---

Nadpis epilogu vám dojde až po jeho přečtení.:

Epilog - Lucius praví: "Před minulostí a budoucností kaj se, neboť hříchy dávné i příchozí budou nemilosrdně potrestány"

Popíšu ti, jak jsem se ocitl z vysoce postaveného a váženého šlechtice, v roli samotáře a pomstychtivého muže.
Začněme...

Kdysi dávno, ještě před vzporou, jsem zastával funkci velitele osobní gardy krále Anglie. Král mi vždy důvěřoval a proto se mi se svými trablemi svěřoval poměrně často. Když potřeboval někam odcestovat, má garda jej doprovázela, v čele se mnou.

Mé varování

Když se Samaelova rodina začala vytrácet nebo-li umírat, varoval jsem krále před ním, protože jsem cítil, že on se nevzdá dokud se nepomstí. Jeho rodina umírala pod rukama neznámého vraha, možná je to ten samý, který vraždí v ulicích Londýna, jelikož podobnost mezi nimi byla vícenež jen zanedbatelná.

Blížící se hrozba....

Samael sice našel zdánlivá vodítka k vrahům své rodiny, ale po bližším zkoumání důkazů, se projevily tyto vodítka spíše jako, doměnky, a výplody fantazie, možná z důvodu úzkosti a pocitu bezmoci, když zůstal sám na světě bez své rodiny. Začal ty lidi vraždit, byly v nich i politici, členové královy osobní gardy, šlechta. V tomhle ohledu si, ale nechtěl král nechat poradit a byl utvrzený v tom, že když jej nechá zavřít do nejhoršího anglického žaláře, zbaví se ho jednou provždy.
Mýlit se je sice lidské, jak se rádo říká, ale v tomhle případě se to nemělo brát na lehkou váhu...

Vzestup a pád

Po jeho uvěznění se vše zklidnilo, král se mi potom vysmál, že jsem příliš opatrný. Ale já čekal, že se něco stane. Proto jsem se vydal, s několika muži k jeho vězení. Své nejlepší vojáky jsem raději nechal u krále. Stál jsem u jeho cely pozoroval jej. Nic mi nepřišlo neobvyklé, snad jen, že měl dobrou náladu, pořád se smál a dělal si ze všech srandu, připadal mi jako fanatik. Své vojáky jsem nechal uvnitř vězení, jen pro jistotu a jel jsem pryč na naší základnu. Na základně jsem se probíral spisy jeho vraždami, motiv byl pomsta to věděl ostatněkaždý, ale nějaké pádné důkazy zde nebyli.

Za týden, v noci...

Každý den, každičkou noc jsem seděl a přemýšlel proč zrovna tihle, pak mi to došlo. Byly to klíčoví muži, k dosažení moci, králův rádce, bankéř, správce paláce kde panoval král, ti všichni zemřeli a i další. Jen mi nedávalo smysl, proč i pár členů mé jednotky. Možná nás chtěl oslabit a tím i králu ochranu. Ale proč by se nechal zatknout, bez boje? Tím, že ve vládě chyběli důležití mocnáři, se rozpoutaly spory, o to kdo převezme jejich funkce, zřejmě nás chtěl rozeštvat a poslat proti sobě. Najednou mi všechny detaily začaly dávat smysl, ale té noci to vše už bylo zbytečné...

Pevnost padne

Té noci ke mě do kanceláře přiběhl voják s dopisem, který měl hlídat Samaela ve vězení.... V dopise stálo, že Samael obsadil pevnost, s těmi největšími živly Anglie a že ničí okolní vesnice.

.... "NÉ!"

Z naštvání jsem shrnul ze stolu vše, po té ho i převrátil... Byl jsem naštvaný jako již dlouho ne, okamžitě jsem vyrazil ke králi oznámit mu to. Král jen poslal pro generála armády, a ten poslal na pomoc vesnicím pár legií vojáků. Žádní jezdci, střelci, jen pěšáci.

Vojáci padli

Generál s králem stále posílaly jen nezkušené vojáky po malých počtech. V číslech to vypadalo takto: 300 vojáků proti 550ti hrdlořezům. Neměli šanci, královi vojáci docházely a proto nechal Londýn opevnit. Ulice zely prázdnotou, jen vojáci na nich pochodovaly. Radil jsem královi, aby mě nechal vyjet s alespoň tisíci muži. Ale vynadal mi a považoval mě za vzbouřence, byl v koncích.

Padne-li Londýn, padnu i Já...

V paláci se to hemžilo najednou rádci, kterým král naslouchal, neznal jsem je, zdálo se mi, že spíše patří k té druhé straně. Nemohl jsem tam být, pokaždé když jsem protestoval, že je všechno špatně a vypadá to zdánlivě dobře, přitom je to daleko horší, mě vyhodily. Mě velitele královy osobní gardy, my kteří jsme za něj několikrát šli vztříc smrti bez ohledu na následky, takhle se nám odvděčí? Ne!

Noc smrti

Svolal jsem v noci pár svých věrných, bylo nás osm, ano tak málo nás zbylo, všichni a všechno nám brali, i domovy, drtivá většina šla s králem s nadějí na lepší zítřky. Sešli jsme se pod naší základnou, v tajné místnosti, kde se dělaly plány bitev a cest, o které vědělo jen pár vlivných lidí. Dělal jsem dlouhý a smutný proslov, jen závěrem: "Vy jste mí poslední věrní, nikdo už nás nepotřebuje, nevěří nám, neposlouchají naše rady, berou nám i naše domovy. Proto jsem se rozhod, že se rozejdeme. Ovšem jen dočasně! Až bude opět o nás Anglie stát a potřebovat, budeme připraveni položit za ni život.... Král zemře, to víme všichni, my už to ale nezměníme. Proto vás chci požádat, schovejte se do ústranní, držte se stranou, žijte potichu, já se taky uchýlím k poklidnému vyčkávání. Teď už jen, zbohem vojáci!" S těmito slovy jsme všichni složily zbraně a zbroje, uložily jsme je do tajného trezoru. Všichni mí věrní se rozešly, potichu, nikdo neřekl ani slůvko, každý jiným směrem se vydal. I já.

Když se všichni rozešli na své cesty, vydal jsem se projít kolem paláce. Byla panika, vojáci běhali dovnitř po desítkách, řvali "král je mrtev!". Čekal jsem to.... Šel jsem se schovat před příchozí nevyhnutelnou hrozbou...
Do města vtrhly přívrženci Samaela, pálily, zabíjely lidi po desítkách a snad i po stovkách, znásilňovali ženy a děti, pak vzali útokem i palác a naší základnu. Za pár hodin bylo po boji, sice se ještě na několikam ístech bojovalo, ale nemělo to dlouhého trvání.... Duch Londýna i samotné Anglie byl uspán.

To je můj příběh, tak to celé začalo. Mé jméno jsem už dávno zapoměl, ale začal jsem si říkat Lucius....



Snad se vám líbí tenhle Epilog k hlavní postavě.

Komentáře jsou vícenež vítány.