---

Probralo mne šustění za dveřmi. Ještě vleže jsem vzal pistoli z nočního stolku.
,,Seš si jistej, že spí tady?“ šeptal někdo.
„Jasně, neboj, určitě je to tenhle pokoj.“ šeptal další hlas.
„Fajn, nerad bych vpadnul někam jinam.“
Nějací obyčejní zloději. Ta drzost.
Co nejtišeji jsem natáhl zbraň a pomaloučku se sunul ke stěně u dveří.
Cvakl zámek. Dveře se pomalu otevírají. Do místnosti proniklo světlo z chodby. Do mého pokoje někdo vsunul pistoli s tlumičem. Po paměti našel postel a poslal tři kulky do míst, kde jsem před chvilkou ještě ležel. Matrace zcela utlumila nárazy. Jen zacinkaly tři prázdné patrony.
„Je mrtvej, dostal tři zásahy.“
„Seš si jistej? Radši to zkontroluj. Navíc má určitě i prachy.“
„Oukej, tak hlídej, půjdu dovnitř.“
Na to jsem čekal. Celý rozhovor i střelba proběhla velice potichu a já chtěl sakra vědět, kdo se mně pokusil zabít. Přitiskl jsem se ještě víc ke zdi a čekal.
Dveře se otevřely víc, až střelec mohl vsunout ruku do mého pokoje. Pohyboval se pomalu a potichu. Nebyl to žádnej máslák.
Už jsem viděl loket a část ramene. Ještě chvilku jsem musel vydržet. Stále mířil na postel. Pomaličku se objevila i hlava. Neviděl jsem mu moc do tváře. Přesto jsem zvedl pistoli a míříl mu na spánek. Pomalu pohledem prohlížel pokoj.
Jestli se otočí o kousek víc doprava, sem tuhej.
Namáčkl jsem kohoutek a přitlačil jsem mu svou bouchačku na ucho.
„C..“
Mlask.
Budou muset pokoj vymalovat.
Na stěně se objevil rudý cákanec krve. Kulka prošla skrz a vzala s sebou úlomky lebky s kousky šedé kůry mozkové. Obrazec jak od Pi(c)assa.
„Cóó????“ vykřikl vylekaně ten druhý.
Ještě než první dopadl na zem, sklonil jsem se a chytl jej levou rukou kolem pasu a ramenem jej nadzvedl, abych jej použil jako štít. Na to všechno mi stačila sekunda. Během té další jsem provrtal břicho toho druhého dvěma kulkami. Ten jen vyděšeně zíral. Na zdi byl další skvělej cákanec. Ustoupil krok dozadu a narazil na stěnu, kde se sesunul k podlaze. Odstrčil jsem mrtvolu o mne opřenou a dál mířil na toho druhého. V rychlosti jsem zkontroloval obě strany chodby, jestli tam nečeká někdo další.
Ten u zdi stále dýchal. Přistoupil jsem k němu a odkopl mu jeho zbraň z dosahu.
Těžký pochromovaný revolver. Kopat do pistolí bez bot se nevyplácí. Rozbolel mne z toho malíček. Ale ta bouchačka byla pěknej kousek, ta nemohla být jeho.
„Co seš !@#%§ zač? Kdo vás na mně poslal?“ kříčel jsem na něj. Mohl za to adrenalin.
„Tys mě střelil! Já krvácím. To nemůže být konec. Posraná práce…“ sípal zmateně. Přitom pohledem zkoumal potůčky krve. Své vlastní.
„Kdo tě poslal? Slibuju ti, že tě to bude bolet ještě víc, pokud mi to neřekneš!“
Konečně zvednul hlavu a díval se do ústí hlavně mé zbraně. Asi hledal pomyslné světlo na konci tunelu. Nuceně se usmál.
„Víc? Stejně chcípnu a neřeknu ti ani hovno!“
„Vážně? Tohle ještě pořeší doktor. Třetí ránu už těžko.“ zeptal jsem se a zamířil mu na rozkrok.
Viditelně se roztřásl bolestí a strachem. Snažil se zpomalit dýchání, aby se uklidnil.
„Vyber si. Chceš přijít o koule nebo mi to prozradíš?“ natáhnul jsem kohoutek. Hezky pomalu aby to viděl. Přivřel jsem oko a přesně zamířil.
„Dobrá, dobrá. Byl to Jamie Duncanovic nejmladší z bratrů. Ten, co jsi mu rozbil frňák a zesměšnil ho před děvkama.“
A do prdele.
„No vidíš, že to jde. A proč mu to vadilo? Vždyť je to buzerant.“
„Jemu to je jedno. Je to magor. Nejdřív své oběti brutálně umlátí a pak je vojede.“ rozpovídal se.
„Díky.“
Protože lupič omdlel, pomalu jsem povolil kohoutek a vrátil jsem se do svého pokoje, a co nejrychleji se začal oblékat. Musel jsem zmizet a to zatraceně rychle. Třeba někdo slyšel výstřely. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Pobral jsem své věci a zamířil na chodbu. Zběžně jsem oba prohledal a vzal si kořist. Při mém odchodu se ten druhý parchant probral a díval se na mne. Přišel jsem k němu a podíval se mu do obličeje.
„Měl sis vybrat jinej kšeft.“
Otočil jsem se a odešel. Ten už se nezvednul. Kulka mezi oči to zajistila.

Vstupní hala byla prázdná až na recepční krčící se za pultem, a na strážného ležícího na zemi.
„Oba jsou mrtví. Jen bude potřeba pokoj a chodbu vymalovat. Jo a pořiďte si nového hlídače.“ vysypal jsem ji na recepci hrst zátek a rychlým krokem zamířil ven. Ochranka ležící na zemi, stále dýchala. Asi jej jen omráčili. Po rychlém prozkoumání terénu jsem vyběhl z hotelu.
Venku mne snad schovala tma.


Proplížil jsem se ulicemi a hledal nějaký úkryt, kde bych mohl počkat do rána. Vlezl jsem do zapadlé uličky. Naštěstí byla prázdná. Jedno okno v přízemí pobořeného baráku bylo zatlučené starými chatrnými prkny. To by dokázalo vytrhnout i děcko.
Vloupal jsem se do starého opuštěného bytu. Chvilku jsem počkal, zda někoho neuslyším. Třeba ostrý nádech a podobně. Díky světle zapalovače jsem alespoň nezakopnul o všude přítomný binec. Vybral jsem z toho haraburdí něco, co může nezávadně hořet. Nechtěl jsem se udusit, ale ani, aby sem někdo vlezl. Zapálil jsem ohníček a cigaretu. Tu předválečnou. Začal jsem postupně prohlížet věci těch žoldáků, co mě přepadli. Kromě peněz, nábojů a zbraní, měli i několik žetonů do casina a vstupní karty. Ten revolver byl vážně pěkný. Krásná pětačtyřícítka šestiraňák. Buď ho ukradli, nebo dostali od Jamieho. Při prohlídce poslední peněženky jsem narazil na starou rodinou fotografii. Ten mladík objímal svou ženu a ona se usmívala do fotoaparátu a držela v náručí novorozeně. Krásný pár. Představoval jsem si, jaké to mohlo být před Válkou. Cigareta mi pomalu dohořela. Ti lidé měli štěstí, že nežijli v dnešním světě. Ta fotka mohla být stará i víc jak sto let. Ten lupič ji někde ukradl. Usmál jsem se a odložil fotku na ostatní kořist.

„Mám to! Mám to! Konečně.....“ mumlá si pro sebe šťastně mladík co právě vyšel z nějaké budovy.
„Konečně. Naši budou na mě pyšní, a hlavně Margaret. Slíbil jsem jí, že pokud to udělám, vezmu ji na dovolenou do Anglie.“ povídá si dál šťastlivec.
Je mu úplně jedno, že na něj ostatní kolemjdoucí zírají jako na blázna. Dal se do běhu a utíká dál ulicí až k obchodním domům u parku. S úsměvem se dívá na ženu tlačící kočárek a na krásnou dívku.
„Mami, mami mám to! Udělal jsem to!“ křičí a utíká k nim.
Žena s dívkou počkali, až k nim doběhne a se spokojeným úsměvem jej objaly.
„Vážně? Já ti věřila, že tu vysokou doděláš.“ odpověděla matka.
Tohle byla jeho nejšťastnější chvilka od té doby co složil zkoušky. Čas objímání a radosti ještě pokračoval. Mezitím ruch ulice plynul dál svým vlastním životem. Děti se smály, párkaři vychvalovali své zboží, auta dál projížděla. Až na jeden malý červený Fiat, který zastavil vedle nich.
„Takže v létě letíme do Anglie.“ prohlásil rozhodně mladík „a víte co? Poletíme tam všichni.“
„Neblázni, na to nemáme dost peněz.“ řekla ta krásná dívka. „Navíc chceš Tobiase tahat s sebou? „Na to je ještě malý, nebude vám vadit, když ho necháme u vás?“ dodala a otočila se na matku mladíka. Ten jen odmítavě zakroutil hlavou.
„Ale jistě, on bude rád s babičkou, viď?“ pronesla a usmála se do kočárku.
„To není nutné Mary, vyberu všechny úspory a poletíme vš...“
Věta zůstala nedokončená.
Řidič červeného Fiatu stiskl odpalovač.

S trhnutím jsem se vzbudil.
Sakra, to jsou hnusné sny.
Začalo svítat, a já bych měl vyrazit k Davisovi.
Doufal jsem, že nepotkám další z nochsledů toho zkurvence.
Vedle mé nohy pískla krysa. Okamžitě jsem ji odkopl pryč. Ohýnek už dávno dohořel. Za pár minut vyjde slunce. Pobral jsem věci a vylezl ven. V uličce se někdo vášnivě líbal s prostitutkou. Prošel jsem kolem nich. Ani si mne nevšimli.
Rychle jsem vybral nejkratší cestu k Davisovi. Nechtěl jsem jít stejnou trasu jako včera. Po několika dlouhých minutách a pár špatných odbočení jsem dorazil ke garáži. Cesta byla klidná a snad mne nikdo nesledoval. Davis měl ještě zavřeno, ale zevnitř skrz okno, přes nedbale zatažený závěs, slabě blikalo modré světílko. Přistoupil jsem blíž a nahlížel do okna. Tu pulzující zář vydávala otevřená skříň bez poliček. Uvnitř ní stála postava a vypadala, že usnula vestoje. Ze zad postavy vedly do skříně hadičky. Světlo pomalu sláblo, až přestalo svítit úplně.
„pííp“
Postava otevřela oči, v kterých se jí zablesklo. Odtáhl jsem se dál od okna.
„Kyborg.“ vydechl jsem nevěřícně. Počkal jsem pár minut a zaklepal na dveře.



„Vydržte, už jdu.“ ozval se zpoza dveří Davis. Zaslechl jsem několik různých skřípání.
„Už je čas na další platbu? Nemám tolik zákazníků, abych mohl platit kaž... Á pardon. Čekal jsem někoho jiného. Jen pojďte dál.“ omluvil se.
Vešel jsem do garáže plné nářadí a všemožné techniky. Stará rádia, televizory a automaty ležely zpola rozebrané všude kolem. Dokonce jsem zahlédl i jednu plazmovou pušku. Hlaveň a předpažbí je pěkně očouzená. Zřejmě stála v cestě výbuchu. Na pažbě jsou stále patrné zářezy. Na stole se skvěl provozu schopný notebook. Ta podivná skříň tu nebyla. Nejspíš ji otočil ke zdi. Proto ten skřípot. Davish prošel kolem mne ke stolu a opřel se o něj. Dokonce i slabě páchnul potem. Dokonalé maskování. Opravdu fascinující.
Nesnáším roboty.
„Tak copak tak naléhavě potřebujete? Takhle brzo po ránu.“ usmál se na mne.
„Sháním PipBoye, jestli víte, co to je. Nebo něco, kde si mohu přehrát holodisk.“
„Tss, jasně, že vím, co to je.“ odsekl „Pěkně zatraceně složitá mašinka. Teď mám jeden rozebraný, ale hned tak jej nedokončím. Odnesla to samonabíjecí pohonná jednotka a netuším, kdy seženu novou. Dneska se už nevyráběj, proto je dost vzácná. Možná to zkuste za týden, pokud toho PipBoye nerozeberu a neprodám. Ale mám tu terminál na přehrání holodisku, ale má poškozenou mechaniku a nemůžu slíbit, že vám ho nezničí.“
Sakra, co teď? Nechtěl jsem riskovat, že o něj přijdu.
„Vydržte moment, něco mě napadlo.“ usedl ke stolu a začal procházet data v notebooku. Prsty mu běhaly po klávesnici s nevídanou rychlostí. Když viděl, že ho pozoruji, zpomalil a soustředil se na monitor. Musel se přemáhat, aby nezrychloval. Raději jsem se odvrátil a nervozně vyhlížel ven. Pokud čekal Duncanovi, jsem v háji. Další východ tu nevidím. Ale ta puška mě zajímá. Kdo má tady sakra tolik peněz, aby si mohl dovolit takovou zbraň? Přešel jsem k ní a prsty lehce přejel po pažbě. Ty zářezy jsem někde už viděl.
„Zajímá vás ta plazmovka? Někdo mi ji sem přinesl na opravu. Její majitel prý jel v autě, které najelo na minu. Potřebuje jen trochu úprav a bude zase funkční. To se asi o jejím předchozím majitele říci nedá. Tedy alespoň to mi řekl ten chapík, co s ní přišel.“ řekl Davis, když si všiml mého počínání. „Ale neměl prachy na opravu.“ dodal a vrátil se pohledem zpět na obrazovku monitoru. Je na ní opravdu hodně zářezů, některé jsou poškozené výbuchem ale stále viditelné. Jeden je i na ramenní opěrce. Ale proč byl vodorovný? Všechny zářezy se dělají vertikálně. Nahnul jsem se blíž a zkoumám jej. Bylo tam vyryto JAS.
„...PER “ dokončil jsem jméno.
Zatraceně, každej by řekl, že seržant je nesmrtelnej.
„Kdo vám tu pušku přinesl?“ otočil jsem se k Davisovi.
„Říkám vám, že nějakej chlápek. Jméno neznám, ale mám paměť na obličeje, takže ho poznám, až přijde.“
„Jak vypadal? Říkal něco?“
„Normální otrhanec, jako většina lidí. Nic zvláštního. Měl s sebou nějakého Asiata. Ten byl zvláštní. Vypadal, že by vám vrazil nůž do srdce a ještě by vám popřál dobrou noc.“
„Můžete mi toho druhého trochu víc popsat?“
„Normální obličej, tmavší typ, obarvené vlasy na blond, malou naušnici v levém uchu, koženou bundu s ustřiženými rukávy k loktům a potetované předloktí. Na zádech měl v pouzdře nějaký meč. Jílec byl myslím japonského stylu.“ popsal jej Davis a pořád procházel data ve svém notebooku.
Katanu odtušil jsem.
„Zvláštní tetování nebo jen čmáranice?“
Davis se zamračil. „Tuším, že tribaly? Pokud se tak říká těm černým, půlpalce silným, propleteným čarám.“
Má vážně dobrou paměť. Není sporu o tom, že je to vážně kyborg.
„Proč se o ně tak zajímáte? Máte s nimi nějaký problém?“ dodal.
„Jen obchodní záležitosti nic víc.“ zalhal jsem.


Po chvilce hledání vzhédl a povídá „Něco jsem našel, ale zatím nevím, jak to zprovoznit. Kdysi, těsně před Válkou běžely na podobný princip jisté komunikační zařízení. Říkalo se tomu „Živý mobil“ říká vám to něco?“
Zakroutil jsem hlavou a zaujatě jsem přešel blíž k němu.
„No jak bych vám to správně vysvětlil. Ty mobily byly připojeny přímo na majitele speciálními konektory, které byly vloženy pod kůži majitele přímo do krevního oběhu. Celý přístroj byl vpraven pod kůži, tudíž vám jej nikdo nemohl ukradnout, aniž by vám uřízl ruku, ale to by byl už k ničemu. Chápete? Záviselo to přímo na vás, co jste zrovna dělal. Po krátkém běhání nebo cvičení jste si mohl svítit vlastní rukou třeba i hodinu. Nám stačí jen samotné konektory, ale i přes to, je to složitá technologie. Nemám k ní návod a ani nevím, jestli ještě nějaký existuje. Mít data z knihovny Bratrstva nebo poznámky vědců od pana Malenkova, měli bysme jistotu. Ale kdybychom takový PipBoy sestrojili, byl by přímo nadstandartní. Dokázal by vám i změřit dávku radioaktivity v těle, jestli nemáte horečku a další vychytávky.“ přímo zářil vědeckým nadšením. „Ale i jeho cena bude vysoká, máte čím zaplatit?“ dodal.
Bylo by to skvělé, ale půjde to vůbec? Musel jsem promyslet další možnosti a hlavně zjistit, co je ten Asiat zač. Patří k Chanům? Nemám nejmenší šanci se k nim prostřílet. To chce nápad.
„Peníze seženu, to se nebojte. Zkusím ještě sehnat pár informací. Díky za váš čas.“
„Za málo, stejně jsem vám moc nepomohl. Zarezervuji vám toho PipBoye, dokud nepřijdu na to jak ho opravit nebo pokud ho někdo nekoupí hned. Zase přijďte. Už není moc lidí, které zajímá předválečná technologie.“ vyprovází mne úsměvem od svého stolu.

Otočil jsem se a odcházím. Právě včas. Ve dveřích dílny jsem se potkal se dvěma chlápky. Oba vysocí, oblečeni do kožené zbroje. Pod jejich dlouhými kabáty až ke kotníkům se určitě neskrývá jen jedna zbraň. Těžké boty s ocelovou špicí asi taky nebyly levné. Oba dva mají u pasu Desert eagly a policejní tonfu. Kožený obušek naplněný pískem. Jeden má dřevěný klacek polepený střepy. Stačí pár ran a chlápek krvácí jako podříznuté prase. Vypadají jako výběrčí výpalného jedné z rodin. Mám naprostou pravdu.
„Jdeme vybrat poplatek od pana Duncana.“ zaslechl jsem ještě, než ten druhý za mnou zavřel dveře.

Nepoznali mne. Asi se k nim ještě nedostala zpráva o neúspěchu těch pobudů z hotelu. Nebo se tím Jamie moc nechlubí. Najisto vím, že ten incident v hotelu nebyl poslední pokus se mi pomstít. Chtělo by to nové oblečení a nějak se zamaskovat. Na nové hadry moc peněz nemám. Prodal jsem u překupníka všechnu výbavu těch vrahů i svou břitvu, kromě fotky a té nádherné pětačtyřicítky. Moc zátek za to nebylo. Buď někoho sejmu, nebo zkusím své štěstí u některé z rodin. Bohužel zůstává už jen pan Malenkov.
Kdo je ten Asiat? Je ještě někdo z našich naživu? Kdy se mne pokusí někdo další zabít? A kde doprdele seženu pohonnou jednotku pro toho PipBoye? Navíc na něj potřebuju prachy.