---

Den 20
Po předešlých dvou nocích strávených v přírodě mi spánek v kamenné posteli zase tak nevadil. Dokonce jsem se i přemohl a najedl jsem se v hospodě. Měl jsem nějaké maso, nikdo neví z čeho, a pivo, které zde mají opravdu výborné. Nebýt toho jídla, jmenoval bych tuto hospodu ,,Hospodou“.

Při placení jsem si všiml, že už mi opět pomalu začínají docházet finance. Jestli jsem tedy nechtěl trávit další noci v přírodě a bratříčkovat se s kamarády vlky, musel jsem si nějakým způsobem vydělat. Nechtělo se mi ovšem chodit po městě a vyptávat se lidí, jestli s něčím nepotřebují pomoct.

Takže jsem se rozhodl, že půjdu ukázat Calcelmovy deník, který jsem našel v opuštěném Dwemerském podzemí, snad za něj něco utržím.

Calcelmo se stále nacházel u svého stolu v místnosti před vchodem do opuštěné části města. Když jsem k němu přistoupil, zdálo se, že mě nepoznává. Co bych měl taky jiného čekat, od nějakého muže v županu s kápí, který je tak zabraný do svého výzkumu a nevnímal by, ani kdyby ho sežral troll.

Trochu jsem se mu připomněl, ukázal deník a on se podivil a ptal se, kde jsem ho našel. Povyprávěl jsem mu tedy můj epický příběh, jak jsem hrdinně bojoval se stovkami pavouků a nakonec porazil toho největšího z nich a ten deník se válel u mrtvoly nějakého vojáka. Nezdálo se, že by mi nějak extra věřil, nicméně mi řekl, že patřil jeho učedníkovy, který před nějakou dobou odešel do neprozkoumaných částí dwemerského města s expedicí. Od té doby o nich nikdo neslyšel.

Jestli si prý chci vydělat, a to já chci a moc, tak se mám vydat do oněch katakomb, kam mířila expedice učence člověka v županu, a zjistit, co se stalo. Jelikož já slyším na zlato, vzal jsem si klíč od županíka, prošel jsem částí katakomb, kde jsem zabil onoho obřího pavouka, odemkl jsem dveře a prošel jsem jimi.

Katakomby vypadaly velmi zajímavě. Byly to vlastně takové chodby v hoře, jenže všechny stěny, podlahy i stropy byly zdobené. Byly do nich vyryté jakési prastaré ornamenty, které mohly znamenat cokoliv, od nějakých kouzel, až po seznam na nákup. Dále tam všude vedly jakési trubky z tajemného dwemerského kovu, který vypadal jako zlato.

Nic užitečného jsem zde nezahlédl, tak jsem se rozhodl pokračovat dále chodbou. Po pár minutách jsem dorazil do větší místnosti. Měla vysoký strop, jelikož byla vysoká dvě patra a vedly zde schody nahoru.
Cesta dál byla zasypaná kameny, takže mi nezbylo nic jiného než jít po schodech, což je trochu těžší v těžké zbroji. Vypadal jsem jako mamut, co se snaží vyšplhat na nějakou horu. Když jsem se vyškrábal nahoru, spatřil jsem na zemi dvě těla.

Po jejich ohledání jsem zjistil, že jsou to lidé, muži a jsou mrtví už několik dní. První mrtvola měla župan a vypadala trochu jako Calcelmo, nejspíše to byl jeho pomocník. Dále měl u sebe deník, který jsem sebral, jelikož ho Calcelmo potřebuje, vlastně se mi zdálo, že mu jde spíše o ty deníky, než o své lidi. Nic jiného už u sebe mrtví županík neměl.

Druhá mrtvolná mrtvola byla o něco bohatší, co se kořisti týče. Měl na sobě brnění červenokabátníků, které jsem ovšem nechtě a nějaké zlaťáky. Ovšem co mě zaujalo nejvíce, byl jeho obouruční meč, který vypadal úžasně – podle zbarvení jsem usoudil, že se jedná o práci dwemerů – a byl opravdu ostrý a lehký. Zkusil jsem si s ním párkrát švihnout a usoudil jsem, že se s ním budou nepřátelé přesekávat lépe, než s mým dosavadním – ocelovým. S novým mečem jsem pokračoval dále.

Co jsem viděl po pár metrech, když chodba skončila, mi opravdu vyrazilo dech. Přede mnou se rozprostírala jeskyně gigantických rozměrů. Ze stropů vysely jakési modré fosforeskující liány. Po celé jeskyni byly rozsety věže a mezi nimi vedly mosty, které tak spojovali všechny kouty jeskyně.

Po té co jsem se rozhlédl, všiml jsem si nějakých ležících postav v spodním patře a dále nějakých dveří na druhém konci jeskyně. Nejdříve jsem se rozhodl, že se vydám dolů a omrknu ty líné postavy, co se válejí ve spodním patře. Musel jsem se dostat do nejbližší věže, jestli jsem chtěl sejít dolu.

Když jsem se blížil k věži, zdálo se mi, že vidím nějaké stíny v té věži. Přišlo mi to dobré, jelikož to určitě museli být nějací přeživší členové expedice. Jenže jakmile jsem vlezl dovnitř do věže, byl jsem nemile překvapen, místo členů expedice na mě vybafli nějací dva tvorové.

Byli to krčící se, šediví, podle chování i slepí tvorové. Měli špičaté uši, tak jsem se rozhodl je nazývat šerední jeskynní elfové, zkráceně šerjesfové. Nicméně zatímco jsem přemýšlel, nad tím, jak je nazývat, tak se rozhodli na mě zaútočit. Sice byli slepí, ale zase to vynahrazovali sluchem, dokázali se dokonale dorozumívat prapodivnými zvuky. Naštěstí nepoužívali žádné brnění, měli jen kus hadru na intimních místech – jestli je tedy mají tam, kde ostatní rasy – a mají jen primitivní zbraně.

Rozbíhají se….zkoušejí křížový útok….naběhnout na jednoho…útočí sekyrou ze zhora…výkryt…odrazit nahoru…zakolísal se…kopnout….padá dolů….čvacht….druhý běží s napřaženým mečem….uhnout doprava a seknout….meč se o něco zastavil…šerjesf padl.

Po této nepříjemné příhodě už jsem dále postupoval velmi opatrně, abych vydával co nejmenší hluk.
Nakonec jsem se dostal až k oněm třem lenochů a zjistil jsem, že jsou to další členové expedice, ovšem nejsou líní, ale mrtví. Nu což, obral jsem je o peníze, sebral deník a vrátil jsem se zpět do horního patra, kde jsem pak pokračoval do oněch dveří.

Když jsem vstoupil dovnitř, byl jsem v místnosti podobné té u vstupu, kde jsem nalezl první mrtvoly. Naštěstí se zde nenacházeli žádní šerjesfové, ale když jsem vylezl po schodech nahoru, objevil jsem další mrtvolu nějakého županíka, který u sebe měl deník. Ovšem tentokrát u něj nebyly žádné mrtvoly vojáků.
Nejspíše se oddělil od skupiny a byl přepaden a zmasakrován.

Rozhlédl jsem se po místnosti a uviděl jsem jakýsi pult a na něm páka. Mně chytráka nenapadl nic lepšího, než za ní zatáhnout. To byla obrovská chyba. Nejspíše jsem spustil nějaký mechanismus, protože se začala hýbat všechna ozubená kola a něco proudilo všemi trubkami.

Hodil jsem si meč na záda a rozeběhl se ze dveří. Všiml jsem si, že tato událost zburcovala všechny šerjesfy, kterých tu nyní byly desítky. Jenže ti mi nyní nevěnovali pozornost, jelikož měli plné ruce práce bojováním s mechanickými pavouky a bojovníky, kteří vylézali ze stěn oněch věží a vypadali velice hrůzostrašně.

Úplně vyčerpaný jsem doběhl až k východu, kde jsem si odpočinul, nabral síly a pokračoval zpět do Markarthu.

Když jsem Calcelmovy, neboli původnímu županíkovy vrátil deníky, nejspíše ho zajímaly více, než mé vyprávění a nadávání. Jen nezaujatě přikyvoval a četl. Jakmile to dočetl, zdálo se, že ho v nich něco zaujalo a začal mi děkovat. Pro mě bylo ovšem hlavní, že mi dal docela veliký obnos zlata, takže jsem se na několik dní zabývat penězi.

Vrátil jsem se do hospody a při večeři jsem se rozhodl, že z tohoto města zítra vypadnu, už mě to tu unavuje. Neustále se zde něco děje a já to musím řešit.

Dal jsem si několik piv na uklidnění a šel jsem spát.

To byl zase den.

P.S.:Vaše názory jsou více než vítány.
Hodně štěstí u maturit Nagasadowe.