#1
Co tě žere?
Zdravím. Delší dobu jsem přemýšlel nad přepracováním CTŽ do povídkové podoby... A teď jsem se odhodlal! Věnovat se zatím plánuju jen nejdéle fungující skupině a budu vycházet z toho, co hráči napsali a jak hráli. Proto děkuji všem hráčům za jejich mnohdy nechtěně zábavné odpovědi (hlavně lenovi), pak si s tím stačí jen pohrát a vznikne z toho něco jako tato I. část. Příběh je vhodný i pro ty, kteří by se s hrou chtěli pohodlněji seznámit. Snad se budete bavit!
ČÁST 1.
Svědění zadku a plán do budoucna
Thomas Minski sedí pohodlně opřený v čele konferenčního stolu a zadumaně pozoruje Bena Goonera spícího na jedné z ostatních kancelářských židlí a mladého Dimitriho Děmidova přehrabujícího se v batohu v rohu místnosti. V prostorech pojišťovny již nocují několik dní a zásoby jídla jim přitom docházejí. Musí se co nejdříve rozhodnout jak dál. Proto počkají, až se jejich nejstarší přítel probudí a pak si promluví.
„Co to…“ vyjekne v tu Dimitri a otevře svůj zápisník. „Jakej sráč?!“
Rozčíleným křikem probere Goonera. Ten se zaleknutím nadskočí. „Co je?“ zeptá se ospale s širokým úsměvem na rtech.
„Někdo mi vytrhal všechny strany!“
„Počkej, uklidni se,“ vloží se do toho Thomas. „Co jsi říkal?“
„Bene, já vím, že jsi to byl ty!“
„Proč bych to sakra dělal?“
„Měl jsem tam důležitý poznámky ohledně míst, která jsme navštívili! Je to pro nás důležitý… Může to zachránit naše životy! Proč jsi je vytrhal? Okamžitě je vrať!“
„Dimitri, pro Kristovy rány… Uklidni se. Proč by ti je Ben…“
Ben se náhle rozesměje. „Důležitý poznámky? To myslíš vážně? Byla to snůška žvástů a čmáranic! Jediná věc, jaké posloužily dobře, byla moje prdel!“
„Cos to… Ty nechutný prase! Já tě zabiju! Slyšíš?!“
„Za co mě trestáš…“ povzdechne si Thomas a obrátí oči vzhůru. „Tak zaprvé: Tohle vážně nepotřebujeme. Jestli spolu nebudeme dobře vycházet, tak brzy skončíme, jako ti ubožáci venku. A za druhé: Chápu, že musíš být naštvaný, ale pochop také Bena. Neutřít se, je trochu nepříjemné…“
„Trochu nepříjemné…“ zopakoval Ben.
„Tohle si budu pamatovat, ty tlustý prase!“
„Nechme to být, chlapi. Tam venku ti najdeme jiný zápisník, kam si budeš moci čmárat… Teď si musíme ujasnit jiné věci.“
„Souhlasím,“ kývnul Ben.
„Ty souhlasíš…“ zaskřípal v zubech Dimitri.
„Takže, přátelé,“ ujal se slova Thomas. „Že jsme měli štěstí a přežili do dnešních dnů, ještě neznamená, že to tak bude nadále. Věci se dost rychle mění a nechtěl bych po tom všem skončit jen proto, že se vy dva v poslední době nedokážete snést. Stále si zachováme náš demokratický režim a budeme se rozhodovat společně. Jak víte, dochází nám zásoby a musíme se pohnout o kus dál. Nějaké návrhy?“
„Co nějaká hora či horský hřeben? Tam se na nás ti uslintaní soudruzi nedostanou.“
„Děláš si z nás prdel?“ reaguje posměšně Ben na Dimitriho. „Jestli chceš žít jako nějakej zasranej kamzík, tak si jdi sám. Kde bereš tyhle nápady? Takovou sračku jsem neviděl ani v tom tvým deníčku… Teda do té doby dokud jsem se do něj neutřel…“
„Co tedy navrhuješ, Bene?“ usmál se Thomas.
„Na vesnici bude jistě líp, než v tomhle špinavím městě a rozhodně líp, než na horskym hřebenu…“
„Fajn, také jsem o tom delší dobu přemýšlel. Co ty Dimitri?“
„A máte nějakou mapu? Nerad bych postupoval naslepo…“
„Co třeba zkusit internet?“ odpoví ironicky Ben.
„Mapu někde seženeme,“ pokračuje Thomas. „Takže žádný námitky?“
„Co si zvolit vůdce?“ nadhodí Dimitri.
Ben znovu vyjede: „Snad nemyslíš sebe. Ani nechci pomyslet na to, jak by to dopadlo…“
„Pak to tedy osud udělá za nás."
„Prosím tě, už neříkej ani slovo!“
„Pak je tedy ustanoveno,“ prohlásí Thomas. „Napojíme se na hlavní silnici a pokusíme se Kratov, co nejdříve opustit.“
Dimitri zasalutuje. „Tak budiž. Vyrážíme. Je jedno, jestli zemřu dnes či zítra. Tak vzhůru přátelé, ať se naši nepřátelé třesou strachy!“
„Ach ten militarismus…“ povzdechne si Thomas a vstane od stolu.