---

Pár slov na úvod. Tohle je příběh, který píšu pro Cech Skyrimských pisálků, což je skupina na Facebooku, kde sdílíme své příběhy. Zvěřejňuji jej na svých stránkách a nemá za úkol být ani nijak světoborný, ani originální. Je psaný jen tak pro radost. Začíná stejně jako příběh Skyrimu a dost se drží úkolů, ale postupem času poznáte, že si úkoly ráda pozměňuji k obrazu svému. Tak snad se bude aspoň trochu líbit. A teď už do víru dění... :)


Raethai – kapitola první: Útěk z Helgenu

Život přináší různá překvapení. Někdy jsou to chvíle bolesti a smutku. Jindy je to čistá radost ze života. Beznaděj střídá nadšení a odhodlání, strach ustoupí tichému vzrušení. Každý moment jednou pomine, ale ve chvíli, kdy nastane, má člověk pocit, jako by neměl nikdy skončit. A přitom stačí jen zavřít oči a ponořit se hluboko do sebe. Vždycky existuje cesta – jen některá je klikatější než jiná, některá vede přes hory a jiná přes dračí hřbet.

To, co v tuto chvíli prožívala Raethai, se nedalo nazvat jinak než pocitem odevzdání. Tichého, skromného odevzdání, když už všechna naděje pohasne a nezbývá nic než vyhlídka na temný konec. Trvalo jí téměř deset let, než se po dlouhé cestě plné útrap a nekonečného ukrývání konečně dostala na hranice Skyrimu, ale její nový život nebyl tak úplně to, co si představovala.

Zapadla by tu. Nebyl to ráj, takový, jaký znala z legend a z vyprávění své nebožky matky, ale bylo to místo, kde by mohla žít svůj vlastní život, daleko od otroctví, daleko od krutého otce a vilných mládenců, kteří se nezastavili před ničím, jen aby dali průchod svým nepříliš skrývaným touhám.

Život ji naučil lecjakému umění, na které nebyla hrdá. Kradla. Uplácela. Zabíjela. Jen aby se dostala pryč z toho strašlivého vězení pod horou chrlící horkou lávu a plameny. Nikdy nepoznala domov, a věděla, že ho ani nikdy nepozná. Nepřijali by ji, cizinku z dalekých provincií na severu, kde neznají krvavou horečku a zákeřný hmyz Temného močálu, jehož bodnutí je smrtící snad i pro draka, a tak se rozhodla zkusit štěstí jinde, obrněná odhodláním a jazykem skoro stejně ostrým, jako byl její meč. Jaká ironie, že ji její vytoužená země hned zkraje přivítala pouty a kakofonií křivých obvinění.

Když otevřela oči, oslnila ji jasná záře slunce, která zalévala okolní krajinu pokrytou sněhem. Raethai se zatřásla zimou a schoulila se do klubíčka, jak jen jí to její pouta a nepohodlná poloha na prosté dřevěné lavici v drožce plné vězňů v tmavě modrých oblecích dovolovala. Instinkt jí říkal, že by neměla dát najevo svou hrůzu z provazů a pout, ale hluboko uvnitř své mysli křičela o pomoc. Cokoliv… jen ne pouta.

Náhlý pohyb přilákal pozornost jednoho z vězňů, poměrně pohledného mladíka (pokud tedy mohla soudit, neboť argoniánský smysl pro krásu se ne vždy úplně shodoval s tím lidským) s vlasy slámové barvy, jehož nordská krev o sobě dávala znát každým coulem. Proti všem předpokladům se na ni zářivě usmál.

„Hej, tak jsi konečně vzhůru,“ pozdravil ji. „Zachtělo se ti překročit hranici, co? A stejně jako nás tě překvapila císařská léčka. A tamtoho zloděje zrovna tak.“

Zvláštní, jak moc na ni jeho klidná tvář působila. Raethai na okamžik zavřela oči, aby se nadechla. Když je otevřela, zalila ji nečekaná úleva. Vzhlédla, aby prozkoumala ubíhající krajinu. Velké zasněžené smrky a borovice, strmý svah, po němž vítr proháněl mračna sněhu, olbřímí hory stoupající jako špičáky s vrcholky kdesi ve zčeřených oblacích. Pak pomalu přikývla.

„Dobré ráno,“ odvětila tiše. Obočí jejích společníků vystřelila vzhůru a Raethai se sama pro sebe pousmála. Ráda vyváděla lidi z míry, a pozdrav v tu správnou chvíli dokázal udělat divy. Alespoň zemře s úsměvem na rtech.

Pohledem přejela svoje spolucestující. Kromě ní a mladíka se slámovými vlasy v drožce seděli dva další – hlasitě mrmlající zloděj koní, který se dovolával spravedlnosti u velké Devítky, a postarší muž se zacpanými ústy, který se záhy ukázal být Ulfrikem Bouřným hávem, jarlem Větrného žlebu a příčinou celé téhle situace. Raethai se při pohledu na jeho roubík stáhlo hrdlo.

Cesta pokračovala dál. Drožka projela bránou opevněné vesnice a pokračovala směrem k jeho středu. Malý chlapec s nadšením dětem vlastním sledoval císařské vojáky doprovázející řadů vozů, než mu rodiče nakázali vrátit se domů. Několik lidí se rychle klidilo z cesty. Opodál stál císařský generál ve společnosti několika postav zahalených v tmavých róbách s kápěmi. Raethai ve svých poutech sevřela pěsti.

Takže ani Skyrim se nevyhnul pohromě zvané Aldmerský spolek. Ale co si slibovala, jak by taky mohl. Zrádní elfové ze Summersetských ostrovů, neboli Alinoru, jak si v poslední době navykli je zvát, se pomocí úkladů a lstí dokázali dostat všude. Jak naivní bylo Císařství ve své naději, že jedna smlouva ukončí celou válku. Jenže kdo by taky dokázal takovou válku ukončit? Snad jen zázračně nalezený dědic septimovské dynastie… a ten poslední zemřel před dvěma stovkami let.

Jejímu přemítání učinil přítrž náhlý náraz, když se drožka zastavila, na chlup přesně seřazená do jedné linie s ostatními. Vězni se postupně vyšourali z vozů na pevnou zem, předvoláváni jedním z císařských vojáků, který v jedné ruce držel list papíru, z nějž četl jména. Po jeho boku stála císařská kapitánka, důležitě vypínající hruď.

Po zaznění jména Lokir z řad vězňů vyběhl onen tmavovlasý mrzutý muž, který se při cestě na popraviště dovolával milosti božstev a zamířil rovnou k bráně. Raethai přimhouřila oči a zaťala pěsti. Muž zjevně nebyl válečník ani člověk navyklý boji proti lučištníkům. Jeho dráha byla rovná jako hladina Moře duchů za soumraku a šíp ho dostihl na půl cesty ke svobodě. Raethai odvrátila svůj zrak.

Byla jednou z posledních a navzdory svému rozpoložení vykročila hrdě, s hlavou vztyčenou a s pohledem jestřába, kterému neunikne jediné šustnutí lístku ve větru. Voják se při pohledu na ni nejistě zastavil.

„Počkat, ty tam! Pojď sem.“

Raethai udělala několik kroků vpřed a opatrně přitom skrývala svou nejistotu. Jedna její část se v duchu zachechtala. Jistě, Císařství miluje svoje seznamy… ale ještěrku ze skulin známou pod tisícem jmen v nich nemá. Dobrá práce, Raethai… dobrá práce.

„Kdo jsi?“ zněla otázka. Obyčejná, prostá a bez příkras. Raethai s úšklebkem zavrtěla hlavou.

„Ulfrikova děvečka zvaná Slunečný háv,“ prohlásila a pokrčila rameny. Musela uznat, že rychlost, s jakou se vojákovi vytratila z tváře všechna barva, snad za to všechno stála.

„Myslíš si, že jsi vtipná, ještěrko?“ zeptala se císařská kapitánka. Klouby na prstech jí bělely, jak zatínala pěsti, ale její postoj zůstal pevný.

„Podívejte se pořádně. Vidíte snad v tom svém proklatém seznamu jediné argoniánské jméno?“

Voják zavrtěl rozpačitě hlavou.

„Jistě. A přesto mě pošlete přímo katovi pod sekeru, je to tak?“

„To rozhodně,“ odfrkla si kapitánka pohrdavě. „Zvlášť jestli se ještě chvíli budeš vytáčet.“

„Taveera,“ zalhala Raethai. „Jmenuju se Taveera.“

„Kapitáne, ona není…“

„Já vím, že není na seznamu, u všech bohů! Kašli na seznam, prostě jde na špalek.“

Samozřejmě, pomyslela si Raethai. Tady se s ničím nemazlí, ale zato ty falešné sliby… od koho to asi tak odkoukali. Její pohled zabloudil směrem ke skupince postav v tmavých kápích.

„Ano, kapitáne.“

První Bouřný háv hrdě vystoupil přímo před popravčí špalek. Raethai zavřela oči a zhluboka se nadechla. Kdesi v temných zákoutích její mysli se zrodila touha vymanit se z pout věčného utrpení a útlaku a ukázat světu, co je zač. Cítila v sobě sílu, jako by její vlastní beznaděj byla jejím zdrojem. Pevně semkla rty a v duchu se upnula k Akatoshovi, dračímu bohovi, nejvyšší z aeder.

Zdáli se ozvalo zaburácení tak silné, že otřáslo základy pevnosti. Všichni v okolí se přikrčili, ale ozvěna brzy odezněla a ramena císařských vojáků poklesla v uvolněném gestu. Arkajova kněžka zahájila svůj proslov, ale čekající Bouřný háv ji netrpělivým mávnutím ruky přerušil, div si sám nepoložil hlavu na popravčí špalek. Raethai ho nemohla vinit. Čekání ji ubíjelo, tím víc, že měla sledovat, co se během pár okamžiků stane i jí. Když povstalcova hlava dopadla do dřevěné přepravky přistavené ke špalku, její ruce vystřelily vzhůru a zakryly jí ústa. Z davu se ozvalo několik zapálených výkřiků.

„Další půjde ještěrka!“ zvolala kapitánka. Raethai nechala své ruce klesnout a s úšklebkem vystoupila z davu. Zaburácení, které se krajinou rozlehlo tentokrát, bylo silnější než to předchozí. Všichni včetně odsouzené Argoniánky vzhlédli k obloze, ale nenašli víc než pár mraků líně plujících skrz bezednou modř.

Raethai sebou cukla, když ji císařská kapitánka donutila padnout na kolena a podrážka jejích okovaných bot se jí tvrdě přitiskla na záda. V mysli jí vyvstala vzpomínka na hrůzostrašné dny pod bičem jejího pána, dunmerského vazala rodu Velothi. Na tuhle polohu neměla dobré vzpomínky.

Její hlava se dotkla zkrvaveného špalku a Raethai se otřásla. Zrak jí padl na kata tyčícího se nad ní jako stín zkázy. Burácení se ozvalo znovu, a tentokrát už nebylo pochyb o tom, že jeho původcem je něco živého – a nesmírně velkého. Země se zatřásla natolik, že i urostlý popravčí málem ztratil půdu pod nohama. Sekera v jeho rukou se zakymácela a záhy zařinčela o zem. Na věži za jeho zády přistála ohromná černá masa hmoty, zubatá a s očima žhnoucíma jako dva uhlíky. Raethai vytřeštila oči. Drak!

Svět okolo jako by se zastavil. Ležela tam, neschopná pohybu, a zírala na to obrovské, temné stvoření, které jí její pohled oplácelo, jako by si ji měřilo. Cítila něco víc než jen vděk za záchranu života. Něco, co nedokázala pojmenovat. Jako by k němu patřila, jako by to, že se tu dnes setkali, nebyla jen náhoda.

A pak se všechno dalo do pohybu.

Drak roztáhl křídla a vzlétl s nečekanou elegancí. Na zem se snesl déšť obrovských žhnoucích kamenů, lidé začali křičet a pobíhat okolo, kdo měl zbraň, chopil se jí a mířil na létající pohromu. Raethai zaslechla, jak na ni někdo volá. Dokonce dva lidé – císařský voják se seznamem jmen a onen plavovlasý mladík, který ji přivítal hned po probuzení. Bez zaváhání zamířila k Bouřnému hávu a do věže, kde už na ně čekal Ulfrik.

Poprvé měla Raethai možnost si vůdce povstání pořádně prohlédnout. Dokonce i v pokročilém věku ho obklopovala aura moci a autority, která držela ostatní vojáky Bouřných hávů v uctivém odstupu. Tvář měl zbrázděnou vráskami a jizvami, které ještě vynikly ve světle plápolajícího ohně z mosazné svítilny stojící opodál, ale místo aby ho hyzdily, dodávaly mu úctyhodné vzezření člověka překypujícího moudrostí s léty zkušeností v tvrdém světě.

„Jarle Ulfriku, co byla ta věc? Obrací se snad legendy ve skutečnost?“ zazněl roztřesený hlas z řad Bouřných hávů.

„Legendy nepálí vesnice,“ odvětil Ulfrik klidně. Raethai se při zvuku jeho hlasu otřásla, ale brzy byla nucena zapomenout. Plavovlasý mladík ji popostrčil směrem nahoru do věže. Rozběhla se, jak jen na svých prokřehlých nohou dovedla, ale náhlý proud plamenů sršících jedním z oken ji donutil na místě zastavit. Raethai zalapala po dechu.

Jakmile se drak vzdálil, vyskočila oknem do nejbližší budovy. Tvrdý dopad ji na chvilku ochromil, ale přinutila se vzpamatovat, než se létající stín vrátí. Neohrabaně seskočila do spodního patra a pustila se skrz bojiště. Plameny byly všude a z nebe se stále snášela smršť žhavých balvanů. Raethai stačila tak tak uhýbat, klopýtala jedinou možnou cestou, která se před ní otevírala, nehledíc na skupinky císařských, kteří se zuby nehty bránili svému novému nepříteli.

Konečně se před ní otevřel výhled na pevnost. A z pevnosti vždycky existovala nějaká úniková cesta.

Proběhla mezi nakupenými sutinami z kamenů a trámů, vtrhla dovnitř, div nevyrazila dveře, a než za ní jejich dřevěné křídlo zapadlo, vklouzl dovnitř plavovlasý Bouřný háv z drožky a zadýchaně se opřel o zeď. V tu chvíli se pevnost otřásla v základech a oba dva vzhlédli k vysokému stropu.

„Ti za námi už to asi mají za sebou,“ prohlásil mladík a nevěřícně potřásl hlavou. „Máme štěstí. Pojď, rozříznu ti ta pouta.“ Odněkud z hlubin jedné ze svých bot vytáhl dýku a zkušeným pohybem přeťal provaz, kterým měla Raethai svázané ruce. Argoniánka si okamžitě protáhla prsty a zápěstí a vydechla úlevou. Napadlo ji zeptat se, kde vzal její společník dýku, ale rozhodla se svou otázku nechat na později.

Společně se rozhlédli po malé kulaté vstupní místnosti, kde se nacházeli. Mdlé světlo svící z lustru nad nimi dopadalo na tělo zemřelého Bouřného háva. Kromě něj byla místnost téměř prázdná, jen po stranách byly dvě branky, jedna zamčená a druhá na řetěz z opačné strany. Mladík si povzdechl a pobídl Raethai, aby se vybavila výstrojí jeho padlého druha. Rozpačitě ho tedy svlékla a v rychlosti se nasoukala do umolousané tmavomodré zbroje, která na ní plandala jako pytel na hastrošovi.

Z boční chodby se ozvaly hlasy doprovázené hlasitým dupáním okovaných bot po kamenné podlaze. Císařští. Raethai i mladík uskočili každý na jednu stranu branky a přitiskli se ke stěně. Na tváři Argoniánky se objevil nepatrný úsměv.

Branka se otevřela a do místnosti vkročilo několik postav v rudých uniformách okovaných ocelí a zpevněných kůží. Plavovlasý mladík vyrazil s pokřikem kupředu a špička jeho taseného meče v mžiku projela zády nejbližší oběti. V tu samou chvíli zvedla Raethai ruce a z konečků prstů jí vyšlehly plameny. Císařští začali křičet a ve zmatku pobíhat okolo, všichni až na kapitánku, která se otočila k Raethai s blyštivým mečem v ruce. Jejich oči se setkaly.

„Kašli na seznam, prostě jde na špalek,“ zopakovala Argoniánka jízlivě. Kapitánčiny oči se rozšířily překvapením, ale než se mohla pohnout z místa, i ji zachvátily plameny.

Na zemi se nakupila hromada ohořelých těl. Raethai se tyčila nad nimi a s pocitem zadostiučinění je obírala o cokoliv, co mělo nějakou hodnotu. Vedle ní stál její nový společník a rukou si zakrýval ústa.

„Tak to bychom měli,“ prohlásil roztřeseně. „Podívej se, jestli u sebe nemají klíč. Musíme se odsud dostat.“

Raethai přikývla a brzy oba klusali skrz nekonečnou změť úzkých kamenných chodeb. Těch několik nepřátel, které po cestě potkali, rychle podlehlo jejich hněvu, pokud se o ně nepostaral zbytek uprchnuvších Bouřných hávů. Raethai rychle pobrala několik zlaťáků a lektvarů a nacpala si je do kapes. Krátce nato se země pod jejich nohama zatřásla a tvrdý náraz dračího těla do jedné z věží jim zatarasil cestu.

Mladík zaklel a rychle vběhl probořenou zdí do jeskyně. Raethai ho následovala a záhy si zmáčela nohy ve stružce tekoucí pod pevností. Otřásla se pod náhlým přívalem chladu a upnula svou pozornost na mladíkova záda, která jí ukazovala cestu vpřed.

Netrvalo dlouho a ocitli se v otevřené části jeskyně, kde je přivítalo několik obrovských pavouků – k Raethaiinu uspokojení lehce zranitelných ohněm. Skulinou mezi kameny dopadalo na podlahu pokrytou mechem jasné sluneční světlo. Burácení zvenčí se pomalu vytrácelo. Dvojice uprchlíků se na chvilku zastavila a vzhlédla ke střípku oblohy, který jim dával naději. Pomalu a téměř bázlivě vykročili vpřed, jako by se báli, že by se jejich vyhlídka na svobodu mohla rozplynout. Pak mladíkova ruka spočinula na Raethaiině rameni a její oči se upřely na něj.

„Podívej,“ pronesl tiše. „Támhle leží medvědice. Myslím, že štěstí už jsme dneska pokoušeli až až. Navrhuji se kolem ní nepozorovaně proplížit.“

Raethai se pobaveně zašklebila a změřila si svého společníka od hlavy až k patě. Nato si zula boty a vložila si je pod paži.

„Pro mě žádný problém,“ prohlásila s úsměvem. „A vás Ulfrik učil, jak na bojišti chodit po špičkách?“

Mladíkovi zacukaly koutky. Poznámku oplatil jemným dloubnutím loktem a mávnutím ruky naznačil, aby ho Raethai následovala. Společně se v tichosti pustili podél mechem zarostlé stěny. Tiché zamručení je přimělo ztuhnout na místě, ale medvědice se jen převalila a nerušeně pokračovala ve spánku.

Když byla medvědice konečně za nimi, zalilo je prudké, oslnivé světlo zvenčí. Oběma se na tváři objevil úsměv, skutečný, nefalšovaný projev radosti ze znovunabyté svobody. Mladík vyběhl ven a Raethai mu byla v patách.

Přivítal je výhled na prosluněnou krajinu obklopenou špičatými horami vypínajícími se k blankytné obloze. Dolů ze svahu vedla prašná stezka ztrácející se mezi stromy, a za jejich větvemi občas probleskla třpytící se hladina jezera. Zpoza skály za jejich zády se vynořilo obrovské černé tělo draka a krajinou zatřáslo poslední zařvání, než se jeho silueta postupně se ztratila v dáli. Raethai se zhluboka nadechla a zasmála. Mladík ji napodobil.

„A je fuč,“ řekl jí s pohledem upřeným vzhůru. „Vypadá to, že už nadobro. Kdo ví, jestli ještě někdo další přežil, ale měli bychom rychle zmizet, než se to tu začne hemžit Císařskými. Moje sestra, Gerdur, vlastní mlýn ve Vorařově, té vesnici dole u cesty. Určitě ti ráda pomůže. Asi bude lepší, když se rozdělíme. Hodně štěstí. Jsem tvým dlužníkem. Sám bych se odtamtud asi nedostal.“

Mladík se otočil a zamířil po cestě dolů, ale po chvilce se obrátil zpět.

„A mimochodem, jmenuju se Ralof. A ty jsi…“

Raethai naklonila hlavu na stranu a změřila si ho pohledem. Málem by zapomněla, a to jí matka vštípila, že představování by vždy mělo předcházet všemu ostatnímu. Koutkem oka zabloudila k polorozpadlé vesnici za svými zády a pousmála se.

„Raethai,“ zněla odpověď. „A ještě než se zeptáš – ano, matka skutečně neměla žádný cit pro jména. Můžeš mi říkat Rae.“

Ralof se zasmál. „Tak zase někdy, Rae!“ A s tím se otočil a vyrazil kupředu. Raethai za ním hleděla, než se jeho stín vytratil mezi stromy.