---

Dnes bude snad objasněno pár dotazů


část šestnáctá: Pravý Bolmot

Alex

„Vítej v mé říši smrtelníku.“
Ocitl jsem se v nějaké jiné dimenzi. Zdálo se, že zde neexistuje ani čas, ani prostor. Jen změť energií studených barev, obíhající kolem mne. Mé tělo se volně vznášelo, nemohl jsem najít pevnou půdu pod nohama. Přitom zde byl takový klid…
„Vím, proč přicházíš. Přicházíš, aby ses zbavil jedu, jenž sžírá tvé srdce. Tvůj osud ještě nebyl naplněn, musíš sehrát svou roli, SYNE ALDUINŮV!!!“
„Odkud víš, kdo jsem?“ Hlas se začal smát.
„Vím toho mnoho smrtelníku. Třebaže jsem byl uvržen v zapomnění a mí následovníci jsou pronásledováni jako kacíři, stále jsem bůh a stále jsem jedním z těch, kdo budovali tento svět a řád. A vím, že ty jsi ten, kdo může stávající řád ochránit, ať už tento svět zanikne a vznikne stávající, nebo přežije.“
„Znáš… Znáš můj osud?“ Zeptal jsem se.
„Ano… A odhalím ti jeho část, abys ji mohl naplnit. Avšak nyní se připrav, přistoupíme k očistci…“
Než jsem se stihl vzpamatovat, z proudu energie vystřelily dvě čiré paže, které mi dlaněmi sevřely hlavu. Mezi nimi se vynořila tvář mladé ženy, která mne dlouze políbila. Tedy… Abych nekecal, nebylo to nic příjemého. Ne že by mi vadil polibek hezké holky, ale tohle nebyl polibek v pravém slova smyslu.
Přisála svá ústa na ty má a „sála“ ze mne jed pryč. Cítíl jsem ukrutnou bolest, ale paže mne nenechali uhnout ani o milimetr. V uších mi zvonilo a ústy proudil takový podtlak, že jsem se divil, že mi to nerozervalo plíce.
„Je to nepříjemné, avšak příjemnější než konec, jaký by tě čekal s jedem. Ještě chvíli vydrž, je to pro tvé dobro. Už to nepotrvá dlouho…“
Po chvíli utrpení mne paže pustily a já přepadl dozadu. Doslova jsem visel ve vzduchu. Cítil jsem se tak slabý…
„Máš mnoho otázek, to já vím. Dostaneš na ně odpověď, když projdeš chodbou osudu. Každé dveře, kterými projdeš, ti zodpoví jednu z otázek. Nyní je už jed pryč a ty připraven osudu čelit. Pozvedni hlavu a podívej se osudu do očí!!!“
Když jsem zvedl hlavu a otevřel oči, probleskl mi jimi nějaký zlatý záblesk. Než se mi zase stabilizovalo zorné pole, zjistil jsem, že se nacházím na nějakém chladném místě. Kamenná stavda, jakoby nějaký hrad, opuštěná pevnost, jako ty, které jsem vídal ve Skyrimu. Přede mnou se táhla chodva s několika průchody lemovanými portály a každý průchod byl zaplněn magickou bariérou. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, ale po chvíli jsem ustálil rovnováhu. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že za mnou je jen stěna. Můžu jít jen dopředu.
„Nacházíš se v hrobce svého předka, velkého bojovníka Dinky Bolmota. Byl pohřben se svou legendární zbrojí a zbraní, která spočívá a čeká, než ji bude zase potřeba, až ji opět pozvedne vyvolený. Ukaž, ukaž, že jsi té zbraně hoden! Ukaž, že jsi vyvoleným!!“
Vydal jsem se dopředu. Neměl jsem ani ponětí, co mne při průchodu bariérou čeká. Ani zda ten bůh má se mnou dvakrát čisté úmysly. Tak či onak… Jsem v jeho říši a on nade mnou má nyní neomezenou moc. Bude lepší hrát podle jeho pravidel….
Došel jsem k portálu. Zhluboka se nadechl a udělal krok vpřed.

„…první brána… první odpověď. Kdo jsem? Kdo jsou mí předci?“

Ocitl jsem se v těle někoho jiného. Nemohl jsem své propůjčené tělo nijak ovládat, ani co říká. Jen jsem vše pozoroval.
Nacházel jsem se na bojišti v nějaké pekelné pustině. Měl jsem na sobě nablýskanou zdobenou kovovou zbroj, všude kolem leželi mí mrtví druhové a všemožná démonická stvoření. V rukou jsem cítil neuvěřitelnou bolest, nejspíš jsem bojoval už hrozně dlouho. Vyčerpán bojem….
Mí druhové, oděni v o něco prostší zbroji, stáli asi dvacet metrů za mnou. Mnozí z nich byli ranění, muži i ženy, válečníci i čarodějové. Kolem mne bylo šest dalších vojáků v zbroji totožné s tou mojí a v našem čele stál… Démon?
Démonické stvoření s rohy a křídly podobným těm netopýřím trčícím se zad, pokryto četnými ztraceními namířilo mečem na démonický trůn, vytesaný do narudlé pískovcové skály.
Obloha byla rudá a pokryta černými mraky. Bylo tam strašné horko. Místo vody v nedaleké říčce tekla zelená kyselina a kromě pár uschlých křovin zde z popraskané země nerostla žádná vegetace.
Na trůnu seděl další démon, z holé dlavy trčely dva rohy a z úst kly. Na rukou měl dlouhé olámané drápy.
„Je konec Flavirie!!! Tvá vzpoura proti bohům je u konce, stejně jako tvůj sen, že budeš vládnout vlastnímu světu!!! Nebude dlouho trvat a budeš následovat své věrné, do nicoty!!!“ Zařval náš velitel. Že by něco jako „hodný“ démon?!
Flavirius zatleskal.
„Tseh, chvályhodné Atheslane, patolízale bohů. Stejně si nebyl nikdy dobrým služebníkem. Avšak, legrace teprve začíná….“ Flavirius roztáhl ruce a začal provádět nějaké kouzlo.
„Zabte ho!!!“ Zařval Athleslan a všech sedm se nás rozeběhlo po schodech k trůnu. Cestu nám však zatarasili poslední Flaviriovi věrní, tudíž jsme kouzlo nestihli přerušit. Než jsme je všechny pobili… Démon zmizel.
„Sakra…“ Zaklel jsem, když jsem poslednímu démonu setnul hlavu.
„Promarnili jsme šanci jej navždy zastavit. Vrátí se.“ Řekla žena vedle mne, jejíž tvář kryla přilba.
Atheslan se najednou přeměnil v člověka. V pohlednému muže s krátkými černými vlasy a strništěm. Vyrazil k nám.
„Ale to bude nejdříve až za statisíce let. Netrapme se budoucností, radujme se a slavme, že jsme vůbec naživu!!! Pokus o puč a rozvrácení řádu je zmařen! Válka s démony je u konce!!!“
Všichni jsme začali jásat.
Atheslan se však podíval na mne.
„Avšak, nelze usnout na vavřínech. Je jasné, že ať Flavirius zmizel kamkoliv, nezůstane tam věčně. Zařídím, aby bohové vytvořili bariéru pro Sagurtov. Aby už žádný démon nemohl využít portál k tomu, aby tvůj svět napadl. Avšak, kdyby přece, jakožto mému nejodvážnějšímu a nejvěrnějšímu bojovníkovi, tobě, Bolmote, předám dar, který tví druhové bohové pouze propůjčili. Budeš jej mít do konce života, jak ty, tak tví potomci…. Poklekni…“
Odložil jsem zbraň a poklekl před Atheslanem.
„Jménem bohů já, Atheslan, ti předávám navždy dar, který tobě a tvým potomkům, rytíři Bolmote, předává moc zabít démona. Zatímco ostatní smrtelníci mohou démona pouze zahnat zabitím jeho smrtelné podoby, pod tvými ranami nechť démoni hynou navždy a třesou se, jakmile zaslechnou tvé jméno. Nechť ty a tví potomci navždy střežíte Sagurtov!!!“

Bariéra mne pustila. Bolmot… Mé příjmení je Bolmot… To znamená, že jsem potomkem toho rytíře? Že dokážu zabíjet démony? Slyšel jsem, že dremory nelze zabít úplně, jen jejich smrtelnou podobu… Ale nejspíš mluvil o démonech Sagurtovu a okolních světů, ne o těch z Tamrielu…
Prošel jsem druhou bariérou.

„…druhá brána, druhá odpověď. Kdo je Princ? Odkud se vzal?“

Opět jsem byl v jiném těle. Nacházel jsem se ve sklepení jakéhosi hradu. Ten se ale postupně hroutil. Probíhaly tu boje.
Pak jsem ho spatřil. Princ. Ale ještě jako člověk. Měl na sobě modrý plášt a kapuci, kterou si právě sundal. V jedné ruce v tmavě modré rukavici svíral meč, zdobený rubínem.
„Celá tahle hloupá vzpoura je jen dočasným problémem Briene Bolmote!!! Mí muži zde padnou, avšak já se portálem dostanu do svého světa. A vrátím se s několikanásobně vyšší armádou do Sagurtovu, jménem svého otce, opět dobudu celý Zianar!!!“
Všiml jsem si, že je zde ještě jeden voják, pravděpodobně Princův druh, držící pod krkem jako rukojmí mladou elfku s korunou na hlavě.
„A až se vrátím… Ten parchant Varian bude osobně sledovat jak jeho milou… Tuhle COURU!!!“ Ukázal na elfku mečem.
„Tuhle elfí couru, které říkali princezna, tu, která si mne měla vzít jako náznak spojenectví mezi královstvím elfů a říší mého otce, Varian, ta rebelská špína, bude sledovat, jak jeho milou popraví, až ho porazím a zajmu. A poté popravím jeho. Zkus se mi neplést do cesty Briene, a já ti po svém návratu dovolím, abys mi pokorně sloužil jako páže. Nejsi špatný muž, ani špatný bojovník, jenom prostě bojuješ na špatné straně. Na straně toho zrádce Variana, který vede podřadné rasy v boji proti mně!“
„Radši shořet v pekle než ti pomáhat!!!“ Vytasil jsem svůj krátký zahnutý meč.
„Konec řečí, braň se!“ Začal boj. Princ by velmi dobrý šermíř, ještě že jsem vše jen sledoval a přímo neovládal Brienovo tělo, jelikož by mne zabil asi velmi brzy. Podařilo se mi Prince dvakrát zranit, poprvé bodnout do boku a podruhé seknout přes nohu. Avšak, nakonec se poštěstilo jemu, jelikož mne sekl do tváře a připravil o oko. Padl jsem s křikem na zem.
„A nyní ukončím tvůj zbytečný život…“ Než však stihl Princ Briena zabít, do mistnosti vtrhl holohlavý mladík vypracované postavy v kožené zbroji. Voják nechal elfku elfkou a vrhl se na něj. Avšak mladík ho svou zbraní, hrotem na jedné straně a ostrým půlkruhem na straně druhé, bez problémů zlikvidoval. Beze slova se vrhl na Prince.
„Náš hrdina Varian přeci jen dorazil. Chceš ještě naposledy vidět svou milou, než ti srazím hlavu?“
„Víc bojuj, míň kecej!!!“ Zeslábný z několika ran, které jsem během boje ještě před princem schytal, jsem se poloslepý mohl jen dívat, jak Varian bojuje. Třebaže byl vynikajícím bojovníkem, princ jen nakonec srazil na kolena a probodl. Varian zůstal klečet.
„A teď už konečně chcípni!!!“ Princ se vydal k portálu. Varian však ještě neřekl své poslední slovo a sundal si z krku podivný amulet.
„Nechtěl jsem ho použít, ale nezbývá jiná možnost. Nechť je tvá duše uvězněna a už nikdy nepuštěna ven!!“ Zlatý paprsek zasáhl prince a ten, zatímco se kroutil v bolestech, se postupně rozpadl na prach a jeho duše byla odvláta do amuletu. Portál se zavřel a do místnosti vtrhli naši válečníci.
„Pane Variane!! Briene!!!“ Začali nás ošetřovat. Já jsem se měl ze svým zranění podle všeho dostat, avšak Varian umíral.
„Byl jsi skvělým učitelem… Briene…“ Zakašlal mladík, když mne k němu dovedli naši muži.
„A ty dobrým žákem… Variane. Dobrým žákem a přítelem. Dal jsi kontinentu Zianar opět svobodu. Navždy budeš opěvován v písních…“
„Vzpomínka“ se opět rozplynula a já byl opět v chodbě. Zbývá poslední průchod. Vkročil jsem do něj…

„….poslední brána, poslední odpověď: Kým je princ teď?“

Tentokrát jsem se nepřevtělil do svého předka, ale do člena Thalmoru. V jeskyni se připravoval temný rituál na Princovo vyvolání. Bylo to někdy před velkou válkou. Já a starší elf jsme stáli bokem, zatímco naši společníci kreslili na zem nějaký obrazec.
„Jak chcete porazit Říši, mistře? Třebaže naše armáda je silná, jejich je silnější. Jak chcete ovládnout celé Letní ostrovy? Naše frakce stále nemá dost velký vliv.“ Mluvil jsem ke staršímu elfovi.
„To je pravda, ale my nebudeme v tomhle boji sami. Našel jsem někoho, bytost z nicoty, která nám pomůže… Výměnou za naši věrnost, samozřejmě.“
„Bohové? Ti nebudou nikdy zaujatí. A na daedry nebyl nikdy spoleh, jsou zrádní.“ Elf, do kterého jsem se převtělil, nechápal.
„Proto nepovoláme daedry, ale někoho ještě mocnějšího. Teď je sice slabý, ale je schopen během krátké doby zesílit, když se nakrmí na duších našich nepřátel. Dlouho jsem se po něm pátral, procestoval jsem kvůli němu dva světy a zde, zde v této knize je konečně odpověď!!“ Mistr ji položil na stůl přede mne.
„Princ Hiretan… Býval ale kdysi člověkem. Není náhodou už dávno mrtev? A co nám pomůže někdo z úplně jiného světa?“ Mistr se zazubil.
„Hiretan za živa velel armádě, která obsadila tehdy nejednotný Zianar. Obyvatelé však kladli odpor, až ho nakonec jistý vojevůdce Varian porazil. Podle legend však nebyl Hiretan zabit, ale pouze byla uvězněna duše ve speciálním medailonu a tím až do temnoty, kde měl za trest setrvat na věky věků. Byl dokonalým stratégem, ale krutým vladařem. Mocným čarodějem a válečníkem. Takového potřebujeme!“
„Máme ten medailon? Na to ten rituál ne?“ Zeptal jsem se. Mistr zavrtěl hlavou.
„V medailonu jeho duše už dávno není. Asi před dvěma sty lety ve světě Sagurtov propukla invaze démonů, známá jako „návrat lorda Flaviria“, pekelníka, který povstal proti bohům. Dobyl svět, který měl bránit a z tamních obyvatel si nadělal nemrtvé služebníky. Ti kteří kladli odpor, byli vyhlazeni. Až na Atheslana, démona, jenž bohům zůstal věrný. Tento Atheslan byl pověřen, aby Flaviria zničil, propukla tedy vleklá válka démonů a lidí, na jejímž konci byl Flavirius takřka zničen. Než ho však definitivně zničili, povedlo se mu utéct do jiné dimenze. Tisíce let o něm nikdo neslyšel, ale před asi dvěma sty lety se vrátil do Sagurtovu… Princ s ním uzavřel dohodu, když mu Flavirius pomůže překonat vězení medailonu, on mu bude věrně sloužit a pomůže jeho démonické armádě vstoupit do Sagurtovu tím, že otevře takzvaný temný portál. Byl však zastaven sedmi vyvolenými a rituál na Delfíním ostrově byl přerušen, když hrstka odvážných pod vedením vyvolených jeho mágy přepadla. Během krvavé bitvy čaroděj Xavier provedl opačný rituál, jenž vyvolal svatou záři, jenž všechny démony spálila a zničila portál i s Flaviriem, který jím zrovna procházel. Zda Flavirius zaniknul, nebo se prostě jenom vrátil odkud přišel, do jiné dimenze, se vedou spory. Ví se jenom, že Hiretanovi svatá záře nijak neuškodila, je totiž… Rozporuplný.“
„Jak to myslíte?“ Zeptal se mladší elf.
„Hiretan… Řekněme, že v době kdy měla být jeho duše navrácena do těla… Jeho tělo už nebylo v zrovna dobrém stavu. Tudíž bylo zčásti obnoveno a oživeno, ale poškozené části byly nahrazeny démonickou verzí. Tudíž, není ani démon, ani člověk. Stojí každou nohou v jiném světě. Ani živý, ani mrtvý. Proto je tak těžké ho zničit. Pravdou je, že Varian, kterého bohové učinili strážcem světa, vstoupil v duševní formě do bojovníka Dinky Bolmota a tím mu umožnil Prince „zabít“. Tělo se však hned po smrti rozplynulo. Všichni měli za to, že byl zničen, avšak já vím, že tam někde na té druhé straně pořád je!! Pouze se vrátil do temnoty, je slabý, poražený, ale vše je jen dočasné… Dost řečí, zahajte rituál!!!“

Ocitl jsem se v hrobce.
„Dinka Bolmot byl velkým a uznávaným válečníkem. Jeho zbroj je posvátná, každý její kus. Kvůli jeho velikosti bylo zařízeno, aby už NIKDY NIKDO nevlastnil všechny části naráz. Avšak, tobě, pokud projdeš poslední zkouškou, bude povoleno vlastnit jeho meč Ragnarok. Meč, který dokáže zabít Prince!!!“
Poslední zkouška?
Sotva jsem se rukou dotkl kamenné sochy, která všechny části zbroje, včetně meče, měla na sobě. Zjevil se mi duch mladého muže, oděn v oné zbroji… Samozřejmě v její duchovní formě.
Přízrak se na mne podíval. Naskočila mi husí kůže.
„Konečně se potkáváme… Alexi… Po desítky let mé kosti odpočívají v téhle zapomenuté hrobce. Po desítky let čekám, až se objeví ten, kdo si odnese část zbroje. Díky tobě jsem nyní sám sebe vytrhl z věčného odpočinku, abych se mohl ujistit, že jsi hoden patřit do našeho rodu a jsi taktéž hoden nosit tuto zbraň…“
Duch sebral zbraň ze sochy. Zvláštní že s ní dokázal pohnout, myslel jsem si, že je nehmotný, ale podle všeho nebyl.
Poklekl jsem a sklonil hlavu.
„Je mi ctí se s tebou setkat Dinko. Můj pěstoun mi o tobě vyprávěl příběhy… Jsem hrdý na to, že jsem tvým potomkem. To díky tobě se dal klan Bolmotů opět dohromady i poté, co přisluhovači démonů zosnovali jeho vyvraždění, není pravda?“
Duch přikývl.
„Na to, že jsi synem draka, z tebe cítím pokoru. Ale zároveň moudrost. Ano, byl jsem to já, kdo obnovil náš rod. Když jsem se narodil, měl můj otec, Nargo Bolmot, vizi, že náš rod vyvraždí. Proto mne a pár dalších nejmladších členů rozmístil různě po Sagurtovu a do dalších světů, aby byla jistota, že alespoň někteří z nás přežijí. Když jsem dospěl, čelil jsem spolu se svými druhy invazi démonů. I já jsem čelil tomu, komu budeš čelit ty. Nečeká tě snadný boj…“ Duch vytáhl katanu z pochvy.
„Když boj s démon skončil, celé roky jsem putoval se svou ženou Irin, která taktéž již se mnou tráví věčnost na onom světě, abych dal náš klan dohromady. Avšak, třebaže máš krev Bolmotů, máš i krev draka… Mocný pán Alduin rád sestupoval na zem a putoval mezi smrtelníky, jednou navštívil svět Sagurtov a udělal to, co by bytost jako on dělat neměla. Zamiloval se do smrtelnice. Valerie Bolmot… Tvé matky. V lidské podobě ji navštěvoval, byla to čistá láska, což nebylo od tvora jako on očekávané. Milovala ho i poté, co zjistila, kým je doopravdy. I přesto že ji její vlastní rodina zavrhla, nepřestala Alduina milovat a dala mu syna… Tebe. Bohužel, nedlouho po tvém narození onemocněla a zemřela. Alduin slíbil jejím rodičům, že ti zařídí bezpečí. Neměl ses nikdy dozvědět o svém původu… Měl jsi zůstat tam… Avšak osud tomu chtěl jinak. Snad i sami bohové tomu tak chtěli. Máš nejspíš své místo a své poslání… Jinak ti to vysvětlit nemůžu. Třebaže Alduin poté, co tě dal tvému pěstounovi opustil Sagurtov, nikdy tě nepřestal mít rád… Chránil tě…“
Helgen… Ten drak u Bílého Průsmyku. Ta dračí šupina co mi vypadla z rukávu… To nebyla náhoda…
„…snažil se, aby tě nezatáhl do toho, co se tu děje… Nechtěl, abys musel rozhodovat mezi světem a svou rodinou. Avšak vyhnout se tomuto konfliktu nemůžeš, musíš naplnit svůj osud… A to porazit Hiretana! Hiretan po staletích které strávil v temnotě, nyní uctíván Thalmorem touží po moci a vládě nad vlastním světem. O nic jiného mu nikdy nešlo. Je to pokušitel, avšak tys mu odolal. Chce narušit rovnováhu tohoto světa, aby ho mohl ovládnout, chce toho dosáhnout skrze padlého hrdinu… Druhého drakorozeného.“
„Ten redguard…“
„Zarath. Hrdina, který zemřel zbytečnou smrtí, když padl do léčky Thalmoru. Elfové věděli, že poté co udělali jeho vlasti s nimi nikdy nebude spolupracovat, tudíž ho dali k dispozici Hiretanovi, respektive jeho tělo. Hiretan ho přivedl zpět k životu. Třebaže mu nechal svobodnou vůli, nevědomky ho stále skrytě ovládá… Dopřej Zarathovi svobodu, nebo věčný spánek. Cokoliv, jen ne aby hrdina jako on byl zneužit tím prašivým psem!!!“
„Ano Dinko… Udělám, co bude v mé moci.“
„Avšak nyní už dost řečí!!!“ Dinka mi hodil meč a sám sobě vyvolal nějaký přízračný.
„Braň se, ukaž, že jsi hoden tuto zbraň nosit!!!“

Fark

„Jsi si jistý? Vždyť ani nejsem císařský, jsem Breton. Celý život jsem žil v Dagerfalu a pokud vím tak mí předci taky.“ Adram vrtěl hlavou a obracel v prstech amulet.
Již jsme byli zpět z naší „akce“. Přespali jsme v naší provizorně zrekonstruované svatyni a nad ránem vyrazili do Bílého Průsmyku oznámit Montierovi, že císař je mrtev. Náhodou jsme tam narazili na Adrama, od té doby co si ho vzali do parády Šedovousí nám zdrsněl a zesvalnatěl, řekl sice, že stále se opírá hlavně o magii, ale kromě řevu se začal učit i boj s mečem. Zatímco Maria oznamovala Montierovi šťastnou novinu, já šel ukázat amulet Adramovi.
„Co vím, tak všichni Septimové byli drakorození. Měli dračí krev, teda alespoň tak mi to tehdy Uriel Septim řekl… Než ho zařízli jako svini.“ Adram vykulil oči.
„Uriel Septim? Nebyl náhodou zavražděn před více než dvěma sty lety?!“
„No, dlouhý to příběh, je to už dávno, ale ten den si pamatuji hodně dobře. Seděl jsem zrovna ve vězení v Imperial city, měl jsem si odpykat snad jen dva měsíce za malou „výtržnost“ v hledišti městské arény. Zatímco jsem zvažoval, jak mi Maria doma napráská a snažil se ignorovat kecy jednoho dementního temného elfa v protější cele, vtrhli do té mojí tři členové čepelí a císař. Piš si, že jsem byl překvapený a nevěřil svým uším. Čepele pochopitelně nebyly nadšené z toho, že v cele, která byla ve skutečnosti tajný únikový východ z Imperial City byl vězeň, proto mne vzali kousek s sebou a pak nechali napospas svému osudu. Po chvíli jsme se pak znovu setkali a císař, nevím jak, předpověděl, že za chvíli zemře. Pak nás napadli. Dva zbývající strážní nás nechali ve slepé uličce a snažili se odrazit vrahy, jenže císař se pak na mne otočil a s úsměvem milého staříka řekl, že jeho čas nadešel, předal mi tento amulet a řekl, ať najdu Weylonské převorství, že tam mi poví více. Pak se z tajných dveří vyřítil vrah a zapíchl ho. No, abych to zkrátil, příběh jak jsem musel hledat Urielova dědice a podobné krávoviny si necháme někdy, až nebudou kolem létat obří hladové ještěrky. Každopádně, tím tajným dědicem, nemanželským synem Uriela Septima byl Martin Septim, kněz žijící ve městě Kvatch. Měl se stát dalším císařem, jenže pak nám jeden parchant tenhle amulet vyfoukl a nastala taková dlouhá veselá honička, než jsme ho konečně dostali zpět.“
Adram s napětím poslouchal, připadal jsem si jako stařík, který vnoučeti vypráví pohádky.
„Ale Farku… Proč ses musel honit za záchranou dědice? Vím, že by to asi vůči Martinovi bylo tehdá nespravedlivé, ale nebylo jednodušší, kdyby prostě nastoupil jiný císař?“ Namítl Adram.
„V tom je ta potíž. Řekněme, že dokud na trůnu seděl Septim, byly brány do Oblivionu, sféry daedrického prince Memfise Dagona zavřené a ti jeho malí drobečkové k nám nemohli. Pokud však císař zemře a nezažehne pomocí amuletu v Akatoshově chrámu dračí ohně, brány se začnou otevírat a to svinstvo proudit sem. Proto bylo potřeba Martina, aby ty ohně zase zažehl a stal se císařem. Bohužel, když už jsme se dostali k tomu aby byl korunován a ohně zažehnuty… Ehm… Dagon se nás rozhodl poctít svou návštěvou. S vědomím, že zavření bran nás už nezachrání, jsme s Martinem utíkalo do Akatoshova chrámu, kde Martin spojil svou krev s amuletem a spojil se s Akatoshem, čímž v téhle formě dokázal Dagona porazit. Bohužel pak drak zkameněl a v téhle formě tam stojí dodnes. To byl Martinův konec. Obětoval se za tento svět a tím oficiálně vymřela dynastie Septimů.“ Adram se zamyslel.
„Moment, pokud Martin natáhl bačkory… Neměl zaniknout i ten amulet?“ Podrbal jsem se za hlavou.
„Vííííš on tak trochu nezanikl, zůstal viset na té soše.“ Nervózně jsem se usmál.
„Byli jsme s Marií v tu dobu tak trochu švorc.“
„TYS HO PRODAL?!!!“
„Ne tak docela, byl jsem ožralej a prohrál jsem ho v kartách s jedním nordským námořníkem.“
Adram protočil oči.
„Dobře bobře, jestli tedy za předpokladu že Martin měl nějaké děcko vedle jako jeho táta a já jsem drakorozený, což zvyšuje šanci, že tím děckem jsem já… K čertu s tím, za pokus nic nedáme.“ Adram vzal amulet a začal si ho nasazovat.
Napětím jsem ani nedýchal…