---

*Pozn. Tento díl píšu inprovizací a narychlo, berte to jako nějaký "bonus", plnohodnotný díl bude zase příště, jen jsem vás nechtěl nechat tak dlouho čekat.

Kapitola čtvrtá: Cukříček

"Máš to ale odvahu, přijít před jarla oděn jako vandrák. S účesem jako..." jarl Bílého Průsmyku hledal vhhodné přirovnání, když nic nenašel, pokračoval: "Odkud vůbec sakra pochází ty piercingy v tvém obličeji?!"
Výborně. Právně jsme jeho město zachránili před drakem. A ten nafintěný aristokrat kritizuje můj vzhled.
"Ehm... Je to dárek od jednoho Khajitského umělce, z dob kdy jsem pobýval v Elsweyru. Omlouvám se zda jsem vás urazil můj jarle..." Elsweyr nebo Skyrim, Cyrodil nebo Hammerfel, poušť nebo ledová pustina. Aristokracie je asi všude stejná. Arogantní a namyšlená.
"Se vší úctou pane, tenhle "vandrák" spolu se svými společníky nám pomohl porazit draka, bez něj bychom to nezvládli. Každopádně, máme tu jinou věc, kterou bychom měli řešit." Vstoupila do řeči temná elfka, huskarl jarla.
"Tady..." Ukázala na Adrama. "Jeden strážný říkal, že se jedná o jakéhosi drakorozeného." Jarl vstal. "Tak přeci to je pravda. Šedovousí promluvili..." Grog a Maria na sebe pohlédli. "Šedo kdo?!"
"Nevzdělaní tupci!!" Okřikla je temná elfka. "Šedovousí! Čtyři mniši žijící odlehle na Vyšném Hrotgaru, nejvyšší hoře Skyrimu!!! Mistři Cesty Hlasu!!! Ti kteří byli vyvoleni samotnými bohy aby na té hoře rozjímali a připravovali se na příchod..."
Grog ji vyrušil. "Hele hele, chceš mi snad říct, že ti chlapi, čtyři staří chlapi, ŽIJÍ nahoře kde je zima jako kdoví kde, v klášteře který postavil kdoví kdo, široko daleko žádná ženská a dělají tam spolu kdoví co..."
"Nechutné prase!" Strčil jsem do Groga. "Na co ty hned myslíš!" Grog se ale bránil: "Kdybych NÁHODOU někdy měl být určen k tomu, abych se stal Šedovousým, máš povolení mne zabít." Maria se otočila k odchodu.
"To nehrozí Grogu. Každopádně to vypadá, že náš přítel má před sebou dlooouhou cestu. Kde že najdeme tu horu?"
"Ivanův Dvorec." Řekl jarl. "Sedm tisíc schodů. A dejte si pozor, je tam zima a klouže to. Sám jsem se tam jednou drápal... Nikdy více."
Už jsme se vydávali pryč, když na nás jarl ještě stihl zahulákat: "A VYŘIDNĚ ARGENIROVI, ŽE JESTLI JEŠTĚ JEDNOU TAHLE ZAŘVE, JEN PROTO ŽE NĚKOHO VOLÁ, TAK TAM VTRHNU, SCHODY NESCHODY, A NAKOPU MU TEN JEHO STARÝ VRÁSČITÝ ZADEK! ZE STÁJÍ UTEKLO NĚKOLIK KONÍ, SKORO VŠICHNI PSI SE SPLAŠILI A KODLAKEM BĚLOHŘÍVÝM TO SKORO SEKLO! Berte ohled, je to starší človek..."

Byl už večer. Rozhodli jsme se za trochu zlata, které nám dal jarl za poražení draka, si zakoupit pokoje v hospodě. Mělo to nějaký divný název... U kobyly a praporce, tak nějak. Každopádně, Maria se vydala doplnit zásoby krve a já s Grogem a Adramem jsme se namačlali do jedné místnůstky. Neměli jsme peněz kdoví jak moc, takže luxus ve formě pokoje pro každého jsme si nemohli dovolit. Grog se rozvalil na posteli a jelikož nikdo nechtěl s tou zelenou horou masa kvůli riziku zalehnutí postel sdílet, my dva jsme spali na zemi.
Ráno. Z okna se mi naskytl pohled na pochodující stráže Bílého Průsmyku, mířící do Vořanova. Jarl tedy dodržel svůj slib, tudíž budou Ralofovi příbuzní v bezpečí. Grog a Adram ještě podřimovali, ale Maria stále nikde. Vydal jsem se tedy do baru.
I přesto, že bylo ráno, bar byl úplně plný. Nějaký zženštilý bard se pokoušel svést mladou ženu u stolu, která však o jeho přízeň dvakrát nestála, parta nordů hrála kostky, mág v černém plášti u stolku plném prázdných sklenic pracoval na nějakém kouzlu... Alkohol a kouzla. Zní to jako zábavná kombinace. Teda, zábavná pro toho, který zůstane v jednom kuse.
Ani jsem si nevšiml, že si ke mně přisedl Khajit. Jeho kočičí oči si mne chvíli prohlížely, zatímco jeho ocas švihal kolem dokola. V tu vkročil do hospody ork, Agronián a nějaký další Khajit. První jim nikdo nevěnoval pozornost, ale pak ork zařval: "Vítá vás velký potulný pěvec, Balug, součást téhle kapely!!!" Pár lidí se otočilo, ale dál se jim nikdo nevěnoval.
"Budeme tu hráááát.... Exxsperimentujeme s hudnouuu..." Zasyčel Agronián. Pořád nic.
"A ten kdo nebude s naším hraním spokojen, má u nás láhev chlastu který jsme ukradli v Riftenu!!!" Po khajitových slovech byla celá hospoda jedno velké ucho.
"Můůůůžeme začíííít..." Řekl ještěří muž a vytáhl buden. Byl ale nějaký jiný než ty, které jsem vídával u bardů, tento byl složený z několika bubnů zůrných velikostí a na sobě měl ještě přidělané kovové kolo na tyčince, do kterého když udeřil jednou z paliček, vydalo to cinkavý zvuk.
Khajit zatím vytáhl harfu, ta ale taky vypadala poněkud netradičně, byla totiž o dost delší, hlavně struny a taktéž měla podivný tvar. Když začali hrát, mé uši poznaly jakýsi druh hudby, který jsem v životě neslyšel. A vypadalo to, že zbytek lidí v baru taky ne. Nemůžu říct že to bylo divné, ale jaksi... Zvláštní. Rozhodl jsem se poslouchat dál.
"Hrdina hrdina ten dračí křik znáááá..." Ork nezpíval v pravém slova smyslu, spíš "mluvil" ale mělo to svůj rytmus. Teprve teď jsem si všiml jeho divného výjevu, byl totiž kolem krku ověšen zlatem a ruce byly tak plné prstenů, že jsem se divil že vůbec dokáže hýbat prsty.
"Wanna get hight?" Ozval se Khajit vedle mne. "Cože?" Koukl jsem na něj.
"Dáš si cukřík?" Ukázal mi lahvičku. "Nemám peníze." "Jargo nechtěl peníze, Jargo nabízel. Cukřík. Když budeš spokojen, Jargo ti prodá víc."
"Co to je vlastně ten... Cukřík? Nějaký lektvar? Má nějaké... Pozitivní účinky? Neviditelnost, nebo..." Kočičák zavrtěl hlavou. "Cukřík je lektvar všech lektvarů, s jeho pomocí můžeš létat, s jeho pomocí budeš schopen dobýt svět. Však zkus a uvidíš."
"Jak mám vědět že to není jed?" Zeptal jsem se ho. Khajit se zazubil. "Umíš kouzla obnovy nebo ne?" Zeptal se mne. "Umím." "Tak na sebe sešli obranu proti jedu a nebudeš riskovat."
Rozum mi říkal ať to nedělám, avšak zvědavost byla silnější než strach. Celá hospoda začala po chvíli skandovat orkovo jméno, který následně tančil na stole a přitom dál řval do rytmu. Naklonil jsem hrdlo lahvičky ke rtům. Chutnalo to docela dobře, na lektvar... Sladké. Asi proto tomu říkají cukřík. Možná jen rozpustil cukr ve vodě a vydává to za lektvar, ale proč by to dávali zadar...
"Zemři Ulfriku vrahu králů, v den tvé smrti budeme oslavovat a zpí..." Bard, kterému ork se svou kapelou přebrali kšeft, se pokusil na sebe upoutat pozornost písní na oslavu říše. Bohužel pro něj, většina přítomných zrovna s říší nesympatizovala, tudíž se strhla bitka a bard o chvíli později letěl pryč oknem.
Chtěl jsem vypadnout, zaplést se do hospodské rvačky by nebyl dobrý nápad, ale všechno se najednou zdálo pomalejší. Vyběhl jsem z hospody a... Ocitl jsem se v lese.
"Co se to sakra se mnou děje?!!!" Obraz přede mnou se různě křivil a natahoval. Udržet se na nohách se najednou zdálo být nadlidským úkonem. Sotva jsem se však více či méně udržel na zemi, zjevili se přede mnou dva vysocí elfové v černých pláštích.
"Cizinče, neviděl jsi tu někde běžet dva chlápky s Talosovým amuletem na hrudi?" Ozval se první. Jeho hlas zněl nějak tlumeně, jako kdybych měl zacpané uši.
"Talos?!! Amulet?!" Blábolil jsem a nebyl shcopen dát dohromady kloudnou odpověď. "Talos, člověk, podřadná rasa kterou tihle podřadní ubozí nordové povýšili na boha. Ty snad v něj nevěříš?!!!" Zamračili se.
"Talos, bůh... Věřím v co?!" Blekotal jsem dál, zatímco se obraz přede mnou dále deformoval.
"Zní jako kacíř, zabijeme ho." Řekl jeden z nich. "Budiž očitěna tvá duše Thalmorem kacíři!!!" V ruce elfa se začala formovat ohnivá koule. Najednou však odletěl na stranu a přerazil si páteř o blízký strom. Za ním stál... Troll?!!
Sněžný trol začal tancovat a šklebit se. Nevěděl jsem, že mají ta stvoření mimiku. "Zhyň zvíře!!!" Zakřičel druhý Thalmor a trola zalily plameny. "Problem Thalmor?" Troll se dále chechtal. Všiml jsem si, že má na krku náhrdelník se symbolem ohně, asi proto mu to kouzlo nic neudělalo. Každopádně zbývající Thalmor nechal trolla trollem a vrhl se na mne s mečem. "Zhyň kacíři!!!"
O minutu později jsem měl zařízený nový fešný oblek s kápí, místo své roztrhané košile.

Když jsem oblékl poslední kus oblečení, začal kolem mne troll tančit. "Co vlastně jsi zač? Neměl by ses mne snažit zabít?! To trollové přece dělají ne?" Obraz byl stále deformovanější. Troll se jen opět ušklíbl. Najednou z něj byli dva. Pak tři. Stále více a více se množili, až mne obklopilo dobrých dvacet, na chlup stejných trollů, kteří kolem mne tančili a zpívali neuvěřitelně vtíravou a protivnou píseň, kterou už z hlavy nikdy, nikdy nedostanu. Navíc se mi stále více točila hlava.
Zavrávoral jsem, všechno okolo se točilo. Z ničeho nic trollové opět splynuli v jednoho, který ke mě natáhl hlavu a opět prohlásil: "Problem?" Po těchto slovech jsem upadl a praštil sebou o zem.

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Probral jsem se však na ulici. Na sobě jsem kupodivu měl thalmorský plášť, takže asi ne všechno byla halucinace, spíš zdeformovaná realita. Jedno je jisté: "cukřík" si už v životě nedám. Horší však bylo, když jsem zjistil, že zdejší stráže mají úplně jiné uniformy, než ty v Bílém Průsmyku. Navíc tu a tam byl nějaký ten legionář.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem zfetovaný nějak záhadně prošel část Skyrimu. Nebo mi někdo pomohl?! Cítil jsem se, jako kdybych spadl z velké výšky, nic jsem však zlomeného neměl. Postavil jsem se a oprášil se. V tom mi z rukávu něco vypadlo. Když jsem to zvedl, vytřeštil jsem oči. Byla to šupina. Černá dračí šupina.