---

jaksi mi to nedalo a musel jsem tuhle kapitolu napsat a postnout kapánek dříve :P


část patnáctá: Rebeka

Alex

Jelikož nás osvobození otroci zavedli do provizorní základny zapřisáhlých, jako první mne a Lauru obklíčili ozbrojení domorodci Plání, oděni v podivných oděvech z kůže, mnozí měli jakési helmy z jeleních lebek. Vůči cizincům jsou podezíraví. Cítí křivdu za to, co se jim stalo a jak jejich lid dopadl.
„Stát!!! Vstoupili jste na území zapřisáhlých!! Udejte důvod, proč vedete pryč naše civilisty!!!“ Naproti mně vystoupil obrovitý, asi čtyřicetiletý chlap, oden v kůži třímající provizorní sekeru. Jeho dlouhé černé vlasy mu spadaly až na ramena a špinavá tvář byla zakryta strništěm.
„Strejdo Imrane!!!“ Jeden malý klučina se rozeběhl a z ničeho nic skočil chlapovi do náruče. „Jsou to přátelé, zachránili nás od otrokářů, neubližujte jim!!“ Chlap, stále s kamenným výrazem, dal pokyn, aby jeho ozbrojení druhové složili zbraně. Začali se vítat s příbuznými, které dlouho neviděli.
„V tom případě vám patří můj dík. Omlouvám se za to „přivítání“, ale musíme být opatrní. Ani nevíte, jakou úlevu jste našemu lidu přinesli.“ Postavil kluka na zem.
„Rádi tě poznáváme Imrane… Já jsem Alex a tohle je Laura. Přišli jsme požádat Zapřisáhlé o pomoc. Dovolíte mi mluvit s vašimi kněžími?“
Imran přikývl. „Samozřejmě, že dovolíme. Avšak, určitě tě neurazí, když vám oběma po dobu, kdy budete pobývat mezi námi, odebereme zbraně a nasadíme náramek proti používání kouzel. Snad chápete naši situaci….“
Laura poklekla a odevzdala obrovi svou katanu.
„Překrásná to zbraň… Neboj, dáme na ni pozor děvče. A co se týče tebe…“ Muž se na mne podíval.
„Normálně s kněžími jen tak někdo mluvit nemůže, ale jelikož jsi nám prokázal službu, uděláme výjimku. Asi si ani neuvědomuješ, jakou cenu pro nás tento skutek má…“ Pohladil chlapce po vlasech.
„Ten chlapec asi nebude obyčejný zástupce vašeho lidu co?“ Podíval jsem se na klučinu. Imran zavrtěl hlavou.
„Zachránili jste vnuka našeho krále, jenž byl v Cidhelském dole zavražděn jedním redguardem… Zarath se ten parchant myslím jmenoval. Bohužel jsme ho nikdy nenašli. Každopádně, až současný král zemře, tento hoch se stane jednoho dne jeho nástupcem. Máte kliku…“

Klučina nás dovedl k na první pohled nenápadné jeskyni.
„Tady to je. Je mi líto Alexi, ale dál smíš už jenom ty. Tvá společnice musí na tebe počkat.“ Podíval jsem se na Lauru.
„Jen jdi, hlavně ať ti pomůžou… Já tu na tebe počkám.“ Princ se však obořil.
„Ne ne, jakožto budoucího krále Zapřisáhlých mne musíš poslouchat… A já ti přikazuji… Hrát si s námi na honěnou!!!“ Na Lauru se vrhla parta dalších děcek v otrhaném oblečení a začali ji šimrat. Neudržela smích. No, vypadá to, že nejsou až tak jiní.
Nakonec jsem se ke vstupu do jeskyně přeci jen odhodlal. Neviděl jsem nic, jenom velkou kruhovou místnost s rytinami na zdech a velkým plápolajícím ohněm uprostřed.
„Je tu někdo?“ Opatrně jsem našlapoval a vydal se do nitra svatyně. Najednou mi do cesty skočil… Vlk?
„Zapřisáhlí uctívají… Vlky? Ti mi teda moc nepomůžou…“ Zavrtěl jsem hlavou, doufaje že se na mne hafan nevrhne. Jestli je posvátný, asi by nebyl dobrý nápad pejsánkovi zlomit vaz. Navíc se ukázalo, že tu má pár kámošů.
Vlci kolem mne udělali kruh. Poté najednou sedli, jak to dělají psi. Zavyli a poté se jeden z nich ke mně vydal. Začal mne očichávat.
„Cítím… Jed. Poznávám ten prastarý pach… To je nejspíš onen důvod, proč jsi nás poctil svou návštěvou, není pravda?“ Vlk promluvil. Zíral jsem na něj s otevřenýma očima.
„Nemusíš se bát. Cítím z tebe, že nepřicházíš se zlými úmysly. A dokud to tak zůstane, neublížíme ti. Následuj mne…“ Ostatní hafani střežili vchod, zatímco ten mluvící se vydal hlouběji do svatyně. Utíkal jsem za ním. Vedl mne dlouhou chodbou.
„Jen málokdy Zapřisáhlí dovolí cizákovi, aby měl audienci u nás, služebníků pána Černeboha. Musels mít velké odhodlání, jelikož náš pán je jediný, kdo ti může pomoci.“ Vlk se zastavil. Začal se měnit, podobně, jak se mění vlkodlaci. Když se jeho transformace ustálila, byl v podobě muže v šedém kněžském rouchu s kapucí. Otočil se ke mně a podíval se mi do očí.
„Ta bolest… Je nesnesitelná že?“
„Ano… Pane…“
„Za to co jsi udělal pro náš lid tě můžeme vyléčit. Přesněji, náš pan Černeboh. My, jeho služebníci, nejsme přátelé dlouhých řečí. Třebaže nás nazývají černokněžníky a pohanskými kacíři, máme velkou moc a mnohým radíme v otázkách osudu, v minulosti tomu tak bylo nejen u Zapřisáhlých, až z dalekých krajů za námi lidé chodili. Pak však Nordové vše zničili a zbytky naší víry jsou udržovány v těchto tajných svatyních. Vím, proč jsi tady a vím jak ti pomoci. Je potřeba se dostat do transu, abys mohl vést s naším pánem rozhovor a aby mohl rozhodnout, zda jsi dost dobrý člověk na to, abys stál za uzdravení. Je potřeba připravit lektvar. Posaď se na lůžko a vyčkej…“ Stařec ukázal svou kostnatou rukou na kamennou postel potaženou kůží. Přikývl jsem a posadil se. Neznám tradice těchto lidí, avšak, jelikož mne kněz ještě nevyzval ke slovu, asi nebude dobré příliš mluvit.
Asi po čtvrthodině čekání se kněz vrátil, třímající pohár vyroben z lidské lebky.
„Elixír je hotov mladíku.“ Zazněl jeho chraplavý hlas. „Pij, až do dna, aby byl trans co nejsilnější. Poté je to na tobě. Setkáš se s naším pánem a budeš čelit osudu. Hodně štěstí…“
Přikývl jsem na znak vděku a začal pít nazelenalou kapalinu. Chutné to zrovna nebylo, ale jelikož toho nebylo moc, nebyl to problém vypít. Chvíli se nic nedělo, avšak poté mne přepadly mdloby. Upustil jsem lebku a svalil se na lůžko. Nyní jsem v rukou božích.

Fark

„Montiere by měl být v téhle hospodě, alespoň podle Temné matky.“ Řekla Maria, když jsme dorazili do Bílého Průsmyku. Malé oázy míru uprostřed válkou zmítaného Skyrimu. Nedivím se, že se jarl odmítá přidávat na číkoliv stranu. Nechce, aby jeho lidé byli ohroženi boji, pokud to nebude nutné.
Den byl deštivý a ponurný, tudíž se dalo očekávat, že hospoda bude narvaná k prasknutí. Nikdo nechtěl moknout venku. Díky Talosovi, že jsme na sobě neměli zbroje Temného bratrstva.
U jednoho ze stolů seděl chlápek v uniformě legionáře, Rexus, Montierův osobní strážce. Nevypadal zrovna nadšeně. Maria se vydala k němu. Chtěl jsem ji následovat, ale zastavil mne chlápek v černém plášti.
„Dáme si turnaj v pití Farku?“
„Starej dobrej Sam, ne díky, teď ne. Mám tu „prácičku“. Ale pak se stavím, ten bordel co jsme nadělali posledně celý Skyrim dával do pořádku několik dní, myslel jsem si, že mě moje žena zabije.“ Sam se zazubil.
„Jooo ženský, ať už to je obchodnice, kněžka nebo zabiják, všechny jsou v jádru stejný. Tak ať vám ta „prácička“ vyjde.“
Došel jsem k Marii. Rexus nám řekl, že jeho šéf je ubytován vzadu.
Otevřel jsem dveře a potom za námi zase zavřel. Montiere seděl skleslý na židli. Když si nás všiml, zpozorněl a trhl sebou dozadu. Začal nám zakoktaným hlasem vysvětlovat, že on s vypálením naší svatyně nemá nic společného, že to nebyla past a že za to může zrádce v našich řadách. Maria jen protočila oči.
„Kde je?!“
„Kdo?!“ Klepal se Montiere.
„Kdo asi? Tančící troll? CÍSAŘ! Kde se teď nachází ten pravý?“ Montiere si oddychl.
„Takže… Takže kontrakt stále platí? Uf, dobře, jakmile se císař dozvěděl o atentátu na svého dvojníka, rozhodl se urychleně odplout ze Skyrimu, měl by však ještě být v přístavu, u města Samota! Pokud si pospíšíte, možná ho ještě zastihnete. Díky za vaše odhodlání.“
Maria se otočila k odchodu.
„Být tebou mám nachystané prachy…“ Pokrčil jsem obočím a vydal se za svou ženou.

Aniž bychom si toho tehdy všimli, u jednoho ze stolů seděl zahalený muž v temné zbroji, s kápí přes hlavu tak, aby mu nešel vidět obličej. Naproti němu seděl redguard s rudě zářícíma očima a jakýmsi bičem tvořeným ostrým řetězem, který používal jako zbraň.
„Jaký je náš další krok mistře? Najít a zabít Dovakhina? Dřív než jejich boj začne?“ Princ jen zavrtěl hlavou.
„Ne. Necháme je souboj rozpoutat. Věřím tvým schopnostem, ale drakorozený bude nejspíš chráněn silou samotného Akatoshe. Bohové chtějí, aby se dožil souboje s požíračem světů. Ne že by ho nešlo zabít, ale zbytečně bychom se namáhali. Navíc Alduin o to, abychom rovnováhu narušili, nestojí. Třebaže je požírač světů, pořád patří mezi jeho budovatele. Pokud budeme na drakorozeného útočit, paradoxně on sám se nám to bude snažit překazit… Ne. Musíme je zabít oba dva najednou. Až nastane chvíle jejich střetu, pošlu tě do Sovngardu a spojím svou mysl s tvojí. Tím tě budu na tu chvíli ovládat a vést, propůjčím ti všechnu svou sílu… A zničíš jak drakorozeného, tak Alduina. Starý řád se zhroutí a my nastolíme nový…“
„Jak přikazuješ, mistře…“

o něco později

Dorazili jsme k přístavu. Podle Cicera velitel Maro už tlačil zespoda sedmikrásky, avšak císař měl být stále relativně dobře chráněn. Stihli jsme se již obléct do svých zbrojí zabijáků, které nám měly umožnit lepší pohyb. K našemu zděšení však to první, co jsme při příjezdu do přístavu spatřili, byla odjíždějící císařská loď. Jedeme pozdě!!!
„Já to jen tak nevzdám!!!“ Zamračila se Maria a pobídla svého koně. „Počkej!!“
Všichni na molu jí začali uhýbat z cesty, někteří včas, jiní ne. Za zvuku šplouchání uskakujících lidí Maria dojela na konec mola a seskočila.
„Nedopustím, aby ten bastard odjel!!!“ Naplnila ji zuřivost. Jeden z námořníků začal vytahovat řetěz s kotvou.
„Postarám se o něj lásko, běž!!!“ Řekl jsem a natáhl tětivu luku, zatímco se na molo vyřítil dav strážných.
Když se má žena odrazila od mola a sevřela pevně kovový řetěz visící z boku lodi, námořník ve stejnou chvíli zakřičel a přeletěl přes palubu, když mu šíp probodl hrudník. Na jeho místo se sice vyřítilo dalších pět, jeden se snažil vytáhnout řetěz a další čtyři Marii jakýmkoliv způsobem, ať už kameny, dýkami či šípy, donutit aby se pustila, ale všichni postupně schytali šíp, ať už do hlavy, do krku či do hrudi. Maria se na palubu vyškrábala bez problémů.
„Hodně štěstí…“ Pousmál jsem se a vytáhl dvě dýky. Cestu z mola mi zatarasil dav legionářů s pár Thalmory. Zábava může začít.
„Ty jsi ten poslední, koho bych tu čekal, zrádče…“ Svraštil obočí vysoký elf, stojící v čele císařských vojáků.
„Doufám, že s tebou bude alespoň větší sranda než s Akemem…“ Zazubil jsem se a pustil se do boje.

Maria

Uf…
Konečně jsem se vyškrábala na palubu. Vyřítil se na mne sice člen posádky se sekerou, ale stačilo jen, abych vytáhla vrhací nůž a ledabyle ho hodila před sebe. Prostý námořník sebou ihned praštil.
„Jdeme na věc…“ Vytasila jsem meč a vydala se do spodních kajut.
„Neslyšels něco?“ Ozvalo se zpoza rohu, když jsem sestupovala z dřevěných schodů. „Podívám se…“
Objevil se přede mnou agent Pentius Ocatus, třímající meč. „Buď mi vysvětlíš odůvodnitelně svou přítomnost, nebo…“ Schytal vrhací nůž do krku. Chytil se za zranění, ze kterého se vyvalila krev. Zhroutil se na zem.

„Cc…cože? Ty jsi… Ty jsi ten naslouchač!!! Vůdce Temného bratrstva!!!“ Plešatý agent uskočil od stolu, u kterého ještě před chvílí hrál se svým mrtvým kolegou karty.
„Za tohle se stanu Marovým nástupcem!!! Zabít vůdce Temného bratstva… Sprovodím tě ze světa ty couro!!!“ Ušklíbla jsem se.
„Co nevidět budeš opět Marovým podřízeným, budete oba dva otroci v Sithisově říši. Pro patolízaly Aldmerského spolku totiž v posmrtném ráji pro císařské místa není…“
„Cha! Myslíš si že mě dokáže ženská jako ty zabít? Co? Myslíš si, že hrdlořez má na to, aby zabil nejlepšího bojovníka z řad Pentiuc Ocatus?!“
„Já tě nezabiju….“ Připravila jsem kouzlo a seslala jej na jeho mrtvého společníka. Ten se začal zvedat ze země, s nožem stále trčícím z krku.
„…tvůj přítel to udělá za mne…“ Agent s křikem začal bojovat proti svénu nemrtvému kamarádovi, i když pro něj asi nebylo lehké podruhé usmrtit někoho, kdo byl ještě před chvílí jeho společníkem.
„Hezky se tu bavte kluci… Já…“ Vykopla jsem dveře do císařovy kajuty. „…tu mám ještě práci…“

Zatímco za sebou jsem nechala krvavé peklo, zavřela jsem dveře a předstoupila před císaře.
Bělovlasý muž seděl u stolu a cosi zapisoval. „Čekal jsem tě.“ Svraštila jsem obočí. Tak klidný. Třebaže jej čeká smrt.
„Parchant jako ty by měl být vždy připraven na smrt. Bylo jen otázkou času kdy tě někdo dýkou polechtá na ledvinách…“ Císař upustil brk a opřel se o židli. Já jsem zatím rozlíceně švihla rukou a shodila všechno, co bylo na stole, na dřevěnou podlahu.
„Nač ten vztek? Já myslel, že Temné bratrstvo jsou pověstní svou schopností zabíjet bez emocí. A když už s emocemi, tak jste vy úchylové z toho přímo nadšení, smějete se. Copak dámo? Měla bys jásat, že tvé ostří ochutná urozenou krev. Budeš po dvou stech letech první, komu se to povedlo. Poprvé od doby, kdy Bájný úsvit přeťal niť života Uriela Septima osmého… Otce Martina Septima. Posledního z nich…“
„Martin nebyl poslední a ty to víš… Až moc dobře….“
„Hm… Patříš nejspíš mezi ony spekulanty a ty, kteří stále slepě doufají, že se ukáže tajný potomek Septimů, který nastolí řád a pořádek. Tseh… Co kdybychom se dohodli? Vám hrdlořezům jde stejně jenom o peníze. Tak… Kdo si tě najal? Kolik ti zaplatil za mou hlavu? Dám ti dvojnásobek, když tu svini zařízneš místo mě.“
Zasekla jsem meč do dřevěného trámu.
„Většinu kontraktů jsem plnila pro peníze. To ano… Ten tenhle… Tenhle je osobní starče.“ Stáhla jsem si kápi z hlavy, aby císař viděl mou tvář.
„Nepřipomínám ti někoho náhodou?“
Císařovy oči ztvrdly.
„Měl jsem mezi služebnými temnou elfku… Podobnou na tebe. Ale její otec byl vysoký elf a její matka temná elfka, i když to nešlo moc poznat. Až na její oči. Už si bohužel nepamatuji, jak se jmenovala…“
Bouchla jsem pěstí do stolu.
„Ta ELFKA byla MÁ DCERA REBEKA!!! Žili jsme tehdy s mým manželem v chudobě a nechtěli jsme, aby naše dcera žila s vědomím, že její rodiče jsou zabijáci. Tedy alespoň dokud by nedosáhla patřičného věku. Jelikož jsme vyžívali sotva s tím málem, co nám kontrakty vydělávaly, dali jsme ji k císařskému dvoru v naději, že se zde dočká lepšího zacházení, vzdělání a úcty. Třebaže nám bylo dovoleno ji navštěvovat jen občas, měli jsme ji rádi celým srdcem a doufali, že jednou budeme moci žít spolu jako rodina. Až nebudeme muset žít na okraji společnosti jako zabijáci. Z toho mála co nám zbylo jsme jí opatřili alespoň dobré šaty a další věci, které jí škrtilové u dvora dopřát odmítli. A co jsi udělal ty, když dosáhla věku, kdy se z ní stala mladá krásná žena?“ Podívala jsem se mu do očí.
„Udělals z mé dcery kurvu ty prase. Třebaže ses oženil a rozvedl hned několikrát, s těmi nejkrásnějšími šlechtičnami, ať už nordkami, bretonkami nebo imperiálkami, stále ti to bylo málo. Chtěl jsi poznat něco exotičtějšího. Začal jsi mou dceru sexuálně obtěžovat a ona nám odmítala cokoliv říct. Nechtěla, aby přišla o práci, protože na císaře přeci nikdo nemůže! Nechtěla, aby po nás kvůli ní šli císařští agenti!!! Musela mlčet!!! Musela mlčet, když jste si ji jako děvku půjčovali ty a tví prasáčtí aristokratičtí přátelé. A když si ji jednou při hrátkách umlátil k smrti, všude se tvrdilo že „spadla ze schodů“. Fark zuřil a trpěl smutkem zároveň. V době, kdy PRO TEBE proléval krev Aldmerů po celém Cyrodilu v době Velké války, mu přišel dopis o tragickém úmrtí jeho dcery. Jen já jsem věděla, že tomu bylo jinak. Já jsem nikdy manželovi neřekla, jak to bylo. Chtěl jsem, aby si ji pamatoval jako svou holčiku, kterou měl tak rád. Ne jako sexuální otrokyni, kterou jsi ty, a tví přátelé pošpinili svýma špinavýma prackama!!!“
„Zachránil jsem říši před zničením podepsáním Zlatobílého konkordátu! Co sejde na jedné špinavé kurvě? Měla být ráda, že jí byla dopřána na čest ulehnout s císařem!!!“ Vytáhla jsem meč z trámu.
„Podepsáním té listiny jsi zradil všechny, kteří za tebe bojovali a umírali. Včetně mého manžela, který neúnavně do poslední chvíle bojoval v Imperial City ještě hodiny poté, co zazněl rozkaz ke složení zbraní. Roky pro tebe bojoval. Jeho přátelé umírali v jeho náručí. Viděl zmrzačené mladé hochy, jak trpí. Zohavená těla. Málem zemřel. Málem jsem kvůli tobě přišla i o muže. To jak jsi mne připavil o dceru… To jsem nikdy nepřenesla. Tedy… Až doteď. Dnes bude dílo dokonáno. Za ta léta jsem všechny ty prasáky vyhledala a vlastnoručně odpravila. A nyní je řada na vás „veličenstvo“. Nikdy nepochopíš, jaká to je bolest, když přijdeš o dítě… O dítě které jsi tak dlouho nosil pod srdcem… Tu bolest ti ukáže až Sithis…“
Císař vytáhl krátký stříbrný meč.
„Nechť vyhraje ten lepší…“
Boj byl krátký, v podstatě jsem odrazila jenom jeden výpad a poté ho čelem udeřila do obličeje, se zlomeným nosem dopadl na stůl a prohnul se. Pokusil se zvednout ruku s mečem, ale má rána způsobila, že když se mu do zápěstí zakouslo ostří mé zbraně, byl nucen tu svou upustit.
Chytila jsem ho pod krkem a shodila ho na zem. Zapíchla meč do podlahy, klekla si na něj a začala ho mlátit pěstmi.
„Jediné, čeho na tomhle všem kromě smrti své dcery lituji je fakt, ŽE TEBE zabiju jen jednou!!!“ Mé ruce v rukavicích sevřely jeho hrdlo a začala jsem ho dusit. Odpor byl zbytečný. Začal v obličeji postupně modrat, naběhly mu žíly v očích. Asi po minutě utrpění, způsobeného pomalým udušením, vydechl císař naposled. Je po všem.

Při odchodu z lodi jsem na mrtvolu naposledy pohlédla.
„Ani zdaleka jsi netrpěl tak, jak trpěla má holčička… Jak jsem trpěla já… Sithis snad vše vynahradí… Nechť navždy bloudíš nicotou…“ Převrhla jsem poté všechny svícny v místnosti a kajutu zapálila. Stihla jsem ho ještě prošacovat, zda u sebe němá něco užitečného, avšak kromě pár septimů a jednoho podivného amuletu u sebe nic neměl.
Amulet… Proč ho jen neměl na sobě? Zavrtěla jsem hlavou a zkusila si ho uvázat. Nešlo to. Pokaždé, když jsem to zkusila, sklouzl mi z krku. „No co, alespoň mi za něj snad nějaký kupec dá pořádný balík…“ Schovala jsem ho do kapsy a vyběhla na palubu. Došla jsem k zábradlí.
Fark, tam dole na vodě už čekal. Krvácel z pár lehkých poranění, ale nebylo to nic vážného. Podařilo se mu ukrást jednu loďku a doveslovat k císařské lodi. Super, alespoň nemusím cestu zpět plavat, voda je tu dost studená.
Slezla jsem po řetězu k němu dolů.
„Dokonáno?“
„Dokonáno. Je mrtev. Můžeme se stavit pro odměnu, má lásko.“
„Tak se mi to líbí, hezky při západu slunce nad večerem, jen ty a já v malé veslařské loďce v divočině Skyrimu. No není to romantika?“ Zazubil se na mě Fark. Musela jsem se pousmát. Měl pravdu, slunce už pomalu zapadalo, ale stále nás osvětlovalo takovým tím zvláštním večerním světlem. Nebýt té hořící lodi plné zmasakrovaných mrtvol za námi, dalo by se tomu říkat romantika.
„Koukej, co jsem u císaře našla. Nějaký podivný amulet.“ Podala jsem mu ho.
„Nedá se ale nosit, pořád mi zklouzává… Asi proto ho neměl na krku.“ Fakt vytřeštil oči.
„Mario… Vždyť tohle je AMULET KRÁLŮ!! Tak přeci jen nebyl při Oblivionovské krizi zničen!!! Přeci jen stále je naděje!!!“
„Jaká?“
„To že Amulet králů stále existuje, znamená, že stále je někdo, kdo jej může nosit. To znamená, že zde, v Tamrielu, stále žije potomek Septimů!!!“