#1
*Předně bych chtěl poděkovat autorům tohoto webu, který je pro mě skutečnou studnicí informací, map a podobných nezbytností a díky kterým nemusím při psaní neustále zapínat skyrim. Dále musím poděkovat především likérce Božkov za zásobování inspirací ( a zároveň se omlouvám čtenářům, pokud se moje přeinspirovanost projeví na kvalitě textu, zejména hrubkách a přepisech ), tabákovému koncernu Philipp Morris a bezpočtu metalových kapel ( zejména z žánru Pagan a Viking ), které mě udržovaly ve zprávné atmosféře skyrimu, země ledu a krve. Pište veškeré připomínky, trhejte, cupujte, raďte. Vaash Koniaash *
Tak tohle je výpověď, kterou jsem dal na mučení v Imperial city, plus to co píšu vlastní krví na košili. Doufám, že ten agronián, kterému jsem dal diamant schovaný, hádejte kde, odnese tu zprávu mému příteli Juliu Arcovi...
Narodil jsem se v žoldnéřském táboře někde u hranic Cyrodilu. Kdo byl můj otec? No, to zrovna přesně nevím. Vím jenom, že máti byla Bretonská markytánka a starala se o osm děcek, dílem býlích, dílem černých, dokonce moje malá sestra Lukrécie měla kočičí oči a pořádné drápáky. Jo já se ještě nepředstavil, slavný soude? Tak jmenuju se Koniaash po tom slavném cestovateli, který prošel Elsweyr a nasral všechny Khajjity svou nekonečnou dobročinností, neboť uctíval jakéhosi všepomocného, mírumilovného, ale vlezlého boha.
Jak jsem se dostal do Skyrimu? No to je jednoduché. Válka dávno skončila a mě se zrovna moc nelíbilo poslouchat optia Lucania dýl, než by bylo nutno. Legionářská lorika a caligae už mě svíraly víc, než jsem dokázal snést, tak jsem jedné noci zdrhl s pytlem zásob a váčkem plným císařpánských ksichtů, který patřil jednomu protivnému redguardovi.
Mířil jsem k Brumě, tam jsem chtěl přejít hory a zapadnout do nějaké žoldácké bandy či pod jiným jménem se dát k auxiliím, pomocným jednotkám legie, abych měl na svůj chleba vezfejší, jak říkají kněžouři. Usmálo se na mě štěstí, jak jsem v první chvíli myslel, když mě potkala parta jezdců. Všchni byli dobře ozbrojeni , ale ti vedení koně a obvazy na tělech prozrazovyly, že prošli bitvou a to zrovna ne vítěznou. Vedl je hrdý Nord v kroužkovém brnění, jeho kdysi snad zlaté vlasy a vousy baly slepeny krví. Jako všichni, i on měl u pasu meč, u sedla sekeru, kopí a malovaný štít. Všiml si mě.
"U Talose, zabte toho banditu" odfrkl, jako by mluvil o zahánění mouchy.
" Do prdele všech bohů, nejsem žádnej bandita!" stačil jsem ještě zařvat a už jsem musel odrážet meč, kterým mě ze sedla počastoval urostlý Nord. Gladius ukradený z císařských zásob byl ale z dobré oceli. tak se mi podařilo odklonit i kopí druhého, který se mě snažil dostat nájezdem. Tam někde v zadu je třetí, říkal my šestý smysl, který mě ještě nikdy nezklamal. Otočil jsem se, ale to už koňská hrud byla jen pár stop od mého těla. Kopí mě minulo, ale svalnatá hruď severského koně mě odhodila o dobrý sáh a půl do trávy. Když jsem se za pár vteřin rozkoukal, mířilo na mě tolik ostrých věcí a zlých pohled, že jsem konečně řekl, to, co jsem chtěl říct: " U Akatoshe, nevím, proč se perem. Mířím do Skyrimu, prej je tam válka. Musím za něco žít!" Onen mohutný nord, který mi málem rozsekl hlavu mi podal ruku a pomohl mi vstát.
" Tak vítej u Bouřných hávů, kamaráde..." a usmál se opravdu tak, že by to člověk považoval spíš za vlčí škleb.
" A žold?" zeptal jsem se slabě.
" Tak přinejmenším tě necháme na živu, Na kolik zlata si ceníš svůj život?" na tohle jsem nenalezl odpověď.
Jeli jsme celý den a noc. Až na úsvitu druhého dne jsme se utábořili . Muži uvázali koně k stromům s dali se do jídla. Ke mě přisedl onen nord, který se se mnou bavil, když mě zajali, potažmo přijali. Hodil mi kus polosyrového masa a podal kus kaše.
" Tak jíme my nordi, co bretóne, nechutná ti to?" zeptal se a znova se usmál tím svým vůčím úsměvem. Viděl jsem v něm ale víc přátelství, než výsměchu.
" Nestojí to za nic, ale je to hmota." odvětil jsem mu. " Ale za války jme žrali hůř. To maso chce trochu posolit..." odvětil jsem klidně.