Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Cesta meče
EldeR
Chápu, že když jsou myšlenky jinde, tak se psát nedá a rád si, určitě nejen já, počkám na pokračování Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
tak jsem napsala alespoň kousíček, abychom se pohnuli někam dál Smile

MLČENLIVÉ STĚNY
Aela vstoupila do síně Jorrvaskru následována Irileth a Amirou. Družiníci seděli u stolů a polohlasně se spolu bavili. Členové Kruhu při vrznutí dveří pohlédli na příchozí. Zjevně se všem ulevilo, když viděli kdo přišel.
Amira se zastavila na schodech a pozorně si prohlížela všechny tváře. Když její zrak padl na tvář jediného elfa ve společnosti zalapala po dechu překvapením :„Strýčku???“
„Amiro??“ Athis vyskočil od stolu a rozběhl se k ní. Sevřel ji v objetí a jeho hlas se zachvěl dojetím: „Všichni jsme mysleli, že jsi mrtvá. Jak... proč...kde si se tu vzala...? “ Až se zakoktával pod přívalem citů.
Amira hodila pohledem po Irileth, ta jen pokrčila rameny :„To je na tobě...“
Amira vzala Athise za ruku a odváděla ho ke stolu dál od ostatních.
„Zdá se tvoje přítelkyně je samé tajemství... Ještě jsem neviděla Athise takhle ztratit sebeovládání,“ Aela zněla zamyšleně a hleděla Irileth pevně do očí.
Elfka přivřenýma očima zkoumala Aelinu tvář, oči, probleskující žlutým světlem, byly čisté bez známky jakékoliv zášti či zrady. A tak si sedla ke stolu a uchopila do dlaně pohár medoviny, který jí nabídla Ria. S povzdechem pak začala líčit okamžiky svého seznámení s Amirou.
Když skončila, zjistila, že kolem nich sedí všichni družiníci. Dopila medovinu a prudce postavila pohár na stůl:
„Zabiju každýho kdo... “
Její ruku ležící na stole překryla mozolnatá mužská dlaň : „Vaše tajemství zůstane naším do té doby dokud naše zůstane tím vaším,“ Farkasův hlas zněl jako přísaha. Když zvedla hlavu viděla jen souhlasné pohledy všech kolem.
„Co uslyší stěny Jorrvaskru neuslyší nikdo jiný. Tak to bylo vždy a dokud zde budou Ysgramorovi vlci, tak to tak zůstane.“ Aela položila svou ruku na Farkasovu.



Kodlak otevřel dveře Jorrvaskru zrovna ve chvíli, kdy Farkas konečně přetlačil Vilkase v páce a Vilkasova ruka udeřila o stůl.
Všichni přestali pozorovat souboj a zvedli oči ke dveřím.
Balgruuf přejel pohledem všechny zúčastněné. Amira seděla vedle Athise, Irieth vedle Aely a Rii, Skjor s Njadou naproti Irileth, všichni společně sledovali silový zápas mezi bratry. Bylo zjevné, že je vše v pořádku, že přes to, co se stalo nedávno pře domem, jsou všichni pospolu.
Díky svému napojení na smečku věděl Kodlak co se zde odehrálo a proto nebyl tak udiven jako jarl.
Irileth a Aela se zvedly takřka zároveň :
„Vyřešil jsi svůj problém s jarlem?...“
„Vyřešil jsi svůj problém s Kodlakem?...“
Podívaly se po sobě, ušklíbly se a obrátily svoje pohledy zpět ke svým velitelům.
Kodlak kývl: „Ano myslím, že jsme své spory urovnali...“
Jarl přitakal :„Ale zdá se, že jsme našli nový problém...“
Devět párů očí se na ně pověsilo s otázkou.
Jarl hodil pohledem po Kodlakovi : „Přede všemi?“
„Je to moje rodina, stejně jako pro tebe je rodinou Irileth s Amirou, i když se to pokoušíš zapírat,“ ušklíbl se Kodlak.
A tak Balgruuf vytáhl z váčku u pasu pergamen a zbytky náramku z kostěných run, které sebral na nádvoří, když se vraceli z Hircinovi jeskyně.
„Podíváš se na to prosím?“ požádal Amiru a položil vše na stůl.
Amira váhavě přistoupila ke stolu, pohlédla na věci na stole a vztáhla nad ně ruku : „Co uvidí stěny Jorrvaskru zůstane v Jorrvaskru? “
Odpovědí jí bylo sborové souhlasné zavrčení.
Vztáhla tedy obě ruce nad věci na stole a zaklonila hlavu. Oči se zakalily bílým světlem a z rukou vytryskly proudy energie obklopující předměty rozložené na desce.
„Saleh Cardan, kněz chrámu Svaté osmy... Azariah Cardan, strážkyně Jediné pravé cesty ... vidím mnoho prolité krve... ve tvých stopách kráčí ten nejstrašnější stopař Kodlaku... v ruce třímá stříbrný meč... unikal jsi mu dlouho... ale už tě skoro má... pospěš a dokonči svůj záměr... nebo nespatříš světlo Sovngardu... Smrt už je skoro tady...“
Světlo v Amiřiných očích vyhaslo, stejně jako proudy energie prýštící z dlaní a elfka zavrávorala slabostí. Irileth přiskočila, pohotově ji zachytila a opatrně posadila na lavici. Objala ji kolem ramen, konejšivě ji hladila, pak vytáhla ze záňadří flakonek se svítícím lektvarem a pomáhala Amiře ho vypít. Všem bylo jasné, že to nedělá poprvé. Stejně tak všichni pochopili, že Amira není jen elfka s nadprůměrným talentem pro magii...
Kodlak si k údivu všech přidřepl před Amiru a velmi opatrně jí položil ruku na koleno. Oba pod tím dotykem ztuhli.

„Vidím svou smrt Dcero Aedry, jsem Zvěstovatel. Jen jsem nevěděl odkud přijde. Potřebuji ještě trochu času, musím toho ještě tolik dokončit...“
„Smrt už je blízko, Ysgramorův vlku, už brzy se setkáš se svým stvořitelem, jestli nedokončíš to, co plánuješ. Nech znovu zkout sekyru svého velitele a povolej zpět tu Khajiitku, Moiru. Její přítomnost tady, ti získá trochu času, nebudou riskovat střet s ní. Ale nenech se ukolébat, své smrti neunikneš, ani nemůžeš, tu naplánoval někdo jiný, je klíčem ke zrození Drakorozené, ale můžeš zachránit svou duši, jestli uděláš co ti říkám.“


Kodlak stáhnul ruku z Amiřina kolena a pomalu se zvedl.
Amira na něj smutně pohlédla a řekla už nahlas:
„Nachystali na vás pěknou past. Nebýt Irileth, sklapla by rychle a neodvratně. Kodlak by zabil Balgruufa. Irileth se svými vojáky by pak pobila zbylé vlkodlaky. Město by bylo bez pána a Thalmor by dostal co potřebuje, občanskou válku. Balgruuf je jazýčkem na miskách vah mezi Ulfrikem a Elisif. Pokud se neutrální Průsmyk přikloní na jednu ze stran začne peklo.“
„Aelo, pošli někoho do Hrotgharu. Ať se Moira vrátí zpět. Potřebujeme jí tady. Athisi ty prosím dojdi pro Eorlunda, budeme potřebovat jeho kladivo.“
„Co se děje Kodlaku?“ Aela nespokojeni krčila nos.
„Slyšeli jste. Už delší dobu cítím, že se na nás něco řítí. A teď se ukazuje, že je to už blíž, nežli jsem čekal. Nenapadlo mě, že by někdo dokázal použít mého vlastního švagra proti mě. A ještě takovýmhle způsobem. A díky tomu mě překvapili. To už se nesmí opakovat. Musím dokončit co jsem si předsevzal. Musíme se pokusit zabránit alespoň tomu nejhoršímu.“

Balgruuf pokynul Irileth, ta podepřela Amiru posílenou lektvarem a vydali se všichni společně zpět do Dračí síně, zanechávajíc vlky Jorrvaskru s jejich osudem.
 
EldeR
A hnedka je ten den v práci o trochu lepší Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
tak... sci-fi dopsáno tak zpět do Skyrimu Smile



TROCHA HISTORIE

Irileth uložila Amiru do své vlastní postele a přikryla ji jako malé dítě. Pak si sedla do křesla vedle postele a ke kolenům si přitáhla malý stolek. Zapálila svícen, vytáhla kalamář a brk spolu s několika listy pergamenu.
Zapisovala si Amiřino vidění, dokud si ho pamatovala. Elfka ji sledovala ospalýma očima : „Už to zase děláš? “
„Copak dělám miláčku?“
„Píšeš si to, co jsem říkala.“
„Nepíšu jenom to, víš, že si zapisuju důležité věci, které se stanou kolem mě. Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit. A jestli mi paměť slouží dobře, ty jakmile po věštbě usneš, tak zapomeneš co jsi říkala. Takže když ještě nespíš... nevíš ještě něco k tomu co jsi říkala? Třeba ta jména... kdo to vlastně je? Co jsou zač?“
„Saleh Cardan, kněz chrámu Svaté osmy... Azariah Cardan, strážkyně Jediné pravé cesty?“
„Jo ty mám přesně na mysli. Zní to jak jména Vysokých elfů.“
„To také jsou. Jsou to sourozenci a zároveň manželé. Jejich rodina je celá taková… divná. Jsou vzdáleně příbuzní se Sněžnými elfy. A když si oni dva vezmou něco do hlavy, tak většinou ten kdo je jejich cílem, nemá moc na vybranou. Jenže si myslím, že tentokrát si ukousli moc velké sousto. Jejich myšlenky ve střípcích zůstaly na těch předmětech, co jste mi ukázali. Mají v úmyslu vyhubit Hircinovy vlky.“
„Proč? Co jim je do nějakých vlkodlaků ve Skyrimu?“
Amira se vzepřela na lokti a podepřela si hlavu dlaní: „Ty asi o těch vlcích moc nevíš co?“
„No… když na tebe koukám tak asi ne.“
„Ale kdo byl Ysgramor snad víš?“
„Jo, to asi vím.“
„Takže víš, že skoro vyhubil Sněžné elfy a když se vrátil na Tamriel podruhé, tak se pustil i do ostatních?“
„Ano to samozřejmě vím, že zabíjel Elfy, i když, na rovinu, jsme si o to tak trochu řekli sami. Ale to je trochu jiný příběh. Co je s těmi vlky?“
„No chtějí je vyhubit, kvůli pomstě. A jako dárek navíc, to mohlo vyvolat občanskou válku. A obě víme, komu by to prospělo nejvíc.“
„Thalmor,“ zavrčela Irileth.
„Samozřejmě, stále se snaží převzít kontrolu nad celým Tamrielem. Jsou tak sebestřední a zahledění do sebe… Snažit se vyvolat válku v téhle době … s Alduinem za zády. Ničitel světů se znovu objevil a oni místo, aby spojili síly s lidmi, tak jen vnášejí mezi lidi nenávist a strach, aby je rozdělili. Myslíš, že je zajímá koho Nordi uctívají? Je jim to fuk, ale tím zákazem Nordům sáhli na něco co je pro ně svaté a naštvali spoustu lidí. A Cardanové… ten jejich Chrám svaté osmy. Fanaticky tam uctívají Osmu a proklínají Daedry. Azariah vede tu svou sektu vyznavačů Jediné pravé cesty a její členové se vydávají na výpravy po světě, kde loví vyznavače Daeder a Talose. Takže chtějí zničit vlkodlaky nejen kvůli Ysgramorovi, ale taky proto, že jejich stvořitelem je Hircin. A další věc. Než se stali tím čím jsou dnes… jen placenými zabijáky a řešiteli cizích problémů… byli Družiníci tím, kdo představoval právo a spravedlnost ve Skyrimu, ještě dříve, než byli první Jarlové. Thalmor nepotřebuje, aby si vzpomněli kým byli, jelikož to by byla další překážka na cestě k ovládnutí Skyrimu.“
„Zdá se, že jsi o tom dost přemýšlela.“
„Řekněme, že dobře slyším,“ pousmála se Amira,„spoustu z toho jsem slyšela doma, moji rodiče neměli Thalmor v lásce. Nezapomeň co se stalo nakonec mě. A na Universitě se o Thalmoru také mluví. Momentálně tam dokonce je nějaký Elf, který, jak se domnívám, je tam aby nás hlídal. Hodně tam mágové řeší i případnou volbu stran, pro případ občanské války. Arcimág zastává názor, že by Universita měla zůstat neutrální a většina s ním souhlasí.“
„Tak to je dobré vědět. Měla bys jít spát. Ještě to dopíšu a jdu taky.“
„Dobře, dobrou noc, “zívla Amira a hlava jí padla do polštáře. Usnula dříve, než Irileth dopsala větu.

Ranní slunce zastihlo Irileth s Amirou u velkého zrcadla ve zlatém rámu.
„Jsi si jistá, že mě tu už nebudeš potřebovat?“ Amira stála s rukou takřka položenou na stříbrné ploše, ve které se kupodivu nic neodráželo.
„Už to zvládnu neboj. Nechceme, abys měla ve škole nějaké problémy že?“
„Jak chceš. Kdyby něco, víš jak mě zavolat.“ Čarodějka se natáhla na špičky a políbila válečnici na ústa. Rukou dokončila pohyb, aby se dotkla zrcadla a to se rozvlnilo, jako vodní hladina. Prošla jím a na několik krátkých okamžiků byl v rámu vidět její pokoj na Universitě v Ledohradu. Pak plocha ztuhla a objevil se normální odraz Irilethina pokoje. Elfka si povzdechla a začala se oblékat.
Její kroky pak mířily za Balgruufem do Dračí síně.
Jarl už seděl na svém stolci a zrovna četl nějaké listiny. Došla ke stolu a vzala si z něj talíř se snídaní. Sedla si s ním na schody před jarlovo křeslo.
„Dobré ráno Balgruufe.“
Zvedl hlavu od pergamenu:
„I tobě Irileth. Řekla ti Amira ještě něco, kromě toho co včera viděla? A kde jí vůbec máš?“
„Přidala ještě pár podrobností, něco o těch elfech co si plánovali tvou smrt z rukou tvého švagra. A už je doma. Tedy na Universitě.“
„Cože? Jak se tam dostala tak rychle? A jo vlastně, portály.“
„Ano, jarle, portál. Ty nemáš už žádné nové informace o tom co se včera stalo?“
„Ne zatím se nic nového neobjevilo a opravdu doufám, že se už ani nic neobjeví. Jsem zvědav za jak dlouho se tu objeví ta Khajiitka. Doufám, že se u Šedovousých něco naučila. Jinak nám nebude v podstatě nic platná, Drakorozená co neumí používat dračí magii...“
„No pokud si vzpomeneš na Elsweyr… nebude to lehký soupeř i bez magie, natož jestli nějakou bude mít.“
„Hledal jsem si nějaké informace o Khajiitech, nikdy bych nevěřil, že o nich víme tak málo. Jen ty všeobecně známé informace… cukřík, zloději, podvodníci… nic o tom, že by měli cokoliv společného s magií, nebo snad s císařským rodem… nechápu jak může být Khajiit Drakorozený. Je to prostě … “
„Divný? Nepravděpodobný? Pro mě je důležitý, že umí bojovat. Nebojí se smrti. A i když si myslím, že měla hodně silnou touhu zdrhnout, neutekla a nakonec to vlastně byla ona, kdo zabil toho draka u hlásky. Viděla jsem ji střílet z luku, kterej bych možná i já měla starosti natáhnout. A jestli je to příbuzná toho, co nás zachránil v tý džungli, tak to kladivo na zádech taky nemá na parádu. Asi to tak má být. Snad nám zachrání zadek. I když je to někdo, od koho bychom to vůbec nečekali.“
Irileth se pustila do snídaně a nechala Balgruufa vrátit se k písemnostem, které studoval.
 
Moira
KDYŽ NÁCVIK PŘESTANE BÝT NÁCVIK


„Balgruufe pojď honem, tohle musíš vidět.“
Balgruuf se vytrhl ze zamyšlení a pohlédl na zjevně velmi rozčilenou Irileth, která právě svým výkřikem porušila všechna pravidla etikety. Jeho správce na Irileth koukal s káravě zdviženým obočím : „Jsi sice jarlův huskarl, ale to neznamená... “
„Nech jí být Proventusi. Nejspíš se něco děje jinak by nebyla tak...“
„Neděje se v podstatě nic, ale když sebou nehodíš tak to zmeškáme.“
„Co zmeškáme? “ zvedal se jarl z křesla.
„Prostě chci abys něco viděl. Ale jestli sebou nehodíme tak to propásneme.“
Balgruuf se zvedl, aby následoval Irileth : „No když ti na tom tak záleží... Alespoň si protáhnu trochu kostru.“ Protáhnul se, až mu zapraštělo v kostech a Proventus se zamračil :
„Pane neměl bys... “
„Ale nech toho. Musím se trochu hýbat, z toho sezení tady už bych taky mohl zdřevěnět.“
Balgruuf sebral z křesla plášť a přehodil si ho přes ramena. Rázným krokem pak vyrazil ke dveřím.
Irileh už netrpšlivě přešlapovala před venku u schodiště.
„No, že už jdeš! Takhle to skončí, dřív než tam dojdeme. Každý dnem je lepší.“
Skoro se rozeběhla dolů a pak k pobořené části opevnění, odkud bylo vidět na dvorek u Jorrvaskru.
S pobaveným úsměvem přidal do kroku. U stěny stála dřevěná lavice, Irileth už na ní stála a gestem ho vybízela ať se k ní přidá.
Pokrčil rameny a vylezl nahoru. Pohlédl dolů. To co uviděl ho připravilo o řeč.
Na cvičišti Družiníků stála Moira a proti ní mohutný vlkodlak.
Obě šelmy na sebe vrčely, ohrnuté pysky ukazovaly bělostné tesáky.
Kočičí drápy vytasené z měkkých polštářků se občas blýskly v paprscích slunce, jenž nasvěcelo drsné divadlo.
Ani jeden z bojovníků neměl zbraň a přesto Balgruufovi přeběhl po zádech mráz.
Letmým pohledem zjistil, že na cvičišti není jen Moira a vlkodlak. Byli tam všichni členové Kruhu.
Skjor se zvedal ze země s hlubokým krvácející škrábancem na zádech. Aela právě napravovala Farkasovi vykloubené rameno, sama napadajíc na levou nohu.
„Co to sakra...“
„Pst! Uslyší tě,“ na rameno mu dopadla mužská dlaň.
„Co to má být?“ zašeptal.
„Vcelku běžný trénink. I když dneska poprvé na ni šli všichni. Ten, co tam s ní zbyl je Vilkas. Všichni víme, že jemu neublíží, teď už se jí snaží spíš uklidnit.“
Balgruuf hodil rychlý pohled po Kodlakovi : „To je normální trénink? Mě to přijde jak regulérní bitka. Vždyť všichni vypadají jako kdyby po nich přeběhlo stádo koní, tedy kromě ní.“
„U vlkodlaků tohle nepředstavuje problém, to ses v těch svých knihách nedočetl? A ona většinou takhle nevyvádí, ale dneska to Aela trochu přehnala, aby ji víc naštvala praštila Vilkase. A Vilkas trochu přehrával to zranění a tím tohle vzniklo. Ale zatím to nevypadá, že by se mu povedlo ji příliš uklidnit.“
Khajiitka se právě hbitě prosmekla kolem Vilkase, jenž jí stál v cestě, s vrčením, co Bagruufovi připomnělo Elsweyrskou džungli. Vrhla se na Aelu, která si jen stihla zakrýt obličej paží, před úderem tlapy. Strašlivé drápy naštěstí nedokázaly projet vlkodlačí kůží tak jako by projely lidskou, ale úder byl tak silný, že Aela zavrávorala.
„A sakra, zdá se, že naše Khajiitka má problémy se sebeovládáním,“ Balgruuf zapomněl na Kodlakovo varování a promluvil nahlas.
Čtvery žluté a jedny jedovatě zelené oči, se obrátily nahoru, na diváky.
V těch zelených byla jiskra všepohlcující temnoty. Kodlak zalapal po dechu a několika skoky překonal zbytky hradeb a dopadl na všechny čtyři na nádvoříčko Jorrvaskru.
„Dost!!“ v jeho hlase bylo tolik velitelské autority, že všichni Družiníci padli na kolena.
Moira se jen zachvěla a vzdorovitě zavrčela.
Upřel na ni veškerou svou pozornost a vůli : „Dost! Ovládej se!“
Všichni viděli ten souboj dvou vůlí.
Khajiitčin ocas vztekle kmital sem tam a čas od času udeřil o zem.
Po chvíli se chvění Moiřina těla začalo zmírňovat.
„Tak, tak je to správné... Musíš ten hněv kontrolovat... Použít ho jen ve správný čas... Na správný cíl... My nejsme ten cíl...“ Opatrně kývl na Vilkase.
Ten se zvedl ze země a pomaličku se blížil k Moiře. Jemně se dotkl jejího ramene :„Už je to v pořádku. Omlouvám se. Netušil jsem jak moc tě to rozčílí.“
Temnota se začala ztrácet. Drápy se zatáhly. Svaly povolovaly. Už se ovládala, ale hněv z ní stále ještě nevyprchal. Cukla ramenem, aby se zbavila Vilkasova doteku : „Doufám, že jste se pobavili. Ale příště si rozmyslete co děláte!“
Otočila se a zmizela nežli se ostatní stihli vzpamatovat.

„Co to kruci bylo,“ Balgruuf se přistihl, že napětím ani nedýchal.
„Nemám tušení,“ Irileth pokrčila rameny :„chtěla jsem jen aby ses podíval jak cvičí. Ona je fakt dobrá, ale tohle bylo něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Abych pravdu řekla, trochu mi připomněla tebe, když jsi se serval s Kodlakem.“
Zmiňovaný se dole otočil k nim a pokynem je zval k sobě.
„Raději to obejdeme ne? Bagruuf pohlédl na elfku a ta jen kývla:„Jednou mi to stačilo skákat dolů.“
Nežli došli do Jorrvaskru seděl už Kodlak mezi ostatními Družiníky u stolu a medovina voněla v pohárech. Všichni byli podivně zamlklí.
„Jak jsi říkala Irileth, že ti Moira připomněla Balgruufa, nebyla jsi daleko od pravdy, jen s tím rozdílem, že co posedlo Balgruufa byl jen slabí odvar toho co má v sobě ta Khajiitka. Ještě nikdy jsem neměl tolik starostí s tím uklidnit šelmu. Vím, že není vlk, ale i na ostatní zvířata moje vůle stačí...“
„Ale ona není přece zvíře?“
„To vlkodlaci taky vlastně nejsou. Ale máme ho v sobě. A zatím jsem se nesetkal s tvorem, majícím v sobě zvířecí duši, který by mi dokázal takhle vzdorovat. Chvíli jsem myslel, že mě neposlechne. Je v ní něco co se vymyká všemu co jsem kdy poznal. Škoda, že Moiru neviděla ta tvoje přítelkyně, ta by možná poznala co je zač. Já si netroufám ani hádat. Ale rozhodně už jí nebude takhle rozčilovat. Že ne?“ podíval se na svoje spolustolovníky. Odpovědí mu bylo jen mlčenlivé pokyvování hlavami.
„Vím, že to není omluva, ale jen jsme chtěli vědět co všechno dokáže. Když se bude cítit opravdu ohrožená.“Aela mluvila zjevně za všechny.
„No, tak jste to zjistili. Jen doufám, že to Moira dokáže překousnout. Obávám se, že Khajiiti nemají v tomto směru moc smysl pro humor. Moc toho o nich nevím, ale nezdálo se, že by uměla pochopit, že to nebylo myšleno vážně. Musíme doufat, že to Vilkas vyřeší za nás.“
„Na to jsem taky chtěl zeptat. Oni spolu něco mají? Není to...“ Irileth byl velmi zvědavá
„Ano zjevně spolu něco mají. Od té doby co ji zachránil na schodech do Hrotgharu. Moc toho nevíme, ale prostě co se vrátila od Šedovousích jsou spolu.“
„Když jsme u toho Hrotgharu. Umí něco? Umí Dračí magii?“zeptal se tentokrát Balgruuf
„Něco ano, ale na to, že by měla být Drakorozená to moc nevypadá. Ale dračí duše pohlcuje jako Drakorození, takže je posíláme všude, kde se nějací draci objeví. Už mají celkem dost zkušeností jak si s nimi poradit. Ale bez magie. Říkala mi, že pro ni bratr Arngeir našel nějaké informace o možnostech, jak se naučit magii Dračích řevů, ale že všechno co vyzkoušeli selhalo. Že prý vůbec netuší, co by mohlo spustit její schopnost použít sílu draků.“
„No dneska použila jeden z řevů, tedy asi... v jednu chvíli jsme všichni letěli vzduchem jako dětské hračky, ale použila to jen jednou a pak už ne. Bylo to stejné, jako když tě Balgruuf nechal proletět tím dřevníkem...“
„Aha a proč to nevím?“
„Protože jsi nám nedal možnost se o tom zmínit. A mě to vlastně došlo až teď.“
„No jelikož použila jen jeden, tak nejspíš ani hněv není dost silný spouštěč. Tak musíme doufat, že se to nějak naučí. Snad jí dá Alduin dost času.“
Všichni ztichli, věnujíce se vlastním úvahám a Kodlakovi zazněl v hlavě hlas, aby mu připomněl to, co mu kazilo spaní:
 „..Ale nenech se ukolébat, své smrti neunikneš, ani nemůžeš, tu naplánoval někdo jiný, je klíčem ke zrození Drakorozené, ale můžeš zachránit svou duši, jestli uděláš co ti říkám...“
 
EldeR
Paráda... člověk se vrátí z dovolený a hnedka dva díly Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
děkuji Smile no sice to trvalo dlouho, ale snad se bude líbit



VLČÍ BOJ
Meč, vytahovaný z těla škubajícího se v blátě, nepříjemně zaskřípal o přeražená žebra a krev, co vychrstla z rány, vytvořila další skvrnu na již dosti špinavých botách. Irileth prudce oddychovala a rozhlížela se kolem.
Bandité, kteří napadli statek v podhradí, se váleli všude kolem. Její vojáci je obcházeli a nemilosrdně dobíjeli raněné. Stejně by je čekala šibenice, tak proč se zdržovat léčením. Náhle ucítila dotyk na noze. Umírající muž se jí ještě z posledních sil snažil bodnout do lýtka. Dýka neškodně sklouzla po okované botě. Válečnice v náhlém návalu hněvu popadla svůj meč za čepel a rozmáchla se zbraní jako kladivem. Hruška meče dopadla drtivě na spánkovou kost, ozvalo se lupnutí a dýka vypadla z náhle ochablých prstů. Část jílce dýky se podivně zaleskla v odpoledním slunci a Irileth se sehnula, aby jí sebrala. Byla podivně těžká, na ocel… Otřela z ní krev a bláto o košili mrtvého, aby zjistila, co je to za zbraň.
"Stříbro?… Co je to za pitomost?… Proč?… Vlci!"
Bleskově zasunula meč do pochvy, prudce se obrátila a rozběhla se ke koni.
"Do sedel! Zpátky do města! Byla to jen návnada!"
Vyrazili tryskem a když se blížili k bráně, ozval se nesměle poplašný zvon. Brána byla dokořán a dva strážní, co jí měli hlídat, leželi na zemi. Jeden byl zjevně mrtvý, druhý se opíral zády o zeď a po tváři mu stékal pramínek krve z rány na hlavě. Na laně zvonu visel malý, asi osmiletý chlapec a snažil se ho rozhoupat.
Irileth zastavila koně, "Lorie, tvůj oddíl zabezpečí bránu a zkontrolujte dolní část města."
Vojáci seskákali z koní, jeden z nich uchopil lano, aby rozhoupal zvon sám, další se sklonil k raněnému.
Chlapec si pěstičkou otřel uplakané oči, "Bylo jich moc paní Irileth. Táta…" popotáhl a pohledem zabloudil k raněnému vojákovi.
"Neboj, táta to zvládne," uklidňoval ho voják, co prohlížel raněného. "Ale určitě nic nezkazíš když zaběhneš pro léčitelku do chrámu. A dávej po cestě pozor."
"Nepustíš snad tak malýho kluka samotnýho do ulic, kde se courá, bohové vědí kolik zmetků, co napadli město? Vezměte je oba na koně a jeďte!" štěkla Irileth.
"Rozkaz!"
Od stájí se k bráně blížila skupinka podkoních se zbraněmi v rukou.
"Rigmare, dobře, že jste tady. Postaráte se o koně."
"Jistě, paní Irileth."
Rigmar zasunul sekeru za opasek a pak, z pozice hlavního stájníka, rozdělil své muže. Štolbové přebírali od vojáků zpocené a rozčilené koně a odváděli je do stájí.
Rigmar sám pak sáhl po ohlávce Irilethina koně.
"Ne, Rigmare, já a Uthasův oddíl jedem dál. Zkusíme dojet až na náměstí, můžete koně vyzvednout až tam. Musím nahoru."
"Jak si přejete, paní."
"Jedem dál chlapi, Lorie už to tu zvládne se svým oddílem sám."
Irileth škubla uzdou, aby otočila koně zpět směrem do města a kopla ho do slabin. Podkovy zazvonily na dláždění, doprovázejíc svým kovovým staccatem naléhavé vyzvánění zvonu, díky kterému byly ulice liduprázdné. Dojeli až na náměstí bez problémů, tam seskočili z koní a pokračovali dál po schodech po svých. Od Jorrvaskru bylo slyšet řinčení mečů a bojový pokřik Družiníků. Irileth dvěma skoky překonala poslední schody k Jorrvaskru.
Koutkem oka zahlédla, jak od Dračí síně míří dolů skupina vojáků, zjevně vyrazili na rychlo, nebyli ani řádně ustrojení. Většina z nich neměla ani brnění, jen kroužkové košile a zbraně.
Irileth hlasitě hvízdla, aby upoutala jejich pozornost a zařvala: "Luky! Střílet bez povelu!"
Tasila meč a neohlížejíc se na to, jestli ji její muži následují, se vrhla do boje.
Její meč začal zpívat svou smrtící píseň.
Kousek od dveří do Síně uviděla Eorlunda. Jorrvaskerský kovář stál rozkročený nad na zemi ležícím Farkasem a jeho sekera se zvedala a dopadala na hlavy soupeřů, jako kdyby bušil kladivem do kovadliny.
Nad hlavou jí zahvízdaly šípy a maskovaní válečníci byli přinuceni začít ustupovat. Ale i při ústupu kolem sebe s fanatickou sveřepostí rozsévali smrt. Irileth byla nucena bezmocně přihlížet, sama obklopena klubkem útočníků, jak pod údery mečů padla k zemi Njada, která bojovala bok po boku s Riou, bráníc svým vlastním tělem skupinku dětí, sirotků z Riftenu, které shodou okolností právě ony dvě přivezly před pár dny do Jorrvaskru.
Elfka se vzteklým řevem zesílila své úsilí dostat se z obklíčení, když tu se náhle vzduch zachvěl Dračím řevem, prostor kolem ní vyčistil a po jejím boku se objevil Balgruuf, v očích rudý svit a v rukou sekeru. Několika prudkými údery dorazil muže, které srazil k zemi dračí magií. Jeho zásah a ohnivé střely, které kolem sebe začal metat, konečně obrátily situaci ve prospěch obránců. Útočníci nevydrželi a jejich spořádaný ústup se změnil v panický útěk. Při něm ovšem narazili na vojáky, co dobíhali z města a tak bylo za několik málo okamžiků konečně po boji.
Irileth se na krátkou chvíli vyčerpaně opřela o meč zabodnutý v mrtvole:
"Díky za pomoc, ale neměl ses vystavovat takovému nebezpečí!"
"Není za co. Nebyl jsem tu sám. A neštěkej na mě, nemáš mi co rozkazovat!"
Irileth po něm hodila pohledem. Rudý svit v očích byl stále velmi intenzivní. Bylo jí jasné, že když je v tomhle stavu, nemá cenu se s ním dohadovat.
Vytáhla meč z mrtvého a rozhlédla se kolem. Eorlund už odložil sekeru a věnoval se raněnému Farkasovi. Ria byla obklopená dětmi, snažila se je utěšit a zabránit jim v pohledu na Njadu, k níž se skláněl Skjor, sám krvácející z mnoha ran. Irileth zamířila k Eorlundovi, který se zdál být víceméně nezraněn, hledajíc přitom pohledem ostatní členy Kruhu. Nežli se k němu dostala, objevil se u něj Vilkas a vzápětí za ním Moira. Vilkas se hned začal starat o bratra a Moira se po několika Eorlundových slovech rozběhla k Síni. Irileth se instinktivně vydala za ní. Vzhledem k tomu, čím před chvílí prošla, nebyla příliš rychlá, takže nežli se dostala ke dveřím, rozlétly se a Khajiitka z nich vystřelila, jako šíp z kuše, směrem k bráně.
Nežli se dveře stačily znovu zavřít, spatřila za nimi Irileth zraněnou Aelu. Pokračovala tedy v cestě, rozhodnuta zjistit, o co tady jde a kam Khajiitka zmizela.
Jenže sotva udělala pár kroků, narazila na raněného vojáka a při pohledu něj jí došlo, že se musí postarat o své muže. Otočila se tedy a vrátila se zpět na bojiště, aby rozdala rozkazy a podívala se jak na tom její muži jsou. Byly povolány kněžky z Kynaretina chrámu, vojáci pro ně postavili stany a tím zřídili improvizovaný lazaret. Nežli bylo vše zařízeno k její spokojenosti uběhlo pár hodin. Takže, když se pak vydala znovu k Jorrvaskru, slunce se už začalo klonit k západu.
Vstoupila do hlavní Síně a zjistila, že jsou tam všichni členové Kruhu. Byl tam i Eorlund a Balgruuf. Přesto, že už uběhlo opravdu hodně času od chvíle, kdy boj skončil, nevypadalo to, že by se jejich zranění hojila. Nejhůře na tom byla Aela. Polo seděla, polo ležela na jedné z lavic u stěny budovy. Levá ruka jí visela bezvládně podél těla, bylo vidět bílé kosti. Na podlaze se vytvářela kalužinka krve.
Farkase podpíral jeho bratr na další lavici a i on stále krvácel stejně jako Skjor, který seděl o kus dál s hlavou v dlaních a netečně snášel Eorlundovy ruce, jak se kovář snažil očistit alespoň nejhorší rány.
"Můžu nějak pomoct?"
Aela na ni pohlédla se sarkasmem v očích: "Jak bys mi asi chtěla pomoct?" předvedla svou ruku. Svaly visely v cárech, odervané od kosti a vypadalo to děsivě.
"Tak to netuším, ale možná by pomohlo to alespoň zavázat? Venku jsou ošetřovatelky..."
"Fakt prima nápad. Jak si myslíš, že bych jim vysvětlila, že tohle dokážu přežít?"
"No to máš pravdu, asi špatně. Tak možná pomůže tohle?" Sáhla do váčku u pasu a vytáhla z něj v plátně zabalený kelímek. Rozbalila ho a otevřela. Téměř okamžitě naplnila vzduch kořeněná vůně a vlčice překvapeně pohlédla na válečnici: "Kdes to u všech pekel vzala?"
Ta se jen pobaveně ušklíbla: "No řekněme, že spím s tou nejlepší léčitelkou, jakou si vůbec umíš představit." Zvážněla, když si uvědomila v jakém stavu jsou vlkodlaci.
"Proč vypadáte jak hrozně?"
Eorlund vstal a vzal od Irileth mast: "Moc stříbra, dostalo se jim do krve. Farkas bude dobrej tak za hodinu, Skjor do rána. Aela… no možná budeme muset tu ruku uříznout."
"Na to zapomeň! K čemu bych byla bez ruky?"
"A k čemu budeš mrtvá? Jestli se nezačneš hojit dostaneš otravu. Víš to stejně dobře jako já."
"Řešení by by… " Aela nedokončila myšlenku, vykřikla a schoulila se, jako kdyby dostala úder. Stejně tak se zachovali
i ostatní vlci.
"Kodlak!! Svatyně..." Aela přerývaně dýchala a cedila slova přes zaťaté zuby.
Vilkas, jediný nezraněný, vyskočil z lavice a v očích mu zablýsklo žluté světlo: "Musíme odtud! Hned!! " Začal zvedat Farkase z lavice.
"Co se děje?" Zmatená Irileth sledovala, jak Eorlund podpírá Skjora a následuje bratry po schodech dolů, směrem do spodních části Jorrvaskru. Aela se ztěžka zvedla z lavice a Irileth přiskočila, aby jí pomohla.
"Já sama. Nedotýkej se mě," zavrčela na ní hrozivě Aela, žluté oči plné bolesti a hněvu. I ostatní se chovali najednou dost agresivně, vrčeli a jejich oči dostávaly ten děsivý žlutý nádech. Jediný Vilkas se zdál být klidnější, i když i jemu zářily oči sytou žlutou: "Nevšímej si toho vrčení. Teď není ve stavu, aby byla pro tebe soupeřem. Musíme se dostat do svatyně, nebo tu bude ještě větší masakr než byl venku," houkl na ni už ze schodů, postrkujíc před sebou svého bratra, který jak se zdálo získal sílu a pokoušel se s ním prát, aby se mohl vrátit zpět do domu. Prodlužovaly se mu uši a drápy.
Irileth hodila pohledem po Aele. I jí se začaly prodlužovat uši a když na ní znovu zavrčela, bílé tesáky nezapřely šelmu.
"Dovolíš Irileth?" Balgruuf, pro změnu s rudým světlem v očích, odstrčil válečnici a dost bezohledně popadl Aelu, aby vyrazil za ostatními.
"Možná bys mohla jít napřed a třeba otvírat dveře, jestli tam nějaké budou?" navrhl a tak se Irileth vydala za Vilkasem do nitra Jorrvaskru, následována jarlem Průsmyku, který nesl v náručí vrčící vlčici.
Procházeli sklepeními Jorrvaskru, jak nejrychleji to bylo možné. Irileth šla vpředu a otvírala dveře v chodbě, nořící se stále hlouběji do nitra země. Když otevřela poslední, tentokrát opravdu mohutné, pobité spoustou ocele zvenku a zdobené stříbrem zevnitř, ocitli se v kruhové místnosti. Uprostřed byl vysoký sloup a vyřezávanými reliéfy znázorňujícími vlčí smečku. Kousek od něj stál malý stolek, ležely na něm nějaké knihy a stál tam svícen, lahev medoviny a sklenky. Kolem bylo pět masivních křesel, opatřených silnými koženými pásy a řetězy.
"Co to kruci..."
"Potom," přerušil Irileth Eorlund, "nemáme moc času. Přivázat… Aelu tam..." ukázal na jedno z křesel a Balgruuf tam zanesl Aelu, která se mu bezúspěšně snažila vyškubnout.
Vilkas už měl Farkase usazeného a uvazoval ho do pout na křesle. Farkas se nebránil jako Aela, zjevně dostával svou proměnu alespoň z části pod kontrolu. Eorlund raněného Skjora bleskurychle spoutal a už mu jen nasazoval obojek, zjevně to nedělal poprvé. Balgruuf se snažil Aele zbytečně neubližovat, ale moc mu to nešlo. Nakonec se mu povedlo vzpouzející se vlčici svázat. Vilkas se sám usadil v křesle a začal se připoutávat. Irileth pak podle jeho pokynů dokončila zbytek. Když byli vlci uvázaní, obešel je ještě Eorlund a překontroloval pouta.
"Vysvětlí mi konečně někdo o co jde?"
"Nevím přesně, ale z nějakého důvodu se mění, aniž by to byli schopní ovlivnit. Asi to stříbro..." odpověděl váhavě kovář.
"Ne, tím to není, já v sobě žádné stříbro nemám. To je vlčí instinkt chránit člena smečky. Kodlak..."
Vilkas se vzepřel poutům a zařval, až sebou Irileth škubla.
"Kde je??"
"Mají ho oni…," Farkas promluvil poprvé za celou dobu: "… proto přijeli. Chtěli jeho, tedy chtějí Wuuthrad, myslí si, že se měníme díky té sekyře..." zaťal zuby, aby umlčel další výbuch bolesti.
Balgruuf se zamračil: "Oni ho mučí?..." nedokončil.
"Ne, zabíjejí a on jim vzdoruje, aby nám dopřál dost času ..." Aela zaskučela, jak se její tělo pokoušelo přeměnit, ale díky jejím zraněním to bylo neproveditelné: " … kruci Eorlunde, potřebuju..." vypadalo to, že omdlí.
"Eorlunde?" Irileth upřela tázavé oči na kováře.
"Víš, čím se občas živíme ne? Tohle zranění zřejmě nic jiného nevyléčí, alespoň si to Aela myslí, jinak by to nechtěla. Cítím její žízeň..." Skjor promluvil mrtvým hlasem bez emocí, v očích smrtící nenávist: "Chci toho kdo to má na svědomí..."
Irileth zamyšleně hleděla na Aelu zhroucenou v křesle, ta se už ani nepokoušela osvobodit, jen ztěžka dýchala a zírala před sebe, na totem uprostřed místnosti.
Elfka udělala dva váhavé kroky jejím směrem a Aela odvrátila pohled od totemu a upřela žluté oči na ni. Irileth se vzápětí rozhodla a rázně se postavila před Aelu : "Máš nějakej problém s elfama?"
"Ne," žluté oči hladově zasvítily.
"Tak to máme kliku, protože nikdo jinej tu nejspíš není." Vytáhla dýku a s posledním zaváháním se zhluboka nadechla…
"Irileth?! Jsi si jistá?" zarazil ji Balgruuf.
"Ne, nejsem, ale nemůžu se na ní koukat. Ty to udělat nemůžeš a Eorlund..." ucítila dotyk na rameni a otočila se. Kovář jí se zvláštním úsměvem podával pohár, co sebral na stolku: " Ukážu ti jak na to. Takhle je to jednodušší."
Když převzala pohár, vytáhl vlastní dýku a přejel ostřím po zápěstí, opatrně aby neporanil šlachy. Vzal si od Irileth pohár a nechal do něj kapat krev z rány. Irileth ho napodobila a za pár okamžiků byl pohár skoro plný. Kovář ho pak podal zpět elfce: "Dej jí to vypít sama. Byl to tvůj nápad."
Opatrně, aby nic nevylila, přiložila Irileth pohár Aele ke rtům.
Skoro ucukla, když uviděla zvířecky žádostivý žlutý pohled, ale nakonec nechala Aelu teplou, rudou tekutinu vypít.
Výsledky se dostavily téměř okamžitě. Rány se začaly zavírat a Irileth s úlevou sledovala, že i paži, která se zdála být ztracená, snad bude možné zachránit. Když bylo jasné, že se její stav opravdu lepší, pustil se Eorlund do ošetřování jejích ran mastí od Irileth, kterou už před tím použil na Skjora. Chvíli se zdálo být všechno v pořádku, když tu náhle všichni vlkodlaci ztuhli a vzápětí se s vrčením plně přeměnili. Přívěsky na řetízcích, co měli kolem krků se rozsvítily, řemeny a řetězy, které je držely v křeslech se napnuly, jak se v nich vzepřeli plnou silou, ve snaze se uvolnit.
A pak bylo najednou ticho.
Přívěsky zhasly.
Všechny kromě Aelina.
Členové Kruhu se vrátili do lidských podob a přestali se prát se svými pouty.
U pátého křesla se objevila mlžná postava.

"Takže, jste to stihli. To mě těší. Vidím, že novou Alfou se stala Aela. To mě nepřekvapuje…
Věděli jste, že všechno směřuje k této chvíli. Amira mi řekla, že moje smrt je klíčem, ke zrození Drakorozené. Nevím jestli se tak stane, ale věřím, že moje smrt má nějaký účel. S bouří, jenž dorazí dnešní noci k branám města přijdou změny a já doufám, že budou k lepšímu."


Duch se začal ztrácet : "A Vilkasi, nezapomeň cos mi slíbil. Nechci skončit v Zapomnění."
 
Moira
BOUŘE PŘICHÁZÍ



Vzhledem k tomu, že už několik desítek let žil vedle Družiníků, vzpamatoval se Eorlund jako první, a hned se pustil do osvobozování Skjora. To probralo i Irileth a Balgruufa, a tak byli všichni vlci za pár okamžiků volní.
Vilkas s Farkasem se vydali společně zpět do Jorrvaskru a cestou polohlasem řešili nějaký spor. Irileth zaslechla něco o Ysgramorově hrobce.
Skjor, ještě lehce kulhajíc, šel v kovářově doprovodu za nimi a zjevně se mu jejich hovor moc nelíbil. Balgruuf a Irileth osaměli ve Svatyni s Aelou.
Vlčice seděla stále na svém křesle, upírajíc na Irileth svůj žlutý pohled, teď už bez onoho hladového podtónu.
„Nechal bys nás prosím o samotě, pane?“ oslovila jarla, aniž by spustila oči z Irileth.
Balgruuf, překvapený odměřeným tónem jejího hlasu a formálností žádosti, jen pokrčil rameny a opustil místnost. Irileth se za ním rychle ohlédla :
„Stalo se něco Aelo?“ Položila svou otázku s jistým zaváhaním v hlase, ještě stále měla před očima ten hlad, který viděla, když nabídla vlčici krev z vlastních žil.
„Nemáš se čeho bát, nehodlám tě sežrat,“ ušklíbla se Aela pobaveně, naprosto přesně odhadujíc, co proletělo válečnici hlavou. „Jen ti chci poděkovat. Pravděpodobně bych o tu ruku přišla, nebýt tebe.“
„Není za co děkovat. Nic jiného se nejspíš dělat nedalo. Ale možná by ti stačilo co nabízel kovář?“
„Jistě, nejspíš by to stačilo, ale, a nepochop to špatně, tvoje krev je jiná nežli jeho. Lidská krev bude vždy slabší nežli elfská. A v tvém případě je to ještě víc znát.“
„Co je víc znát, co tím myslíš?“
„No, víš… ona krev není jen nositelkou života. Funguje zároveň jako jakási kronika… je v ní zapsán každý den tvého žití… od zrodu až do smrti...“ Aela mluvila pomalu s jakousi zvláštní naléhavostí, jakoby se snažila něco říci a přece neříci.
Irileth na ní hleděla s otázkou v očích : „Snažíš se mi naznačit, že o mě něco víš? Že víš něco co ...“, ruka jí mimoděk sjela k pasu a prsty sevřely jílec meče. Ani nepostřehla jak se vlčice pohnula a přesto její zápěstí sevřel ocelový stisk a prodlužující se drápy vytvořily na kůži mělké dolíčky.
„Neudělej něco, čeho bys mohla později litovat. Teď už jsou naše síly skoro vyrovnané. Tvůj život je v mé mysli jako zavřená kniha. Nebudu v ní číst, pokud si to nebudeš přát. Spatřila jsem jen něco, nežli se můj hlad utišil natolik, že jsem byla schopná se ovládat. Ale i z toho mála vím dost, abych pochopila kdo jsi Irileth. Temná čepel… dobré jméno pro zabijáka z Morag Tong...“
Irileth uvolnila sevření prstů kolem jílce: „Nepotřebuju aby to věděl celej Skyrim,“ zavrčela podrážděně : „zabila jsem lidi, kteří se o tom jen zmínili, co mám dělat s tebou?“
„Nemusíš dělat nic. Jak jsme řekli už když se nám předvedla Amira, co se stane v Jorrvaskru, to tam taky zůstane. A zde jsme stále na půdě, která patří vlkům. A jak jsem zmínila před tím, nevím všechno a pokud mi to nedovolíš, ani se to nedozvím. Ale třeba jednou můžeš využít to, že mohu vidět celý tvůj život, i věci, které jsi sama před sebou pohřbila...“ Aela pustila Irilethino zápěstí a odstoupila od ní.
Irileth zkoumavě hleděla Aele do očí: „Dokázala bys z mé krve přečíst i to co si nepamatuju? “
Aela se mírně pousmála: „Mohu vidět všechno, čím jsi prošla od chvíle, kdy ses narodila. A pokud bych hodně chtěla, možná bych se mohla podívat i do chvil, kdy si ještě na světě nebyla, máš v sobě krev svých rodičů...“
„Takže bych se mohla doz… “
Aela sebou škubla, chytla Irileth za rameno a tím přerušila její slova.
„Musíme do města, něco se tam děje, promiň vyřešíme tvůj problém později, souhlasíš?“
„Jistě, když to vydrželo tolik let, tak to ještě počká, co se děje?“
„Vilkas s ostatním jsou u brány. K městu se blíží bouře a víš co říkal Kodlak? Něco se bude dít. Jdeme tam.“ Aela už byla na cestě do chodby a netrpělivě se otočila po válečnici, dosud stojící u křesla: „Co se děje?“
„Přísaháš, že se nikdo nedozví co o mě víš?“
„Přísahám, při Hircinově krvi co mi proudí v žilách, nikdo se ode mne nedozví, co mi prozradila tvoje krev. A teď už pojď, lidé začínají panikařit. Ta bouře je prý strašná, nikdo nic takového nepamatuje a ty máš nahoře dost lidí, o které by ses měla postarat, stejně jako já o vlky.“
Obě se tedy rozběhly dlouhou chodbou zpět do Síně Jorrvaskru a pak na nádvoří. Irileth se zastavila u vojáků a několika ráznými rozkazy zažehnala narůstající paniku. Na její příkaz a s povolením Aely, začali nezranění vojáci spolu s těmi, kteří na tom nebyli až tak špatně, přenášet ty co byli v horším stavu, pod střechu Jorrvaskru, Kynaretiny kněžky mezitím odnášely do domu věci na ošetřování. Irileth mezi vojáky našla svého pobočníka a svěřila mu další velení. Sama se pak vydala k bráně na Aelou, která tam už před tím pospíchala.
Doběhla k bráně a vyšla před město. Tam už stáli všichni vlci a byl tam i Balgruuf.
Celý obzor, kam oko dosáhlo, tonul v černi nízko letících mraků. Blesky křižovaly oblohu
a s ohromujícím hlukem práskaly do půdy, smáčené provazy vody. Zvuk hromobití drtil jejich sluch a zdálo se, že i země pod jejich nohama se třese a sténá pod přívalem nespoutané energie, která se na ní vrhala z nebes.
„To nemůže být normální bouřka. Nic takového jsem v životě nezažil,“ Balgruuf se s obavami díval, jak se bouře blíží k městu a v duchu uvažoval, jestli město takový nápor vydrží.
„Teď by se hodilo mít tady tu tvou elfku. Snad by věděla co s tím.“ Farkas hodil po Irileth tázavý pohled.
„Bohužel, takhle to nefunguje Farkasi, musela bych jí dát vědět a když jsem tady...“
„Kodlak řekl, že s bouří, co dorazí večer k městu, přijdou změny. Tohle bude asi ta bouře, kterou myslel. Nevím proč, ale mám takový pocit, že ta bouře do města nevtrhne.“ Vilkas zamyšleně sledoval blížící se hranici bouře a po chvíli si i ostatní všimli, že v bouři se pohybuje nějaká postava.
„To je…?“
„Ano myslím, že je to ona...“ Balgruuf zíral, jak se k městu blíží Moira.
Šla v té bouři, jakoby se jí to ani netýkalo, kolem ní sjížděly do země svítící proudy energie, déšť smáčel trávu a ona šla se sklopenou hlavou stále dál, blíž k městu.
Šla a bouře šla za ní jako poslušný sluha, aniž by se jí jakkoliv dotkla.
Irileth si všimla jak má Khajiitka uši sklopené k hlavě, ramena pokleslá, ocas spuštěný k zemi, jakoby na jejích bedrech seděla váha celého světa. A Irileth si poprvé naplno uvědomila, že je to vlastně pravda.
Vilkas stojící vedle ní se najednou dal do pohybu. Setřásl z ramene ruku svého bratra, který se ho pokusil zastavit, a vydal se Moiře naproti. Farkas ho následoval jako stín i přes jeho odmítavé gesto pár kroků za ním, připraven pomoci, pokud to bude potřeba.
„Moiro? Jsi v pořádku?“ Křikl Vilkas, když už byla jen pár kroků od něj a vichr způsobený bouří se do něj opřel. Khajiitka zvedla hlavu a Irileth, i přes vzdálenost co je dělila, uviděla propast bolesti, která byla v těch zelených očích. Aela jen prudce vydechla a válečnice věděla, že vidí totéž.
Nežli stačila cokoliv říci, nebo udělat, ozval se jí v hlavě hlas, na který se marně pokoušela zapomenout:
„První krok byl učiněn, ale to ještě není všechno. Buď připravena, válečnice, začít splácet svůj dluh.“
„Už je schopná být plně Drakorozenou?“
„Bohužel ještě ne, dokáže už používat svou moc, ale stále je omezena. Musí zapomenout na vše co ji poutá k bytostem žijícím na Nirnu. Musí stát mimo veškerý život. Její rozhodnutí nesmí být ničím ovlivňována.“
„Kdy to bude?“
„To ještě nevíme. Ale neboj, ozvu se ti včas, abys byla připravená.“


Hlas v Irilethině hlavě umlkl a elfka obrátila svou pozornost zpět k tomu co dělo před ní.
Moira se udiveně rozhlížela kolem sebe, jakoby teprve teď zjistila, kde je, a že kolem ní zuří bouře.
Smutek v jejích očích se zmírňoval, když uviděla společnost shromážděnou u brány do města. Pohledem přejížděla z jednoho na druhého a její oči se vyjasňovaly. Vilkas otevřel náruč a ona se k němu schoulila. Bouře utichala, blesky přestaly bičovat zemi, déšť ustával a mraky se rozptylovaly.
Ve Vilkasově objetí Moira došla až bráně a pohlédla na Aelu.
„Je mrtvý. Přišla jsem pozdě. Omlouvám se.“
„Neomlouvej se, nemohla si nic udělat. Myslím, že byl na pokraji smrti už ve chvíli, kdy
jsi vyrážela. Vůbec neměli v úmyslu, ho vyměnit za sekyru, jak říkali. Myslím, že ho plánovali zabít už od začátku. Nikdo z nás by nebyl schopen mu pomoci. Jeho tělo…?“
„Já… něco se stalo… jeho tělo zůstalo v té pevnosti… nemyslím, že by bylo možné ho tam odtud dostat… ta pevnost je zničená… já jsem jí zničila… dračím řevem… už vím co potřebuji k tomu, abych byla schopná použít dračí magii.“
„Můžeme ti nějak pomoci?“
„To si nemyslím. Budu se s tím muset vypořádat sama.“

Irileth se dívala jak Moira odchází obklopená Družiníky a v uších jí zněl hlas, co říkal, že se Drakorozená bude muset odtrhnout od všeho, co ji spojuje s Nirnem.
Uběhlo pár dní a v Jorrvaskru proběhly smuteční obřady za Kodlaka a Njadu. Moira společně s ostatními Družiníky, splnili Kodlakovo přání a osvobodili jeho duši od vlčí krve, aby mohl spočinout v Sovngardu. Život ve městě se uklidnil a Irileth přestala přemýšlet o tom co říkala Azura o odtržení Moiry od světa lidí. Neuměla si představit jak by to bylo možné, obzvláště když viděla jak je Moira mezi Družiníky šťastná.

Jak se to stane, pochopila za pár týdnů, v den kdy ji z odpočinku vytrhl jasný hlas zvonu, co hlásil problém u jižní brány. Doběhla tam a spatřila Khajiitku skloněnou nad mrtvolou nějakého muže v kouzelnickém hábitu. Z rozpáraného břicha mrtvého se kouřilo v chladném vánku nadcházející noci a z Moiřiných drápů odkapávaly kapky krve na kamenný chodník. Vedle téhle mrtvoly byly další dvě, ve stejném stavu a okolostojící vojáci na Moiru mířili kušemi. Špička khajiitčina ocasu nervozně kmitala sem a tam, stejně jako v ten den, kdy ji Irileth viděla bojovat u Jorrvaskru. Uši přitažené k hlavě, vyceněné zuby a temné vrčení nenechávaly nikoho na pochybách, že se Moira příliš neovládá.
„Dokonáno jest,“ zaznělo Irileth v hlavě, „stojíme na hranici. Teď musíme doufat, že to zvládne. Osud Nirnu je na vážkách. Nesmí se přestat úplně ovládat. Musí odejít z města.“
„Co jste s ní u všech pekel provedli?“
„To se tě netýká,“ hlas v hlavě zněl studeně, „prostě jich nech odejít.“
„Nepůjde nikam dokud mi neřekneš co jste jí provedli!“
„Nemůžeš mi vzdorovat! Uděláš co ti přikazuji!“
„Ani mě nenapadne. Odvedu ji do Jorrvaskru a Aela jí pomůže se vzpamatovat.“
„NE! Už k nim nesmí! Musí zůstat sama! Říkala jsem ti, že se musí odtrhnout od všeho co ji poutá k Nirnu... i za cenu toho, že ji to málem zabilo,“
hlas náhle zněl kupodivu váhavě.
Irileth pohlédla na Khajiitku, která zrovna v tom okamžiku zvedla hlavu. V zelených očích byla opět ta propast bolesti a smutku, tentokrát smíchaná s notnou dávkou nenávisti a zklamání. A někde tam úplně na dně se rozhoříval plamen šílenství.
Už nebyla tím, koho Irileth znala. Válečnice mávnutím odvolala své muže.
„Máš hodinu na opuštění města,“ řekla a nenáviděla za to sebe i Azuru, která to po ní chtěla.
„Víc než potřebuju,“ zavrčela Moira v odpověď a zmizela v potemnělých ulicích města.

Elfka se za ní dívala se smutkem v očích a snažila se sama sebe přesvědčit, že to tak prostě muselo být. Gestem poslala vojáky zpět k bráně a jednoho pověřila úkolem odstranit těla a umístit je v kobkách pod vězením.
Když osaměla, vyšplhala na dřevěnou lávku na obranných hradbách města, opřela se o zeď a sledovala, jak pod jejíma nohama usíná město. Pohled jí zalétl i za hradby k domkům v podhradí a dál do kraje. Slunce už takřka zapadlo a krajinu začala zakrývat chladná noc, když zaslechla něco jako šepot. Jako by k ní promlouval vítr, co proběhl korunami stromů, jako by k ní šeptala voda, co tekla pod hradbami, jako by ji noc uklidňovala, jako by jí sama země posílala vzkaz:
„Nepřestávej věřit, je v ní víc, než oni dokáží pochopit...“
Upravil/a Moira dne 12.02.2018 20:37
 
EldeR
Zrovna včera jsem si říkal, kdy asi bude další pokračování ... a už je tady Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
úvodní lokace, cesta na pevninu (tamriel)- Aldmeri Dominion Pokec - TES:O 1 18.09.2015 05:01
Mágova cesta » Skyrim - Váš svět 6 16.06.2014 17:40
Cesta hlasu bug Archív zodpovězených dotazů 7 27.02.2014 15:58
Dragonborn- quest Cesta znalosti Archív zodpovězených dotazů 13 04.03.2013 14:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 355 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 4429 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 2204 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 1879 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 2024 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 2487 krát
11-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 5 let Skyrimu Přečteno 2272 krát
01-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Kreativní rádce Přečteno 2231 krát
13-10-2016 Skyrim The Elder Scrolls V: Skyrim Special Edit... Přečteno 5112 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist