---

Kapitola 14 - Který z nás dvou je vůbec živý nebo nejen tlukotem srdce je člověk živ?

Kráčel jsem si to vklidu k paláci, s křížem sevřený v rukách a promlouval potichu modlitby. Přišel jsem k paláci, u jehož dveří, stály dva hlídači, bavíc se spolu nahlas. Přičemž dveře byly otevřené, chtěl jsem vejít, načež mě ti dva zastavily a ptali se co tu pohledávám. Já jen potichu řekl..." Jdu poděkovat našemu spasiteli a vládci, za rozkřesání naděje na lepší zítřky", ihned po odpovězení jim, jsem pokračoval v modlení, ale přerušily mě. "V tom případě vás doprovodíme otče, prosím následujte nás". Tak jsem kráčel za nimi, v poklidu a míru. Jen kdyby věděli...

Průchod

Povídali si mezi sebou a vedli mne po schodech nahoru, do nejvyššího patra. Cestou potkávám pohlaváře, skákajíc samozvanému vůdci, jak si on pískne. Právě se nacházíme na dlouhé chodbě v nejvyšším patře paláce. Ti dva si začali povídat znovu a otáčeli se za mnou, svými proradnými pohledy na mě vrhali jejich stín a nenávist vůči lidu. Moc je neslyším, ale to ani nevadí, jejich pohledy prozrazují vše.

Slyším zvony

Zvony začali dunět, zdá se, že bude za hodinu púlnoc, jak příhodný čas. Nastalá atmosféra by se dala krájet. Došli jsme ke dveřím, za nimižby se měl nacházet on. Ale další stráže před námi... "Co tu chce ten kapucín?!" ptají "mých" průvodců. "Jde poděkovat Samaelovi, je to kněz, mu bychom snad mohli věřit, ne?" strážci na to "Dobře, ale zaslechneme sebemenší zvýšení hlasu nebo náznak násilí budeš upálen! Rozumíš knězi??" Já se stále modlil, neodpověděl jsem nic, jen malinko přikyvoval. Pustily mě tedy dál, a já vešel do velké místnosti, s mnoha okny a dvěma balkóny. Tiše jsem zavřel dveře, a nezištně za sebou zamkl.

"Kněz hlásá zemři neboť bůh si tak zvolil"

"Á konečně, bude to sladká pomsta..."

Samael na mě hlasitě promluvil "Kněz v mém paláci? Taková utopie..hahahaha. Co bys rád otče?"
Sic jsem jej moc dobře neslyšel, ale mluvil tak hlasitě, že jsem tomu z části porozuměl. Já mu jen řekl... "Je mi velkou ctí vládče, se s tebou setkat, v tuto chvíly naše ovečky čistí tohle město od vší špíny a nastoluje novou vládu. Bůh mi přikázal, abych tě navštívil a něco ti ukázal... "
"Přistup blíž knězi, co má tvůj bůh společného s mnou? Já tvou víru nesdílím, a nehodlám s tím začít."
"Náš bůh mi tohle přikázal, navzdory nebezpečí, které mě může zde potkat. Něco vám chci dát..."
"Přistup! nebudu to stále opakovat, jsi snad hluchý? "
"Ano můj vládče, slyším jen když mluvíte hlasitě. Ale teď jsem vás uslyšel, a proto jdu blíž vám dát takový starý nůž, který se dědil v naší rodině po generace."
Jsem u něj blízko, dost na to mu ukázat, to, nebo spíše tu dýku, kterou zabil našeho krále.

"Tak už zemří!"

Vytahuji zpod svého hábitu dýku, zakrývajíc ji rukou. Odkryl jsem ji... "Co to je! Co to má znamenat!....árhgggh...
Bodl jsem ho dvakrát do hrudi, zařval bolestí, a skácel se na jeho honosné lože. Jeho dech pomalu končil... Když vydechl naposledy, zkusil jsem mu tep na krku, jestli je opravdu mrtev. A byl. A co nejhlasitějším hlasem jsem zařval "konečněéěé! ty šmejde! konečně zhebllll!"

Spisy sem dejte mi

Stráže se při mém křiku dobývali do dveří, marně bouchali a mlátily do nich. Potáhl jsem jednu skříň ke dveřím, jen kdyby náhodou. Prohrabal jsem mu stůl, našel spoustu dokumentů a plánů různých vynálezů, nalezl jsem i plány podzemí, což bylo divné, proč by měl mít plány podzemí, vrtalo mi to hlavou. Ale poohlíd jsem se ještě v místnosti co bych mohl sebrat, a uviděl jsem obraz, na němž byl vyobrazen člověk, jehož oči se stále pohybovaly doleva a doprava. Sundal jsem jej a pod ním našel trezor. Zkusil jsem můj klíč, a byl otevřen, zde byly peníze, drahokamy a dokumenty. Ty jsem si vzal, cennosti nepotřebuji. Teď jen najít únikovou cestu. Balkón, z něhož visely dlouhé vlajky, k zemi jim chybělo je několik metrů. Pověsil jsem se na ně, naposledy se podíval na mrtvého krutovládce a sjel po nich dolů. Dopad byl tvrdý, ale přežil jsem bez úhony.

Kápi já daruji

Několik zubožených mladých lidí mě pozorovalo jak, jdu kolem paláce, ze zadní strany a já odbočil k nim. Jeden byl trochu drzý, tak jsem mu nabídnul svou kápi. Neodmítnul, hned si ji navlékl, ale když všichni u viděli mé spálené tělo, rozutekly se s řevem.

"Kostel já spálím, ať duše má dostane klidného odpočinku"

Došel jsem do kostela, sebral své věci, šel k zadnímu vchodu, oblékl jsem si své oblečení. Masku, krunýř, kalhoty, oblek, plášť, a mé šťastné boty. Položil jsem všechny ostatní věci ke vchodu a šel do sálu. Všude hoří svíce, jeden svícen jsem vzal a vhodil do varhan. Rozhořely se sice pomaloučku, ale jistě, vše kolem krásně chytalo. A já šel k hlavním dveřím, se svícnem v ruce. Otevřel jsem je a díval se na ten zmatek vojáků, jak vbíhají a vybíhají z paláce, jen jsem se usmál, stejně jako má maska a zavřel je pomocí svícnu. Rychlým krokem jsem šel k mému únikovému východu, cestou ještě zhlédl mrtvolu kněze, jak hoří a pokračoval dál. Sebral jsem své věci a vyrazil ven.

Konec

Šel jsem směrem k okraji města, na opačný konec, než stával můj dům. "Teď už snad bude mít Anglie věčný klid, můj čas se také nachýlil... Zbohem mrtvý Samaeli"