---

Den 19
Probudilo mě mňoukání, to se jedna kočička opařila o polívku. Opět jsem vstával za úsvitu, ale na druhou stranu jsem šel spát brzy, takže mi to zas tak nevadilo. Kočky už byly všechny na nohou a zdálo se, že začínají balit stany. Nejspíše chtějí kočovat k dalšímu městu.

Nicméně já se musel sebrat a vyrazit do Morvunskaru. Tedy, klidně jsem tam mohl ještě zůstat, ale to bych musel pomáhat s balením a to já nerad.

Převázal jsem si ruku, která vypadala už dobře, a zamířil jsem po cestě na východ. Shodou okolností to byla stejná cesta, jako jsem včera šel k Čaromlžnému háji, tak by tu nemuselo být moc komplikací. Naštěstí nebylo.

Když jsem na stejném místě jako včera přešel řeku, vydal jsem se na sever, jelikož jsem neměl namířeno k háji, ale k hradu, který byl na severu.

Čím více na sever jsem šel, tím přibývalo sněhu a bylo těžší se pohybovat, dokonce i po cestě.
Naštěstí nesněžilo, takže jsem se nikam nemusel schovávat, abych nezapadl a nebyl ze mě sněhulák, to já nerad.

Po další hodině chůze jsem v dáli uviděl na kopci polorozpadlou zříceninu. Správně jsem odhadl, že se jedná o Morvunskar a vydal jsem se k němu.

Už zdáli bylo vidět, že o hrad nejeví žádná država zájem, jelikož sotva stojí. Možná tam žijí nějaká divoká zvířata či dokonce banditi. Ovšem co mě tam čekalo, jsem nečekal ani já.

Tentokrát mi šlo o život, ale měl jsem štěstí (to už mi několikrát velmi pomohlo), protože cestou nahoru jsem se nudil a kopal jsem do kamení. Jakmile jsem se ovšem dostal před bránu, vyběhli z ní na mě nějací šílenci v černých županech, co měli v rukách nějaké svítící věci (nejspíše kouzla). Ovšem, jak jsem si kopal s těmi kameny, tak jeden kámen nejspíše vletěl na spouštěcí mechanismu od nějaké pasti a všechny županovníky usmažil plamen, který vycházel ze zdi zaživa.

Nad touto nehodou jsem se pousmál a pokračoval na nádvoří hradu. Nikdo zde již nebyl, neboť všichni županovníci (bylo nás, vlastně jich 5) byli změněni na škvarky. Jenže po Samovy taktéž ani stopa, docela by mě zajímalo, jak se sem dostal, aniž by na sebe upoutal pozornost těch kouzelníků.

Uvnitř hradu to nevypadalo o mnoho lépe, než venku. Probourané zdi, propadlé stropy a díry v podlaze, velice příjemné místo k pobytu. Ve vstupní hale měli provizorní postele a ohniště. Narazil jsem zde dokonce i na kovárnu. Kovář ani nestihl ,,rozsvítit“ svoje ruce, než jsem ho napasoval do výhně.

Pokračoval jsem dolů po schodech a dále chodbou. Nikde nikdo nebyl, což mi bylo podezřelé.
Pak jsem dorazil do obrovské místnosti se sloupy, ve které byli asi čtyři županovníci, kteří si mě ještě nevšimli.

Rozeběhnout se…vytáhnout meč….nevědí o mě…seknout…hlava padá….jeden dole, tři zbývají….schovat za sloup…střílejí blesky….kusy kamenů létají všude kolem….obejít sloup….otočka, bodnout….zbývají dva….drží se spolu, jeden blesky, druhý plameny….nevědí kde přesně jsem…kolem sloupů….obejít si je…nic netuší…jeden sek a ze dvou jedinců jsou rázem čtyři poloviny.

Jakmile padli i tito poslední dva, zablesklo se a v rohu místnosti se vytvořila podivná svítící koule. Připlížil jsem se k ní, ale stále se nic nedělo, až jakmile jsem se jí pokusil dotknout, všude se rozsvítilo a pak si jen pamatuji, jak jsem zvracel.

Když jsem si otřel pusu a vstal jsem, uvědomil jsem si, že se již nenacházím ve zřícenině, ale v nějaké jeskyni. Jenže byla to nějaká zvláštní jeskyně, rostli tu rostliny a stromy, byla tu cesta a lucerny. Nejspíše jsem se někam teleportoval, což mi evidentně neudělalo dobře na žaludek. Po tom, co se žaludek uklidnil, vydal jsem se po cestě, nic jiného mi také nezbývalo.

Po pár minutách chůze jsem dorazil na nějakou mýtinku a uprostřed ní stál dlouhý stůl a u něj seděli lidé. V čele toho stolu seděl náš starý známý Sam. Jakmile si mě všiml, vstal a přivítal mě. Já tam jen tak stál a nechápavě koukal. Jediné co ze mě vypadlo, bylo to, že mám všechny ingredience na opravení hole. On se jen tak zasmál a řekl, že ty nejsou potřeba.

Hned na to se změnil v hrozivou bytost v brnění. Měl černou červenou kůži (jako by se opékal na ohni) a rohy. Byl to Daedrický princ. Jen si se mnou hrál, prý se nudil. Pche, zabil bych ho, kdybych chtěl, jenže mi nebylo dobře od žaludku, takže jsem ho nechal být.

Jako odčinění mi dal svojí kouzelnou hůlku, která prý dokáže přivolat jeho služebníka, aby mi pomáhal v boji. Jako bych já nějakou pomoc potřeboval, při nejbližší příležitosti jí prodám. Poté udělal zase to světlo a já opět zvracel.

Byl jsem před zříceninou Morvunskaru a začínalo se připozdívat, takže jsem vyrazil k Bílému Průsmyku, kde jsem si pronajal povoz do Markarthu. Tam jsem dorazil už pozdě v noci, takže jsem rovnou namířil do hospody.

To byl zase den.

P.S.: Dneska nějak brzy :D.
Jinak hodnocení a komentáře jsou vítány, já vás nekousnu (někdo jinej možná jo, ale já ne).