---

Kapitola 16 - Můj nový život má stinné stránky, neb i kladné.

Následující večer....

Po probdělé včerejší noci, a následným prospaným dnem, jsem se probudil večer v denD.
Večer, v jehož stínu jsem se probudil, byl bez mlhy, sic jasné oblohy, ale já viděl to co jsem nechtěl, poprvé v životě. Úplněk byl na spadnutí, vše naznačovalo, že se stane něco zlého, ale nejen mě. Něco mě užíralo zevnitř, takový špatný pocit, jsem ještě nezažil. Svlékl jsem se jen do košile a kalhot, ale masku si nechal na obličeji. Zatopil jsem si v krbu, otevřel jednu flašku co stála v polici a popíjel, doufajíc, že to čekání urychlím.

Do půlnoci zbývá bezmála dvacet minut...

Venku jsou vidět světla... Zařval jsem na něj, ať už to byl kdokoli..."Okamžitě jdi rychle pryč nebo se stane něco zlého, prosím!"
Stále kroky... když v tom někdo klepe na dveře srubu... "Vypadni!" řvu... Šel jsem k oknu podívat se kdo tam je. Několik osob stálo před srubem, s pochodněmi, obcházejí srub, koukají do oken, aniž by mne viděli. Klepou i na okna... řvou"Otevři! To je náš srub!"

Nešťastná nehoda

Neustále klepou, bouchají, do srubu, i řvou abych jejich místo opustil. Něco ve mě se začalo svíjet. Mám křeče v břiše, ve svalech... Šel jsem se podívat do okna na nebe... Měsíc vyšel v celé své kráse a tajemnosti, už to začalo.

"Vypadněte!!"

Vykřikl jsem v poslední chvíly. Hlava mi třeští bolestí, šlachy se napínají, trhám si oblečení, neovládám své pohyby. Ruce a nohy se mi zvětšují, hrudník se rozšiřuje, svíjím se na zemi v bolestech... Držím si hlavu, jelikož bolest je neúnosná.... Hlava se mi změnila, vidím rudě, jako krev. Ochlupení celého těla vzrostlo, paže i nohy jsou dvakrát větší. Jsem vyšší, dotýkám se stropu srubu hlavou. Najednou jsem ucítil hlad a něčí strach.... Cítil jsem se jako znovuzrozený, vůbec nic mne nebolelo, dokonce i slyším. Bouchání na dveře... Něco v hlavě mi říkalo, abych to nedělal, ale zvířecí pudy jsou silnější. Vyju, co nejhlasitěji mohu... V tu chvíly se rozletěly dveře a vtrhly do srubu lidé, zakřičely hrůzou, a dali se na útěk... Zavrčel jsem a započal hon na lid. Utíkali dlouho, a rychle, ale ne dost.... Prvnímu jsem svými drápy, "pošramotil" záda, že mu byly vidět téměř žebra... Další na porážku....
Chytal jsem je lehce, jako když gilotina sekne hlavu odsouzenci. Všechny jsem rozsápal, krev stříkala, střeva lítaly, řev bolesti se prolínal temným lesem, poslední se blížil Londýnu.

Kdo bude v Londýně dřív....?

Utíkal jsem za ním, hrál si s ním, kořist již nemohla... Neměla sílu už běžet, unavila se, uchlácholil jsem ji. Pár desítek metrů před Londýnem, muž padl k zemi vysílením, již nemohl vzdorovat. Stoupl jsem si před něj na všechny čtyři a začal jsem mu trhat břicho, nohy, ruce... Blížil se jeho konec, chraptěl, sotva žil, nakonec jsem mu utrhl hlavu....

Londýne kaj se!

Nevnímajíc vnitřní pocity, jsem vyrazil do Londýna, něco ve mě mi říkalo "nedělej to!", ale příroda je zrádná.
Běžel jsem po mostě, stále byl ve mě hlad a chtíč neustával..... Nikde nikdo, v tom byl slyšet křik, řev, rozhlas... Vyrazil jsem za těmi hlasy, jak příroda poroučela... Instinkt mě řídil směrem k těm hlasům, něco ve mě sice neustále protestovalo, ale nebylo to nic platné.




V příštím díle: Krvelačnost upíra

Inspirováno částečně filmem Vlkodlak (2010)



Snad se líbí. Mohlo to být o hodně delší, ale po předchozích zkušenostech, jsem nechtěl nic uspěchat a tím i zkazit.