---

Kapitola 17 - Krvelačnost upíra

Blížil jsem se stále blíže těm zvukům, až jsem dorazil do úzké a tmavé uličky, která vedla přímo na náměstí, odkuď vycházely hlasy lidí. Ve chvíly kdy jsem chtěl vyrazit se nasytit, něco ve mě přemohlo ten chtíč a já se proměnil zpět v člověka. Nevím co to bylo, ale když jsem se podíval na palác, stojíc v čele náměstí, ztratil jsem dech. Stál tam! Ten šmejd, tam stál se svými věrnými pobočníky, i ten had Igor stál vedle Samaela. "Jak to že přežil!? Vždyť jsem se ujistil, že nedejchá!?" říkal jsem si..

Fanatici

Nechápal jsem to, musel jsem se dostat blíž kněmu. Sice mám na sobě jen trochu potrhanou košily a kalhoty, ale to se v davu dokonale ztratí. Vstoupil jsem opatrně mezi stovky lidí, a kráčel kupředu, blíž k němu. Lidé pořád hlásaly jedny a ty samé slova , cituji "Samael nás spasí, ať žije Samael!".

Zjištění

Lidé byly všude kolem něho, všichni mu byly podřízeni, všude byly pochodně a tudíž dávaly hodně světla, snad si mne nevšimnou. Přiblížil jsem se, jak nejblíž to šlo a zjistil jsem, že Samael drží něco v rukou. Je to gleid nebo-li popravčí list s hledaným. Můžete hádat kdo je právě hledán....
Já. Přečetl jsem si to celé a odměna na mou "živou hlavu" byla vyčíslena na deset tisíc dukátů a jako bonus rozlehlé pozemky u pobřeží Anglie. Můj trest má být mučení, následné vykastrování, a nakonec to "nejlepší" upálení za živa. No, řeknu vám moc se mi to nezamlouvalo.

Poddaní promlouvají ke svému pánu

Nechápu jak je možné, že jsem si toho nevšiml dříve. Na to kolik lidí bydlí v Londýně bych čekal spíše, desetitisíce lidí na náměstí, namísto nějakých pět set. Ale pak jsem si něčeho všiml, na náměstí byly jen Samaelovi podřízení. Samael pronesl pár slov, ihned se dočkal odezvy od svých poddaných. Promlouvaly dlouho ke svému pánu. Já jsem přemýšlel co by jej mohlo porazit. Taková armáda... To jistě nebude všechno, určitě se k němu přidají další. V duchu jsem si říkal "jen ať jsou mí věrní zdraví".

Na věčnost

Náhle všichni přestaly mluvit, stály nehnutě a dívali se směrem k Samaelovi. Ten něco očividně "zavětřil" a očima prohledával dav. Našel mě! Chvíly se na mne upřeně a nenávistně díval, ale pak napřáhl ruku se vztyčeným prstem, směrem ke mě a pronesl nahlas "To je on! Chyťte ho!". Všichni se na mě vrhli, ale já jsem se bránil, v tu chvíli mě napadla myšlenka se proměnit, jednodušeji bych jim utekl. Už mne drží... Několik lidí mě táhlo k Samaelovi.

Bezvýchodná situace

V momentě když jsem byl pár metrů od něj, se zvíře ve mě znovu probudilo, ale připadalo mi, že ne samo, ale že jsem tu proměnu ovládal. Proměnil jsem se... Odhodil jsem lidi, kteří mne drželi.... Samael zařval "Zabít!". Jak rozkázel, tak se také začalo dít, celý dav se na mě hrnul. Začal jsem utíkat co nejrychleji to šlo, ale zdání klame... Do každé uličky, kterou jsem chtěl utéci, přiběhli další lidé. Nebylo kudy utéct....

Budovy....

Musel jsem něco v rychlosti vymyslet.... Vyšplhal jsem na jeden z domů, běžel jsem po domech, přeskakoval je, řítil se do bezpečí lesa.
Když jsem byl už na okraji města, pronásledovatelé po mě střílely, ale to mi jaksi neubližovalo. Pronásledování skončilo, běželi za mnou jen na okraj města, ale já už byl v tu chvíly v lesích. Tam jsem se proměnil zpět, podíval se na město, byl slyšet jásot, řev i křik. Po tomhle dobrodružství jsem běžel zpět do srubu. Přichystat vše potřebné pro další útok na tyranii.



Příčinu Samaelova přežití se dozvíte v dalších kapitolách. Pokud jste tedy nerozluštily nadpisy.*pes*

Nemyslím, že je to bůhvíjak dobré, ale zase ani špatné. Doufám, že Vám se to bude alespoň trochu líbit.;)


Po vzoru ostatních, tady máte taky dárek!*.*