#1
Cesta se klikatila na sever, v dálce už bylo vidět hory. Za nimi už bude Skyrim, prastaré nordské království do kterého se chci dostat. Moje rodina nepřežila Velkou válku a mě tak nezbývá se začít starat už v mladém věku sama o sebe. Určitě teď není ideální doba pro mladou bretonskou dívku toulat se válkou zničeným světem, ale moje vrozená dobrodružná povaha to vidí jako příležitost. Můj otec vyráběl luky, už jako mladý se vydal z rodného High Rocku za obchodem do Cyrodiilu. Vlastně už tehdy se schylovalo k válce a tak se táta vcelku snadno uchytil poblíž Chorrolu a časem se i oženil s jednou Imperiálkou, mou matkou. To už je ale všechno pryč, teď sem tu sama, mladá Bretonka Irwen. Povedla sem se spíš po tátovi, takže se považuji spíš za Bretonku, i když nějaké imperiální rysy by tu byly taky. A tak zatímco můj táta před lety odešel z High Rocku do světa, mě to zase táhne poznat svoje předky v High Rocku, i když se budu muset nejdřív dostat přes Skyrim. Ono vlastně cokoliv bude lepší než válkou zničený Cyrodiil.
Budu si ale muset obstarat brzo teplejší oblečení, ve Skyrimu bývá pěkně chladno. Přes rameno se mi houpá železný luk, snad něco ulovím a bude brzo aspoň na pořádné kožené boty. Krom luku mám ještě dýku, ale je jasné že se musím spoléhat hlavně na přesnost svého luku. Možná bych mohla zkusit taky vyrábět luky, přece jen sem se něco naučila. Rychle jsem se blížila k horám a střídala cestu s horskými loukami a křovinami a hledala co by se dalo ulovit. Neměla jsem ale štěstí, zajíc mi utekl a tak sem musela nocovat hladová. Ani další den v horách to nebylo lepší, ne a ne natrefit na nějakou horskou kozu. Už se stmívalo, když sem před sebou, když sem se plížila houštím zaslechla hlasy. Přikradla sem se blíž a ze svého úkrytu se viděla Nordy v modrých zbrojích. Právě se schovávali kousek ode mne za stromy. Zvědavost mě přemohla a já se rozhodla počkat co se bude dít.
Asi za půl hodiny se cestou od Skyrimu začali blížit tři vozy. Na ně možná čekají. Tyto nákladní povozy se pomalu blížili k oněm modrým a když přišla ta pravá chvíle, muži vyrazili z úkrytu. Snadná kořist pomyslela sem si ale k mému překvapení zpoza plachet, zakrývajících vozy začali vyskakovat jiní vojáci. Měli těžší zbroj, všichni meče a zbroj do ruda, to byla imperiální legie Rychle se jim podařilo zabít dva modré a zbylí tři se prostě vzdali. Neměli proti jasné přesile žádnou šanci. Ti co vyhráli šli nejdříve svázat modrého v nejlepší zbroji, dokonce mu i zavázali šátkem ústa. Pomyslela sem si že se asi navzájem znají a že by si od něj asi leccos vyslechli a rozhodla sem se že raději zmizím. Nepozornost mě ale zradila, šlápla sem na suchou větev, která pode mnou praskla a to dost nahlas. Imperiální si toho všimli a vydali se poklusem směrem ke mě. Ztuhly mi na okamžik nohy a pak sem se rychle dala na útěk. Ale byli rychlejší, dohnali mě, povalili a přivlekli taky ke svým zajatcům. Vysvětlování bylo marné, byl ze mě další zajatec. Druhý den nás naložili na vozy a vyrazili jsme směrem do vnitrozemí Skyrimu, cestou ještě dali ke mě na vůz nějakého zloděje koní, kterého přivlekli další dva ozbrojenci Legie.
Jeli jsme celý den a noc, na spánek ale nebylo ani pomyšlení. Zvlášť když sem seděla vedle toho nervozního zloděje koní. Snažil se několikrát vysvětlovat se nepatří k žádné rebelii, či co, ale nebylo mu to nic platné. Prostě nás někam vezli, kde se rozhodne co s námi bude dál. Ale pokud by mě hodili do jednoho pytle s nějakými rebely, tak to by teda nebylo vůbec dobré. Brzo ráno sme se začali blížit k údolí a asi za hodinu sme viděli že se dostáváme k vesnici. Ten zajatý blonďatý celkem hezký chlapík v modré zbroji říkal že to je Helgen. Vlastně si mě skoro celou cestu celkem prohlížel, asi jsem se mu líbila, pokud byli ti modří opravdu nějací rebelové tak je to možná naposledy co v životě vidí holku, pomyslela sem si. Ten co modré vedl se nijak neprojevoval, ani se neobtěžovali mu ten šátek co měl přes ústa sundat. Nakonec sme dojeli do vesnice, kde se za chvilku krom vesničanů objevili i velitelé Legie. Jako prvního si odškrtli šéfa modrých kteřím říkali Stormcloaks, byl to dokonce Jarl jménem Ulfric. Po něm šli stranou i další Stormcloaks, všichni měli jít na popravu! Pak šel na řadu ten co kradl koně, Lokir, ale vůbec ho neposlouchali, arogatní důstojnice Legie ho poslala taky ke špalku. Lokir to neunesl a začal utíkat, byl ale hned setřelen střelci Legie.
Pak vyzval zapisovatel mě ať předstoupím, ale tušila jsem že to bude jen formalita. Můj otec roky pomáhal vyzbrojovat Legii, aby mě pak popravili? Chtělo se mi brečet, do čeho sem se to připletla, ale chtěla sem zachovat maximální důstojnost, jako se to dařilo těm Stormcloaks. To že sem k nim prokazatelně nepatřila bylo té velitelce úplně jedno, ani přímluva písaře neměla žádný smysl, šla sem taky ke špalku. Jako prvního setnuli jednoho obrovitého rebela, který neukázal špetku strachu a jen měl na jazyku svého boha a předky. Moc to na mě zapůsobilo. Ani nevím kde se to ve mě bralo, ale když sem skláněla hlavu na špalek cítila jsem obdivuhodný klid. Byla to asi intuice, která vytušila že to ještě není můj konec. Pak se totiž ozvalo strašlivé zařvání, nic takového sem nikdy neslyšela. Všech se zmocnila panika, začali křičet dokonce něco o drakovi. Řev pokračoval, kat co mě měl setnout se svalil mrtvý k zemi s šíleným výrazem v obličeji. Tu příšeru jsem zatím neviděla, ale cítila jsem se velmi statečná a rychle sem vyskočila na nohy. Kolem byl zvířený prach, lidé v panice utíkali. V tu chvíli sem zahlédla Ralofa, toho blond Stormcloaka, jak na mě něco volá a ukazuje na hlásku. Hned jsem se rozeběhla a oba jsme vběhli do nedaleké věže.
Tam už byli i další Stormcloaks, ale v bezpečí jsme nebyli. Ten zuřivý drak dokázal tuhle věžičku i pobořit a nezbývalo než se dát na útěk a hledat jiný úkryt. Proběhla jsem zničenou hospodou a před ní jsem se srazila s tím z Legie co dělal zapisovatele a říkali mu Hadvare. Vzal mě za ruku a prchali sme spolu podél zdi. Všude byla hrozná spoušť, na zemi leželi mrtví a ranění, spálení dračím ohněm či rozmačkáni. Utíkala sem za Hadvarem, když proti nám vyběhl Ralof a nad námi zrovna kroužil drak. Co na sebe oba vojáci křičeli sem neslyšela, protože jsem upadla a stěží sem se dostala z dosahu dračího dechu. Rychle sem zapadla do otevřených dveří hlavní pevnosti v Helgenu, která ještě, zdálo se, stála celá. Byl tam se mnou i Ralof, který se na mě, i přes veškerou hrůzu co sme právě zažili smál a povzbuzoval mě, ať se neválím, že se musíme dostat pryč z dosahu draka. Vrazil mi do ruky železný meč a vyrazili jsme do útrob pevnůstky.
Cestou sme naráželi na vojáky Legie i Stormcloaky, naštěstí jsem se ani jednou nemusela opravdu ohánět mečem, zvlášť Ralof mě hlídal a útočil na nepřátele co by mě mohli ohrozit. Pevnůstka přecházela v jeskyni a my dva s Ralofem jsme rychle postupovali vpřed, z jednoho stojanu sem vzala luk s pár šípy. Držela sem se v jeskyních na pokyn mého strážce více vzadu, ale zatrnulo mi, když se na něj v jedné jeskyni vrhli obří pavouci. Naštěstí si je dokázal udržet chvilku od těla a měla sem tak možnost zamířit a jednoho přesnou ranou zastřelit dřív než stačil Ralofa víc pokousat. Naštěstí sem jako Bretonka ovládala základy magie a dokázala sem mu ránu magicky vyčistit a zastavit krvácení. Pak se rozhodl mne obejmout a políbit, ale to už sme museli rychle dál. Nakonec sme dorazili k východu z jeskyně, ale už sem nemohla dál. Ralof se tak rozloučil že musí varovat příbuzné v Riverwoodu, nejbližší vesnici, kterou snad zatím drak neobjevil a také najít svého Jarla Ulfrika. Až si odpočinu, mám taky dorazit do Riverwoodu, kde má jeho rodina pilu a pomůže mi.
Zatímco jsem sbírala síly na další cestu, celá ta záležitost s drakem mi vrtala hlavou. Stále jsem měla před očima panikařící obyvatele Helgenu, jejich spálená i zuby překousnutá těla. Někteří vypadali že umřeli samotným strachem s šíleným výrazem v očích, stačilo aby drak zařval. Zvláštní je, že mě další případné setkání s drakem ani neděsí, uvědomila sem si, že je pro mne tato bytost jakýmsi zvláštním tvorem, ke kterému mám úctu, přestože se mě pokusil taky zabít. V jeho letu bylo něco majestátního co mě fascinovalo, vlastně sem se chtěla ještě někdy s nějakým drakem setkat. Ale určitě lépe připravená. Jaké to asi musí být nějaké takové zvíře zabít, pomyslela sem si. Prospala jsem se do rána, sebrala luk se šípy, párkrát procvičila základní ohnivé kouzlo, máchla mečem a vyrazila. Podívám se do toho Riverwoodu...
Brzo jsem se dostala k řece a potichu se plížila podél ní, naštěstí sem tak včas zaslechla vytí vlků a dva z nich postřílela už zdálky, třetího pak zblízka. Riverwood pak už byl jen kousek a lidé od pily byli přátelští. Ralof prý už v noci zase vyrazil dál, je prý důležitou postavou Stormcloaků. Mě ale takováto politika neláká, a tak sem ani moc neposlouchala v čem je spor Legií a Stormcloaků a budu se raději věnovat sobě. Doučím se vyvolávací kouzla a v kombinaci s plížením, lehčí zbrojí a lukem to snad bude stačit abych obstála...
Mými přáteli se nepřekvapivě brzy stali i sourozenci Valeriusovi. Dozvěděla sem se mnohé o High Rocku. Navíc po Camille pokukoval střelec Faendal a díky mě měl větší šanci být jí nablízku. Pro mě jeho lovecké zkušenosti byly taky z nezaplacení, mnoho sem se v následujících týdnech naučila. A zcela zdarma. Drželo se mě štěstí. Mé lovecké schopnosti se rychle vylepšovaly, spolu s přirozeným talentem na základní magii slibovaly zajímavé možnosti.