#1
Příběh tajemného tuláka
Začátek cesty
Oslavil osmé narozeniny a otci se zdál dost starý na to, aby se na lov poprvé podíval. Přivedl ho na své oblíbené místo, v přilehlém lese a klečel před ním s rukou volně položenou na koleni. Takže teď byl jen o trochu nižší než on.
„Tady si lehni a dokud ti neřeknu, vůbec nevylejzej. Jasný?"
„Jasný, tati," odpověděl a skryl se hlouběji ve křoví.
Chlapcův hrdina si přichystal vlastnoručně dělaný luk a pomalu se plížil do dalšího přírodního úkrytu. Cestou se přitom otočil a udělal na syna svůj zabijácký výraz.
Chlapec se pousmál a nezpustil z otce oči. Nebyl sice nijak svalnatý, ale spíše dlouhý a hubený. A ani nijak fešně nevypadal. Táhlo mu na padesátku, nosil k ramenům dlouhé neupravené vlasy a na tváři jen občas zkracoval zkudrnatělé vousy. V očích chlapce to však skutečný hrdina byl a při této příležitosti v něm obdiv jen vzrůstal. Nemohl vydržet, až jeho šíp zasáhne nějaké obrovské zvíře a to se skácí k zemi. Čekání ho nutilo se cítit, jako by jím měl být svázaný. A tak jeho poslední nadějí na uvolnění byl jakýsi úlovek, který stále nepřicházel. V momentě, kdy si myslel, že se čas okolo zastavil, se někde blízko zachvělo křoví. Než k němu však stačil obrátit zrak, vyřítil se z něj dominantní jelen s honosným parožím. Přímo před ním sehnul hřbet a začal tam okusovat trávu. Nikdy neviděl živé zvíře takhle zblízka. Právě proto najednou tolik znejistil. Vždyť to byl proti němu hotový kolos a byl tak blízko, že mohl slyšet jeho hlasité nádechy a výdechy.
Lovec vše pozoroval a usmyslel si, že právě teď nastal vhodný okamžik. Pozvedl svůj nástroj a pomalu táhl tětivu, zamířil a pak na chvíli zadržel dech. Vystřelil. Šíp zasvištěl vzduchem a zabodl se přímo do krku toho tvora. Nadskočil a bolestí zaúpěl. Z rány se mu po šípu začala valit krev. Stále si však neuvědomil, že tohle jsou jeho poslední chvíle na tomto světě. Chtěl se dát na útěk, ale po několika málo krocích se skácel k zemi. Začal vydávat zvuky, tak nezřetelné a podivné, že je ani on sám nepoznával. Vtom koutkem oka mohl zahlédnout, že už stojí nad ním. „Pššt," zasyčel tiše a rychlým tahem přes hrdlo, ukončil jeho trápení.
„Kluku! Vstaň. Už je konec,“ zavolal na dítě schoulené ve křoví.
„Už je mrtvej, tati?" Zvedl hlavu a uviděl otce nad mrtvým jelenem.
„Jo," odfrkl a založil si nůž za opasek.
„Tati já…“
„To je dobrý, synku. Ještě máš čas."
Táhl jelena a syn nesl jeho luk. Vyšli brzo, takže bylo ještě světlo, když dorazili domů. Odjakživa bydleli, přírodou obklopeni, v malém srubu těsně na kraji lesa. Na místě, kde Bohové vzali život jeho ženě, aby ho mohli darovat dítěti. Byl zarmoucen, ale když měl možnost držet svého prvorozeného syna v náručí, věděl, že ten její nepřišel vniveč. Jeho stárnoucí matka, která dítě pomohla odrodit, se o něj starala jako o vlastní po dobu dalších čtyř let. Díky čemuž měl otec dost času na to, aby je mohl oba živit. Pak si vzali i ji a tak tu zůstal jen jeden pro druhého.
„Běž dovnitř. Já se mezitím postarám o něj,“ řekl lovec a vyzdvihl jelena na dřevěný stůl před domem.
Přestože nemohl být po tomto zážitku vůbec unavený, ulehl do své postele a chvíli přemýšlel. Měl to být jeho první lov, ale on se nechal zastrašit nějakým zvířetem. Tak moc se cítil trapně, že přes sebe přetáhl deku.
Jako by něco zapomněl, přišel za chvíli dovnitř i otec. Usmál se na syna a vytáhl zpod postele lahev levného vína.
„Dáš si taky, když už jsi tím drsným lovcem?" pobídl ho ze srandy.
„Ne. Nechutná mi to," odpověděl a pod pokrývkou se převalil.
Lovec se ušklíbl pod vidinou toho, že jeho jediný syn ještě není na lov připravený. Přihnul si z lahve a dopil vše, co tam zbylo. Pak ji hodil do vrstvy přikrývek a šel zpracovat jelena.
Když se celý upocený vrátil, syn už spal. „Mám tě tak rád,“ řekl téměř nesrozumitelně a ulehl také.