The Elder Scrolls V: Skyrim

#05 Prastaré Archivy: Arena
Přidal/a Whirt dne 27. July 2011 01:01:54

Po celá staletí vedli mezi sebou různé frakce malicherné války a pohraniční spory, dokud nenastala druhá éra roku 896, kdy Tiber Septim rozdrtil všechny ty, kteří se mu postavili na odpor, převzal nadvládu a prohlásil se za císaře. Ale přesto, ty hořké roky války, měli vliv na jeho lid. Jméno Tamrielu, z Elfštiny „Krása rozbřesku“, jen zřídkakdy utrousí zmučený ret obyvatel a tak bylo brzy zapomenuto. Na místě, kde život a smrt byly dvě různé strany téže mince, hozené každému na tomto světě každý den, říkají lidé podle jejich zármutku – Arena.
Nyní, 492 let po převzetí vlády Tiberem Septimem a udržení míru, se na zemi Areny snáší nová hrozba. Císař Uriel Septim VII oslavuje své třiačtyřicáté narozeniny. Ale žárlivé srdce touží po trůnu a kuje jeho pád.
Říká se, že naděje létá na křídlech smrti. Ale tentokrát i pírko štěstí a radosti padne na střechu vesnické hospůdky.

Novinka

Část 5
Vyjící Džbán, přečetl si Talin na ceduli, visící před malou hospůdkou schovanou v úzké uličce na okraji Darnimské Hlídky. Už delší dobu se po městě jen tak potloukal a nevěděl, co dál. Sice mu bylo jasné, že dříve či později se stejně bude muset vydat do Hammerfellu na Rihadské panství, ale právě teď se to zdálo krajně nemožné.
Po hodině a půl bloudění Darnimskou Hlídkou uznal, že nejlepším řešením bude navštívit místní hostinec. Uvolnil se, naposledy se nadechl čerstvého vzduchu, a pak pomalu otevřel dveře.
Z útrob potemnělého hostince se vyvalil hustý pruh kouře, až Talinovi začali slzet oči. Ještě se rozhlédl po ulici a vstoupil.
Hostincem se kromě kouře linula vůně pečeného masa a sladkého vína. Kolem stolů bylo slyšet smích a spokojené tlachání, kdesi v rohu zněla loutna potulného barda, který zpíval legendy o hrdinných činech.
Stěny, zanesené kouřem, byli značně popraskané a ve výklencích, jimiž se chlubily, byli sudy piva a lahve výběrového vína.
Kolem Talina se mihla služka a zamířila k jednomu ze stolů, u kterého seděla parta karbaníků. Hned u vedlejšího stolu zahlédl Talin Verm, jak něco horlivě povídá svým kamarádkám, přičemž na něj neustále upírá zrak. Když si všimla, že ji sleduje, nahodila rozpačitý úsměv. Odpověděl jí jemným úšklebkem a raději obrátil zrak na opačnou stranu.
Uviděl otrhaného muže, který měl o židli opřené dvě berle. Seděl sám a bezzubými ústy usrkoval polévku, přičemž sebou občas trhl, jakoby se něčeho lekl.
Za stolem hned za ním tiše seděli tři muži a popíjeli pivo. Již zdálky bylo poznat, že rozhodně nepijí první rundu. Talinovi se začínal zrak toulat někam jinam, když náhle jeden z nich pustil korbel a svalil se k zemi. Zbylí dva se zájmem pozorovali, jak se kamarádovi nafukuje a vyfukuje břicho.
Lehce se pousmál a zapátral očima po hostinském, ten se na druhé straně lokálu opíral o pult a povídal si s jakýmsi mužem v tmavé košili a černou bradkou, který z láhve popíjel jedno z vín. Talin k němu jistým krokem zamířil.
„…už mu zase straší ve věži. A to ti řeknu, Shale, buďto mu ve věži straší doslova, nebo je to jenom starý blázen…“ slyšel hostinského.
„Ere, je to přece velitel stráží, to by mu přeci jen tak neprošlo…“ namítl Shal. „A myslím, že je po tobě sháňka.“ ukázal na Talina a zamířil k nejbližšímu stolu.
„Tak co by to bylo?“ prohodil rázným hlasem hostinský.
„Pivo a něco pořádného k snědku, třeba hovězí s chlebem“ řekl Talin a zakručelo mu v břiše.
„Dobrá,“ uchopil korbel, přistoupil k jednomu ze sudů a korbel vrchovatě naplnil. „Tu je pivo, hovězí u vás bude během chvilky – sedněte si… Tabi! Hovězí!“ křikl na ženu, která právě zašla za pult.
„No jo!“ vykřikla nasupeně. „U devítky! Se nezblázni!“
Talin jen překvapeně mrknul a posadil se vedle Shala. Usrknul piva a rozhlížel se kolem. Za stolem před ním sedělo několik mladých dívek a culilo se na něj.
„Být tebou, tak se jim radši vyhnu,“ utrousil Shal.
Talin se na něj otočil. „Co? Jak to myslíš?“
„Hned když si vešel, napadlo mě, že nejsi odsud.“ Pousmál se. „Jsou to čarodějky a těm většinou nejde jenom o to nalákat chlapa do postele. Aspoň tedy v téhle části Morrowindu.“
„Aha,“ vypravil ze sebe trochu zaraženě Talin.
„Menuju se Shalain Grulam, zdejší lovec.“
„Talin, jsem…“ Shal ho zarazil.
„Talin! Ty jsi ten lovec pokladů!“
„Co?“
„Když něco řekneš Verm, hned o tom ví celá Hlídka.“ rozchechtal se.
„Hovězí!“ uslyšel dívčí hlas.
„Díky…“ otočil se Talin a usmál se na ni. Ta jenom otráveně položila talíř na stůl a měla se k odchodu.
„Ale no tak Tabi… Taková hezká prdelka a pořád se mračí!“ zavolal na ni Shal a následně mu přiletěla facka. „To sem si nezasloužil.“ obrátil se k Talinovi.
„Koukám, že nemá muže zrovna v lásce.“ Prohodil Talin.
„No,“ zauvažoval Shal. „ona nemá ráda ani ženy.“
„A proč to?“
„Dibella ví…“
Talin nevěděl co říct, a tak se s vervou pustil do hovězího, které neskutečnou rychlostí začalo ubývat.
„A co že hledáš Doupě Spárů?“ nadhodil nečekaně Shal, přičemž se Talin zakuckal. „Nevěřím té historce, co povídala Verm, zvlášť, když vím, že ji už dokázala několikrát ,vylepšit‘…“
„Nevím, co ti povídala, ale…“ zamyslel se. „Začalo se proslýchat,“ ukousl kousek chleba a dlouho žvýkal. „že Wyrm už Doupě neobývá,“ dlouze upil z korbelu. „a my jsme chtěli zjistit něco o výtvorech tamních trpaslíků…“
„Tak…“ zamlčel se. „Verm je stále ve formě.“
Talin se pousmál a spolkl poslední kus hovězího. „Hostinský!“
„Ano?“
„Rád bych ještě další korbel piva a hovězí kotletu.“ poručil si.
Hostinský odkráčel a za chvilku bylo slyšet opět rozhořčený hlas hostinské Tabi.
Talin se znovu podíval na čarodějky za stolem před ním. Stále se na něj culily, ale vypadalo to, že už je to přestává bavit.
„Vytrvalé mršky, co?“
„Jo, to jo.“
„Vždycky mám pocit, že jim krása s každým pivem ubývá…“
Talin odvrátil svůj pohled stranou a koukl se na Shala. Teprve teď si všiml, že má jizvu taženou přes oko.
„Co ti to udělalo?“ ukázal na ni.
„Není to zrovna věc, kterou bych se rád chlubil…“ řekl zasmušile a rozhlédl se po hostinci. „Hele, už se ti to nese.“ zamluvil to.
„Pivo a hovězí,“ položil hostinský talíř s korbelem na stůl.
Talin se opět s vervou zakousl do hovězí kotlety, ale Shal mlčel. Vypadalo to, že mu tentokrát ticho vyhovuje. Venku začalo nebe chytat zlatavou barvu a do hostince přicházelo čím dál tím víc lidí. Během půl hodiny byl hostinec narván k prasknutí, a tak se k Talinovi a Shalovi připojilo několik nově příchozích. Dva císařští strážní s blonďatým Bosmerským mužem, jedna Khajiitská otrokyně se svým Altmerským pánem a jeden Argonianský pár.
„Neříkejte mi, že už zase něco proved.“ vyhrkl úsměvně Shal.
„Ále, jen sem se kolem nich tak procházel, a najednou koukám, že mě svazujou ruce,“ řekl jakoby nic muž sedící mezi strážnými.
„Jo, houby procházel!“ uchechtl se jeden ze strážných. „Mezitím, co kolem nás asi desetkrát prošel, mi z kapsy zmizely všechny septimy.“
„A já sem mu říkal, že je to nějaký divný, když kolem nás prošel už po pátý.“ prohodil druhý strážný.
Talin se musel snažit, aby spolusedící nepoprskal, ale Shal do něj drkl.
„Kdo to je?“ ukázal na Talina první strážný.
„Určitě vám o něm už Verm vyprá…“ Shala zarazil ženský hlas.
„Dobrý večer, páni strážníci, už jste slyšely o tom dobro-dru-ho—v…“ Verm se zarazila. „A-Ahoj Taline.“ Rozpačitě ho pozdravila, otočila se a byla na odchodu.
„Nevyprávěla.“ oznámil druhý strážník.