#13
Teplé, kouřem z ohniště, vůní jídla a pachem vína prosycené hospodské povětří mě přijalo jako starého známého. Vždyť jak by ne. Prolézal jsem krčmy v pěti provinciích a utratil v nich malé jmění. Přesto, že byl teprve podvečer, několik hostů už bylo nachmelených, překřikovali se, nebo naopak otupěle zíralo do korbelů. Přistoupil jsem k výčepu, kde se otáčela mohutná nordka s dočervena vydrbanýma rukama.
" Pokoj, něco k jídlu a víno, jestli máte nějaké slušné. " řekl jsem a zaklepal o stůl zlatým septimem. V plamenech ohně pableskoval jako malé sluníčko. Vysázel jsem jich na stůl pět. Nordka hbitě vyzkoušela pravost mince v zubech a s obratností, jistě vypilovanou léty je hbitě strčila do tobolky u pasu.
" Máme tady pár lahví altského. Možná ještě nebude zkažené. Leží tu dlouho. Tady se víno moc nepije. A nebo vám můžu nabídnout jablečné. Je místní a rychle stoupá do hlavy."
" Altské. A s pohárem se neobtěžujte. " Nordka dorazila za několik okamžiků. V košíku nesla několik zaprášených lahví. Zručně jednu otevřela, pžičichla k ní, kývla na znamení, že je v pořádku a podala mi ho.
" Co ty ostatní?" pokynul jsem hlavou ke košíku.
" Vy nezůstanete u jedný. "
" Máte to v oku za ty léta..." usmál jsem se. Nordka mi úsměv oplatila.
" To si pište,"
Posadil jsem se ke stolu v rohu, kde nebyla tolik slyšet ryčná hudba místního barda. za chvíli mi celkem hezká redguardka přinesla misku hojně maštěné kaše s houbami a uzeným masem. Poděkoval jsem a pustil se do jídla. Pak jsem odstrčil prázdnou misku a přisunul plnou láhev. Zhluboka jsem se napil. Bylo to altské a bylo dobré. Napil jsem se znova. A začal rekapitulovat. A samozřejmě pokračoval v pití. Před měsícem jsem byl absolutně normální, bežný voják. Normální, tím myslím věčně utrmácený nespokojenec s prázdnými kapsami i žaludkem. Od té doby mě chtěli popravit, zapletl jsem se s velitelem povstání, přežil jsem zkázu města, mluvil s nejmocnějším mužem, kterého jsem kdy potkal a ten mě zahrnul zlatem a ujistil mě o své přízni. A zítra se začnu míchat do záležitostí čarodějů. Khajiiti na to maj nějaký přísloví. Ti parchanti maj přísloví na všechno. Myšlenky se mi pomalu začínaly rozbíhat, ale bylo mi to jedno. Měl jsem pocit, jako by mě nějaký vír událostí vtahoval ať už udělám co chci. Nikdy jsem nevěřil na osud, ale teď mi přišlo, jako by mě něco postrkovalo. A já se nerad nechám ničím postrkovat. Mávl jsem na hostinskou, aby mi přinesla další láhev. Altské už nebylo, ale ani jabčák není špatný. S poslední lahví jsem se dobelhal do postele, chvíli pil v leže, pak to vzdal a usnul.
Ráno mi nebylo zdaleka tak mizerně, jako po pitce s Ralofem. Zkrátka na tohle jsem zvyklý. Po té co jsem si odskočil na hnojiště za hospodu a opláchl se v cínovém umyvadle připraveném u mé postele, začal jsem se cítit skoro dobře. Ustrojil jsem se a sešel jsem do výčepu, objednal si pivo a něco k snídani. Pak jsem vyrazil po nákupech.
Belethorovo hokynářství, přeslabikoval jsem. Nejsem zvláštní čtenář, ale v naší centurii bylo sotva patnáct chlapů, kteří dokázali přelouskat rozkaz, nebo naškrábat muří nožky na papír. Naštěstí byl nápis na vývěsním štítě v normální imperiálce, kaligrafické písmo byla pro mě agroniánská vesnice. Tam určitě seženu, co budu potřebovat. Vstoupil jsem a zvonek nad dveřmi zacinkáním ohlásil můj příchod. Muž za pultem se přestal přehrabovat v haraburdí, kterým byl krám doslova přeplněn. Byl to hubený chlap s poněkud lasiččí vyzáží.
" Jsem Belethor, přišel jste se podívat na moje zboží?" zeptal se oním tónem malých obchodníčků.
" To že jste Belethor máte na štítě a zboží? No, chytat ryby jsem asi nepřišel, že? Sháním pár drobností. Poohlédnu se." a začal se hrabat v policích. za chvíli jsem měl skoro všechno. Břitvu s kostěnnou rukojetí, pár jehel a špulek niti, malý, jen trochu promáčklý měděný kotlík, pěkný kus bílého plátna, ze kterého si vyrobím jak onuce tak obvazy, stříbrnou lžíci, náhradní křesadlo se šroubovací dózou na troud a smyčka tenkého lana, které vypadalo, že by mě dokázalo unést, ač by takový šplh zajisté nebyl žádná slast. Nakonec mi padla do oka ještě malá brašna na opasek, kterou často nosí poutníci a vypadala jako stvořená pro nakoupené drobnosti. Nákup nebyl velký. Kromě smotku plátna se vešel do kotlíku. Zaplatil jsem třemi septimy. To že mi Belethor nevrátil ani měďák mě, bozivíproč, vůbec nepřekvapilo.
Pak jsem zamířil ke kováři. Dost mě překvapilo, že to není kovář, ale kovářka a navíc dcera Jarlova kancléře. Ale rozhodl jsem se ve Skyrimu už ničemu příliš nedivit. Když jsem ke kovářce přistupoval, zrovna žhavila železo ve výhni.
" Promiňte, mám teď práci. zajděte do krámu. manžel vám jistě pomůže stejně dobře." vypálila jistě mnohokrát opakovanou větu a mě si nadále nevšímala. No co.
" Dobrý den. Potřebuji pár věcí, nevadí, že se podívám, zeptal jsem se kováře."
" Ne vůbec ne. Jen prohlížejte. Jenom pitomec by si koupil kus zbroje bez toho, aby si jí prověřil." Souhlasil jsem s ním. Nakonec jsem našel to co jsem potřeboval. Rukavice, na dlaních z měkké jelenice, na hřbetech rukou však z pevné kůže, sloužící jako podklad pro kovové lamely. Taková rukavice nebrání obratnosti v používání meče a při tom dostatečně chrání prsty, velmi zranitelnou část šermířova těla. Jako druhý kus jsem si vybral kónickou přilbu s nánosníkem a drátěným závojem chránícím týl. byla na můj vkus příliš zdobená vtepávanými ornamenty ze stříbrného drátu, což neúměrně zvyšovalo její cenu, ale plnila dokonale mou představu přilby, která maximálně chrání, aniž by omezovala rozhled. Za dvacet pět septimů bylo vše moje a já se s pískotem vydal do hostince, abych se připravil na návštěvu mága a cestu, která po ní nevyhnutelně příjde, jak mi napovídala moje nezklamávající intuice