Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Cesta meče
Moira
Dovoluji si předložit váženému čtenářstvu něco trochu jiného, než byla moje první práce. Je to ze Skyrimu, ale nemá to moc společného s Drakorozenými Grin. I když... V podstatě to vysvětluje některé věci z mojí první práce, takže to má co dělat s Drakorozenými Grin





CESTA MEČE

1 JAK TO ZAČALO

Občas svou práci nenáviděla.
Nechávala se najímat jako ozbrojený doprovod, ale tentokrát se jí její zákazníci doslova hnusili.
Kdyby neměla zrovna takovou nouzi, nikdy by tuhle zakázku nepřijala.
Stála před pokojem, ze kterého se ozýval pláč, i když nejraději by se otočila a zmizela z domu.
V okamžiku, kdy pochopila, o co se vlastně jedná, bylo už pozdě ze smlouvy vycouvat.
Dveře se otevřely a z místnosti vyšel thalmorský úředník a vlekl sebou asi patnáctiletou dívku. Z pokoje se stále ozýval pláč její matky a hluboký mužský hlas, který se snažil o slova útěchy.
Thalmor dívku postrčil k válečnici:
"Odveď jí do vozu a pečlivě hlídej. A nasaď jí tyhle náramky, " podával jí zvláštní pouta, zjevně magického původu.
Děvčeti, doteď celkem klidnému, zablýskla v očích panika:
"Ne, ne prosím to ne!"
Válečnice převzala pouta i dívku. Obrnila se proti návalu soucitu s dívkou a odváděla jí do vozu, jenž stál před domem Redoranů, k němuž dívka patřila.
"Prosím, moc tě prosím. Nedělej to! Neposlouchej je!"
Slzy se kutálely po dívčích lících, když válečnice zacvakla pouta a postrčila dívku do vozu.
"Sedni si a nesnaž se změnit to, co změnit nejde," řekla schválně hrubě, jen aby zakryla, jak moc se jí daná situace nelíbí.
Sama zůstala stát na cestě a čekala až dorazí zbytek skupiny, se kterou sem přijela.
Nemusela čekat dlouho. Thalmorský úředník, doprovázený šesti vojáky, se objevil vzápětí.
Za oknem v patře se ukázala uplakaná tvář elfky a za ní tmavý obličej jejího muže.
Oba zdrceně sledovali, jak thalmorští nasedají na vůz a odvážejí jejich jediné dítě.
Válečnice naskočila na svého koně a bez ohlédnutí vyrazila v čele skupinky
Její úkol byl přivést je sem a pak bezpečně zpět na hranice. Chtěla mít už tuhle „práci“ za sebou.

Později odpoledne dorazili na místo vhodné k přenocování.
Válečnice seskočila z koňského hřbetu a zastavila tím další přesun.
Thalmorský úředník se probral z polospánku.
„Co se děje? Proč zastavujeme?“
„Za chvíli bude tma, je potřeba zřídit tábor.“
„Proč? Jedeme dál není důvod zastavovat.“
„Koně jsou už unavení. Jestli chcete, aby vám někde po cestě padli, tak klidně můžeme pokračovat.“
„Dobrá, dobrá. Tak zastavíme. Postavte mi stan.“
„A pro dívku?“
„Nepotřebuje nic. Je to špinavá Redoranka. Vyspí se pod stromem. Tedy jestli jí na to zbyde čas.“
Vojáci se hrubě rozchechtali a válečnici přeběhl po zádech mráz.
„Jestli jsem tomu dobře rozuměla, máte jí dovézt rodu Ulenů. Nejspíš jí budou chtít živou ne?“
„Tos rozuměla dobře. Živou, ale nikdo neříkal, že musí být panna ne? Jestli se ti na tom něco nelíbí tak se nekoukej.“
Vojáci mezitím stáhli plačící dívku z vozu a přivázali jí ke stromu.

Pak šli stavět stan pro úředníka a celou dobu se bavili tím, jak dívce popisovali, co všechno sis s ní užijí. Jeden z nich dokonce dívce roztrhl šaty, aby si mohli vychutnávat pohled na její štíhlé tělo.

Válečnice v pokleku rozdělávala křesadlem oheň ze suchého chrastí, které přinesla a snažila se nevnímat co se děje.

Vojáci dostavěli stan a vynesli z vozu úředníkovo křeslo.
„Postavte mi ho tady u ohniště, abych měl dobrý výhled,“ rozkázal vojákům se sadistickým úšklebkem.

„Nechcete raději někoho zkušenějšího? Jistě vás budu umět potěšit lépe nežli ona,“ zkusila válečnice ještě jednou zvrátit dívčin osud.
Úředník se na ní podíval pozorněji.
„Třeba přijdeš na řadu hned po ní, přece jen šest chlapů má svoje potřeby že jo. Ta malá nejspíš tak dlouho nevydrží při vědomí. A když nebude křičet tak to nebude taková zábava.“
Thalmorští vojáci se znovu rozchechtali a dva z nich se vydali směrem k ní.
Nejspíš jí chtěli předvést, jak si to představují.

„No já myslím, že by bylo lepší začít se mnou,“ zvedla ruce a prohrábla si dlouhé vlasy, osvobozené ze spon, ve kterých byly spletené.
Pohodila hlavou a vlasy zavlály ve vánku.
Pak sáhla na přezky na kyrysu.

Vojáci, co zůstali u dívky k ní zvědavě otočili pohled.
Vypadalo to jako by se je pokoušela svádět.
Navlhčila si rty rychlým pohybem jazyka, nechávaje na jejich fantazii, co by mohla dokázat s jejich touhami. Přivřenýma očima jim nabízela zkušenost a dlouhotrvající potěšení.

Ozvalo se kovové cvaknutí.

Ti dva už byli skoro u ní.
Vztáhla k nim ruce, jako by je zvala do své náruče.
Když došli až k ní mazlivě se dotkla jich krků.

Rudá krev jí stříkla do obličeje, když z nátepníků vyjely dvě dýky a přeťaly hrdla mužů chtivých snadného sexu.

Takřka tanečním krokem se protočila a těžkým mečem, který se jako zázrakem ocitl v jejích rukou, setnula jediným úderem úředníka, který sledoval erotické divadlo ze svého křesla.

Hřbetem ruky si setřela krev z tváře.
„Tak, tři jsou v Zapomnění, ještě čtyři,“ řekla chladně.
Zbývající thalmoři se vrhli ke svým zbraním.
Jednoho z nich potkala smrt v podobě štíhlé zlatavé čepele hozené dýky.
Další dva jí zasypali sérií dobře mířených, silných a rychlých úderů.
Jeden jí tvrdě zasáhl do zápěstí, až málem upustila meč.
Přehodila meč do druhé ruky a pokračovala v boji.
Vojáci se jí snažili zatlačit k vozu, stojícímu na cestě. Koně nervózně přešlapovali, když se k nim přibližovalo řičení mečů.
"Maca so, Tuilindo!!" vykřikla válečnice, její bojová klisna zastříhala ušima a vrhla se do boje.
Nejbližší z vojáků dostal prudký úder kopytem do zad. Jak zavrávoral, přiblížil se příliš blízko a tak válečnice dostala příležitost proříznout mu hrdlo stejně, jako dvěma jeho druhům před tím.

Strašlivá bolest jí projela ramenem a šipka z kuše jí přibila ruku k vozu.
Udeřila hruškou meče posledního vojáka do obličeje.
Ozvalo se zapraskání kostí, upadl na zem pod kopyta klisny rozdrážděné pachem krve. Během jednoho úderu srdce z něj zbyla jen krvavá kaše na hliněné cestě.
Válečnice pustila meč a pokusila se vytrhnout šipku ze dřeva.
Druhá šipka jí zasáhla do boku, prorazila plát zbroje, ale naštěstí uvízla v prošívanici a neprošla úplně do hloubky.
Šipka nešla vytrhnout, tak ulomila letky aby po té pohybem vpřed protáhla dřík krvácející ranou.


Sebrala meč a pomaleji, než by se jí líbilo se vydala ke střelci.
Klisna se mezitím rozběhla stejným směrem. zakrývala tak válečnici vlastním tělem. Střelec bláhově vyčerpal jednu ránu na koně, šipka se neškodně odrazila od prošívané oplátované čabraky.
Thalmorský voják začal znovu nabíjet, ale tím, jak se stále snažil sledovat koně se zdržoval. Natahování se tím prodlužovalo.

Když se mu povedlo kuši nabít, byla válečnice už na dosah svého meče. Probodla ho ve stejnou chvíli, kdy zmáčknul spoušť.
Šipka prošla skrz lýtko a způsobila další masivní krvácení.

Klesla na kolena. Už to chtěla vzdát, když si vzpomněla, proč to vlastně udělala.
Po čtyřech se pomalu dosoukala k zajaté dívce.
Zakrvácenýma rukama jí odvázala od stromu a padla k zemi.
„Ne, neumírej! Musíš mi sundat ty pouta! Ještě jednou se seber!“
Válečnice se zakalujícímse zrakem, pokoušela zaostřit na dívčiny ruce.
Pouta se rozevírala jednoduchým mechanizmem, stačilo zmáčknout malý ornament na spodu kam ten, kdo je měl na sobě nedosáhl. Cvaklo to a pouta se rozskočila.
Válečnice se složila do kaluže vlastní krve.

„No tak, nesmíš ji nechat umřít. Otče!!“ křičela dívka s obličejem zvednutým k obloze.
„Zachránila mě, musím jí pomoct. Tak mi dej sílu!“
Dívčiny uplakané oči začaly zářit zlatým přísvitem.
V rukou jí vykvetly zlaté koule.
Pustila uzdravující světlo do těla válečnice s veškerou silou, které byla v ten okamžik schopná.
Když vyčerpaná klesla do trávy vedle ní, cítila jak srdce raněné ženy pomalu, ale silně bije.
Omdlela.
Bojová klisna je hlídala a když v lese zaslechla, jak pod něčí botou praskla větev, začala nosem strkat do své paní. Ta se probudila a ztěžka se posadila.
Nevěřícně si osahávala hojící se rány.
Ve chvíli kdy se z lesa vyrojili vojáci s hlavou Bílého koně na štítech, postavila se s mečem v ruce před dívku, chráníc jí vlastním tělem.
Vojáci se rozestoupili a mezi nimi prošel mladý velmož v kožené zbroji a dlouhém plášti s kožešinou kolem krku.
Pozorně se rozhlížel po palouku. Udiveně pozdvihl obočí, když si spočítal mrtvé.
„To je tvoje práce?“ pohlédl na válečnici.
„Jo, moje. A ocenila bych, kdybyste vzal své muže a pokračoval v cestě,“ snažila se vypadat silnější, než se cítila.
„Hm, to bychom možná i mohli. Ale to dítě si vezme s sebou.“
„To nepřichází v úvahu,“ válečnice sevřela meč pevněji, když ucítila, jak její nohy objaly drobné ruce.
Velmož si toho všiml a pohybem ruky odvolal muže, kteří se začali k válečnici blížit ze stran.
„To...,“ máchl rukou kolem „... jsi udělala kvůli ní?“
„Zachránila mě,“ ozvala se poprvé dívka jasným hlasem.
„Ukaž se,“ zavelel.
„Ne, pane. Nemám na sobě vhodné oblečení, abych mohla před vás předstoupit.“
Velmož se zamračil a pohledem znovu přejel po mrtvolách. Pak rozepjal zlatou sponu na svém plášti a s odvrácenou hlavou se přiblížil k ženám, podávaje jim ho.
Válečnice ho dala dívce. Ta se do něj zahalila a pak teprve vystoupila z úkrytu za válečnicí.
Uklonila se s dvorskou výchovou před velmožem.
„Jak se jmenuješ dítě. Zjevně jsi byla dobře vychována.“
„Myslím, že její jméno není důležité,“ zarazila dívčinu odpověď válečnice.
„Jmenuji se Amira,“ odmítla její snahu dívka.
„Amira Redoran?“
„Ano pane.“
„Ty jsi ta dívka, kterou chtěli odvést ze země Thalmorští?“
Válečnice znovu zastrčila dívku za svoje záda.
„Jestli máš pane v plánu ji znovu dát těm zvířatům, upozorňuji tě, že je ve mě ještě dost síly!“
„Máš pocit, že chci to dítě někomu dát?“
„Zdálo se mi divné, že se tak vyptáváš.“
„Znám tu rodinu. I když si myslíš, že to není možné, nejsem tak předpojatý jako velká část Nordů.
Hluboce se mě dotklo, když jsem zjistil, že rod Ulen chce tu dívku jako rukojmí. Pokusil jsem se tomu zabránit, ale přijeli jsme pozdě. Ale jak se zdá, vyřešila jsi ten problém za nás.“
„Když tu rodinu znáš pane, proč jsi se ptal, kdo je? Kdyby si je znal, budeš znát i jí.“
„Byl jsem dlouho pryč. Naposledy jsem ji viděl, když jí bylo deset. Nemám, jak ti dokázat, že nelžu. Když jsem u vás byl naposledy přivezl jsem ti malého bílého koníka, vyřezaného z mamutího klu,“ obrátil se na dívku.
Amira se postavila po boku válečnice.
„Ano, takového koníka jsem opravdu dostala k desátým narozeninám. Od syna jarla z Bílého Průsmyku.“
Válečnice si spojila znak bílého koně na štítech vojáků a mladého muže stojícího před ní.
Padla na koleno.
„Odpusť pane, nevěděla jsem ...“
„Nech toho. Já jsem ti zavázán, že si to dítě uchránila. Vezmu vás teď obě ...“
Víc už nestačil říci, protože se válečnice opět zhroutila tváří k zemi a Amira se k ní vrhla.
Velmož se k ní také sklonil.
„Co je s ní?“
„Skoro jí zabili. Stálo mě to moc síly jí uzdravit. Asi se jí zas rány otevřely. Nemám ještě takovou moc. Neuzdravila jsem jí úplně.“
„Ranhojiče sem!“
Přiběhl jeden z vojáků a prohlédl raněnou.
„Tak co? Jak je na tom?“
„Je slabá ztrátou krve, ale jinak je v pořádku. Ta malá odvedla dobrou práci,“ vzhlédl obdivně k Amiře.
„Dobrá, vezmeme je do Průsmyku. Otec se rozhodne, co s nimi.“
„Nerad ti to říkám pane, ale tvůj otec pošle tu malou k Ulenům. A to, kvůli čemu tahle tady málem zemřela, se stejně stane. Tvůj otec si nevezme na svědomí, aby na Průsmyk poštval hněv Thalmoru,“ opovážil se oponovat kapitán jeho stráže.
„A co mám podle tebe dělat?“
Válečnice se začala probírat a ztěžka se posadila, podpírána Amirou.
„Já bych věděla. Odvezu tu malou do Ledohradu. Vím pár tajemství Arcimága, přitlačím ho ke zdi, podplatím .... udělám cokoliv, aby jí tam schoval. Alespoň se tam může dál učit.“
„To není špatný nápad. Ale ty to sama nedokážeš. Pošlu tam svoje lidi. Ty pojedeš s námi. Musíš se dát do pořádku. A měl bych pro tebe návrh. Někdo, kdo dokázal srovnat tolik thalmorů na jednu hromadu, by se mi hodil. Pokud budeš chtít vzal bych tě sebou do Průsmyku. Měla bys střechu nad hlavou, pravidelné jídlo, plat taky není špatný. Co ty na to?“
Válečnice na něj hleděla temnýma očima.
„Jsi si jistý, že chceš zrovna mě vzít do svých služeb? Temnou Elfku?“
„Už jsem ti říkal, že nejsem jako ostatní. Všem řekneme, že jsme přišli pozdě, všichni byli mrtví, tebe jsme našli polomrtvou, kdo tě uvidí nám to uvěří,“ ušklíbl se.
Válečnice pohlédla na dívku:
„Co tomu říkáš?“
„Já bych to brala a ty bys měla taky,“ usmála se Amira.
„Dobrá, tak v tom případě jsme domluveni, pane.“
„Kapitáne, vyber dva spolehlivé muže a jeďte do Ledohradu.“
„Ano pane.“ Kývl na svoje muže.
Amira objala válečnici: „Doufám, že se ještě uvidíme?“
„Věř mi. Nic mi nezabrání za tebou jet. Jedině smrt!“
„No předpokládám, že ta si teď chvíli nechá zajít chuť,“ zazubil se velmož. „Myslím, že dneska od tebe dostala pořádný výprask.“
Opírajíc se o dívčino rámě válečnice pomalu vstala. Pak se dívala, jak dívce pomáhají nasednout do sedla za jednoho z vojáků a zamávala jí na rozloučenou.
Po té se s velmožovou pomocí vyškrábala do sedla své klisny.
Ten sám pak naskočil na svého koně a vydali se na cestu.
„Jo a mimochodem, jmenuji se Balgruuf a jsem, jak už víš syn jarla z Průsmyku. A ty jsi?“
„Irileth, pane. Jmenuji se Irileth.“
 
EldeR
No tak to vypadá, že bude více než dostatečná náhrada za Moiru Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
Grin děkuji. Akorát tohle bude pomalejší, Moira už byla celá napsaná, tohle teprve vzniká, takže prosím o shovívavost. Moiru jsem začala psát v únoru a dopsala asi před měsícem, počítám že tohle taky bude chvíli trvat Smile




ZROZENÍ LEGENDY

Když, po dvou dnech v sedle, u stájí Bílého Průsmyku, Irileth ze hřbetu Vlaštovky spíš spadla, nežli sesedla, musela uznat, ač nerada, že měl Balgruuf pravdu. Cestu s Amirou do Ledohradu by nezvládla. Neměla ani sílu koně odstrojit, a tak Balgruuf zavolal místní stájníky. Jenže ani jeden se neodvážil k uhlově černé, mohutné a zjevně nervózní klisně, blíž přiblížit.
Irileth se rozhlédla a všimla si malého chlapce, který se chovával za žlabem a pozoroval Vlaštovku uchváceným pohledem.
"Hej pojď sem chlapče."
Hoch ostýchavě pokukoval po Balgruffovi a moc se mu nechtělo vylézt z úkrytu.
"Neboj se pojď k nám," uklidňoval ho Balgruuf: "... pracuješ tady? Umíš to s koňmi?"
"Ano pane, jsem syn hlavního stájníka a o koně se postarat umím."
"Líbí se ti moje klisna?" Irileth se snažila mluvit mírně, ale neklid jejího koně se přenášel i na ni. Byla po cestě už velmi unavená a chtěla to mít za sebou.
"Ano paní, je nádherná!"
"A dokázal by ses mi o ní postarat?"
"Když mě nezabije... "
"Neboj, nezabije, jen je tu hodně věcí, které nezná, pojď ke mně."
Došla pro hocha a bez zaváhání ho vedla ke klisně. Chlapec se snažil nedávat najevo strach, ale bylo vidět, že je v něm malá dušička.
Irileth se zastavila před klisnou a položila jí ruku na nozdry.
"Serë Tuilindo, klid Vlaštovko. To je hodný kluk, bude se o tebe starat." strčila chlapce klisně před čumák a odkryla jí nozdry. Vlaštovka sklonila hlavu a očichala ho. Pak si odfrkla a Irileth se usmála "Ano, je maličko cítit, příště až za tebou půjde tak se vykoupe, ale teď ho nech ať ti pomůže, protože já to dneska nezvládnu."
Klisna na ně hleděla sametovýma očima a pak sklonila hlavu a drcla čelem do chlapce.
"Výborně, tak to bychom měli. Jak se jmenuješ chlapče?"
"Rigmard, paní."
"Nejsem paní, říkej mi Irileth. Vlaštovka tě poslechne a nechá se od tebe ošetřit. Nezapomeň jí dát čerstvé seno. A doporučuji ti se vykoupat, než k ní příště půjdeš. Znervózňuje jí pach jiných koní. Kdyby se cokoliv dělo, tak pro mě přijď."
Stáhla z koňského hřbetu sedlový vak a pomalým krokem se vydala za Balgruffem a jeho vojáky do města.
"Ano paní Irileth, nebojte se postarám se o ní," uslyšela ještě za sebou jasný chlapcův hlas, ale ani se neotočila, neměla na to už sílu.

Do Kynaretina chrámu jí nakonec musel doprovodit sám Balgruuf s jedním z vojáků. Nevyznala se ve městě příliš a nejspíš by omdlela dříve, než by lazaret našla. Kynaretiny kněžky se jí ujaly s litujícím štěbetáním, donutily jí vypít jakýsi odporně chutnající lektvar a uložily na lůžko. Balgruffa s mnoha poklonami vykázaly ven, aby jí mohly omýt a převléct do čisté haleny. Usínala, a ještě slyšela jeho sytý hlas, jak je nabádá, aby jí věnovaly veškerou možnou péči.

Do bezesného spánku proniklo naléhavé volání. Pomalu se probírala a jako by z dálky slyšela:
"Paní... nechte mě, musím za ní... paní, paní Irileth... Vlaštovka... pustě mě k ní, chtějí ublížit její klisně... paní Irileth..."
S trhnutím se probrala a posadila se. Zatočila se jí hlava, ale přesto shodila nohy z postele a natáhla se po botách. Kněžky se na ní sesypaly a chtěly jí donutit znovu si lehnout.
Zavrčela, a tak raději odskočily.
"Cos to říkal Rigmarde?"
"Přišli tam... vězeňští dozorci... a jeden z nich chce... Vlaštovka... ona kousla... teď se jí... snaží svázat… chtějí jí zabít... táta jí bránil... ale nestačí na ně, asi... jsou trochu opilí .... " zadýchával se chlapec.
Natáhla si boty, a ještě trochu nejistým krokem vyrazila ven.
Rigmard se vydal za ní:" asi byste měli poslat někoho, do Dračí síně, z toho může být pěkný malér," zavolal ještě na kněžky a upaloval za Irileth, která byla každý okamžikem rychlejší, jak se pomalu vzpamatovávala z rychlého probuzení.
Proběhla branou a už tam slyšela Vlaštovčino bolestné ržání.
I když sotva popadala dech, ještě přidala. Před stájemi se dva svalnatí vězeňští dozorci snažili vytáhnout bojující klisnu ze stání. Měla okolo krku utažené lano a poulila oči, jak se dusila. Nemohli se k ní přiblížit přes bijící kopyta, ale bylo vidět, že zvířeti už docházejí síly. Třetí stál s taseným mečem opodál a čekal, až jí přemůžou.
"Lav, Tuilindo!! Lav ... Ustup Vlaštovko!! Ustup ..."
Muži se otočili, ale to už do nich Irileth v plné rychlosti narazila.
Klisna se přestala bránit a tím se lano povolilo.
"Tuilindo us!! Linta us!! Vlaštovko uteč!! Rychle uteč!!"
Klisna pohodila hlavou a vyrazila tryskem pryč, vláčejíc za sebou ještě kus cesty jednoho z útočníků, kterému se lano omotalo kolem ruky.
Irileth se sbírala ze země, ale padla zpět, když dostala úder hruškou meče do ledvin.
"Co si to dovoluješ ty špinavá elfko!!"
"To je její klisna," zakřičel chlapec, který právě dobíhal.
"Tebe jsem se na nic neptal," dozorce se rozmáchl a vrazil chlapci políček až upadl.
"Přijela s Balgruffem, nechte ji na pokoji !!"
"Tak s mladým pánem? A na copak si jí asi přivezl?"
"Třeba dělá mladýmu pánovi dobře co ty víš," rozchechtal se druhý dozorce.
"Tak se kouknem ne? Za napadení důstojníka ve službě je deset ran bičem, jestli se nepletu."
Chytil jí za vlasy, donutil vstát a naklonil se k jejímu uchu:" jestli seš dobrá pro Balgruffa, tak pro nás budeš taky ..."
Irileth prudce švihla hlavou dozadu, ozvalo se ošklivé zapraskání:" ty čubko ..." Dozorce s ní mrštil proti jednomu z dřevěných trámků, ze kterých byla stáj postavena, až to zadunělo a chytil se za krvácející nos.
"Chyť jí a přivaž, "zaječel na svého kumpána.
Druhý z mužů k ní přiskočil a polo omráčené elfce svázal ruce. Druhý konec lana pak přehodil přes břevno vyčnívající ze stáje. Škubnutím jí málem vyvrátil ramena a začal jí vytahovat nahoru, až zůstala stát jen na špičkách prstů. Mezitím dorazil třetí a od pasu sundaval karabáč.
"Jo deset ran bičem, za napadení důstojníka, to máš naprostou pravdu. Sundej z ní ten hadr!"
Ten s rozbitým nosem škubl za lem haleny a roztrhl jí.
"A kruci, ty si asi hodně zlobivá holka co?" kousek poodstoupil, aby se mohli podívat i zbylí dva.
Přes svalnatá záda elfky se táhla široká jizva, od pravého ramene až dolů k pasu, jako by se jí někdo pokusil přeseknout v půli.
"Tak to abychom jí to trochu upravili ne? " Zeširoka se rozmáchl a kožená žíla biče zahvízdala vzduchem. Ocelové háčky se zakously do masa, vytryskla krev.
"Vsadíme se, kolik ran vydrží neřvat? "
"Schválně. Já bych řekl, že tak tři."
"Spíš pět, podívej, jak je ta fena vzteklá!" Přisadil si třetí, když na Irilithina záda dopadla další rána.
Dozorce se rozpřáhl a třetí rána dopadla ve chvíli kdy se za budovou stájí ozval dupot okovaných bot, jenže to oni nevnímali.
"Sem říkal, že vydrží aspoň pět. Prohráls ..."
Znovu se rozpřáhl, ale udeřit už nestačil. Zápěstí mu sevřela pěst v kožené rukavici.
"Hééj co děláš, křupane, kazíš zábavu ... " otočil se a zíral do tváře Balgruffovi.
"Co se to tu děje," hlas mladého velmože byl chladný jak vrcholky severních hor.
"Napadla důstojníka, pane, právě si odpykává trest. "
"Jaký trest?"
"Deset ran bičem, pane. To je běžný trest pro civila, za napadení důstojníka."
"Proč tě napadla?"
"Nevím pane, přílitla sem a pustila se do nás."
"Chtěli zabít Vlaštovku, pane." ozval se Rigmard, doposud schovaný na svém oblíbeném místečku, za žlabem.
"Drž hubu kluku, tebe se nikdo neptal," vyštěkl dozorce, ale to už jeden z vojáků, co přiběhli s Balgruffem, pro chlapce došel.
"Co se tu tedy stalo Rinmarde a kde máš otce? Proč nezasáhl?"
"Nevím, kde je táta, běžel jsem pro paní Irileth. Přišli tihle a začali plašit Vlaštovku... "
"To zvíře nemá co dělat ve vojenských stájích. Hajtra nějaký špinavý elfky!"
"Hajtra? Špinavý elfky? Ty budeš z Větrnýho Žlebu že jo?"
"Ano, jsem. To je čistý město, kam tahle verbež nesmí."
Balgruuf pokynul svým mužům: "Sundejte jí a běžte se kouknout kde je hlavní stájník. "
Osvobozená Irileth si třela pohmožděná zápěstí, ani se nesnažila nějak zakrýt svou nahotu, jen překřížila ruce na prsou.
Balgruuf zamyšleně koukal na dozorce: " Takže... chtěli jste zabít jejího koně, řekli jste o ní, že je špinavá elfka..."
Rigmard ho zatahal za rukáv, tak se k němu sklonil a chlapec mu něco šeptal.
Jarlův syn se narovnal, majíc ve tváři takový výraz, že dozorci zbledli.
"Ta klisna nemá ve stáji co dělat, kousla mího hřebce, je nebezpečná, jen jsem chtěl zabránit případnýmu neštěstí, mohla třeba ublížit chlapci..." Dozorce se snažil zbytečně.
"Vlaštovka má cenu stáda takovejch koní, jako je ten tvůj hřebec, " Irileth vyplivla krvavý chuchvalec a konečně promluvila.
"A proč asi tvoje klisna toho hřebce kousla, co myslíš Irileth, " zeptal se Balgruuf nespouštěje pohled z již vyplašeného dozorce.
"Nejspíš, že je stejná jako já. Nesnáší hřebce," zavrčela elfka.
"Tak, tolik asi k tomu, že jsem si jí přivezl jako svoji souložnici. Tedy ne, že bych na to nepomyslel, nic ve zlém Irileth, ale když jsem si vzpomněl na ty T… muže pobitý v lese... bylo v tom něco moc osobního."
Vojáci přiváděli zbitého podkoního, kterého našli svázaného v jednom opuštěném stání.
Dozorci zkrotli, už nevypadali moc povýšeně.
"Takže vezmeme to znovu ... chtěli jste zabít jejího koně..."
"Ne pane to néé, jen jsme chtěli ..."
Balgruff ho udeřil hřbetem ruky přes ústa: " teď mluvím já."
Udeřený se zapotácel, až ho ti druzí dva museli podepřít.
"Jste ožralí, ničíte cizí majetek, urážíte slušné lidi, a navíc jste napadli mého huskarla..."
Jeden z dozorců, zjevně ten nejméně opilý padl na kolena, Irileth nehnula ani brvou.
"Tvůj huskarl pane? Nemá žádné isnignie, jak jsme to mohli vědět ..." zkusil to ještě ten nejdrzejší.
"No nejspíš proto, že sem přiběhla v tom co měla právě na sobě. Měla strach o koně, takže se nestíhala ještě oblékat,"cedil mezi zuby Balgruuf, pak mávl rukou a kapitán jeho oddílu podával Irileth zbrusu nový kabátec, se znakem koňské hlavy vyšitým zlatými nitěmi. Vzala si ho a oblékla, jako kdyby to dělala každý den.
"Když je trest pro civila za napadení vojáka, deset ran bičem, jaký je asi trest za napadení huskarla jarlova syna, opilým důstojníkem ve službě? Co myslíš kapitáne?"
"Řekl bych tak padesát ran, pane."

Dozorce zezelenal a okamžitě vystřízlivěl: " Pane prosím to ne, to nemůžeme..."
"To nemůžete přežít? Ano, to máš naprostou pravdu! Při které ráně asi začnete křičet?" Balgruufův hlas zněl tak strašlivě, že se zachvěli všichni.

"Anebo můžete požádat o "boží soud"," ozvala se Irileth a postavila se vedle Balgruufa.
"Copak to je?" zajímal se Balgruuf.
"Souboj na život a na smrt," zachrčel dozorce s pohledem upřeným na Irilitinu tvář, " zvyk, jak řešit spory mezi žoldnéři. Věděl jsem, že tě od někud znám."
"Ano, to bys měl Grenhare," Irileth vyplivla to jméno s odporem.
"Nejmenuje se Grenhar. Je to Enhar..." klečící dozorce ztichnul, když mu došlo, co vlastně řekl.
Grenhar tázavě pohlédl na svého druhého kumpána a ten mlčky přikývl.
Oba naráz pak tasili meče.

"Má to nějaká pravidla?"
"Žádný kouzla, žádný střílení... jen přežít," ucedila Irileth.
"Nemáš zbraně..."
"Snad mi něco půjčíš ne, když jsem teď ten tvůj huskarl?" ironie z ní jen kapala.
"No to klidně půjčím, " rozepjal si plášť a rozpažil: " stačí si vybrat. A můj huskarl jsi, dekret podepsaný otcem leží u mě na stole. Jen nějak ještě nebyla příležitost ti to sdělit," ušklíbl se na ní,
"... a ne že se necháš zabít první den ve službě!"
"Jak poroučíš pane," zašklebila se v odpověď a sáhla po dvou dýkách zdobených zlatem, co měl za pasem.

"Do..."

Otočila hlavu a vydala pronikavý hvizd.
Zaduněla kopyta.
"Toho vlevo Tuilindo, maca so! Zabij ho!"
"Ty děvko!! " stačil zařvat Grenhar, než mu jedna hozená dýka proťala hrdlo a druhá probodla srdce. Druhý muž nestačil ani to. Koňská kopyta mu z hlavy udělala kaši, aniž stačil zvednout meč.

" …brá volba, " dořekl Balgruuf, " ... ehm, zajímavé... zajímavé a rychlé. Dost rychlé, řekl bych. Ani jsem si to neužil."
"Tak já to příště udělám pomaleji, aby sis to užil, " navrhla Irileth. "Chceš zpět svoje dýky?"
"Ani ne, klidně si je nech, jestli se ti líbí."
"Jo líbí, jsou dobře vyvážený, " Irileth vytáhla z mrtvého dýky a otřela je do jeho košile.
"Taky stály celé jmění."

Vlaštovka jí drcla čumákem do ramene.
"Ano, taky si dobrá," popleskala ji po pleci.
Pak se otočila k zírajícím vojákům: "A proto má větší cenu než všichni koně tady."
Balgruff pohlédl na mrtvé dozorce: "Stejně jsem chtěl říct otci, ať je vyhodí. Alespoň jsme ušetřili žold. Kapitáne pošli sem někoho ať tu uklidí."

Odcházeli spolu v družném rozhovoru zpět do města, aniž by se byť jedinkrát otočili, zanechávajíce za sebou vojáky v naprostém úžasu.

Rigmard jediný se blaženě usmíval a odváděl Vlaštovku zpět do stání, aby se o ní postaral.

Lidová slovesnost si pak tuto historku různě upravila a dobarvila, ale jedna věc zůstala všem v paměti.
Tímto svým činem dal Balgruff naprosto jasně a zřetelně najevo, jak se hodlá v budoucnosti chovat.

A elfka zůstala po jeho boku, jako nemilosrdný stín, přes který neprojde ani smrt.
 
Moira
Kdo jste bez viny hoďte kamenem Smile, ale prostě takhle to bude Pfft


LEGIE
Ještě párkrát musela Irileth dokazovat, že má nárok na funkci, kterou dostala, aniž by o ni stála.

Jednou k hostinci, když si jeden z opilých bardů myslel, že dokáže svést jakoukoliv ženu na světě. S pochroumanou čelistí se mu pak pár týdnů zpívalo velmi špatně.
Potom ještě v kasárnách musela přesvědčit pár nevěřících, že když je v kondici, tak nemá konkurenci, co se týká boje. Na konec se roznesla její žoldnéřská minulost a všechny provokace skončily.

Život šel svými poklidnými stezkami až do chvíle, kdy se politická situace na Tamrielu vyhrotila. Thalmor se pokusil opět převzít Cyrodiil. Psal se rok 171 4 V, a velvyslanec Aldmerského spolku dovezl do Císařského města vůz s uťatými hlavami všech agentů Akavirských Čepelí, kteří operovali na území Valewoodu a Letních ostrovů. Ukázal je císaři Titovi, když ten odmítl podepsat ultimátum, předložené Thalmorem.
O pár dní později Aldmerský spolek zaútočil ve východní části Cyrodiilu a zároveň v Hammerfellu.
A Balgruuf se rozhodl přidat se k císařským legiím. Irileth samozřejmě vyrazila s ním, společně s početným oddílem válečníků z Bílého Průsmyku.

Připojili se k legiím, které se podíleli na obraně císařského města. Jenže Balgruufovi se nezamlouvalo, že je v oblasti, kde se nic neděje. Ve svém mládí, chtěl být někde kde se bojuje. Přes Irilithino naléhání přemluvil velícího důstojníka, aby byli posláni někam blíže k bojové linii. Vyrazili tedy s průzkumným oddílem na jižní hranici Cyrodiilu k Elsweyrské džungli. Měli zjistit, jak to kolem hranice vypadá, jestli tam odtud může hrozit nějaké nebezpečí. Informace byly velmi důležité vzhledem k tomu, že Thalmor útočil zároveň na více místech. Kdyby cyrodiilským vojskům ještě do zad zaútočili Khajiiti stala by se situace neudržitelnou. Balgruuf přijal toto pověření velice rád.
Irileth už tak nadšená nebyla, ale proti rozhodnutí svého velitele se postavit nemohla.

Překročili tedy volná území Cyrodiilu, pohybujíce se převážně v noci, aby pak pod rouškou tmy vstoupili na hranice Elsweyru.

Hustě zalesněné oblasti pro ně byly něčím novým. Ve vlhkém prostředí džungle brzy začala trpět jejich výstroj. Neustále mokré haleny příliš nebránili kůži před odřeninami od ocelových plátů zbrojí, takže za nedlouho byla většina vojáků raději bez ochrany brnění, než aby trpěli bolestí z hnisajících ran. Měli s sebou jediného léčitele a ten byl neustále někým zaměstnáván. Nebyly to jen odřeniny od zbroje, ale i častá kousnutí neznámým a vcelku agresivním hmyzem. Jak se nořili stále hlouběji do nepřátelského prostředí situace se zhoršovala. Jedli jen syrové jídlo, protože prostě nebyli schopní rozdělat ve stálém vlhku oheň. Pohybovali se v džungli asi čtrnáct východů slunce, ale dosud nenašli ani známky civilizovaného života. Když jim došla voda a zjistili, že nevědí, kde je potok, ze kterého naposledy vodu brali, rozhodli se pro návrat. Bohužel se ukázalo, že cesta zpět nebude snadná, jejich stopy v podrostu mizely během několika hodin a mapa, kterou měli k dispozici se jevila zbytečná.
„Říkala jsem ti, že sem nemáme lézt Balgruufe. Teď jsem zvědavá, jak se odtud vymotáme.“
„No, jak se zdá, měla jsi pravdu. Jen jsem chtěl zažít nějaké dobrodružství,“ tvářil se zahanbeně.
„Tak si ho užij, může být tvoje poslední,“ zavrčela Irileth a snažila se nalézt v hustém poodrostu nějaké náznaky cesty. Když její citlivé uši zachytily zvuk natahované tětivy, měla čas jen na to, aby strhla Balgruufa k zemi. Varovný výkřik přišel pozdě. Minimálně polovina vojáků během jediného úderu srdce skončila na zemi s šípem v hrudi. Ti, co zbyli, zahodili bagáž a snažili se krýt u stromů.
Na malou mýtinku, kterou si vybrali k plánovanému přenocování, najednou naskákali Khajiiti. Irileth s hrůzou hleděla na obrovské Kočky, které zabíjely její druhy ve zbrani. Strašlivé drápy rvaly těla mužů na kusy. Vzduch naplnil křik umírajících a pach krve. Khajiiti zabíjeli v naprostém tichu a o to to bylo strašlivější. Irileth chránila Balgruufa vlastním tělem, utržila již několik ran, z roztrženého ramene stékal pramínek krve. U nohou jí leželi už dva z útočníků, ale stále jich ještě bylo dost. Balgruuf také nebyl špatný šermíř, ale vzhledem k obrovské síle Khajiitů a jejich naprostému pohrdání nebezpečím bylo jasné, že tohle dobrodružství bude jejich poslední.
V tom se ozvaly v džungli další zvuky. Útočící Khajiiti náhle ztratili zájem o zabíjení vojáků a pokusili se zmizet mezi stromy. V ústrety jim ale vylétly oštěpy a šípy. Irileth se ani nestačila pořádně nadechnout a bylo ticho.
Pak se v jejím zorném poli objevil další Khajiit. Byl snad ještě větší než ti, kteří je napadli. Irileth poprvé v životě pocítila strach. Rozhlédla se kolem sebe. Všude se válely mrtvoly. Z příšeří džungle se vynořily další Kočky. Khajiiti, kteří je napadli byli černí. Ti, co je pobili byli spíš do zrzava. Ten největší měl na zádech válečné kladivo. Hrdelním hlasem něco rozkázal svým druhům a pak se vydal k Irileth a Balgruufovi, kteří jako jediní ještě stáli. S hlavou nakloněnou k rameni si je pozorně prohlížel.
Zvedl prázdné ruce, nejspíš aby jim ukázal, že není ozbrojen. Přišel až k nim a znovu promluvil ve své mateřštině. Irileth jen zavrtěla hlavou. Khajiit viditelně zaváhal. Pak se rozhlédl jako by něco, nebo někoho hledal, zavrčel a jedna z Koček se po něm ohlédla. Gestem jí přivolal. Chvíli se o něčem dohadovali. Když odešla, asi splnit nějaké jeho rozkazy, protože kolem sebe shromáždila ostatní a pustili se do díla, obrátil se znovu k nim.
„Jobahasvir,“ zkusil to lámaně řečí vysokých elfů a ukázal na sebe.
Irileth, ukázala na Balgruufa: „můj pán, Jarl z Bílého Průsmyku, já jsem Irileth.“
Balgruuf se nadechl k protestu. Ale Irileth ho zarazila,“ budeme pro něj lepší zboží na výkupné.“
Khajiit s hlavou stále nakloněnou k rameni zastříhal ušima.
„Přijít Mane, mluvit Jobahasvir rodina…“ obsáhl gestem Khajiity pohybující se po mýtince, „hledat žena válečník a muž bílý kůň… je on?“
Irileth na něj nechápavě hleděla:„… muž bílý kůň? Nechápu.“
„Ale já ano,“ zamyšleně pronesl Balgruuf a sebral ze země štít se znakem svého města,“… bílý kůň“ ukázal na štít.
Khajiit přikývl.
Někde mezi pobitými vojáky se ozval hlas, Irileth se tam chtěla vrhnout, ale Khajiit ji zastavil. Jeden z členů jeho rodiny k raněnému došel a jediným úderem ukončil jeho život.
Irileth se hněvivě podívala na Khajiita: „byl to náš přítel!“
„Ne… on mrtvý… nemít čas…“

Irileth se pozorněji zahleděla co vlastně ostatní Khajiiti dělají. Obcházeli všechny vojáky a postarali se o to, aby všichni byli mrtví. Zabité Khajiity posléze nanosili na kraj džungle, kde dva silní Kocouři pomocí lan vyvraceli menší strom. Pomáhala jim s tím ta, co jí před tím Jobahasvir zavolal k sobě, přesekávala kořeny stromu, aby se dal lépe vyvrátit. Když byl napůl vyvrácený, uvázali ho a pustili se do hloubení jámy pod ním. Půda uvolněná potrhanými kořeny byla měkká a tak byla za pár okamžiků jáma dost velká na pohřbení mrtvých Koček.

Zatímco Irileth a Balgruuf sledovali účelné jednání Khajiitů, Jobahasvir si klekl vedle těla jednoho z útočníků. Z pouzdra na opasku vytáhl dýku a chytil mrtvého za paži. Irileth k němu stočila pohled.
Jobahasvir zručně zabodl dýku do podpažní jamky a rychlým pohybem objel nožem ramenní kloub.
Irileth prudce vydechla, čímž na sebe upoutala pozornost Khajiita i Balgruufa.
„Co to u všech pekel dělá??“
Jobahasvir mezitím posledním říznutím oddělil ruku mrtvoly od zbytku těla a podél klíční kosti projel pod kůží k hrdlu mrtvého.
„Nejspíš ho stahuje z kůže,“ Irileth se zachvěla. Khajiit přikývl a gestem ukázal na druhou mrtvolu co ležela vedle.
„Cože? Mám ho taky stáhnout?“
Khajiit kývnul a pokračoval v práci:“… chlad… půjde špatně pak…“
„Proč?“
Jobahasvir si poklepal na čenich a ukázal na ně.
„Ach…“ Irileth pochopila, vytáhla z pouzdra dýku a klekla si k druhému Khajiitovi.
„To nemůžeš myslet vážně Irileth, zakazuji ti to! To je rouhání! Jako bys stahovala z kůže člověka!“
Khajiit k němu zvedl pohled a zelené oči se zabořily do hnědých.
„On mrtví… jemu nevadí… tobě zachrání život… kdyby vyhrát… vy smrt“
Jobahasvir prořízl kůži od krku ke slabinám, opatrně aby neprořízl svaly a pak pomocí prstů a drápů pomalu stahoval z mrtvého jeho kožich.
„Jestli se ti to nelíbí, běž pomoci těm ostatním,“ Irileth sklonila hlavu ke své vlastní práci.
Balgruuf potlačil nával nevolnosti a šel pomoci s pohřbíváním.

Když byly kůže stažené, odnesli Khajiiti mrtvoly do jámy pod stromem, ten pak uvolnili z lan a strom se vrátil zpět, zakrývajíc tak celý hrob. Jedna z Koček potom začala kůže něčím potírat a další přišla k Irileth s Balgruufem a gestem jim naznačovala, že se mají vysvléknout. Do jejich oblečení následně převlékli dvě mrtvoly imperiálů a naaranžovali je k jednomu stromu. Ta z Koček, co už před tím mluvila s Jobahasvirem, něco ukazovala na mrtvolách a podrážděně vrčela. Jobahasvir zkoumal mrtvoly a pak sundal ze zad těžké kladivo. V jeho rukou vypadalo přes svou velikost, jako dětská hračka.
Těžká zbraň s tupých zvukem dopadla na hlavu a následně na hruď mrtvoly, co měla na sobě Irilithinu koženou zbroj. Balgruuf musel opět uklidňovat svůj žaludek, když viděl, jak z poloviny těla vznikla krvavá kaše.
„Asi se jí nelíbilo, že nevypadá jako já,“ Irileth ocenila pečlivost s jakou Khajiiti zakrývaly stopy.
Jobahasvir jen kývl.
„Ty rozumíš všemu, co říkám, že?“ Hodila pohledem po Jobahasvirovi.
„Jobahasvir slyšet dobře, mluvit špatně.“
„Takže ti někdo řekl, že nás máš najít?“
„Ano. Mane spí mluvit s Azhurra… matka Khajiit“, všichni Khajiiti sklonili hlavy,“ mluvit Jobahasvir rodina… zachránit žena válečník a muž bílý kůň… Jobahasvir najít… teď muset jít… cesta daleko…“ Jobahasvir viditelně nevěděl, jak dál pokračovat.
„Odvedeš nás k našim lidem?“
Khajiit kývnul a pak jim pokynul ke staženým kůžím. Naznačoval, že si je mají přes sebe přehodit.
„On chce abychom si na sebe hodili ty kůže?“ Balgruuf zblednul.
„Ano to chce, už před tím si viděl, že ukazoval, že nás našli po čichu. Nejspíš jim dost zaváníme. Když uděláme, co říká, tak pach těch kůží překryje ten náš.“
„To snad…“
Irileth se k němu otočila:“ Buď uděláš, co říká nebo tu umřeme. Chtěl jsi dobrodružství? Tak tady ho máš. Doufám, že budeš spokojen!“ Tvrdost v jejím hlase ho umlčela.
Převzal od jedné z Koček ještě vlažnou kůži a přehodil si jí přes ramena, Kočka mu pomohla kůži upravit, aby mu nepřekážela v pohybu a pak mu jí vpředu sepnula sponou z jeho vlastního pláště.
Poté stejným způsobem pomohla Irileth.
Irileth se ještě naposledy rozhlédla po mýtince. Po prvních útočnících nebylo nikde ani stopy. V tělech vojáků trčely jen šípy Jobahasvirova Klanu. Všechny věci, co měli s sebou byli rozházeny kolem.
„Proč chceš, aby si všichni mysleli, že jste nás pobili vy? Budete slavní?“
Podivně se na ní podíval a pak vycenil bílé špičáky:“ Jobahasvir rodina moc zlý Khajiit… všichni uvěřit, že vy úplně mrtví… nikdo nehledat dál…“
„Hledá nás i někdo jiný?“
„Ano… muž bílá kůň…a žena válečník… moc vzácný… „
„U všech bohů! Proč jsem vzácný?“
„Mane mluvit myslet… důležitý muž… Azhurra nestarat lidi… žena válečník mít úkol…“
„Jaký úkol…“
„Už dost… jít… mluvit pak…“

Khajiiti se seřadili a vyrazili na cestu. Irileth s Balgruufem byli uprostřed, aby jejich stopy zanikly v ostatních. Byli na cestě dva východy slunce, jen s kratičkými přestávkami na pár hltů vody a pár soust sušeného masa.
Když už měl Balgruuf pocit, že dál už nedojde Khajiiti se zastavili.
„Vy muset spát… jít pomalu… Khajiit dát jíst a pít…“
Nord i elfka zmoženě klesli do trávy a sledovali, jak mrštní Khajiiti budují kolem nich bleskurychle tábor. Nebyla na nich znát žádná únava, přestože by se zdálo, že by pro ně pohyb v džungli měl být složitější než pro vzrůstem menší lidi. Irileth si dokonce všimla, že si našli čas i na očividné flirtování a zábavu.
V jednu chvíli se musela odvrátit, protože Jobahasvir popadl Kočku, s kterou vždy mluvil jako s první, za cop spletený ze srsti a vlasů, a vypadalo to, že jí obšťastní hned na místě. Jenže se mu vytrhla a se zavrčením ukázala na lidi. Jobahasvir jí nechal a šel si sednout k Irileth a Balgruufovi.
„Jirana,“ ukázal na svou společnici: „bude Jobahasvir žena… Mane dovolí…“
„Myslela jsem, že tohle je tvá rodina?“
„Jobahasvir rodina… Klan… Jirana ne klan… bude žena, pak rodina… klan.“
„Proč jste špatní Khajiiti Jobahasvire?“
Zbytek klanu dokončil přípravu přenocování a stáhli se všichni kolem elfky a Norda, někteří z nich se k nim přiblížili poprvé. Nabídli jim na listech servírované divné jídlo, nechtělo se jim do toho, ale hlad nakonec jejich obavy umlčel. Mělo to zvláštní nahořklou chuť, ale nebylo to nejhorší, chutnalo to jako nějaká zvěřina.
Jedna z Koček se jemně dotkla Irilethiných vlasů, aby vzápětí ucukla.
Irileth sledovala, jak je všichni pozorují a viděla, jak jsou oba hodnoceni. Netušila, jestli prošli.
Jobahasvir zamhouřil své jedovatě zelené oči a zdálo se, že přemýšlí, jestli má nebo nemá odpovědět. Jirana sedící vedle něj bok po boku, mu položila konejšivě ruku na stehno.
„Věř… má čest…“ řekla lámaně, aby jí rozuměli i lidé.
„Jobahasvir klan… poslední… jiný stejní nejsou… my ne Thalmor,“ z Khajiitovi hrudi vyšlo tak temné zavrčení, že se Irileth mimoděk otřásla, obzvláště když podobně zavrčeli i ostatní.
„Chceš říct, že jste se nepodvolili Thalmoru, na rozdíl od ostatních Khajiitů?“
„Ano a Thalmor přijít a zabít všechny… jen my zůstat. A zbytek Elsweyru jen dívat… nebo lovit Jobahasvir klan. Pak přijít Mane, zakázat lovit… Jobahasvir dluh Mane… teď splatil…“ pohlédl na Irileth: “žena a muž teď spát… zítra jít a najít lidi, pak dopovědět konec…“
Irileth se stočila na zemi do klubíčka a Balgruuf jí napodobil, přetáhli přes sebe kožišiny zabitých Khajiitů a byť se to zdá neuvěřitelné, usnuli tvrdým spánkem beze snů, pod dohledem Jobahasvira a jeho klanu.
Ráno se oba probudili podivuhodně odpočatí a plní síly. Irileth opožděně napadlo, že bylo něco s jídlem, které dostali. Ale jelikož, kromě toho, že se cítili mnohem lépe než celou poslední polovinu luny, to nemělo jiné následky, nechala to být.
Tentokrát cestovali rychleji a když bylo slunce nejvýš, Jobahasvir zastavil pochod. Khajiiti zmizeli v džungli a Jobahasvir si sedl na zem a pokynul lidem, aby udělali totéž. Když se posadili nabídl jim další porci stejného jídla jako předešlý večer.
„Co to vlastně jíme Jobahasvire?“ neodpustila si otázku Irileth.
Jobahasvir po ní loupnul okem a pokrčil rameny: “Jídlo… jíst. Tam…“ mávnul rukou směrem vpřed, „lidi… vy jít domů… Jobahasvir dopoví… žena a muž mít Khajiit dluh…“ Irileth stroze přikývla a Balgruuf ji napodobil: „bude přijít za muž bílý kůň Khajiit žena, dítě Azhurra… potřebovat pomoc… vy jí dát dluh.“
„Dobrá jednou k nám přijde Khajiitka a my jí pomůžeme a tím splatíme dluh co máme vůči tobě a tvé rodině. Budeme na to pamatovat.“
„Ne, Azhurra mluvit, že lidi zapomenout… válečník žena vzpomene… uvidí Jobahasvir oči a Khajiitka vrčet jako Jobahasvir…“
Irileth udiveně zvedla obočí: „Myslíš, že na něco takového dokážeme zapomenout? Že zapomeneme na to, co jsme tu zažili? Že zapomeneme, že jste nám zachránili život?“
Jobahasvir se ušklíbl, až bílé tesáky zasvítily: „Azhurra mluví, vy zapomenout…. Jobahasvir poslouchá a zařídí…“ jeho obraz jako by se začal rozplývat, a než Irileth došlo, že v tom jídle opravdu něco bylo, znovu usnula. Ještě, než jí mozek úplně vypověděl službu uslyšela hlas, jenž vycházel z Khajiitových úst, ale jistě to nemluvil on: „Vzpomeneš si až uvidíš oči jako má Jobahasvir a až ti vrčení Khajiitky zježí chloupky na zátylku, pak přijde tvůj čas splatit dluh mě a mým Khajiitům. A vzpomeneš si i na to, že to je naše malé tajemství a tajemstvím to zůstane. Myslím, že víš, že rozhněvat Deadru se nevyplácí.“




„Tak se zdá, že tě tvůj instinkt nezklamal kapitáne, opravdu tady jsou dva lidé. Myslím, že jsou to ti, co je hledáme. Balgruuf a jeho huskarl. Nejspíš už jim došly síly, vypadá to, že jsou v bezvědomí.“
„Proč si myslíš, že to Balgruuf?“
„Ten muž má na plášti sponu se znakem Jarla z Průsmyku. A ten druhý je temná elfka.“
„Díky bohům, to jsou opravdu oni, dopravíme je do tábora, snad se léčitelům podaří je probrat.“

Irileth se probrala a její první starostí bylo, jak se má Balgruuf. Balgruff seděl s důstojníkem u stolu v kapitánském stanu a vypadal dost sklesle. Pokynul jí, aby si k nim sedla také.
„To je kapitán, co vede jednotku, kterou poslali, aby nás našla. Musíme se vrátit do Průsmyku. Otec zemřel. Je ze mě jarl.“
„Ach, to mě mrzí. A jak se to stalo? Nebyl přece ještě tak starý?“
„Prý nějaká nehoda. Nechtějí mi nic říci, že se to dozvím doma. Tady kapitán dostal příkaz nás hledat, když přišla ta zpráva ze Skyrimu. Prý nás hledali už tři východy slunce.“
„Vím, že to bude znít podivně, ale měl jsem vidění, ve snu. Něco mi přikázalo, jít tímhle směrem, a tak jsme vás díky bohům našli,“ vysvětloval kapitán,“ jsem rád, že jsem poslechl svůj sen. I když nechápu, kde jste se tu vzali. Tohle území prý patří k nejnebezpečnějším, žije zde prý nejhorší možná sorta Khajiitů. Fanaticky uctívají Azuru a jsou prý jediní, kteří se odmítli sklonit před Thalmorem. Slyšel jsem, že byli skoro vyvražděni, ale pár jich snad zůstalo. A to nemluvím o tom, že je to minimálně šedesát mil severněji, nežli jste měli původně být. Kde jste se tu vlastně vzali?“
„No přece…“Irileth se zarazila,“ … já vlastně nevím. Balgruufe?“
„Netuším, pamatuju se jen jak nás napadli a pak už nic…“
„Napadli?? Kdo??“ zajímal se kapitán.
„Máš pravdu, ti Khajiiti… ale co se stalo pak?“ Irileth skoro polekaně hleděla na Balgruufa, který se tvářil takřka stejně.
„Jak dlouho jsme vlastně byli pryč?“
„Počítám-li dobře tak skoro jednu lunu. My vás hledáme již tři východy slunce, nebýt toho snu, už bychom nejspíš hledání vzdali a vrátili se k zpět k jednotce.“
Irileth pohlédla na Balgruufa: “To není možné, byli jsme na cestě jen čtrnáct východů, když nás přepadli ti Khajiiti. To by chybělo skoro pět východů slunce!“
„Třeba jsi se spletla paní Irileth. Není možné, že by uběhlo tolik východů, kdybyste bloudili v džungli tak dlouho, byli byste už mrtví.“
Irileth přejela prstem po rameni, naprosto přesně si pamatovala stružku krve, která jí tam stékala z rány po kočičím drápu, ale nahmatala jen zhojenou jizvu.
Pět východů slunce… z paměti jí zmizelo pět východů slunce.

Následující ráno Imperiálové zbourali tábor a vydali se zpět k hlavním sílám Císařství.
Ani tam se Balgruuf s Irileth dlouho nezdrželi a vydali se na cestu domů do Skyrimu. Ještě, než odjeli chystali se ještě naposledy navštívit kapitána, jehož sen jim zachránil život. Chtěli mu poděkovat a rozloučit se.
Ale v táboře ho hledali marně. Když se něj vyptávali dostali odpověď, že již odjel, aby se opět přidal k vojskům bojujícím na hlavní linii.
„Je to jeden z nejlepších stratégů ve vojsku jeho císařské milosti. Nechtěli ho původně ani pustit, aby vás jel hledat, ale trval na tom. Díky bohům, nebýt jeho, nejspíš byste nepřežili.“
„To má tak významné postavení v armádě?“
„Ano můj pane, Alcedus Valerius je jedním z nejlepších mužů jeho císařské milosti.“
Upravil/a Moira dne 11.09.2017 18:08
 
EldeR
Žádným kamením se tady házet nebude... Grin Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
INTERMEZZO DARVAR


Dorazili do Bílého Průsmyku v den pohřbu Balgruufova otce. Mladý jarl byl rád, že měl možnost se ještě s otcem rozloučit. Neustále si vyčítal, že nechal otce samotného, že opustil Bílý Průsmyk.
Ani ujišťování Irileth, že to nemohl tušit na to nic nezměnilo. A nejhorší bylo, že vlastně nikdo netušil, proč starý pán zemřel. Na jeho těle nebyly nalezeny žádné známky poranění, ale stejně tak nejevil ani známky žádného onemocnění.
Uplynulo několik měsíců. Balgruuf se pomalu učil jak se vede provincie a zážitek z džungle překryly nové zkušenosti.

Válka mezi Císařstvím a Aldmerským spolkem ustrnula na mrtvém bodě, štěstěna se klonila střídavě na jednu či druhou stranu. Každá další bitva oslabovala obě strany. Bylo jen otázkou času, kdy se obě strany sejdou u jednacího stolu.
Někde mezi tím se skoro ztratilo, že lidé z plání si znovu zbudovali "království" a celé dva roky se snažili získat nezávislost na Skyrimu.
Když skončila válka mezi Aldmerem a Císařstvím, roku 175, podepsání Zlatobílého konkordátu, který mimo jiné zakazoval uctívání Talose, požádal jarl Markhartu o pomoc při převzetí provincie zpět pod jurisdikci Skyrimu. Pomohl mi Ulrfik Stormcloak se svými "Bouřnými Hávy" což bylo jeho soukromá armáda. Krvavé potlačení vzpoury původních obyvatel ve městě Markhart se tak stalo odrazovým můstkem pro ambice mladého jarla z Větrného Žlebu. Tím se stal po svém otci, který byl nazýván Medvědem z Eastmarchu a který zemřel v době, kdy byl Ulfrik uvězněn za krveprolití v Markhartu. Do imperiálního vězení se Ulfrik dostal na základě dvou protichůdných názorů. Imperiálové ho podezírali ze spolupráce s Thalmorem a Thalmor naproti tomu ho obviňoval z nadržování kacířského uznávání Talose jako boha.
Jelikož ani jedno z obvinění nebylo prokázáno, byl Ulfrik propuštěn. Jeho soukromá armáda mu ovšem zůstala věrná. Dost Nordů rádo vyslyšelo jeho volání po návratu nordských tradic a po vzpouře proti Císařství.
Tyto snahy o odtržení Skyrimu od Cyrodillu vyvrcholily roku 201. Ulfrik se vydal do Samoty na návštěvu k mladému velekráli Skyrimu, Toryggovi. Většina lidí se domnívala, že hodlá složit mladému králi hold, ale opak byl pravdou. Ulfrik vyzval mladičkého krále na souboj, který musel Torygg přijmout, protože jinak by "ztratil tvář". Obrovským problémem se ale ukázalo býti to, že Ulfrik vládl uměním thu´um, kterým mladého krále odzbrojil a posléze zabil, když byl Thorygg beze zbraně. V očích mnohých se tak Ulfrik stal pouhým vrahem. Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že Ulfrik zneužil svého umění a bojových zkušeností k zabití mnohem mladšího a nezkušeného Thorygga zbytečně, protože mladý velekrál Ulfrika obdivoval a jistě by naslouchal jeho názorům a jeho snahy o získání nezávislosti Skyrimu na Císařství, by nejspíš podpořil. Díky smrti velekrále se Skyrim rozdělil na dvě proti sobě stojící části a občanská válka byla na spadnutí.

Do Bílého Průsmyku se někdy kolem roku 190 dostavil posel a donesl Balgruufovi dopis. Když do jarlových komnat dorazila Irileth, kterou si nechal jarl zavolat, našla svého pána sedět s hlavou v dlaních u stolu nad dopisem s pečetí Penitus Oculatus.
Aniž by na ní pohlédl podal jí svitek.
Rozvinula ho:

Na základě vyšetřování prováděného v souvislosti s obviněním Ulfrica Stormcolaka, ze spolupráce s Thalmorem, se nám dostaly do rukou dokumenty naznačující, že na smrti Vašeho otce, by mohl mít jistý podíl právě zmíněný Ulfrik, prostřednictvím Temného bratrstva. Jelikož nelze na základě zjištěný zkutečností Ulfrika obvinit, ponecháme na Vašem rozhodnutí jak s informacemi naložíte.



Irileth pohlédla na Balgruufa s otázkou v očích.
"Je mi jedno jak to uděláš, ale zjisti pravdu!"
"Může to ale dlouho trvat. Bratrstvo je velmi uzavřené. Musel by to být dlouhodobý plán."
"Jak jsem řekl. Je mi jedno jak to uděláš a je mi jedno jak dlouho to bude trvat. Ulfrik býval můj přítel, jestli má něco společného se smrtí mého otce chci to vědět."
"Jak poroučíš."

Druhý den vyrazila Irileth do sirotčince v Riftenu.
Procházela pokoji s dětskými postýlkami a hleděla do tváří malým utrápeným dětem.
Až narazila na chlapce s jasnýma očima, který na ní hleděl s jakousi neústupnou sveřepostí a nesklopil zrak jako ostatní děti, byť na něj nehleděla příliš mile.
Když k němu vztáhla ruku neuhnul. Naopak se postavil jako by se chtěl bránit.
Stočila pohled k vychovatelce.
"Toho si vezmu."
"Jak si přeješ paní."
"Copak jsem nějakej pes? Toho si vezmu? …" chlapcův hlas zazněl směle, bez jakékoliv známky respektu k válečnici v kožené zbroji se znakem Průsmyku na plášti.
Bleskovým pohybem ho uchopila za krk a zvedla ze země.
"Si drzej a to si mi líbí, tak buď zticha a vyděláš na tom."
Ani se v jejím sevření nehnul, bylo vidět, že má s takovouto situací zkušenosti. Jakýkoliv pohyb by mu víc ubližoval, nežli by mu pomohl k osvobození.
Ušklíbla se vědoucně a postavila ho zpět na zem.
"A co po mě chceš? Něco vykrást?"
"Tak něco. Ale je to na dlouho. Naučíš se všechno co budeš potřebovat a pak pro mě něco zjistíš."
"Jak dlouho se to budu učit? Učení mě nebaví."
"Budeš se učit tak dlouho jak bude potřeba. A bavit tě to bude, nebo tě zabiju."
Změřili se navzájem studenýma modrýma očima.
Nakonec chlapec uhnul pohledem : "Dobrá. Tak půjdem?"
"Máš tu nějaké svoje věci?"
"Ne. Všechno co potřebuju mám u sebe", poklepal na kapsy u vesty.
"Tak jdeme."
"Kam?"
"Jen kousek, zůstaneš tady ve městě."
"Takže mě chceš dát do učení ke zlodějům," chlapcův hlas zněl nevzrušeně.
"Vida, zdá se, že ti to zapaluje rychle."
"Kdyby ne, tak už jsem mrtvej."
"A co myslíš? Máš tam šanci?"
"Jo. Už jsem pro ně párkrát dělal."
Udiveně pohlédla na vychovatelku.
"O tom nic nevím paní. Jsou to děti, většinu času běhají venku, nemám možnost je mít stále pod dohledem," bránila se, ale těkavý pohled očí jí usvědčoval ze lži. Chlapec se posměšně uchechtnul a vzápětí se bleskově sehnul, aby unikl pohlavku instinktivně reagující vychovatelky. Irileth však byla rychlejší a trestající ruku zachytila.
"Už patří mě. Sáhni na něj a o tu ruku přijdeš," zavrčela hrozivě a vychovatelka zbledla.
"Dávej si pozor na to jak se chováš. Možná ti sem občas pošlu někoho na kontrolu. Jestli zjistím, že ty děti navádíš ke zločinům tak s tebou zatočím."
Vychovatelka vzdorně vystrčila bradu: "Dělej co chceš tady je všechno v pořádku."
Irileth bylo jasné, že s tím jak se mají děti v sirotčinci nic neudělá, korupce byla městem příliš prorostlá. Ale díky svým stykům z minulosti, které nikdy úplně nezpřetrhala, měla přeci jen nějaký vliv, díky kterému mohla alespoň sledovat co se ve městě děje.
"No možná se tu nic neděje, ale přeci jen si dávej pozor. Mohlo by se stát, že se jednou neprobudíš."
Hrozba v hlase jarlova huskarla byla nepřehlédnutelná a vychovatelka sklonila zrak.
Irileth postrčila chlapce ke dveřím: "Jdeme, musím ještě dnes vyrazit zpět do Průsmyku. Ubytuješ se v Krysích norách. Dám tě tam k jednomu příteli. Bude to tvůj učitel a zároveň možná i přítel. Je jen o pár let starší, taky se vlastně ještě učí. Což mi připomíná. Kolik je ti vlastně let?"
"Nevím."
Irileth se otočila ve dveřích: "Kolik mu je?"
"Našli jsme ho tady před dveřmi před pěti lety paní, takže tak šest, víc mu nebude."
"A víte o něm něco?"
"Jen to, že se jmenuje Darvar. A že jeho matka byla nějaká imperiálka co se zapomněla s nordem."
"Podle čeho jste tak usoudili?"
"Měl u sebe tohle," vytáhla ze šuplíku ve stole zapečetěný svitek a podala jí Irileth.
"Neotevřeli jste to?"
"Samozřejmě, že jsme chtěli, ale nejde to. Nejspíš je to zapečetěné nějakým kouzlem. Nejspíš to půjde otevřít až mu bude osmnáct, jak je na tom napsáno."
Irileth zkoumavě pohlédla na svitek. Znak na voskové pečeti byl imperiální a písmo svědčilo o vzdělanosti toho kdo to psal.

Musela jsem se vzdát svého syna, protože v mé rodině by nikdo nepochopil proč jsem milovala jeho otce. Jmenuje se Darvar. Dejte mu prosím tento svitek až mu bude osmnáct let. Budu sledovat jak tu žije a jestli se mu něco stane věřte, že moje pomsta bude strašlivá. Myslím, že obnos, který přikládám bude dostatečný na to aby jste brali moje slova vážně.


"Kolik mě u sebe?"
"Nebylo to až tak moc jak se může zdát," vytáčela se vychovatelka.
"Ptám se kolik to bylo," Irileth mimoděk sáhla po rukojeti meče.
"Pět tisíc zlatých a každý rok pak přišly další dva na jeho jméno."
Darvar zalapal po dechu: "Tolik peněz a kdybych nechodil krást tak jsem tu chcípnul hlady!" zařval, až sebou Irileth škubla. Na tak malého chlapce měl opravdu silný hlas.
Chytla ho za halenu, když se s dýkou, jako kouzlem objevenou v jeho dětské pěsti, chtěl vrhnout na vychovatelku.
"Tak za prvé, mi vrať mou dýku, mám jí od jarla. A za druhé se uklidni. Tohle nech na jiných lidech, nechám to prošetřit."
Něco v jejím hlase mu řeklo, že mluví pravdu a tak udělal co po něm chtěla.

Ještě než ho zanechala v podzemním sídle Cechu zlodějů u mladičkého Brynjolfa, aby se naučil všechno, co potřebuje znát dobrý zloděj, sedla si s ním na lůžku, které mu vykázali.
"Potřebuju, aby z tebe byl ten nejlepší zloděj. Nemusíš spěchat. Úkol, který pro tebe mám nevychladne. Tady se o tebe postarají lépe nežli tam nahoře. A myslím, že je ti jasné, že budu o tvém výcviku informována, takže se neflákej..."
"A co ta mrcha?" Přerušil jí.
"O tu se zatím nestarej. Jednou dostaneš svou příležitost."
Darvar se nehezky ušklíbnul a Irileth s drobným zamrazením v zádech napadlo, že se vychovatelka požehnaného věku nejspíš nedožije.
"Jak říkám, uč se a jednou se stanu tvým dlužníkem. A jestli víš kdo jsem, tak víš, že nezapomínám."
"Jistě, že vím kdo jsi paní," řekl poprvé s úctou Darvar: "ale zatím dlužím já tobě. Budu dělat vše co je v mých silách, abych ti splatil co dlužím." Chlapcův hlas zněl podivně dospěle a Irileth to ujistilo v tom, že si vybrala správně.
"Až ti bude osmnáct přijď za mnou do Průsmyku dám ti dopis od tvé matky. Do té doby se neuvidíme. Nikdo nesmí tušit, že se známe."
"Dobrá."
Irileth vstala a drobným pohybem mu rozcuchala rezavohnědé vlasy: " Myslím, že budeme nakonec spokojení oba, až tohle dokončíme."
Otočila se na patě a zmizela mu ze života na dlouhých dvanáct let.
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
úvodní lokace, cesta na pevninu (tamriel)- Aldmeri Dominion Pokec - TES:O 1 18.09.2015 05:01
Mágova cesta » Skyrim - Váš svět 6 16.06.2014 17:40
Cesta hlasu bug Archív zodpovězených dotazů 7 27.02.2014 15:58
Dragonborn- quest Cesta znalosti Archív zodpovězených dotazů 13 04.03.2013 14:58
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 2639 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 1453 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 1250 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 1421 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 1831 krát
11-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 5 let Skyrimu Přečteno 1630 krát
01-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Kreativní rádce Přečteno 1596 krát
13-10-2016 Skyrim The Elder Scrolls V: Skyrim Special Edit... Přečteno 4021 krát
16-09-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem O Zdejších kobkách Přečteno 1835 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist