The Elder Scrolls V: Skyrim

#04 Prastaré Archivy: Arena
Přidal/a Whirt dne 24. July 2011 20:19:39

Po celá staletí vedli mezi sebou různé frakce malicherné války a pohraniční spory, dokud nenastala druhá éra roku 896, kdy Tiber Septim rozdrtil všechny ty, kteří se mu postavili na odpor, převzal nadvládu a prohlásil se za císaře. Ale přesto, ty hořké roky války, měli vliv na jeho lid. Jméno Tamrielu, z Elfštiny „Krása rozbřesku“, jen zřídkakdy utrousí zmučený ret obyvatel a tak bylo brzy zapomenuto. Na místě, kde život a smrt byly dvě různé strany téže mince, hozené každému na tomto světě každý den, říkají lidé podle jejich zármutku – Arena.
Nyní, 492 let po převzetí vlády Tiberem Septimem a udržení míru, se na zemi Areny snáší nová hrozba. Císař Uriel Septim VII oslavuje své třiačtyřicáté narozeniny. Ale žárlivé srdce touží po trůnu a kuje jeho pád.
Říká se, že naděje létá na křídlech smrti. Tato křídla se zmítají ve vichřici nad chrámem Bratrstva Spravedlnosti.

Novinka

Část 4

Talina ze spánku vytrhla pronikavá sladkokyselá vůně, která kolem něj kroužila. Neotevíral oči, jen se převalil na bok a vnímal zvuky, co se kolem něj líně linuly stejně jako ona pronikavá vůně.
Za okny řádila vichřice a tloukla na střechu budovy, vši svou silou. Prostorou, v níž spal, se táhlo příjemné teplo, které si razilo cestu od zvuků plápolajícího ohně. Celou budovou zněly táhlé žalostné zpěvy v jakémsi neznámém a dávno mrtvém jazyce.
A pak si to uvědomil. Rychlostí blesku otevřel oči a napružil se na měkké pokrývce.
„Nevstávat!“ ozval se unavený a přesto rázný hlas.
Talin se otočil v jeho směru a uviděl starce zahaleného v hnědé kutně. Na nohou měl stejné boty z pytloviny, které naposled spatřil. Obličej mu zahalovala kápě, ale i přesto byl osvícený dlouhý nos a tam, kde měl oči, byly naopak velké tmavé důlky, v nichž se skrývaly.
Talin chvilku zmateně mžoural, a pak ze sebe vypravil: „Co, proč? K-Kde vlastně sem?“
„V Chrámu Bratrstva Spravedlnosti ležícího v Darnimské Hlídce (Darnim Watch).“ vypravil ze sebe ztěžka muž.
Talin se rozkoukával po místnosti, v které ležel. Na kamenných stěnách byli zlatem vytvarované kříže, které jakoby zářily. Vedle každého z nich byl pověšen list papíru, na němž byla prapodivnými znaky, napsána s největší pravděpodobností jakási modlitba. Za lůžkem, na kterém ležel, byla stěna s modrozelenou barvou a na ní poličky s různými spisy, lektvary a magickými pomůckami. Několik metrů naproti němu stála další postel a na ní jakási žena. Nad postelí byl obraz se zlatým rámem, Talin na něj ale pořádně neviděl. Po okraji místnosti byly rozestavené kotlíky s ohněm, jenž hřejivě plápolal.
Potom všem sjel Talinův pohled na jeho nohu. Odkryl přikrývku a…. „Řekl jsem nevstávat.“ znovu se ozval hlas. „Přeci nechceš, aby se ti rána znovu otevřela.“ řekl již o něco přívětivěji.
Talin neodpověděl, koneckonců to byla jen řečnická otázka. Podíval se na obvázanou nohu a zase ji přikryl.
„To ty jsi mě sem zavedl?“ zeptal se nejistě.
Muž přikývl, bylo vidět, že je značně unavený, zřejmě se o něj celou noc staral.
„A jak se jmenuješ?“
„ Když jsem přišel do Bratrstva, bratři mě nazvali Nisparem,“ řekl muž. „měl bys odpočívat…“ Nispar se zarazil.
„Taline.“ Představil se mu.
„Taline.“ dokončil větu mnich.
Talin se položil na postel a natočil se tak, aby viděl na spící ženu. Mnich jeho pohled zpozoroval.
„Přivedl ji sem dnes bratr Aldis.“
„Co se jí stalo?“ chtěl vědět Talin.
„Stala se jí nešťastná náhoda. Večer není město bezpečné, potulují se zde různí zloději a vrazi, dokonce se občas do města dostane nějaký vlk. Nechápu, proč nejsou stráže ostražitější.“ dokončil rozhořčeně Nispar.
Nastalo dlouhé ticho.
„Jak že si říkal, že se město jmenuje?“ přerušil tu nepříjemnou linku ticha Talin.
„Darnimská Hlídka. Leží v Morrowindské provincii, jestli ti to něco řekne.“
„Není to poblíž Ebonheartu?“
„Ano, ty to tu znáš?“ podivil se Nispar.
„Samozřejmě, pocházím z Dávných Cest (Old Run). Přes Darnimskou Hlídku jsme měli nejlevnější cestu do Ebonheartu.“
Opět nastalo ticho, které znovu přerušil Talin.
„Kdy budu moci odejít?“
„Obávám se, že to nezáleží na mně.“ řekl Nispar. „Já se pouze staral o tvou léčbu, která je téměř u konce. Musíš si ještě pár hodin poležet, během té doby se postarám o to, aby tvá noha byla už v naprostém pořádku.“
„A na kom záleží to rozhodnutí?“
„Na nejvyšším bratru našeho chrámu.“
„A to je kdo?“
„Bratr Nisfar Rallenar. Ale neboj se, zatím byl vždy ke každému vstřícný. A navíc, možná ti to přijde k nevíře, je to taky dunmer.“
Na Talinovi tváři bylo vidět mírné překvapení, ale nic neřekl.
„Půjdu mu říci, jak na tom jsi. Mezitím si odpočiň.“
Talin položil svou hlavu do měkkého teplého polštáře a zavrtal se hlouběji do peřiny. Spadli z něho všechny starosti a připadal si jako v pohádce.
Nějakou tu chvíli jen tak ležel a pokoušel se znovu usnout, ale marně. Převaloval se a různě se kroutil, nakonec skončil v sedě na posteli.
„Nemůžeš spát?“ uslyšel ženský hlas. Pohlédl na postel naproti němu, žena seděla na posteli stejně jako on a sledovala ho zelenýma očima. Byla to Vysoká Elfka s kaštanově hnědými vlasy a vrásčitým obličejem, který už nejspíš zažil mnohé. Když ležela, vůbec si toho nevšiml, ale na její otázku přikývl.
„Vyslechla jsem si váš rozhovor a nemůžu se zbavit pocitu, jakby jsi spadl ze Secundy. Vůbec netušíš, kde seš, ani jak to tu chodí.“
„Věř mi, že si tak připadám i já.“ utrousil ironicky.
„Pověz mi, jak si se sem dostal.“
„Nevím, jestli by tě to doopravdy zajímalo,“ zdráhal se Talin.
„Jen povídej, já už toho slyšela.“ pobídla ho.
„Víš, vždyť tě ani neznám.“ pokoušel se její otázku odvést někam jinam.
„Vermiah, Vermiah Grulathil, zdejší statkářka a ty jsi Talin, to už vím.“ usmála se. „Tak a teď mi už můžeš říct, jak ses sem dostal.“
„No dobrá,“ protáhl Talin a zamyslel se. „Vypluli jsme z Dávných Cest, abychom našli Doupě Spárů, nevěděli jsme, kam vlastně plujeme, říkali sme si, že zastavíme v každém přístavu a budeme se na Doupě ptát. Bohužel, moře nám nepřálo a odtáhlo nás přesně na opačnou stranu, než jsme pluli. Já, asi jako jediný sem se dostal ledovým sněhem až sem, k Hlídce. Dostal jsem se před bránu a dál to nešlo…“ Ukončil příběh a sám pro sebe si pokyvoval hlavou, jak dobře to vymyslel.
„Vy Dunmeři máte ale tuhý kořínek.“ podivila se Vermiah. „ Jen mě vrtá hlavou, jak si přišel k té bodné ráně.“
Talin se zarazil, ale pokusil se co nejrychleji vymyslet další uvěřitelný příběh. „Před odjezdem mě… Bodl zloděj.“ zase si v duchu přikyvoval. „Zloděj, když se mi vloupal do domu, ta rána se mi znovu otevřela, když jsem dopadl na útes.“
„Aha,“ překvapeně ze sebe vypravila. „Ty stráže jsou všude stejné, že.“ rozesmála se. Talin nahodil rozpačitý úsměv.
„Pokud chceš něco vědět o Doupěti Spárů, na něco bych si možná mohla vzpomenout.“
Talinův rozpačitý úsměv se hned změnil v sebevědomý výraz a následné. „Ani nevíš, jak bych ti byl vděčný, Vermiah.“
„Jenom Verm, prosím,“ řekla trochu podrážděně.
„Verm,“ opravil se Talin.
„Tak tedy,“ začala. „Před několika lety, se zde stavil jakýsi poutník velice znalý magie a vychloubal se svými mnohými úspěchy. Dle jeho historek navázal přátelské vztahy s královnou Rihadu a dostal se díky ní do Doupěte Spárů, odkud vyvázl živý.“
Že by Tharn, pomyslel si v duchu Talin.
„Strávil tu několik dní a pak se vypravil do Vvanderfellu, kde ho čekalo prý nové dobrodružství. Poté ho už nikdo nikdy odtud neviděl.“
„Koukám, že už se ti zase daří a zase povídáš ty svoje historky, Vern.“ viděl Talin, jak přicházel další muž v kutně s pytlovými botami, nejspíš Aldis.
„Už se budu moci vrátit domů?“ zeptala se.
„Ano, Nisfar s tím souhlasil, říkal, že ty už si se svými úrazy a nehodami prostě dál dokážeš poradit sama.“ usmál se na ni.
„Děkuju ti, Aldisi,“ poděkovala, vstala a něco mu vložila do ruky. „Opravdu díky, že se mnou máte pokaždé strpení.“ Pak pohlédla na Talina a měla se k odchodu.
„Díky,“ křikl za ní ještě Talin.
„Tak a teď ty,“ podíval se na něj Aldis. „Nisfar řekl, že během chvilky se na tebe přijde podívat, poté se o zbytek postará Nispar.“
Talin přikývl a sledoval Aldise, jak odchází. Pak se zavrtal do peřiny a přemýšlel o tom, co mu řekla Verm. Nadšený z toho, že se hnul z místa, začal přemýšlet i o tom, jestli Tharn plánoval svoje pikle, už tenkrát, nebo jestli to byl jen nějaký nadšený dobrodruh. Měl v hlavě tolik myšlenek a pocitů, které byly po dlouhé době opravdu šťastné.
Pár minut jen tak zíral do stropu a nechal svoje myšlenky běžet vlastní cestou, až nakonec jeho víčka začala znovu klesat.
„Tak,“ vytrhl ho z lehkého klimbání něčí hlas. „to je on?“
Viděl jak Nispar přikyvuje a vedle něj stojí neobvykle vysoký Dunmer oděný do tmavomodrého hábitu.
„Dobrá, prohlédnu si jak na tom je,“ naklonil se nad Talina a odkryl peřinu. Talin se mu na chvilku zahleděl do velkých rudých očí, které právě soustředěným pohledem provrtávaly jeho nohu. Když na Talina pohlédl, všiml si, že jeho nos je mírně nakřivo, jakoby ho někdo udeřil pěstí. „No, Nispare, myslím, že ani nebude nutné to kouzlo použít, jen mu dej na cestu několik ampulek Kůžovaru a může jít.“
„Dobře Nisfare, díky za radu,“ poděkoval a taky se podíval na Talina.
„Počkejte,“ zavolal na Nisfara. „Můžu vám to nějak zaplatit.“
Nisfar se usmál. „O to nám tu nejde, navíc po tobě nemůžu nic chtít, obzvlášť, když tě zde bratr Nispar léčil na noc Slavnosti Nového Života.“ Otočil se a zmizel ve dveřích.
„No,“ vypravil ze sebe Nispar a natáhl se na poličku nad postelí. „Chvilku počkej, něco tu vylovím.“
Chvilku se přehraboval v lektvarech a spisech, než zase došlápl na zem. V rukou drže malou dřevěnou krabičku a podával ji Talinovi. „Na, otevři to a napij se z jedné ampulky.“
Talin chvilku s krabičkou zápasil, než se mu ji podařilo otevřít. V celé krabičce bylo vedle sebe naskládaných asi dvacet maličkatých skleněných lahviček naplněných průzračnou tekutinou. Vytáhl jednu z okraje, otevřel ji a napil se. V noze pocítil osvěžující uvolnění, jakoby ji někdo právě polil chladnou vodou.
„Jo a ještě něco,“ vzpomněl si Nispar. „Tady máš nové oblečení a tady věci, které jsme u tebe našli.“ Podával mu pytlovou košili, kožené kalhoty a věci, co našel u Rii. „Ty lektvary pij každý den, dokud nedojdou,“ poradil mu. „Teď vstaň, obleč se a pojď za mnou, doprovodím tě k východu.“ domluvil a směřoval ke dveřím.
Talinovi chvilku trvalo, než přišel na způsob, jak přes obvaz natáhnout kalhoty, ale nakonec zdárně oblečen následoval Nispara.
Prošli chodbou do obrovské místnosti, v níž bylo slyšet zpěv mnichů. Kolem stěn, u modliteb, klečeli mnichové a cosi si mumlaly pod vousy. Míjeli je a pomalu se blížily ke dveřím.
„Verm mě povídala, o čem jste se bavily,“ začal najednou Nispar. „Nechce se mi uvěřit, že bys něco takového vydržel a vůbec - že jen tak hledáš Doupě Spárů. Řekni mi, proč chceš najít Doupě Spárů.“
Talin mlčel, nevěděl co má říct, a tak považoval mlčení za nejlepší řešení. Rozhovor skončil tak jak začal a ticho je provázelo až k východu.
„Díky za vaši pomoc,“ poděkoval naposledy a otevřel bránu od chrámu. Vichřice se už uklidnila a na ulici dopadalo zimní slunko. Talin vyšel ven a ještě se na Nispara stačil otočit, než se brána znovu zavřela…