil se řev, vytvořený nordy! Tím jste zároveň přivolal Alduina ze Sovngardu sem! Na vrchol hory!“ oběma elfům se zvrásnilo čelo.
„To zní hrozně…“ dodal Seraf.
„A k čemu nám bude ten svitek?“ pořád nechápal bosmer, „Tak se podíváme do minulosti… nebo, budoucnosti. A?“
„Myslím si, že byste tím svitkem mohli vydírat samotnou královnu, aby odešla. Tedy, pokud se vám podaří jej ukrást…“ pravila Ingun a otočila se na Runu, „Jestli chcete někoho, kdo by vám ten svitek přinesl, poslala bych tam…“
„VY NIKOHO POSÍLAT NEBUDETE!“ křikla do sálu Ceranna, „Nejste tady, abyste rozhodovala o tom, kdo kam půjde! JÁ jsem vůdce, a taky JÁ rozhodnu!“ ačkoli se rozeřvala velice hlasitě, ani jeden z nich jí nevěnoval příjemný pohled, „Protože se nám doposud dařilo, ačkoli to nebylo zrovna nejjednodušší, půjdu do Ledohradu a ještě někdo…“ ohlédla se na svého společníka, „Ty, Serafe! Půjdeš se mnou!“
„Já? Proč?“
„Jseš jedinej kouzelník, co dokáže každého zničit nebo vyléčit. Já jsem skvělá se zbraněmi. My dva to zvládneme!“
„ZEŠÍLELAS, ŽENO?“ rozkřikla se Graš, „Zabijou vás hnedka, jen co přejdete ledové pláně!“ učinila několik kroků k ní, „Vem si místo něj mě! Dokázala bych…“
„Vaše hádka je tak absurdní!“ spustil klidně Runa, „Místo toho, abyste si pomáhali, tak tu na sebe jen řvete a ztrácíte čas.“
„Nebo, proč nevezmeš toho zloděje?“ zeptal se jí Seraf, „Když nám přinese ten svitek, tak potvrdí svou oddanost. A když tam zemře, tak vlastně o nic nepřijdeme.“ po jeho komentáři se Runa nepříliš hezky zatvářil.
„A proč půjdou jen dva? Kvůli nenápadnosti?“ zapojil se do řeči Erutan, „Já bych řekl, že nenápadnost v tomhle případě nehraje roli. Ať už se dostane kdokoli z nás dovnitř, všimnou si nás… dříve či později.“

Ceranna rozpažila své ruce a mohutně křikla na všechny strany, „DOST! Tak to vezmem po lopatě.“ ukázala na Graš, „Orkská čubka nepůjde, protože by se chtěla vrátit k Thalmoru.“ ta se rázem začala slovy bránit o spolupráci, kterou doteď činila, ale to lučištnici nijak nezajímalo, ukázala na dvojici u starce, „Léčitelka nám moc nepomůže, ale ten zloděj…“
„Zapomeň, že vám budu nějak pomáhat, dámo!“ ozval se hrdě a překřížil si ruce nad hrudí, „Říkal jsem, že vás dovedu na bezpečné místo. A tím to také skončilo! Jestli se chcete nechat zabít, tak fajn. Ale beze mne, jasný?“ po odvážných slovech se na něj zahleděla Jedovatka a chtěla po něm vysvětlení, co tím myslel a zloděj se pustil do tichého vyprávění.

Ceranna dál pokračovala, „Mistr Šedovousý je nám teďka k ničemu.“ otočila se k dunmerovi, „Takže zbýváš ty!“ dunmeří úškleb jasně značil jeho radost.
„Půjdu s vámi!“ když skončila řeč ženy, přidal se Erutan, lučištnice se na něj otočila, „Třeba… kdybych šel s vámi do toho města, možná bych přesvědčil lid, že jsem ten „drakorozený“ a přidali by se k nám.“
„Šílený.“
„Už jsme dělali šílenější věci, Serafe. Nevzpomínáš si na Falkreath?“ zeptal se ho bosmer, Seraf jen přikyvoval hlavou.
„Dobrá. Půjdu s tebou, ženo. Ale vezmem i jeho!“ její tvář zrudla, „Podívej, můžeš být zuřivá, jak chceš, ale v téhle chvíli počet nehraje roli. Ty můžeš zabíjet na dálku, já čarovat… a Erutan chlácholit. Máš snad lepší nápad?“
Chvíli přemýšlela, „Erutan se bude chtít jistě vrátit k Thal…“
„Dík. Už jsem se bál, že to neřekneš!“ odvětil jí ironicky, „Ano, chci se tam vrátit, protože jsem nedokončil úkol! A víš ty co? Taky jim řeknu, kde se nacházíte… a že neseš na zádech jeden z jejich luků!“
„Vážně chceš řešit jeho nemožnou spolupráci s Thalmorem?“ zakroutil dunmer hlavou, „Jak dlouho vás bude muset ještě přesvědčovat, že už není s nimi?“
„Tak dlouho, dokud nebude po všem!“ odvětila mu a chvíli si dávala dohromady všechny poznatky. Nakonec hluboce vydechla se zavřeným zrakem, „Fajn, tak tedy půjde!“ ukázala na Runu, „Hej, zloději! Když nám nechceš pomoct, tak mi prokaž laskavost. Hlídej tu orčici, aby odsaď neodešla!“ ta se začala bránit.
„Ty mi nemáš co poroučet, Stíne. Nebudu nikoho hlídat a ani bránit v odchodu. Jestli se jí povede utéct ze střežené stezky, budiž…“

Vůdce se nadechla a rozhodla, že vyrazí ihned. Zloději, léčitelce a starcovi řekla, aby zůstali zde v bezpečí, jak si přáli. Graš se přemístila k trojici a jen nevěřícně hleděla na odcházející, ti jen dodali, až získají svitek, vrátí se zpět do kláštera. Sebrali si věci, zásoby a pomalu chystali k odchodu. Velké dveře se rozezněly po celé hale, žena a dunmer vyšli ze dveří jako první, Erutan s nejasnými myšlenkami jim šel v zádech.

Než stačil zavřít dveře, zaslechl za sebou Ingunčin hlas, „Buď opatrný a hodně štěstí, Erutane!“.

Jaké překvapení pro trojici, než se stačila přemístit ke své tajné stezce, zamířili pohledy do krásně čistého nebe… Erutan si vzpomenul, že když lezl s Jedovatkou a mízou v torně ke klášteru, bylo zataženo. Nechápal, jak mohl obyčejný řev rozplynout mračna a nechat slunce oslňovat jejich tváře… Stíni sestupovali po tajné ledové stezce z hor do nížin. Několik hodin jim trvalo, než se dostali bezpečně z nebezpečné cesty. Klení a nadávky na padající kamení je doprovázelo až do blízkého lesa. Odtamtud už uháněli opět na sever provincie.

„Doufám, že tohle bylo naposled, co jsem lezl na horu!“ dodal za běhu bosmer, „Jestli po mně bude někdo chtít, abych zase šplhal v tom sněhu, tak to si počkám, až mi postaví schody!“
„Copak, Erutane?“ zeptal se Seraf, „Nechceš zachránit svět?“
„Už mám toho neustálého lezení dost!“ postěžoval si, pak opět vyrazili kamsi do přírody.

Dlouhé hodiny skrytého běhu uplynuly rychle, Stíni překonali řeku, nedaleko Valtheimských věží a jen tak-tak se schovali před početnou hlídkou altmeřích vojáků. Měli štěstí, nikdo si jich nevšiml. Ceranna vedla dvojici mužů kamsi do pustého lesa, byť zpěv nočního ptactva oživoval krajinu. Dorazili na místo, odkud měli skvělý výhled na nedalekou východní hlavní cestu, a zároveň nebyli mezi větvičkami stromů vidět. Skryté místo si žádalo o utáboření, před nimi zbýval ještě dlouhý kus cesty a síly se jim po tak náročném putování vyčerpaly. Lučištnice poodešla kus do lesa pro dřevo, Seraf zajistil okolí několika kouzelnými pastmi a Erutan připravil kameny pro oheň. Za několik minut se trojice sešla u ohniště, které vzplanulo po ohnivém kouzlu. Konečně si všichni posadili a uvolňovali se pohledem do plamenů. Z torny vytáhl bosmer láhev vína, pár krajíců chleba a kousky masa, které nechal upéct. Mimo plápolání ohně a cvrlikání nočního hmyzu, jim nikdo jiný nedělal společnost…



„Máš, Ceranno, nějaký plán, jak se dostaneme do Ledohradu?“ zeptal se Erutan, když se najedl.
Žena se na něj jen podívala, kousek masa odhodila zpět na kámen, „Nemám ještě tušení, co uděláme. Třeba… ta orčice měla pravdu, že se tam nedostaneme. Ale třeba taky lhala.“ zmlkla, na okamžik se zamyslela nad budoucností, až se jí lehce rozšířil zrak, „Teď mě ale napadá, jak porazíme Thalmor!“ kývala hlavou, „Jo! To dává smysl! To určitě zabere!“
„Co máš na mysli, ženo?“ spustil Seraf, sedící na spadlém kmeni, „Svěř se nám!“
„Vám to můžu říct…“ koukla na Erutana, na něj dodala, že pro ni je víc neškodný, než ona orčice, „Nechtěla jsem to říkat před tím starcem a ostatními. Určitě by řekli, že je to blbost a nesmysl.“
„Tak už nás nenapínej, a spusť!“ popohnal jí dunmer, po druhém elfu si nechal poslat láhev vína.
„Víme, že Erutan není drakorozený!“ na to jmenovaný kývl hlavou, „A i kdyby byl, nevěřila bych mu. Ale zpět k myšlence. Když si promítnu historii, co se tu odehrávalo, nenapadá mě lepší řešení.“ oba muži naléhali, aby už přešla k věci, „Když vypukla první válka a zjevil se i Alduin, drakorozený ho porazil a… svým způsobem oslabil i Thalmor, který nás tehdy ještě nenapadl, ale jen se pomalu „rozrůstal“.“ následující slova vyrazila oběma mužům dech, „Co kdybychom pomocí svitku přivolali zpět Alduina?“
„Ehm… jako vážně?“ vykoktal ze sebe dunmer, „Draka asi těžko oživíš nějakým… svitkem.“
„Nikdo nemá tušení, co se s Alduinem stalo.“ koukla na bosmera, „Nebo ty to víš?“
„Kolikrát mám opakovat, že jsem tu nebyl deset let? Co?“
Na jeho odpověď se usmála, „Takže, ani ten Šedovousý neměl tušení, co se stalo se zvěstovatelem konce světa! Mohl ho drakorozený zabít, taky ho nemusel zabít. Na tom teď… nějak nesejde. Ale jestliže se mohl podívat do minulosti, naučit se onen „řev“ a pak přivolal tím samým způsobem draka.“
„Něco nechápu, Ceranno.“ zeptal se jí Erutan, „K čemu nám bude Alduin? Hrozba celého světa, kterého měl právě zastavit ten váš… hrdina?“
Podívala se na něj nechápavě, „Tobě to pořád nedochází, co?“oba kroutili hlavou, „Když přivoláme Alduina, určitě zničí Thalmor! Ano, budeme mít opět potíže s draky, ale pokud se objeví on… objeví se i drakorozený! Tak jako před deseti lety!“ fascinovaným hlasem pronášela myšlenku, „Představte si to! Uviděli bychom znovu boj mezi pravým hrdinou a zvěstovatelem konce světa! A přitom bychom vyřešili dva problémy!“
„Ten tvůj plán se mi… vůbec nelíbí.“ promluvil Seraf, „To spíš půjde svět do záhuby!“
„A i kdyby šel, tak raději, aby všichni zemřeli v dračí tlamě, než aby byli podrobeni daedrám… nebo hůře, altmerům!“

Na její reakci nemohli oba nijak odpovědět, jen se zavřenými ústy mlčeli a oči nechali na poněkud rozveselené ženě. Stále jim tvrdila jedny a ty samá slova dokola… až poté, co bude Thalmor zničen Alduinem, pomůžou drakorozenému v porážce. Ceranna měla v hlavě detailní plán podpory drakorozeného, jako jediná totiž znala celou jeho historii, i když ho nikdy neviděla.

Erutan v této chvíli nevěděl, jestli se jí má bát nebo myšlenky, kterou právě řekla. Představa, že se budou prohánět draci nad jeho hlavou a ničit vše, co tu kdo vybudoval a lid, aby se opět bál svých drahých životů. Však teď už znal dvě možnosti boje proti Thalmoru, přivolat Alduina a drakorozeného, nebo přesvědčit neznámým způsobem daedru. Jedna možnost horší a bláznivější, než druhá, ovšem nic lepšího doposud neměli.

„Proč s tím svitkem nebudeme vyhrožovat královně? A co třeba tenhle plán?“ navrhl Seraf.
„Pche… jseš naivní.“ odvětila mu stroze, „Myslíš si, že by se ta altmerka jen tak vzdala celého světa, když bys před ní mával tou věcí a říkal, „Tak, tady jste skončila! A teď napravte vše, co jste tady zničila, nebo tohle zničím!“?“ otočila se na bosmera, „Jak Erutan říkal, ona má cosi, co dokáže během chvíli zničit nebo vybudovat. Takže…“
„A jak si představuješ teda boj s královnou? Chceš na ní vletět, věnovat jí šíp mezi oči a zase odejít?“
„To není špatný nápad, Erutane!“ pochválila ho, „Nejjednodušší, ale také nejnebezpečnější plán, který jsi kdy vymyslel…“

Chtěla pokračovat ve své řeči, ale Seraf jí stihl přerušit dříve, „Mýlíš se, ženo. Altmeři sice vypadají chladně, ale kdybys použila jejich zbraně proti nim, určitě by se vzdali… Tak jako Císařské Město.“
Erutan se na něj otočil, „O čem mluvíš? Jak, jako „Císařské Město“? Tys… tam byl?“
Dunmer se povrchně usmál, „Ne, Sero. Já tam nebyl, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera.“ nadechl se elf, „Znáš… tedy, znals nějakého Theodora Rovela?“ bosmer nesouhlasně zakýval hlavou, „Tenhle chlapík pobýval před osmi lety v Císařském Městě. Byl to šlechtic, místní smetánka. Měl jisté konexe a vztahy po celém Cyrodiilu. Před tím, než Thalmor zcela napadl Morrowind, jsem ho potkal v jedné zapadlé hospodě v Kragenmooru, kde jsem sloužil. Ten šlechtic mi vyprávěl o útěku, který musel učinit, jinak by v Cyrodiilu nepřežil.“
„Pamatuji si, když jsem pobýval v Anvilu, že se z ničeho nic města začala zkrášlovat elfím uměním… a lid takřka nevycházel ven z domů.“
„O čem to oba mluvíte?!“ nechápavě se ozvala Ceranna.
„O vzpomínkách z Cyrodiilu.“ stroze odvětil bosmer, „Důkaz, že NEJSEM drakorozený!“ kouknul na společníka, „Pamatuji si, jak nás krátce před naším úprkem z Anvilu, navštívili potulní bardi… Tam jsem potkal Kartru.“ Seraf chtěl znát její popis, „Bosmerka, tanečnice… zažehla mi srdce, když jsem se topil v depresích.“ smutně kouknul do ohně, „Už jsem o ní velmi dlouho neslyšel.“
„Hmm… bosmerka? A neměli v té skupince také norda, který zpíval velice starobyle?“ elf zvedl pohotově hlavu a pokynul, „Myslím, že nás potkali stejní bardi, Erutane!“ usmál se na něj.
„EHM, EHM…“ vyrušila je Ceranna, „Mohl bys pokračovat s tím Císařským Městem, Serafe?“

Šedavý elf se zhluboka nadechl, „Theodor Rovelus mi vyprávěl, jak ti altmeři získali hlavní město… téměř bez jakéhokoli boje.“ všichni nastražili uši, „Začal mi povídat o svém kontraktu s dovozcem elsweyrské vlny. Zrovna jednal s kapitánem lodi v městských docích, když prý v dáli, na řece spatřil mnoho mohutných lodí, blížící se do města. Než stačilo vojsko zavřít hlavní bránu, do stájí a do všech stran se… no… dostaly thalmorské jednotky, které obklíčily město a nikomu neumožnili odchod, ani vstup.“ napil se vína, „Jemu se povedlo dostat zpět dovnitř města díky stokám. Nebyla to pro něj zrovna nejlepší cesta, ale…“
„Zkrať to, Serafe!“ pobídla ho žena.
„Dostal se prý na náměstí Talose. Sotva vylezl z kanálů, viděl, jak ti elfové strhávali veškeré prapory, oslavující Císařství. Jejich důstojníci hrdě stáli na místech s rudou zbraní v jedné ruce a v druhé drželi jakési lejstro, ze kterého odčítávali text…“ smutně mrkl, „Byly to prý podmínky kapitulace!“
Oba posluchači se napětím nadechli, Seraf pokračoval, „Objevilo se pár jedinců, co bylo proti a také si to chtěli s nimi vyřídit, ale skončili pod čepelemi. Zbytek měšťanů raději postávalo v dálce a poslouchali jejich podmínky. Tomu šlechtici se podařilo dostat i do městské části se Zlatobílou věží, tam však… no.“
„Co tam bylo?“ ozval se netrpělivě Erutan.
„Před vstupem do věže postávala jednotka altmerů s jakýmsi khajiitem a diktovali něco kancléři Ocatovi. Ten jen… smutně kýval hlavou a přistoupil na vše, co mu řekli. Ten kočičák… měl mimochodem na sobě prý nějaké šlechtické roucho. Pak udeřil Ocata a sledoval, jak se legionáři zachovají. Ti však stáli jak kusy ledu.“
„Takže to byl Zaa’fryis!“ ozvala se Ceranna, „On obsadil Císařské Město?“
„Vypadá to, že ano. Ale to nebylo všechno… Ten den se thalmoři velmi projevili. Kromě zavření všech bran se pustili do obyvatelstva. Císařské šlechtice dokonce usmlouvali dohodami, které se zdály výhodné, ale prý neměly žádné účinky a záruky. A tak se z mocných šlechticů stali pouhopouzí žebráci, co neměli už žádnou moc.“
„Nevěřím!“ ozvala se žena, „Jak to mohli přijmout?“
„To se zeptej elfů, až nějakého zajmeš.“ dodal sarkasticky elf a pokračoval, „Císařské Město bylo bez jakékoli šlechty, která by zastoupila lid ve sněmu. Jejich pozice si vzala altmeří šlechta a ta už rozhodovala o všem… výzdoba města, svátky, pozice vojsk, a tak dále, a tak dále…“ kroutil dlaní dokola, „Obyvatelstvo se raději schovalo do svých domovů a jen ti, co měli ve svých domech vstup do kanalizace, se tajně setkávali a připravovali se na odboj.“
„Nech mě hádat…“ ozval se Erutan, „Bylo to marný, že?“
„Přesně, Sero! Než stačili něco vymyslet, byli odhaleni. Ale ne altmery, nýbrž se mezi nimi našel někdo, kdo sympatizoval s novými zájmy.“
Oběma posluchačům spadla tvář k zemi, „Proč žebráci nic nepodnikli? Nebo… vrazi? Zloději? Nájezdníci?“
„Protože měšťané byli chlácholeni jistotami, které nenabízel ani císař!“ prozradil vypravěč, „Každému chudákovi nabídli přístřeší, jisté postavení ve společnosti a dobře placenou práci! Ti, co byli nemajetní, jim byly odpuštěny dluhy a naopak, ti, co měli nejvíce nahrabáno, museli darovat těm chudším jistou částku. Vězně deportovali kamsi po Tamrielu… možná do Argonie, možná na Letní Ostrovy… nevím. A zloději, vrazi, násilníci či švindlíři, byli rovnou popraveni, bez soudu.“
„Ehm, promiň, že tě přerušuji, ale něco se mi nezdá.“ zastavil ho Erutan, „Jak to ten šlechtic mohl všechno vědět?“
Seraf se ohlédl po obou posluchačích, „Chvíli sympatizoval s Thalmorem, aby si zachránil kůži. Když ale viděl, jak město obrací vedení…“ opět se napil, „Že měnili vzhled a kulturu města, to se dalo překousnout. Ale jak začali mluvit do armády, bylo jasné, že vyhráli.“
„A vojáci nic neudělali?“ divila se Ceranna, „Proč?“
„Držela je jednak přísaha a jednak rozkazy od císaře, který byl aspoň v té době…“
„… ve Skyrimu!“ dodal Erutan, „Před návštěvou bardů v Anvilu jsem byl vybrán s mými společníky k doprovodu císaře do přístavu.“
Na to opět Seraf kývnul hlavou, „A když je císař někde na moři a nemůže dávat rozkazy pro město a vojsko, jak má bránit svou říši?“
„A co mágové? Nebo zabijáci?“ stále nechápala Ceranna, „Zatraceně, Serafe, neříkej mi, že to všichni jen tak vzdali!“

Dunmer vydechnul, opět se napil a sklopil hlavu, oči mu zamířili do ohně, „Šlechtic Rovelus byl po krátkém čase odhalen. A aby si zachránil krk, utekl s několika svými věrnými pryč z města. Bohužel zůstal sám. Cestou se od něj buď lidi oddělili, nebo byli zabiti.“

„A tak slavná císařská legie nic neudělala…“ oba se na ní ohlédli, „pro záchranu hlavního města!“ pofrkla si, „Všechna čest legii!“
„Oni toho moc nemohli udělat, ženo. Pokud si vzpomínáš na „zlatobílý konkordát“, v některé části bylo napsáno o omezení císařských jednotek. Nebo… aspoň si myslím, že to tam bylo napsáno. Představa, že několika set členná armáda čelí proti tak velkému nepříteli…“ zakroutil hlavou, „Legie dělala všechno proto, aby udržela říši co nejdéle! Já sám si pamatuji, jak jsem dlouhé roky bránil západní hranice, než nás zničili. Když nepříteli přerušíš zásobování a obklíčíš ho, dlouho nevydrží.“
„To samé jako já v Hammerfellu.“ přidal se Erutan, „A co se stalo s tím šlechticem?“
„Huh, když napadli Kragenmoor, znova se přiklonil na špatnou stranu. A zaplatil za to.“
„Jak tě tak poslouchám, tak vlastně Thalmor využil situace, že?“ na to mu kývnul hlavou, „Kdyby císař neodjel do Skyrimu a kdyby se nepodepsal ten „konkordát“.“
„Eh, by mě zajímalo, proč se nepřidali i mágové z té „slavné“ univerzity.“ mávla rukou, „Ale, to už nic nezmění.“ zívla, „Půjdu si lehnout, jsem docela unavená. Kdo si vezme hlídku?“

Jakmile se ozval Seraf, že bude jako první držet hlídku, Ceranna mu stroze poděkovala za službu i za hlídání zad během spánku. Lehla si kousek dál od ohně a za malou chvíli usnula. Erutan se místo spánku přemístil ke kmeni a opřel se zády. Ačkoli ho dunmer ujišťoval, že je v bezpečí a aby si šel lehnout, vytáhl si z opasku deník a začetl se.

„24. prvosev, 4V 209

S Fathrylem jsem si blíž než s kýmkoli jiným! Je to divný, jako by to byl můj mladší bratr. Naslouchá mi, pomáhá v boji a je i vtipný! Opravdu zvláštní pocit, obzvlášť ten, že je na opačné straně, než já. Nepřítel a zároveň přítel… ne. Teď už je to JEN přítel!“

Několik stran se nedalo přečíst, neboť byly rozmočené, proto si nalistoval další stránky s čtivým textem…

„11. deštivec, 4V 209

Legát poslal naši jednotku k Helgathe, tak jak bylo zřejmé. Jindy bych se radoval, že zas poznám kus světa a budu mít co vyprávět Demitrovi, ale po tom napadení, které jsem musel učinit, aby mě neprozradil, je na mne neustále naštvaný. Nic neřekl, nikdo neví mé tajemství, ale už zdálky na jeho tváři vidím tu zuřivost, která by mě chtěla roztrhnout vejpůl nebo probodnout mečem.

Vyhýbá se mi… kdykoli máme držet společně hlídku nebo se někam přemístit, je myšlenkami jinde a všímá si svých věcí. Před pár dny jsme narazili na dvojici thalmoráků… zaútočili na nás, mě vyrazil jeden z nich zbraň a křičel jsem na Demitra, aby mi pomohl, protože už toho druhýho sejmul… Ale on se na mě podíval a odkráčel pryč… Naštěstí jsem ten den přežil, ale… asi jsem Demitra ztratil.

Zatraceně! Jak ho získám zpátky? A proč si nechce ode mne nic vyslechnout? Nechci si nechat přiznat, že bych zničil naše přátelství jen díky tomu, že mám u sebe altmeřího informátora! To je směšné! Měl by mi být spíš vděčný, že ho máme! Bez něj… bychom tu už nebyli.“

V očích se mu zjevila vzpomínka na onen pochod pouští… zář slunce, odražená v písku, ho přiváděla na ono místo.

Menší skupinka legionářů kráčela pouští na jih. Kvestor v zadní řadě vzhlížel na pochodující muže, někteří se už těšili, až dorazí na ono místo. Během pochodu hrál Kobert na loutnu novou písničku, jako vzpomínku po domově a dalekých ujitých krocích. Slabším hlasem prozpěvoval…

„Domov, daleký,
od války, je šance opět žít…
Domov, daleký,
ale ve válce, není šance opět žít!“

Erutan kráčel po boku kvestora, smutným zrakem vzpomínal na domov i na minulé chvíle, kdy cíleně ublížil svému příteli, jdoucí několik sáhů před ním. Každou chvíli, kdy se na bosmera ohlédl, mu věnoval nepříjemný úšklebek. Jeho samotného ho zamrazilo v zádech.



Z duny před nimi vyběhl jeden ze zvědů, mířící rovnou ke kvestorovi, „Veliteli, dvě míle odsaď se rozléhá menší tábor. Je náš!“
„To je skvělá zpráva, zvěde!“ usmál se kvestor Calvus, „Vojáci, přidáme trochu do kroku, ať můžeme konečně zalézt do stanů!“
„Rozkaz, pane!“ ozvali se muži a zrychlili pochod.

Jejich cíl se pomalu blížil, však čím více se blížili ke konci cesty, tím více se Erutan obával Demitra. Napadlo ho, že jeho lest nemusela vyjít… Co když bylo prozrazeno jeho tajemství? Co když na něj redguard chystá nějakou odplatu? V duchu si pronášel otázky, na které neznal odpovědi…

Jakmile se probudil ze starších vzpomínek a zandal si deník do brašny, netrvalo ani chvíli a nakráčel k němu Seraf s prosbou o vystřídání se. Ani si neuvědomil, že už uplynulo několik nočních hodin. Jak bosmer kývnul hlavou, jeho společník mu řekl, kde jsou pasti v případě nebezpečí a poté sám ulehl k ohni. Za pár minut se z jeho úst linul lehký chrapot.

Erutan se posadil na kmen a hleděl severním směrem. Přemýšlel nad způsobem získání svitku a dalšími kroky, které by se mohly učinit. Věděl ale, že jejich plán „dostat se nějakým způsobem dovnitř a sebrat svitek“, je více než nebezpečný. Ani jeden z nich neměl tušení, kde se přesně nachází nebo kolik strážců je za hradbami bývalého veleměsta. Myšlenkami zkoušel všechny možnosti, které mu ale nedávaly smysl. Až se mu vybavila další možnost, jak pomoct v infiltraci na univerzitu.

„Asi tohle nepřežiju, ale takhle bych mohl pomoct! Sám tam nic nezvládnu.“ pronášel tiše, když přemýšlel nad jistou myšlenkou, „Bude těžké to celé vysvětlit…“

Vytáhl si deník, nalistoval jistou nepopsanou, však zmačkanou stránku, kterou vytrhl. Zespod zbroje si nahmatal starou nezahojenou ránu. Po chvíli ji přinutil, aby vychrlila krev a slabou větvičku ze země namočil do ruda. Poté už psal vzkaz, který zatížil lehčím kamínkem na tornu. Nadechl se a vyrazil z tábořiště kamsi pryč. Dvojice Stínů poklidně pospávala dále…

Uplynulo několik hodin, když se Ceranně něco nezdálo. V duchu si pronášela, jak až moc klidně spala a nikdo jí nežádal o vystřídání. Probudila se… slabým zvoláním promluvila do okolí. Už chtěla spustit znova, ale spatřila pár sáhů od sebe spícího dunmera, lehkým kopnutím ho probudila.

„Kde je Erutan?“
Rozespalým hlasem promlouval, „Éh… na hlídce…“ po chvíli mu došlo, proč ho budí. Rychle otevřel oči a taktéž se podíval kolem sebe. Do ruky si připravil kouzlo, s nímž dokázal najít všechno živé v okolí. Purpurová aura a tlukot srdce se rozeznělo v okolí ohniště… kromě dvojice nikdo nebyl v jejich blízkosti, „ZATRACENĚ!“
„Já věděla, že nám uteče!“ rychle si připravila zbraň do ruky a chystala se sbalit tábor.

Náhle ji Seraf zastavil, rukou ukázal na tornu s jakýmsi psaním. Kamínek zahodil a pustil se do čtení…

„Jdu do Větrného Žlebu zjistit více o univerzitě! Čekejte někde u ledových plání pod Ledohradem. Já se tam za vámi dostanu! Jsme pořád na stejné straně! Sláva Císařské legii!“

„To je ale…!“ chtěla křiknout lučištnice.
„Měli bychom vyrazit. Třeba ví, co dělá.“
„A co když nás prozradí?! Huh? Co pak?“
„Teď nám nezbyde asi nic jiného než počkat, až dorazí s informacemi. Já mu věřím!“ hrdě pronesl Seraf, zatímco Ceranna stála zamračená. Ani ne po minutě sbalili tábor a rychle se vydali na cestu do hor.

Mezitím se Erutan dostal klidným krokem před stáje velkého města. Zima ho ovíjela a vítr si hrál s jeho vlasy. Pohled na město před ním mu rozbušilo srdce nervozitou a strachem. Zhluboka se nadechl a vydal kupředu své kroky. Klapot bot na kameni se roznášel vzduchem, jakoby kráčel šlechtic v drahých botách po vyčištěném chodníku. Altmeří strážci s pochodněmi kolem něj kráčeli a vcelku s povrchním výrazem hleděli. Už mu zbývalo několik málo sáhů, aby se dostal před velkou městskou bránu. Zastavil se na chvíli, přičemž se pořádně nadechl.



„Kynareth mě provázej!“ s těmito slovy se vydal vstříc k hlídce města.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jakým způsobem uvítá Erutana královna Sylsris?
1) rozzuřeně
2) chladně
3) překvapeně