---

Část 3. – Nezvaný host

Mrazivé vlny větru prolétávaly v okolí Severní nebeské hlásky a osamocená Drevana stále vyčkávala na příchod některého legionáře se zprávou o vrahovi, který ji před několika dny napadl. Dny utíkaly rychle, blížil se jistě konec týdne, Dunmerka mezi chladným zdivem a kamenem vytvářela neznámé lektvary ze surovin, které našla. Sice věděla, že měla tato hláska dveře, vedoucí kamsi do podzemí hory, ale v této chvíli neměla odvahu vstupovat a zkoumat nové místo. Jak čas utíkal, do její hlavy se loudily myšlenky, že jí Temné bratrstvo přestalo hledat. Vždycky každý večer než zapadl měsíc, vytáhla ze stolku prázdný deník se psacími potřebami, které našla během prvotní návštěvy a zapisovala si své poznatky. Neustále psala o samotě, která ji obklopuje a hlavně o vzpomínkách na Morrowind. Jak ráda by se vrátila a pokusila se vysvětlit nehodu s učněm…

Dopsala poslední slovo věty, když tu náhle ucítila dupání a chroupání sněhu zvenčí. Bylo jí jasné, že tu má nezvaného hosta. Odložila knihu, kradmo se přitiskla ke zdi u vchodových dveří do lesa a vyčkala, až se dveře otevřou. V jejích rukách se objevila zelená záře, která intenzivně pulzovala a vyčkávala na osvobození. Jakoby se čas zastavil a její dech ztišil, netrpělivě stála připravená u zdi s očima přišpendlenýma ke dveřím. Dveře se po několika vteřinách otevřely, kostěná zvonkohra se spustila a z venku byl slyšet lehký mužský hlas, který právě klel. Zvuk tření kovu o kov zazněl, neznámý muž vyšel do dveří a rozhlížel se po místnosti. Kupodivu mladý a nevýrazný chlap v kožené výstroji a rudým šatem, ozbrojen krátkou zbraní. Bylo zřejmé, že se jedná o jednoho z legionářů, ale než si to Dunmerka stačila uvědomit, propustila své kouzlo ze svých rukou přímo na něj. V mžiku voják padl k zemi.

„… áááh. Co se stalo?“ zeptal se svázaný muž u zdi, když se po několika minutách probudil z bezvědomí. Spatřil Dunmerku, která nad ním stála a sledovala jej, její rudé oči byly velice děsivé.
„Kdo jsi?“ zeptal se klidný mrazivý hlas.
„Svenil, vojín císařské legie.“ představil se, i když neměl zrovna radost z přivítání, „Vy budete Drevana, že ano? Hronar chtěl, abych vám přinesl dopis.“ a ukázal hlavou na svou výstroj.
Elfka se na něj zadívala, „Když tě odvážu, neuděláš mi nic, že ne?“
„Rozhodně ne!“ sebejistě prohlásil.

Přistoupila k němu blíže, postavila ho na nohy a ruce, které měl svázané za zády, osvobodila. Voják ji poděkoval, sáhl do náprsní kapsy šatu pod zbrojí a vytáhl zapečetěnou obálku. Na nic nečekala, vytrhla mu jej z rukou, otevřela a dala se do čtení. Velice jí překvapilo, co se dočetla…

„Drevano,

před několika dny se nám podařilo zajmout člena Temného bratrstva, hledající tebe! Pohyboval se v okolí Vorařova a Bílého Průsmyku. Povedlo se nám zjistit, kde se nachází celá organizace a jak se tam dostat. Předpokládám, že máš v sobě tolik odhodlání po pomstě, aby sis to s nimi vyřídila.

Tímto dopisem tě žádám, za celou císařskou legii, aby si dorazila do Falkreathských lesů, našla jejich základnu a vyčistila od této špíny. Aby ses dostala dovnitř, musíš projít dveřmi, které se tě zeptají na nějakou otázku, ty však odpovíš: „Smrt, bratře!“. Pokud se ti to povede, zařídím, aby ses mohla dostat na Ledohradskou univerzitu, po bok arcimága.

Věřím, že se do tohoto úkolu pustíš co nejdříve. Protože nevím, jak dlouho by ti to mohlo trvat a my nemáme moc času, zabývat se touto otázkou, dávám ti týden, abys jej splnila. Pokud se tak nestane, pošlu ti posily přímo na místo, kde se k tobě připojí.

Hodně štěstí, snad se ještě uvidíme,

Hronar“

Na závěr psaní byla ručně narychlo namalovaná mapka, zobrazující město Falkreath, blízký les a poté jedny velké dveře, znázorňující ono místo.

„Nějaké dobré zprávy?“ zeptal se muž, sledující čtoucí elfku.
„Více než skvělé.“ odtrhla oči od čtení a podívala se na muže, „Vracíte se zpět za Hronarem?“
„Ano, řekl mi, abych si počkal na vaše rozhodnutí.“
„Vyřiďte mu, že okamžitě vyrážím.“

Muž jen kývnul hlavou, potřásl si s ní rukou a vydal se okamžitě na cestu ven, Drevana učinila to samé, sbalila si veškeré věci do torny a uhasila oheň. Naposledy se zadívala do místnosti, ve které několik dní přespávala a vydala se na dlouhou cestu na jih. Noční sněžná bouře jí odváděla pryč z místa, na další odpočinek ale neměla ani pomyšlení.

Celou noc procestovala po kamenitých stezkách a lesních pěšinkách, sotva se začalo svítat, byla konečně z hor pryč, její nohy lemovaly opět trsy traviny. Jak ráda si oddechla, když konečně ucítila teplo kolem sebe. Několik hodin šla sama po kamenité cestě až na křižovatku, kde se rozdělovaly cesty, jedna vedla stále někam do lesa, zato druhá rovnou do města Falkreath. Protože nechtěla budit na sebe velkou pozornost, vykročila do přírody. V půli své cesty vytáhla z kapsy dopis od Hronara a prohlédla si ještě jednou hrubě nakreslenou mapku. Podle ní poznala, že se její cíl blíží.

Několik minut kráčela stále po cestě, až si všimla malé nenápadné pěšinky, která vedla kamsi pod cestu. Před sebou sice viděla starobylé rozvaliny, ale na mapě nebyly znázorněny, nepředpokládala, že to bude ono. Sešla z cesty na pěšinku a dala se po ní. Jen pár sáhů ušla, ucítila kolem sebe nepříjemný vzduch, jako by na tomto místě nikdy nic nežilo. Dorazila na menší mýtinku, všude jen samé stonky rulíků a pár Smrtniček. Kousek od ní se nacházelo jezírko tak temné jako samotná noc, ze které sálálo nebezpečí. Ohlédla se směrem k městu a spatřila to místo, které bylo na mapce vyznačeno… v lesní zemině stály ohromné kamenné dveře, na nichž byla vyobrazena ležící kostra a obrovská lebka s krvavou dlaní v kruhu. Vůbec se jí to nelíbilo, přistoupila blíže ke dveřím, z nichž vycházel neznámý temný hlas, jenž se stupňoval a zase kolísal. Ruka se dotkla tak hladného kamene, jako by byl vytažen ze zamrzlého jezera a celým tělem proběhl strach. Než stačila upažit k sobě, ze dveří se ozval tichý nepříjemný šepot, kterého se lekla…

„Co je nejsladší vůně života?“

Drevana chvíli přemýšlela, co odpovědět, nikdy takovou otázku neslyšela a neočekávala nějakou kloudnou odpověď. Rychle se podívala do psaní a přečetla si ještě jednou Hronarova slova, která měla sdělit.

„Smrt, bratře!“ pronesla klidným rozhodným hlasem.
Na pár vteřin všechno utichlo, poté se dveře opět ozvaly, „Vítej doma, bratře!“ a hlasitý vrzot jí umožnil vstoupit dovnitř.

Jakmile se tak stalo, byla Drevana v rozpacích. Na jednu stranu chtěla odejít z místa, aura onoho místa ji přímo děsila, ale na druhou stranu se chtěla zbavit svých vrahů jednou pro vždy. Nadechla se zhluboka, zamyslela nad svými schopnostmi a zahájila svůj úkol.

Pochodně osvětlovaly chodbu, vedoucí kamsi do nižších prostor této hlásky. Po krátkém plížení se za jejími zády dveře zavřely, čehož se lekla. Cesta zpátky byla nemožná, oklepala ze sebe strach a pokračovala tichým tempem do nitra doupěte. Jakmile sestoupila o několik schodů níže, dostala se do místnosti, obklopené knihovničkami, stolkem s mapou a pár židlemi. Kupodivu, nikdo zde nestál, i když svíčky a pochodně svítily jasným světlem. Všimla si u stolku dalších dvou vchodů kamsi, zavítala k prvnímu vchodu, ve kterých byla vidět něčí komnata. Jedna postel, noční stolek, hořící krb a pár knihoven s potrhanými knihami. Drevana se znova nadechla, připravila si ruce ke kouzlení a zamířila k druhému vchodu. Zde byly další schody, vedoucí kamsi do nitra. Pomalu po nich kráčela a tajně si přála, aby si jí nikdo nevšiml. Zastavila se u posledního schodu, v té chvíli uslyšela několik mužských hlasů, bavící se o neznámém tématu…

„… á já ji povídal: „Děvče, seznámím tě se svým přítelem!“, a ona: „No, tak dobře. Zaveď mě k němu.“. Tak jsem do ní pustil blesk a myslím, že teďka spolu debatují o jejím životě…“ náhle se ozval radostný smích dvou mužů.
„Feste, zase si válel. To se ti musí nechat…“ pronesl další muž.

Drevana opatrně nakoukla ze schodiště na bavící se muže a zároveň si všimla, kde se nachází. Ohromná osvětlená jeskyně s vlastním jezírkem, několik schodů, vedoucí kamsi do skály. Nad jezírkem byla největší dominantou neznámá hrůzná mozaika, která barvila zdi do červena. Když se zahleděla na muže, uviděla pouze tři neznámé postavy, oblečené do podobných šatů, jako byl její vrah. Věděla, že teď má nejlepší pozici pro útok, připravila si do rukou ohnivé kouzlo a vypustila jej. Ke vší smůle se k trojici zabijáků připletl z boku ještě jeden, který jim chtěl něco říct. Namísto toho do něj vrazila silná ohnivá koule, která ho nejen zabila a poslala na druhou stranu místnosti, ale vyděsila zbylé muže. Než se stačili vzpamatovat, vypustila z druhé ruky další kouli. Trojice mužů ležela na s lehčími popáleninami na zemi….

„U Sithise, co to bylo?!“ křikl jeden z mužů, který okamžitě uhasil tančící plameny na svém oděvu.
„TÁMHLE! NA SCHODIŠTI!!“ křikl další vylézající z jezera.

Teď byla prozrazena, neměla žádnou jinou možnost, než se pustit do dalšího kouzlení. Muži tasili zbraně a rozeběhli se proti ní, čarodějka metala kouzlo za kouzlem, až porazila nejbližšího muže. Začala se potichu radovat, do zdi vedle její hlavy narazil jiný blesk, vystřeleným někým jiným. Leknutím se stáhla do schodiště, pomalu kráčela zpět. Na zeď vytvořila výbušnou runu, která explodovala, pokud by se k ní přiblížil někdo jiný, než sesílatel. Mezitím se pod ní ozvaly další hlasy, tázající se po okolnostech útoku. Sotva vyšla poslední schod, na protějším konci se vynořil jeden ze zabijáků, jenž vběhl do vyvolané runy a rána ho poslala k zemi. Drevana se radovala z úspěchu… však jen krátce.

Neznámé ruce jí stiskly pevně hlavu a pod krkem se ocitla ostrá čepel, „Až moc dobrá, ale nehlídat si záda je velká chyba…“ ozval se temný ženský hlas, který ji poté silně udeřil zbraní po hlavě.

Temná elfka padla do bezvědomí, na nic se již nezmohla a během tohoto stavu si uvědomila svou porážku. Strávila několik tichých dlouhých hodin v nevědomosti a bezvýchodnosti, dokud jí neprobudilo světlo, vrhající se do očí. Jen mlhavě viděla nějakou postavu, která stála nad ní. Zprvu si myslela, že je to Hronar, proto jej tak oslovila, ale nedočkala se odpovědi. Pár vteřin trvalo, než se oči opět daly dohromady a konečně zaostřila na onu postavu… Nebyl to Hronar, nýbrž žena oděna ve stejném oblečení jako všichni ostatní útočníci. Až na její oči měla zcela zakrytou tvář.

„Vyspali jsme se dobře?“ zeptala se klidně.

Drevana nechápala, co mělo tohle znamenat za otázku, hlavou se otočila kolem sebe a dost se lekla, kolem ní stálo několik mužů a žen ve stejných šatech s již připravenými zbraněmi k útoku. Hluboce polkla, věděla, že tady určitě zemře.

„Co se sta… Kde to jsem?“ zeptala se Drevana.
„Mě by spíš zajímalo, kdo jsi a jak ses sem dostala, elfko?“
„Já… vlastně už… nevím…“
„Jsi k ničemu…“ odpověděla žena, otočila se na muže s turbanem na hlavě a poručila mu, „Zabij ji!“
„Ne, počkat!“ křikla rychle elfka, „Vysvětlím to! Dejte mi pár vteřin na rozpomenutí!“
„Nu, dobrá…“ konstatovala žena a několik vteřin jí opravdu nechala ještě k žití, poté se jí znovu zeptala na předchozí otázky.
„Byla na mě vystavena zakázka… ale ubránila jsem se. Já ještě nechci zemřít!“
„No, ještě lepší!“ pronesla chladným hlasem žena, „Co se nestalo předtím, uděláme zde. Nazire, zab ji!“
„Než mě popravíte, chci vědět, kdo si přeje mou smrt!“ žádala elfka po celém seskupení.
„To není důležité, kdo nás najal. Důležité je, že máš zemřít. A to se taky stane… Nazire, už to konečně ukonči!“

Muž s turbanem na hlavě se blížil k elfce, vytáhl z opasku šavli, přiblížil se k ní a rozhodl se jí podříznout hrdlo. Než však učinil, vykřikla Drevana něco, co nikdo a ani ona sama nečekala…

„A co kdybych se chtěla přidat k vám? Stejně nemám kam jít…“
„Počkej, Nazire!“ zastavila ho žena a přistoupila k elfce, smála se jí „Ty že by ses chtěla k nám přidat? Páni, obdivuji tvé věty před smrtí. Myslela jsem si, že nám dáš jako výkupné ty šperky, co máš na sobě.“ podívala se po ostatních, někteří se také začali smát, elfka se podívala na svou ruku a krk, kde měla své ozdoby z východní říše, zlatý náhrdelník a stříbrný prsten, „Proč bychom tě neměli zabíjet? Je za tebe slušná odměna.“
„Povídám Vám, JÁ-JEŠTĚ-NECHCI-UMŘÍT!“.
„Hmm…“ zamyslela se zahalená, svými dalšími slovy ji překvapila, „Co bys nám mohla nabídnout?“
V této chvíli postrádala Drevana smysl něco tajit, přiznala se jim, co byla kdysi dříve, mocnou čarodějkou, která zapříčinila nehodu. Ženě se její povídání líbilo, bylo to cítit.

„Takže čarodějka… Nu, dobrá.“ Drevaně se ulevilo, ale ihned přitížilo, když si vyslechla následující slova, „Můžeš být v našem společenství, pokud ovšem uděláš jedno. Zmínila ses tu o Hronarovi, my moc dobře víme, kdo to je. Taky po nás pátrá a snaží se nás zastavit. Tvůj úkol je však prostý… a já předpokládám, že víš, kam tím mířím, hmm?“
„Ale… Hronar mně… to… pomohl…“ zakroutila hlavou, „To, nemohu!“
„Zabij Hronara, můžeš tu zůstat. Nezabiješ Hronara, zabijeme tě. Jak prosté!“

Oběť chvíli přemýšlela, až nakonec neochotně souhlasila. Ozbrojený muž odtrhl čepel od krku a uvolnit tak ze sevření. Protože všichni vypadali velice nebezpečně, Dunmerka dodala o blížící se Hronarově skupince. Žena ocenila tyto informace, sice od ní nezaslechla vděk, ale bylo poznat, že je ráda.

„Splň svůj závazek co nejdříve. Nesnaž si zachránit život, sledujeme tě. Udělej něco jiného, než co máš… a nebude mít s tebou slitování!“ poté křikla na celou skupinku, aby se vrátili ke svým povinnostem a mrtvé odtáhli pryč, jedna vražedkyně sebrala její tornu s věcmi a odtáhla je kamsi pryč, Drevana se nestačila ani včas požádat, aby jí vrátili věci, „A netrap se tím, že‘s nám zabila několik členů…“ poté ona sama odešla do jedné temné chodby.

I když neznámý muž s turbanem zasunul meč zpět za opasek, nespouštěl z ní oči. Kolem oběti se mimo odcházejícího muže ocitl další plešatý stařec, neznámý Argonián s rohy na hlavě a malinkatá dívenka, které nemohlo být ani deset let. Chtěla si s nima promluvit, ale každý z nich řekl jen jediné, „Padej zabít Hronara, pak si s tebou promluvíme, červe!“



Drevana neměla vůbec radost, že musí provést něco, čeho se vždy obávala, ale věděla moc dobře, že když nic takového neudělá, příště ji už neušetří. Pomalým a nejistým krokem se vydala zpět ke vstupu do jeskyně a doufala, že se její prověrka podaří…