#12
Vstoupil jsem do obrovské skally, jejíž vysokáský strop pokrývaly vyřezávané sloupy ozdobené prapory města. Na zemi ležely elsweyrské koberce. Skallu ozařovaly lustry se scícemi a hlavně velký oheň uprostřed, po jehož stranách stály dlouhé stoly, které zajisté pamatovaly mnoho velkolepých hodokvasů. byly obtíženy stříbrným nádobím. stráže ve žlutých varkočích se opíraly u stěn o svá kopí a sledovaly dění. Celou vážnost situace sice narušovalo několik děcek, lítajících mezi sloupy i po ochozech kolem dvorany, ale stejně na mě honosnost sídla udělala dojem. Na konci skally, přímo pod trofejí z dračí lebky seděl na trůnu jarl. Vypadal dost znuděně a usrkával z rohu nějaký nápoj. Sluha stojící opodál čekal na pokyn, aby vládci dolil. Vedle jarla stála dunmerka. Připomínala nataženou kuši, nebo tykra chystajícího se ke skoku. Prostě jako by každou chvíli měla tasit svůj meč a bránit jarla svou krví i životem. Z jejího rudého pohledu jsem neměl dobrý pocit. Většina elfů mi bohovévíproč nahání husí kůži.
Jarl byl asi petatřicetiletý muž. jako většina nordů světlovlasý, s pěstěným vousem a arogantním výrazem. Napadlo mě, jestli se s ním šlechtici už rodí, nebo se ho musí učit. Oděn byl do přepychového šatu ze sametu a vzácných kožešin, čelo mu obepínala zlatá čelenka osazená drahými kameny.
Přistoupil jsem blíž a poklekl na jedno koleno, jak se slušelo. Sklonil jsem hlavu, ale po očku si jarla prohlížel. Nepříjemně dlouhou dobu mě provrtával pohledem chladných očí. Pak učinil nedbalé gesto rukou.
" Vstaň cizinče. Prý pro mě máš zprávu. Doufám, že je důležitá. Nejsem známý svou náklonností k těm, kteří mě obtěžují nesmysly."
" Jde o Vorařov, pane. Helgenský drak se vrátil. Obyvatelé vás žádají jako svého pána a ochránce o vyslání oddílu ozbrojenců k ochraně jejich vsi."
" Helgenský drak říkáš? A jak víš že šlo o helgenského draka? Mám zprávy, že draci jsou spatřováni po celém Skyrimu. To by ten tvůj helgenský drak musel umět být na šesti místech najednou. "
" Poznal jsem ho pane."
" Tak poznal! " zasmál se jarl. " Ty už jsi určitě viděl tolik draků. že je od sebe dokážeš rozeznat na první pohled, co?"
" Ne, můj pane. Ale tohohle poznám. Věřte mi. Viděl jsem ho ne z větší vzdálenosti, než teď vás. Já byl v Helgenu. A to co jsem tam viděl nezapomenu. Nikdy. A věřte že bych rád. " Výraz Jarla se náhle změnil.
" Tys byl v Helgenu? Cos tam viděl?"
" Viděl jsem peklo, pane. Ten drak drtil zdivo tak, jak já drtím perník. Koho nesežral, toho proměnil v hromádku mastného popela. Nemohlo to trvat ani půl hodiny a castrum obsazené jednotkou imperiálních vojáků prostě přestalo existovat. Změnilo se v dýmající trosky. Nevím kolika se nám podařilo uniknout. Ale moc nás nebude. "
" Cos v Helgenu vůbec dělal?"
" Klečel u popravčího špalku, pane. " něco mi říkalo, že začít lhát tomuhle muži není dobrý nápad. " ten drak mi vlastně zachránil život." Usmál jsem se, ale veselosti v tom bylo pramálo.
" Zločinec. A klidně to přiznáš. No co, alespoň máš odvahu mluvit pravdu. A je zvyk, že pokud se nepodaří vykonat poprava, může odsouzený odejít, zbaven všech obvinění, neboť jde bezesporu o vůli bohů. A já vůli bohů vzdorovat nehodlám. Jen pro zajémavost, za co jsi měl být o hlavu kratší?"
" Nějakou dobu jsem víceméně nedobrovolně jezdil s jarlem Ulfrikem, pane. Byli jsme zajati."
" Ulfrik. Takže, ty mi chceš říct, že Ulfrika měli popravit, v tom přiletěl drak a spálil město na popel? "
" Tak to tedy je... Prsty v tom má Ulfrik. Vidíš, čaroději a ty s nějakými mystickými proroctvími..." obrátil se jarl na muže v kutně postávajícího opodál.
" S dovolením, to si nemyslím, můj pane. Jarl vypadal stejně vyděšený jako ostatní. A drak se ho nijak nesnažil chránit. vypadalo to spíš, že chce pobít všechno a všechny."
" Dobrá." zachmuřil se jarl " A co tvůj, odpusť mi zločincův zájem o mé léno, Vorařov? "
" Vděčnost a přátelství k jeho obyvatelům pane. Nic jiného. "
" Věřím ti cizinče. Kupodivu věřím. Jaké je tvé jméno?"
" Koniaash, pane. "
"Koniaash, syn?"
" Syn vojenského ležení. "
" Odpusť. Jak jsem se kdysi učil Pater incertus, mater certa... Jak se jmenovala tvoje matka, Koniaashi?"
" Lisette, ale říkala si Lis, pane. "
" Dobře tedy, Koniaashi Lissone, od téhle chvíle jsi vítaný v mém městě a má milost tě bude provázet i v mých državách. Jako důkaz přijmi tento štít s mým erbem a můj kancléř ti vyplatí sto zlatých. Vyšlu vojáky hned, jak se je veliteli Caiovi podaři shromáždit a sehnat zásoby na cestu." Jarl mě již chtěl zajisté propustit, ale tajemná postava v kápi jarlovi pokynula.
" Později, až se zotavíš z cesty by s tebou chtěl mluvit můj čaroděj. A protože si ho vážím, je to i přání mé. Teď odejdi a užij si pohostinnost města." Ještě jednou jsem se uklonil, od kancléře přijal kulatý štít a objemný váček a odešel ze skally. Mé první setkání s hlavou korunovanou dopadlo více než dobře, ale přesto, když jsem si lokl chladného podvečerního vzduchu před skallou, spadl mi ze srdce balvan, proti němuž byla skála na níž stála citadela pouhý oblázek. Teď potřebuju jediné. Pořádně se napít.