---

Assasíni

Alex

„Leonardo, co jsem já, Maria, otevři!!!“ Temná elfka bouchala pěstí na dveře, zatímco já a Grog jsme dávali pozor na ulici, jestli nepřitahujeme pozornost strážných. Po cestě do hlavního města Mariiny výhružky trochu ustoupily. Její podezření a vražedné pohledy však ne.
„To bude na dlouho…“ Zamručel ork a protočil oči
„Minutku… Heslo?“ Ozval se hlas zpoza masivních dveří.
„JDI DO HÁJE S TĚMI SVÝMI HESLY LEONARDO!!! JSEM TO JÁ, MARIA!!!“
„Jak ti to můžu věřit, má drahá polovičko?“
„Jestli do deseti sekund neotevřeš, tak tě učiním neschopným plnit manželské povinnosti!!!“ Cvakl zámek a dveře se otevřely.
Stál v nich muž, asi o půl hlavy menší než já, černoch. Jeho relativně dlouhé vlasy byly spletené do bezpočtu malých copánků, na sobě měl řemeslnický pracovní oblek. Podle všeho jsme ho vyrušili od práce.
„Kdo je ten mladík?“ Podíval se na mne a poupravil si brýle.
„Bude tu s námi chvíli nocovat… Neboj, je neškodný…“ Maria vstoupila dovnitř, za ní Grog. Chvíli jsem váhal, avšak na Leonardovu výzvu, abych pokračoval jsem vstoupil taky a hostitel zavřel a zamkl dveře.
„Už je to doba co jsme měli naposledy hosta… Zrovna jsem dodělával jeden ze svých pokusů, nečekal jsem, že se vrátíte tak brzy.“ Muž tmavé pleti políbil Mariu na tvář.
„Byli bychom doma ještě dřív, nebýt „komplikací“. Všechno ti povyprávím drahý, avšak teď se musím přestrojit a hodit na sebe něco pohodlnějšího…“ Pohladila svého manžela po hlavě temná elfka a zmizela v nejbližších dveřích.
„Ehm… Grogu, je ti jasné o čem máš našeho hosta poučit, že ano?“ Podíval se na mne Leonardo poněkud podezřívavým pohledem.
„Že pokud něco vykecá strážím tak jeho koule budou do čtyřiadvaceti hodin žrát piraně? Myslím, že mu to došlo… Nebo ne?“ Zazubil se obrovitý zelený válečník.
„Nezdržím se tu dlouho, jen pár dní než vypluje loď do Valen… Chci říct Rumportu…“ Na poslední chvíli mi došlo že Bolmota asi Grogovi a Mariini společníci nebudou vítat dvakrát s nadšením, ale Leonardovi došlo, co mu dojít mělo. Netrvalo to ani dvě sekundy a už jsem měl ostří na krku.
Byla to ale nějaká divná dýka, Leonado jen trhnul rukou a čepel mu vyjela z rukávu. To možná byl taky důvod, proč jsem nestihl nic udělat a jen tupě zíral na kus ostré ocele na mé krkavici.
„Valencie, takže Bolmot jo? Mělo mne to hned napadnout!!! Tmavé vlasy a světle hnědé oči, každý vás hned pozná! Spolupracují s císařem, měli si vybrat někoho méně nápadného!!!“ Už jsem cítil, jak mi černoch probodává krk, když tu ho Grog odtrhl.
„V klidu… Říkám, je neškodnej. A třebaže je Bolmot, císařští mu chtěli useknout hlavu stejně jako nám…“ Leonardo opět jen trhl rukou a dýka se vrátila zpět do rukávu.
„Useknout hlavu? Takže to byly ty komplikace, o kterých mluvila Maria? Císařští po něm jdou?“
„Spíš ho nepoznali. Ale… Zajímalo by mne…“ Grog pustil Leonarda a podíval se na mne.
„Proč se vyhýbáš strážím ve městě? Hledaný určitě nejsi, sebrali tě jako vandráka co se nachomýtl nedaleko rebelů… Tady by tě poznali a byl bys v pohodě v bezpečí u kámoše císaříčka.“
Odpověď nebude dvakrát jednoduchá. Musím říct něco, co ty magory uspokojí, ale zároveň ne celou pravdu.
„Řekněme, že císař neví tak úplně o mé přítomnosti. Pokud se člen klanu Bolmotů nebo jejich zástupce vydá do některé z provincií pod jeho nadvládou, musíme to oznámit. Protože vztahy poslední dobou docela skřípou. Navíc bych netoužil po tom aby patron našeho rodu se dozvěděl o tom že jsem opustil místo svého působení a vyptával by se, co jsem dělal za hranicemi v Zamarii takže…“
„Prostě a jednoduše děláš kontrašpionáž, neboj, došlo nám to. Alespoň mě.“ Uslyšel jsem hlas za sebou. Maria zrovna vyšla ze dveří. Místo kápě měla na sobě obyčejné šaty, ve kterých připomínala každou druhou ženu, kterou bylo možné potkat na ulici.
„To se nám hodí ,Alexi, ty nevykecáš nic o nás a my naopak zařídíme, aby se císař nedozvěděl o tvém malém dobrodružství… Ale budeme chtít něco na oplátku za pohostinnost.“ Usmála se, přičemž na mne vycenila své špičáky. Z té ženské šel strach.
„Informace o našel klanu vám poskytnout nemůžu…“ Opřel jsem se zády o zeď a kontroloval odstup od svých tří hostitelů. Každou chvílí jsem totiž očekával že mi jeden z nich vrazí do krku nějakou ostrou věc. Jejich oči na mne byly celou dobu upřené a probodávaly mne pohledem.
„Na nějaké informace ti kašleme. Řekněme, že chceme malou „laskavost“.“ Maria se posadila na jednu z židlí v chodbě, kde jsme se nacházeli, a dala nohu přes nohu.
„Bolmot umí bojovat. Patříte mezi nejlepší válečníky Zianaru. Co kdybys pro nás někoho odrovnal?“ Nasucho jsem polkl. Začala se mi třást ruka. Došlo mi, že při útěku z pevnosti od místa popravy jsem pár lidí zabil…
„Promiňte… Hele klidně vám nechám všechny cennosti, co mám u sebe ale tohle…“
„Jenom někoho zapíchneš, nic víc. Nebudeš ani moc riskovat…“ Maria se usmála, asi nevnímala to, že se začínám klepat a u spánku se mi objevuje pot. Opět jsem před sebou viděl tu hrůzu. Ta zmasakrovaná těla. Při útěku jsem jednal instinktivně a tak úplně mi nedocházelo co dělám. Ale teď jak mi Maria vše popisovala, jsem se rozvzpomínal a všechno to zabíjení se mi promítalo před očima. A pak to znova začlo.
Zvuk o vysoké frekvenci, pískání. Pokaždé když přijdu do tohoto stavu. Musel jsem se chytit za hlavu, přičemž se mi roztřáslo celé tělo. Skoro jsem zkolaboval, ale nakonec jsem to ustál a ten hnusný pocit zase odezněl. Pak jsem si uvědomil, že na mne zase všichni zírají jako na blázna.
„Ehm… Tohle divadlo bylo jako co?“ Zírala na mne temná elfka nechápavě.
„To nebylo divadlo…“ Leonardo ke mně přistoupil, zvedl mi hlavu a začal mne kontrolovat.
„To byla psychotická reminiscence vyvolaná nějakým podmětem… Pozoruji značnou tachykaridii.“ Leonardo mi sáhl na krční tepnu.
„A co třeba v jazyce srozumitelném obyčejný smrtelníkům?“ Ozval se Grog.
„Psychický otřes. Nejspíš tím jak si začala mluvit o tom zabíjení. Má zvýšenou tepovou frekvenci.“
Maria se zamračila a opřela se hlavou o stěnu.
„V pevnosti to nevypadalo, že zabíjení ti dělá nějaký problém…“
Setřel jsem si pot z čela. Stav se dal více méně do normálu.
„Když nad tím nepřemýšlím tak nedělá… Ale jak si uvědomím, že jsem někoho zabil, nastane psychický otřes, nedokážu si připustit, že jsem někoho zabil já… Prostě nedokážu jen tak někomu vzít život. Boj jako takový mi nevadí ale zabíjení ano…“
Leonardovi něco blýsklo hlavou.
„Pojď za mnou… Myslím, že to co po tobě bude chtít Maria bude dokonalá šoková terapie a pomoc od tvých psychických problémů, ukážu ti nějaké naše nádobíčko. Nakonec se vrátíš domů na Valencii nezkrácený o hlavu a dost možná i vyléčený hehe… Nebo tě dřív sejmou stráže, až budeš tu vraždičku provádět, ale to je jedno.“
Abych byl upřímný, ta krevsající elfí mrcha a obrovitý ork schopný roztrhnout mne holýma rukama na dva kusy mi oproti tomuhle vědátorovi začínali být sympatičtí.

Leonardo mne zavedl do své dílny ve sklepě domu, ve kterém tahle parta bydlela. Byla tam velká tma, ale dredáč jen luskl prsty a v dlani se mu objevil plamen, kterým zapálil louče na stěnách.
„Mám tu pár hraček, které ti budou k užitku při naší léčbě…“ Leonardo sestoupil z několika vrzavých dřevěných schodů a došel k ponku, vedle stojanu na nářadí. Uprostřed místnosti byl stůl s několika jeho výtvory, čili věcmi, kterými se dalo velmi snadno někoho sprovodit ze světa.
Našlapoval jsem opatrně, abych náhodou nějakou „hračku“ neuvedl do provozu, protože rohy místnosti byly plné harampádí, jeho prototypů, které nefungovaly dle plánu, zničeného nářadí, nebo nevhodného materiálu. Pod nohami, na které jsem si díky tmě neviděl, mi neustále křupaly a cinkaly nějaké součástky, tudíž bych se nedivil, kdyby mi něco v následujícím okamžiku probodlo nohu.
Koutkem oka jsem taktéž zahlédl stolek na protější straně dílny než jeho ponk. Byly na něm zkumavky s různými chemikáliemi, z čehož jsem usuzoval, že tady Leonardo si taktéž občas hraje na chemika. Docela se divím že Zianar ještě nevylétl do vzduchu.
„Ehm… Jak ses vlastně…“ Se zájmem jsem sledoval, jak Leonardo dává dohromady další dýku, právě tu, která mi před chvílí málem propíchla krk.
„Copak?“ Ani se na mne nepodíval.
„Jak ses dostal k tomu… No… Vyrábět nástroje ke kuchání lidí?“
„Řekněme, že jsem jich za život už sejmul tolik, že to začala být nuda a mne jaksi začaly napadat způsoby jak to udělat lehčím a zajímavějším. Věděls třeba, že jedním z reflexních vlivů je karotida?“
„Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíš.“ Leonardo dodělal poslední úpravy na dýce.
„Je to bod na krkavici, někde na tvém krku. Je docela těžké ho najít, ale když ho najdeš, stačí tam jen zatlačit a člověku se zastaví srdce. Prostě jen ťuk a praští to s ním. A nikoho ani nenapadne, proč vlastně zhebnul. Nebo, věděl jsi, že když necháš zreagovat kyselinu octovou a hydroxid olovnatý, vzniklý produkt octan olovnatý vypadá a chutná jako cukr, ale oběť po něm natáhne brka? Nebo víš, že lepší než na srdce je mířit na aortu? Možná tomu nebudeš věřit, ale bodnutí do srdce někteří lidi přežili. To se dá ještě zachránit, ale v aortě je takový tlak, že i malilinká ranka tě připraví o veškerou krev do dvou minut. Bodnutím do mozku přes oční důlek zase nastane okamžitá smr…“
„Jojo, to už mi jednou do hlavy někdo vtloukal… Byl to myslím… Kouzelný dedeček? Hele, to že nerad zabíjím, neznamená, že nevím jak na to…“ Naklonil jsem se k Leonadrovu výtvoru, který držel v rukách. Dýka byla součástí jakéhosi nátepníku.
„Líbí se ti co? Nedivím se. Popravdě, tohle používali zabijáci už generace přede mnou, no, já tuhle hračku malinko vylepšil.“ Mariin manžel mi nátepník podal.
„Vyzkoušej si to. Vypadá to, že jsi levák, takže bych to doporučil nasadit na pravou ruku.“ Na první pohled obyčejný nátepník, dlouhý asi tak do půlky mého předloktí se ocitl v mých rukách. S váháním jsem si ho nasadil a pozapínal kovové spony na boku, které ho držely pevně kolem mé ruky.
Trhnul jsem rukou dopředu, ale nic se nestalo, Leonardo se zatím opřel o ponk a zazubený sledoval mé pokusy a čekal, zda přijdu na to, jak vlastně tahle hračka funguje, asi jako když otec v něčem zaučuje svého malého synka.
„Dobrý nápad, první prototypy kdysi takhle skutečně fungovaly, ale hrozilo, že se dýka vysune samovolně a propíchne ti ruku. A navíc nedržela na místě moc pevně, a hrozilo, že místo zapíchnutí nepřítele se zatáhne zpět. Byla sice poté verze, kde jsi trhnutím ruky vysunul čepel a následně musel celou dlaň sevřít kolem tupé části čepele, avšak to se jevilo jako nepraktické.“
Po chvilce prohlížení jsem na nátepníku objevil jakýsi křoužek, připomínající prsten. Zatáhl jsem za něj. Byl připojený na pružném lanku, které ho po puštění opět vtáhlo zpět na místo. Konečně jsem pochopil, jak to funguje.
Nasadil jsem si prstenec na prostředník a škubnul dlaní do pravého úhlu, což zatáhlo za lanko a čepel vystřelila. Uslyšel jsem tleskání.
„Tak jsi na to nakonec přišel. Stejným způsobem ji dostaneš taky zpět.“
Leonardo měl pravdu, nějaký mechanismus skrytý v nátepníku se dal ovládat pouhým škubnutím zápěstí.
„Ten kdo tohle vymyslel, je génius…“ Žasl jsem nad genialitou mechanismu, na jehož základě skrytá čepel fungovala.
„Oh, lichotníku. No pořád mám nápady jak to vylepšit, ale tobě bude pro začátek stačit tohle. Tedy za předpokladu že se chystáš vykonat pro nás tu vraždičku. Nebo chceš říct, že nám nejsi k ničemu a můžeme tě rovnou napráskat strážím, nebo kuchnout abys nic nevykecal?“
Povzdechl jsem si. Nezbývá, než těm magorům vyhovět.
„Komu mám urychlit odchod?“ Černoch se zazubil tak, že v celkem temné atmosféře sklepa byly jeho dokonale bílé zuby to nejvýraznější, co na něm šlo vidět.
„Tak se mi to líbí Alexi, tak se mi to líbí…“

„Tak kdo je má oběť?“ S Leonardovým dárečkem na pravé ruce jsem doprovázen Mariou přecházel most přes řeku protékající císařským městem. Temná elfka mne jen beze slova chytila za kapuci na plášti a přetáhla mi ji přes hlavu jako malému neposlušnému děcku, když ho chcete umlčet.
„Ze všeho nejdřív si dej pozor, aby ti nešlo vidět do obličeje… A neboj, o tom koho máš zapíchnout, se brzy dozvíš. Nemá rodinu ale za to hodně nevinné krve na svých rukou. Nikomu chybět nebude. Nepočítám-li toho parchanta Beruciho…“ Poslední větu řekla Maria s obzvlášť velkou nevraživostí.
Kdyby mi císařští nechtěli ještě před půl dnem useknout hlavu, asi bych se zeptal co má ona a její kámoši proti císaři. A možná taky bych se zeptal, odkud jde ten smrad, na který je ona očividně zvyklá.
Sotva jsme přešli most a vydali se podél proti proudu řeky, odpověď přišla sama. Na obě otázky. Narazili jsme na tržiště a při pohledu na něj mne zamrazilo v zádech.
Ne že by obchodníci prodávali blafy, nebo bych poprvé v životě viděl tolik žrádla pohromadě, i když díky tvrdému životu tomu tak asi i bylo, ale byl jsem svědkem toho, jak „velký“ císař udržuje pořádek ve svém městě.
Tržiště vlastně tvořilo takové náměstí, na jehož okrajích byly kupecké stánky. Z jedné strany bylo náměstíčko přístupné z cesty u řeky, naproti byla další cesta vedoucí do města a za dvou stran byly měšťanské domy, podle všeho střední třída. Co mne ale zarazilo, bylo veřejné popraviště. Všem na očích. Nejen to. Na popravišti stála šibenice, na které se houpaly tři mrtvoly. Staré minimálně týden. Avšak jedné z těch mrtvol nebylo ještě ani patnáct. Byla to mladá dívka, podle všeho vyhublá už předtím, než ji pověsili. Další dvě těla byl muž a žena kolem třiceti let.
Zůstal jsem stát jako opařený. Maria se jen naklonila přede mne a podívala se mi svýma krvavě rudýma očima do tváře, na které se očividně projevovala směs zhnusení, strachu a neschopnosti uvěřit tomu co právě vidím.
„O tomhle co se tu děje se asi u vás na Valencii nemluví co? Nedivila bych se, kdyby ti o tomhle váš patron neřekl…“ Dívka se poté vydala do prostor tržiště, po chvíli, když si uvědomila, že ji nenásleduji, se jen otočila a poplácala po noze.
„No tak pojď, na co čekáš?“ Jak na psa.
„Tak který z nich to tedy je?“ Konečně jsem se vydal za ní.
„Říkám, zjistíš to včas…“

Maria povyskočila a posadila se na zídku kolem fontány, v jejíž vodě už plavalo pár zažloutlých spadaných podzimních listů. Ve chvíli, kdy jen tak zvolna vykopávala nohama dopředu a rozhlížela se, připomínala spíš praštěnou puberťačku, než vražedkyni.
Na tržišti bylo lidí docela dost, ale ne narváno. Jde vidět, že vleklá občanská válka má za důsledek nedostatek spotřebního zboží. Jedna obtloustlá postarší trhovkyně sice vyřvávala, že má čerstvě upečený chleba za nízkou cenu, ale už od pohledu jsem viděl, že jejím zbožím by se daly rozbíjet nepřátelům lebky.
„Můžeš mi alespoň říct, o koho to vlastně jde? Ať vím na co se mám připravit. Je rozdíl jestli mám sejmout obchodníka nebo profesionálního vojáka…“ Podupával jsem nervózně nohou o kamennou dlažbu, zatímco Maria si můj vynervovaný stav zřejmě užívala.
„No… Jak jsem říkala, nikomu chybět nebude. Má pod palcem tohle tržiště a známosti u dvora. Každý trhovec mu tu musí odvádět procenta ze zisku, jinak ho zničí. Co se týče podsvětí, je to relativně malá ryba, v podstatě drží jen okolí tohohle tržiště, kde si zajišťuje, že se tu neusadí žádný obchodník, který mu nepůjde na ruku. Ti oběšení lidé…“ Maria ukázala na šibenici.
„…to je rodina kováře v téhle čtvrti. Odmítl mu odvádět poplatek, tak zařídil, že ho císařský inspektor označil za zrádce císařství a obvinil z dodávání zbraní rebelů. I se svou rodinou byl popraven. Bez soudu, bez důkazů, bez práva na obhajobu…“ Opět jsem si prohlédl těla oběšenců. Je tohle opravdu možné? Jak to může císař dopustit?
„…císaře se totiž zmocňuje paranoia. Právem. Likviduje každého, u kterého se objeví byť jen náznak „zrady“. Ví, že rozvrat zevnitř by ho zničil.“
„Popravdě, o tenhle konflikt jsem se zrovna moc nezajímal….“ Odvrátil jsem hlavu od šibenice. „Dokud mne tu neposlali vykonávat kontrašpionáž, skoro jsem ani nevěděl, že tu nějaká občanská válka je a že se tu dějí taková zvěrstva…“
Upírka se jen usmála.
„Tak to jsi byl nejšťastnější člověk na světě…“

Ozval se rachot, řev a poté nadávání.
„Áááá vlk je za dveřma…“ Maria seskočila ze zídky.
Asi pět metrů ode mne stáli tři ozbrojenci, přičemž jeden z nich držel za kus oblečení, asi deset centimetrů nad zemí mladou dívku. Byla velmi malá, ne víc jak sto šedesát centimetrů, ale typoval bych ji tak na patnáct let, alespoň podle tváře. Drobné stvoření bylo tak lehké, že ji voják bez námahy zvedl jednou rukou.
„Zloději, za tohle přijdeš o ruce!!! Pane Dereku!!! Podívejte, co tu máme!!!“
Jeden z lidí na tržišti se vydal ke svým třem poskokům. Byl to středně vysoký plnoštíhlý muž, starý asi padesát let. Na sobě měl drahé oblečení, to mne mělo hned trknout. Doslova v tom davu měšťanů svítil. Jak to, že jsem si ho hned nevšiml?
Na hlavě měl docela velkou plešku, ale vlasy, které dosud neustoupily, měl docela dlouhé, až po bradu. Třebaže to byl muž očividně zámožný, vizáží připomínal spíš žebráka. Neoholené nerovnoměrné strniště a špína v bradce a kníru dávala znát, že hygiena není u něj ve stejné oblibě jako peníze.
Maria mi pokynula, abych se držel u ní. Vydali jsme se pomalu k ozbrojencům a holce.
Ta dívka měla středně dlouhé uhlovitě černé vlasy, které se ale jevily kratší, protože byly stočené do spirálek. Na sobě měla obnošené staré šaty, připomínající spíš hadry vybledle hnědé barvy, místy potrhané. Oči měla docela velké, takové tmavě hnědé a i přes opálenou pleť šlo vidět, že má na obličeji pihy.
„Co provedla?“ Zeptal se někdo z davu čumilů, kteří se začali sbíhat.
„Do toho ti nic není, občane, jdi si po svém, jinak přijdeš k úrazu!!!“ Zavrčel voják. Od nejbližšího stánku vyběhl kupec, postarší muž s plnovousem v hrubé košili.
„Nechte ji, já jí ten kousek chleba dal, neukradla ho!!! Stejně mi už spadl na zem takže…“ Voják chlápka udeřil do břicha.
„Drž hubu!!! Od pořádku tu jsme my a její počínání bylo vyhodnoceno jako krádež, pokud se ji hodláš zastávat, můžeme tě zatknout jako spolupachatele jestli po tom toužíš!!! Kliď se!!!“ Stařík se po ráně do břicha sesul na kolena, přičemž si do něj voják ještě kopnul.
„Takže ty mi tu chceš kazit obchody, ty malá mrcho?“ Zahřměl chraplavým hlasem Derek.
„Je to jak říkal, ten chleba mi dal, nic jsem neukradla!!!“ Odsekla mu drze holka a nepřestávala sebou šít jako divoký pes, kterého z čista jasna připoutali na řetěz. Boháč jí ale vlepil políček.
„Zavři hubu, kurvo! Uvědom si, s kým mluvíš!!! Už nikdy nic neukradneš, nebudeš mít totiž čím!!! Chlapi, usekněte jí pravou ruku a tu dejte sežrat psům!!!“ Jeden z vojáků přikývl a chystal se dívce natáhnout ruku, aby ji mohl kolega useknout.
„Já odlákám stráže a ty se mi předvedeš, jasné?“ Procedila koutky úst Maria. Před námi bylo ještě několik lidí, tudíž jsme nebudili pozornost stráží.
„Dobře…“ Zatnul jsem pěst a párkrát si trochu povytáhl lanko, jelikož jsem se připravoval na provedení toho chlapa ze světa. Nesmím na to myslet, musím se uklidnit, jinak upadnu zase do šoku…
„Ups, já nerada…“ Maria strhla nejbližšímu čumilovi z opasku měšec a hodila jej mezi stráže. Ten se nárazem o zem roztrhl a všude kolem se rozkutálely zlaté mince. Lidé se mohli přetrhnout, aby ulovili alespoň jednu. Netrvalo to ani pár vteřin a jeden z nadšenců se vrhl k minci, která byla přímo pod nohama vojáka, držícího dívku. To mělo za následek, že mu nohy podrazil a ozbrojenec dívku upustil. Teď!
Šlápl jsem shrbenému chamtivci, který se natahoval pro zlaťák, na záda, odrazil se a ve vzduchu trhl rukou. Čepel se vysunula. Letěl jsem přímo na Dereka. Můj cíl si mne všiml na poslední chvíli a tasil meč.
Tohle je má chvíle…