#1141
Matthew:
Nejspíše jsi za tmy došel k úpatí hory (6/6). Se svým vnitřním bojem si nakonec uchopil pevněji kamínek a křikl. Poté sis kámen dal k hrudníku a po chvilce strávené se zavřenýma očima, jsi se nadechl a opět obě oči otevřel. Před tebou stojí ona, holčička, která je s tebou momentálně provázaná. Z jejich rozšířených očí jí stékají potůčky krve, ale už nebrečí, jen se na tebe dívá a pak sklopí hlavu. Krev pomalu mizí a další jí z očí místo slz neteče, jen tam stojí a dívá se do země. "Našel jsi mojí maminku?" Zeptá se smutným nepřítomným hlasem jako ze záhrobí. "Možná vím kde maminku můžu najít ... ale nemůžu daleko od toho kamínku ... a cesta je tak daleká ..."
Adrian_S:
Napil ses vína a vzal si jeden z hořících klacků z ohniště s úmyslem prohlédnout si jeskyni. Když jsi poodešel, tak se kolem tebe udělala větší tma, jelikož plamen z klacku nebyl tak silný, aby osvětlil větší část okolí jako ohniště. Vydal ses se směrem, kde jsi zahlédl potůčkem vytvořený skalní tunel na opačné straně jako vyčnívá východ ven na zasněžený povrch. Tma se občas zdála neprostupná, to bylo nejspíš kvůli louči a jejímu světlu, ale lepší než jít v úplné tmě. Okolo tebe se občas klenuli Stalagnáty, nebo jsi tu a tam občas málem dal stalaktitem o hlavu, ale díky světlu jsi ještě stihl včas uhnout. Několikrát ti i káplo z oněch vápenatých výrůstků na stropě, pár studených kapek na roucho, či nepříjemně za krk. Při tvém občasném ohlížení se Veskim zdá v pořádku, stále tam leží stejně jako předtím. Když ses dostal až k místu, kde potůček onen vchod, který je dostatečně velký že jím projde vzpřímeně každý normální člověk, vyhloubil do skály, tak ses od ohně celkem vzdálil. Stal se z něho takový svítící bod ve vzdálené tmě se schouleným odpočívajícím tělem. Otočil ses k průchodu a nemohl sis nevšimnout několika rýh na okrajích tunelu. Na podlaze je tenká rýha z dob, kdy tudy ještě potůček slabě tekl a dále si snažil cestu neúprosně zarývat do kamene, dokud úplně nezamrzl či úplně nezměnil svoje koryto. Rýhy vypadají, jakoby vedly i dál do temnoty v tunelu, ale nejsi si jistý čím nebo jak byly vyryty. Tunel vypadá až moc dobře průchodný na to, že byl vyhlouben vodou, možná ho někdo před dávnou dobou ještě upravoval. Také sis všiml, že kromě několika nově rostoucích stalaktitů ze stropu se tunel mírně svažuje dolů, aby mohla dávno minulá voda téct.
Aurelius:
"Tvoje jméno je mi bohužel neznámé." podotkl když ses představoval, víc ale nenamítal a nechal tě mluvit. Naslouchal bedlivě, schválně k tobě ještě natočil hlavu více uchem, jelikož je asi trochu nahluchlý. "Zajímavé ... vskutku zajímavé ... uvězněn myslíš nějakým teleportem mladíku? Pokud ano, tak by se jejich stopa dala nalézt ... bohužel ale ne od nás." Zamyšleně vytáhl jednu ruku a začal si hladit vousy. "Mágové ve věži jistě sledují magické anomálie, ale věž je na druhé straně Ledových plání, máme tu teleport, který vede přímo do veže ... ale jeho využití něco stojí. Ale nejsem ten kdo čaruje a teleportuje, to by jsi musel za mistrem Sartinim sídlícím hned támhle za rohem a který to ovládá mladý muži." Po krátké odmlce položil ruce na pult. "Tak by se dali tvojí společníci vystopovat, obávám se že ti více již nepomůžu, tedy pokud by jsi nepotřeboval nějaké alchymistické přísady či magické pomůcky, dokonce i lektvary tu máme!"
Tondulín:
Otočil ses a odešel k hloučku lidí. Už z dálky bylo vidět, že je něco v nepořádku. Přistoupil jsi až k ostatním rytířům a spatřil Tase, nebo spíš jeho pozůstatky, ležící na zemi. Jeho tělo je ohořelé od ohně a doničené mrazem, v místě kde byla hruď a která se ještě slabě zvedá se svištivým vzduchem když se Tas nadechuje, trčí černý, taktéž spálený šíp. Barman s lukem střílel očarované plamenné šípy, trefil se tak přesně, že magickému ohni netrvalo dlouho aby sebou obalil Tase. Mrazivé kouzlo, které předtím seslal muselo led uhasit, ale bylo až příliž pozdě na to aby ho tím ještě nechtěně stihl zachránit. Ornill se na tebe podíval "Viděl jsem již mnoho smrtí, můj mág je bojový, není to léčitel. Takováto zranění už jsou pouze v rukou božích ... jediný způsob jak mu ulevit je skončit to." neradostně odpověděl. Gestem ukázal dvěma rytířům, přičemž jeden byl na té stráži a druhý předtím opečovával Vrabčáka, aby šli prozkoumat kus pokračujících kobek. Vrabčák se již také zvedla a rozhlížela se okolo, jako by se probudila z dlouhého spánku.