---

Na začátku předesílám, že Loru se držím, jen když se mi to hodí.



PŘÍBĚHY PSANÉ JIZVAMI


Každá jizva, kterou máme, má svůj příběh.
Příběh o tom proč a jak vznikla a tom kdo nám jí způsobil.

Má nejstarší jizva vznikla už dávno, před nějakými čtyřiceti lety. Kruci to to ale letí!
Vlastně, já osobně si nepamatuji jak vznikla, všechno vím jen z vyprávění.
Moje matka byla ženou klanového náčelníka a jako taková byla součástí "Klanu matek". Tahle rada v podstatě fakticky vládne klanu, protože dohlíží na sklizeň a výrobu "Měsíčního cukru", neboli jak ho asi znáte spíš, "cukříku". Je to pro nás taková háklivá věc, souvisí to s naší vírou, že je to prý vykrystalizované světlo Měsíce.
Je to složité a mě tohle nikdy moc nebralo.
Má to něco společného s tím, jaký vliv má na naší rasu postavení měsíců Massera a Secundy. Všichni Khajiiti, jsou jako novorozenci stejní, ale postavení těchto dvou měsíců v okamžiku zrození, ovlivňuje celý zbytek našeho života.
Podle toho, v jaké fázi měsíce jsou, se pak vyvineme do podoby čtyřnohého mazlíka nebo do podoby humanoidní kočky.
Většina z vás zná jen tu posledně zmíněnou formu Khajiitů, maximálně Bosmerové mají možná ve své historii popsány i jiné životní formy. Díky pár šarvátkám co s námi měli.

Ale zpátky k věci.
Moje paličatá matka si na mém otci vynutila zplození dalšího dítěte i když už dvě děti měla. Bohužel, kvůli špatnému načasování, se jí moc nepovedli. Ne, že by to byla jen její vina, ale prostě fáze měsíce nebyly příznivé. Moje starší sestra někde běhá s divokými kočkami a bratr žije s tlupou v bažinách.
Takže v mém případě všechno velice pečlivě plánovala. Chtěla mít alespoň jedno dítě stejné, jako byla ona sama a můj otec. Otce přesvědčila tím, že se postará, že to bude zase syn.

Samozřejmě čekáte nějakou zápletku. Jasně, nic není jak si to člověk naplánuje. Jsme ze severu Elsweyru, takže žádná města a tak, jsme nomádi. Což znamená kočování, klanové války a další zábavu. A tak se stalo, že matce ty její výpočty tak nějak selhaly.
Pokud by porodila v normálním termínu, tak by to zas nebylo dítě podle jejího gusta. A kdyby se jí to stalo, měl by můj otec právo se jí zbavit a pořídit si jinou ženu, kvůli vůdcovství klanu a tak.
Takže, když moje matka zjistila, že se jí krátí čas a že když porodí tak jak by to bylo normální, porodí zase jen "kočku", rozhodla se vzít věci do vlastních rukou.
Uvařila si nějaký dryák, kterým se snažila vyvolat porod. Bohužel to mělo jiný výsledek než očekávala.
Možná to byl boží trest za to, že chtěla víc než měla povoleno, možná to byla jen výstraha pro ostatní.
Když jí můj otec našel, umírala.
Prosila ho ať zachrání alespoň dítě.
Vyhověl jí.
Prostě jí jen tak bez řečí a bez slitování rozřízl břicho a nechal mě ať se sama dostanu ven. Vím, že kdybych to nedokázala, nechal by mě umřít.
Tak to prostě v poušti chodí, když neumíš přežít, nemáš na život právo.

Moc ho nepotěšilo, když zjistil, že nejsem slibovaný syn. Vychovala mě pak jeho další žena a věřte, že to nebyla moc legrace.

Možná se ptáte, jak je to tedy s tou jizvou. Z toho dne mám dvě. Jednu co není vidět, je jen na duši, nepoznala jsem matku.
Ta druhá mi padne do oka vždy, když si nazouvám boty. Špička nože, co rozpáral matčino břicho, mě škrábla na levém lýtku. Po těch letech to už ani není znát, ale vím, že tam je.