#1228
Poznámka autora: Změnil jsem měnový systém (přidal jsem k nastávajícím zlaťákům stříbrnné, přijde mi to lepší a jednoduší na udávání cen). Stávající zlaťáky hráčům zůstanou (dá se říct že budou mít i větší cenu, takže si všichni drobek vydělali).
Adrian_S:
Vstal jsi po divném snu a rozhlédl se po okolí. Všechno vypadá v pořádku a stejně jako předtím, až na vaši vykouzlenou ochranu. Létající shluk krystalů se zmenšil a pod ním leželi dva velcí brouci velikosti lidské pěsti. Již z dálky vidíš, že mají namodralý odstín a vražený kus krystalu do pancíře, nejspíš vystřelený z obranného kouzla. Mrkl jsi se i k východu z jeskyně. Je jasně vidět, že pomaličku začíná den, jelikož není tak strašná tma jako při tvé předchozí obchůzce. Nyní je naopak trošku vidět a ukazuje se před tebou zasněžený les v plné temné kráse. Těžko říct kdy se úplně rozední, ale již se rozednívá ... Každopádně jsi se hned vydal k Veskimovi a trošku s ním zalomcoval. Veskim se z úleku a ještě v polospánku skoro otkutálel do ohniště, ale v tom jsi mu úspěšně zabránil. Vylekaně zvedl hlavu a s mžouráním očí se začal ptát.
"Co? Co se ... Co se děje?"
Aurelius:
"Za pokoj bych prosil 10 zlatých a za snídani k tomu celkově 12 zlatých." Poznamenal hostinský a natáhl se pod bar, odkud vytáhl klíč se železným štítkem. Ihned jsi rozeznal, že je na něm vyškrábáno a zalito nějakou rudou barvou číslo 5, nejspíš to je klíč od pokoje stejného čísla.
"Takže berete nebo raději probdíte zbytek noci? Do rána moc času nezbývá, zvláště pokud máte někam namířeno ... mimo jiné bych sám také uvítal ještě trochu spánku." Dořekl a unaveně zašilhal očima ke krbu a hned zase na tebe.
Matthew:
Zmrzlé váčky sis uschoval do batohu a rezavý meč bez pochvy (pochva je přimrzlá k noze válečníka a je moc úzká na ledem obalený meč) sis provizorně zastrčil za opasek. Není to moc příjemné na delší nošení, jelikož ti meč tlačí plát zbroje víc na tělo na boku. Na druhou stranu drží a nevypadá to, že by se meči zachtělo nečekaně vypadnout. Po zajištění kořisti a vyslechnutí části rozhovoru jsi odpověděl na otázku velice nevýřečným způsobem. Tvoje očekávání se však neproměnilo, jelikož rytíři se při udržování kamenných tváří na tebe jen prostě dál dívali, očekávajíc inteligentnější odpověď. Po tvé druhé odpovědi již vypadali spokojenější a mág hned začal konstatovat
"Buďto to nemáš v hlavě v pořádku, nebo jsi fakt zoufalej. Po tmě hledat nějaký zatracený kytky, kdybychom nepřišli tak byl bys pro ty tvoje kytky hnojivo." Rytíř, který ti zachránil život a je momentálně bez břišního plátu jen tiše podotkl
"I když je fakt, že tyhle bestie tak daleko na západ nechodí, je to divný, budeme to muset ohlásit." Mezitím jsi se začal šacovat, jako by jsi něco hledal. Mág tě pozorně sledoval a když jsi našel cos hledal, kamínek, tak pouze poznamenal
"Jak se zdá, tak ten šutr má pro tebe duševní hodnotu ... ale možná jsi s ním v tom případě neměl házet." a pak se začal věnovat ostatním. Rytíři se začali bavit o nějakých povinnostech a nudnostech, které budou muset podstoupit ohledně úmrtí druhů a těchto nepřátelských a tobě neznámých bestií. Uklidil jsi tedy znovu svůj kamínek a zeptal se co jsou vlastně zač. Všichni najednou utichli a se zaskřípáním kovů přileb na tebe stočili své pohledy.
"Ano, samozřejmě to můžeme probrat někde v bezpečí ... mám dojem, že máme co dočinění s někým ... novým." řekl udiveně mág
"Nedaleko máme koně, jednoho ti zapůjčíme, ale nepokoušej se s ním nikam ujet. Není to tvůj majetek a víš jak jsou koně drazí ... tedy možná víš. Dovedeme tě do města, mířímě do Icerova Klamu kde se máme setkat s velitelem." nabídl ti mág, přičemž ostatní rytíři se již dali chůzí směrem ke koním. Svoji tichou společnici okolo sebe momentálně nikde nevidíš a ani kamínek zatím nevypadá nijak aktivně a je tmavý. Za obzorem vidíš paprsky slunce osvětlující několik mráčků.
Badwolf:
Neaktivita: Po teleportu jsi se cítil velice unavený, nejspíš to z tebe vyčerpalo magické síly. Podařilo se ti dostat se ke stromu, ale kvůli tmě se neodvažuješ pokračovat dále. Sedl sis a opřel se zády o strom s hrubou kůrou, cítíš jak se ti mráz vkrádá úplně všude. Tvoje roztrhané roucho je vhodné pouze do teplejších krajů, tady jsi někde vysoko v horách, či daleko na zaledněném severu. Když jsi vzhlédl, udivilo tě, že je na obloze pouze jeden jediný stříbřitý měsíc. Na Esuře jsou vždy dva, co se stalo že jeden zmizel? Nebo jsi se dostal úplně někam pryč? To jsou otázky, které se ti chrují v mysli, ale neznáš k nim žádné odpovědi ... Únavou pomalu usínáš, už skoro ani necítíš chlad ...
Tondulín:
Neaktivita: Ještě nějakou dobu jste bojovali, vypadalo to že rytíři spolu s vámi dostávají drtivou převahu nad žoldnéři. Na tebe naběhli ještě dva nepřátelští zvědové, kteří pro tebe nebyli moc velký problém. Pouze jeden z nich byl tak zručný, aby se k tobě pořádně dostal a drobně tě sekl do koženné zbroje na ruce. Již to vypadalo, že je boj u konce, jelikož zbyli poslední nepřátelé v zastoupení velitele trpaslíků a žoldáků, když všude okolo ve tmě zapláli louče. Jejich světlo tě na chviličku oslepilo, ale okamžitě jsi spatřil hroty šípů namířených na vás. Rychle jsi pozvedl svůj štít, když byla vystřelena první smrtící palba. Několik šípů se neškodně odrazilo od pokovu na štítu, některé se do něj zabodly, ale pouze jeden šíp, mířený dost nízko, jsi nevykryl. Prostřelil ti lýtko a přesně v polovině se ti tam zasekl. V bolestné křeči jsi sklopil štít, když se odněkud vynořil jiný železný štít, nepřátelský ... který tě praštil do hlavy. Tvoje nechráněná hlava tě v mžiku strašlivě zabolela a zakymácel ses. Začal jsi ztrácet vědomí, ale ještě při pádu na záda jsi spatřil, jak jsou někteří rytíři plni šípů jako jehelníčky a válí se po okolí ...