The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Cesta meče
Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Cesta meče
Moira
Alfa příkaz


"Otče!"

Irilethin pronikavý výkřik proříznul vzduch a elfka, šátrajíc po jílci meče, vyskočila z křesla.

Amira hodila znepokojený pohled po vlčici, co ještě stále seděla v transu v křesle a pak chytila rozrušenou Irileth za paži: "Klid Iri, nic se neděje. Jsi tady se mnou. V Jorrvaskru. Byly to jen vzpomínky, uklidni se."

Elfka soustředila svůj zmatený pohled na kouzelnici. Oči se jí pomalu vyjasňovaly, zavrtěla hlavou, aby se zbavila pocitu neskutečnosti a sesunula se zpět na křeslo.

"To… to bylo neskutečné… vypadalo to, že se na něj opravdu koukám. A on mluvil jak kdyby věděl, že tam jsem… bylo to…"

"Děsivé," doplnila ji Aela a třesoucí se rukou položila pohár se zbytkem Irilethiny krve na stolek, "… ještě nikdy nebyly ničí vzpomínky tak živé jako ty tvoje, tedy tvojí matky. V tvé krvy je neskutečná síla. A on tě opravdu viděl. Nechápu jak, ale skutečně věděl, že tam jsme. Byl v té minulosti a viděl naši současnost, to není možné… Vzkazuje ti, že po něm nemáš pátrat, že se objeví až to bude potřeba. Sice to nedává smysl, ale prostě to mi řekl. A ještě řekl, že se blíží doba, kdy se začne plnit dávné proroctví a že máme být připravené. Všechny tři…" Aela pohlédla na Amiru.

"Všechny tři? Myslíš, že měl na mysli mě?"

"Předpokládám to. Řekl, že jste stejné, obě jste dcery Creas. Prý jste spojené osudem a máte za úkol ochraňovat tu třetí, která je stvořením… "Aela se odmlčela, jako by jí něco zabránilo mluvit dál. Dvakrát se pokusila znovu promluvit, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Semkla víčka, několikrát se zhluboka nadechla a zkusila to znovu. Bez výsledku. Přemoženě zavrtěla hlavou. V očích je probleskla prohra : "Dobrá, tak to neřeknu."

Irileth na ní hleděla s hrůzou: "Co se děje?"

"Nedokážu vyslovit to co jsem vám chtěla říct."

"Jak ti může něco zabránit v tom, že chceš mluvit?" Amira nechápala.

"Říká se tomu Alfa příkaz. Nikdy bych neřekla, že se mi něco takového stane. Ani Kodlak neměl takovou sílu, jemu jsem dokázala odporovat. Tomuhle příkazu vzdorovat nedokážu. Prostě mi zakázal říkat víc podrobností o Moiře, takže to prostě nevyslovím. Víc než to, co už jsem řekla, říct nedokážu."

"Neumím si představit, že by ti někdo zakázal mluvit," ušklíbla se Amira a Aela po ní hodila kosím pohledem : "To není tak vtipné jak by se zdálo. Zkus si představit, že chceš něco říct a vnitřnosti ti sevře železná pěst, která z tebe vymáčkne dech a nedovolí ti promluvit. A když se pokoušíš to přemoci, tiskne to víc. Přílišný odpor proti alfa příkazu může toho, kdo se ho snaží zlomit, i zabít. Jako by sis v hlavě připravila kouzlo a někdo ti zabránil ho použít…"

"Tak mi praskne lebka…" zašeptala zhrozeně Amira.

"Asi tak má milá dcero Crea. Zemřela bys. A to není k smíchu."

"Ne promiň, netušila jsem… Bylo to ode mne…"

"Nech to být. I tak jsem se dozvěděla víc, nežli bych chtěla. Obě jste napůl bohyně. Teď tedy nevím jak se mám k vám chovat. Ale nepočítejte s tím, že se vám budu klanět… " Aelin hlas zazněl podivně hrubě a v očích probleskla sírová žluť jejího vnitřního vlka.

"Nikdo po tobě nechce aby ses klaněla…" obě elfky to vyslovily ve stejnou chvíli se zděšenou naléhavostí v hlasech. Aela tázavě zvedla obočí.

"Nechceme…" Irileth pohlédla tázavě na Amiru.

"Aby to kdokoliv věděl." Dokončila za obě Amira.

"Nestojíme o to, aby se nás soustředila pozornost. Ani jedna z nás nepotřebuje, aby se o nás dozvěděli Thalmoři. Mělo by to fatální následky… nejen pro nás."

Amira souhlasně přikyvovala tomu co Irileth říkala a oči upřené na Aelu zářily zlatým světlem jako tenkrát když jim říkala o Kodlakově osudu. Vlčice na ně hleděla a viděla před sebou znovu toho co se jí objevil v hlavě, když došly ve vzpomínkách Irilethiny matky na konec: "…obě jsou dcery Creas a jejich osudem je stát po boku té, jež má možnost změnit běh dění. Pokud tedy toho bude schopná - což je věc, kterou ještě může spousta věcí zhatit. Ale říct jim to nesmíš, protože by to mohlo věci posunout špatným směrem."

"Takže všechno zůstane jak to bylo do teď? Irileth je jen velmi schopná ochránkyně jarla a Amira elfská kouzelnice…"

"Přesně tak. Žádné bohy do toho tahat nebudeme. Stejně si myslím, že by nám to nikdo neuvěřil," ušklíbla se Irileth.

"Takže si každá necháme svá tajemství pro sebe. Ale je tu jedna věc, kterou bych ráda věděla. Máš nějaké informace o Moiře? "

"Poslední informace, která se ke mě dostala je stará několik lun. Způsobila prý dost velký rozruch na Solstheimu. Měli tam nějaký kult uctívačů Mirraka. To je nějakej Dračí kněz, co o sobě tvrdí, že je prvním a jediným Drakorozeným. Snad ho měla i zabít, ale to už není úplně podložené. Ale jestli si vzpomeneš na tu Knihovnu, v matčiných vzpomínkách. Tak tam jsem před pár týdny byla, a ona mi řekla, že Moira může dostat od toho Dračího kněze něco, co jí může pomoci s Alduinem. Takže budeme předpokládat, že ho opravdu zabila, aby tu věc získala. A nejspíš se bude muset vrátit sem. Doufejme, že to bude brzy."
Upravil/a Moira dne 30.06.2018 21:18
 
EldeR
Jsem rád, že příběh stále žije Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
SPOJENY KRVÍ


Od toho večera, kdy Moira opustila Bílý Průsmyk, si Irileth navykla, chodit před spaním na hradbu nad bránou a sledovat usínající město a jeho okolí. Byla tam každý večer a naslouchala šepotu přicházející noci. Většinou seděla jen v tichu, hlas Nirnu se neozýval, ale dnes to bylo jiné. Kameny zahřáté sluncem pomalu chladly a ona hleděla do dáli, do blížícího se soumraku. Podle zprávy, kterou obdržela dnešního rána, byla Moira už zpět ve Skyrimu. Irileth předpokládala, že se bude chtít vrátit do města, věděla o tom, co se stalo v Jorrvaskru i o dítěti, které tam Moira přivedla předtím než zmizela.
„Ano už se vrací, ale myslíš, že se vrátí hlavní branou? Do města, ze kterého jste ji vyhnali?“ Závan větru se otřel o její uši, „Tomu sama nevěříš. Díváš se špatným směrem…“
Irileth stočila pohled k západní stěně. K místu, kde chybělo pár kamenů do plné výšky hradeb. Udělala to právě včas. Elfí oči pronikající již ztemnělou nocí, zahlédly matný záblesk měsíčního světla odražený od kovové spony na řemenu. Přes rozbitou hradbu se skokem mihlo štíhlé šelmí tělo a Irileth zahlédla rezavou kožešinu: „Už je tady.“
„Ano je tady. A až zítra přijde za jarlem, víš co musíš udělat?“
„Ano, vím. Musím nás spojit krevním poutem.“
„Už jsi vymyslela jak na to?“
Irileth se trochu ušklíbla: „Vzhledem k tomu, že některé zvyklosti elfů a Khajiitů jsou si podobné, to nebude problém. Je nevím, jak chceš docílit toho, aby o tom ona nevěděla?“
„Ona je moje starost, ty musíš udělat svou část, já udělám svou.“ Hlas ve větru ztichnul a Irileth osaměla. Sledovala nezřetelný pohyb Moiry po městě. Viděla jak se snadno vyhnula noční patrole. Její kroky neomylně mířily k Jorrvaskru. Zastavila se na chvilku, jen aby otevřela zvenčí jedno z oken budovy a pak vklouzla dovnitř.
Irileth se zvedla z chladného kamene a s úlevným oddychnutím se vydala do kasáren. Na plánu, jak spojit sebe a Moiru pokrevním poutem pracovala od chvíle, co jí o to Nirn požádal. Všichni věřili, že se cítí zahanbena svých chováním vůči Drakorozené, takže nikoho nepřekvapí, když ji požádá o trest. A s tím co věděla o zvyklostech Khajiitů, věděla, že na krev dojde.

Když se Irileth druhý dne ráno probudila, očekávala, že jí jarl bude volat do Síně, ale nestalo se tak. Když tam později dopoledne sama dorazila zjistila, že o návratu Drakorozené do města nikdo neví. Jen stráže od brány hlásili, že do města dorazil spěšný posel a navštívil Jorrvaskr. O Drakorozené ani slovo. Irileth se málem rozběhla do Jorrvaskru, ale nakonec si to rozmyslela. Jestli se Moira dnes neobjevila, měla proto nejspíš svoje důvody.

Moira se vrátila za dva dny. Naprosto samozřejmě vystoupila z planoucího světla cestovního portálu přímo před bránou města a s mírným úsměvem prošla mezi strážnými, kteří jí ustoupili z cesty. Když se po pár hodinách dostavila do Dračí síně, na jarlovo přímé pozvání, čekala Irileth u Balgruufova křesla. Už v okamžiku, kdy Khajiitka vešla do místnosti věděla Irileth, že se spousta věcí změnila. Ta co vstoupila mezi šlechtu města, už nebyla ustrašené kotě, co si neví rady samo se sebou. Do sálu vešla šelma, obklopená jakousi temnou aurou moci, kvůli které sál ztichnul a i jarl vstal a sešel ze svého pódia, aby ji uvítal jako sobě rovnou. Krátký záblesk překvapení v Moiřiných očích nahradila otázka, když jí Irileth zastoupila cestu, podávajíc jí rukojeť svojí vlastní obnažené dýky. Přestože se jí Khajiitka pokoušela odradit, elfka stále trvala na svém potrestání. Irileth vsadila vše na vznětlivou část povahy Drakorozené a nespletla se. Zeleň očí zakryl nachový závoj hněvu a Khajiitka elfce vyhověla. Když bylo znamení trestu skoro dokončeno a elfčina krev stékala po obnažené paži, dopadajíc v drobných kapkách na dřevěnou podlahu Síně, ztratily se Moiřiny duhovky pod zábleskem stříbra. Jak se Moira soustředila na to, aby znamení vyškrábala správně a temná aura kolem ní si libovala v krvi co kapala na zem, sněhobílý tesák napínal jemnou pokožku rtu a vytvářel v ní mělký důlek. Jak se duhovky ztratily pod stříbrným zábleskem, Moira na jeden úder srdce ztuhla… zub projel napnutou kůži a důlek vyplnila krůpěj krve. Přestože Irileth stála k Moiře takřka zády, měla pocit, že přesně vidí, jak se krůpěj zvětšuje a naplňuje prostor kolem špičky zubu, až přetekla přes okraj prohlubně. Ještě chvíli se chvěla na kraji rtu, než se oddělila a nekonečně dlouho padala do otevřené rány na elfčině rameni. Když dopadla, Irileth sebou škubla, jako by ji spálilo žhavé železo, myslí jí proletěla změť rychlých obrazů, aby se vzápětí ztratila v hlubinách její paměti, čekajíc na okamžik, kdy jí bude zapotřebí. Nikdo v sále to neviděl, protože se všichni ohleduplně otočili zády a polohlasně se bavili, aby dali najevo, že jim nevěnují pozornost.
„Hotovo, teď jsi spokojená?“ Sametově temný hlas vrátil Irileth do skutečnosti.
„Ano zemane. Mohu jít na své místo?“
Khajiitka nevrle mávla rukou a Irileth si ještě než odešla všimla, že jak si nevědomky přejela drápem, potřísněným elfčinou krví, přes poraněný ret, aby pak, se zábleskem stříbra, překrývající její zelené duhovky, oboje očistila rychlým zákmitem drsného jazyka.
Elfce po tváři přejel konejšivý závan vzduchu: „Máš to za sebou. Teď jste spojené krví a ona o tom neví. Nebude to lehké, ale tvoje magie tě ochrání, pokud by to pro tebe bylo nebezpečné. Jen ti poradím, nenahlížej příliš do jejích myšlenek. Nemuselo by se ti líbit, to co tam uvidíš.“ Vánek se ztratil.
Irileth stála zpět za křeslem a poslouchala, jak Moira žádá jarla o pomoc, při chytání draka. Když jarl dopěl k rozhodnutí, že pošle Moiru jako vyjednavače do Větrného Žlebu za Ulfrikem, zamračila se: „To myslíš vážně pane?! Nemůžeš jí tam přece poslat. Nebude s ní vůbec mluvit. Je mu je lhostejné, jestli je nebo není Drakorozená. Je Khajiit, nenechají ji ani projít branou.“
„A proto s ní pojedeš ty. A vezmeš sebou tohle, aby vás bral vážně.“ Balgruuf se zvedl z křesla a ze zdi sundal dvoubřitou sekeru, znak Bílého Průsmyku. Sekeru, která s ním prošla mnoha boji, když spolu s Irileth sloužili v císařově armádě. Elfka přesně viděla, když sevřel topor, jak mu vzpomínky zastřely zrak. Málem sekyru pustil, stejně jako tenkrát, když jim životy zachránil Jobahasvir, Khajiit jehož zelené oči na ně teď hleděly z tváře Drakorozené. Položila svou dlaň přes jeho a sevřela sekeru. Jarlovi prsty pustili topůrko a Irileth si sekeru zasunula, za opasek s mečem: „Dobrá, vyrazíme za úsvitu Drakorozená?“ Otočila se ke Khajiitce.
„Jak si přeješ huskarle,“ Moira naznačila drobnou úklonu pohybem hlavy a pružným krokem zamířila ven z Dračí Síně. V Síni se rozezvučely nespokojené hlasy dvořanů, kteří nesouhlasili s jarlovým postupem. Irileth jim nevěnovala pozornost. Sledovala pohledem vzdalující se Khajiitku, ani v její chůzi už nebylo nic z naivního mláděte, co přišlo do Průsmyku. Vztyčené uši, černý konec jinak rezavého ocasu stočený vzhůru, klidný krok… svaly na paži se zavlnily jak se opřela do těžkých dveří, odmítajíc tak pomoc strážných… když se ve dveřích otočila a pohlédla zpět, viděla Irileth jak jí rty zvlnil studený úsměv, hodnotící lidi co nechala za sebou.
„Nechci vědět, co tě takhle změnilo, ale doufám, že to nebylo zbytečné.“ Zašeptala a Drakorozená, než za sebou nechala zapadnout těžké dveře, po ní hodila pohledem jako by ji mohla slyšet.
 
Moira
Doufám, že kdo tohle čte chápe, že LORE už úplně opomíjím a vytvářím si vlastní. Předělávám vlastně celou Moiru, takže tohle už uhýbá podle mých budoucích plánů, abych to nemusela pak kromě jmen přepisovat celé Smile



TVOJE STEJNĚ JAKO MOJE


Za úsvitu přišla Irileth k bráně a zjistila, že Moira už tam čeká. Za uzdu držela hřebce černého jak noc, u jehož sedla viselo upevněné kladivo a vak, nejspíš s potravinami: „Nevím jak jsi na tom s magií, takže pojedeme normálně.“ Irileth v tom zaslechla nepřímou otázku… to mě zkouší?
„Budu raději, když pojedeme normálně, jestli ti to tedy nebude vadit. Pokud by to vadilo přizpůsobím se.“
Zelené oči s černými štěrbinami zornic, zužujících se vlivem vycházejícího slunce, na ní hleděly z části zvědavě a zčásti posměšně: „Ne nevadí mi to. Vlastně jsem neměla moc možností si prohlédnout tvojí novou vlast…“ zlomyslně si rýpla Moira. „Alespoň mi to tu budeš moci ukázat. Tentokrát už neumrznu…,“ připomněla jim oběma svou první cestu po Skyrimu.
„A já přežiju na rozdíl od Lýdie,“ vrátila jí bodnutí Irileth.
Moira zavrčela, až Irileth přejel mráz po zádech: „Lýdie, zemřela, protože jsem ještě nebyla co jsem dnes.“ Vycenila bílé tesáky a mávla rukou… vyšlehly plameny: „Každej troll by si rozmyslel si se mnou něco začít!“
Irileth zachovala bezvýraznou tvář: „Jak říkáš Drakorozená.“
Moira skočila do sedla a otočila se na Irileth.
„Takže už víme, jak jsme na tom… Vyrazíme?“
„Jestli nechceš abych za tebou běžela po svých, musím do stájí pro koně.“
Moira naklonila hlavu na stranu, jako by o tom přemýšlela, pak se ušklíbla a někde pod tím úšklebkem zahlédla Irileth starou Moiru: „Možná by se mi to i líbilo, ale na to už fakt čas nemáme.“

Irilethina temperamentní klisna, vnučka té co elfku do Průsmyku dovezla, byla viditelně nespokojená s tempem, které nasadil khajiitčin hřebec a Irileth jí rozuměla. Obě byly venku po dlouhé době a tak byly netrpělivé, obě toužily po volnosti. Zdálo se, že Moira v sedle klimbá a nehodlá pobídnout svého koně k rychlejšímu pohybu. Projížděly rovinou kolem řeky, klisna už nebyla k udržení, stále se snažila předběhnout hřebce a Irileth už unavovalo s ní zápasit.
„Zdá se, že jste nějak netrpělivé, zjevně nechcete šetřit síly. No ať je po vašem, ale pak si nestěžuj Irileth.“ Moira hrábla po volně spuštěné otěži a mlaskla. Hřebec se vzepjal a vyrazil vpřed. Irileth povolila uzdu nervozní klisně a ta vyrazila za Moirou. V první chvíli to vypadalo, že klisna těžkého hřebce lehce dohoní, ale vždy když se blížila k tomu, že ho předběhne, ocitla se daleko za ním. Svět kolem nich se změnil v zelenou šmouhu a Irileth začala cítit závrať. Pak klisna sama od sebe začala mírnit tempo. Zpomalovala až zastavila docela. Boky se jí namáhavě zvedaly a z plecí odkapávala pěna. Irileth seskočila a rychle povolovala sedlo, aby se klisna mohla pořádně nadechnout. Moira otočila svého koně a obloukem se k nim vracela. Hřebec dýchal bez námahy, srst měl suchou, jako by ani neběžel.
„Proč?“ Irileth hodila po Moiře rozlobený pohled a vodila zchvácenou klisnu pomalu po břehu řeky, aby vychladla.
„Potřebovaly jste obě lekci. Stále se ke mně chováš jako k normální Khajiitce. Jistě, svým způsobem uznáváš, že mě potřebujete, ale stále ještě nechápeš, jak moc. Ještě stále nechápeš kdo jsem. Rozhlédni se.“
Irileth se rozhlédla a pak pohlédla znovu na Khajiitku. V dálce uviděla Bílý Průsmyk, viděla tu samou řeku, kterou před tím přebrodily, v dálce před sebou viděla les, ke kterému mířily a přitom by přísahala, že jely takovým tryskem, že by měly už skoro vjíždět do lesa.
„Jak…“
Moira mávla rukou a motýl, co se chystal usednout na voňavý květ bodláku, jakoby zamrzl v pohybu. On stál a květina pod ním vadla, jako by uběhly dny. Další mávnutí vrátilo věci k normálu a motýl usedl na květ, který si vybral. „Myslím, že kdyby na tvém místě byl někdo jiný, než ty, už by nežil. Pravda, s někým jiným bych to ani nemohla provést a ani by mě to tak nebavilo. Ale vzhledem k tomu, že spolu strávíme nejspíš hodně času, je dobré vědět, co vydržíš. A ty zase budeš vědět co ode mne můžeš očekávat.“
„Soucit to nebude…“ elfka konejšila tichými slovy unavenou klisnu.
„Soucit?! Ty snad víš co to slovo znamená? Myslím, že tvoje rasa vůbec netuší, co to je!“
Irileth se nadechla k prudké odpovědi, ale výraz v Moiřině obličeji ji zastavil. Khajiitka měla v něčem pravdu. Elfové soucit moc neznají, osudy celých národů jsou jim v podstatě lhostejné, zajímá je jen ten jejich vlastní. A někdy jsou ochotni pro vlastní způsob chápání světa zničit světy jiným.
„Ano, soucit ode mne nečekej. Jestli mám… máme zachránit tenhle svět pro většinu těch co na něm žijí, musím zničit, nebo minimálně pokořit tvou rasu.“
„Proto se mě snažíš provokovat? Chceš vědět…“
„Chci vědět, jestli jsi schopná jít do toho se mnou, nebo jestli mi vrazíš dýku do zad…“, přerušila ji hrubě Moira.
„Vrazit… ti dýku… do zad…?“ Irileth se až zajíkala rozhořčením, škubla za rukáv haleny a odhalila ránu na rameni: „Tohle mě s tebou spojilo krví… nelze to obejít… nelze to zvrátit… a udělala jsem to dobrovolně…“ náhle se zarazila. Měkký pohled zelených očí jí prozradil, že řekla víc než chtěla. Moira seskočila ze sedla a došla k ní. Prstem opatrně přejela po znamení vydrápaném v elfčině rameni: „Víš, co to znamená?“
„Ano vím, říkala si to včera. Znamená to, že je mi odpuštěna urážka, které jsem se vůči tobě dopustila.“ Irileth ztuhle narovnala záda.
„Ale ty sama víš, že jsi se vůči mě ničeho nedopustila. Alespoň ne tak, jak si to myslí ostatní. Takže co ti to mám vlastně odpustit?“ otázala se Moira konverzačním tónem stále držíc prst na elfčině rameni.
Irileth překvapeně zalapala po dechu, když ucítila, jak se z jejího podvědomí vynořuje vzpomínka malého kotěte, co se snaží naplnit plíce pouštním vzduchem u boku umírající matky.
„Mám ti odpustit, že máš moje vzpomínky? Nebo ti mám odpustit, že jste se mě pokusili podvést?“ Tráva se sklonila pod prudkým závanem větru a Moira se usmála, ne ušklíbla, ale usmála, stejně jako dřív: „No tebe se to týká taky. Chcete abych vám zachránila krk, ale pořád se mi do toho snažíte zasahovat.“
„Neznamená to to, co jsem ti včera řekla.“ obrátila svou pozornost zpět k elfce a oči jí naplnilo stříbro: „Je to přísaha. Je tvoje, stejně jako je moje. Chtěli jste krevní pouto, tak ho máte. Jen doufám, že nebudeš muset litovat. Můžeš zažít věci, které by se tě normálně netýkaly, ale vybrala sis to. Sama jsi to řekla.“ Uchopila Irileth za paži a položila si její dlaň na své rameno. A elfka, s nevěřícím údivem, ucítila pod prsty, v té jemné a hladké srsti, stejný obrazec jako byl na její kůži.
 
EldeR
S LORE bych si asi hlavu moc nelámal, já Winkosobně na něm nelpím a rozhodně mi jeho opomenutí nezkazí zážitek z příběhu...
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
No však si tak hlavu nelámu, jen konstatuji Smile


CESTA MEČE

Další cesta pak už probíhala klidně a po pár dnech dorazily, bez větších nesnází, k branám města. Městská stráž se v první chvíli zdráhala vpustit Moiru do města, ale Irilethina pověst a skutečnost, že je Balgruufovým huskarlem a nese jeho zbraň jako důkaz důležitosti jejich poslání, měla nakonec dostatečnou váhu a tak byly do města vpuštěny.

Hned po vstupu do jarlova paláce ve středu Větrného Žlebu, pochopila Irileth, že jsou zde naprosto zbytečné. Přesto, se pokousila o vyjednávání příměří, aby mohla Drakorozená vyřešit potíže s Alduinem. Mluvila smírně, neútočila, jen vysvětlovala, ale Ulfrik jí nevěřil a naopak ji začal urážet: "Nevěřím těm vašim pohádkám! Draci? Tady ve Skyrimu? Myslíte si, že vám na takové lži skočím? Snažíte se jen získat čas, aby jste shromáždili armádu! Ale to vám neprojde! Vzkažte Balgruufovi, že si vybral špatnou stranu… přijdu do Průsmyku a vypálím ho do základů a pak si to vyřídím s tou namyšlenou vdovičkou co se prohlásila za královnu!"

Irileth začala ztrácet sebeovládání. Až když ucítila na paži pevný stisk, uvědomila si nebezpečí, ve kterém se nacházejí a potlačila svůj hněv. Studeně se rozloučily. Když odcházely hodil po nich Ulfrik ještě poslední urážkou… vyhrožováním, že pokud se ještě někdy opováží vrátit, nechá je popravit. V Moiřiných očích problesklo stříbro a vzápětí ho nahradil rudý svit. Pomalu se otočila a vrátila se zpět před samozvaného krále. Irileth ztuhla krev v žilách, když se prostorem sálu nesl tichý, ale o to zlověstnější, Moiřin slib:

"Až se sem vrátím, zabiju tě sama. Mě se zabíjením lidí, co mi překážejí nikdo pomáhat nemusí."

Ulfrik namáhavě polkl, vypadal jako jako právě viděl vlastní smrt, ale než se stačil kdokoliv z mužů v sále vzpamatovat, byly obě vyslankyně pryč. Vzhledem k tomu, že tento výsledek jejich mise znamenal, že je válka za dveřmi, rozhodla se Irileth jet místo zpět do Průsmyku do Ledohradu, za Amirou. Moiře tím i usnadnila rozhodování, jak se co nejrychleji dostat zpět k Balgruufovi, mohla díky tomu použít magii. Rozloučily se tedy a každá se vydala svou cestou.



Hned, jak Irileth dorazila na ledohradskou Universitu, šla hledat Amiru. Našla ji v jídelně, po té co se přivítaly, poslala ji pro Arcimága, a hladově se pustila do jídla, které jí Amira nachystala. Když Arcimág dorazil, vyprávěla mu mezi sousty, co se stalo ve Větrném Žlebu a požádala ho vyjádření University. Nemohl jí ho dát hned, musel svolat radu školy, a tak se prozatím uchýlily obě elfky do Amiřina pokoje.

"Co se vlastně děje Iri? Co tu vůbec děláš? Měla bys být s Moirou."

"Byly jsme u Ulfrika. Umíš si představit, jak to dopadlo. Chtěla jsem tě vidět. Víš co nás čeká, když to nevyjde."

"Ano to vím. Konec světa jak ho známe. Díky manipulacím těch fanatiků kolem sourozenců Cardan, je Skyrim rozdělený a jestli vypukne válka, budou naše naděje na záchranu Nirnu opravdu mizivé."

"Pokud se někomu nepovede ty paličaté Nordy zase smířit," Irileth se mimoděk poškrábala na hojícím se rameni.

"Ukaž, co to tam máš. Vypadá to, že to krvácí."

"To je ta značka co mám od Moiry. Víš, že věděla o co jde a přesto to dokončila? Zajímá mě co z toho bude mít ona. Potřebovala bych si promluvit s otcem, něco mi říká, že by věděl, o co jde." brblala Irileth, zatím co jí Amira zkušeně vysvlékla.

"Nekrvácí to, zanítilo se to. Musím ti to vyčistit." Kouzelnice vztáhla ruku nad Irilethino rameno, aby jí ránu vyléčila, ale elfka její paži zachytila:

"Takhle ne. Potřebuju tam jizvu. Bez jizvy pokrevní pouta nefungují, to bys měla vědět."

"Myslela jsem, že je to jen na oko? Že to nemá plný význam?"

"Poslouchala jsi, co jsem ti říkala? Že to dotáhla do konce, i když věděla o co se pokoušíme? Myslela jsem si, jak nejsem vynalézavá a ona to věděla." Irileth se pousmála a pustila Amiřinu ruku.

"Dobře, tak si dojdu jen pro čistou vodu a nějaké byliny. Skočím pro to do skladu."

Mezitím, co Irileth čekala než se Amira vrátí, dorazil do pokoje Arcimág. Na jeho mírně pohoršený výraz, když ji našel na půl svlečenou, odpověděla úsměvem.

"Máš pro mě rozhodnutí universitní rady?"

"Ano. Většina hlasovala pro neutralitu. Pokud vypukne válka, Universita zůstane stranou. Maximálně jsme ochotní pomáhat při léčení raněných obou stran, jestliže budou dopraveni sem. Pokud by válka nevypukla, jsme ochotni jakýmkoliv způsobem pomoci při záchraně světa před Alduinem."

"Děkuji, předám vaše vyjádření Balgruufovi. Jistě bude potěšen vaší moudrostí." Irileth se sarkasticky ušklíbla.

"Nečekala jsi doufám, že se přikloníme na vaší stranu? Ulfrikův nárok na trůn vzešel z Nordských tradic. V podstatě proti němu nelze nic namítat."

"Jistě… nelze nic namítat… a co použití magie proti člověku, co ní nemá ani páru?"

"To se sice může zdát sporné, ale král byl podle Ulfrikova tvrzení řádně vyzván k boji…"

"Vyzván k boji? Válečný veterán vyzve k souboji nezkušeného mladíka? To považuješ za správné, podle tradice?"

"Ano, je to poněkud nestandardní postup." Arcimág si zasmušile pohladil vous.

"Nestandardní postup? Nic jiného na to Universita neřekne? Nevadí vám, že vzhledem ke svému mládí a nezkušenosti, měl král plné právo zvolit si za sebe bojovníka? Troufám si tvrdit, že by si vybral mě, nebo možná Balgruufa. A ani s jednám z nás, by to Ulfrik tak snadné neměl. Jsem dokonce přesvědčena, že se toho bál a proto zvolil způsob, který zvolil. A pak utekl jako poslední ubožák. Neměl odvahu se postavit spravedlnosti. Schoval se svém městě, které je zamořené nechutí ke všemu, co není Nordské a které se jednou tou vší nenávistí samo zadáví, dovolává se severských tradic a poštvává lidi proti ostatním rasám a všem kdo s nimi sympatizují. Jestli vypukne občanská válka, bude on jediný komu to prospěje - tedy pokud vyhraje. Řekl mi, že mě nechá popravit, jestli se ještě někdy ve Žlebu objevím. Měl bys vidět jak vypadal, když mu Moira slíbila, že ho vlastníma rukama zabije, až se do města vrátí. Viděla jsem mu v očích strach ze smrti. Tak trochu doufám, že mu Moira přichystá stejnou smrt, jakou on nachystal svému králi." Irileth zabořila studený modrý pohled do čarodějových očí, v očekávání odpovědi, ale ta nepřišla. Arcimág uhnul pohledem a vydal se ke dveřím. Sáhnul po klice a ještě se otočil k elfce: "Ani tvůj souboj s Ulfrikem by nebyl spravedlivý. Takoví, jako jsi ty, nikdy neprohrávají…" Než stačila cokoliv říci, vyšel na chodbu, míjeje se ve dveřích s Amirou a nechal ji v nejistotě, kolik toho o ní ví.

Amira se pustila do čištění rány: "Copak se ti na Arcimágovi nelíbí?"

"Proč si myslíš, že se mi na něm něco nelíbí?"

"No máš ve tváři takový ten výraz co říká… co s tím člověkem mám udělat…"

"Trochu mě naštval jejich přístup. Ale s tím se nedá nic dělat. Nedonutíš je, aby se rozhodli. A navíc se mi zdá, že o mě ví něco, co by neměl." Irileth zamyšleně zírala na zavřené dveře a ani nevnímala jak ji Amira ošetřuje.





Moira vyšla z cestovního portálu před branou města. Její černý kůň vyšel s klidným nezájmem za ní, aby vzápětí zmizel, jako by ani nikdy neexistoval. Moira nevšímavě minula strážné u brány, kteří s otevřenými ústy zírali do míst, kde ještě před chvílí stál mohutný hřebec, a vyrazila do Dračí síně, aby řekla jarlovi jak pořídily ve Větrném Žlebu.

Když vešla, seděl jarl zrovna u oběda a tak nechal prostřít i pro ni.

"Nejprve se najíme. Vzhledem k tomu, že jsi tu sama a netváříš se příliš nadšeně, předpokládám, že neneseš dobré zprávy, takže si chuť k jídlu pokazíme až po obědě."

Chvíli na něj nevěřícně zírala, pak jí došlo, že má pravdu, že na špatné zprávy je vždycky dost času a pustila se voňavé pečeně, co před ní položila kuchařka na stůl. Pohár medoviny po jídle s díky odmítla a nechala si od služebné přinést čistou vodu.

"Takže předpokládám, že Ulfrik naši nabídku odmítl?"

"Jak říkáš. A navíc se choval velmi nezdvořile a …" nedokončila a v ošklivém úšklebku ohrnula pysky, až zasvítily bílé špičáky.

"Aha, myslím, že rozumím. Větrný Žleb a jeho obyvatelé se nikdy netajili svou nechutí k takzvaně nelidským rasám ve Skyrimu. A tvé prohlášení, za Drakorozenou je muselo rozčílit. I když se nahlas nebudou stavět proti rozhodnutí Vyšného Hrotgharu, uvnitř je to musí užírat. Taková pocta a měla by náležet Khajiitce?… Nejspíš se ti ve městě moc nelíbilo, že?"

"Nelíbilo se mi v něm ani poprvé, když jsem tam tudy projížděla na Solstheim, a nelíbilo se mi tam ani teď, v tom máš naprostou pravdu. Ale zdá se mi ten Ulfrikův postoj nějaký křečovitý, jakoby hraný. Nezdá se mi, že by mu šlo o blaho Skyrimu, jak se snaží všechny přesvědčit. Byl vždycky takový jako je teď?"

"Ne, vždycky ne. Takhle se chová od té doby co zemřel jeho otec. Ulfrik byl v té dob vězněn v thalmorském žaláři, za masakr původních obyvatel plání, které se svou soukromou armádou pobil v bitvě u Markhartu. Byla to naprosto zbytečná jatka a Ulfrik se měl z toho zodpovídat před soudem. Ale Ulfrikův otec na smrtelné posteli vzal toto obvinění na sebe. Doznal se před smrtí k tomu, že syn jednal na jeho příkaz, a tak museli Thalmorší Ulfrika pustit. No a zbytek už znáš."

"Takže může být jeho chování následkem věznění? Nebo nakonec spolupracuje s Thalmorem na rozdělení a oslabení Skyrimu? Čímž by se celé Císařství stalo snadným terčem?"

"Ano ta možnost tu existuje a proto budeš muset jet do Samoty. Za královnou. Řekni jí co jsi řekla tady mě a že Průsmyk bude stát na její straně. A vzhledem k tvému postavení v Jorrvaskru předpokládám, že Družiníci nás také podpoří… nebo zůstanou stát mimo?"

"Samozřejmě, že Jorrvaskr bude sát za jarlem z Průsmyku."

"V tom případě tě tedy žádám, abys odjela informovat královnu Elisif. Mír skončil, musíme se nachytat na válku."

"No, nic jiného mi nejspíš nezbývá. Jen se stavím doma a v Jorrvaskru, vezmu sebou pár lidí, třeba se budou hodit. Vyrazím zítra."

"Dobrá. Bohužel nám nedal Ulfrik jinou možnost a od teď to musí ujít cestou meče."
 
Moira
MÁŠ COS CHTĚLA?


Po návratu do Průsmyku zjistila Irileth, že je Moira již s částí Družiníků u královny v Samotě a tak požádala Balgruufa, aby ji mohla následovat. Jarlovi se moc nelíbilo, že velitelka jeho vojenské posádky chce opustit město, ale nakonec ustoupil. Irileth pověřila velením svého zástupce a vyrazila do Samoty.
Nálada mezi lidmi ve městě nebyla příliš dobrá. Mezi vojáky se šeptalo o tom, že vyhrát nad Ulfrikem je nemožné, když jeho nástupnictví podporuje tak velká část Nordů. Že by bylo lepší se přidat k Bouřným Hávům, od trhnout se od Císařství a nechat Impérium, ať se s draky vypořádá samo. Jsou jen škodná, jen hloupá zvířata, stačí je pozabíjet. Jak tak Irileth procházela městem, kasárnami a poslouchala rozhovory v hospodách, byla čím dál tím víc přesvědčená, že se s tím musí něco udělat. Všimla si, že Moira se mezi vojáky moc nepohybuje, zdálo se, že se mezi nimi necítí moc dobře. Nebylo to nic divného, ještě nedávno poslouchala jen urážky a musela přecházet mlčením, když ji vykazovali z měst. Sice chodila společně s vojáky cvičit, ale držela se pokaždé stranou. Jedině při střelbě z luku se kolem ní občas utvořil hlouček, ale brzy se zas rozešel… Moira nebyla příliš vstřícná.
Až jednoho dne se jeden z vojáků osmělil a vyzval Khajiitku na cvičný souboj. A Irileth toho hned využila, nežli stačila Moira odmítnout, přijala ten souboj za ní.
„Co to děláš?“ Zasyčela Moira a uši se jí sklopily k hlavě.
„To co jsi měla udělat už dávno. Ukaž jim kdo jsi. Co dokážeš! Je potřeba zvednout jim morálku. Vedou řeči o porážce, ukaž jim koho mají na své straně!“
Moira se rozhlédla a uviděla zvědavé obličeje: „Jak chceš.“
„Dobrá, kde máš svoje kladivo?“
„No kde asi, v pokoji. Chceš abych proti němu bojovala kladivem? Chceš ho zabít?“
„Nechci, ale je to tvoje zbraň a oni potřebují lekci. Jako já,“ sklonila Irileth hlavu: „a dlužíš jim to. Ukaž jim Drakorozenou!“

Irileth trochu zaváhala, když viděla, jak proti sobě duelisté nastupují do písku cvičné arény. Moiřin protivník byl vysoký, mohutný chlap. Svoji zbraň držel tak samozřejmě, jako by se narodil s mečem v ruce. Moira proti němu vypadala drobná a podivně křehká. Kladivo se zdálo zbytečně velké a velmi nešikovné. Když kolem sebe bojovníci začali kroužit, všimla si Irileth, že Moira ani nemá boty. V písku po ní zůstávaly nezřetelné kulaté stopy měkkých polštářků doprovázené občasným otiskem ocasu, kterým sem tam Khajiitka švihla o zem. Když voják poprvé zaútočil, tak Irileth bezděčně sevřela jílec meče, protože vyrazil na Moiru z boku, z místa kde ho nemohla vidět, protože se po něm neotočila. Mrštnost, s jakou Khajiitka uhnula prvnímu úderu, a to jak lehce se vyhnula následné ráně, vedené hruškou meče na tělo, vyrazila Irileth dech. Ocas, který se zdál být Khajiitčiným hendikepem se ukázal jako obrovská výhoda. Irileth s údivem sledovala, jak ho Moira využívá jako protiváhu při skocích a úhybných manévrech, které by jinak končily naprosto fatálně. Topůrko kladiva už několikrát použila na krytí před velkým mečem a v jednu chvíli se zdálo že jím svého protivníka odzbrojí, ale voják zbraň udržel. Irileth došlo, že Moira schválně provokuje vojáka k útokům, které se zdají pro něj výhodné, aby ho, stejně jako ostatní přihlížející, vzápětí přesvědčila o tom, že prostě není místo, ze kterého na ni lze zaútočit. Voják zjevně ztrácel sebeovládání a souboj se stával brutálnějším. Vodorovně vedenému seku se Moira vyhnula prohnutím vzad… diváci polekaně zahučeli, protože se zdálo, že padá… aby se vzápětí vymrštila, díky ocasu, který měla stočený pod sebou, otočkou se dostala vojákovi do zad a hlavicí kladiva ho naplocho uhodila do zad. Vojáka to vyvedlo z rovnováhy a souboj se zpomalil. Irileth si všimla toho, že Moira poněkud změnila styl boje, její pohyby se staly vláčnějšími, špička ocasu kmitala ze strany na stranu a uši doposud vztyčené, přilehly k hlavě. Něco bylo špatně. Po jedné rychlé výměně ran, kdy se Moira opět dostala vojákovi za záda, použil muž opět k útoku hlavici meče a tentokrát Moiru zasáhl. Khajiitku úder poslal do písku a jen rychlé převalení jí zachránilo před dalším seknutím. Irileth vykřikla, napůl vytáhla meč z pochvy a chtěla vběhnout do arény. Moira se jediným plynulým pohybem vymrštila na nohy a gestem ji zarazila. Začala se pohybovat do strany a voják srovnal svůj pohyb s jejím. Irileth s nechápavě zamračila a udělala krok do písku. Ačkoliv k ní Moira stála bokem a měla oči jen pro svého protivníka, přesto zasyčela:„Stůj, zůstaň kde si!“
Irileth ztuhla na místě, tohle ještě neslyšela. Než stačila jakkoliv zareagovat, Moira se zastavila a kladivo dopadlo na zem. Arénou to zahučelo, protože se voják s napřaženým mečem rozběhl na neozbrojenou Khajiitku. Když už se zdálo, že jí musí zasáhnout, švihla Moira rukou a křikla podivná slova. Běžícího vojáka uchopila obrovská neviditelná ruka a smýkla jím prudce proti ohradě, kam ho, jak Irileth pochopila až teď, předtím Moira šikovně nasměrovala. Dřevěná překážka za-praštěla pod nárazem obrněného těla, voják tvrdě narazil týlem do ohrady a bezvládně se svezl k zemi. Ochablé prsty pustily jílec a čepel se zabořila do písku.
Elfka mávla na dva vojáky a vydala se k Moiře: „Jsi v pořádku?“
„Já ano, ale on určitě ne. Má nějaké divné oči. Myslím, že není při smyslech. Pošli ho ke královnině čaroději, ať ho prohlédnou. On mě chtěl opravdu zabít.“
„Jak si přeješ Drakorozená,“ Irileth kývla na vojáky, ti popadli omráčeného Norda a vydali se s ním do města. Moira hodila po Irileth rozlobený pohled, ale když uviděla elfčin výraz, rozhlédla se kolem sebe a pochopila: „No, zdá se, že máš co jsi chtěla.“ Tváře všech přítomných, co sledovali souboj, byly překvapené a najednou viděla v jejich očích naději.
„Ano, mám co jsem chtěla. Teď už vědí, co mohou od tebe očekávat. A vědí, že jsi opravdu Drakorozená. Teď budou mít větší odvahu bojovat.“
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
úvodní lokace, cesta na pevninu (tamriel)- Aldmeri Dominion Pokec - TES:O 1 18.09.2015 05:01
Mágova cesta » Skyrim - Váš svět 6 16.06.2014 17:40
Cesta hlasu bug Archív zodpovězených dotazů 7 27.02.2014 15:58
Dragonborn- quest Cesta znalosti Archív zodpovězených dotazů 13 04.03.2013 14:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 765 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 958 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 990 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 5778 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 3019 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 2606 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 2688 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 3370 krát
11-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 5 let Skyrimu Přečteno 2990 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist