---

Část 24. - Lhářova pravda

Ticho a nepříjemné mrazení po končetinách doprovázelo skupinku Stínů chodbou, kamsi do útrob starobylého města. Všichni si vytáhli zbraně, vedoucí elf strhnul ze zdi u vchodu pochodeň a Seraf mu ji zapálil. Osvětlená temnota se dávala na ústup.

„Buď opatrný, Erutane. Kdo ví, co nás tu čeká…“ poznamenal dunmer, připraven kdykoli čarovat.
„Nějak nemůžu pochopit, proč se semka nemohli thalmoři dostat…“ poznamenala tiše lučištnice, „Odpálit dveře je nenapadlo?“
„Těžko mohu něco říct.“ ozvala se Graš, „Královna jistě o tomto místě věděla. Možná předpokládala, že se odsaď schovaní rebelové nemají jak dostat, tak je raději nechala napospas v temnotě, aby umřeli hlady. A kdyby chtěli ven…“

Graš přestala s řečí, vedoucí bosmer vyšel z chodby do většího částečně zasypaného sálu. Prozatím nikoho nespatřili, ale žasli nad tímto místem. Staré schodiště, ohromné sloupy a některé dokonale otesané stěny byly stále zachovány. Všichni se zastavili a pomýšleli, jak tu mohli první nordi postavit své město, schované v podzemí.

„Hele!“ ukázala orčice kamsi pod schodiště, „Támhle je nějaké světlo!“ kdesi pod nimi byl vidět slabý svit.

Už chtěli vyrazit, ale Erutan se zastavil. Dřevo na schodišti se mu nějak nelíbilo, proto navrhl, aby nejdříve šel sám, potom ostatní za ním. Jakmile mu pokynutím hlavy dali jasné znamení, sám se vydal ke ztrouchnivělému dřevu a lehkým krokem našlapoval. Vrzání každého nášlapu ho doprovázelo až do poloviny schodiště, schválně se na onom místě na moment pohoupal a uznal, že cesta bude bezpečná.

„Hej! Tak pojďte, je to dobrý!“ jen, co křikl ona slova, se skrze dřevo propadla noha a nečekaně sletěl k zemi.

Zbytek skupinky se za ním rozeběhl na pomoc, naneštěstí pozdě. Sotva doběhli na začátek schodiště, Erutan se propadl skrze dřevo až na samotné dno sálu. Tvrdý pád na nohy mu zapříčinil obrovskou bolest v levé končetině, a nářek se rozezněl po celém městě.

Dunmer zlověstně pronesl, že se akorát prozradí, bez rozmýšlení se rozeběhl po schodišti a na některých místech přeskakoval sáhy s lehkostí. Už se dostal do stejného patra jako jeho společník, než si stačil uvědomit, kde se nachází, noha mu zajela do čehosi, co mu způsobilo ještě větší a nečekanou bolest. Svalil se k zemi a taktéž křičel bolestí. V ruce vyčaroval světlo a posvítil si… končetina se chytila do zubů rezavé pasti na medvědy.

Ceranna si všimla obou zraněných mužů, s lehkostí přeskočila nástrahu na i pod schodištěm, leč jakmile se dostala k Erutanovi a zjišťovala jeho stav, neuvědomila si, že některé kameny na zemi jsou nestabilní, ať už kvůli dávnému zasypání nebo naopak uměle nastražené. U elfa na jeden takový kámen stoupla a cosi prasklo. Za svými zády zaslechla rychle se trhající vítr a něco těžce nesoucího. Ohlédla se, oči zraněného se na moment vyděsily, čemu lukostřelkyně čelila. Za vteřinu do její zbroje narazila těžká kláda, schovaná pod schodištěm. Ta jí odnesla až ke stěně, kde tvrdě narazila…

Poslední Graš vystrašeně pomalým krokem mířila ke zdroji světla, bez ohledu na její současné společníky, řvoucí o pomoc. Až u vchodu do lehce osvětlené chodby se zastavila. Na podstavci stála slabě rozsvícená lucerna. Dunmer jí viděl, křičel, aby na nic nesahala, ale neposlechla ho. Jakmile popadla zdroj světla, ozval se před ní tlumený výstřel… do těla tvrdě zajela šipka, jež jí skolila k zemi.

Erutan byl vyděšen k smrti, tolik nástrah ještě nikdy nezažil. O co horší bylo, když přestala bolestně křičet Graš a za vteřinu i Seraf. Nedaleká pochodeň osvětlovala místo jeho pádu, do svitu se dostala podivná postava v hnědém oděvu a s maskou, do které nebylo nijak vidět. Než se stačil zeptat, kdo je onen neznámý, do hlavy se mu otiskla rukojeť zbraně…

Po dlouhé a tiché chvíli se konečně Erutan probudil k životu. Slabý zrak se ohlédl kolem sebe a všiml si i ostatních společníků po boku, jak je kdosi neznámý svázal a odzbrojil. Byli vzhůru, však ve tvářích drželi nenávist a mlčení. Kdesi před ním ve světle postávala osoba, pískající si lehce podivnou melodii a hrající si s výzbrojí Stínů. Když se oči zaostřily a síla se dostala i do svalů, nenápadným způsobem se snažil odtrhnout pouta na rukách, ale nepodařilo se. Neúspěšně vydechl… to upoutalo pozornost neznámé. Odložila zbraně a přistoupila k nim blíže. Než spustila, Erutan spatřil kromě svázaných společníků také hromadu sudů, beden a dalších věcí, které nejspíše patřily tomuto podivínu.



„Takže, konečně se probral i poslední ze čtveřice…“ za maskou se linul mužský hlas, rukou si pohladil třímající dýku, „Kdo jste a jak jste se sem dostali?“
„Co je ti po tom, ty…“ vztekle se ozval Seraf a nepříjemně se zahleděl na neznámého, muž k němu přistoupil.
„Jestli máte takovouhle řeč, pak nejste nikdo jiný, než Thalmor.“ přiložil dýku k hrdlu a chtěl již říznout.
„Vypadáme snad jako altmeří vojáci?!“ ozvala se hlasitě Graš, „Já jsem…“
„SKLAPNI, GRAŠ!“ křikla Ceranna.
„Moc dobře všichni víme, že Thalmor nemá jen samé altmery a khajiity…“ druhou rukou chytl dunmeří hlavu a ještě těsněji přiložil čepel, „Tak naposledy! KDO JSTE?!“
Po tiché chvilce chtěl říznout, ale bosmeří hlas se probudil k životu, „Jsme „Zelení stíni“, jedna ze zbývajících skupinek, která je proti Thalmoru!“ muž se otočil na elfa, ten hlavou ukázal na členy malého uskupení, „Tohle je Ceranna, jedna z vůdců Stínů! Ten před tebou se jmenuje Seraf, a ta orčice je Graš. Kdysi dělala pro královnu, ale…“ do ozbrojeného vjel vztek, však si udržel chladnou hlavu, „nebýt jí, nedostali bychom se k vám!“
„A ty jseš kdo?“
„Někdo, kdo se snaží odčinit to, co slíbil.“ stroze odvětil.
„Jen pro pochopení, mučiteli,“ ozval se Seraf, „možnás tu byl zavřený několik desítek let a nevíš, co se na povrchu děje. Ale Thalmor začal sílit. Poslední schopná skupina, která se snaží najít nějakou obranu, byla málem zlikvidována. Jedni z nás odešli na bezpečné místo a ti druzí hledat odpověď na otázku.“
„Jedna daedra nás poslala sem! Prý tu máme hledat někoho, kdo nám může pomoct a je… velmi mocný!“
Jakmile domluvila Graš, ozbrojenec na moment strnul na místě, Ceranna si však nenechala ujít svou chvíli, „ZATRACENĚ, DRŽTE HUBY! Co mu máte co říkat o našich plánech?! Zbláznili jste se? Co když je to thalmorák?“
„Heh… to přeháníš, ne?“ procedil mezi zuby Seraf, ale žena si to nenechala vymluvit a požadovala od neznámého, aby se představil.
„Nejste v postavení, kdy si můžete diktovat podmínky!“ hrdě se ozval maskovaný muž, „Fajn, a jak jste se sem dostali?“
„Ehm… kouzlem.“ stroze, však vážně prohodil Erutan, do neznámého teď vrazila vlna zuřivosti.
„Vy… pitomci! VY JSTE VYRAZILI DVEŘE? U zlatých septimů!! Do těch dveří se snažil dostat Thalmor už nějakou dobu… a teď jste jim USNADNILI PRÁCI!!“ odtrhl čepel od hrdla a hodil jí do sloupu za zády, vzteklý hlas se nesl v prostoru, „IDIOTI! IDIOTI! IDIOTI!!“
„Museli jsme vás najít!“ když se ozval Erutan, rychle projel očima, kde se nachází a něco mu nesedělo, „Moment… Máte tady spoustu zásob, támhle vzadu truhlice s… ehm, měšci? A tady na stole zbraně.“ chvíli přemýšlel, mezitím se muž otočil k němu a blíže přistoupil, „Vy nebudete žádná záchrana, ale jen někdo, kdo zbaběle zalezl do stínu a nechal vše být!“

Muž se chvěl zuřivostí, chtěl mu pěstí označit tvář, ale přestal s hroznými myšlenkami. Erutan se mu pokoušel vysvětlit, že ho chápe. Vyprávěl mu, jak to momentálně vypadá tam venku, leč neznámý odfrknul, že ví, co se na povrchu děje. Za moment učinil něco, co všichni nepředpokládali… sundal si masku. Postarší tvář s několika jizvami a černo-hnědý vlas se opíral o ramena. Ze staršího vzhledu vycházel velice jemný hlas…

„Na mém jménu nesejde. Ale jelikož jste otevřeli Thalmoru dveře…“ otočil se kolem sebe, než však stačil dopovědět rozdělanou řeč, odběhl ke stolu a začal několik toren ládovat zásobami, měšci a dalšími předměty, nikdo ze zajatců nechápal, co to činí, „Nemá smysl se tu zdržovat. Tohle místo bylo vámi prozrazeno. Za chvíli přijdou a najdou nás… nechci být u toho.“
„A kam půjdete?“ zeptal se Erutan, leč mu na to nikdo neodpověděl, kromě rychlého dechu neslyšel nic jinačího, „HEJ! KAM PŮJDETE?“
„Ten nám nic neřekne, elfe.“ vzdávala se Graš, „Tohle byla marná cesta…“
„HEJ! ZASTAVTE SE!“ ozval se znova bosmer, až se muž zastavil, „Chápu, co vyvádíte. Taky bych ve vaší kůži udělal teďka to samé. Ale my jsme tady kvůli vám! Víme, že máme šanci Thalmor porazit, ale to dokážeme jen s vámi!“
Zrak nepřítomně otočil na elfa, „Já a pomoct? Jak?“
Erutan se zatřásl, „JAK TO MÁM VĚDĚT?! Daedra nám řekla, že vás máme najít. To je vše!“
„Heleď, jestli jsme ti prozradili úkryt, tak se omlouváme. Ale mohli bychom si vše vysvětlit, až budem na bezpečném místě, ne?“ navrhl Seraf, který chvílemi škubal hlavou, díky zraněné noze, „Ujasněme si, že ani jeden z nás není s Thalmorem. Možná někteří byli… Ale už NEJSOU! A větší síla nás poslala za tebou! Když odejdeme společně, můžeme se chránit a vyřešit tuhle… zatracenou situaci!“

Dunmeří tvrdší slova přesvědčila muže ve zbroji. Dýkou jim přeřezal pouta a nechal je, aby se vyzbrojili. Než se pustili do opuštění místa, postaral se čaroděj o zdraví všech zraněných. Díky teplu ve starobylém městě, mohl opět použít svá kouzla v plné síle. Za moment neměl nikdo z nich ani škrábnutí.
Muž jim poručil, aby vzali co nejvíce toren a naplnili s nimi zásoby. Několik minut jim trvalo, než se polovina ležení dostala do kožených vaků.

„Heh… mě napadá, do jaké blbosti jsem se uvalil…“ přiznal se neznámý.
„Neboj, budem tě chránit!“ ozval se hrdě bosmer a hlavou pokynul, že jsou všichni připraveni k odchodu.

Opatrnými kroky se dostali přes různé pasti, které se ještě cestou z města nacházely. Od připravených kuší, po ostnaté koule, zavěšené nad vchody. Jakmile se dostali k nebezpečnému schodišti, Stíni si vytáhli z batožin jídlo a stačili se posílit na cestu, u východu muž pouze pronesl „Sbohem, domove!“ a vyrazili ven.

Létající sníh a mrazivý vítr halil okolí vykopávek. Jen, co se do očí dostavil sluneční svit a nepříjemné halekání ze světla, rozhlédli se všichni kolem, zda není v okolí nepřítel. Naštěstí nebyl. Muž hned rozhodl, že se vydají na cestu. Rychle vyběhl schodiště do ledových plání a vyrazil jižním směrem, skupinka se ho vyptávala na cíl, ale to si prozatím ponechával v tichosti.

Dlouhé hodiny trvalo, než se dostali z nebezpečných ledových plání. Uběhlo půl dne, skupinka se táhla za neznámým ne-příliš veselým mužem s obavou na jazyku a nebezpečím v srdci. Překonali bělavé pohoří, kamenům na stezce se vyhýbali obloukem, kroky míjely dřeviny v zasněženém lese. Až poté, co spadlo slunce za haafingarská pohoří a do okolí vstoupila temnota, kdesi pod skalou se konečně zastavil a odhodil svá břemena. Nahněvaná Ceranna předstoupila před muže a tvrdě do něj strčila, až narazil zády o kámen.

Do ruky si vytáhla nůž, „Tak, a teď koukej mluvit, kam kráčíme! Už mám dost té tvé tichosti!!“
Neznámý se na ní povrchně usmál a s dávkou ironie pronesl, „Na bezpečné místo, nebezpečně hlídané…“
„Co to zatraceně kecá?“ spustil Erutan, přesunul se k Ceranně, „Ono je ještě nějaké jiné „bezpečné místo“?“
„A vůbec, ještě ses nám nepředstavil. Takže…“ chtěla mu lehce říznout čepelí po kůži, ale muž jí upozornil, aby to nedělala, nebo jim nijak nepomůže. Což si po chvíli uvědomila. Svou zbraň stáhla, muž se zahleděl na všechny přítomné.
„Jak jsem řekl, na mém jménu nesejde. A to, co jsem dělal tam, kde jste mě našli, byl můj domov od počátků nepokojí.“ ohlédl se po ostatních, „Můj spolek se krátce po občanské válce rozpadl. Zůstal jsem posledním členem…“
„Spolek? Jaký spolek?“ zeptala se Graš a nastražila uši.
„Neříkejte mi, že jste neslyšeli o „cechu zlodějů“?“ narovnal se hrdě, „Během první války se nám dařilo jako nikdy jindy. Když ale začala druhá, mí společníci byli buď zabiti, nebo zajati. Já se schoval na místo, které nikdo nenavštěvoval. A ty věci… měšce, zbraně… Myslíte si, že jsem jen nečinně chrápal, když tu zuřili boje? Proč bych měl nechat spát své umění, ve kterém jsem dobrý?“
„Takže jsi jen další zloděj…“ poznamenal Seraf, „Výborně. A proč jsme tě měli najít?“
„Řekl bych, že se ptáš toho pravýho, šediváku.“ zaujal obranné postavení, „Já jen mířím na místo, kde budu jistě v bezpečí. Jestli mě chcete následovat, fajn… ale nebudu se o vás starat!“
„Hezký, že tohle říkáš, ale můžeš už KONEČNĚ prozradit, kam jdeme?“ spustila Ceranna, muž se nadechl a jen stroze odpověděl… všem, i těm nechápajícím, naskočila husí kůže.

Protože neměli moc času a již se blížili do cíle, navrhl zloděj, aby si jen na malou chvíli odpočali a vyrazili na velmi nebezpečnou cestu. Na několik minut si sedli do sněhu a posilnili se jídlem. Ovšem, jakmile skončilo odpočívání, zhluboka se všichni nadechli a pevně doufali, že je nová cesta nezabije…

V dáli za několika dunami se pomalu blížila písečná bouře, malá skupinka altmerských vojáků poklidně pochodovala na okraji tábora a vyhlížela blížící se vlnu. Několik dalších elfů posedávalo ve středu kempu, jiní odpočívali uvnitř látkových obydlí. Jeden z hlídky ukazoval do pouště na onu hrozbu a cosi pronášel. Nikdo z nich si však nevšímal mnohem větší hrozby, kterou měli za zády…

Nestačili se otočit zpět ve směru trasy, do jejich hlav vletěly ostré šípy, které ukončily jejich život. Tlumený pád nikdo neslyšel, ostatní vojáci stále vykonávali svou činnost. K prvním stanům se z východní strany přiblížila malá skupina císařských legionářů, jeden z nich rozřízl kus látky a vstoupil do obydlí, za ním se přidali hnedka další tři muži. Teprve tasení zbraní a nechápavý křik probudil tábor k životu. Thalmoři vyběhli ven ze stanů, ale než si všimli nebezpečí, už leželi se šípy v těle na zemi. Dvojice zlatavých zvědů se rozeběhla k nejbližší duně, jen co opustili hranice tábora, je shodili Demitr s Erutanem na zem a bez lítosti usmrtili. Kobert v jejich společnosti vyrazil do největšího stanu, kde v písku leželo několik mrtvol… za moment odtamtud vyšel s podivnými dokumenty v rukách.

Tábor elfů byl zabarven do ruda, poslední utíkající legionáři s připravenými pochodněmi zapálili stany a rychle zmizeli do bezpečí, než je zastihla samotná bouře…

O několik mil dál, kde byl bývalý tábor Thalmoru napaden, kráčela skupinka vojáků s kvestorem po boku a veselým úsměvem na tváři. Konečně se všichni dočkali úspěšného souboje a povedenou kořistí…

„Pomocný Vlaarine!“ zavolal si ho kvestor Calvus, ten přiběhl k boku, „Budu vás muset u tribuna pochválit! Ty plány, co jste nedávno získal, byly skutečně pravdivé!“
„Děkuji, pane!“
„Myslím si, že by bylo škoda vás nechávat jenom v Sentinelu. Touhle akcí jste mě velice překvapil!“
„Pane, děkuji za lichocení…“ kráčel vedle něj, „Ale v Sentinelu se mi líbí. Myslím si, že tam mám větší šance na získání dalších plánů…“ kvestor ho nechápal, „Nikdy nevíte, koho tam můžete potkat. Že jsem eliminoval elfího posla s důležitými plány… Pane, řekl bych, že budou mít někde poblíž tábor. Ale, zatím bych s tím nic nedělal. Víte, jestli budou nadále takto posílat zvědy…“
„Vím, kam míříte.“ zastavil vysvětlování a na moment ztichl, „Vy byste se hodil na lepších místech, než je Sentinel.“ poté se od něj odloučil, „Ale přemýšlejte o tom.“

Slunce ve Skyrimu se pomalu probouzelo k životu, skupinka Stínů se již blížila ke svému nejnebezpečnějšímu cíli, o který se kdy pokoušela. Naděje, že konečně sestoupí z ledových plání a zasněžených hor, byla rázem pryč, když jim doposud nepředstavený zloděj prozradil místo, kam míří. A jelikož na ono místo vedla pouze jediná schůdná, zato však nejvíce hlídaná stezka, museli si vytvořit vlastní…

V rukách sníh, pod nohama led, vítr narážel do zad a chlad halil každou stopu. Zmrzlý kámen, po kterém šplhali vzhůru, jim klouzal a měli co dělat, aby se nikdo z nich nezřítil z mocné a prastaré hory. Na jednom z mírnějších svahů se zloděj zastavil a ukázal na lezoucí členy za svými zády na opevnění, vykukující z poslední plošinky…

„Hleďte! Vyšný Hrothgar!!“ otočil se kupředu na stavbu, „Už jsem ani nedoufal, že se sem někdy dostanu.“
Za moment k němu vylezla i plně naložená a udýchaná Ceranna, „Takže… to… je… ono?“
„Ano. Thalmor hlídá celou stezku, ale nikdy se do kláštera nedostal.“ usmál se, „No, vypadá to, že budeme první návštěvníci po tak dlouhé době.“ počkal, až všichni vylezou za ním, „Už jen kousek a jsme na místě. Tam budeme v bezpečí…“
Jakmile se všichni zahřáli alkoholem, ozval se Seraf, „Opravdu je to bezpečné místo? Z vojenského hlediska… je to perfektní úkryt pro vyšší jednotky. Tady by mohli mít klidně hlavní základnu…“
„Já sám vlastně ani nevím, co se nachází na tomto místě. Nikdy jsme si neřekli, abychom zde kradli.“ přiznal se zloděj, „Vím jen, že když začala válka, tak se sem někteří společníci snažili dostat.“
„Uff, doufám, že už nebudem muset absolvovat tuhle nebezpečnou stezku.“ odvětil hlasitě Erutan, „Málem jsme tam všichni u toho převisu chcípli!“
Zloděj kývl hlavou, dodal, že ho varoval o nebezpečné stezce, kterou si museli vytvořit, „Ale neboj, elfe. Ty stopy thalmoři neuvidí. Věří, že onen led nikdo nepřekoná. Jen blázni by si to zkusili…“ nakonec se zeptal, jestli nabrali sílu na poslední lezení.

S velkým nádechem se vrhli do posledního svahu, který po několika minutách zdolali. Ruka se konečně chytla kamene, ponořeného hluboko do sněhu, zloděj vylezl na stezku, vedoucí rovnou ke kamennému schodišti kláštera. Počkal, až všichni ostatní vylezou, a jakmile se stalo, opatrně se rozhlédl kolem sebe, jestli někdo nejde po stezce za jejich zády. Měli štěstí, kromě nich a štiplavého mrazivého větru, jim nikdo jiný nedělal společnost. Zavelel tedy přesun ke schodišti, ty pomalým krokem vyšli, až stanuli u vysokých zavřených dveří, které nešly otevřít. Než začal dunmer čarovat, zloděj přistoupil k zámku a z boty si vytáhl mimo sněhu také sadu šperháků, které zasunul dovnitř. Chvíli si vyhrával s mechanismem, několik zlomených paklíčů leželo na zemi a klení se ozývalo po dlouhých minutách. Nakonec se ozvalo cvaknutí. Do bot si zandal nářadí a lehce strčil do dveří, které se rozvrzaly, rukou nabídl ženám vstup dovnitř.

Ceranna si vytáhla luk do ruky a vkročila do kláštera, hned za ní Graš, Erutan a Seraf, zloděj zavřel za sebou dveře a opět zamkl. Zdivo posvátné stavby bylo na některých místech rozpadlé, díky tomu nemuseli zapalovat ohně, aby si posvítili. Velký sál byl obalen rozsáhlými pavučinami a různé vázy a květináče olezlé slizem. Vítr zvenčí burácel do stěn, uvnitř se ozývala hlasitá ozvěna, ze které všichni nebyli sví…

Zloděj navrhl, aby se rozdělili a prohledali místo, Stíni kývli hlavou. Do středu sálu odhodili své těžké batožiny a rozdělili se. Seraf s Cerannou kráčeli po schodišti k vyhaslému ohništi u velkých dveří, Graš a Erutan mířili do východního křídla, kde neustále naráželi do rozbitých nádob, či poničených praporů. Zloděj se vydal do západní části, pomalým krokem a s otevřenou myslí přemýšlel, jak by toto místo zvelebil.

„Víš, k čemu sloužilo toto místo, Graš?“
„Nemám tušení, elfe.“ zakroutila hlavou orčice, když dvojice vstoupila do místnosti s podivně stavěným kamenným stolem a několika trůny.

Po prohlídce východní části se vrátili zpět do středu kláštera, kde již čekala žena s dunmerem a tiše se o něčem bavili. Jakmile zrádci dorazili, přestali mluvit, naopak oni jim prozradili, co našli.

„Pff, hlupáci! Tohle místo patřilo Šedovousým!“ zrádci a dunmer nechápali, o kom mluví, „Nic vám neříká „umění Hlasu“?“ opět jen zakroutili nesouhlasně hlavou, „Huh… Byli to mudrcové, co se věnovali prastarým silám. Sem také dorazil poslední „drakorozený“, který se zbavil Alduina!“ chtěla pokračovat v řeči, však všichni zaslechli zlodějův křik, aby za ním přiběhli, jen dodala, „A také to bylo místo, kde byl jmenován Ulfrik Bouřný Háv na velekrále Skyrimu! Huh, smutné místo.“

Nohy se rozeběhly za hlasem muže, který se od nich dlouho distancoval. Pavučina se jim lepila na tváře, některé schody se drolily pod jejich tíhou. Vběhli do místnosti, kde bylo snad vše převrácené… okna vymlácená, nábytek a knihovničky rozpadlé, z květináčů se houpaly zvadlé květy a na zemi ležely některé knihy s vytrženými listy. Za moment vyběhli další menší schodiště, kde se již nacházely kamenné lože. U jednoho z nich postával zloděj a čekal, až přijdou všichni blíže.

„Řekl bych, že tohle bude dveřník…“ skupinka spatřila velmi starého muže ve starobylém hábitu, nehybně ležícího na posteli.

Seraf si všiml u nedalekého stolku podnosu se svíčkou, tu zapálil kouzlem. V koutě se konečně objevilo světlo, které aspoň trochu vyhřívalo místo. Stíni obklopili lóži a nevěřícně hleděli na sebe i na ležícího. Neměli tušení, co si teď počnou.



„Žije?“ otočila se Ceranna na Serafa, „Zkus to zjistit!“

Dunmer pokleknul nad jeho tělem a sáhl mu na hrdlo. Aniž by musel kouzlit, poznal, že ležící není mrtvý, pouze se nacházel ve velmi hlubokém spánku. Orčice mu poručila, aby ho probudil, leč na to jí stručně odvětil, že nemá tušení, jak to má učinit.

„Když na něj sešlu léčivé kouzlo, neprobudím ho. A když nějaké útočné nebo matoucí, mohl bych ho zabít!“
„Víme vůbec, kdo to je?“ zeptal se Erutan.
„Jestli mi hlava dobře slouží,“ ozvala se Ceranna, „tohle by měl být nejstarší Šedovousý. Nevím, jak se přesně jmenuje, ale…“ náhle se zarazila a něco jí napadlo, „Možná nás daedra poslala za zlodějem, aby nás dostal sem!“ Stíni se na ní otočili, i sám zloděj, „Přemýšlejte, je to Šedovousý! Ovládá prastaré umění! Kdybychom ho probudili, jistě by nám poradil, co máme dělat dál! Nebo by třeba zahnal Thalmor!“
Náhle se zloděj rozchechtal, až se mírně popadal za břicho, „Nezlob se, ženo, ale meleš nesmysly. Kdyby tenhle stařec zahnal Thalmor, tak by nebyly žádné války a my nemuseli být tady!“
„Drž hubu!“ okřikla ho, do hádky se přidal ještě Seraf, hájící obě strany.
„DOST!“ náhle zařvala Graš, „Hádkami nic nevyřešíme! Musíme přijít na to, jak ho probudit! Když ne kouzly, tak…“ shodila ze sebe tornu a hledala vak s vodou, „Co třeba vodu? Nebo víno?“
„Dobrý plán… a co takhle ho pomočit? To by nešlo?“ vztekle dodala lukostřelkyně, však zloděj se opět smál.

„Já bych o něčem věděl…“ všichni nastražili uši, „Znáte někdo příběh o „Zlatém listu“ v Bílém Průsmyku?“ Ceranna se hned přihlásila, že zná, „Ten strom byl několik desítek… možná i stovek let, mrtvý. A jednoho dne se do Kynarethina chrámu dostala miska s mízou z pra-pra-prastarého stromu, který kmen oživil a opět rozkvetl.“ otočil se na starce, „Co to třeba na něj použít?“
„Mízu ze stromu použít na člověka? Jseš šílený?!“ křikl Seraf.
„Máte někdo lepší nápad?“ znova se zeptal zloděj, nikdo se však nehlásil, „Pokud by to vyšlo, tak budeme mít starce v dobré kondici a pokud ne, pak bude nejspíš po všem. Na druhou stranu, tenhle klášter je skvělé útočiště, takže…“
„Moment…“ zarazila ho žena s lukem, „Jenže, pokud chceme mít tu mízu ze stromu, musíme mít ten… ten… no…“ nemohla si vzpomenout, „Nástroj, očarovaný vranicemi! A kde něco takového najdeme?“
Zase se zloděj zasmál, „Nebudete mi věřit, ale kdysi dávno, když bylo po Alduinově hrozbě, jsem se vydal do Kynarethina chrámu a ukradl odtamtud ten nástroj. Přeci jen, je to vzácnost… spousta septimů z toho koukala.“ pořádně napínal své druhy, „Jenže, jakmile došlo k válce, byl jsem během jednoho přesunu napaden druhou skupinou z oblasti Větrného Žlebu. Utekl jsem jim, ale bez nástroje. A jestli ho mají pořád u sebe, tak…“
„KRVÁCI?“ ozval se Erutan, zloděj neměl tušení, jak se jmenovali, ale kývl mu, „U Kynareth!“
„Napadnem je!“ navrhla střelkyně, „Nebudou mít tušení, že na ně vlítnem. Seberem jim to…“
„Počkat!“ zvolal Erutan, v hlavě mu bleskla myšlenka o znovu spatření jeho ženy. Nehodlal dopustit, aby jí někdo zabil. Nadechl se zhluboka, „Vy tu zůstaňte. Já půjdu!“
„CO?!“ naráz se divila Graš se Serafem.
„Sami víte, že jsem byl jednu chvíli s nimi! Pokud se vrátím a… přesvědčím je, mohli by nám pomoct! A třeba se k nám přidají!“ ohlédl se po ostatních, „Přemýšlejte! Proč plýtvat silami, když budeme později potřebovat spojence?“
„Ty se chceš k nim vrátit! A NÁS PAK UDAT!“ prohlásila Ceranna, „To ti nedovolím!“
„Zatraceně, Ceranno!“ lámal rukama elf, „Mám větší šanci jim ten předmět sebrat! A když se to nepovede, tak mě jistě zabijou!“ dodával tiše, „S některými jsem si nesedl…“

Ani jeden ze Stínů nebyl z jeho nápadu nadšený… kromě zloděje, který přikyvoval hlavou a dodával, že má pravdu. Z taktického hlediska měl Erutan jako jediný z nich šanci získat ukradený lup zpět, bez ztrát na životech. Navrhl, aby ho nechali jít, mezitím by se ostatní postarali o klášter a zvelebili ho. Po chvíli klidu a tichu Seraf kývnul hlavou, souhlasil. Poté i Graš a nakonec i Ceranna, když už jí nic nezbývalo.

„Máte mé slovo, že se vrátím. A jestliže ne, už se o mně nedoslechnete, protože budu mrtvý!“ ujistil je Erutan, i když neměl ponětí, do čeho půjde.
„Fajn… Ale bez toho nástroje se zkrátka nevracej. Jestli přijdeš bez něj, osobně ti vyrvu srdce!“ varoval ho vůdce.

Elf pokynul hlavou, navrhl, že se vydá za několik hodin na cestu, až nabere sílu. Pomalu se odebral z komnaty zpět do středu kláštera, za zády slyšel její hlas, jak rozkazuje všem, co v této chvíli udělají jako první. Do Erutana vletěla vlna strachu a obavy, ovšem ne kvůli svému životu…

Sentinel opět zářil v noci ve svých hravých barvách, bosmeří zvěd kráčel pomalým tempem ulicemi a přemýšlel o návrhu, který dostal od samotného kvestora. Představa, že by odešel ze Sentinelu do jiné části Hammerfellu jen kvůli schopnostem, ho spíše děsilo, než lákalo. Právě zde měl možnost zůstat s dlouholetými přáteli, odtrhnout se od nich by bylo nemyslitelné.

Z boční ulice vyšla dvojice legionářů, která si ho odchytla a požádala ho, aby za něj vzali hlídku, dodali, že jim to dluží. Ačkoli byl lehce unavený a zrovna se chystal do Demitrova domu, kývl jim na návrh. Radostní legionáři vyrazili do nejbližší krčmy, zato zvěd do pouště. S poloprázdnou tornou vyrazil oním směrem, po pár desítek minut dorazil na své místo v kaňonu a hlídkoval pozici.

Sotva si rukou sáhl za skálu pro schovaný bochník chleba a čirou vodu, opět zaslechl ve své blízkosti padající kamení. Luk a šíp vytáhl zpoza kamene a zamířil na blížící se zvuky. Silný výdech vyhodil ruce na plošinu a ty poté vyhouply tělo altmeřího vojáka… okamžitě dal ruce vzhůru.

„Hehe, opět jsme tu sami…“ ohlédl se altmer po nezapáleném ohništi, „Ale chtělo by to rozdělat oheň, ne?“ sundal si helmu a přiklekl ke studenému kamennému kruhu a za pomoci křesadla házel jiskry na několik nespálených větví.

Erutan přestal mířit, leč si zbraň nechal v ruce a sledoval, co jeho nepřítel učiní. Za moment začaly tančit plameny, ze zlatavé zbroje vytáhl kusy roztrhaných pergamenů, které přiložil a oheň zesílil. Pak přemístil své ruce nad ohniště.

„Neposadíš se?“ nabídl mu voják, Erutan po chvíli přemýšlení tak učinil a luk položil do klína, „V našich řadách se proslýchá, že bylo jedno z našich důležitých stanovišť zničeno. Blahopřeji!“ párkrát tlesknul.
„Měls pravdu… ale pořád nechápu, proč mi pomáháš?“ přiznal se bosmer.
Altmer na něj lehce kouknul, „Jak jsem řekl před třemi dny, „tys mě zachránil“. Vím, zní to divně, a ještě mi stále nevěříš, ale chci ti nadále pomoct. Víš, Thalmor je silný, ale společně ho můžeme oslabit!“ sáhl do zbroje a vytáhl zapečetěnou obálku, kterou mu hodil k boku, „Tohle se mělo dostat do rukou jednoho našeho generála z jihu. Je to mapka našeho zásobování z Cyrodiilu sem. Zbraně, jídlo, informace… všechno. Pokud tohle přepadnete, máte takřka na několik měsíců vystaráno!“
Erutan sebral obálku a prohlížel si jí, altmer opět spustil ruce nad oheň, „Ty už nechceš být s Thalmorem?“
„Rád bych, ale nejde to.“ narovnal se, „Musím s nimi dělat ty hrůzy, co nařídí. Však… ne vždy se vše vyplní. Obzvlášť… máme spousty vašich zajatců. Některým se povedlo utéct a… sebrali i některé naše dokumenty.“ okem zamířil na dopis, který držel elf v rukách.
„Takže jsi pořád můj nepřítel…“ zlatavý elf kýval hlavou, ale dodal, že ho může brát jako spojku a informátora.
„Jsem ti dlužníkem. Nic se životu nevyrovná…“ jakmile si ohřál ruce, vstal ze země, sebral helmu a chystal se odejít, „Odnes to opět veliteli a zaútočte co nejdříve!“
„POČKEJ!“ zastavil ho, „Jestli mi chceš dávat informace, musíme si dát nějaké znamení! Dneska jsem neměl držet hlídku!“
Altmer chvíli přemýšlel, až se k němu otočil s úsměvem, „Víš, jak dělá drozd, ne? To bude náš znak.“
Erutan kývnul hlavou a než stačil seskočit ze skály, zeptal se ho, „Jak se jmenuješ?“
Voják se usmál, „Jsem Fathryl.“ v momentě zmizelo tělo ze skalnaté plošinky a opět se do okolí vloudilo ticho.

Bosmer byl překvapen samotnou lehkostí altmeřího rozhodnutí a prozrazení. Myšlenky nevěděly, zda mu mají skutečně věřit, či si jen dávat pozor, aby na jeho slova nedoplatil. Leč, když držel stále v rukou onu zapečetěnou listinu, říkal si, že má třeba pravdu… když minulý plán naprosto vyšel.

O několik hodin později překonával Erutan strastiplnou cestu z Vyšného Hrothgaru. Trvalo dlouho, než opustil vysokohorský řídký vzduch a konečně se nadechl čerstvého z nížin. V menším porostu si opět na chvíli odpočal a poté už konečně vyrazil na cestu k Větrnému Žlebu.

Slunce nad ním klimbalo, stíny stromů a ho doprovázely každým krokem. Nohy opět kráčely skrze trsy zelené trávy, za moment se jeho tělo vynořilo v rozpadlé vesničce, kterou projížděl poprvé po příjezdu domů. Zničené domy a mrtvolný klid ho trochu děsil. Už chtěl pokračovat v cestě dál, však za zatáčkou zaslechl koňské říhání a tlumený zvuk blížících se loukotí. Ze zatáčky vyjel prázdný povoz s nordským kočím, jeho zrak hleděl nepřítomně do přírody. Jaké překvapení se mu dostalo, když spatřil bosmerskou ruku, zastavující koně.

V onu chvíli napadlo Erutana, jak by se mohl dostat ke Krvákům, aniž by musel na sebe poutat velkou pozornost. Tichý průchod kolem věží Valtheimu, který prováděl se Stíny před výstupem na horu, nebyl již možný, tehdy se v okolí vyskytlo mnoho altmerských jednotek. Nyní, když zastavil povoz, mu došlo, jak by ho mohl využít. Požádal ho, aby ho odvezl do Větrného Žlebu cestou kolem medovaru. Ačkoli ho kočí podezíral z nějaké špatnosti, kývnul hlavou a nechal ho nasednout. Poté vyjel kůň s cestujícím po stezce, kterou bosmer určil.

O několik desítek minut později projížděl povoz kolem východních hradeb velkého města. Cestou narazili na pár hlídek, které je nijak nerušily. Jakmile se přiblížili kolem známých skalisek, kde tehdy s Drápy číhal na skupinku Šavlozubek, seskočil z povozu a beze slov zamířil k horám, kočí jen nechápavě kroutil hlavou.

S jedinou myšlenkou a vidinou, že opět uvidí svou ženu, se hnal přírodou, jako by ho hnal roj včel. Mnoho času trávil překonáváním přírodních překážek, od divoké zvěře až po kluzká skaliska. Stále přemýšlel, jak se Krvákům představí a jak jim vysvětlí, že žije… Neměl tušení, slova dávno ztratil a jen doufal, aby se mu povedlo splnit slovo, které dal stinným druhům.

Sníh, led a opět kluzký kámen zdržel elfí pohyb natolik, že nestačil překonat hory za světla. Sotva se tiše vyhnul posledním dwemerským rozvalinám, už potichu nadával, proč neriskoval a nezkusil se dostat přes řeku u Valtheimu… usnadnil by si cestu.

Pod jednou skalou se zastavil, sundal tornu, z níž vytáhl veškeré zásoby. V duchu si pronesl, že nejspíše jí naposled, proto se pustil do velkého hodování, dokud mu vše nezmizelo. Poté ji zahodil za nejbližší výčnělek a sedl si do sněhu. Zrak zamířil k rudým nebesům, tušil, že za několik málo minut nastane tma a on půjde slepě na smrt. Předtím, než vyrazil, si ještě vytáhnul z brašny deník a začetl se. Smutek se mu dostavil, opět přišlo zděšení v podobě několika zničených stránek. Těžko si tak mohl dohledat něco ze své minulosti.

Smutně frknul nad knihou, zandal ji zpět a postavil se na nohy. Hlava se mu otočila směrem ke skrýši rebelů, zhluboka se nadechnul, „Je načase vyrazit! Kynareth mě provázej!“.

Tma ho už obklopila, z nebes pomalu padal sníh a elf se blížil svému cíli. Už poznával některá místa, kudy kdysi procházel, čím blíže se postupoval, tím byl více nervózní a nesvůj. Přeskočil jednu skálu, nohy se ponořily do sněhu, vítr se zvedl a sníh padal mnohem rychleji. V dáli uviděl obrys kohosi postávajícího u dveří do skály. Bez myšlení zamířil k postavě, ta po spatření okamžitě tasila zbraň a přiblížila se k němu.

„STÁT! KDO JSEŠ?“ zeptal se hlasitý snědý muž s palcátem v ruce.
„Odveď mě k vůdci, musím s ním mluvit!“ na zem odhodil dýky a roztáhl ruce, aby ho mohl prohledat.

Muž si ho prohlížel, neměl tušení, jestli si z něho nedělá srandu nebo to myslí vážně, ale jakmile ze sebe Erutan vydal, že nebude čekat věčně, velice tvrdě si ho chytl a prohledal všechna místa na jeho zbroji.

„Kdo, k sakru, jseš, že si sem nakráčíš?! Ty si myslíš, že tu…“
„Budeš mě zdržovat dlouho? Já už mezi vámi jednou byl!“ opřel se do něj zostra elf, „KOUKEJ MĚ DOVÉST K VŮDCI! HNED!!“

Redguard ho čapl za zbroj a mrskl s ním o dveře, které se otevřely. Naštěstí si stačil vzít jeho dýky, poté se vrátil do dveří a vedl elfa před sebou.

„Fajn… ale žádné blbosti!“ navenek klidný Erutan se uvnitř srdce rozechvěl, každým krokem do nitra jeskyně se mu zvyšoval tep a čelo rychleji rosilo.

Po několika projitých sázích narazil na dalšího norda, který byl překvapen z návštěvy, redguard mu sdělil, aby informoval vůdce o novém příchozím. Muž zmizel v útrobách, kdesi v zadní části byl slyšet tichý ryk a halekání. Dvojice pomalu kráčela do hlubiny, a čím více se blížili, tím jasněji slyšeli hlasy…

„Vůdce, máme tu jednoho návštěvníka! Prý s vámi chce mluvit! Je to nějakej elf…“ ve chvíli, kdy prozradil rasu, se v celé jeskyni ozvalo tasení zbraní. Zbývala už jen zatáčka, která by odhalila návštěvníkovu tvář.
„Tak, jdeme! JDEME!“ popohnal ho redguard a strčil do bosmera.

Pomalým krokem vyšli ze zatáčky, ulička nehezky tvářících se Krváků s připravenými zbraněmi ho moc netěšila. Pohledy všech přítomných ho doslova špikovaly, až ho to u srdce zabolelo. Obzvlášť od některých jedinců, kteří ho velmi neradi viděli. Na konci uličky postávala velice známá osoba, která po jeho spatření okamžitě tasila ohromnou zbraň… pomalým rozhodným krokem se k němu blížil.



„TY?!“ Gregorův temný hlas rozechvěl půdu pod nohama, elf nepřestával v pomalé chůzi, „TO NENÍ MOŽNÉ, ABY MRTVÁ KOŘIST OŽIVLA!!“
Bosmeří nohy se zastavily, břicho se pořádně nadechlo, „Musím mluvit s vůdcem!“
Na to se všichni přítomní hlasitě zasmáli, zvěd si stále snažil zachovat klid, ale moc se mu to nedařilo. Gregor se mu vysmíval do tváře, až sám nakonec přestal a všichni ostatní ztichli, „Tak povídej, co chceš?“
„Heh… asis mě slyšel špatně.“ opravil ho Erutan, „CHCI MLUVIT S VŮDCEM!“
„A tys asi teďka nedával pozor, co? ŘÍKÁM TI, MLUV!“ pevně stiskl svůj meč a čekal, co z elfa vyjde.

Až teď mu došlo, co to mělo znamenat. Koutkem oka se podíval za temná záda, zrak se mu rozsypal překvapením… U zdi postávala bosmerka s mrtvolným udiveným výrazem. I když se ve vzduchu nesl strach, ani se o coul nepohnula.

„Áh, takže nebudeme mluvit? Výborně!“ kouknul po Jee-zrovi, „Odveď ho do…“
„POTŘEBUJI VAŠÍ POMOC!“ křikl elf po uvědomění, kde se nachází.
„Ale my nepotřebujeme tebe!“ zvolal Gregor a přikázal, aby se chopili elfa. Jee-zra ho chtěl chytnout za ruku, ale elf se začal bránit… ke vší smůle, jak sáhl na ještěráka, kdosi ho zezadu kopl do nohy, až se skácel a Jee-zra ho udeřil kolenem do hlavy, „Do žaláře! Já si ho za chvilku vychutnám!“

Myšlenky a slova o bezproblémovém vyjednávání byly opět rázem pryč. Jakmile se zvěd ocitl za mřížemi, bylo mu jasné, jak bude s ním naloženo. Přestal si nalhávat a rovnou si přiznal, jak velkou chybu právě učinil. Měl poslechnout Cerannu… měli na ně zaútočit. Teď jen očekával pomalou smrt, nad kterou by se jeden závistivec jen ukájel. Opět svázaný klečel na chladné zemi… kupodivu měl aspoň na sobě zbroj.

Za moment se ozval mocný dupot a veselý ryk, nesoucí se kamennou chodbou. Mříže sjely do země, v cele se objevil kromě Jee-zry také Gregor a dva další nordi, kteří chtěli vidět, jak si na zajatci vůdce pochutná. Vědro u vězně odkopl s naprostou lehkostí, schválně si před svázaným protáhl prsty na rukách.

„Gratuluji ti k vůdcovství, ty šmejde! Ale…“ silná ruka se mu otiskla tak silně do tváře, až mu z úst vytryskl slabý proud krve.
„Díky! Ale dnes chcípneš, maso!“ opět mu vrazil pěstí do tváře.
Když už se natahoval na třetí ránu, rozkřikl se elf z plných plic, „VÍM, JAK PORAZÍME THALMOR!“ Gregor povolil pěst a na moment se uklidnil, Krváci nechápali jeho slova, „Heh… Poté, co jsem se dostal mezi thalmoráky, jsem zjistil, čím oni disponují! Oni…“ Gregor se opět rozzuřil a udeřil ho, „U KYNARETH, TY ZASRANEJ IDIOTE! PŘESTAŇ MĚ MLÁTIT!!“
„Pronikls mezi thalmory! Jseš jeden z nich!“ opět mu vrazil pěst do tváře, „DOKUD BUDU ŽÍT, NIKDY NEBUDEŠ S NÁMI!“
Erutan se s plnou ironií zasmál, „Áh, tak to mě moc těší!“ rychle dal na stranu hlavu a statná pěst minula cíl, „Přestaneš mě mlátit a vyslechneš si konečně, co ti chci říct?“
„Mlať ho, dokud nebude mrtvej, Gregore!“ radil mu Jee-zra.
„Ty jseš taky jeden patolízal, co? Jste všichni stejní! Zatracení… ještěr…“ nestačil dopovědět, tentokrát ho udeřil Jee-zra do tváře s plnou nenávistí, z elfího čela stékal silný proud krve, „Heh… to je vše, co umíš?“

Gregor se ho snažil ještě jednou udeřit, ale byl zadržen překvapeným hlasem, „DOST!!!“ kouknul se za sebe, v mřížích stála Leneri, „Zabij ho, až z něj dostaneme všechno! Máš…“ jedna slza se jí vyronila z oka, „máš mé svolení!“
Vůdce jen temně zavrčel, pustil pěst k sobě a narovnal vězně, „Ty chceš pomoct?“ temně a hlasitě se zasmál, „Ne, elfíku. Tobě už nikdo nepomůže! Naopak, ty pomůžeš nám a pak umřeš!“
„Gregore, to jako vážně?“ zeptal se nechápavě Jee-zra.
„Hah, a proč ne? Říkal, že pronikl mezi thalmory. To tedy znamená, že je jeden z nich. Může nám osvobodit některé lidi!“
„Gregore?“ zeptala se tiše bosmerka, „Ty… ho fakt chceš nechat jít samotného?“
„Ale, no tak, má pusinko. Nejsem tak blbej, jako on! Když mohl jít sám přímo k nám, proč by nemohl udělat opak? A osvobodit pár lidí?“
„Pošli s ním Jee-zru a pár našich. Mohl by nás zradit.“ žadonila Leneri, až to Erutana překvapilo. Netušil, že i ona změnila kvůli němu názor a pochopení.
„Hmm, v tomhle souhlasím.“ otočil se na ještěráka, „Dokážeš se postarat, aby nezdrhl?“
Jee-zra vytáhl své čepele z pouzder, „Proti tomuhle nemá šanci!!“

Ruce popadly elfa za zbroj a vytáhly ho dostatečně vysoko, aby se mohl postavit. S krvavými šrámy hleděl na všechny přítomné, kterého už teď dostatečně děsili. Vůdce ho stručně seznámil se situací… půjde v doprovodu několika Krváků a bude předstírat, že zajal rebely. Prokáže se listinou a vstoupí do hlásky. Tam pak společně najdou zajaté a osvobodí je. Do ruky mu dal prázdný pergamen, oprášil zbroj a temně se zahleděl.

„Co zbraně? Vrátíte mi je?“
„Abys nás mohl pak bodnout do zad?“ přistoupil blíže ještěrák, „S tím se můžeš rozloučit.“

Gregor rozkázal dalším třem mužům za zády, aby se připravili ihned na odchod. Elfí tvář nijak neupravoval, dodal, že se pak u altmerů může vymlouvat na zranění, které mu způsobili vězni. Ačkoli plán byl stručný a jasný, Erutan musel potají nesouhlasit… bylo to tak naivní, že to mohlo vyjít jen tehdy, pokud by byli elfí vojáci opilí.

Vytáhli ho z cely, neustále ho strkali do zad, aby šel rychleji. Na moment se otočil na bosmerku, která jen sklopila oči k zemi. Než všichni vyšli ven z jeskyně, zavolal si Gregor na pár vteřin k sobě Jee-zru a něco mu řekl. Poté pětice mužů opustila mrazivou jeskyni.

Venku si vítr hrál s mužskými vlasy, sotva vylezl elf ze dveří, už do něj strčil jeden z mužů, až spadl tváří k zemi. Ozbrojení nordi a argonián vedli směšné záchranné poslání, které mohlo jen stěží vyjít. Bosmer kráčel ve středu pochodu, strach už neměl jen v nohách, ale i v srdci. Přál si, aby se mu podařilo nějakým způsobem z oné pevnosti utéct, ukrást nástroj a vrátit se za Cerannou. Ale během cesty ho napadlo, když nastaly změny ve vedení, mohli se zbavit některých předmětů, představující nehezkou minulost. Už ani nemuseli mít onen nástroj, který by dokázal použít pro vytažení mízy z prastarého stromu.

„Myslel sis, že tě uvítáme s hřejivou náručí, špičaté ucho?“ procedil mezi zuby Jee-zra, „Naivní kreténe.“
„Můžeš mi aspoň říct, kam se jde?“
„Do pevnosti… je to hned u Větrného Žlebu.“ odmlčel se na moment ještěrák a pokračovali v cestě, až po chvíli, kdy se ve tmě a zimě rýsovaly obrysy nedaleké pevnosti, opět spustil, „Měl tě zabít už během prvního setkání… Jsi nám pěkně zavařil!“ Erutan chtěl vědět podrobnosti, ale to mu neřekl, mlčky pokračovali dále.

Přestalo sněžit, hradiště starobylé tvrze se již objevilo v dáli a skupinka se na kamenné cestě zastavila. Nordi si vytáhli z kapes kousky lan, kterými si svázali ruce. Při prudším pohybu se okamžitě roztrhly. Jee-zra znovu zopakoval, co má kdo na starost, od elfa chtěl, aby jen předváděl, že vede vězně. Jakmile předá jednomu z altmerů listinu, dojde k útoku. Nechtělo se mu do plánu, ale věděl, že nemá na vybranou.

Zhluboka se nadechl, chytl se konce ještěřího lanka a táhl je za sebou. Hradba se blížila stále rychleji, až u samotné brány z nového kamene, se všichni zastavili. A z horního patra se ozval jemný elfí hlas.

„KDO JSTE! IDENTIFIKUJTE SE!“
„Vedu zajaté rebely z hor…“ křikl nahlas Erutan, za moment vyjely mříže vzhůru, skupinka mohla vstoupit dovnitř hradiště.

Prošli skrze kamennou uličku až na samotné nádvoří, kde už postávala malá skupinka ozbrojenců, v čele s vyšším vojákem.

„Od kdy bosmer vede vězně? A kdo vůbec jste?!“
„Jsem Erutan Vlaarin! Patřím královně Sylsris. Během průzkumu místních hor jsem zajal tyto rebely a nyní je chci odvést do žaláře.“ polknul slinu, „Zde je předávací listina.“

Jakmile zlatá ruka rozevřela čistý pergamen a nechápavě se zatvářila, Krváci trhli lanky a okamžitě si vytáhli zbraně ze zad. Nepřipravení altmeři rychle padli k zemi, Erutan se raději válel k nejbližší zdi, aby ho nikdo z Krváků nebo z thalmorských jednotek netrefil. Lučištníci na hradbách neváhali sáhnout po zbraních a ihned nabíjeli šípy. To už se rozkřikl Jee-zra, aby jeden nord šel s ním a přivedl rychle Erutana, zbytek se měl postarat o vojáky na nádvoří.

Jeden ze statných nordů si vytáhl luk ze zad a zamířil k nejbližšímu blížícímu se vojákovi. Vystřelený šíp ho okamžitě zabil. Však elfí zbraně se taktéž zabodávaly do jejich zbrojí a masa, naštěstí Jee-zrova kůže byla velmi pevná, že většina šípů ho jen škrábala, než aby učinila větší zranění. Dva nordi během chvíle lehli na zem mrtví, další konečně vyběhl na hradbu a kličkoval mezi střelami. Zbývající popadl ležícího elfa a odvedl ho silou ke dveřím pevnosti, kde už čekal argonián.

Z několika vchodů vyšli další vojáci, nečekajíc útok. Někteří skončili na ještěřích zbraních, jiní se raději stáhli a zburcovali celou posádku. Cesta dovnitř hradiště byla konečně volná. Jee-zra držel dveře tak pevně, dokud se nord s Erutanem nedostali dovnitř. Jakmile se tak stalo, zavřel dveře a zabarikádoval je lehkým nábytkem, který se uvnitř nacházel.

„Pošahanci!“ křikl na elfy a otočil se na své společníky, „Víš, kde je tu věznice?“
„Se ptáš toho pravýho, šupino!“ naštvaně odvětil Erutan.
„Ale já to vím!“ ozval se nord a ukázal na dveře naproti nim, „Ty vedou k celám.“

Sotva dořekl myšlenku, hned se otevřely a do nich vstoupili dva nepřipravení strážní. Jeden padl s šípem v krku, druhý s mečem v hrudi. Jakmile je skolili, ještěrák zavelel své „Kupředu!“ a vyrazili do sestupujícího schodiště. Bosmer v rychlosti popadl dýky, které nosili zabití vojáci, a přidal se k nim.
Za moment se dostali do větší chodby, nord opět zvolal, kudy mají jít a vrazili do dalších dveří naproti nim. Trojice vešla na další schodiště, kde se nacházela trojice dalších zlatých vojáků, připravených se bránit. A kromě nepřátel si všichni všimli velkých dřevěných zavřených mříží, za nimiž postávaly uvězněné osoby.



Do jednoho altmera se zakousla vržená dýka, do druhého šíp, který ho nahodil na nedalekou truhlici. Poslední thalmoří voják se vrhnul proti ještěrákovi, díky štítu se držel velice dlouho. Ale nakonec ho umlčel střelec, v nepozorovanou chvíli mu okem proletěla střela z luku. Erutan se rozeběhl k mřížím, oči se mu rozšířily překvapením. Mezi vězni postávala samotná Jedovatka, krčící se vystrašeně před možným nebezpečím.

Už chtěl Erutan zvolat, že jsou v bezpečí, ale místo toho jedna z vězeňkyň křikla, aby si dal pozor a rukou ukázala za jeho záda. Otočil se a jen tak-tak se vyhnul seku… provedeným Jee-zrou. Nejdříve nechápal, co ho to popadlo, ale jak na něj ještěrák civěl, došlo mu, proč musel jít s ním „osvobozovat“.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Erutan provede nehezkou věc jednomu z přátel. Jakou?
1) zaútočí
2) bude podplácet
3) vymyslí si fámy