#1151
Matthew:
Poděkoval jsi duchovi a pomalu, s důrazem na opatrnost jsi se vydal k nedalekému rudému světélku. Sice ti ten kámen tolik nepomáhá, ale jak jsi brzo zjistil, tak i na okraji lesa je velké množství kořenů a občasně jsou zde k nalezení i pařezy. Buďto jsi na mýtině, nebo prostě na okraji pokáceného lesa. Bez kamínku by jsi mohl tolikrát upadnout či zahučet do závěje, že by i takový kousek mohl být děsivě obtížně schůdný. S porovnáním na předešlou cestu se ti zdá, jakoby se ta kytka, která by měla růst u světýlka chtěla takhle bránit. Nakonec ses ke svému cíli dostal, ještě než sis klekl k zářícímu světlu, tak se ti z čista jasna vybavila vzpomínka na sirodčinec, kde ti zakazovali pod výhružkami typu sežrání vlky nebo zakopnutí o bludný kořen, vycházet ven do lesa. Klekl sis ke světýlku a opravdu pod ním roste květina podobná té co ti ukazoval onen obchodník. Světlo se po utrhnutí rostliny rozplynulo, jako by to byla umírající duše květiny. Jen co zmizelo to jedno, tak se kus dál objevilo další. Další světelná kulička však nebylo to jediné co se objevilo, jelikož za tebou zaplálo matné rudé světlo a ozvalo se. "Co znamená to slovo co jsi řekl? něco jako ... stát ale jinak." zeptala se zvědavě.
Adrian_S:
Čekáš u ohně. Jeho teplo je tak příjemné na rozdíl od zimy co byla venku, že jsi se dostavil pocit únavy. Od zajetí jsi vlastně nic nejedl, jen se trochu napil a také sis prakticky moc neodpočinul. Dralo se na tebe zívnutí, když se náhle z jeskyního tuneu, který jsi šel předtím prozkoumat, ozvalo slabé zaškrábání. Nejdříve sis nebyl jistý, jestli se ti to jen nezdálo. Už sis začal říkat že se ti to opravdu jen zdálo, když se odtamtud ozval úplně stejný škrábavý zvuk. Okamžitě se u tebe ztratila únava a snažil ses zahlédnout, co se tam tak může dít s připravenou krystalovou šipkou. I kdyby byl den, tak by bylo asi obtížné v téhle tmavé jeskyn a oslepen ohněm něco v temném koutě zahlédnout. Škrábání se ozvalo potřetí, připadá ti to jako zvuk, který se line když něco škrábe o kámen. Může to být cokoliv, od krysy až po plazící se a tobě z minulosti dobře známou masožravou rostlinu.
Aurelius:
"Sbohem." pouze odvětil mág, otočil se a jakoby se nic nestalo, se začal věnovat něčemu jinému. Vyšel jsi z místnosti a prošel okolo prázdného pultu směrem ven. Když jsi zatlačil do dveří, aby se otevřeli, ucítil jsi v zádech takový ten pocit, jakoby tě někdo sledoval. Otočil jsi se, ale nikdo tam nebyl. Asi se ti to jen zdálo, tak jsi otočil a chtěl otevřít dveře, avšak zarazil jsi se, jelikož přímo na dveřích je připnutý lístek zažloutlého papíru. Jak se tam mohl tak rychle objevit, nebo kdo ho tam dal, to ti je záhadou. "Máme několik věcí, které bychom měli probrat. Přijdi za mnou co nejdříve. Najdeš mne v místnosti vedle portálového sálu kde jsi byl. Tenhle vzkaz po přečtení znič." Vzkaz musel být psaný ve soěchu a tmavým černým uhlem. Nikdo pod ním není podepsaný, ale je přišpendlen na dřevo zvláštním, dýkovitým tyrkysovým připínáčkem.
Tondulín:
Vrabčák se dobelhala k vašemu hloučku okolo Tase, chvilku na něj zírala a nakonec zachytila i tvůj prosebný pohled. Pokrčila unaveně rameny "Nedokážu pro něj nic víc udělat, snad jen tohle ..." řekla a povytáhla z pouzdra na opasku jeden z nožů. Otočil ses na Tase, který v tu chvíli svištivě vydechl a z rány s šípem zabublala krev. Přiložil jsi mu ruce k hlavě, při doteku Tas bolestně zasténal, to je ale asi jediné co jeho rozteklé hlasivky ještě dokážou ... ukončil jsi to rychlým trhnutím ... ozvalo se lupnutí a svištivý dech ustal, místnost se ponořila do hávu ticha, nikdo z přítomných nekonečnou chvilku nepromluvil. Vrabčák zašátrala pod koženou hrudní zbrojí a vytáhla amulet. Zašeptala několik slov se zavřenýma očima a zase ho schovala, byl to amulet se symbolem boha, kterého ale přesně jsi nestihl zjistit. Velitel rytířů udělal ve vzduchu rukou jakési gesto a prořízl ticho svým hlasem "Jeho duše je již s bohy, nechť se o něho postarají." Za tebou jsi uslyšel zacinkání zbrojí, na což hned Ornill reagoval. "Aby jeho ztráta nepřišla nazmar, musíme pokračovat." Rytíři se zvedli, někteří nasadili sundané přilby a seřadili se za velitelem, ten se ještě otočil. "Pokud s námi nechcete pokračovat, nebudu vám to mít za zlé." Vrabčák se podívala nejdříve na tebe a pak na něj. "Já s vámi půjdu! Dokončíme co jsme začali, jen si něco vyřídím." Řekla rozhodně a sebrala ze země jeden z mečů odpadlých po souboji. Zamumlala pár slov a čepel meče zazářila ohněm. Přešla ke stále zamrzlému barmanovi, který se ještě stále pod vrtvami ledu šklebil a prohnala mu meč hrudí. Udělala to ve spodní části plíce, je to smrtelná rána, ale ne okamžitá ... tam kde se meč svými plameny dotkl, se led roztavil a spálil bledou kůži, krev se v tom místě také rozmrazila a trochu jí steklo po rukojeti. V tu dobu Vrabčák mířila k východu s tasenými dýkami a vražedným pohledem v očích.