---

11. stránka
_______________________________________________________________________________________________





„Pánové“ Začal Fasendil proslov.
„Celý měsíc jste dřeli, aby vám bylo poskytnuto vstoupit do legie. Ten den přišel. Za několik okamžiků nasednete do povozu a odjedeme do Samoty, kde složíte přísahu. Bude to asi tříhodinová cesta.“

„Cože, takhle daleko ?“ Zabručel jsem.

„Nějaké dotazy ?“ Zeptal se Fasendil.

Nikdo se neozval.

„Dobrá tedy, jděte se připravit na cestu..“

Nasnídal jsem se, s nikým jsem ani nemluvil, sbalil jsem se a nasedl jsem do vozu.

Naproti mně seděl Hadvar s nějakým rekrutem, kterého jsem neznal.
Vedle mě byl Drelayn a Jeff.

Zanedlouho se všechny tři vozy rozjely.
Já si otevřel knihu.

„Ty čteš ?“ Zeptal se mě neznámý rekrut.
„Samozřejmě.“ Dodal jsem otráveně. „Stejně jako meč potřebuje brusku, tak i mozek potřebuje knihu.“
„Já se nikdy nenaučil číst“ Ozval se po chvíli rekrut.
„Nebudeš po mně chtít, bych tě to naučil, že ne ?“ Řekl jsem otráveně.
„Ne, neboj. Já jen, že jsem vyrůstal na farmě, kde…“
„Hele, mě to fakt nezajímá.“ Okřikl jsem ho.

„Pele, co tě žere ?“ Řekl Hadvar po chvíli.
„Jsem v pohodě !“ Odpověděl jsem neurvale. „Nech mě bejt !“
„No jak myslíš…“ Dodal Hadvar.
„Jestli mi chceš pomoct, tak…“ Nedořekl jsem to.
Zrovna jsme projížděli oním průsmykem.
Na stěnách skály byla vidět zaschlá krev.
Mrtvoly už uklidili.

„Hele, to s tím Melem, zapomeň na to.“ Snažil se mi zlepšit náladu Hadvar.
„No jo, co mi zbývá. Už o tom hlavně nemluvte.“ Řekl jsem smutně.
„A co se stalo ?“ Zeptal se nás přihlouple rekrut.
Myslel jsem, že ho zabiju.

V tomhle duchu se táhnula ještě většina cesty.

Když jsem ale projeli Rorikovým dvorcem, zlepšila se mi nálada a já se začal kochat skyrimskou přírodou.

Debata se konečně stočila na veselé příhody.
Takže už to nebylo tak zlé...
Kousek před Samotou jsem dokonce nechal rekruta, aby dopověděl, proč neumí číst.

Pak se objevila skála, kde ležela Samota a já užasl.
Taková krása !
Pod skálou pluly lodě a na cestě byla spousta lidí, kteří směřovali buďto do města, nebo z města.
Trochu mi to tu připomnělo rodný Chorrol.

Vjeli jsme dovnitř a seskočili jsme z vozu.
Před námi byla jakási ulička plná obchodů a hlavně plná lidí.
Vozy zastavily před hospodou „U mrkajícího kolčaváka“.
Vypadala slušně. Sem jednou budu muset na medovinu.

„Za mnou !“ Ozval se legát Fasendil.

Prošli jsme ulicí až na konec, zahnuli jsme doprava ( kousek od nás bylo tržiště ), prošli jsme další branou a ocitli jsme se před mohutným hradem, ze kterého právě vycházela nám už dobře známa legátka Rikke.

„Vítej legáte Fasendile !“ Přivítala ho Rikke. „Tak tohle jsou ti rekruti, o kterých jsi mi povídal ?“
„Ano, Rikke.“ Přitakal náš legát. „Jsou připravení složit přísahu.“
„Výborně !“ Řekla Rikke. „Ještě než složíte přísahu, musím vám něco říct.“
„Jak jednou složíte přísahu, už nemůžete couvnout. Pak už budete nadosmrti legionáři.“
„Takže pokud se na to někdo necítí, může odejít.“

Nikdo neodešel.

„Výborně !“ Ozvala se znovu Rikke. „Nuže, legáte Fasendile, je to na tobě.“
„Dobrá tedy, seřaďte se !“ Zavelel Fasendil a stoupl si před nás. „Opakujte po mně !“

„Přísahám na svou čest, že budu sloužit císaři Titovi Mede II...“ Začal legát Fasendil.
„Přísaháme na svoji čest, že budeme sloužit císaři Titovi Mede II. !“ Zařvali jsme sborem.
„…a slibuji neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše…“
„A slibujeme neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše !“
„…pokud ve službě zahynu, nechť mne ti, kdož jsou nade mnou, soudí a ti, kdož jsou pode mnou, seberou…“
„Pokud ve službě zahyneme. Nechť nás ti, kdož jsou…“ A tak dále….
„…ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne ! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky !“
„Ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne ! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky !“

Fasendil se usmál a řekl nám.
„Pánové, vítejte v legii !“

„Hurááá !“ Vykřikli ostatní rekruti ( teď už vojáci ) a začali se objímat.
Kromě mě.
Nemyslím si, že je to nějaká výhra.
Zvlášť po tom, co jsem minulý týden zažil v průsmyku.

„Pamatujte, že my se o své lidi staráme." Pokračoval Fasendil. „Jak jste jednou v legii, už jste tu celý život !“

„Každý týden vám bude vyplacen žold v hodnotě 30ti septimů týdně.“ Dodala Rikke.
„Čím budete vyšší šarže, tím víc budete dostávat zaplaceno.“

„Dnes máte celý den volno. Zítra v 6 : 00 nástup zde, před Chmurným hradem.“ Řekl nám Fasendil.
„Rozchod !“

Rozešli jsme se plní radosti pryč.
Až na mě.
Přišel ke mně legát Fasendil, odtáhl mě ke zdi a povídá :

„Jestli ještě jednou budete s přáteli ve službě vysedávat v hospodě, budu to brát jako dezertaci !“
Prskl mi do tváře Fasendil.
„Jak…kdo nás prásknul ?“ Šeptl jsem naštvaně.
„Vy si myslíte, že jsem vás neviděl ?“ Řekl Fasendil, tentokrát s úsměvem.
„Viděl jsem Hadvara, tak jsem k němu šel. A nebýt toho Thalmorskýho divadélka, měl bych vás. Jenže pak jste mi utekli. A vzhledem k tomu, co jste si pak prožili, jsem to nechal být.“
„Ehm, děkuji, legáte.“ Špitl jsem.
„Ber to jako varování. Tak a teď se můžeš jít naposledy opít.“ Dodal legát se smíchem.
Začal jsem ho mít rád.

Šel jsem do hospody, kde na mě už čekali ostatní.

„Pele, kde se flákáš ?“ Křikl na mě vesele Hadvar. „Musíme slavit !“
Řekl jsem mu to, co mi pověděl legát.

„Jo, je to borec, ale už to nech bejt !“ Zasmál se Hadvar a podal mi láhev medoviny.
„To je fakt.“ Souhlasil jsem. „Tahle runda je na mě, hoši !



Slavili jsme celou noc. To byla sranda. To bylo příběhů...

Asi o půl desáté jsem se vypotácel ven, abych se vychcal.
Šel jsem ke stromečku, začal jsem ...eh... močit a dívám se okolo.

Najednou se otevřela brána a dovnitř vjel na koni nějaký Nord.

„To je Ulfric, Bouřný Háv !“
Začali si šeptat ostatní občané, kteří se tu shromaždovali.
„Co tu chce ?“
„Proč se tak zle dívá ?“
„Není to nepřítel ?“
„Neudělá nám nic ?“

Ulfric projel ulicí a zamířil směrem v Modrému paláci.

Vydal jsem se za ním.
Tihle lidi to nemají v hlavě v pořádku.

„A třeba se mi povede pomstít Mela ! No jóó..“ Řekl jsem si pro sebe a krknul jsem si.

Opile jsem se domotal až k Modrému paláci, kde Ulfric zastavil, rozrazil vrata a vběhl dovnitř.
Opřel jsem se o sloup a vyzvracel jsem se.
Byl jsem totálně namol.

„Hehe, to by byla sranda, kdybych na něj bafnul, až přijde zpátky.“ Řekl jsem a říhl si.

Čekal jsem tam snad 10 minut.

„Heh, to už ne vtiphný, vždyť on nehraje fér a…“

Ozvala se rána a zvuk, při kterém se mi zježily vlasy na hlavě.

Ulfric vyběhl z paláce, odstrčil mě loktem, nasedl na koně a ujížděl.

"Co jééé ?" Křikl jsem na něj.

„Vraždá !“ Začal někdo řvát uvnitř.
„Zavraždil velekrále ! Za ním !“

_______________________________________________________________________________________________

Pozn. autora : Tak a je to, je za námi první kapitola Osudů legionáře Pelargia.
Dám si teď na týden pauzu a pak zase začnu psát.
Díky vám moc za podporu a jsem rád, že se vám to líbí !



Trivia a postřehy u první kapitoly :

1) Název tohoto příběhu je parodií na Osudy dobrého vojáka Švejka.
2) Míza ze spícího stromu se objevila v Oblivionu, při misi Cechu Bojovníků. Najít ji můžete i ve Skyrimu u obrů.
3) Většina postav je opravdových, např.
Legát Fasendil : http://elderscrol...e_Fasendil
Legát Quentin Cipius : http://elderscrol...tin_Cipius
a tak dále...
4) Pevnost Neugrad opravdu existuje ! :D

A mnoho dalšího, na to si ale budete muset přijít sami !