Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Moira
Moira
tak dneska zase něco ke čtení, zas je to v kratších kapitolkách takže zas víc ...



NEČEKANÝ OBJEV




Jelikož už mi zas mozek fungoval normálně, vzpomněla jsem si na ty maskované útočníky.
Když se něco takového ve městě stane, jsou ostatky takových nešťastníků umístěny v katakombách kasáren, než si pro ně někdo přijde, nebo dokud nejsou pohřbeny za městské útraty.
Takže když nastala noc, proplížila jsem se zpět do města a vlezla do katakomb.
To co z těch dvou zbylo, jsem našla brzy, ale jejich věci už ne. Nezbylo mi nic jiného, než se jít rozhlédnout i jinde. To co jsem potřebovala vidět, se válelo ve vyšetřovací místnosti na velkém stole.
Oblečení, zbraně, pár osobních drobností a nějaké písemnosti.
Tam bylo to co jsem hledala. Kus papíru s pokyny co a jak se mnou dělat.
Aha, takže podle někoho nejsem Drakorozená. Mno tak se na něj dojdeme podívat. Podle toho vzkazu, se musím dostat do Větrnýho Žlebu a nějakou lodí se dost na vzdálený ostrov, Solstheim? No stejně potřebuju vypadnout ze Skyrimu.
Kam se kouknu, všechno mi připomíná Vilkase.
I když už teď vím, že všechno, co se stalo byla jen past na mě, že on s tím neměl nic společného, stejně bude lepší když zmizím, alespoň na chvíli.
Ta černočerná tma, která mě málem pohltila, tam někde pořád číhá. Potřebuju nějakou akci, něčím se zabavit a tohle se zdá jako dobrý typ.
Vyplížila jsem se z kasemat a vracela se zpět k bráně abych opustila Bílý Průsmyk už nadobro.
Seběhla jsem v nočním tichu dlouhé schody a bez otočení minula Jorrvaskr. Hodila jsem jen krátký pohled na sochu Talose u vodního kanálu a hodlala se protáhnout kolem stromu uprostřed parčíku, když jsem zahlédla pochodeň blížící se patroly městské stráže.
Smýkla jsme sebou do stínu za jednu z laviček.
"Au"
Vyděšeně jsem uskočila.
Drobná ručka mě bleskově strhla zpátky.
"Nejspíš nechceš aby tě viděli, tak se skovej," dětské šeptání znělo spiklenecky.
Koukla jsem se na toho drobného skřítka, co se choulil pod lavičkou.
Strážní stejně ani nedošli na kraj parčíku, už se otáčeli a mířili zpět k náměstí.
"Co tu děláš? Už je tma, měla bys být dávno doma v postýlce."
Sevřela drobné rtíky :" do toho ti nic není," začala se zvedat a já jsem si v tu chvíli všimla, že má na zemi udělané lůžko ze starého kabátu.
"Aha, zdá se, že jsem ti právě vlezla do ložnice."
Popotáhla a začala sbírat ten kabát.
"Nech toho, " chytla jsem jí za ramena a obrátila obličejem k sobě, " kde máš rodiče?"
"Nevím, " vyškubla se mi.
Koukala jsem na ní a najednou jsem uviděla malé kotě, co ztratilo matku a otec ho nechtěl.
Nevím co jsem cítila, moje srdce bylo mrtvé, ale nelíbilo se mi to co jsem viděla.
Bafla jsem toho drobka za ruku. Když se mi chtěla vyškubnout, prostě jsem jí chytla do náruče.
"A ticho, nebo tě sežeru, " zavrčela jsem.
Vyděšeně ztichla a přestala se bránit.
Udělala jsem čelem vzad a začala se vracet do zpět do města.
"Kam mě neseš? Do vězení?"
"Kušuj. Uvidíš."
S tou malou v náručí, to nebylo tak jednoduché jak jsem si to v první chvíli představovala, ale když už jsem s tím začala tak to dokončím.
No ale tentokrát jsem potřebovala vylézt těch schodů jen půlku.
Když jsem zastavila před vchodem do Jorrvaskru málem jsem to vzdala.
Jako kdyby mi najednou chyběl vzduch k dýchání, vzpomínky zaútočily všechny najednou.
Probral mě dotek drobné ruky na krku, :
"Tady bydlíš? To je moc hezký dům."
Už s nebránila, spíš mě objímala, to dětské tělíčko v náručí...
"Už tu nebydlím, ale znám lidi co tu žijí. Tady se budeš mít dobře. Slib mi že se nebudeš toulat po městě. "
"A nebudou mě tu bít?"
"Ne neboj se, a kdyby ti někdo ve městě chtěl ublížit, řekneš to tady těm lidem a oni tě ochrání."
Otevřela jsem dveře a vešla do hlavní síně. Přes pozdní hodinu tam nebylo prázdno.
Farkas vyskočil ze židle.
"Vrátila ses?"
"Ne jen jsem si musela něco vyřídit ve městě. "
"A to dítě, si vzala kde?"
"V parku, " zaváhala jsem, "mám prosbu."
"Poslouchám."
Postavila jsem tu malou osůbku na zem a vzala jí za ručku.
Udělala jsem dva kroky do místnosti.
Jako kdybych narazila do zdi. Dál to prostě nešlo.
Prosebně jsem koukla na Farkase. Viděl, že prostě nejsem schopná udělat další krok.
Přišel k nám.
"Můj pokoj zůstane nejspíš prázdnej ne ?"
"Ano zůstane prázdnej. Chceš jí tady ubytovat?"
"Šlo by to?"
"No nejspíš ano, třeba ti to jednou usnadní návrat."
Klekla jsem na jedno koleno k té ušmudlané holčičce.
Shrnula jsem špinavé, možná blond vlásky z čela a uviděla velké modré oči.
"Zůstaneš tady s Farkasem, budeš ho poslouchat a nikde nebudeš lítat, ano ?"
"A ty jdeš pryč?"
"Ano mám nějaké vyřizování."
"Dobře, tak já tu počkám, než se vrátíš."
Trochu mě to zaskočilo.
Vstala jsem a vložila malou ručku do Farkasovi velké dlaně.
Malá si stoupla Farkasovi k boku. Bylo to zvláštní, jako by patřili k sobě.
Otočila jsem k odchodu.
Zaslechla jsem rychlé krůčky a ručky mě objaly.
"Vrátíš, že jo?"
"Jak se vůbec jmenuješ prcku?"
"Jmenuju se Sylwana a ty? "
"Moira."
Pokusila se to vyslovit. Moc jí to nešlo.
"Neumím to. Bude jednodušší říkat ti mami, co ty na to?"
Zalapala jsem po dechu naprosto neschopná jakékoliv reakce.
Zachránil mě Farkas.
"Můžeš jí říkat jak chceš, ale teď už půjdeme do koupele a pak do postele. Šup ty prtě."
Chytil ji za ručku a odváděl do domu.
"Jsem Sylwana, nejsem prcek," brblala, ale nechala se odvést.
"A vrať se brzy mami, " zaslechla jsem ještě, když se za mnou zavíraly dveře od Jorrvaskru.

Vydala jsem se opatrně zase ven z města.
Když už jsem byla venku, koukla jsem do mapy.
Potřebuju vědět kudy do toho Větrnýho Žlebu na loď.
Docela dálka, takže bych měla vyrazit, abych se tam dostala ještě letos.


Tak to bychom měli, sice to nebylo tak úplně ono, co jsem si představovala, ale každý začátek je těžký, " Mara si zamyšleně natáčela pramen vlasů na prst.
"Myslím, že sis ukousla trochu moc velké sousto, vrátit jí chuť do života asi nebude tak jednoduché."
"Nevím kolik toho víš o ženách Juliáne, ale takhle je to určitě snazší než jí předhazovat nějakého chlapa."
"Spíš Kocoura ne? " ušklíbla se Dibella.
"Tak uvidíme, možná bychom se mohli vsadit, " pousmál se Zenithar.
"Občas si říkám, kam jsem se to dostal, často se chováte jak rozmazlený děti," uzavřel debatu Talos.






ODBOČENÍ Z CESTY


Měl někdo pocit, že si můžu dělat co chci?? Vážně??
Tak se vzbuďte.
Nebyla jsem ani půl dne od města, když mě dohnal kurýr na zpěněném koni.
"To jsem rád, že jsem tě našel. Mám tady pro tebe zprávu. Hledám tě už několik dní. Budu mít problémy," vzdychl si.
Podal mi přeložený pergamen a otočil koně.
"Odkud to vlastně je?"
"Z Ivarova dvora," kopl koně patami a byl pryč.
Z Ivarova dvora?? Bohové!! Já zapomněla !!
Otevřela jsem pergamen.

"Drakorozená dostav se prosím do Hrotgharu. Je potřeba neprodleně zahájit další výcvik."
Představa, že lezu zas do toho děsnýho kopce mě nadchla asi tak, jako pohled na kolčaváka jak mi žere oběd.
Zatím, co jsem uvažovala jak se zbavit toho úkolu, zablesklo se kolem mě bílé světlo a něco jakoby do mě narazilo.
Buchla jsem sebou na zadek do sněhu.
Do sněhu???
Vždyť jsem stála v lese.
Co to ....
"Vítej Moiro."
"A kruci, není tohle nějak trestný? Není to únos?"
Zvedala jsem se ze sněžné závěje a ani jsem se nemusela rozhlédnout abych věděla , že jsem na Vyšném Hrotgharu.
Bratr Angier se pousmál :
"No domnívali jsme se, že budeš raději, když ti ušetříme cestu do schodů. Ale jestli máš zájem si ty schody projít znovu, mohu tě poslat dolů." A začal zvedat ruce.
"Ne ne nee, děkuji, jsem ráda, že jsem nahoře. Jestli mě shodíš dolu, tak jdu pryč."
"Takže půjdeme dovnitř a popovídáme si ?"
"Jistě, když jste mě tak hezky pozvali," vyplázla jsem na něj jazyk a vyklepala zbytek sněhu z kožichu.
Uvnitř sice nebylo o moc tepleji, ale alespoň mi dali teplou polévku a čaj.

"Původně jsme od tebe chtěli jako důkaz ještě jeden úkol, ale doneslo se nám, že by to bylo zbytečné. Ten artefakt, který jsi měla přinést, byl ukraden. Tedy ne tak úplně ukraden, jen přemístěn. Jedna z členek bývalých Čepelí se domnívala, že ten kdo pro ten poklad přijde bude Drakorozený. Dokud jsme nevěděli, že je to členka Čepelí, mysleli jsme, že je to past nastražené Thalmorem."
"Thalmorem?"
"No domníváme se, Thalmoru se velmi hodí, že se Ulfrik vzbouřil proti Císařství a navíc, když se tu objevili draci, je to další problém, který oslabí Císařství. A Thalmor bude moci zkusit znovu převzít moc nad Tamrielem. Takže kdyby se objevil Drakorozený a pozabíjel draky mohl by tím posílit moc Císařství a tím zastavit občanskou válku a Thalmor by přišel o výhodu."


Vzpomněla jsem si na Helgen :
"Potřebuješ silné Císařství ne nějakou bojůvku ve Skyrimu."


"Není to trochu překombinované?"
"Nic, v čem figuruje Thalmor, není překombinované. Ale my, ani náš představený se nedomníváme, že by v objevení se draků, byl nějak zainteresovaný Thalmor. Podle starověkých svitků se tohle muselo stát. Tak jak se objevil Alduin, stejně tak ses objevila ty. Teď je spíš otázka, jestli to máme řešit nebo ne."
"Cože?? Jak řešit nebo ne?? Ono by to jako šlo neřešit??"
"No nebylo by to poprvé, co by Alduin zničil svět. Je to přirozený koloběh. Akorát, že minule už mu to nedovolili a tak bude teď asi naštvaný."
"Moment, takže ono se tohle stává častěji?"
"No není to úplně běžná věc, ale díky tomu, že máme ty starověké svitky je jasné, že něco bylo ještě před námi. A podle těchto svitků to už minimálně jednou proběhlo. A stejné záznamy a výzkumy prováděli Čepele a ti mají s draky větší zkušenosti než my. Jsou to Akaviřané a údajně z Akaviru draci pocházejí. První draky sem k nám prý přivedl právě Alduin. O totiž v podstatě Alduin nejspíš vůbec není drak. Jestli jsou informace správné, je to vlastně Akatoshův syn, má podobu draka protože se mu draci líbí.
Drakům sloužili dračí kněží a jeden z nich se jim vzbouřil a ten byl prý první Drakorozený. Nám se to zdá sporné, protože podle nás by Drakorozený měl být určený Akatoshem, což Mirrak nebyl. "
"Mirrak? To je ten co na mě poslal ty chlapy."
"Cože? Mirrak, je uvězněn v Apokryfě na Solstheimu. Těžko by mohl někoho někam posílat."
Podala jsem mu lístek z věcí těch dvou co jsem je zmasakrovala.
"No mě to připadá jako nějaký podvod. Ale možná by stálo za to se tam kouknout."
"Byla jsem na cestě na ten ostrov, než jste mě přenesli sem. Víte o tom Mirrakovi ještě něco?"
"Zdá se, že ho na scestí svedl Hermaeus Mora, výměnou za Černé knihy. Z těch se naučil to čím se pak postavil svým dračím pánům. Jejich vlastní jazyk. Což je myslím dost překvapilo. "
"Aha, takže on se slova učil a já je vstřebávám."
"Ano v tom je myslím ten podstatný rozdíl. On se to musel učit a a měl i řev na pohlcování duší. Což ty nemáš. Duše vstřebáváš svou kapkou dračí krve."
"Co prosím??"
"No mělo by to tak být, protože většina drakorozených byli údajně pokrevní příbuzní Alessie, první císařovny. Což tedy u tebe .... nevím jak to vysvětlit."
Vzpomněla jsem si na tepot v dlani, co jsem cítila při sevření medailonku.
Zajela jsem rukou pod halenu. Za řetízek jsem vytáhla tu věc, co jsem našla pod Talosovou sochou v té divné svatyni.
"U všech bohů!! Vždyť to je Amulet králů. Kdes to vzala??"
"Našla jsem to v jedné jeskyni. Byla tam velká Talosova socha a vypadalo to tam jako ve svatyni. Co se děje?"
"Ten amulet se ztratil po smrti Tiberia Septima. Nikdo ho od té doby neviděl, někteří se domnívali, že byl pohřben zároveň s Tiberiem, Talosem. To by bylo i možné, akorát že nikdo neví kde by měl ten hrob být. To že ho máš, by mnohé vysvětlovalo."
"Jak komu tedy. Pokud se pamatuju probudil se ve chvíli kdy jsem myslela, že zešílím. Nebo zemřu."
"Ach. Měla jsi ho u sebe ten den, cos ovládla nebe Skyrimu?"
"Ano, neměla jsem ho sice na krku, ale u sebe jsem ho měla. "
"Tak to znamená, že v tu chvíli dostal to co potřeboval, nebo alespoň část. Docela by mě zajímalo, co tak potřeboval ke svému probuzení," řekl zamyšleně a pak pokračoval : "no to nevadí, dneska máme důležitější úkol. Tréning tedy odložíme a já tě vrátím zpět na tvou cestu. Pokračuj do Solstheimu a zjisti co se tam děje kolem Mirraka. Tady máš svitek, po jeho přečtení se ti otevře portál sem k nám. Až se vrátíš zpět do Skyrimu, abys nemusela po schodech, " pousmál se.
Vzala jsem od něj svitek a rozloučili jsme se. Druhý přesun už jsem ustála lépe, nepřistála jsem na zadnici.


Co asi tak potřeboval Amulet na svoje probuzení?
Přece mu nebudu říkat, že mi "vyrval" srdce z těla, že?







AZURRA


Když jsem se konečně rozhodla, že se tedy začnu zabývat svým "posláním", našlo se mnoho důvodů, proč dělat něco jiného.
Za každým stromem číhal nějakej bandita, v každý vesničce potřebovali s něčím pomoct.
Většinou se jednalo o maličkosti, ale občas to dost zdržovalo.
Někdy zadarmo, jindy za pár septimů nebo za jídlo.
Ale občas to stálo za to. Třeba když v jedné vísce potřebovali pomoct s čarodějnicí.
Nejdřív jsem si myslela, že to bude snadný soupeř. Silně popálená ruka mě nakonec vyvedla z omylu. Ale naštěstí vydržím víc než se zdá. Když bylo po všem šla jsem prohledat její domek.
Ve sklepě mě čekalo slušné překvapení. Měla tam zásobu bylin a přísad na lektvary a očarovávací stolek. Jelikož jsem si potřebovala ošetřit ruku, zůstala jsem pár dní.
Přečetla jsem celou její knihovnu, dost mi to pomohlo. Naučila jsem se očarovávat zbraně a vybavení. Bavilo mě to tak, že jsem se zdržela skoro týden. A nejlepší ze všeho bylo, že měla v truhle schovanou dýku očarovanou kouzlem na spoutání duše. Konečně budu mít i vlastní přísun duší do kamenů a nebudu je muset kupovat.
Když jsem z toho sklepa vylezla, mohla jsem hned vyzkoušet co se zlepšilo.
Tlupa banditů byla najednou o mnoho slabší. Tak to si nechám líbit.
Skoro zamilovaně jsem pohladila kladivo. Ten kus železa mi přirostl k srdci nejspíš víc než lidi.
Možná bych mu mohla vymyslet nějaký jméno.
"Co takhle Alduinova zhouba?" ozvalo se mi v hlavě.
"No to je takový divný, jako z nějaký knížky," uchechtla jsem se.
"Tak nevymýšlej blbosti. Víš co říkali Šedovousí? Máš jít najit Mirraka."
"No jo porád, zejtra jo? Vyspím se ještě dneska tady a zítra vyrazím."
"Dobrá, ale neflákej se zbytečně."
"Ano tati," to už jsem se rozchechtala úplně.

V noci mě, poprvé po dlouhé době, ve snu navštívila Azurra, nejmilejší dcera Fadomy, matka všech Khajiit.
"Dítě noci, potřebuji tvou pomoc. Jeden čaroděj mi ukradl mou Hvězdu, znesvětil ji nekromantskou magií. Chci abys ho našla a Hvězdu mi přinesla."

Když jsem se ráno probudila, ležel vedle mě list s nakreslenou mapou.
Naštěstí to bylo stejným směrem jako Větrný Žleb.
Čaroděje jsem našla, ale už byl mrtvý. Podle toho jak to kolem něj vypadalo, mu nejspíš nevyšel nějaký magický pokus. Prohledala jsem jeho i všechno v domě a našla Hvězdu i pár dalších zajímavých věcí.
V okamžiku, kdy jsem vylezle z jeskyně kde jsem zloděje našla, ucítila jsem už známé trhnutí a záblesk světla mě oslepil.
Musím se pochválit, že už jsem o dost šikovnější. Ani jsem se nezachvěla, když jsem se ocitla u Azuřřiny sochy nedaleko Ledohradu. Jen mě trochu štve, že se mnou každej takhle manipuluje.
Azurra se mnou promlouvala skrze svou kněžku, která zde žila.
Nestačilo jen Hvězdu najít, bylo potřeba jí i vyčistit.
Jak bylo nalezení jednoduché, tak bylo vyčištění těžké.
Poprvé jsem se dostala do sporu se šíleným čarodějem a jeho dremorami.
Vyšla jsem z toho s dost pošramoceným sebevědomím a odhodláním, že se musím ještě hodně učit, co se týká kouzel. A nebo si pořídit lepší ochranu před magií.
Azurra vyčištěnou Hvězdu spravila a nakonec mi jí nechala. Prý jako odměnu za službu.
Tak nevím proč po mě chtěla abych jí hledala, když jí nechce.

No ještě že mě alespoň šoupla zpátky tam odkud mě sebrala. Kdybych to měla šlapat zpátky sama, tak to do zimy nestíhám.
Takže jsem konečně vyrazila znovu na cestu, sice s dalším zpožděním, ale tak snad už to bude snazší.
 
EldeR
Líbí se mi to vměšování božstev a jejich manipulace s osudem Moiry Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
Děkuji, ono to bude ještě horší Smile)






DROBEČKY PO CESTĚ
Vyrazila jsem na další pouť směr moře a loď, co mě odveze do Solstheimu.
Cestou jsem narazila na karavanu jedoucí stejným směrem, tak jsem se k nim přidala.
Měli sebou ochranku, partu Khajiit. Bylo to poprvé co jsem ve Skyrimu potkala lidi své rasy, pokud nepočítám skupinku obchodníků, tábořící před Bílým Průsmykem. Vedl je Kharjo.
Úžasnej Kocour. Skvělej společník a bavič. Prvně po dlouhé době jsem se s ním od srdce zasmála.
Každé ráno jsme si spolu dali rozcvičku a krátký cvičný souboj.
Pokaždé ho slušně vytočilo, když jsem ho porazila.
Hlavně když jsme bojovali obou ručními zbraněmi. Neuměl to s mečem tak dobře jako já s kladivem. Ale pokud došlo na jedno ruční zbraně, byl rozhodně lepší, to jsem se zas učila já od něj. Ale pravda je, že na boj s mečem a štítem prostě nejsem stavěná.
Byl perfektně stavěnej, vynalézavej a vytrvalej milenec.
Po úžasném týdnu jsem se rozhodla, že je na čase vrátit se zpět na vlastní cestu.
Když usnul po milování, oblékla jsem se, ustrojila koně, kterého jsem si koupila v minulé vsi a prostě odjela.
Zmizel mi z paměti dřív, než se v dálce ztratilo světlo táborového ohně, od kterého jsem odjížděla.


"??? Co dělá???", Dibela se zlobila, "vždyť je to nejhezčí Kocour široko daleko! A vypadalo to, že jim to spolu jde dobře."
"Víš vůbec něco o životě a chování Khajiit?"
"No nevím co máš na mysli. Prostě normální Khajiit, stejný jako lidi."
"Naprosto nechápu, jak se můžete snažit "vládnout" rasám Tamrielu, když o nich nic nevíte!! "
"No tak mě pouč Talosy! Co tak důležitýho nevím o těch divnejch Kočkách co chodí po dvou?"
"Ty jak říkáš "divný Kočky" mají naprosto jiné chápání lásky. Khajiit se zamiluje 10x do měsíce, ale miluje jen jedinkrát za život."
"A?"
"Mno, kdyby mě tu občas někdo poslouchal ... tu lásku jste jí vzali. Už nikdy nejspíš nebude mít stálého partnera a nejspíš nikdy nebude mít jediný kotě."
Talos se zprudka otočil k ostatním zády, ztuhlé držení ramen naznačovalo, že s ním cloumá hněv.



Větrný Žleb se mi nelíbil.Ani zdejší lidi.
Jen jsem prošla městem do přístavu a byla jsem znechucená tím, jak se lidé ke mě chovají.
Kapitán lodi, která jezdí do Soltheimu, se nechal dost dlouho přemlouvat než souhlasil s tím, že mě odveze. Ještě, že jsem šetřivá a po cestě jsem si nějaký septimy vydělala. Koně jsem nechala ve stájích a nasedla na loď.
Jsem zvědavá jak tohle přežiju.




SOLSTHEIM ... PRVNÍ DOJEM
Po vystoupení z lodi, jsem se musela hodně přemáhat, abych nepadla na kolena a nelíbala zem, která se mi nehoupe pod nohama.
Něco tak šílenýho nebudu nikdy opakovat!
A kruci, a jak se dostanu zpátky do Skyrimu??
Nijak.
Zůstanu tady na vždycky a basta.
Hm, to by asi nešlo, ledaže by Alduin zaletěl sem za mnou, aby se nechal zabít.
Což nejspíš neklapne, že jo?
Jóó už vím !!! Najdu si nějakýho magora čarodejnickýho a nechám se poslat poštou, ty jejich svitky portálový budou určitě fungovat i takhle na dálku!

Když se mi konečně přestal houpat žaludek dostala jsem příležitost se rozhlédnout.
No moc pěkný.
Všechno bylo divně šedivý a takový divně zaprášený. Na obloze byly divný mraky, co vypadaly jako kouř.
A on to je kouř, kruci. Tamhle je sopka jak hrom a čoudí se z ní pěkně.

Tak proto je to tu takový pochmurný a zakouřený. Jak tu může vůbec někdo žít?

Prošla jsem městskou branou a hned málem jednu schytala. Městská stráž je tu tedy docela rázná.
Sice se mi pak, tak jakože omluvili, ale stejně moc fajn přivítání. Tak akorát dobrý na moje nervy.
S tím jak jsem poslední dobou vznětlivá a alergická na některý věci...
Musím rychle vyřešit tu záležitost s Mirrakem a zmizet odtud někam do divočiny.

Jako první jsem se stavila v hospodě.
Koupit si pokoj na vyspání a dozvědět se něco o tomhle místě.
Jediný co jsem tam zjistila bylo, že musím jít do sídla radního.

Ráno jsem tam hned vyrazila, chtěla jsem se toho ostrova zbavit co nejdřív.
Město vede rod Redoran.
Většina lidí zde našla útočiště a nový domov poté, co v Morrovindu vybuchla sopka. Nejspíš není příliš povzbudivé, že jí stále vidí na obzoru.

Když jsem vstoupila do domu radního, našla jsem tam Adrila Arana.
Ani nevím proč, ale trochu se rozpovídal.
Že je nejlepší přítel radního, už od dětských let, že ho chrání a že má o něj momentálně dost strach.
V rámci jakési vendety od rodu Ulen, mu prý hrozí reálné nebezpečí.
Nevěděl žádné podrobnosti, ale chtěl po mě, jako po cizinci, abych mu pomohla.
Že jako nestranný pozorovatel třeba zjistím víc nežli on. Pokud budu schopná a ochotná mu pomoci, on na oplátku pomůže mě.
Popravdě vstřícnost místního vedení se mi hodí, takže mu pomůžu.

Pár hodin lelkování po městě přineslo ovoce. Díky nápadu hospodského (podpořené mírným přesvědčováním) jsem přišla na to, že s rodinou Ulen se spojila místní rodina Severinů, ve snaze převzít vedení města.

Následné vyvraždění obou rodů mi zajistilo vděčnost rodu Redoran, ačkoliv radní o tom nic nevěděl.
Vše zařídil a kontroloval Adril.

Pro mě to znamenalo, že mi nikdo v oblastech kontrolovaných rodem Redoran nebude koukat na prsty. A jako bonus navíc jsem dostala celou rezidenci rodu Severinových k užívání .
Alespoň nemusím platit za nocleh v hospodě.

Takže první dojmy ze Soltsheimu?
Nic moc, jedna frakce se zbavila druhý( s mou pomocí) ale pro mě se nic moc nezměnilo, to co potřebuju vyřídit je stále v nedohlednu.
Každý koho se zeptám na Mirraka má náhle divnou díru v paměti.
Dost podezřelý řekla bych, ale prozatím se na to půjdu najíst a vyspat.
Jak se říká, ráno moudřejší večera.



SOLSTHEIM ... JAK ZAČÍT?

Rozkošnicky jsem se protáhla v té nové velké posteli.
Dost dobrý vzbudit se v klidu v domě, než někde na cestě pod stromem.
I když spaní venku má taky něco do sebe.
Ale na tomhle ostrově bych nejspíš venku moc spát nechtěla.
Vylezla jsem ven ze svého domečku a zamžourala na oblohu.
Jasně, žádná změna stále stejnej kouřovej opar jako vždycky. Chvilku jsem přemýšlela nad tím trochu tu oblohu vyčistit řevem, ale pak jsem si řekla, že je vcelku zbytečný na sebe takhle okatě upozorňovat.
Zatím nepotřebuju aby někdo věděl kdo vlastně jsem.

Ve městě bylo, vzhledem k časné ranní hodině, mrtvo, tak jsem se rozhodla, že se kouknu po okolí.
Vyšlapaná pěšina mě zavedla kousek za město. Byl tam jakýsi menhir. Pár lidí kolem něj stavělo lešení. Když jsem se jich ptala proč tam jsou, naprosto mě ignorovali.
Jsem na jistý druh ignorace zvyklá, ale tohle bylo fakt divný.
Kolem se potloukal nějakej elfskej týpek. Něco si brebentil pro sebe a tak jsem mu moc pozornosti nevěnovala.

Chtěla jsem prozkoumat ten divný kámen.
Byl postavený ve vodní nádrži. I když nemám moc ráda vodu, vlezla jsem až k němu.
Nevím proč jsem tak neuvěřitelně zvědavá.
V okamžiku kdy jsem se ho dotkla, přestala jsem přemýšlet a začala jsem bezmyšlenkovitě dělat to samé jako ostatní, stavět lešení.
Po pár minutách mi došlo, že dělám něco co nechci. V ten okamžik se mi vrátila vlastní vůle a přestala jsem dělat hlouposti a vylezla z vody.
V hlavě mi zaduněl neznámý hlas, který se zlobil, že neposlouchám.
Ten elf, byl najednou celej bez sebe a chtěl se mnou mluvit.
Jediný co z celého rozhovoru bylo pro mě zajímavé, bylo to, že půlka lidí na Havraní skále se chová jak kdyby neměla v hlavě mozek a nikdo nic neví o Mirrakovi.
Všichni mají jakýsi výpadek paměti v tomto směru. On sám sice vlivu kamene odolával, ale o Mirrakovi taky nic nevěděl, jen měl neurčitý pocit, že by něco vědět měl.
Vzal mě s sebou a u něj doma jsem našla knihy, které mi ukázaly, že podobných Kamenů je na Solstheimu víc. Jsou podobný jako Kameny na Skyrimu, dodávají magické shopnosti. Tedy původně to dělaly, než se něco pokazilo. Je jich pět : Zemní, Vodní, Větrný, Sluneční a Zvířecí. Možná by bylo dobré vyzkoušet co to umí.

Neloth, jak se ten elfský čaroděj jmenuje, mi navrhl, že bych tedy měla prozkoumat ostrov.
"Když to vezmeš logicky, jestli je tu někde nějaké místo, kde by mohl Mirrak být, bude to někde ve středu ostrova. Třeba cestou potkáš někoho kdo ti poradí."
To znělo rozumně a tak jsem se vydala na cestu.

Trochu mi to připomínalo můj domov, poušť, až na ten zatracenej kouř.
Když jsem narazila na prvního obyvatele byla jsem celkem v šoku.
Velká agresivní kobylka? A hned celý hejno ?
A kruci!
Tedy myslela jsem že zvládnu víc. Měla jsme co dělat abych to pobila.
Jak skákaly tak se mi často povedlo je tím těžkým kladivem minout.
Pak jsem si vzpomněla na Kharja a jeho lekce. Popadla jsem štít, jednoručák a už to šlo lépe.
Tak jo, rychlej soupeř znamená rychlou zbraň.

Můj šestý smysl mě upozornil, že za se mnou mezi stromy někdo skrývá.
Zasunula jsem meč do pochvy a štít hodila na záda.
Pak jsem jediným plynulým pohybem schodila z ramene luk, v otočce ho natáhla a vypustila šíp.
Zadrnčel po nárazu do stromu.

"Příští bude v tvý hlavě. Vylez a chci vidět ruce."
"Slušná práce na někoho kdo to tu nezná, " z křoví vylezla holka? žena? V tom brnění to nebylo moc poznat.
"Sundej helmu, chci ti vidět do tváře."
Pomalým pohybem sundala helmu.Takže žencká, ale meč co měla u boku mě varoval, ať jí nepodceňuju.
"Sleduješ mě? Proč?"
"Zdá se že nejsi odsud, používáš mozek. Zatím."
"Cože? "
"No jsi cizinka ..."
"Neříkej."
"... zjevně na tebe nemá vliv magie těch znečištěných kamenů."
To znělo zajímavě. Pomalu jsem povolila tětivu, ale luk stále držela v pohotovosti.
Založila si ruce na prsou.
"Nehodlám na tebe útočit. Spíš by se mi hodila pomoc."
Tak jsem vložila šíp zpět do toulce a luk hodila na rameno,
"poslouchám."
"Je to na dlouho, doprovodíš mě?"
"Dobrá, kam se jde?"
"Do mé vesnice, je to poslední místo, kde jsou Skaalové chránění před vlivem magie z Kamenů."

Tak jsme vyrazily. Během cesty jsem se dozvěděla několik dalších podrobností ze situace na ostrově. Její vesnice byla poslední, kde lidé odolávali tomu zvláštnímu ochromení, které z nich dělalo nemyslící otroky pracující na lešeních kolem Kamenů. Její otec, kmenový šaman, drží jejich vesnici v izolaci od okolí. Ona sama má od něj amulet, který jí pomáhá nepodlehnout "volání" a šla hledat nějakou pomoc, kterou její otec prý viděl ve snu.
No nevím jestli tou pomocí mám být já, ale když si to myslí...

Po příchodu do vesnice, mě dovedla ke svému otci a nechala nás o samotě.
Storn mě pak požádal o pomoc při očištění Kamenů.
"Ráda bych pomohla, ale netuším jak. Hledám tu Mirraka a nikdo o něm nic neví."
"Tak si můžeme pomoci navzájem, lidé si o Mirrakovi nic nepamatují, právě díky vlivu těch Kamenů. A já se domnívám, že na zvrácení Kamenů má vliv právě Mirrak."
"Ale ten je snad už dávno mrtvý ne ?"
"No je to sice už dávno, co byl Soltsheim odtržen od pevniny Tamrielu soubojem Mirraka s Vahlokem, jiným Dračím knězem, ale Hermaeus Mora Mirraka na poslední chvíli zachránil před smrtí tím, že ho poslal do Apokryfy, místa mimo čas a prostor. A já se domnívám, že se Mirrak nějak pokouší dostat zpět na náš svět."
"Jak by to vůbec bylo možné?"
"To se mě ptáš ty? Khajiitka co je Drakorozená?"
To mi popravdě vyrazilo dech. S nikým jsem o tom nemluvila, takže by to neměl nikdo vědět. Tedy alespoň tady.
Když viděl můj nevěřící výraz, pokračoval :
"Mám jisté možnosti, vidím jisté věci, co jsou jiným skryté. A v tobě vidím dračí duše. Proto vím, že mi dokážeš pomoci."
"No tak tedy povídej, uvidíme co se s tím dá dělat."
"Máme tady na ostrově jedno místo, mělo by tam být slovo v dračí řeči. Je to slovo, které se sem i Mirrak přišel původně naučit. Dá se jím ovládat "materie", dává těm kdo ho použijí schopnost ovládat materiální věci, což našem případě znamená Kameny. Myslím, že použitím tohoto slova, by jsi měla být schopná Kameny očistit od té špatné magie, která na ně jistě byla použita."
"Aha, takže na očištění Kamenů potřebuješ Drakorozeného, a jsi přesvědčen, že to jsem já, a že to dokážu? Co mi dáš za to, když řeknu, že ano, že jsem Drakorozená a že vám pomůžu?"
"Přesnou polohu Mirrakova chrámu a Freey sebou jako pomocníka."
Zamyšleně jsem mu koukla do očí. Neviděla jsem v nich klam, jen upřímnou snahu pomoci svým lidem.
"Dobrá. Pomůžu ti."
Vztáhla jsem k němu ruku.
Bez zaváhání jí uchopil a stiskl.
Další body pro staříka...
Upravil/a Moira dne 13.07.2017 20:48
 
Moira
SOLSTHEIM ... DRAČÍ SLOVO


Ustlala jsem si u ohniště a přemýšlel o tom co mě čeká.
Jasně pár draků už jsem zabila, ale většinou jsem na to nebyla sama. Bylo to v době, kdy jsem...
bolestná vzpomínka se mi zahryzla tam, kde by mělo být srdce... byla s Družiníky.
Sama jsem se drakovi ještě nepostavila. Nevím, jestli to mám vůbec zkoušet.

"Když to nezkusíš, tak nepoznáš, jestli to dokážeš."
"No tobě se to řekne. Tys těch draků zabil určitě víc nežli já."
"Ono jich zas tak moc nebylo. A taky jsem na ně nebyl sám. Hele nejlepší bude, když se tam koukneš opatrně. Třeba se nějaký řešení najde tam. "
"Když myslíš, ale zas tak moc jsi mě neuklidnil."
"Běž spát, ráno se uvidí."
"Ano tati, " zavrčela jsem nahlas, až sebou škublo malé děvče, co leželo u ohně kousek ode mne.
Hlavou mi prolétla vzpomínka na modré oči. Vzápětí jsem usnula.

Ráno jsem byla vzhůru ještě dřív než celá vesnice.
Ranní světlo se rozlézalo nad obzorem, slunce se nesměle snažilo prorazit kouřový příkrov.
Najednou se otočil vítr a kouř zmizel.
Sněhem pokryté vrcholky hor se rozzářili jak polité stříbrem.
"Je tu v podstatě krásně, že?"
Neotočila jsem se a dál pozorovala, jak se slunce zvedá ze svého lože na místě, kde se nebe objímalo s mořem.
"Jo bylo by tu hezky ..." nebe se zas zatáhlo kouřovými mraky:" nebýt toho dle."
Otočila jsem se a stála tváří v tvář ženě ze včerejška.
Tázavě jsem zvedla obočí.
"Jsem Freeya, jsem šamanova dcera. Večer jsme neměly čas spolu už mluvit. Vím, o co tě otec požádal a vím, že jsi přislíbila pomoc. Chci ti jen poděkovat. Jestli nám dokážeš pomoci, budeme ti navždy zavázáni. Měla bych prý jít s tebou."
"Zkusím to, ale nemusí se to povést."
"Stačí, že se pokusíš. Jak to dopadne je vůle bohů"
Málem jsem si uplivla, ale naštěstí jsem se udržela.
"Jistě. Půjdu tam, ale sama, kdyby něco tak se pro tebe vrátím."
"Dobře, tady máš trochu jídla, víc tady toho nemáme, většina vesničanů je očarovaná u Kamene, co je tady poblíž."
Poděkovala jsem a sbalila si těch pár věcí, které mi patřily. Freey mi ještě do písku vedle ohniště nakreslila přibližnou cestu k místu, kde by mělo být slovo.
Popadla jsem kladivo a vyrazila.


"Nezdá se, že by vás měla extra v úctě, co?" Talos se ušklíbl.
"Spousta lidí nás neuctívá," oponovala Dibella.
"Jo jenže u ní to v tom není, vůbec nevíte, o co jde...," pomyslel si Talos, ale nahlas už neřekl nic.


K místu, kde měla být "zpívající zeď" to bylo docela daleko, a tak to chvilku trvalo.
Že se blížím k místu, které hledám, mi potvrdilo dračí zařvání.
Pleskla jsem sebou o zem a snažila se být neviditelná.
Ale nezdálo se, že by mě hledal.
Zvedla jsem se a plížila se kolem kamenů tak abych viděla co se děje.
Drak poletoval kolem zbytků nějaké mohyly, řval a chrlil oheň na něco pod sebou.
Když jsem se podívala pozorněji, uvědomila jsem si, že jsou to Draugiři.
Z nějakého důvodu, který znali jen oni, bojovali s drakem.


"Třeba až tam dojdeš, řešení se najde" Ten šašek, co mi leze do hlavy má občas dobrý nápady.

Sedla jsem si tam jak na galerii v divadle a čekala, jak to všechno dopadne.
Drak nakonec Draugiry zdolal, ale pak těžce dosedl na zem a jen unaveně oddychoval.
"Tak Kočko, jdem na to," řekla jsem si a vytáhla luk.
Šípy, co způsobují oheň, by asi byly k ničemu, tak jsem vzala normální otrávený ebenitý.
Začalo se stmívat, a to mi dovolilo se ještě víc přiblížit.
Natáhla jsem luk, co jsem dokázala a vypustila šíp namočený v jedu co způsobuje chvilkové ochrnutí. Ještě, než šíp zasáhl svůj cíl měla jsem založený další. Zasažený drak se snažil zvednout, ale byl už velmi oslaben po souboji s Draugiry a na šípu bylo dost jedu i na zdravého draka.
Další šíp se mu zaryl do těla, když už jsem vybíhala zpoza kamenné hradby. Vyskočila jsem na rozbitou zeď a z té pak skočila drakovi na záda.
Myslím, že rána kladivem, která mu rozštípla lebku, byla spíš vysvobozením.
Vzepjal se s posledním zařváním a tím mě ze sebe shodil.
Dopadla jsem zády na kamení a napůl si vyrazila dech.
Prudce oddychujíc jsem se pomalu zvedala, když do mě narazila dračí duše.
Tentokrát to bylo jak zásah beranidlem. Že by zdejší draci byli jiní než ti ze Skyrimu?

"Ne, jen byl tenhle starší, můžeš být ráda, že ho ti Draugiři tak zřídili. Jinak bys to neměla takhle jednoduchý."
"Jak si to věděl? Že tady budou?"
"Jen domněnka, bývají občas tam kde sídlí draci, ale ne vždy se poperou mezi sebou. Naštěstí pro tebe si tihle nepadli do noty. A přestaň mudrovat a jdi pro slovo."

Poslechla jsem jako ostatně vždycky a šla si poslechnout co mi zazpívá zeď.
Cestou jsem prohlédla truhly, co tam byly.
S tím, jak mi jde rozebírání zámků, bych se za chvíli uživila jako zloděj.
Zase pár cetek a prachy. A hele kameny duše, to se hodí.

Vylezla jsem po schodech nahoru k rozsvěcujícímu se slovu na zdi.
Naučila jsem se ho a aktivovala tou před chvílí získanou dračí duší, jak mě to naučili bratři v Hrotgharu. Vždycky se mi uleví, když tu dračí zamknu ve slově. Mám pak jistotu, že se drak, jehož duši tam zavřu, nevrátí.
To je totiž v pravdě ten pravý účel Drakorozeného. Zabít draka dokáže skoro každej, jo jasně babička s koštětem ne, ale jelikož draci jsou jací jsou, je možné je znovu oživit.
Což právě momentálně ve Skyrimu dělá Alduin.
No a účelem Drakorozeného je tomu zabránit.
Tím, že pohltím jejich duši, už nejdou nikdy vzkřísit.
To mi vysvětlili v Hrotgharu, proto ten první drak, co zemřel v mé přítomnosti, před smrtí řval to, co řval. Věděl, že tahle jeho smrt je poslední.
Docela chápu, že mě draci nenávidí a všichni, které jsem doposud potkala se opravdu snažili mě zabít. Bohužel pro ně, s každou další duší jsem silnější.


Koukla jsem z toho kopce dolu a zalitovala, že neumím čarovat.
Udělala bych si svitek na cestování a bylo by. Takhle to budu muset zas od šlapat sama.
Grrr.





SOLSTHEIM... PRVNÍ KÁMEN OČIŠŤEN


Dotrmácela jsem se zpátky do vesnice a první co jsem udělala bylo, že jsem sebou plácla k ohni a usnula během dvou úderů srdce.
Byla jsem tak utahaná tím cestováním, že zabíjení draků byla vedle toho procházka kolem domu.

Probudilo mě až polechtání slunečního paprsku na čenichu a ... hm něco tady krásně voní.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se.
Stařešinové stále seděli v kruhu a soustředěnou energií svých myslí, udržovali bariéru kolem vesnice. Freey stála u kotlíku a míchala v něm to, co mě vlastně vzbudilo. Sedla jsem si a protáhla se až ve mě zapraštěli kosti. Freey sebou až škubla a prudce se otočila.
Zívla jsem a koukala, jak na mě zírá. No taky jsem si mohla dát ruku před pusu že?
Trochu jí asi vyděsily moje "zoubky". Ušklíbla jsem na ní a zvedla jsem se abych zjistila co má v tom kotlíku. Viděla jsem na ní, jak maličko ztuhla, když jsem se k ní přiblížila.
Mrkla jsem: "Věděla si, co jsem zač. Cos čekala? Zoubky jak perličky a vyleštěný nehty?"
Přejela jsem drápem po kotlíku, až to zaskřípalo.
Zas to s ní trochu škublo, ale už neměla ten hloupý výraz králíka, co vidí lišku.
"Nandáš mi prosím trochu toho voňavýho, co kuchtíš? Mám hlad jako vlk. Ale nejdřív půjdu pozdravit tvého otce a říct, jak jsme dopadli."
Došla jsem k šamanovi.
"S drakem mi pomohli Draugiři, takže je po smrti."
"A slovo?"
"Co sem? Malý kotě? Jasně že mám to slovo, kvůli tomu jsem tam šla ne? Co tedy dál?"
"Kousek dole pod kopcem je Kámen Větru. Pod jeho zkaženým vlivem jsou všichni obyvatelé mojí vesnice. Běž tam a očisti ho dračím řevem."
"Mám očekávat nějaké problémy?"
"To ti bohužel nejsem schopen říct. Nic kolem Kamenů nevidím, jsou pro mě ve tmě, mrzí mě to."
"Věřím ti. Dojdu sníst něco z toho co vaří tvoje dcera a vyrazím tam."
Vrátila jsem se k ohništi a našla tam misku s voňavou kouřící polévkou.
Freey byla pryč.
No co, chovali se ke mně lidi i hůř.
S plným břichem se mi hned nechtělo opustit klid vesnice, tak jsem ještě vybalila věci a zkontrolovala zbraně.
Vyčistila meč a nabrousila bodec na kladivu. Asi jsou ty dračí lebky tvrdší, než se zdá.
Namočila jsem ještě pár špiček šípů do jedu a pečlivě na ně natáhla krytky, přece neotrávím sama sebe, že jo?
Jelikož už jsem nebyla schopná vymyslet další důvody proč zdržovat odchod, zvedla jsem se a opustila vesnici.
V podstatě dost nesnáším, když mám udělat něco o čem nic nevím.
Kámen nebyl daleko. Už když jsem se k němu blížila viděla jsem vesničany, jak bezmyšlenkovitě pracují na lešení.
Trochu mě vytáčelo, že prostě nevím, co dělat. Představa že tam dojdu a zařvu a nic se nestane mě moc netěšila.

"Proč si tak hrozně nevěříš?"
"Že by proto, že jsem nic takovýho nikdy nedělala?"
"No tak to zkus a uvidíš. Taky vůbec nevím, co se může stát."
"Dík za radu, " vrčela jsem.
"Ty seš někdy tak milá. Člověk tě prostě musí milovat," úplně jsem si představila, jak na mě vypláznul jazyk.
"No, aby ses nezbláznil. Bohové, co bych za to dala moct tě jednou praštit."
"Jednou tu možnost jistě dostaneš."

Došla jsem ke Kameni. Nikdo si mě nevšímal, taky proč, že jo? Měli své práce dost.
Chvíli jsme tam jen tam čuměla.
Tím asi nic nezmůžu že?
Tak jsem se nadechla a zařvala na ten Kámen.
Že jsem si připadala, jak naprostý blázen asi nemusím opakovat.
V první chvíli se opravdu nic nedělo, ale pak se Kámen zachvěl a rytiny na něm začaly svítit.
Lešení z něj opadalo, jako když ze sebe kočka vytřásá vodu.
Voda do teď černá se začala čistit a vylezlo z ní něco příšernýho.
Hnus fialovej, tedy černej. A zas to fluše nějakej humus jako ti pavouci v mohyle.
No mám já tohle za potřebí?
Rychle jsem lokla protijed a popadla kladivo.
Ta mrcha měla chapadla a těma furt po mě. V jednu chvíli jsem málem skončila na zadku.
Někdy je dobrý se naštvat.
Prudce jsem zvedla kladivo, čímž jsem tu potvoru bodcem rozpárala.
Pak jsem se protočila a nechala kladivo tupým koncem dopadnout na něco co vypadalo jako hlava.
Trochu to luplo a zbyla z toho louže černýho hnusu.
Lidi začali najednou zahazovat nářadí co drželi v ruce a koukali kolem sebe, kdeže to jsou.
Vida, takže to funguje. Alespoň něco.
Otřela jsem kladivo o trávu a vydala se na cestu zpět do vsi.
Za mnou se vydali další lidi, takže jsme ke vsi táhli jako procesí.
Ve vsi jsem si sedla k ohni, na svoje oblíbené místo a koukala, jak se všichni objímají a vítají.


Asi by mě to mělo dojímat, ale nedojímalo.
 
Moira
SOLSTHEIM ... DALŠÍ KAMENY



Seděla jsem u ohně a čekala až to vzájemné objímání a vítání skončí a někdo si mě všimne.
Šamana jsem viděla v rozhovoru s vysokou ženou s hrdým držením těla.
Viděla jsem jí před tím u Kamene a všimla jsem si, že obcházela všechny lidi. U každého se zastavila a prohodila pár slov, když potom odcházela do vesnice všichni jí následovali.
Něco v jejím vzezření mě donutilo si stoupnout, když se ke mně blížila v doprovodu šamana.
"Drakorozená, tohle je vůdce naší vesnice. Fanari," představil nás.
"Ráda tě poznávám Drakorozená..."
"Můžu poprosit, jen Moira," pousmála jsem se.
"...jak si přeješ, Moiro. Chci ti jen poděkovat za nás za všechny, že si nás vysvobodila z toho ponižujícího otroctví. Vím o vaší dohodě se šamanem a slibuji ti, že bude dodržena. A u nás ve vsi budeš vždy vítána jako čestný host ..."
"Ale?"
Trochu jí zrudly tváře a sklopila oči:
"...chtěla jsem jen poprosit, jestli bys, ještě, než půjdeš do Miraakova chrámu, neočistila všechny zbývající Kameny?"
"Aha bojíte se, že tam zdechnu a zbytek Kamenů zůstane neočištěný, že jo?"
"Omlouvám se, ale ano," narovnala se v ramenou: "lidé na ostrově jsou pro mě důležití."
Můj pohled sklouzl k šamanovi.
Měl v očích tu samou prosbu.
"Dobře, pokud to bude v mých silách očistím i ostatní Kameny. Ale pak půjdu do Miraakova chrámu. S vámi nebo bez vás."
Konec věty zazněl chladně a tvrdě. Šaman sebou až trhl. Někdy mě rozčiluje, když takhle lidé reagují, ale občas se vyplatí pouštět trochu hrůzu.

Nebudu tady herdek dělat všem služku.
Dones támhleto, zabij tuhle to...
Bohové... lidi... duchové... kdo všechno mi ještě bude řídit život??
Někde uvnitř mě se začala zas vzdouvat ta temnota ohrožující můj zdravý rozum. Jako vždycky, když začnu mít pocit, že je mnou příliš manipulováno.

Raději jsem popadla svoje věci a vyrazila ven z vesnice.
Skaalové se přede mnou rozprchli jak myši, aby mi uvolnili cestu.
Všichni víme, jak moc ráda se pohybuju po krajině, obzvláště pěšky.
Byla jsem naštvaná tím víc, čím déle to trvalo.

Očistit ty kameny nebylo těžké, bylo to stále stejné. Zařvat počkat až vyleze Číhavice (to je ta hnusná potvora co to hlídá, to mi řekl šaman), zabít to a odvést lidi do jejich vesnice.
Storn mi dal orientační mapu, bylo na ní zaneseno, kde se nacházejí ostatní Kameny.
Obešla jsem je všechny. Zemní kámen u Havraní skály, Vodní u západního pobřeží, Větrný na severu, jižní Sluneční už byl čistý od předtím.
Zbýval mi tedy poslední, Zvířecí.
Zpočátku všechno probíhalo jako normálně.
Ale v okamžiku, kdy jsem zabíjela Číhavici, ozval se odněkud drak.
Řev se nesl odněkud z výšky. Rychle jsem se, mezi dvěma údery kladiva, rozhlédla.
Číhavice se už rozpadala na louži hnusu, když na mě zaútočil z výšky, jako jestřáb.
Přelétl nade mnou a všechno pod sebou zmrazil.
No fuj. Nic horšího snad neznám. Drak, co chrlí sníh místo ohně. Já tu zimu tak nesnáším!!
Takže nejdřív na zem s tebou prevíte!
Luk a šípy okouzlený ohněm. Jako vždycky...co nádech to šíp.
Mezi ohnivýma jeden s jedem...

Sedl na zem až kolem zapraštěly stromy. Křídly udělal vír a znovu na mě poslal ten ledovej hnus. Když už sedne na zem je to skončený.
Jako kdyby to dělali schválně, vždycky sednou někam, kde mám něco, na co můžu vyskočit.
Jednou ranou jsem mu zavřela tlamu, aby už nemohl řvát.
A druhou ranou prorazila lebku. Jen to křuplo.
V okamžiku kdy z něj unikal život a měla jsem dostat duši, vyloupl se odnikud nějaký chlápek v kouzelnickým hábitu a duši absorboval on.
Konsternovaně jsem na něj zírala.

"Není žádný jiný Drakorozený kromě mne!!! Ty nejsi nic jiného než obyčejný podvodník. A jestli si myslíš něco jiného, přijď za mnou do mého chrámu, jestli to dokážeš."

"Hm ty budeš nejspíš Miraak co? Neboj chystám se na tebe, za chvíli jsem tam. Jen jsem potřebovala nejdřív trochu uklidit ten bordel cos tu nadělal. Jestli máš pocit, že se dostaneš ven z toho svýho víkendového domečku díky mně tak se vzpamatuj. Když mi dáš, co potřebuju tak se dohodneme, jestli ne tak tě zabiju.“

Myslím, že jsem si ten proslov mohla ušetřit, protože než jsem domluvila, byl pryč.
Asi zeptám nějakého čaroděje, jak se tu mohl objevit, když má být někde zavřený.

Lidi se od Kamene už rozcházeli do svých domovů, tak jsem šla taky.

Chvíli jsem váhala, jestli se mám vydat rovnou dolů na jih, na svoje místo u ohně, ke Skaalům, nebo na západ do měkké postele v sídle Severinů.
Podle mapy to bylo ke Skaalům blíž, takže rozhodnutí je jasné.





SOLSTHEIM... MIRAAKŮV CHRÁM

MiraAkův chrám nebyl na první pohled nic moc.
Spíš to vypadalo jako nedokončená stavba, všude lešení a rozdělaná práce.
Po dřívějších zkušenostech jsem postupovala do nitra pomalu a opatrně.
Hned na kraji se to vyplatilo, mohla jsem lukem sestřelit dva co hlídali u vchodu.
Prošacovala jsem jim kapsy, což je popravdě často jediný způsob, jak se dostat k penězům, kromě vybírání truhel.
No mohlo mě hned napadnout, že toho moc mít nebudou.
Začala jsem lézt dál dovnitř.
Jako obvykle jsem narazila na nějaké pasti, ale už nejsem takovej nýmand jako na začátku, takže všechno šlo v klidu.
Cesta chrámem byla dlouhá a složitá. Byla jsem ráda, že jsem tu sama. Myslím, že kdyby se mi někdo pletl pod nohama tak bych to nepřežila. Kultisté, kostrouni, Draugiři, byla tam snad celá sbírka potvor. Nevím, jak hluboko jsem byla, když jsem začala šetřit šípy. Musela jsem začít víc chodit do soubojů, nevěděla jsem, co by mohlo být dál.
Draugiři na mě začali používat dračí magii a občas to dost bolelo.
Procházela jsem jednou místností za druhou, nejspíš budu zas o něco bohatší. Bylo tam dost věcí na prodej sběratelům. A nebudu zapírat i pár truhliček na vybrakování.
Našla jsem tam další "zpívající zeď". Slovo tam bylo dost zvláštní, něco jakože "Dračí aspekt", divný snad bude někdo schopen mi vysvětlit o co jde.
Všechna ostatní slova zatím dávala smysl, ale tohle ne.
Když už ti vypadalo, že mě nic nepřekvapí objevil se další Draugir, tedy spíš něco jako žena Draugir.
Nikdy jsem nic takového ještě nepotkala. Ukázalo se, že je to dost silný soupeř. Nežli jsem se jí zbavila stálo mě to dost sil. Ještě, že jsem měla ty léky od Storna. Musela jsem se zastavit a ošetřit si alespoň ta nejhorší zranění. Poté co jsem se dala trochu dohromady začala jsem se rozhlížet kudy dál. Prolezla jsem všechno, ale zdálo se, že jsem ve slepé uličce. Sedal jsem si na zem a nechala pracovat svoje instinkty. Pohled mi padl na mrtvolu. Zapomněla jsem jí prohledat. A ukázalo se, že to byla ta chyba. Měla u sebe klíč, což mě přivedlo na myšlenku hledat skryté dveře. Byly za jejím rozbitým sarkofágem. Takže cesta dál přece jen existuje.
Prošla jsem tedy dál a vstoupila do jakési jídelny, z té vedla další skrytá chodba. Tentokrát jsem skončila v kruhové místnosti. Uprostřed na podivném podstavci ležela zvláštní černá kniha.

Jak víte jsem v podstatě hrozně zvědavej tvor.
Takže mě jasně nenapadalo nic jiného než se do ní podívat.
Jak jsem jí otevřela, vyjelo z ní černé chapadlo a vtáhlo mě dovnitř.
Ocitla jsem se v nějakém zvláštním snovém světě.
Kousek od sebe jsem viděla skupinku nějakých postav.
Nějak jsem nebyla schopná zaostřit pohled. Po chvilce si mě všimli a přesunuli se směrem ke mně.
Jeden z nich byl prokazatelně člověk a měl na sobě ten divnej hábit čarodejnickej.
Vida sám Miraak.

"Co ty tady děláš? Aha ty tu nejsi až tak dobrovolně," poukázal na černé chapadlo, které mi bránilo v pohybu, " no tak to dnes nebudeme nic řešit. Na to, aby ses mi postavila nemáš dost síly. Stejně nedokážeš zabránit tomu, abych se od sud osvobodil a ovládl Solstheim tak jako dříve. Jestli se ještě někdy uvidíme nejspíš tě zabiju, pokud tedy třeba nebudeš souhlasit s tím, že mi budeš sloužit."

Jedovatý smích se mi zařízl do uší. Nejhorší bylo, že jsem ani nebyla schopná mu odpovědět.
Miraak kývl na svoje poskoky a ti na mě zaútočili magií, která mě vyhodila zpět do místnosti s knihou.
Položila jsem na knihu znovu ruku, ve snaze dostat se zpět, ale nic se už nestalo.

"TAK JEDNOHUCHÉ TO NEBUDE. JESTLI CHCEŠ MIRAAKA PORAZIT A STÁT SE MÝM ŠAMPIÓNEM MÍSTO NĚJ, MUSÍŠ NAJÍT DALŠÍ MOU KNIHU V MÍSTĚ ZVANÉM NCHARDAK. DONES MI JÍ A JÁ TI DÁM MOC, KTEROU MÁ MIRAAK. BEZ MÉ POMOCI HO NEDOKÁŽEŠ PORAZIT."

Dunivě to znělo tou podivnou místností a ježilo mi to chloupky na zátylku. Něco v tom hlase mě lákalo a nabízelo všechnu sílu světa.
Potřásla jsem hlavou, abych se dostala ze zajetí toho svádění. Abych zpřetrhala pouta, kterýma se mě to pokoušelo svázat.

"DOBRÁ PRO TENTOKRÁT JSI SILNĚJŠÍ, ALE AŽ SE SETKÁME PŘÍŠTĚ BUDE PO MÉM."
 
Moira
tak zas kousek pro mých pár čtenářů



SOLSTHEIM... ZNOVU NA CESTĚ



Jako obvykle jsem dorazila na místo určení unavená jako kotě. Prostě si budu muset pořídit něco co bude chodit za mě, takhle tu vypustím duši dřív, než něco vyřídím.
Mé místo u ohniště bylo prázdné, a tak jsem se tam usadila.
Podřimovala jsem v teple a vůbec se mi nechtělo do žádného chrámu.
"Omlouvám se Moiro, že otravuju..."
otevřela jsem jedno oko a koukla na Freey,
"...ale chci se zeptat, jestli budeš chtít jít do toho Miraakova chrámu? "
Odolala jsem pokušení jí zas ukázat, kdo vlastně jsem,
" a proč se ptáš? Stejně se ti tam se mnou nechce jít."
"Nechce, ale můj otec ti slíbil pomoc. Je mojí povinností splnit jeho slib."
Koukala jsem na ní, jak se tváří. Rozhodně nebyla vůbec nadšená a nejspíš to nebylo místem, kam měla jít, ale tím, s kým měla jít.
"Nehodlám tě nutit, abys šla se mnou. Zvládnu to sama, řeknu tvému otci, že tě sebou nechci."
"To by ho urazilo. Když ti dal slib musí ho splnit."
"Neboj se já mu to vysvětlím."
Zvedla jsem se z kožešiny, kterou mi před tím u ohniště připravili a šla hledat šamana.
"Storne?"
"Co potřebuješ Moiro?"
"Chci jít do Miraakova chrámu."
"Jistě, řeknu Freey aby tě tam dovedla."
"Nechci, aby šla se mnou!"
"Ale já jsem ti slíbil pomoc. Nemůžu ten slib porušit!"
"No to je hezký, ale já budu mít dost starostí sama se sebou a nemám zájem ještě někoho hlídat."
Storn se na mě pozorně podíval.
"Říkala ti snad Freey něco, kvůli čemu jí nechceš sebou?"
"Řekněme, že jsme si navzájem moc nesedly."
"To mě mrzí, myslíš, že by to šlo nějak napravit?"
"Dokážeš ze mě udělat člověka?"
Překvapeně zamrkal a pak mu to došlo.
"Netušil jsem to, promiň."
"Není co promíjet, někdo prostě snese mou přítomnost, jiný ne. Jsem už zvyklá."
"Šel bych s tebou sám, ale musím zůstat tady. Kdyby tvé plány selhaly, budu jejich poslední naděje."
"Nezlob se, ale nechci sebou nikoho. Vystačím si sama. A pokud by to bylo nad mé síly, tak by mi stejně žádná společnost nepomohla. Jen mi vysvětli, kde to je. Zbytek nech na mě."
"Ale..."
"Nechceš mě naštvat, že ne?" Mrzelo mě to, ale musela jsem to říct studeně a tvrdě, aby mu nezbylo nic jiného, než se mnou souhlasit.
Nadechl se k odporování, ale pak si to rozmyslel.
"Tady máš mapu, je tam zakreslené, kde ten chrám je, a i část chodeb, které se nám podařilo prozkoumat, než se tam nastěhovali Kultisté."
Zvedla jsem tázavě obočí.
"Myslím, že jsou to kněží, co chtějí osvobodit Miraaka a znovu obnovit Dračí kult."
"Aha, a máš představu co mě tam může čekat?"
"No ti Kultisté jsou celkem slušní mágové, takže dost kouzel. A po cestě chrámem jistě narazíš na spousty pastí. Dám ti sebou nějaké léky, abys měla něco, čím se ošetřit. Počkej tu prosím."
Sledovala jsem, jak shrbeně odchází. V podstatě mi ho bylo líto, jeho hrdost a čest momentálně dostala krutou lekci. Jeho vlastní dcera nebyla schopná splnit jeho vůli. Musím říct, že Freey i chápu. To, co slyšela o mých lidech, jí nejspíš vzalo veškeré iluze o Khajiitech. Nejsme opravdu žádní mazlíci, ale když nás někdo dokáže přijmout, získá naše srdce navždy. Tyhle myšlenky zas probudily bolestné vzpomínky, takže jsem si okamžitě zakázala na to myslet.
Začíná to být čím dál tím snadnější, nemyslet na to, že vlastně nemám srdce.
Storn se vrátil s malým vakem.
Vysvětlil mi obsah vaku a na mapě znovu ukázal nejsnadnější cestu.
Vesnice se zdála najednou být jak po vymření.
Nikdo mě nepřišel vyprovodit.
Nikoho nezajímalo, že někam odcházím.
Proč by mělo, že jo?
Jenom jsem jim zachránila krky, o nic nešlo.

Odešla jsem z vesnice a jen Storn se díval, jak mizím ve sněhové vánici.
Nevím, jestli jsem to udělala jako gesto ukazující všem, kdo vlastně jsem, anebo jestli se mi jen nechtělo se prát s větrem, ale prostě jsem si řevem ze vzpomínek vyčistila nebe.
Už mi bylo jedno, jestli se prozradím nebo ne, Miraak stejně už věděl, že jdu za ním.





SOLSTHEIM... KDE NAJÍT POMOC?

Jelikož se Kniha vzpouzela mé snaze znovu se do ní dostat, rozhodla jsem se, že půjdu požádat o pomoc Nelotha. Nějak mi připadalo, že když se vyzná v magii tak by mohl vědět o té knize, kterou po mě chtěl ten hlas.
Nelotha jsem našla v jeho Houbovém domě. Na moje otázky znal odpovědi. Po několika minutách handrkování a smlouvání jsme se dohodli na dalším postupu. Nchadrak bylo zničené Dwemerské město, které se Neloth už několikrát pokoušel prozkoumat, ale nikdy se nedostal daleko.
Díky svým dlouholetým výzkumům Dwemerských knih a ruin, věděl naprosto přesně co a jak ve městě zatopeném vodou dělat, ale chyběl mu ten správný klíč. Když mi začal vysvětlovat co potřebuje, vzpomněla jsem si na jednu ze svých výprav ještě s Družiníky.
Prohledala jsem batoh a našla tu kostku, kterou chtěl na ovládání nějakých mechanizmů v zatopeném městě.
Málem mě objal, když zjistil, že sebou tahám to, co on celá léta hledá.
Ráno, ještě skoro za tmy, mě vzbudil.
Měl už sbaleno na cestu a chtěl hned po snídani vyrazit. Že je to vcelku velké město a nevíme, jak dlouho nám bude trvat najít knihu a že chce být do večeře zpět. Už jsme ho trochu znala, tak mi jeho netrpělivost nevadila, stejně si nepotrpím na rozhlížení se po krajině. Naštěstí sdílí moji "lásku" k pohybu po dvou, a tak nám vyvolal krásný pohodlný portálek.
Během mrknutí oka jsme byli na místě.
No, když jsem viděla kam se chystáme moc radost jsem neměla.
"Bezva, voda, to fakt miluju."
"Neboj, jestli půjde všechno podle plánu tak si kožich nenamočíš," pobavila ho moje nechuť se namočit.
Vydali jsme se tedy na prohlídku.
Hned na začátku stálo pár pánů, co by rádi abychom jim zaplatili vstupné.
Pár ran kladivem a Nelothova magie je přesvědčili, že si nic platit nepřejeme.
Sledovala jsem, jak si s nimi Neloth skoro hraje, než je zabije, a moje vrozená nechuť k magii ještě vzrostla. Nemám tohle ráda, když smrt tak rychle a bez zbytečného prodlužování. Umírání v plamenech je nedůstojné, nikdo nevydrží neřvat bolestí.
Konečně jsme vstoupili do města.
Dwemerská architektura nenechává nikoho chladným, buď jí milujete nebo nenávidíte.
Vždycky jsem si říkala, jak mě mrzí, že nežiju v době, kdy žili oni. Mám na Kočku dost zvláštní záliby a řešit jejich rébusy mě snad nikdy nepřestane bavit.
Jak jsem očekávala bylo hned na začátku pár hádanek. Jelikož už jsem párkrát Dwemerská města navštívila byla to hračka. Ovšem dál už to začalo být dost těžké, nebýt Nelotha, který tohle město dlouho studoval, daleko bych asi nedošla, už jen z toho důvodu, že občas bylo potřeba být na dvou místech zároveň, což bych nejspíš sama nezvládla.
Použitím té kostky, co měl ode mne a dalších, které jsme nalézali, jak jsme se pouštěli dál do hloubky města, jsme postupně vyháněli vodu ze zatopených částí.
Vždy mě trochu děsí, že se spoléhám na něco, co už století nikdo neopravuje, ale zatím mě Dwemerská technika nezklamala. Díky tomu, že celé město bylo pod vodou, nežily zde ani žádné jiné formy života, které by nás napadaly.
Cesta tedy probíhala více méně poklidně, až na pár zádrhelů, když jsme umístili kostky špatně a voda místo klesání začala stoupat.
Konečně jsme se ponořili až na samé dno a nalezli místnost s podivným podstavcem.
Ležela na něm stejná kniha, jakou jsem našla v Miraakově chrámu. Tentokrát jsem se jí nedotýkala. Vzal ji k sobě Neloth.
Pak ovšem nastal problém, jak se vrátit zpět. Bylo potřeba postupně odebírat kostky, ale to by jeden musel zůstat.
Naštěstí byl mým průvodcem mág.
Já jsem se musela vrátit zpět stejnou cestou, za použití kostek a Neloth se s knihou vrátil portálem, kterým jsem já nemohla právě kvůli tomu, že měl s sebou tu knihu.
Oba jsme měli obavu, co by se mohlo v portálu stát, kdybychom tam byli všichni.
Tak jsem se vydala na cestu zpět. Cestou jsem přehazovala kostky a tím se za mnou město zase potápělo do vody. Trochu mě to mrzelo, protože jsem v tom spěchu za Nelothem ani všechno neprohlédla, ale stoupající voda mě už teď tlačila před sebou nahoru a ven.
Když jsem se dostala do vstupní haly, byl už zbytek stavby pod vodou.
Bylo mi to líto, trochu to připomínalo celou Dwemerskou civilizaci ... všechno zmizelo.
Trochu smutně jsem otevřela bránu, abych se dostala na nádvoří.
A tam na mě okamžitě zaútočila realita.
Nostalgii a lítost nad ztracenou civilizací vystřídal dračí řev.
Sotva jsem stačila uskočit před plamenem.
Kovové dveře Nchardaku se rozžhavily a zabouchly navždy vchod.
Doufám, že je Neloth venku i s knihou.
Ta ohnivá mrcha mi nedávala moc prostoru. Buď jsem mohla skočit do vody a utopit se ...fuj.
Anebo se s ní poprat.
Problém byl, že se jí nechtělo na zem a já tedy ještě pořád lítat neumím.
Šípy mi došly v Miraakově chrámu a já jsem je nestihla nikde nakoupit. Doufám, že mě tohle poučí pro příště, pokud to dneska přežiju.
Jak jsem, tak sledovala, jak nade mnou krouží a otáčela se za ním, všimla jsem si, že kousek od vchodu stojí nějaká zbraň.
Jóó a ne ledajaká zbraň.
Balista se šípy velkými, jak kopí.
Zdá se, že tady byl někdo na dráčky nachystanej.
Schovala jsem se za spouštěcí mechanizmus a čekala. Věděla jsem, že to nevzdá, že si pro mě půjde.
Nakonec mě našla. Na to, aby mě zasáhla musela trochu klesnout a tím mi dala možnost.
Balista byla, přes své stáří, stále provozuschopná. Stačil lehký dotek na spouštěcí páce.
Povolující tětivy zadrnčely a vypustily ze svého náručí tři posly smrti.
Jelikož s pevně stojící balistou nejde moc dobře zaměřovat tak jedna střela minula úplně a druhá proletěla křídlem, právě v okamžiku, kdy se ohnivec chystal znovu vzlétnout.
Roztržené křídlo ho donutilo k rotaci, čímž ho třetí střela zasáhla do středu hřbetu.
Paralyzovaný dopadl na můstek spojující město s pobřežím.
Vylezla jsem zpoza obrovské kuše a blížila se k němu.
"Proč mě nemůžete nechat na pokoji? Je tu dost místa pro všechny."
"Miraak ...," drak mi chtěl něco říct, ale v ten okamžik se objevil zase Miraak a zařval. Ten řev draka na místě zabil a vyrval z něj duši.
Nebo to bylo obráceně? Tak dobře tomu ještě nerozumím abych to mohla posoudit.


"Myslíš si kdovíjak nejsi chytrá, ale není to chytrost, ale zbabělost zabíjet draky na dálku. Měla ses mu postavit zblízka. Neměla bys proti němu šanci."
"Poslal si ho na mě ty, že?"
"To tě nemusí zajímat. Už to nebude dlouho trvat a osvobodím se z toho místa kde mě Hermaeus Mora vězní. Kdysi jsem využil jeho pomoci, abych se vzepřel drakům a teď se vzepřu jemu a uniknu zpět do světa lidí."
"Hm, ale nemyslím si, že by tu na tebe někdo čekal. Svět se dost změnil od doby cos na něm stál naposledy."
"To nevadí, vrátím zpět staré pořádky a opět se mi budou všichni klanět."
"Tvoje namyšlenost je pozoruhodná, ale když dovolíš, mám tady něco na práci," otočila jsem se k němu zády a nedbajíc jeho vzteklého povykování jsem se vydala na břeh.
Nebyl jsem si sice úplně jistá, ale dost věcí naznačovalo, že mi v téhle podobě nemůže nic udělat.
Jak jsem se od něj vzdalovala a nic se nedělo, věděla jsem, že mám pravdu.
Na břehu jsem se otočila, ještě tam byl a hrozil mi pěstí.
"Brzy se uvidíme, " houkla jsem na něj a on zmizel.
Nadhodila jsem na ramenou těžký batoh a rozhodla se, že tentokrát se stavím nejdřív ve městě,
v Havraní skále.
Prodám ty krámy, co sebou tahám, něco si uložím v domě, a až se zas vyspím v měkké posteli, nakoupím zásoby a vyrazím za Nelothem.


Kouknem se na zoubek tý Knížce, co jsme vylovili z vody Nchardaku.




SOLSTHEIM... SVĚT V KNIZE

Dorazila jsem do města se západem slunce. Obchodníci už měli zavřeno, takže jsem se vydala do svého domu. Přebrala jsem věci, co jsem nasbírala na svých cestách po ostrově.
Minule jsem v jedné z místností našla kovárničku, tak jsem si tam na chvíli zalezla. Potřebovala jsem nějaký ty šípy, proto jsem se pustila do výroby.
Kolem půlnoci mě to přestalo bavit a jsem vylezla ven z domu a vydala se k moři. Vodu sice ráda nemám, ale lézt do peřin ukoptěná z kovárny, to taky nemusím.

Ráno přišlo na můj vkus moc brzy, jsem spíš noční tvor a ranní vstávání mě ničí.
Vyhrabala jsem se z postele a pobrala věci, který chci prodat ve městě.
Chvilku jsem smlouvala s obchodníky, a nakonec jsem prodala všechno. Měšec se konečně po pár měsících nemusel stydět za svůj obsah. Tedy ne že bych byla chudá, ale raději mám peníze v jiné formě než v septimech. Mám v jedné skrýši schovaných už dost kamenů a zlatých cihel, chci si koupit někde dům. Až tohle všechno skončí. Třeba se mi ten sen splní.

Nakoupila jsem nějaký zásoby a vydala se za Nelothem.
Jak jsem předpokládala čekal na mě více než netrpělivě.
"Kde se couráš u všech bohů?! "
"Hele klid ušáku. Nejsem žádnej z tvejch sluhů, abys mi tady dělal kázání."
Kdyby pohledy mohly zabíjet je po mě, ale moc dobře věděl, že mě potřebuje, a tak to víc nekomentoval.
"Nevím, jak to bude přesně fungovat. Neznám nikoho, kdo by měl s tou Knihou stejnou zkušenost, o jaké si mi vyprávěla ty. Můžeme předpokládat, že do toho světa v knize jde jen tvoje mysl a tělo zůstane tady. Neznamená to ovšem, že nemůžeš zemřít. Myslím, že jestli zemře tvoje mysl tam, tak tvoje tělo tady taky, takže se snaž neumřít."
"Pokusím se, " ušklíbla jsem se a otevřela knihu.
Tentokrát to nebylo černé chapadlo, ale jakési zelenkavé stuhy popsané runami.
Ocitla jsem se zase v tom divném prostředí, jako ve snu.
Pohyblivé chodby, kaluže černého bláta, ze kterých vylézala chapadla a snažila se mě zabít. Poloprůsvitné bytosti se schopností se zdvojovat s magií jež bolela.
Odporné Číhavice.
Knihy létající v povětří.
Divnej svět.
Ještě tak vědět, co tu mám vlastně hledat.
Z nedostatku jiných možností jsem prostě pokračovala dál tím bludištěm.
Občas něco zabila, občas sebrala zajímavou knihu, nebo kouzelný svitek.
Aktivací orákulí se otevíraly další cesty a mosty přes černé hladiny.
Pomocí zvláštních knih do dalších pater ... prostě divný svět.
A pak jsem našla konec.

"TAK JSI DORAZILA. A ZDÁ SE, ŽE TĚ TO ANI MOC NEBOLELO. KAŽDÝ MÁ OTÁZKY A JÁ ZNÁM ODPOVĚDI. A TY CHCEŠ VĚDĚT JAK PORAZIT MIRAAKA."
"To chci. Řekneš mi, jak to udělám?"
"DÁM TI DALŠÍ SLOVO. PRVNÍ SLOVO ŘEVU UŽ ZNÁŠ JE TO GOL, ZEMĚ. DRUHÉ JE CHA, MYSL."
Jak to vyslovil vepsalo se mi slovo do paměti stejně jako u zdi.
"ALE DVĚ SLOVA NESTAČÍ TAM KDE PROTIVNÍK ZNÁ TŘI."
"Třetí mi nedáš?
"TŘETÍ SLOVO NEBUDE ZADARMO."
"Co po mě chceš?"
"VLASTNĚ MALIČKOST. STORN, TOHO ZNÁŠ, MÁ TAJEMSTVÍ, KTERÉ CHCI ZNÁT."
"Chceš abych ho přemluvila, aby ti to tajemství řekl?"
"V PODSTATĚ STAČÍ, KDYŽ BUDE ČÍST KNIHU. ZBYTEK SI ZAŘÍDÍM SÁM."
"Dobrá, promluvím s ním a uvidím co se dá dělat. A teď mě necháš odejít?"
"SAMOZŘEJMĚ. PROZATÍM. ALE JEDNOU TĚ POŽÁDÁM ABYS MI SLOUŽILA."
"No tak na to zapomeň. Zlikviduju Miraaka a mizím zas do Skyrimu."
"MOJE ŘÍŠE JE PO CELÉM NIRNU. NEMŮŽEŠ MI UNIKNOUT."
"To se ještě uvidí."
Svět kolem mě začal ztrácet tvar a vše zahalila mlha.

V příštím okamžiku jsem stála u stolku v Nelothově studovně.
Elf byl samozřejmě zvědavý na moje zážitky, a tak jsem u večeře vyprávěla co se stalo.


Nejspíš vlivem dlouhého pobytu v Apokryfě, nebo rozhovorem s Hermaesem Morou, se začala probouzet temnota do teď zapomenutá v koutku mého vědomí, jen jsem to zatím nevnímala.
 
EldeR
Tyhle Černý knihy sem taky nikdy rád neměl.....
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
No cestovat v nich není úplně pěkné, ale ty bonusy co z nich můžeš získat za to stojí Smile A když už jsem tu tak něco na čtení Smile




SOLSTHEIM... PROBUZENÁ TMA

Druhý den ráno mě Neloth poslal portálem do skaalské vesnice za Stornem.

Nevracela jsem se sem ráda. Věděla jsem, že musím Storna zlomit, aby byl ochoten dát mi to "tajemství Skaalů" pro Hermaese Moru.
Nejhorší pro mě, ale bylo, že někde v hloubi mé duše se opět ozývala tma, která si to užívala.
Vesničané mi uhýbali z cesty, a tak jsem se ke Stornovu domu dostala rychle a bez potíží.
Ani jsem se nezdržovala klepáním a prostě vešla dovnitř.
Vyskočil od stolu a bylo vidět, že není příliš potěšen, že mě vidí.
"Co tě sem přivádí?"
"Byla jsem v Apokryfě. Mám velkou šanci porazit Miraaka. Ale něco od tebe potřebuju."
"Mluvila jsi s Morou, že?"
"No bez toho se to neobešlo."
Pozorně si mě prohlížel.
"Stalo se ti tam něco?"
"Nic, co bych nezvládla."
"A co tedy potřebuješ?"
"Maličkost. Potřebuju abys přečetl tohle," a položila jsem na stůl Knihu.
"Ne!"
"Proč?"
"Je to učiněné zlo!! Mora chce vlastnit každou myšlenku, každou znalost a nic ho nezastaví."
"Prostě potřebuju abys to přečetl. "
"Ne k tomu mě nedonutíš!"
Do domu vstoupila Freey.
"Otče!! Co ta tady dělá?? "
"Freey odejdi, teď není vhodná doba na otázky. Prosím odejdi," Stornův hlas zněl naléhavě, ale Freey to nepochopila.
Temnota ve mě vytáhla drápy. Chytila jsem Freey za vlasy a škubla s ní k sobě.
"Dlužíš mi to, " zasyčela jsem, se zuby vyceněnými u jejího krku.
"Prosím nechtěj to po mě," zadrhl se mu hlas.
"Ohrozíš život své dcery? Kvůli nějaké skaalské pitomosti?"
"Mora chce znát všechno. Jsou to naše tradice, je to náš život!"
"A tím, že to bude vědět to nějak ohrozí?", na jednom drápu mi ulpěla kapka Freeyny krve.
"Dost!! Přestaň!! Otevřu to."

Přistoupil ke stolu a dotkl se Knihy. Ani jí nemusel otvírat. Vynořili se z ní Morova černá chapadla
a vnikla mu do těla.
Freey omdlela.
Pomalu jsem jí pustila na zem.
Udělala jsem dva kroky ke Stornovi.
"Škoda, žes mi nevyhověl hned. Donutil jsi mě udělat něco, co živí tu bestii, co mám v sobě. A sama nevím, co z toho ještě vzejde za hrůzu."
Věděl, že umírá.
"Já ... netušil jsem ..."
"Dostanu za tvé znalosti poslední slovo "dračího řevu", se kterým budu schopná porazit Miraaka, alespoň to by tě mohlo utěšit. Tvé dceři se nic nestalo a neboj dokáže tě zastat."
Život z něj unikal rychle.
Z posledních sil mě uchopil za ruku.
"Zachraň je ... prosím ...," jen jsem přikývla a vydechl naposledy.

"ZDE JE TVÁ ODMĚNA, DÍTĚ NOCI, TŘETÍ SLOVO, JÍMŽ OVLÁDNEŠ MYSL DRAKŮ ...
DOV, DRAK."

A opět se mi to slovo vypálilo do mozku jako žhavý cejch.
Gol Cha Dov: řev jímž se dá zkrotit drak.




SOLSTHEIM... NA VRCHOLU APOKRYFY

Dívala jsem se na mrtvého Storna a uvažovala, jestli to bylo nutné.
Na jednu stranu mi ho bylo líto, ale na druhou stranu jsem ho nenáviděla.
Jeho paličatost mě donutila udělat něco, z čeho se mi nad sebou samotnou zvedal žaludek. Hlavně proto, že jsem cítila, že té mojí temné stránce se to líbí.
Bylo mi jasné, že každá takováto situace mě posouvá dál k temnotě.
Ale jak bylo vidět, jiná cesta není.
Nic mě tady nedrželo a Freey se už začala probírat. Musím zmizet, než ztropí poplach.
Použila jsem svitek od Nelotha a ocitla se před branou Havraní skály.
Tyhle teleporty jsou snad jediný, co mě na magii baví.
Zalezla jsem si do svého domu a doplnila zásoby léků a šípů. Pak jsem vstoupila do ložnice.
Tam jsem minule odložila Knihu, co jsem přinesla z Miraakova chrámu, tu která mě nechtěla poslechnout.
Několik dlouhých minut jsem jen nehnutě zírala na tu zlou věc ležící na stole.
Tu co přes ní Hermaeus Mora zabil Storna jsem ještě nevyndala z batohu. Vyndala jsem jí a položila vedle té co už tam byla.
Je vůbec možné vykořenit zlo zlem?
Nebo stále platí, že účel světí prostředky?
Došlo mi, že zíráním na tu věc si nepomůžu a nic se tím nevyřeší.
S těžkým povzdechem jsem otevřela zdobené desky. Objevily se zase ty zelenkavé stuhy s runami a vtáhly mě do Apokryfy. Ale tentokrát to bylo jiné. Skutečnější.
Divné, jako bych tu byla doopravdy. Jedna moje část se tu cítila jako doma.

"VÍTÁM TĚ ZPÁTKY DÍTĚ NOCI. PŘIŠLA JSI DOŘEŠIT NAŠI ZÁLEŽITOST?"
"Zdá se že ano."
"PAK TEDY ZBÝVÁ POSLEDNÍ KROK. PROJDI APOKRYFOU A ZABIJ MIRAAKA."
"Dobrá."

Projít bludištěm kroutících se a mizejících cest nebylo jednoduché, ale nebyla jsem tu poprvé.
Tentokrát se mi dařilo otvírat průchody, které dříve nešly. A opět tu byly k nalezení zajímavé věci.
Čtyřikrát jsem narazila na knihu na zvláštním podstavci, raději jsem všechny vzala s sebou.
Tak nějak jsem předpokládala, že je budu později potřebovat.
Tento předpoklad se splnil hned poté, co jsem orákulem otevřela další prostor.
Zdá se, Mora opravdu neřeší věci jen silou. Byl tam hlavolam, jedině správné umístění knih mi otevře cestu dál. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem to zvládla.

Jako bych vstoupila zas do jiného světa. Obrovský volný prostor, kdybych nevěděla, kde jsem, myslela bych že jsem zase venku.
Dračí zařvání mě trochu zaskočilo.
Skoro jsem se ani nestačila nadechnout.
Zaútočil z výšky a vychrlil oheň.
Ještě že tak. Na oheň mám okouzlenou helmu.
"Miraak mě posílá tě zabít, připrav se na smrt falešný Drakorozený!“, zařval a vystoupal do zpět do výšky, aby se mohl otočit.
Strhla jsem ze zad luk a zamířila ... Pak mi to došlo...
Povolila jsem tětivu a se spuštěnýma rukama čekala, až se nade mnou otočí a začne se vracet.
Když se vrátil a na ten kratičký okamžik, než vychrlí oheň, se zastavil, zařvala jsem ta nová slova.
Reakce byla rychlá a pro mě překvapující.
Složil křídla a snesl se na zem.
Dosedl a sklonil hlavu k zemi.
"Jmenuji se Sahrotaar. Co poroučíš Dovahkiin?"
Trochu mě to zaskočilo. S drakem jsem ještě nikdy nemluvila. Chvíli jsem uvažovala, jestli mám na něj promluvit normálně, nebo jestli potřebuju nějakou zvláštní řeč. Nějak mi nedocházelo, že vlastně jeho řeč umím.
"Poslal tě Miraak, takže víš, kde teď je?"
"Vím Dovahkiin. Jestli chceš donesu tě za ním," svěsil křídlo, aby dosáhlo na zem a posloužilo mi jako schody, " sedni na mne a poletíme."
Představa, že si sedám na draka mě moc nenadchla. Chtěla jsem začít odporovat, ale uvědomila jsem si, že vůbec netuším, co by se mohlo stát, kdybych před ním ukázala strach.
Poslala jsem tedy modlitbu těm, v které věřím a vylezla na dračí hřbet.
Sahrotaar máchnul křídly, odrazil se silnýma nohama a vznesl se.
Můj první pocit z letu byla hrůza. Drak jako by tušil, že se mi to moc nelíbí, jen kroužil nízko nad zemí. Trochu jsem se uvolnila a víc se zabořila do místa za krkem. Položila jsem ruce na krk, na silnou hrubou kůži. Hřálo to. Sklonila jsem se níž, skoro jsem si lehla na jeho krk.
Nejspíš díky tomu Sahrotaar získal pocit, že už jsem si zvykla a začal stoupat.
Nakonec to nebylo tak špatné. Popravdě bylo posezení na drakovi pohodlnější než na koni.
Ušklíbla jsem se, třeba si časem pořídím na ježdění draka.
Sahrotaar mával silnými křídly a nesl nás k obzoru, kde začala z mlhy vystupovat nějaká stavba.

Když jsme se přiblížili na dohled, Sahrotaar otočil hlavu a znovu na mě promluvil,
"Miraak tě tam už očekává, už ví, že jsem tě nezabil. Bude mít s sebou dva mé bratry. Budu ti pomáhat, jak budu umět nejlépe, ale stejně nejspíš zahyneme. Miraak je silný soupeř a velký čaroděj. "
"Zdá se, že mi příliš nevěříš."
"Každý drak pozná, když se blíží jeho čas a já cítím, že můj se naplňuje. Ale co se týká tebe mohu se mýlit. Přeci jenom jsi požehnaná Akatoshem. Třeba nad tebou někdo bdí."
Ohrnula jsem rty, až zasvítily bílé tesáky.
"Bohové mě spíš štvou, než že by mi moc pomáhali."

Zakroužil nad středem budovy a dosedl pár roků od Miraaka.
Měl pravdu, Miraak tam nebyl sám. Na krajích plošiny, na které jsme stáli seděli dva draci.
Sklouzla jsem po Sahrotarově křídle na zem.
"Tak jsi nakonec dorazila. A ty Sahrotaare, zdá že jsi velmi rychle změnil strany," obořil se na draka.
"Její Thu ´um je silné, nedalo se odolat."
"Tak to budeme muset tedy vyzkoušet. Co ty na to, falešná Drakorozená? Začneme s tím a zjistíme kdo z nás je ten pravý? "
Sundala jsem ze zad kladivo a opřela ho o zem:
"Můžem to zkusit."
"Tak tedy začněme," vykřikl a jediným gestem poslal vpřed své dva draky. Sahrotaar se s řevem zvedl ze země a vrhl se mezi mě a své dva bratry. Všichni tři se pak vznesli do a rvali se spolu ve vzduchu. Plameny a ledové ostny se nad námi jen míhaly.
"Tak nejspíš to budeš se mnou muset zkusit sám," zavrčela jsem.
Z obou rukou mu vylétly plameny. Jen tak tak jsem uskočila.
Pak použil dračí magii, málem mě to porazilo na zem, ale ustála jsem to. Viditelně ho to rozčílilo.
Myslím, že začal být nepozorný a zbrklý. Používal kouzla dříve, než měla plnou sílu.
Mě zas bylo naprosto jasné, že na dálku s ním nic nezmůžu, tak jsem se musela i přes bolest dostat k němu blíž.
Když dostal první zásah kladivem, srazilo ho to do kolen. Nežli jsem ho stihla udeřit znovu, zprůhledněl a zmizel do středu plošiny. Tam zvedl hlavu a zařval. Sahrotaar se zřítil mrtev k zemi a Miraak absorboval jeho duši. Zjevně mu to vrátilo všechnu sílu i zdraví.
Proklela jsem svůj osud, co mě sem poslal a vrhla se znovu k němu. Tentokrát už si dával víc pozor, ale jelikož je přece jen hlavně čaroděj, neví, jak probíhá takový boj. Takže se mi zas povedlo ho dost zranit.
A stejně jako poprvé zmizel a objevil se ve středu plošiny. Tentokrát zabil vlastního draka, aby se uzdravil.
Začala jsem být už dost unavená. Nejen bojem.
Vycítil to a přestal útočit.
"Nemusíme spolu soupeřit, můžeme vládnout společně," nabízel.
"To by asi nešlo, mám jiné starosti než tebe."
"Když mi pomůžeš porazit Hermaese Moru, můžeme vyřešit všechny tvé i mé problémy."
Zatímco se mě snažil přesvědčit, vydýchala jsem se a nepatrně se k němu přiblížila. Opravdu netuší, jak se bojuje bez kouzel.
"Jak říkám, mám svých starostí dost, nepotřebuju ty tvoje, " zavrčela jsem a dvěma skoky překonala vzdálenost, která nás dělila.
Stihnul jen zvednout ruku na obranu. Kladivo dopadlo neúprosně. Ale přece jen jsem už měla dost za sebou. Nejspíš jsem jen přerazila ruku.
A zase udělal to, co už dvakrát. Oživil se smrtí draka.
"Proč mě neposloucháš?! Neporazíš mě! Ale můžu tě ušetřit, když se se mnou spojíš!"
"Kdybys měl takovou jistotu, že mě dokážeš porazit, tak už jsi to udělal a neokecával bys to pořád."
"Jak chceš, použiju teď všechnu svou sílu a uvidíme, jak si s tím poradíš."
Viděla jsem, jak se nadechuje.
Moje temnota, dosud čekající v pozadí se kolem mě rozlila jak přílivová vlna.
"TAK JE TO SPRÁVNĚ DÍTĚ NOCI, TEĎ TO MŮŽEME DOKONČIT."
Miraak sice použil dračí magii, ale se ode mne odrazila jak od zdi a ve stejné míře se mu vrátila zpět. Srazilo ho to na zem. Když se pokoušel vstát zasáhl Mora. Jeho černá chapadlo sevřela Miraaka ve svém sevření.

"VIDÍŠ, ČEHO JSI S MOU POMOCÍ SCHOPNÁ? SPOLU DOKÁŽEME VLÁDNOUT CELÉMU SVĚTU. PODÍVEJ SE, CO SE STANE, KDYŽ MĚ ODMÍTNEŠ."
Za zavřenými víčky jsem náhle viděla obrazy:
Alduin létal nad zničenou krajinou
kdysi pyšná města hořela
lidé umírali a stávali se potravou pro draky
celý Nirn hořel a umíral...

"ALE MŮŽE TO BÝT I JINAK!"
Obrazy se změnily:
černá křídla navždy pokořeného Alduina mě nesla nad kvetoucími zahradami
Císařské město mě vítalo s otevřenou náručí
Skyrimští jarlové se mi klaněli

"MŮŽU TI VRÁTIT VŠECHNO, CO TI VZALI!"
"Nedokážeš vrátit čas, " vydechla jsem přemoženě, unavená bojem sama se sebou, s tím temným ve mě, co se stále víc dralo na povrch. Bylo by tak snadné podlehnout, nemuset už nic řešit. Nemuset poslouchat cizí rozkazy.

"TO MÁŠ PRAVDU, ČAS VRÁTIT NEUMÍM, ALE DOKÁŽU ZVRÁTIT TO, CO TI UDĚLALI. UMÍM ZAŘÍDIT ABYS ZAPOMNĚLA A ZAČALA ŽÍT ZNOVU..."
Ten černý hlas mě vábil a sváděl.
"Neposlouchej ho, nic z toho neumí. Je to lhář. Zničí tě jako zničil mě. Pomoz mi a společně ho porazíme. Musíš ..." Miraak se zase snažil mě přemluvit.

Jediné slovo, a to temné ve mě zvítězilo jako už jednou ...
"Nudíš mě, a ruší mě tvoje kňučení."

Došla jsem k bazénku, ze kterého vyrůstala chapadla, která ho držela v zajetí.
Vstoupila jsem dovnitř.
Černá hmota se přede mnou rozstoupila.
Podívala jsem se na chapadla.
Ochotně položila Miraaka hlavou na okraj bazénku.
"Néé nedělej to, pro...."
Byl velmi zvláštní zvuk, když mu praskla lebka. Směs krve a bílých kousků mozku se rozstříkla kolem.
Naprosto bezcitně, jsem se dívala, jak se zbytky Miraakova zmrzačeného těla propadají do černého bahna.
Pak jsem se obrátila zpět k Morovi, který tam byl v podobě chapadel a očních bulev.
"NEBYLO TO TAK STRAŠNÉ, ŽE?"
"Ne nebylo," moje temná stránka byla naprosto v klidu, "ty si tedy myslíš, že dokážeš vrátit můj život zpět?"
"DOKÁŽU VÍC, DÁM TI TO, PO ČEM TOUŽÍŠ VÍC NEŽ PO MOCI A UZNÁNÍ."

Zas ty jeho obrazy:
pokojná vesnice
bílý dům ... otevřely se dveře vyšel z nich Khajiit a za ním dvě koťata ....

"Co mám udělat?"
"VLASTNĚ NIC MOC. JEN SE OSVOBOĎ"
Zvedla jsem tázavě obočí.
"OSVOBOĎ SE OD TĚCH, CO TI ŘÍDÍ ŽIVOT!"
"Jak?"
"JEDNODUŠE. MUSÍŠ ROZBÍT TEN AMULET, CO MÁŠ NA KRKU."

"Akatoshi, dělej něco!!! Jestli ten amulet rozbije je po všem!!!"
"Nemůžeme nic dělat. Tohle nikdo nemohl předvídat. Že Mora využije tuhle možnost…"


Škubla jsem za amulet. Řetízek povolil vcelku snadno. Položila jsem tu zlatou věc na okraj bazénku, hned vedle krvavé skvrny, která zbyla po Miraakovi.
Ustoupila jsem o krok a zvedla kladivo ...

Bohové zděšeně zírali, jak strhává z krku medailon a pokládá ho tam kde roztříštila hlavu Miraaka. Zděšeně odvraceli tváře, když na rubín uprostřed amuletu skápla kapka Miraakovi krve. Kladivo opsalo smrtící oblouk...Jediný Talos neodvrátil zrak.

bílý dům ...
"Mami! Mami! To je dobře že jsi konečně doma."


[i]... jmenuju se Sylvana a ty?
...
... to neumím vyslovit, budu ti říkat mami, to zní skoro stejně
... a vrať se brzy mami
... vrať se brzy mami
... brzy mami
... MAMI
[/i]


Kladivo dopadlo ...

"Néé ...

Ten zvonivý hlásek mi zněl v hlavě a uspával to černé zvíře, které se snažilo všechno zničit.
Jako by ty drobné ručky, které svíraly, co zbylo z mého srdce, aniž bych to tušila, hladili a tišili tu zkázu co se probudila díky Morovu našeptávání. A ta věc v mé duši uléhala pod tím hlasem jako zkrocená až zalezla někam hluboko, odkud už nemohla nic ovlivnit.

Udělala jsem drobný krok stranou.



"NÉÉ, NEPOSLECHLA SI MĚ."
Když bojujete s něčím takovým jako je kladivo, stačí drobné vychýlení. Stačí krok.
"Ne neposlechla, nikdy už tě nebudu poslouchat."
"VŠECHNO, CO JSEM TI UKÁZAL SE STANE! A BUDE TO TVÁ VINA!"
"Myslím, že lžeš, " sebrala jsem nedotčený amulet, jen jsem odstranila část řetězu, který zasáhlo kladivo. Spojila jsem poškozené části a pověsila si amulet zpět na krk. Měla jsem pocit jako kdyby měl strach, ten tepot, co jsem z něj vždy cítila byl teď zběsilý.


Objímali se a plakali radostí.
Talos stál opodál a díval se, jak spravuje amulet. Jasně viděl, jak se jí chvějí ruce.
"Já vím, že jsi unavená a máš toho plný zuby, ale prosím vydrž. Slibuju, že ti pak všechno vynahradím," zašeptal.



"NEPOSLECHLA JSI MĚ, A BUDEŠ ZA TO PYKAT."
Zastrčila jsem amulet pod halenu. Měla jsem pocit, jako kdyby mi něco šeptal. Potřásla jsem hlavou, abych se probrala.
"Jo neposlechla, to už jsi říkal."
Naklonila jsem hlavu na stranu a dívala se upřeně na to co ho mělo představovat.
"Nejsi nic víc než jen změť čehosi, které je vázaná na tohle místo. Nemůžeš odsud stejně jako nemohl Miraak, jen jsi mě chtěl využít, aby ses dostal ven. Třeba ti to jednou umožním. Ale to pak budeš poslouchat ty mě, ne já tebe"
 
Moira
tam mi odešel na chvíli PC takže omluva za zpoždění...



SOLSTHEIM... CESTA DOMŮ

"Vstávej ty Kočko bláznivá!!! Tady nesmíš spát!!"
"Nech mě být jsem strašně unavená."
"Vstávej ti říkám!! Moiro, okamžitě vstávej!! "
"Ne."
"Hejbni tím svým tlustým chlupatým zadkem a vypadni odtud!!"
"Cos to řek?", tahle urážka mě už opravdu donutila otevřít oči.
Přesto, že jsem si byla naprosto jistá, že jsem Apokryfu opustila, ležela jsem stále na plošině.
Černá chapadla mě ovíjela a táhla k bazénku.
"Co to kruci je?" Pokusila jsem se zvednout, ale bylo to nad mé síly.
"Tak už něco dělej!! Jestli skončíš v tom bahně, tak se už nikdy ven nedostaneš," hlas v mé hlavě byl čím dál tím vyděšenejší.
"Tak si měl přijít dřív. Mám už toho vašeho neustálýho komandování dost. Takhle budu mít klid."
Byla jsem tak hrozně unavená. Už se mi nechtělo bojovat.
"Takže to vzdáš? Necháš ho vyhrát? Necháš ho zničit Nirn a všechny kdo tam žijí?"
"Ty prostě nepřestaneš buzerovat. Nenecháš mě v klidu umřít, " k bazénku už to nebylo daleko. Nevím co těm mrchám trvalo tak dlouho, než mě tam utopily. Maj dost síly ne?
Znovu jsem se pokusila vstát. Tentokrát se mi to povedlo. Chapadla mě v podstatě nedržela moc pevně. Skoro to vypadalo, jako by se mě štítila. Sice mi to moc nemyslelo, ale bylo zjevné, že se mě nechtějí dotýkat nikde, kde jsem byla od krve. Což bylo díky popáleninám skoro všude.
"Nechutná ti moje krev? Tak já ti dám víc ."
Povedlo se mi uvolnit jednu ruku a tak jsem zabořila tesáky do předloktí. Ne hluboko, stačilo to jen natrhnout. Krev začala kapat na zem. Kam kapky dopadly, chapadla se stahovala.
Jakmile sem si uvolnila i druhou ruku bylo to rychlejší. Vymotala jsem se z chapadel, která se stejně už sama stahovala.
Nevím proč jim nechutnám, ale doufám, že to tak zůstane.
Točila se mi hlava a stále se mi chtělo hrozně spát.
"Tak se hni. Musíš dojít támhle k tý knížce. Dělej ty línej přerostlej plyšáku."
"Jednou tě zmlátím, přísahám, " vrčela jsem a ploužila se k místu, které mi označil.
"No jestli tě ten jed co máš v sobě dostane dřív, než stihneš z Apokryfy vypadnout, tak už to nikdy neuděláš."
"Jed? To by vysvětlovalo jak se cítím."
Došla jsem ke knížce:
"Co teď ?"
"To samý jako vždycky, čti."
Otevřela jsem knihu a nechala se do ní vtáhnout.
Ocitla jsem se v ložnici domu v Havraní skále.
"Už můžu spát?"
"Nemáš nějakej proti jed?"
"No když nevím na co, tak nemám."
"Zvládneš alespoň dojít na náměstí? K té alchymistce? Třeba si s tím bude vědět rady."
Tak jsem se znovu přemluvila a vyrazila do města. Naštěstí byl den. Když jsem se dopotácela ke krámku sotva jsem byla schopná jí vysvětlit o co jde. Začala se urychleně přehrabovat ve svých věcech.
Spánek mě přemáhal, už jsem to nezvládala.
Poslední co jsem viděla, bylo jak ke mě běží a pak se snažila do mě něco nalít.

Probrala jsem se v jejím stanu. Bolela mě hlava a žaludek. Ruce a nohy jsem měla jak ze síťovčího rosolu.
Když jsem se pokusila posadit, nešlo to.
"No máme štěstí, že věděla co s tebou. Jinak bych neměl s kým pokecat."
"Jsem ráda, že alespoň někdo se baví."
"Nebavím se, ale jsem rád, že jsi na živu. Stále ještě ti pár úkolů zbývá."
"Věř mi, že zrovna teď jsou mi nějaký vaše úkoly naprosto ukradený. Chci domů. Tedy domů.... vlastně už žádnej domov nemám. Dá se jeden pokoj v Jorrvaskru, kam se možná ani nemůžu vrátit, považovat za domov?"
"Hele domov je tam kde cejtíš nejlépe. Jestli je v Jorrvaskru, tak je tvůj domov tam."
"Jen jestli se tam ještě smím vrátit. Ale i kdybych nemohla stejně se tam podívám."
Hlavou mi probleskly blond vlásky.
"No tak se snaž uzdravit."

Stanové plátno se rozhrnulo a byla tam alchymistka.
"Vida, zdá že jsi přežila."
"Ano, jen díky tobě, můžu se ti nějak odvděčit ?"
"Myslím, že momentálně od tebe nic nepotřebuji, ale třeba si svůj dluh u tebe vyberu později, souhlasíš?"
"Jistě, jsem tvým dlužníkem, jestli pro tebe budu moci v budoucnosti něco udělat neváhej a ozvi se."
"Dobrá, jsme tedy dohodnuté. Teď mi řekni, jestli můžeš, kde jsi přišla k té otravě?"
Zadívala jsem se pozorně do jejího obličeje :
"V Apokryfě ... "
"Ach ... měla jsem pocit, že se něco na ostrově změnilo. Je tu "čistší" vzduch, řekla bych. Že by to byla tvá zásluha? Zbavila jsi nás toho zla, jenž se snažilo vplížit na Solstheim ?"
"No všeho asi ne, ale toho, co se snažilo sem vlézt a ovládnout vás, toho jistě ano. Miraak je mrtvý, konečně."
"V tom případě mi nejsi nic dlužná. Zaplatila jsi dřív než ti byl vystaven účet."
Podivné, člověk, který dokáže uznat, že jsem něco dokázala?
Viděla jak se na ní dívám,
"Zdáš se být překvapená. Nejspíš nemáš moc zkušeností s uznáním že?"
"No to nemám. Je to divné, " pousmála jsem se a nezkoumala jestli si všimne ostrých špičáků.
Něco ve výrazu její tváře mě ujistilo, že je jí naprosto jedno jak vypadám.
Sedla si ke mě na zem a u vzala mě za ruku. Citlivými prsty přejela po hojící se ráně na předloktí.
Ani mi nedošlo, že se rána po mých vlastních zubech už zajizvuje.
"Jak dlouho tu jsem?"
"Skoro deset východů. Myslela jsem že nepřežiješ, Bylo skoro pozdě, když jsi ke mě přišla. Ten jed je pomalý, ale jeho účinky jsou takřka vždy zničující. Popravdě, myslela jsem, že tě tu najdu už mrtvou. Ale zdá se, že máš tuhý kořínek," prsty se nepřítomně probírala mým kožichem.
Aniž bych tomu dokázala zabránit, zavrněla jsem.
Poplašeně stáhla ruku.
"Promiň, nevím co dělám."
"V pořádku. O nic nejde," uklidňovala jsem jí.
"Musíš být unavená, nechám tě odpočívat," nervózně mi upravila pokrývku.
Vzepřela jsem se na lokti a jemně jí pohladila po tváři
"Jak se jmenuješ?"
"Milore ..."
"Nechceš tu zůstat se mnou?"
"To ... to ... není dobrý nápad ... já ..."
"Pšššt ... " zajela jsem jí rukou do vlasů a stáhla jí k sobě ...

Ráno jsem se probudila s nejasným pocitem ztráty. Zašátrala jsem rukou vedle sebe. Byla pryč, stejně jako byl pryč včerejší večer. Takže jsem byla jen "experiment"?
Dobrá. Tak tedy půjdu domů.
Opatrně jsem se pokusila vstát. Nebyl to problém.
Oblékla jsem se a posbírala si věci.
Rozhrnula jsem stanové plátno a vyšla ven.
¨
Milore stála u svého stánku a obsluhovala zákazníka.
Střelila po mě provinilým pohledem a dál se věnovala prodeji.
"Jak chceš," pomyslela jsem si a vydala se ven z města k přístavu.
Doběhla mě u brány.
"Já ... nevím jak se to se včera stalo... nechtěla jsem ... neměla jsem ... "
"Nech to být Milor, nemá cenu řešit něco, co řešení nemá. Jedu do Skyrimu, domů. Třeba se ještě někdy uvidíme?"
"Vrátíš se ?"
Zamyšleně jsem na ní hleděla, její výraz se nedal vysvětlit jinak ...
"Ne už se sem nevrátím. Nemusíš se bát, že bych ještě někdy příště ... Ne, už mě neuvidíš."
Nechala jsem jí stát v bráně města, které už nikdy víc neuvidím.
Severní panna stále kotvila u mola.
Vstoupila jsem na palubu.
"Takže se vracíme zpět, Drakorozená?"
"Ano kapitáne, vrátíme se domů."




SKYRIM... OPĚT DOMA

Solstheim pomalu mizel v mlze za mými zády, stejně tak jako Milora.
Nenech nikde svoje srdce, zní jedna hlavních pouček Khajiit, ale já neměla srdce, takže jsem ho nemohla nikde nechat.

Skyrim mě přivítal jako obvykle sněhovou vánicí.
Větrný Žleb byl stejně ponurý, jako když jsem odjížděla. Tohle město mi nikdy k srdci nepřiroste.
Věděla, jsem, že bych se měla hlásit v Hrotgharu u Šedovousích, ale všechno mě táhlo do Bílého Průsmyku. Do Jorrvaskru.
I když jsem naprosto netušila, co mě tam čeká, musela jsem tam jet.
Koupila jsem si koně a vyrazila na cestu.

Snažila jsem se dojet k městu za tmy.
Dorazila jsem tam kolem půlnoci.
Věděla jsem, že na severní straně města jsou hradby trochu rozsypané, přesně tak aby to stačilo šikovné Kočce k tomu, aby se přes ně nepozorovaně dostala do města.
Když jsem seskakovala z vršku hradeb do měkké trávy za nimi, probleskla mi hlavou vzpomínka na ty noci, kdy jsme se tudy vraceli do Jorrvaskru s Vilkasem.

Pohybovala jsem se tichou nocí jako stín. Jorrvaskr tonul ve tmě stejně jako zbytek města.
Viděla jsem jen pomalu se pohybující světla loučí, jenž přesně mapovaly pohyb strážných, hlídkujících v ulicích.
Přejela jsem drápem po okně a našla drobný vryp, který mě navedl ke skrytému mechanizmu, otvírajícímu okno mého pokoje zvenku.
Potichu jsem vklouzla do pokoje.
Opatrně jsem se proplížila místností až k lůžku u zdi.
Z pod pokrývky vylézaly světlé vlásky.
Sklonila jsem se nad postelí, měla jsem v úmyslu jí jen zkontrolovat a zas zmizet.
Jenže v ten okamžik mi něco skočilo na záda a začalo mě to tlouci drobnými pěstičkami.
A taky to spustilo úžasný povyk.
Veškerá moje snaha navštívit Jorrvaskr nepozorovaně tím vzala za své.
Zaslechla jsem jak se v chodbě začali pohybovat lidé. Ozvaly se rázné rozkazy a mě bylo jasné, že za pár okamžiků tu bude polovina Družiníků.
Sáhla jsem dozadu a popadla toho šotka za košili. Stáhla jsem to ze sebe a podívala se na to.
V pěsti jsem držela malé děvče. Stále křičela a stále se snažila mě zasáhnout.
Dveře pokoje se rozletěly, jak do nich vrazil Farkas následovaný Aelou, oba měli v rukou obnažené meče.
Světlo čadících pochodních z chodby ozářilo pokoj.
To štěně se se mnou stále pralo.
Zrzavé vlásky se rozsvítily v záři plamenů a zelené oči svítili odhodláním mě zlikvidovat.
"Tosco, co to zas děláš ?" ozvalo se z postele ospalým hláskem.
Bond hlavička vyklouzla z pod pokrývky...
"Mamíííí, " výkřik jako by zastavil čas.
Vrhla se mi kolem krku.
"Moiro?" Farkasův hlas zněl překvapeně a potěšeně.
"Mami?" vykviklo to štěně v mé ruce a přestalo se pokoušet mě zabít.
Sylwana mě pustila a začala tahat to druhé děvče za košilku,
"Nech toho Tosco, to je máma."
"Máma? To není! To je nějaká ... " nemohla najít správné slovo. Pustila jsem jí opatrně na zem.
Běžela se schovat za Farkase.
Odevzdaně jsem se posadila na postel.
Sylwana mi okamžitě vlezla na klín a uvelebila se v mém náručí.
"Zatkneš mě Farkasi?"
"Zbláznila ses?? Jarl ví všechno co se stalo. Žádné obvinění proti tobě nebylo vzneseno. Nikdo ti nic neudělá. Všichni vědí co se stalo na Solstheimu, všichni už vědí kdo jsi. Všichni jsme doufali, že se vrátíš domů."
Dívala jsem se nejspíš hodně divně. Farkas i Aela se rozesmáli. Meče už dávno měly schované zpět v pochvách. Ostatní, kteří dorazili později, mě pozdravili a vrátili se zpět do svých postelí.
Bezmyšlenkovitě jsem hladila Sylwanu po vláscích a přitom sledovala děvče, které se schovávalo za Farkasem.
"Děláš tady z toho útulek pro štěňata, Farkasi?"
Zrzavej šotek vykoukl zpoza Farkasových zad :
"Nejsem štěně!"
"Ehm, ne to nedělám, jen jsem myslel, že by se Sylwaně hodila společnost."
"Mám Toscu ráda mami, nezlob se na ní. Ona mě jen hlídá."
Koukala jsem na to štěně, něco na ní, mi bylo známé.
Kdyby měla modré oči místo zelených ...
Střelila jsem pohledem po Farkasovi, byla mu podobná, hodně, ale jeho rozhodně nebyla.
"Tosco pojď sem, " přikázala Sylwana a Tosca jí opravdu poslechla.
Přistoupila až k nám.
"Tohle je mamka, Tosco. Nesmíš jí zlobit."
Musela jsem se usmát, jak se ta malá tvářila.
"Jestli nechceš abych byla tvoje maminka já se zlobit nebudu. Nejspíš máš někde svojí maminku?"
Zavrtěla hlavou.
"Její matka zemřela, " vysvětlil tiše Farkas. Aela už dávno odešla.
"Je tvoje?"
"Ano," to vteřinové zaváhání mi dalo za pravdu.
Přikývla jsem a Farkas opustil pokoj.
"Tak co Tosco? Budeme kamarádky?"
"Nemůže být tvoje kamarádka. Je to moje sestřička, takže budeš její mamka."
"Sylwano koukám, že za tu chvíli co jsem tu nebyla je z tebe velitel. Myslíš že můžeš každému řídit život?"
"Každému ne, " usmála se na mě ta blond uličnice, " nebo je to problém ? Tosca? Nechceš další dceru?"
"Myslím, že to nezáleží na mě Sylwi. A nejspíš ani na tobě."
Tosca lítala pohledem ze mě na Sylwanu a zpět.
Svraštělé čelíčko a zkousnutý dolní ret svědčili o tom, že usilovně přemýšlí.
V tom výrazu jsem Vilkase viděla ještě zřetelněji. Divné bylo, že mi to vůbec nevadilo. Spíš naopak. Byla jsem víc než ochotná přijmout jí za svou dceru.
Nakonec ke mě přistoupila a váhavě mě uchopila za ruku.
"Dobře holky, ale teď půjdeme spát co vy na to?"
Sylwana se jen skulila zpět do postele a udělala místo i pro nás.
Tosca se k ní stulila. Mezitím co jsem se chystala do postele obě znovu usnuly.
Konečně jsem měla čas si je prohlédnout.
Sylwanu jsem posledně viděla jen letmo. Bylo jí tak pět let, blond vlasy a modré oči.
Tosca byla očividně starší , kolem sedmi let, zrzavá a zelenooká. Po svém otci velmi ochranitelská.
Povzdechla jsem si.
Před nedávnem jsem neměla nic, teď mám na starosti tyhle dvě cácorky. Budu muset vytáhnout svoje úspory, ale co, stejně jsem chtěla koupit dům.
Vlezla jsem si nim do postele. Přendala jsem Toscu na druhou stranu abych ležela mezi nimi.
V polospánku se ke mě obě přimáčkly, každá z jedné strany.
Po dlouhé době jsem usínala v klidu a spala bezesným spánkem. Byla jsem doma.


A někde mimo prostor a čas se kolo osudu zase rozběhlo.




ZNOVU DO PRÁCE

Ráno jsem se probudila s prvními paprsky slunce.
Tosca mi ležela na pravé paži, která pomalu dřevěněla a blaženě chrupala. Sylwana ležela z druhé strany přitisknutá k mému boku.
Sice to bylo v podstatě příjemné, ale musela jsem vstát.
Pomaloučku jsem se z pod nich vysoukala a šla spáchat ranní „hyenu“.
Když jsme se vrátila našla jsem je bok po boku zachumlané ve vyhřáté pokrývce. Hodila jsem na postel ještě další kožešinu, kterou jsem v noci nejspíš skopla, protože mi bylo horko, a vydala se do jídelny kouknout, jestli tam nenajdu něco k jídlu.
V žaludku mi už kručelo obstojně. Však jsem toho také v poslední době moc nesnědla.

Kuchařka se na mě vcelku mile usmála a na mou otázku ohledně snídaně mi začala na stůl nosit co měla.
Horká polévka s kusem voňavého chleba byla jen začátek.
Myslela jsem, že když uvidí co všechno jsem schopná spořádat, bude se zlobit, ale vypadalo to, že jí to naopak těší.
Když jsem jí vracela prázdné talíře a děkovala za chutnou snídani, zdála se být velmi spokojená.
Říkala, že má radost, že konečně někdo ocení její umění. Prý se tu moc vděku nedočkala zatím. Každý jen spořádá svou porci a zmizí zas někam pryč.
S plným břichem se život zdál být o hodně lepší.
Když mi donesla pohár medoviny odmítla jsem.
Nechuť k čemukoliv co by otupovalo moje smysly mi zůstala.
Vyšla jsem ven z domu a posadila se na kamenné schody. Slunce začalo hřát a já měla pocit, že by věci mohly být v pořádku.
Do chvíle než se přede mnou zastavil udýchaný posel.
V ten okamžik, jako by slunce zašlo. Svět potemněl a vychladl.
Všechno, co se zdálo být dobré a světlé, bylo pryč.
Převzala jsem dopis a zlomila pečeť.
Jasně, to jsem mohla čekat.

Když mě tam našel Farkas, neměla jsem náladu vůbec na nic.
"Koukám, že se hřeješ na sluníčku. Je ti dobře?"
Pohlédla jsem na něj.
"Takže není. Co se děje?"
Podala jsem mu dopis.
"Aha, máš zase odjet. Zase Hrotghar."
"Jo, nemám tu cestu ráda."
"Vím," jediným slovem dokázal shrnout měsíce mého minulého života.
Vytáhla jsem měšec, který jsem si vyzvedla z truhly v pokoji.
Když jsem mu ho podala, zvedl udiveně obočí.
"Kup nějakej barák tady v Průsmyku. Myslím, že jeden kousek od brány je volnej. Nechceme dělat z Jorrvaskru dětskej útulek. Mělo by to stačit na dům i na nějaký vybavení, zbytek dořešíme později. Jo a bude potřeba sehnat někoho na hlídání. Je mi jasný, že je nemůžeš hlídat pořád."
"Nedělá mi problém se o ně postarat, ale jistě máš pravdu, že potřebují i jinej pohled na svět, než jen přes meč a štít."
Ušklíbla jsem se.
"Mě to neuškodilo. Je to dobrá škola. A na rozdíl ode mne nemají otce, kterej se je chystá zabít."
Pohled, který po mě hodil, mě ujistil, že můj otec, pokud by byl živ, by nejspíš měl dost problém.
"Kouknu se po nějaké chůvě. Určitě se nějaká dobrá duše najde, která bude ochotná se starat o ty dvě. Ale nejspíš z nich brzy zešediví."
"Ale? To je to s nima tak hrozný?"
"No nevím jestli hrozný. Tosca by nejraději strávila celý den na cvičišti. Má výjimečný cit pro meč, ještě jsem neviděl takhle malý dítě, zacházet s mečem jako to dělá ona. Jako by se narodila s mečem v ruce. A Sylwana zase dokáže celý den zpívat. Myslím, že i skládá vlastní melodie. Jednou jsem jí slyšel zpívat něco o tobě. Neslyšel jsem to celé a ona odmítá mi to znovu zazpívat."
"Zdá se, že o nich víš hodně. Rozhodně víc než já. Nevím jestli budu dobrá matka."
"No až s nimi strávíš tolik času jako já tak to budeš vědět taky. A myslím, že z tebe bude fajn matka."
Zněl zvláštně. Pozorně jsem si ho prohlížela.
"Jestli chceš můžeš se nastěhovat do domu s holkama, než se vrátím," řekla jsem ledabyle a sledovala jak se bude tvářit.
V očích mu probleskla radost.
"No já nevím, ale na začátek asi jo. Než si zvyknou na jiného člověka u sebe," hodně se snažil.
Rozesmála jsem se.
"Nějak ti přirostly k srdci, že?"
Povzdechl si :
"Je to hodně vidět? Neumím si už bez nich představit život. Už ani nedělám zakázky," mávl rukou :
"peněz je dost a i kdyby ne, dokážu vydělat dost, když by bylo potřeba."
"Peníze nejsou problém, to neřeš. Jestli budeš chtít, tak ten barák je myslím dost velkej pro nás všechny."
"Takže by ti to nevadilo?"
"Blázníš? Proč by mi to mělo vadit? Alespoň budu mít jistotu, že jsou v bezpečí. Tobě věřím."
"Dobrá, koupím to a přestěhuju nás."
"Nezapomeň taky na moje věci. Moc jich nemám, ale to co mám je pro mě důležité. Všechno naskládám do té velké truhly, abys s tím neměl moc práce."
"Dobrá. Když chceš odjet?"
"Asi ještě dnes. Opravdu se mi tam nechce, takže čím dříve to budu mít za sebou tím lépe."
"Dojdeš se doufám, alespoň rozloučit s holkama. Seženu ti zatím koně."
"Jasně, že dojdu a koně nesháněj. Poradím si."
Zvedla jsem se a vydala se zpět do domu.
Jediná dobrá věc na mé temné stránce byla ta, že jsem si teď mnohem lépe rozuměla s magií, nepotřebovala jsem koně na to, abych se dokázala pohybovat z místa na místo.
Holky ještě stále spaly.
Oblékla jsme se do cestovního a sbalila sotva vybalenou tornu.
Sedla jsem si na bobek u postele a pošimrala Sylwanu na nose.
Otevřela ty svoje modrý kukadla a zívla.
"Už je snídaně?"
"Ne jestli máš hlad, dojdi si do jídelny sama."
"Ale Farkas nám snídani nosí sem," zakňučela Tosca a protáhla se.
"Koukám, že jste pěkně rozmazlený slečinky. Tak aby bylo jasno. Musím odjet pryč ..."
"Neee, vždyť ses sotva vrátila, " fňukala Sylwana.
"Vrátím se za pár dní, slibuju. Ale než se vrátím tak Farkas koupí dům a přestěhujete se."
"Všichni?" zajímala se Tosca.
"Ano všichni tři. A Farkas sežene nějakou chůvu co se o vás postará nežli se vrátím."
"Tss nepotřebujeme chůvu, " zavrčela Tosca.
"Umíš vařit? Nebo myslíš, že bude vařit Farkas?"
To jí umlčelo.
"Tak vidíš, potřebujete aby se o vás někdo postaral než se vrátím. Nebude to na dlouho. Jen si něco vyřídím a za pár dní jsem zpět."

Políbila jsme obě na čelo a vydala se na cestu.

Kdybych věděla co mě čeká, nejspíš bych tak optimistická nebyla.
Upravil/a Moira dne 05.08.2017 13:00
 
EldeR
Lepší se zpožděním, než nikdy.... to by mě rozhodně mrzelo Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
děkuji Smile a když už jsem zas tady tak něco na čtení... je to zase takové holčičí no, občas mě to prostě chytne, slibuju, že se to zas za chvíli vrátí zpátky k zabíjení Grin




HROTGHAR

Jak jsem říkala, tak jsem díky své probuzené a znovu potlačené temné stránce, získala trochu jiný přístup k magii. Už mi nebyla tak cizí a díky tomu jsem neměla problémy dělat cestovní portály.
Popravdě ani jsem nepřemýšlela nad tím, že mě to nemusel nikdo učit.
Jen pár přečtených knih, co jsem našla na cestách. No a pár lekcí od Nelotha, to jsem zapomněla. Vlastně jsem celý Solstheim vytěsnila někam na okraj své paměti.
Ostatně, kdo by měl zájem na tom pamatovat si, že skoro selhal, že jo ?
Občas se mi před očima objevovaly střípky toho co jsem v Apokryfě udělala.
Ne, problém nebyl v tom, že jsem někoho zabila. To bych se musela zbláznit, poslala jsem do Zapomnění, nebo zavřela do kamenů, hodně duší. Problém byla ta naprostá absence jakýchkoliv pocitů. Roztříštila jsem Miraakovi hlavu s takových chladem, že se toho sama děsím. A ten děs mě nutí držet tu bestii pod neustálým dohledem.
Vyloupla jsem se z portálu kousek od brány kláštera.

Jsem zvědavá co po mě zas budou chtít. Třeba se to moje "poslání" konečně někam hne. Zatím jsme se nikam moc neposunuli. Pokud vím tak Alduin stále vesele lítá a probouzí další draky. A jelikož opravdu nemohu být u každého zabitého draka, má stále koho oživovat.
Podle toho co jsem slyšela v Průsmyku, nebyl to tak velký problém draka zabít, ale když jeho duše zůstane volně ...

Ani jsem nemusela sáhnout na klepadlo. Brána se sama otevřela.
Vstoupila jsem jsem do tmavého prostoru a vzpomínky udeřily plnou silou.
Neúspěšné cvičení ... Družiníci ... vlčí duch ...

Zablokovala jsem svou mysl.

Angier stál uprostřed vstupního sálu a zjevně mě očekával.
"Jsem rád, že jsi se dostavila Drakorozená."
"Vynech formality a raději mi řekni proč jsem tu tentokrát."
"Náš představený si žádá tvojí přítomnost."
To byla novinka.
"No minule jsem mu nestála za námahu."
"Není vhodné se o něm vyjadřovat takto neuctivě, ale máš pravdu. Když jsi tu byla naposledy nebylo příliš zřejmé jestli se osvědčíš."
"Aha, a teď už jsem se osvědčila?"
"Prošla jsi Apokryfou," lakonická odpověď dávala tušit, že ne všechno se mu líbí.
"No to jsem prošla, a o co jde?"
"Umíš řev, co krotí draky ... "
"Ano to umím a co s tím?"
"Představený si myslí, že již jsi připravená na další zkoušku."
"Dobrá tak co mám udělat?"
"Naučíš se další Řev a pokud budeš dostatečně schopná vystoupíš na vrcholek hory nad klášterem, který se nazývá Jícen světa. Co bude dál už nevím."
"Váš představený tam bude také?"
"On je tam stále, je to jeho místo k rozjímání a meditaci. Jestli tam vystoupáš sám tě vyhledá."
"Dobře. Tak se do toho dáme ne?"

Jak to s takovým učením vypadá už víte. Prostě to na mě zařve a já to vstřebám.

Když bylo po všem vyvedl mě na zadní nádvoří a ukázal na bránu, kterou se dostanu na stezku nahoru.
Ten Řev mi měl čistit cestu. Přišlo mi to směšné, ale jen do chvíle než jsem prošla branou.
Na stezce se do mě opřel takový mráz, že jsem nemohla dýchat, mrazivý vichr mi rval dech
z plic. Srazilo mě to na kolena, skoro jsem nestihla ten Řev použít.
Dračí magie vyčistila prostor kolem mne, zastavila vichr a já mohla volně dýchat.
Když jsem se trochu oklepala vyrazila jsem dál. Pokaždé, když se mi zdálo, že se blížím k dalšímu místu, kde bude mrznout, zařvala jsem. Možná, že jsem trochu přecitlivělá a používala jsem to častěji než bylo nutné, ale už jsem nechtěla znovu zažít ten pocit, že umrzám.
Díky Řevu jsem od sebe držela ledový vichr a šlapání ve sněhu už mi tolik nevadí, takže jsem na vrcholek vystoupala docela rychle.

Po té co jsem dorazila nahoru začala jsem se rozhlížet po tom kdo si mě sem pozval.
Nikde jsem nikoho neviděla, všude jen samé skály a šutry.
Už jsem se začala otáčet, že odejdu, když se jedna skála po mé levici začala hýbat.
Odskočila jsem a hmátla po kladivu.

"Takže ty jsi nový Dovakhiin," zaznělo z té skály syčivě a mě došlo, že je to drak.
Byl to největší drak jakého jsem kdy viděla, nejspíš větší než Alduin.
Pustila jsem rukojeť kladiva. Pokud se tenhle drak rozhodne mě zabít nejspíš s tím nic nesvedu.
Ale nezdálo se, že by mi chtěl ublížit. Naklonil hlavu na stranu a pozorně si mě prohlížel.
"Jsem Paarthurnax, jsem představený řádu Šedovousých. A tvé jméno?"
"Jmenuju se M´Joira. Ale tady mi říkají Moira."
"Cítím z tebe něco co neumím určit. Nejsi jen to čím se zdáš navenek."
"Nevím o čem mluvíš."
"Jistě, nevíš, ještě to nevíš. .... Ale je neslušné nepozdravit se navzájem. Umíš dost z našeho jazyka abys mě uměla pozdravit."
"Všechno co znám z tvého jazyka je na útočení. Nevím jak tě po vašem pozdravit."
"Tak ti to ukážu," řekl a zařval na mě "YOL"
Trochu to se mnou škublo, když mě obklopily plameny.
"To je pozdrav?"
"No pro tebe to možná může být trochu nepříjemné, ale pro nás to moc neznamená. Ale jak vidím pořídila sis obleček z dračích kostí a šupin, takže tě to zas tak moc nebolí. Teď si na řadě ty. "
Zamyslela jsem se, které slovo bude nejlepší.
"FUS," všimla jsem si, že to s ním maličko škublo.
"Hmm, Síla, dobré slovo, zdá se že mu dáváš přednost, máš dobrou výslovnost. Ale myslím,
že je v tobě víc. Ale na to budeš muset přijít sama, snad na to přijdeš včas."
"Díky, ale mohli bychom se pohnout z místa? Proč si se mnou chtěl mluvit?"
"Blíží se čas, kdy se budeš muset postavit Alduinovi. Probouzí stále víc draků a je stále agresivnější."
"Budeš se stavět proti vlastnímu druhu?"
"Alduin je něco jiného než obyčejný drak. Je to Požírač světů, po něm nezbude z Nirnu nic.
Ani lidé ani draci. I když, třeba to tak má být? Třeba si svět nezaslouží zachránit, třeba je to koloběh, který narušíme tím, že se pokusíme Alduina zabít? Kdo ví."
"No myslím, že se mi tenhle svět líbí, takže udělám vše co bude v mých silách abych ho zachránila."
"Dobře. Na to abys porazila Alduina potřebuješ Drakobijný řev."
"Kde ho seženu? Nemůžeš mi ho dát ty?"
"Tady ho nikde neseženeš. A já ti ho říci nemůžu, protože ho neumím."
Nevěřícně jsem na něj pohlédla.
"Neumíš ? Něco, co je v tvém jazyce neumíš ?"
"Je to Řev, který vymysleli Jazykové. A já ho ani nemohu použít."
"Jazykové?"
"Něco jako bratři Šedovousí, lidé, kteří byli schopni se naučit Magii dračích slov. Když se naposled Alduin objevil porazili ho právě tím to Řevem. I když vlastně ... neporazili. Poslali ho do časového víru a proto se teď objevil. Poslali ho do budoucnosti. "
"Bezva, takže v minulosti měl někdo možnost tu bestii zabít, ale on jí jen poslal do budoucnosti, abychom se tady o ní postarali my. Škoda, že se s nimi nemůžu setkat. Nejspíš bych jim to vysvětlila ručně."
"Nesuď je tak přísně, udělali co bylo v jejich silách aby zachránili Nirn. Teď je prostě jen řada na tobě. Oni tenkrát požádali o pomoc Miraaka, nechceš být jako on, že ne?"
"Nepomohl jim? Ne taková opravdu být nechci. Mora ho ovládl. U mě to zkusil taky, ale podařilo
se mi odolat. " Už jsem mu neřekla že to bylo jen díky dětskému hlásku, co se v pravou chvíli ozval v mém omámením mozku.
"Jazykové poslali Alduina do budoucnosti pomocí Svitku předků, ten musíš najít a přečíst tady na Jícnu světa, je tu časová trhlina, kvůli které tu vlastně už "věky" sedím."
"No a kde takovou věc seženu?"
"Poslední informace, které o něm mám, mluví o zřícenině Alftandu, který se nachází jihozápadně od Ledohradu. Pod ní by měly být Dwemerské ruiny a tam by to někde mělo být."
Zamyslela jsem se, pro ledohradské mágy jsme pár úkolů s Vilkasem dělali.
"Tam jsem myslím byla, někdo tam odtud po mě něco chtěl. Jo už vím, ten bláznivej vědec co chtěl vzorky krve všech Merrů aby z nich namíchal náhražku krve Dwemerů a otevřel tu zatracenou kouli co zkoumal. Pak mě poslal do těch ruin, abych mu tam do té koule zkopírovala dwemerskou knihovnu. Nabíjelo se to v takovém divným mechanizmu, kterej se po uložení knihovny otevřel a tam bylo tohle."
Shodila jsem ze zad batoh, často si říkám, že to sebou tahám zbytečně, ale občas nastane podobný okamžik a něco z toho bordelu se hodí, a vytáhla jsem dlouhé bílé pouzdro.
"Ach, zdá že jsi o krok napřed. Ano to je ono."
"Takže stačí když to tady někde přečtu a budeme vědět víc?"
"Jestli se na to cítíš?"
"Co se může stát?"
"Myslím, že nic. Mělo by to ukázat minulost. Ten okamžik, kdy byl svitek použit k zastavení Alduina. Ale mělo by být slyšet ten Řev a jak víš tobě stačí ho jen slyšet a naučíš se ho."
"Tak se do toho pustíme, ať to máme z krku."
"Musíš jít přesně tam kde je trhlina v čase a tam to přečíst. Je to tamhle kousek od nás, vidíš? Tam co se tak podivně chvěje vzduch."
Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval a všimla jsem si toho co popisoval. V jednom místě se vzduch chvěl jak kdyby tam odněkud vyvěral horký vzduch. Nechala jsem batoh ležet u Paarthurnaxe a jen se svitkem v ruce jsem se vydala k místu, kde jsem ho měla přečíst.
Postavila jsem se těsně k trhlině a rozvinula svitek.
Jak jsem začala číst, vzduch kolem mě se začal chvět jak se trhlina rozšířila.
Bylo to jako v Knize, zase jsem vstoupila do jiného světa, ale tentokrát jen jako divák.
Viděla jsem jak Alduin bojuje se třemi bojovníky.
Dva z nich používal zbraně a třetí jen magii.


..."Hakone, dávej pozor"
"Snažím se Felldire, ale je moc silnej!"
"Musíme ten Řev použít všichni naráz, jinak to nezvládneme!"
"JOOR ZAH FRUL ..."
"Nestačí to, nedokážeme ho dostat na zem! Gormlaith !! Sestro !! Nééé! "
"Použiju ten svitek, než nás pobije všechny! Hakone uhni! "

Ten co používal kouzla, Felldir, rozbalil svitek, který jsem teď držela v rukou já a začal číst. Kousek od draka se otevřel portál, Alduina pohltil vzniklý vír a mrštil jím do trhliny v čase.
Felldir se otočil a já měla pocit jako by se díval přes věky na mě.
Nedávalo to smysl, ale vypadalo to jako by usmál koutkem úst :
"Příště to zvládnem."
Šok z poznání mnou škubl tak, že jsem pustila svitek. Vize skončila.

Nestačila jsem se úplně vzpamatovat, když nade mnou zasvištěla černá křídla a Paarthurnax varovně zařval. Zastínil mě vlastním tělem před plamennou hradbou, která se na mě zřítila svrchu.
"Alduin! Doufám, že máš ten Řev."
Odrazil se od skály, na které seděl a jediným máchnutím obrovských křídel se vznesl, aby zaútočil na Alduina.
Kdyby nehrozilo reálné nebezpečí, že Alduin zničí svět, mohla to být úchvatná podívaná.
Jeden šedej jak kámen, druhej černej jak noc, stoupali v obrovských spirálách stále výš, ve snaze dostat se do výhodnější pozice k útoku.
Když už to vypadalo, že výš to nepůjde, složil Alduin křídla a začal padat k zemi jako kámen.
Paarthurnax ho napodobil a tak se řítili k zemi bok po boku. I při svém pádu byli schopní na sebe chrlit plameny.
Došlo mi, že Paarthurnax cíleně posílá plameny tak, aby Alduin při svých úhybných manévrech letěl přesně na mě.
Nechtělo se mi do toho, ale nebylo zbytí.
Soustředila jsem na slova vypálená v mém mozku a nadechla se.
Paarthurnax náhle prudce roztáhl křídla a ostrou zatáčkou se dostal mimo můj dosah.
" JOOR ZAH FRUL"
Řev zasáhl Alduina plnou silou. Viděla jsem jak jeho tělo ochablo a padal bez vlády k zemi.
Bohužel než dopadl na zem, kouzlo pominulo a byl opět volný.
Strhla jsem ze zad luk a trefila ho alespoň šípem.
Paarthurnax se už v další otočce vracel a chrlil oheň.
Alduin mě nechal na pokoji a obrátil se proti němu.
Zaklesli do sebe pařáty a prudkým máváním křídel se pokoušeli jeden druhého strnout k zemi.
A znovu se náhle Paarthurnax od Alduina oddělil a udělal mi tím místo k použití Řevu.
Zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem použila všechno co jsem mohla.
Alduin padl k zemi.
Paarthurnax dosedl vedle něj a zaplavil ho plamenem.
Když přestal řvát, přiběhla jsem z druhé strany a vší silou udeřila.
Alduin zařval a vzepjal se proti kouzlu, kterého poutalo. A opět se mu to podařilo.
Přes poranění křídla vzlétl.
"Nejsi dost silná, nikdy nebudeš !! Až se potkáme příště, už nebudeš moci mít Dávného s sebou a zemřeš. Nirn bude můj !!! "
Otevřel nějaký portál a zmizel.
Tlaková vlna mě srazila na zem.
Zvedala jsem se otřeseně ze země. Paarthurnax opatrně dosedl vedle mě.
"Co to říkal? Co znamená Dávný?"
"Dávný ... no tak draci pojmenovávají ty, kteří nikdy nezemřeli. Nikdy jsem nezemřel, takže mě nikdy nikdo nemusel oživovat nekromancií. Moje paměť díky tomu sahá až do dob, kdy se rodil Nirn..."
"Hmm ... to je asi dobrý co ?"
Neurazil se, hodil po mě pohledem a pokračoval:
"... no a jediné místo kam tě nemohu doprovázet je Sovngard."
"Bezva, takže ten zmetek se schová na místě kam nemůžu ani já ani ty. Tak to tedy nevím jak mě chce zabít ?"
"Myslím, že existuje možnost dostat tam. Mám za to, že někde poblíž vchodu do Sovngardu má Alduin hnízdo. Jistě tam najdeš možnost dostat se do Hall of Valor."
"A ty víš kde to je ? Můžeš mě tam dostat?"
"Ano vím, kde to je, ale "dostat tě tam" jak říkáš, to nemohu. Neopustím tohle místo."
"No tak dobře a poradíš alespoň jak se tam dostanu?"
"Vím kdo přesně ví jak se tam dostat. A jestli jsi dost schopná tak tě tam i odnese."
Tázavě jsem na něj pohlédla.
"Dám ti jméno draka. Přivoláš ho."
"Draka?? Co budu u všech Daeder dělat s drakem??"
Pohled, kterým po mě střelil byl velmi zvláštní.
"V Bílém průsmyku si byla, že?"
"Joo ... jasně že jo."
"A o Dračí síni jsi už něco slyšela?"
"Jo, nějaký povídačky, že tam někdy prej měli nějakýho draka chycenýho."
"Nějakého draka?? Nějakého??? Grrrr...."
Teď už naštvaně vypadal. Rozhodila jsem rukama:
"Všiml sis, že jsem Khajiit, že jo??"
Vypustil z nozder oblak dýmu:
"Ano, omlouvám se. Nedošlo mi to."
"Tak to jsi jeden z mála, " utrousila jsem.
"Dobrá ... byl tam chycen Numinex. Údajně ho přemohl Olaf jednooký, popravdě si spíš myslím, že se na tom společně dohodli. Pochybuji, že by se Dávný nechal chytit člověkem. Ale co je důležité pro tebe ... Dračí síň může sloužit jako past. Je postavena a vybavena tak, že dokáže znehybnit a udržet draka. Ty ho jen zavoláš a až přiletí nalákáš ho na sebe dovnitř pasti. Když bude potřeba použiješ Drakobijný řev."
Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou :
"To se mi nezdá jako moc dobrej plán."
"Máš lepší?"
Rozmrzele jsem nakrčila čenich.
"Ne, nemám."
"Tak teď čti ..." otočil se ke zdi co měl za sebou a něco na ní zašeptal.
Objevily se tam runy a zeď "mi začala zpívat".
" OD AH WIING "
"Když tohle použiješ přiletí drak. Není to zrovna mazlík, je to jeden z Alduinových společníků. Až se budeš snažit ho zvládnout buď opatrná, jestli ho nepřesvědčíš o tom, že máš šanci vyhrát nepodvolí se ti."
"No tak budeme oba doufat, že budu mít co, mu nabídnout odměnou za tu službičku."
Posbírala jsem si věci.
Kupodivu ten zvláštní svitek, co mi vypadl z ruky, když mi došlo, kdo se mnou v hlavě mluví, už jsem nenašla.
Paarthurnax se zase usadil na svém místě.
"Jestli zvítězíš, ještě se uvidíme. Jestli ne ... tak konečně zemřu i já."
Nevím proč, ale sklonila jsem před ním hlavu,
"Buď pozdraven a ráda tě znovu uvidím."

Mávnutím ruky jsem otevřela portál do Bílého průsmyku a vstoupila do něj.



FARKAS

Prošla jsem portálem a ocitla se před branou Bílého Průsmyku.
Chystala jsem se za jarlem, ale nejdřív jsem chtěla vidět holky.
Šla jsem se tedy podívat k tomu domu, o kterém jsem Farkasovi říkala.
Ani jsem k němu nedošla a bylo mi jasné, že ho koupil. Zápraží bylo zametené, v květináčích nové květiny, z komína se kouřilo a zpoza domu bylo slyšet dětské výskání.
Obešla jsem dům a na zahradě našla ty svoje dvě princezny.
No tedy princezny? Jedna jak druhá upatlané od bláta poletovaly kolem nějaké mladé ženy a dělaly při tom takový rámus, že mě ani neslyšely přicházet.
"No co je to tady za kravál, " houkla jsem na ně.
"Mamíííí, " zaznělo dvojhlasně a v dalším okamžiku jsem taky byla od bláta, jak se na mě ty dvě nalepily.
Zvedla jsem každou z nich jednou rukou a držela je od sebe.
"Tfuj co to je? Jsem tady nechala dvě hezký holčičky a najdu tady dva blátokraby."
Smály se tomu, pištěly a kroutily se jak háďata.
"Omlouvám se zemane, občas se jim nechce poslouchat," oslovení mladé ženy mě vyvedlo z konceptu.
"Zemane? To bude asi nějakej omyl."
"Ale není," ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se.
Málem mi z pusy vyletělo něco hodně neslušného.
Pomalu jsem postavila ty dvě šídla na zem.
Ve dveřích domu stál Farkas, oblečený jen v kožených kalhotách.
Zaregistroval můj pohled a chvíli to vypadalo, že zrudne.
"No moc nekoukej, raději se koukni na sebe."
Odtrhla jsem pohled od jeho vypracovaných svalů a koukla na sebe.
"A kruci, " moje krásné udržované brnění vypadalo jako bych právě prošla bažinou.
"Jo, to sem si říkal taky, když jsem došel domů."

Domů. Řekl to tak samozřejmě.
Ta žena mezitím chytla Sylwanu s Toscou a odváděla je do domu.
Když procházela kolem Farkase něžně se na něj usmála a něco mu pošeptala.

"Dojdu se někam dát do pořádku. Musím za jarlem."
Otočila jsem se na patě a odcházela.
"Počkej kam jdeš? Vždyť si sotva přišla ! Alespoň se pojď najíst."
"Nemám čas na rodinný setkání. Alduin nepočká."
Dřevěné schody zavrzaly jak po nich seběhl. Dohnal mě až u branky vedoucí na ulici.
"Co tě kruci kouslo?" Chytil mě za paži a prudce otočil k sobě.
"Nesahej na mě," zavrčela jsem.
"Nebo co? Poškrábeš mě? " prstem přejel po jizvě na tváři.
Jako by mi dal facku.
"To nebylo fér."
"Jo nebylo. Ale chci vědět co se děje."
"Co by? Nic, jen jsem chtěla vidět holky a teď musím zařídit věci kolem záchrany světa."
"Na to tě znám až moc dobře, abych ti tohle uvěřil. Byla jsi v pohodě, dokud ... ," viděla jsem jak si v duchu přehrává všechno co se stalo.
Pokusila jsem se mu vyškubnout, ale držel mě dost pevně. Musela bych mu ublížit, abych se mu vytrhla.
V očích mu náhle zasvitlo poznání a povzdychl si.
Strčil do mě a tím mě opřel o stěnu domu.
"Farkasi nenuť mě abych ti ublížila !"
"Myslím, že to risknu."
Nežli jsem stačila cokoliv udělat přitiskl se ke mě celým tělem.
"Co to děláš, budeš zas špinavej ..."
"Ty prostě nebudeš zticha, že jo," ušklíbl se a prostě mě začal líbat.
Když mě pustil podlamovaly se mi kolena, ale přesto jsem se pokusila mu dát facku.
"Co si to dovoluješ ??"
"Promiň myslel jsem, že to máš stejně. Jako bych nic neudělal."
Pustil mě. Chystal se odejít.
" A ta žena?"
"Jaká žena? Není žádná ... Jo ty myslíš Zaru?? "
"Jo, myslím tu co se stará o holky, " pitvořila jsem se po něm a pokoušela se dát nějak dohromady. Tohle bylo i na mě trochu moc.
"Ach jo, ženský," povzdychl si vrátil se ke mě zpátky, " Zara ..," líbl mě, " je ..." zas, "moje ségra," dokončil.
"No a já můžu zpátky do vany koukám, " mrkl na mě, "nejdeš se mnou?"

Ještě štěstí, že se Kočky neumějí červenat.




CO BY BYLO KDYBY...


Seděli jsme vykoupaní u stolu a jedli večeři od Zary.
Pobíhala kolem nás a brblala na nás, i když se pro sebe pořád uchichtávala.
"Jak si to přestavujete, musela se tu večeři třikrát ohřejvat ... Holky uložit sama do postelí ... "
"Zaro už toho nech, " snažil se jí zastavit Farkas, " už jsme to slyšeli. A omlouváme se."
"Zemanovi samozřejmě nic nevyčítám, určitě to byla tvoje vina," v hlase už nedokázala zakrýt veselí. Byla k nám otočená zády a měla jsem pocit, že kdyby mohla, tak se bude velice upřímně smát.
Farkas se na mě omluvně podíval,
"Neposlouchej jí, ona byla od malička divná. Povídala si s imaginárníma kamarádama a tak.
Třeba jednou ...."
"Okamžitě zmlkni, " vyjekla Zara a vrhla se na něj.
Dívala jsem se jak se sourozenecky perou a tiše jim to záviděla. Tohle jsem nikdy nezažila.
"Omlouvám se zemane, ale tomu se nedalo odolat. Alespoň už budu mít klid a nebudu muset poslouchat ty jeho řeči ... "
"To je v pořádku...," skočila jsem jí do řeči, "spíš mi vy dva vysvětlete ten vtip se zemanem."
Zvážněli.
"To není vtip. To je jarlův nápad. Dozvěděl se, že jsi novej Zvěstovatel Družiníků. A nesluší se aby Zvěstovatel neměl titul."
"A Kodlak byl taky zeman?"
"Ale jo byl, jen to nikde neříkal. Jo, to mi připomíná ..." vytáhl ze šuplete ve stole můj měšec,
"... tohle vracím. Půlka všeho byla zaplacená z městský kasy, takže jsme docela ušetřili."
Potěžkala jsem měšec.
"No to fakt moc tam nechybí. Ale necháme to tady Zaře ne ? Aby měla na živobytí."
Položila jsem měšec na stůl.
"Jo to by se hodilo, musím tady ještě pár věcí doladit. Třeba dovybavit pokoje holkám a něco ještě do vaší ložnice."
Protočila jsem oči a Farkas se rozchechtal.
"Dej už pokoj Zaro."
"Já jen, aby jste se tam cítili dobře," uchechtla se, "dej si na něj pozor, je to místní frajer, aby ti nezlomil srdce ..."
"Zaro," okřikl ji Farkas, ale už bylo pozdě.
Odstrčila jsem se od stolu tak prudce, že židle skončila u protější zdi.
"Moiro uklidni se, ona to nemyslela zle. Nic neví ..."
Vystřelila jsem z jídelny jak blesk, ještě jsem zaslechla jak se Zara vyděšeně ptá co se stalo.Chtěla jsem utéct do města, ale na chodbě jsem narazila na rozespalou Toscu, která šla do jídelny, protože měla žízeň. Díky tomu mě Farkas stačil zastavit. Zara si vzala na starost Toscu a Farkas mě odtáhl do ložnice. Před Toscou jsem se ním nehodlala prát.
Strčil mě do místnosti, zavřel a zůstal stát u dveří. Takže bez šance utéct.
"Uklidni se prosím. Zara nic neví o ... o dřívějšku. Nežila tady. Přivezl jsem jí z Jitřenky. Neměla se to jak dozvědět, s ... Vilkasem, už léta nemluví."
Udiveně jsem na něj pohlédla :
"Ale o to vůbec nejde."
"Aha takže teď jsem zase mimo já. O co tedy jde?"
Smutně jsem se ušklíbla.
"O srdce. Tedy když se to řekne takhle, tak to zní pěkně pitomě," povzdechla jsem si.
Rozhodil rukama : "Pořád se nechytám."
"Nemyslím si, že bych pro tebe byla ta pravá. Potřebuješ někoho kdo ti dá všechno. To já nemůžu.
Už ti nemám co dát ..."
"Já vás ženský nikdy nepochopím. Pocem, " natáhl se po mě a sevřel mě v tom svém medvědím obětí.
"Co kdyby si přestala přemejšlet o tom co bude v budoucnosti. Nevíme jestli se dožijeme příští zimy a ty budeš řešit vztahy. Nech na mě co mi stačí a co ne, jo?"
"Jen jsem chtěla být upřímná. Nemám ráda, když člověk neví na čem je."
"Ale já moc dobře vím na čem sem, " vrněl a strkal mě směrem k posteli.
"Helééé nejsi ty nějakej nenasytnej?"
"Néé to se ti jenom něco zdá. Já jsem naprosto neškodnej. Jsem jenom děsně utahanej, " předstíral že zívá, "potřebuju se pořádně vyspat."
Hodil mě na postel a najednou už nezíval.
Někdy v noci mě probudil dotek na tváři. Pootevřela jsem oči a přes řasy jsem viděla, že leží s podepřenou hlavou a kouká na mě. Hladil mě prstem po tváři a po uších a něco šeptal. Nerozuměla jsem všemu, jen když se ke mě naklonil, aby mě políbil.
" ... a miluju tě stejně, ať se ti to líbí nebo ne."
Nedala jsem na sobě znát, že jsem ho slyšela.
Opatrně mě objal a usnul. Za to já spát nemohla. Tohle jsem opravdu nepotřebovala.



Když mě ráno probudilo slunce, už u mě neležel. Protáhla jsem se. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté postele, ale už jsem to nemohla dál odkládat.
Našla jsem ho v jídelně nad plným talířem. Holky už tam taky seděly a štěbetaly.
"Ahoj mami, spalo se ti dobře? Zara říkala, že jsi musela spát u Farkase, protože jsme moc brzy usnuly, ale my jsme opravdu chtěli počkat. A nemačkali jste se tam moc? Farkas je moc velkej a postel má menší než my... "
Bezmocně jsem se podívala na Farkase se Zarou:
"Jak tohle dokážete vydržet?"
Oba se rozesmáli.
"Co vydržet mami?? Něco tě bolí? Nebo potřebuješ něco přinést? Dojdu ti proto ..."
Chytila jsem se za hlavu.
"Holky klid, nechte mamku najíst v klidu. Jestli jste dojedly tak šup, umejt a na zahradu. Zara potřebuje pomoct se zeleninou." Farkas zněl přísně.
"Achjo, " zahučely obě naráz a vyskočily od stolu.
"Neboj časem si zvykneš, ráno bývá nejhorší. Později se to už uklidní."
"No hlavně, že jsou tu šťastné."
"Ano to jsou, tady je jim líp než v Jorrvaskru. Akorát že Tosca po mě pořád chce postavit cvičnýho panáka aby mohla šermovat," znechuceně si odfrkl.
"Tak to je pravda, " přidala se Zara, která na mě od chvíle kdy jsem dorazila do jídelny nepromluvila a jen mě pečlivě sledovala, " a nemyslím, že je to pro děvče vhodné. Měla by spíš jít někam do školy, už je dost stará. Někam kde se naučí věci, co mají znát dívky."
"A co myslíš, že by měla taková dívka znát Zaro? " upřela jsem na ní pohled : "nemám ten pocit, že by Tosca, byla jako ostatní dívky jejího věku a s rodinou, kterou má, nejspíš ani nikdy nebude. Myslím, že jí necháme být takovou jaká je. A ještě ke všemu si nemyslím, že by se holkám líbilo, kdybychom je chtěli rozdělit."
"Taky si nemyslím, že by chtěly abychom je rozdělili. Nějak to zvládneme i takhle," Farkas poplácal Zaru po rameni,
"ty to zvládneš."
"Ale alespoň číst a psát by se naučit měly," stála si Zara na svém.
"S tím naprosto souhlasím, Zaro. Možná zkusit Kynniny kněžky? Ty nejspíš číst umějí ne? A myslím, že jsem tam občas nějaké děti viděla. Zajdeš tam Farkasi? "
"Proč já? Už jsi tady, tak se taky starej."
"Nic by mi neudělalo větší radost, ale bohužel budu muset odejít."
„Už zase?“ Zara posmutněla, „chtěla jsem s tebou mluvit, tolik jsem toho o tobě slyšela. Holky budou smutné."
"Doufám, že už to nebude dlouho trvat. Teď musím k jarlovi, třeba se mýlím a všechno se vyřeší rychleji než si myslím. Vrátím se, i kdybych se jen přišla rozloučit. Slibuju."
Zvedla jsem k odchodu. Farkas mě chytil za ruku a stáhl mě k sobě.
Políbil mě majetnicky : "Koukej se vrátit."
Trochu mě to rozhodilo, obzvlášť když zrovna v ten okamžik vrazily do jídelny holky.
"Blééé Farkasi co to mamince děláš. To se nedělá!"
Zara začala kuckat do zástěry a Farkas zrudl jak rak.
Rozesmála jsem se.
"Vidíš? Já ti hned říkala, že se to nedělá. Obzvlášť při snídani."
"Ty kočko jedna falešná , " Farkas se zvedl a chytil mě dřív než jsem stačila utéct na zahradu.
Nemilosrdně mě sevřel v náručí a políbil znovu, tentokrát to trvalo déle.
"A vy se do toho nepleťte, " zavrčel na ty dvě, co tam stály s pusinkama dokořán.
Když mě pustil, sedla jsem si na bobek a otevřela náruč. Stulily se ke mě obě.
"Musím za jarlem, až se vrátím tak si něco zahrajem."
"Jééé to bude dobře. Tak už jdi, ať se brzy vrátíš," začaly mě strkat ven ze dveří.
Bezmocně jsem koukala na Farkase se Zarou.
Oba se řehtali jak koně a mávali mi... !
"Pá, pá mamí ..."
Nezbylo mi ni jiného než se rozesmát taky.


Hloupoučké uculování mi vydrželo až ke schodům do jarlova domu.
Když jsem otevřela dveře a vešla dovnitř, smích mě přešel.
 
EldeR
no ono to "holčičí" dává tomu příběhu něco do sebe, oproti tomu, kdyby to bylo pořád jen o zabíjení Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
dík za podporu Smile tak zas kousek přidáme ...
Jo a abych nezapomněla....od těchto kapitolek jde LORE úúúplně do kopru Grin


VYJEDNÁVÁNÍ

Když jsem vstoupila do jarlova domu bylo mi hned jasné, že se věci změnily.
Všichni na mě hleděli s uznáním a bez úšklebků
Procházela jsem halou směrem k jarlovi a cítila se trochu divně, obzvlášť, když jsem na sobě měla civil a ne brnění. Připadala jsem si jako nahá.
Těsně před tím nežli jsem dorazila ke stupínku na kterém stálo jarlovo křeslo, zastavila mě Irileth.
Bez jakékoliv slova přede mnou poklekla na jedno koleno a se sklopenou hlavou mi podávala vlastní dýku.
Tázavě jsem se rozhlédla.
Jarl se zvedl z křesla a došel na okraj pódia.
"Co se děje?", zeptala jsem se.
"Mnoo to je ta jejich zatracená čest a hrdost. Nepromluvila od té chvíle, kdy víme co stalo na Solstheimu. Když se potvrdilo, že jsi opravdu Drakorozená."
"Nechápu."
"Myslím, že to má něco společného s tím co jste mezi sebou měly u té Strážní věže."
Zamyslela jsem se. Pak mi to došlo.
"Aha, takže se tady jedná o urážku."
Irileth jen němě přikývla.
"No, máte to jako my? Urážku smyje jen krev?"
Kývla.
"Chceš se se mnou prát?"
Viděla jsem jak to s ní škublo a pak kývla.
"Ale já s tebou ne. Budeme potřebovat každého vojáka, každý meč. Nehodlám tě zabít jen proto, že jsi mě špatně odhadla na základě minulých zkušeností. Zvedni se."
Zarputile klečela na zemi a vrtěla hlavou.
"A to chceš abych tě zabila takhle jak klečíš? A zaprasila tady podlahu?"
Konečně zvedla hlavu.
"Tak se zvedni!"
Stoupla si.
"Jelikož tě opravdu nehodlám zabít, můžeme to vyřešit jako u nás?"
"Jak se to řeší u vás?" Konečně promluvila.
"Chceš vidět téct svojí krev ne ?"
"Ano," to zaváhání v hlase bylo zjevné.
"Je ti jasné, že když mě donutíš k boji tak zemřeš?", zašeptala jsem aby to slyšela jen ona.
Zachvěla se a kývla.
"Ale tak úplně přesvědčená že chceš umřít nejsi, že ne?" pokračovala jsem potichu.
Bez zaváhání zavrtěla hlavou.
"Takže po našem, když jarl dovolí?" řekla jsem už nahlas a pohlédla na jarla.
Pokrčil rameny : "Hlavně to vyřešte konečně."
"Ukaž rameno."
Poslechla.
Všichni kdo byli v síni se k nám otočili zády.
Ani nesykla, když jsem jí drápem do ramene vyrývala značku, která se u nás používá k tomu, aby všichni věděli, že urážka byla smazána krví.
Krev stékající po její paži, kapala v malých kapkách na zem.
"Spokojená? Za mě jsme tímhle vyrovnány."
"Ano zemane. Můžu se vrátit na svoje místo?"
"Pro mě za mě," ulevilo se mi, že to máme za sebou a nechala jí odejít na její obvyklé místo u jarlova křesla.
"Předpokládám, že máš nějaký důvod, proč jsi mě navštívila, " ujal se jarl slova.
"No to mám. Potřebuju použít Dračí síň jako past na draka."
Síní se rozeznělo zděšené reptání.
"No to není zrovna skromné přání. Na co to potřebuješ?"
"Potřebuju chytit draka, který mě odnese za Alduinem do Sovngardu."
Kdyby v tu chvíli přistál na nádvoří drak, nezpůsobilo by to takový šok, jako to co jsem řekla.
"Cože? To....to je ... neslýchané ...to přece nejde..." jarl byl naprosto v šoku.
Čekala jsem až se uklidní.
"Co není možné? Použít past v síni? Nebo letět do Sovngardu na drakovi?"
"Obojí zní šíleně. Ale když se objevil Alduin a Drakorozená, tak už je asi možné všechno. Jenže na použití síně na polapení draka, je potřeba dost lidí. A já nemůžu svoje lidi svolat z kraje sem do města. Všude se potulují tlupy Bouřných Hávů. Musím svůj lid ochránit."
"Myslíš, že by bylo možné dohodnout s Ulfrikem příměří? Alespoň na tu dobu než vyřešíme Alduina?"
"Nevím jak dneska přemýšlí, být to dříve, řeknu, že určitě ano. Ale teď netuším."
"Hm, takže zas další zdržení. Dobrá vyrazím do Větrného Žlebu a pokusím se Ulfrika přesvědčit."
"No nevím, jestli něco zmůžeš, ale budiž, zkus to. Pošlu s tebou Irileth jako důkaz toho, že stojím za tebou."
"Stavím se ještě doma. Slíbila jsem, že jestli někam pojedu dojdu se rozloučit."
"Dobře. Irileth se stejně taky bude muset nejspíš připravit ne?", otočil se na elfku.
"Samozřejmě, dojdu si zabalit."
"Sejdeme se u brány?"
"Jak si přeješ zemane."
Jednou se z ní zblázním.

Doma mě čekalo únavné vysvětlování, kam, jak a proč zase mizím.
Jsem zvědavá jestli budu mít někdy normální život.

S Irileth jsme se sešly u brány jak jsme byly domluvené. Všimla jsem si, že má u pasu velkou sekeru, které jsem si jednou všimla na zdi za jarlovým křeslem, ale raději jsem se na nic neptala.
Jelikož jsem neměla zkušenosti s použitím cestovních portálů pro dva lidi, jeli jsme normálně koňmo. Takže cesta skoro na týden.

Cestovat s někým, kdo nepromluví pokud mu to neporučíte, je šílené.
Takže přesto, že Žleb nemám ráda a nelíbí se mi, ulevilo se mi, když jsem spatřila městské hradby.
Irileth u brány požádala o vstup jménem svého jarla a ta sekera se ukázala být nejlepším průvodním listem.
Stráž na nás sice koukala dost divně, ale pustili nás k Ulfrikovi.
Jakmile jsme vstoupily do hlavního sálu Ulfrikova paláce, bylo mi jasná, že to nedopadne dobře.

"Jak jste se vůbec opovážily vstoupit do města."
"Posílá nás Balgrruf, jestli v tobě zůstalo alespoň trochu cti tak nás necháš promluvit a pak bez problémů odejít."
Irileth mluvila velmi mírně a vůbec ne tak, jak jsem ji slyšela většinou mluvit já.
Ulfrikem její proslov škubl, ale dal jí za pravdu tím, že nás pokynem pozval k sobě ke stolu.
"Tak proč jste tady? Co ode mne Balgruuf chce?"
"Nejspíš sis všiml, že se začali objevovat draci. Může za to Alduin a je proto potřeba se ho zbavit. Abychom se tomu mohli věnovat chtěli bychom uzavřít příměří na dobu potřebnou k vyřešení tohoto problému, " už když jsem mluvila, viděla jsem, že jsme cestu do Žlebu vážily zbytečně.
Ulfrik se rozesmál stejně jako družina.
"Prej draci ... Aldiun ... pohádky pro děti! Máte strach, že vás převálcujeme a snažíte se získat čas, abyste si mohli přivést svoje kamarádíčky z Thalmoru. Ale to se nestane. Žádné příměří. Tahle válka bude pokračovat do té doby než bude Skyrim svobodný."
Dívala jsem se na toho fanatika, jak se rozkřikuje až mu sliny stříkaly od pusy.
Přemýšlela jsem, jestli je jen tak hloupý a nebo tak mocichtivý, že ohrozí celý Nirn, jen aby bylo po jeho.
Irileth vstala od stolu s rukou položenou na toporu sekery.
Viděla jsem jak s ní cloumá vztek. Ona na rozdíl od Ulfrika viděla svoje muže umírat v dračím ohni.
Chytila jsem jí za paži. Ovládla se a sklonila hlavu.
"Už jsem vám věnoval příliš času. Vyřiďte Balgruufovi, že příměří nebude a jestli se přikloní k Císařství tak srovnáme Bílý Průsmyk se zemí."
"Jo jasně a Jorrvaskr se na to bude jen dívat, " zahučela jsem, holt mám horší sebeovládání než elfi.
"Okamžitě odtud vypadněte. Vaše přítomnost otravuje vzduch, který dýchám. Hlavně ty Khajiite, něco takového jako ty nemá ani právo na život. Teď vás nechám odejít, ale jestli se ještě někdy opovážíte vrátit, slibuji vám, že vás nechám popravit!!!"
Irileth už stála v otevřených dveřích, když ten proslov skončil.
Otočila jsem se zpět, tváří k Ulfrikovi.
Ohrnula jsem rty až bílé tesáky zasvítily.
"Tak já ti taky něco slíbím. AŽ se vrátím, zabiju tě vlastníma rukama. Za MĚ to nikdo dělat nemusí."
Na víc jsme už nečekaly. Opustily jsme bleskově město.
Kousek za městem mě Irileth požádala o dovolení jet do Ledohradu, že si tam něco potřebuje vyřídit. Samozřejmě jsem jí to dovolila, už jen proto, že kdyby nás někdo chtěl přepadnout po cestě, tak s cestou na Ledohrad nikdo nepočítá. A já alespoň můžu použít portál.

Vystoupila jsem z portálu před dveřmi Dračí síně.
Když jsem jarlovi přetlumočila co se stalo ve Žlebu, viděla jsem na něm, že to co Ulfrik udělal a co řekl, postavilo Bílý Průsmyk s konečnou platností na stranu Císařství.

"Jeď do Samoty, za královnou. Řekni jí, že Bílý Průsmyk bude stát na její straně. Předpokládám, že Jorrvaskr taky?"
"Samozřejmě, že Jorrvaskr bude stát za Bílým Průsmykem a tím i za královnou. Zastavím se jen doma a pak v Jorrvaskru. Možná sebou vezmu některé Družiníky."
"Dělej jak uznáš za vhodné Drakorozená. Teď už to bude muset jít cestou meče."



IRILITHINO INTERMEZZO

"Iri, drahoušku! Tak ráda tě zas vidím," drobná adeptka magické školy Obnovy se vrhla válečnici kolem krku, "co tě sem přivádí po takové době?"
Irileth opatrně rozpojila dívčí ruce, které jí svíraly kolem krku a postavila dívku na zem.
"Pomalu Amiro, ublížíš si. Potřebuji mluvit s Arcimágem. Doběhneš pro něj?"
"Jasně, zajdi zatím do jídelny, určitě máš hlad. Pamatuješ si kudy, že ? " spiklenecky se usmála a vyběhla do schodů.
Irileth se nostalgicky rozhlédla kolem sebe. Nic se tu nezměnilo, Ledohradská universita byla stále stejně studená a ponurá jako vždycky. Amiřin pokoj byla snad jediná teplá a vkusně zařízená místnost v celé budově.
Však to také Irileth stálo dost peněz a úsilí, aby tady Amira mohla v klidu žít a učit se.
Vyrazila do jídelny. Na ohništi se hřála polévka. Nalila si plnou misku, vzala krajíc chleba a sedla ke stolu. Sotva spolkla pár soust dorazil Arcimág v doprovodu Amiry.
Když se chtěla zvednout od stolu, aby ho pozdravila, gestem jí zastavil.
"Zdravím tě Irileth. Klidně pokračuj v jídle. Co tě k nám přivádí?"
Sjela pohledem na Amiru, pochopil.
"Amiro, nech nás prosím o samotě."
"Ale...."
"Neboj přijdu za tebou, " ujistila jí Irileth.
"Dobrá."
"Tak o co jde? " zeptal se znovu Arcimág.
"O válku. Vím, že vy tady nejste příliš nakloněni Císařství. Ale děje se něco, co se musí vyřešit. Nevím co víte o Alduinovi?"
"Nic moc, ale i to málo nás děsí. Jeho znovu objevení ohrožuje celý Nirn."
"To víme a musíme udělat všechno co bude v našich silách abychom tomu zabránili. I kdyby to mělo znamenat, že vyhladíme všechny Bouřné hávy."
Chvíli na ní beze slova hleděl.
"Co chcete po nás?"
"V podstatě nic. Jen neutralitu."
"Prý se objevila Drakorozená?"
"Ano. A zdá se celkem silná a jistá si svou věcí."
"Podporuješ jí?"
"No nezačaly jsme spolu úplně nejlépe, ale vyřešily jsme to. Takže ano, podporuji. Stejně jako Bílý Průsmyk a královna Elisif."
"Hm. Takže bude bratrovražedná válka. To není zrovna dobrá vyhlídka."
"Třeba alespoň část lidí pochopí. Doufám, že Drakorozená dokáže změnit jejich mínění. Že je přesvědčí, že je potřeba myslet na budoucnost celého Nirnu, nejen Skyrimu."
"Dobrá tedy. Běž za Amirou. Svolám Radu. Dám ti pak vědět jak jsme se dohodli."
Odešel.
Irileth dojedla a vydala se za Amirou.
Když došla do pokoje, pečlivě za sebou zavřela dveře.
I díky tomu, byla Amiřina místnost jedinečná a měla teplo.
Amira poplácala vedle sebe na postel.
"PoJď ke mě."
"Dneska ne Ami. Mám myšlenky úplně jinde."
Irileth si sedla do křesla.
Dívka se zvedla a přecupitala přes pokoj k ní. Sedla si jí na klín a a přejela drobnými prsty po krku.
"Co se děje Irileth?"
"Nic čím by sis měla lámat svou hezkou hlavinku."
"Myslíš si o mě, že jsem hloupá?"
"Ne nejsi, miláčku. Ale nechci aby ses trápila. Věřím, že se vše vyřeší a když ne, tak je zbytečné, o tom vůbec mluvit,"sundala opatrně její ruce ze svého krku.
"Tak mluvit nebudeme, " zavrněla a tentokrát jí na krk políbila.
Vzápětí jí znovu na krk sáhla rukou.
"Iri, ty máš horečku!"
"Hloupost. Nemám proč mít horečku..." zaváhala, protože si vzpomněla na ránu na rameni.
"Iri?"
"No jedině to rameno..."
"Ukaž," Amira seskočila Irileth z klína a hbitě porozepínala přezky na kyrysu, zjevně to nedělala poprvé. Irileth si stoupla a sundala ze sebe brnění. Kroužkovka spadla na zem hned potom.
Amira vyděšeně zírala na krvavou skvrnu na rameni. Halena byla přilepená zaschlou krví na Irilino tělo.
Když se pokusila použít uzdravovací kouzlo Irileht jí zastavila.
"Ne to nedělej. Potřebuju to ošetřit normálně, musí tam zůstat jizva."
"Cože??", Amira nechápala.
"Vysvětlím ti to později. Teď s tím něco udělej, nějak to začíná bolet."
"Jasně, že to začíná bolet, do teď to bylo stažené v brnění."
Amira na sebe hodila plášť a yvrazila z pokoje sehnat věci na ošetření.
Vrátila se během několika úderů srdce.
Lavórek s čistou vodou postavila na stolek a usadila Irileth na židli. Opatrně navlhčila halenu a když krev povolila, stáhla jí rukáv ramene.
Rána dost nehezky hnisala.
"Jak si to mohla nechat takhle dopadnout? To sis to nemohla nechat ošetřit?"
"Bylo to normálně ošetřené, ale několik posledních dní jsem na cestách. Asi se mi tam něco dostalo a nevšimla jsem si toho."
"A kdo ti tohle udělal, " vrčela a čistila opatrně ránu.
"To je na dlouho."
"Nevadí času dost. Chvíli to potrvá, když to nesmím léčit kouzlem."
"Urazila jsem Drakorozenou."
"A to je kdo?"
"To je...to je fuk, prostě jsem urazila nesprávnou osobu. Kdyby se ona řídila našimi konvencemi, nejspíš bych tady s tebou už neseděla."
"To je hloupost, neznám nikoho, kdo by tě dokázal v boji porazit. Srovnáš do pozoru každého."
Irileth se rozesmála :
"Líbí se mi jak mi věříš, ale jí bych určitě nesrovnala, pokud by použila všechno co může."
"Právě jsem jí začala nenávidět. Jestli jí někdy uvidím vysvětlím jí to. Tobě nikdo ubližovat nebude."
"Ami to co říkáš je hloupost. Ona mi nic neudělala, já jsem urazila jí, ne ona mě."
"To je jedno," trvala si dívka paličatě na svém a dál ošetřovala rameno, " je to nějaký znak, nebo obrázek. Víš co tam máš?"
"Ne nekoukala jsem do zrcadla."
"A víš alespoň co to má znamenat?"
"Nejspíš něco v tom smyslu, že urážka byla smazána krví? Fakt netuším, je to něco khajiitského."
"Udělala ti to Khajiitka? Máme tu jednoho mága Khajiita, můžeme se ho zeptat. Skočím pro něj až to vyčistím ."
"To by bylo fajn, třeba se dozvím o Khajiitech něco jiného, než co vím teď."
Ozvalo se zaklepání na dveře. Irileth si přitáhl halenu ke krku a Amira šla otevřít.
Do pokoje vstoupil Arcimág.
Zaškubalo mu obočí, když viděl Irileth napůl svlečenou, ale nekomentoval to nijak.
Věděl dobře, proč zde Irileth Amiru ukryla.
Ledohradské univerzitě přinášelo nemalé zisky, když tu mohla Amira žít, ukryta před světem.
"Jdu pro toho J'zarga, " Amira vyběhla z pokoje, dveře zacvakly.
Arcimág na ně zamyšleně hleděl.
"Jak dlouho myslíš, že tu bude muset být? Lidé začínají být zvědaví."
"Pokud vím dohoda zněla, že jak dlouho platím tak dlouho tu bude!! O tom nehodlám diskutovat, nemáš jistě zájem na tom, aby se tvé ovečky dozvěděli, co jsi v podstatě zač, že ne ?"
"Vyhrožuješ mi?"
"Zdá se ti ? Dodrž svou část dohody a já dodržím tu svojí. "
Oba se odmlčeli.
První prolomil dusné ticho Arcimág.
"Omlouvám se, už se nebudu ptát."
"To bych byla ráda. Jak jste se dohodli?"
"Universita si ponechá svou neutralitu. Nebude spolupracovat ani s jednou stranou."
"Dobrá budu vaše stanovisko tlumočit v Samotě."
Otevřeli se dveře a do pokoje vstoupila Amira, následována khajiitským mágem.
"J'zargo zdraví Arcimága i vznešenou válečnici."
"Zdravím J'zargo, ale jsem právě na odchodu. Přeji hezký zbytek dne."
"I tobě Arcimágu, " Irileth svůj pozdrav ještě doplnila významným pohledem.
Když za Arcimágem zapadly dveře obrátila Irileth svou pozornost na Khajiita.
"Zdravím J'zargo, chtěla bych tě požádat o nějaké informace."
"J'zargo poslouchá."
Stáhla si z ramene halenu,
"Mohl by ses prosím podívat na tohle a něco mi o tom říci?"
Khajiit sklonil svou dlouhou postavu k rameni sedící ženy.
Přimhouřil oči a pozorně se zadíval.
"Může se J'zargo válečnice dotknout?"
"Když to pomůže."
Khajiit zavřel oči a prstem přejížděl po vyškrabaných šrámech.
Pak něco zavrčel a narovnal se.
"J'zargo se omlouvá, na chvíli vás opustí. Ale ještě se vrátí."
Otočil se, až za ním zavlál černý plášť a zmizel.
Ani jedna nestihla zareagovat a dveře se tiše zaklaply.
"No to bylo dost divný," konstatovala Amira.
Irileth se jen nadechla k odpovědi, když opět cvakly dveře a J'zargo byl zpět.
"J'zargo si nebyl jistý, tak si raději došel pro knihu."
Položil na stůl objemný svazek a začal v něm listovat.
Když našel co hledal trochu se posunul, aby jim umožnil náhled. Ukázal na obrázek v knize,
"tohle má válečnice na rameni."
"A víš co to je?"
"J'zargo si nebyl jistý, proto si donesl Knihu o dějinách Elsweyru. Je to znamení, které říká, že jeho nositeli bylo prolitím krve odpuštěno provinění proti členu klanu Dagi - Rath."
"Tak to by odpovídalo."
"J'zargo se omlouvá, ale to není možné. Klan Dagi - Rat byl vyvražděn po Nocích temna. Thalmor nechal vyvraždit celý rod, prý kvůli tomu, že měli špatnou krev. J'zargo se však domnívá, stejně jako mnoho dalších, že to bylo spíše proto, že jako jediní nepodlehli davovému uctívání Thalmoru poté co se Měsíce znovu objevili a Thalmor prohlásili, že Měsíce vrátili oni svou magií."
"Co jsou Noci temna?", nevydržela Amira.
Khajiit na ní pohlédl mandlovýma očima .
"Roky, kdy z nebe zmizely měsíce Masser a Secunda, kteří řídí život Khajiit."
"Tu značku mi udělala Moira. Khajiitka co jsem potkala v Bílém Průsmyku. Myslíš, že je to falzum?!
"Co je falzum?"
"Napodobenina, kopie, prostě podvod."
"Nemožné, Khajiiit může být zloděj, může být vrah, ale rodová tradice je posvátná. Nikdy by nepoužil značku jiného rodu, kromě svého."
"Tak potom je ta Drakorozená z rodu, který neexistuje."
"Drakorozená?? Khajiit?? To nedává smysl. J'zargo tomu nerozumí. Ledaže ..."
J'zargo se znovu sklonil ke knize a obracel listy směrem k začátku.
"Tady by to někde ....tady je to."
Položil prst na stránku popsanou velice zvláštním starým písmem.
"Prastará legenda praví, že Dagi - Rath je přespočetné kotě zrozené z mrtvé matky. Dokáže vládnout magií, pokud má k tomu důvod..."
"Přespočetné kotě ? ", nechápala Irileth
"Pouštní klany mají přísná pravidla na množství dětí, kvůli nedostatku potravy."
"Vládnout magií ? To přece umíš i ty," namítla Amira.
"Ne J'azargo se magii naučil. Dagi – Rath jí ovládá, tedy podle téhle legendy. To je velký rozdíl, učí se magii bez učení. Ovládá kouzla bez knih a svitků. Takový Dagi – Rath by mohl být Drakorozený."
"Ale jestli byl celý rod vyvražděn?..."Irileth zaváhala.
"Třeba někde nějaký přežil, v jiné rodině?" navrhla Amira.
"A nebo někdo chtěl, nebo potřeboval aby se znovu zrodil." Khajiit zněl velmi zamyšleně.
"Daly jste J'zargovi hodně otázek k zamyšlení. J'zargo děkuje, že jste ho poctily svou důvěrou, ale poprosí vás, aby jste se před nikým dalším o ničem z toho co jsme zde říkali nezmiňovaly. J'zargo se domnívá, že tajemství by mělo zůstat tajemstvím. "
"V tom jsme myslím ze jedno. Co jsme si tu řekli zůstane jen mezi námi. A moje rameno..."
"Značka, kterou má válečnice na rameni, by možná jednou mohla být vyznamenáním. Ale prozatím, ať jí válečnice bere jen jako znamení, že splatila svůj dluh."
"Budu se řídit tvou radou J'zargo a ještě jednou velmi děkuji."
"Válečnice nemá zač. J'zargo jde do svého pokoje. Má opravdu hodně věcí na přemýšlení. Mějte slunečné dny."

Irileth se pomalu oblékala, na tváři velmi zamyšlený výraz.
"Opravdu nezůstaneš ?", zašeptala Amira.
Irileth se sklonila a políbila jí na ústa.
"Neboj, jestli to dobře dopadne vrátím se pro tebe. Co ty víš, třeba budeme moci být spolu už napořád. Třeba se věci změní."
"A když to nedopadne dobře?" Amira měla slzy na krajíčku.
"Jestli to nedopadne dobře, tak už na ničem nebude záležet. Bude konec."
"Čeho konec?"
"Světa, miláčku. Konec světa."



TAKHLE ZAČÍNÁ VÁLKA

Na cestu do Samoty jsem sebou vzala Aelu a její dva nováčky.
Farkasovi jsem dala za úkol zmobilizovat Družiníky a připravit Jorrvaskr na boj.

Aela s nováčky se utábořili před branou Samoty a já se vydala zažádat o audienci u královny.
Vyhověla mi vcelku rychle, možná, že už něco tušila.
Řekla jsem jí úplně všechno, Aldiunem počínaje a Ulfrikovou výhrůžkou konče.
Ujistila jsem jí, že Bílý Průsmyk stojí na její straně a Družiníci také.
Možná jsem na ní moc spěchala, ale času nebylo nazbyt.
Řekla mi, že si to rozmyslí, a že se mám vrátit na večeři. Poděkovala jsem za její čas a připomněla jí co všechno je momentálně v sázce.
Ten čas, který mě dělil od večeře s královnou, byl k nepřečkání.
Upravila jsem se v hostinci a pak netrpělivě čekala až pro mě přijde posel.
Nemohla jsem v pokoji vydržet a tak jsem už přešlapovala před hospodou, když posel konečně dorazil.
Večeře mi připadala nekonečná, původně jsem myslela, že je to jen taková zástěrka, ale nebyla. Královna opravdu pořádala večeři pro pozvané hosty a mě tak nějak pozvala dodatečně.
Bylo tam pár důstojníků Imperiální armády, nějací hodnostáři, pro mě nezajímaví lidé.
Ale zjevně důležití pro královnu, poslouchala jejich rady a názory.
Neřekla jim úplně všechno co jsem jí řekla, buď to si to nechala pro sebe aby měla nějakou výhodu, nebo jí nepřipadalo důležité.
Každopádně když večeře skončila bylo rozhodnuto o tom, že se příznivci Císařství konečně začnou bránit plnou silou.
Královna mě seznámila s generálem Tuliem, trochu zkostnatělej na můj vkus, ale co už.
On tomu bude velet, ne já.

Takže se to všechno rozběhlo.
Balgruuf vzkázal, že se Průsmyk chystá na obléhání.
Kharjo a jeho parta ochránců karavan, skrytě sváželi rodiny ze samot do města.
Vesničky se nenápadně ozbrojovaly a shromažďovaly zásoby, kdyby došlo k obléhání.
Spřátelení jarlové v tichosti vyhlásili mobilizaci.
Kovářské výhně nevyhasínaly ani v nocích.
Připomněla jsem královně tajuplnou minulost Jorrvaskru a s jejím tichým souhlasem, se po hodně dlouhé době noční tichem Skyrimu ozývalo skulení vlků z Jorrvaskru.
Poslové vzbouřenců byli nějakými nešťastnými náhodami zabíjeni divou zvěří v lesích.
Případně nosili do Větrného Žlebu naprosto jiné zprávy, o což se postaral Cech zlodějů z Riftenu.
Oddíly Bouřných Hávů nenaráželi nikde na odpor, takže pomalu ztrácely ostražitost.

Do Samoty a jejího okolí se pod rouškou noci a doprovázeni tichými nočními lovci, kteří zlikvidovali každého kdo tam neměl co dělat, stáhli dvě legie Imperiálního vojska.
Jednotlivé setniny se pak postaraly o to, že okolí Samoty bylo vyčištěné od všech Bouřných Hávů.
Jedno ležení za druhým padalo do rukou Imperiálů.

Každé ráno po snídani, jsem se zúčastňovala bojového výcviku společně s vojáky.
Z počátku jen jako divák, s postupem času jsem se začala zapojovat aktivně.
Nejprve to začalo lukostřelbou. Cvičila jsem sama a najednou jsem zjistila, že mě sledují a někteří
i napodobují. Střílím totiž většinou v kleku nebo z otoček.
Většina z nich měla slabší luky s menším dostřelem, za to s větší průrazností. Učili jsme se navzájem. Můj luk nenadělá takovou paseku, ale za to zase na mnohem větší vzdálenost.
Za pár dní se jeden z vojáků, za mohutného pošťuchování ostatních, odhodlal vyzvat mě na cvičení s mečem.
Jestli si pamatujete, tak s mečem mi to moc nejde. Takže jsem si moc uznání nevydobyla.
Popravdě mě to až tak nemrzelo, stačilo mi, že mě berou na vědomí.
Tohle všechno se změnilo, když dorazila Irileth. Tu většina vojáků znala a uznávala a když viděli, že mě ona respektuje, změnilo to jejich názor dost razantně, ale stále ještě vlastně nevěděli co se dá ode mne čekat.
Nikomu jsem nevěšela na nos, kdo jsem.
Všechno to vyvrcholilo, když mě vyzval jeden z vojáků na souboj s tím, že mám použít libovolnou zbraň.
Irileth, která u toho byla, mi se spokojeným úšklebkem donesla moje kladivo, které do té doby leželo bezúčelně v pokoji v kasárnách kde jsem bydlela.
Trochu udiveně jsem na ní pohlédla:
"Není to trochu moc?"
"Je to tvoje zbraň? Je. Umíš to s ní? Umíš. Tak mu ukaž co je v tobě. Už jsi je dlouho nechala, aby tě podceňovali. Bylo by od tebe čestné, kdybys ukázala svou pravou tvář."
"Ale nepředpokládám, že bys chtěla abych použila všechno co můžu, že ne?" pousmála jsem se.
"To rozhodně ne! Ještě ho budeme potřebovat. Jak jsi sama řekla, každého muže, každý meč."
"Pokusím se ho nezabít," mrkla jsem na ní.
Přesunuli jsme s vyzivatelem do ohrazené arény, která byla součástí cvičiště.
Utáhla jsem si nátepníky a sundala boty, jako tenkrát při souboji s otcem.
Písek cvičiště byl prohřátý sluncem a mě to znovu připomnělo ztracený domov.
Prohlédla jsem si pozorně protivníka.
Silný robusní Nord, zesílený nárameník na levé straně, takže má tendenci točit se levým bokem k protivníkovi. Pravá rukavice silně obrněná, takže nemá problém po úderu mečem, ještě udeřit rukou, dvě rány v jednom nápřahu.
Na jednoručák dost dlouhý jílec, hm dá se použít k úderu. A nebo ho umí chytit do obou rukou.
Jemným pootočením jsem uvolnila mechanizmus, který rozdělí moje kladivo na dvě části.
Začal kolem mě kroužit, aby si našel nejlepší místo odkud zaútočí.
Jenže já nejsem člověk, nepotřebuju vidět, stačí mi slyšet. Trochu to podcenil.
Zaútočit mi úplně do zad si netroufl, ale pokusil se o to z mého pravého boku.
Stačilo mi se jen maličko otočit na patě, přikrčit a přizvednou kladivo, meč se svezl po topůrku. Další otočkou jsem dostala vojákovi za záda.
Pamětliva toho, co jsem předtím ohodnotila, jsem se bleskově sehnula.
Jak se mu meč svezl po mé zbrani, nezaváhal ani vteřinu. Upustil štít, přenesl váhu na druhou nohu
a uchopil meč obouruč. Vzápětí uhodil dozadu. Odhadl dost dobře, kde v ten okamžik budu, hlavice meče by mě trefila přesně do čelisti ... kdybych byla člověk.
Na cvičný souboj to byla dost razantní rána. Trefit mě, vyřadilo by mě to z boje na dost dlouho. Dostal by možnost mi opravdu ublížit.
Odskočila jsem.
"Nebereš to moc vážně?"
Zdálo se, že mě vůbec nevnímá. V očích měl nepříčetný výraz.
Zaútočil znovu.
Mezi diváky to zašumělo, Irileth něco varovně vykřikla. Koutkem oka jsem si všimla, že se rozhodla mi jít pomoci. Gestem jsem jí zastavila.
Rychlý sek, vedený na můj krk jsem vykryla znovu kladivem, stočením dolů jsem mu málem vyrazila meč z ruky. Málem.
Odpoutal se ode mne a meč bohužel stále pevně držel.
Aniž by se zastavil v pohybu, opět se pokusil vyrazit mi zuby druhým koncem svého meče.
Vyhnula jsem se útoku rychlou otočkou.
Tentokrát jsem ho nemilosrdně udeřila hlavicí kladiva na plocho do zad. Postrčilo ho to dopředu a rozhodilo mu to krok. Jelikož musel dva kroky přidat aby ho to nesrazilo na kolena, dostal se od mne na větší vzdálenost. Přestal bezhlavě útočit a znovu kolem mě začal kroužit.
Tentokrát jsem se otáčela s ním. Ne, že bych potřebovala vidět co dělá.
Chtěla jsem mu vidět do očí.
Zorničky měl nepřirozeně zúžené. Tady nebylo něco v pořádku.
Jak jsme se tak točili kolem sebe, napadlo mě jak vyřešit pár problémů naráz.
Nechtěla jsem ho zabít, chtěla jsem aby ho někdo prohlédl a zjistil o co jde a zároveň jsem takhle dostala beztrestnou možnost ukázat, co ode mne mohou očekávat.
Jedna strana cvičiště byla bez diváků. Změnila jsem směr pohybu. Otáčela jsem nás tak, aby to místo měl za zády. Jelikož to pro něj bylo výhodné, měl slunce v zádech, spolupracoval.
Když byl v pozici, která mi vyhovovala, spustila jsem kladivo k zemi.
Mezi diváky to spustilo vlnu udiveného křiku.
V okamžiku, kdy topůrko kladiva dopadlo na zem, zaútočil.
Zvedl meč vysoko nad hlavu a ...
"Fus Ro Dah ..."
Tlaková vlna dračího Řevu ho uchopila a praštila s ním až o ohradu kolem cvičiště. Zůstal tam bezvládně ležet.
Zavládlo naprosté ticho.
Aniž bych odvrátila pohled od poraženého protivníka, mávla jsem rukou.
Irileth na to zareagovala ihned. Během pár okamžiků byla po mém boku a její dva muži přiběhli zabezpečit omráčeného vojáka.
"Postarej se, aby ho prohlédl někdo kdo se vyzná v kouzlech a podobným sajrajtu.
Tohle nebylo jen tak."
"Jak poroučíš, Drakorozená." Udiveně jsem po ní hodila pohledem. Tohle normálně nepoužívá.
Její tvář postrádala jakýkoliv výraz, jen v očích jí blýskalo. Došlo mi to. Rozhlédla jsem se po vojácích.
Všude kolem sebe jsem viděla údiv a náhlé pochopení.


Konečně se ukázalo kdo vlastně jsem.
 
EldeR
S lore bych si hlavu moc nelámal, pokud bude příběh pokračovat dál tak poutavě. Konec konců sám jsem ve svým pokusu o povídku dost ujel Grin A za mě to je rozhodně lepší, jak bezduše kopírovat herní linii, kterou všichni znají Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
Grin děkuji, tak zase kousek přidám ...


MÁŠ-LI VÝHODU NEVÁHEJ JÍ VYUŽÍT

Ten voják, co se mě pokoušel zabít zemřel dřív, než ho stihl prohlédnout královnin mág.
Takže jsme se nedozvěděli nic.

Do Samoty se začali sjíždět poslové, ze všech koutů země. Všichni přinášeli stejnou zprávu. Skyrim byl připraven rozpoutat bratrovražednou válku. Když Tullius promlouval k nastoupeným vojáků, stála jsem nenápadně opodál.
Mnoho z nich se polohlasně modlilo. Někteří skoro nahlas, jiní jen pohybem rtů.
Mým uším ovšem neuniklo, že mnoho z nich se modlí k zakázanému bohu. Ušklíbla jsem se. Jasně, zakaž Nordovi něco dělat a bude to dělat dvakrát tolik.
Už teď, mi začalo být líto všech těch mrtvých, kteří zemřou jen proto, že je Ulfrik krátkozraký a nepochopil, že věci jdou řešit i jinak.

Tullius usoudil, že týl je již dostatečně zabezpečen a tak se legie pohnuly ze svých ležení a vydaly se směrem k Větrnému Žlebu.
Hned za "prvním rohem" jsme narazili na odpor. Řež byla krátká a krvavá a i přes početní převahu utrpěla Imperiální vojska ztráty. V tenhle okamžik jsem se rozhodla, že udělám všechno proto, abych boj ukončila co nejdříve.
Aby mrtvých bylo co nejméně.
I kdybych měla překročit všechny meze.
Příležitost se naskytla hned za dva dny. Průzkumníci našli v lese ukrytý tábor Bouřných Hávů.
Domluvila jsem se s Irileth, aby vybrala třicet spolehlivých vojáků a šla jsem za generálem.
"Generále, ráda bych se s vámi domluvila ohledně toho tábora. Chtěla bych to vyřídit po svém."
"Jak si to představuješ?"
"Vzala bych si pár vašich chlapů a svoje lidi. Aby se naučili spolupracovat."
"Dobrá dám vám na to dvě hodiny. Potom tam dorazí zbytek vojska."
"To zní fér."

Začalo se stmívat a tak jsme vyrazili.
Když jsme se připlížili na dostřel byla už tma a v táboře hořely ohně.
To nám velmi usnadňovalo situaci.
"Chci po vás tři věci. Chci, aby jste vyřadili z boje kapitána, ale tak aby přežil a mohl vyprávět. Za druhé, kdyby náhodou někdo chtěl opustit tábor, nedovolíte to. A za třetí, ať tady uvidíte nebo uslyšíte cokoliv, nebudete dělat nic jiného než jen hlídat, aby odsud nikdo nezmizel."
Vojáci jen stroze kývli a nachystali si luky.
Aela, naše alfa, se se smečkou neslyšně přemístila na druhou stranu tábora.
Tam se všichni přeměnili a s vytím se vřítili do tábora. Ve stejnou chvíli jsem mezi stany mířila i já, následována Irileth a třemi vojáky.
Zbývající Imperiálové zůstali na okraji tábora, aby pomocí střelby z luků kontrolovali únikové cesty.
Překvapení povstalci v podstatě neměli šanci.
Irileth a její muži se zmocnili velícího důstojníka a pak už jen sledovali jak vlkodlaci řádí v táboře. Nebyl to hezký pohled. Vlci trhali vojáky na kusy.
Utržené údy létaly vzduchem a krev tekla proudem z roztrhaných hrdel. Občas jsem i zahlédla, jak některý z vlkodlaků vytrhnul z umírajícího srdce a v rychlosti ho zhltnul.
To jsem sice nedělala, ale jinak jsem za nimi moc nezaostávala.
Chtěla jsem aby to kapitán všechno viděl.
Aby všem řekl, čeho jsme schopní a jaké jsou jejich šance proti nám.
Byla to jen krvavá jatka a trochu přehnané divadlo. Ale svůj účel to splnilo.
Všichni muži v táboře byli mrtví. Rozervané mrtvoly se válely v kalužích krve.
Ve vzduchu se vznášel nasládlý pach smrti, zároveň s kyselým pachem tělních tekutin, které se vsakovaly do půdy rozryté vlkodalčími drápy.
Povstalecký kapitán, už neměl co zvracet. Už jen bezvládně visel v rukou svých věznitelů.
Došla jsem až k němu s vlkodlaky za zády.
Z drápů mi ještě odkapávala krev, když jsem ho chytila za bradu a zvedla mu hlavu, abych ho donutila podívat se na mě.
Určitě na mě nebyl hezký pohled. A na vlkodlaky, stojící a vrčící za mnou taky ne.
"Vyřiď svým kamarádům cos tady viděl. Takhle dopadne každý, kdo se mi odváží postavit.
Není tu ani desetina mých lidí a podívej, co z vás zbylo. Vzdejte se nebo vás vyhladíme do posledního muže."
Na povel Irileth pustili vojáci kapitána na zem. Padl na kolena do kaluže krve smíchané s jeho vlastními zvratky.
"Rozumněl si mi?"
"Ano," zachrčel, " vyřídím tvůj vzkaz."
"V tom případě tě teď opustíme. A nezapomeň. Je nás o mnoho víc, než jsi dnes viděl."
Aela a její vlci zmizeli jak pára nad hrncem. Jen zbytky těl rozházených po palouku, zůstaly jako svědectví, že tu vůbec kdy byli. Imperiálové stáli na okraji toho místa páchnoucího smrtí a byli bledí jako duchové, ale ani jeden z nich neopustil svoje místo. Moc šípů jim v toulcích nechybělo a vím, že je spotřebovali na to, aby dobíjeli raněné. Viděla jsem dost těl, ze kterých trčel šíp, přestože nebyli v oblasti, kudy by dalo uniknout.
Bezeslova jsem začala stahovat mrtvoly na hromadu. Netrvalo dlouho a přidali se ke mě ostatní.
Za chvíli jsme byli od krve všichni, ale těla jsme posbírali a na hromadě zapálili. Alespoň tak jsme jim mohli vzdát trochu úcty. Aby je nesežrala divá zvěř.
Zariskovala jsem ještě víc a na hořící hranici hodila amulet koupený už dávno v Průsmyku u hokynáře. Než zlato podlehlo žáru a rozpustilo se, viděl každý Talosovu sekyru.

Jelikož povstalecký kapitán omdlel, neviděl, jak třicet mužů císařské legie jako jeden muž pokleklo na jedno koleno a s pěstí přitisknutou na srdce vzdalo čest mrtvým Bouřným Hávům.
Irileth létala pohledem z vojáků na mě a zpět. Věděla jsem, že chápe o co se snažím.

Zbytek vojska dorazil až když hranice dohořívala a kapitán už byl na cestě k dalšímu táboru.
Tullius se sice netvářil moc nadšeně, když viděl paseku, kterou jsme s vlky způsobili, ale neříkal nic. Nechal rozbít tábor kus dál od palouku, v místě kde nebyl cítil pach spáleného masa a prolité krve.

Těch třicet chlapů co s námi bylo, se zařadilo mezi ostatní a všimla jsem si jak se tvoří nenápadné hloučky. Všichni, které Irileth vybrala na tenhle úkoly byl rodilí Nordi, bylo mi jasné o čem se baví.
To bylo to co jsem potřebovala. Aby pochopili, že lze věci řešit jinak.

Když jsme druhý den ráno vyráželi na další cestu, měla jsem po boku nejen Irileth a Aelu s její smečkou. Zařadilo se za mě i zhruba padesát mužů.
Po té co jsme narazili na další oddíl povstalců, sledovala jsem ty muže jak bojují. Většinou se snažili své protivníky vyřadit z boje s co možná nejmenší újmou na zdraví. I díky tomu, jsme z této potyčky vyšli sice s minimálními ztrátami, za to s větším množstvím zajatců.

Další ležení bylo prázdné. Jediné co jsme tam našli, bylo pět oběšených Hávů.
"Zdá se že tvoje taktika vychází. Tohle vypadá jako kdyby se někdo vzbouřil a zaplatil za to,"
Irileth je voják, takže takovéhle věci nejspíš pozná.
"To by nebylo špatné. Kdyby si to povstalci rozmysleli, neměli bychom s kým bojovat."
"To bychom neměli. Hodně by ubylo mrtvých, " konstatovala Aela.
Císařské legie se valily krajem jako povodeň.
A před nimi šel strach. Na odpor jsme naráželi už jen vyjímečně.
Ležení byla opuštěná a zběhů přibývalo.
Protivníci se, podle Haraldových zvědů, stahovali do pevnosti, která chránila cestu do Větrného Žlebu.
Až teď mi došlo, proč sebou Tullius bral dvě legie. Na všech strategickým místech, která jsme obsadili zanechával početné posádky.
Ale vůbec nevadilo, že se útočící vojsko zmenšuje.
Bouřné Hávy měli zjevně stejný problém, jejich řady řídly díky dezerci a občasným popravám, kterými se velitelé pokoušeli obnovit pořádek a poslušnost.
Znovu se ukazovalo, jak je vlastně celá tahle válka zbytečná.
Spousta mužů, kteří bojovali proti sobě, se znala. Byli to sousedé, známí, příbuzní.
Všichni zajatci dostali možnost přidat se k nám. Vstoupit do legie odmítali, ale když Irileth přišla s nápadem, že mohou spadat pod ní, tím pádem pod Balgrrufa, přijali to s radostí.
Trochu mě děsilo, jak se ten, zprvu maličký, oddíl pod jejím vedením rozrůstá.
Jestli všichni zůstanou naživu a věrní, odvede si zpět do Průsmyku menší armádu.
Co se ale děje doopravdy, mi došlo až o hodně později.

Nakonec nám zbyl poslední úkol.
Dunstav, pevnost, jenž stála jako poslední překážka mezi námi a Větrným Žlebem.

Průzkumníci popisovali vysoké hradby obsazené katapulty. To dávalo tušit, že dobití toho místa nebude jednoduché.
Jedinou naší možností se zdál být plán, který vymyslel Harald. Chtěl lstí dobít pevnost zevnitř.
Vyjel tedy už pár dní před námi, aby se pokusil se svými zvědy proniknout dovnitř a v dohodnutý čas otevřít bránu.

Tullius zastavil postup legií asi půl dne od pevnosti a nařídil rozbít tábor.
Jak se sešeřilo vyrazili vlci obhlédnout situaci.

Nad ránem nás probudilo bolestné vlčí vytí.
Nežli jsem se vyhrabala ze spacího pytle. Aela už byla v lese. Když jsem se chtěla rozběhnout
za ní, zastavila mě Irileth :
"Nech to na ní. Bude rychlejší než ty."
Měla pravdu, Aela byla zpět během pár úderů srdce. V náručí držela jednoho z nováčků, drobnou Redgardku, stále ve vlčí podobě. Z boku jí trčel dřík šípu, trochu jsem nechápala proč ho Aela nevytáhla, než mi došlo, že to zjevně nemůže udělat.
Nežli jsem stačila pohnout, Irileth už stála u Aely a čekala až položí zraněnou na zem.
Jeden z vojáků položil na zem svůj plášť a Aela jí tam položila.
Irilet ulomila konec šípu s opeřením a jediným prudkým pohybem prorazila šíp skrz vlčí tělo.
Ozvalo se kratičké zavytí a pak už se rána začala hojit.
Irileth zvedla šíp nad hlavu, abych ho mohla převzít.
"Stříbrné hroty. Už se poučili. Tím to pro vás Aelo končí, " chtěla něco namítat, ale zarazila jsem jí jediným pohybem ruky, " nediskutuju, vrátíte se do Jorrvaskru a postaráte se o bezpečnost Průsmyku."
"Když to říkáš Zvěstovateli, " zavrčela a odcházela.
Všimla jsem si jak po ní Irileth loupla pohledem, pak se zvedla od zraněné a vyrazila za ní. Jak jsem si klekala k vlčici, která se už začala přeměňovat, zahlédla jsem, jak jí uchopila za paži a něco naléhavě vysvětlovala.
Lairah se už uzdravila a přeměnila se zpět do lidské podoby. Jak se proměnila, začala usedavě plakat. Aela ji uslyšela a okamžitě byla u nás.
Hladila jí a utěšovala.
"Všichni jsou mrtví ..." štkala Lairah, " všichni ... průzkumníci i vlci ... utekla jsem jen já ... stydím se za to, ale někdo vám to musel říct ..."
"Nemáš se za co stydět Lair, jsme rádi, že jsi se vrátila alespoň ty." Aela jí vzala do náruče a houpala jak malé dítě.
Pomalu jsem se zvedla.
"Mrtví? Jsi si jistá? Všichni?"
Nevím co slyšeli v mém hlase, ale najednou bylo ticho.
Lairah ke mě zvedla uslzené oči.
"Všichni. Viděla jsem průzkumníky, jejich hlavy napíchali na kůly na hradbách. Měli kolem hradeb nalíčené pasti. Začali střílet, když jedna z nich sklapla. Chtěla jsem bojovat, ale když mě zasáhli..."
Mávla jsem rukou,
"To je v pořádku, alespoň jsi se zachránila a mohla nám donést zprávu."
Otočila jsem se ke generálovi.
Viděla jsem na něm, že bojuje sám se sebou. Ale nakonec jen pokrčil rameny.
"Sbourat tábor a připravit se k útoku na pevnost," zavelel.

Dorazili jsme k pevnosti.
Jelikož byli průzkumníci mrtví, tak náš plán jak dobít pevnost padnul.
Povstalci na nás čekali na hradbách, luky i katapulty nachystané.
Vojsko se zastavilo na hranici dostřelu.
Obránci pevnosti na nás začali posměšně pokřikovat.
Jeden z katapultů se pohnul.
K nohám se mi skutálel nějaký předmět a na hradbách se objevil Ralof.
Ani jsem se nemusela dívat, co se mi to u nohou válí. Haraldova hlava na hradbách nebyla.
"Vem si toho svýho kamarádíčka a táhni odsud, ty nelidská zrůdo," řval na mě ten blond parchant z bezpečí pevnosti,
"Tady ti ty tvoje kejkle nepomůžou. My se nevzdáme. Shnij v pekle ty thalmorská děvko!"
Žhavá vlna hněvu mi prolétla žilami, vzápětí nahrazena smrtícím chladem.
Vycenila jsem zuby v krutém úsměšku.
Otočila jsem na generála.
"Stáhněte se k lesu a odložte zbraně ..."
"Ale to ... "
"Hned. Jinak neručím za vaše životy."
Dál už jsem si jich nevšímala.
"Tak Ralofe, říkáš shnij v pekle? "
"Jo říkám. A ten zbytek imperiálních psů si vem sebou."
"Měl bys být ve svých přáních opatrnější Ralofe. A ti imperiální psi, jak jim říkáš, se možná postarají o to, aby vaše kosti neroznesli vlci po horách. Dávám vám teď poslední šanci se vzdát. Kdo složí zbraně přežije."
"Ty nám dáváš šanci? Vždyť ty tvoji psi už vycouvali až k lesu. A dokonce jsou beze zbraní. Nakonec budou vřískat jako ten blbeček Harald. Ječel jak žencká, když jsme mu stahovali kůži z těla."
Povstalci propukli v hlasitý smích.
Otočila jsem se.
Imperiálové opravdu stáli na hranici lesa, meče zastrčené v pochvách, luky hozené na ramenou.
Sklonila jsem se a vytáhla z boty starou dýku. Blýskala se matným fialovým světlem.
Zvedla jsem jí nad hlavu.
"Poslední slovo Ralofe, podepíšeš vám všem ortel smrti? Opravdu se nevzdáte?"
"Ne!! Jsem zvědav co zmůžeš s tím starým krámem."
"No já vcelku nic, jen ti splním, co sis přál. Chtěl si peklo a já mám s jedním smlouvu."

"VOLÁM TĚ DURNEHVIIRE, V ČASE MÉ NOUZE, OPUSŤ SVÉ VĚZENÍ ..."
Obloha se zatáhla rudými mraky ...

"ZJEV SE POŽÍRAČI DUŠÍ A NASYŤ SVŮJ HLAD ..."
Z pevnosti se začal ozývat křik ...

"VOLÁM TĚ POTŘETÍ, POMOZ MI A SPLNÍ SE TI OČ SI ŽÁDAL!"
Obloha pukla a z nicoty se zhmotnil drak ...

Nemrtvý drak, jehož křídla se zdála být jako prožraná od žravých brouků, maso vypadalo, jako by z něj v kusech odpadávalo, kůže zteřelá věky se trhala v cárech. Zakroužil nade mnou.
"Volala si mě Dovahkiin. Jsem tu. Řekni co žádáš a splň svůj slib!"
Ukázala jsem dýkou na pevnost.
"A nezapomeň na naší dohodu."
"Nezapomínám. Zun Krii."
Durnehviir zaměřil svou pozornost na určený cíl.
Mávnutím křídel se přesunul nad pevnost.
Zadrnčely tětivy luků, vymrštila se ramena katapultů
Zjevně vůbec netušili s čím mají tu čest. Nemrtvého draka z Mohyly duší lze zranit jen velmi těžko a jejich zbraněmi rozhodně ne.
Durnehviir s řevem prolétal nad pevností a v první chvíli se zdálo, že se vlastně nic neděje.
Nechrlil ani oheň ani led.
Jen všechno zahaloval fialovým světlem.
Povstalci si na něj ukazovali prsty a začínali se smát.
Jenže pak se posadil na vrcholek věže a začal do sebe to fialové světlo nasávat.
Posměvačný smích nahradil strašlivý křik umírajících mužů.
Durnehviir z nich vysával duše a tím i život.
Každý, kdo držel v ruce zbraň a byl zahalen světlem, zemřel.
Poté mávnul křídly a zvedl se z věže.
Chystal se přeletět nad pevností znovu.
"Durnehviire, počkej. Třeba si to někdo rozmyslel, " zakřičela jsem na draka, protože jsem si všimla vojáků, kteří zahazovali zbraně. Raději se vzdali, než aby zažili to samé utrpení jako jejich spolubojovníci. Otevřela se brána a začali z ní vybíhat neozbrojení muži.
Ralof na hradbách na ně řval, že jsou zrádci a minimálně dva z nich střelil do zad.
"Durnehviire, toho chci živého, " zařvala jsem na draka.
Drak se spustil z nebe dolů jako padající kámen.
Zabrzdil rozevřením křídel až těsně nad Ralofovou hlavou. Poryv vzduchu srazil Ralofa k zemi. Než se stačil znovu postavit, vrhli se na něj jeho vlastní muži a spoutali ho.
Všichni zbylí povstalci pak odhodili zbraně a společně vyšli z pevnosti.
Svázaného Ralofa táhli s sebou.
Durnevhiir opatrně dosedl vedle mě na zem.
Za zády jsem postřehla pohyb a podívala jsem se co se děje.
Imperiálové v uspořádaném tvaru mířili k místu, kam měli dorazit obránci pevnosti.
Durnevhiira sice obcházeli obloukem, ale jinak na sobě naprosto nedávali znát, že je to poprvé co ho vidí. Povstalci si toho jistě všimli, stejně jako toho, že jeden z oddílů, složený skoro výhradně z bývalých Bouřných Hávů, se zastavil za mnou.
Obrátila jsem se zpět tváří k bojovníkům, kteří se vzdali. Ralof se už přestal bránit a nechal se odvést na místo, kde již čekali císařští.
Všimla jsem si, že Irileth visí Aele na paži a snaží se jí zabránit v tom, aby se na Ralofa vrhla.
Připomnělo mi to smrt vlků a průzkumíků. A Haralda.
"Aelo, přiveď mi ho sem!"
Sledovala jsem jak se Aela vyškubla Irileth a popadla Ralofa za spoutané ruce.
Smýkla s ním tak zuřivě, že spadnul na trávu a tak ho prostě táhla za sebou.
Přivlekla ho ke mě a mrskla s ním o zem.
"Jestli ho nezabiješ ty zabiju ho sama," zavrčela na mě.
"Slyšel si Ralofe? Zdá se, že tě všichni mají rádi."
"Jedna nečistá zrůda vedle druhé! Nemám z vás strach!"
Podívala jsem se mu do očí.
"Lžeš Ralofe a to nemá Talos rád."
Vytřeštil na mě oči.
"Ty... ty... jak si... vůbec... dovoluješ..."
"Vyslovit Talosovo jméno? Jsi stejně zabedněnej jako Ulfrik, ale to už je jedno."
Otočila jsem se na draka:
"Existuje možnost dostat Haraldovu duši z tvého světa? "
"Pro tebe ano. Díky tomu, že jsi mě třikrát povolala na Nirn, vrátím se do Mohyly jako svobodný. Jsem tvým dlužníkem."
"Co mám udělat?"
Všichni Bouřní naprosto vyděšeně sledovali jak mluvím s drakem.
"Dej mi jinou duši a já tu co chceš propustím aby mohla do Sovngardu."
"Hmm to se zdá jako dobrý obchod."
Znovu jsem vytáhla z boty starou dýku. Otevřela jsem dutou rukojeť a vložila do ní černý kámen.
Dýka zasvítila stejným fialovým světlem jako před tím pouštěl drak.
Ralof zaječel a snažil se utéct.
Hrábla jsem po něm a zvedla ho ze země.
"Dal jsi alespoň Haraldovi a jeho mužům šanci? Aby mohli zemřít v boji?"
Neodpověděl
"Takže nedal. Tak jí taky neodstaneš !"
Bodla jsem tvrdě a přesně.
Stará čepel díky kouzlu projela vším, co jí bránilo v cestě k jeho srdci.
Když vydechl naposledy, dýka zazářila intenzivní fialovou a zavřela Ralofovu duši do černého kamene. Nechala jsem mrtvé tělo padnout k zemi. Černý kámen jsem vyjmula z rukojeti a hodila ho směrem k Durnevhiirovi. Ten otevřel tlamu a spolkl ho. Po chvíli tlamu zas otevřel a vyšla z něj malá jiskra mířící k nebi.
"Děkuji ti Durnevhiire. Jsme vyrovnáni?"
"Ano Dovahkiin. Splnila jsi svůj slib a já splatil svůj dluh. Ale moje nabídka platí i nadále.
Pokud budeš potřebovat pomoci, víš kde mě máš hledat."
"Vážím si toho, " sklonila jsem hlavu k pozdravu a drak se mávnutím křídel vznesl.

Jak zmizel, nebe dostalo zpět svou modrou barvu.
Slunce znovu zazářilo a všichni si úlevně vydechli.
Tullius se opět tvářil velmi znepokojeně nad tím jak se věci vyvíjejí, ale v tuhle chvíli už vlastně nemohl nic dělat.
Cesta k Větrnému Žlebu byla volná a Imperiální jednotky neutrpěli žádné ztráty.
Povolil povstalcům pohřbít padlé.
Sice mě mrzelo kolika mužům jsem znemožnila cestu do Sovngardu, ale na druhou stranu jsem si říkala, že se tím dost životů zachránilo.

Když pohřbili své mrtvé vrátili se bojovníci zpět k imperiálním jednotkám.
Nikdo se nepokusil utéci ani jinak změnit svou situaci.
Každý z nich našel někoho koho znal natolik dobře, aby mu věřil.
A všichni dostali stejné informace o tom co se kdy stalo. A hlavně proč.

Bloumala jsem podél lesa a občas koukla, co se děje v táboře.
Zdálo se, že to, co jsem musela udělat, přináší své ovoce.

Věděla jsem, že to těžší mě teprve čeká, ale teď už jsem byla ochotná uvěřit tomu, že to dokážu.





INTERMEZZO AELA A IRILETH

Stojíce bok po boku, Aela a Irileth sledovali jak Moira přechází na okraji lesa.
Před několika okamžiky tam někde v podrostu sama pohřbila Haraldovo tělo, které přinesli vojáci z pevnosti.
"Proč to udělala?"
"Harald jí v Helgenu zachránil život. Dostala se díky němu z města, když se prvně objevil Alduin, " vysvětlila Irileth a pokračovala : "Vlastně trochu nechápu, proč se přidala zrovna k němu, když jí původně chtěli popravit."
Aela tázavě zvedla obočí.
"Přijela do Skyrimu zrovna v tu nešťastnou dobu, kdy Imperiálové chytili Ulfrika. Nějak se k tomu přimotala. Být já na jejím místě jdu s Hávama."
"Tak můžeme být rádi, že to neudělala, " konstatovala Aela.
"Jo to můžeme. Kdyby dneska stála proti nám ...", Irileth se otřásla, když si vzpomněla na Durnevhiira.
"Hnusná smrt," zavrčela Aela se stejnou vzpomínkou.
"Ta válka jí mění. Vím, že je to pro ní jen cesta jak splnit úkol, ale mění jí to. Je tvrdší a cítím z ní něco, co neumím určit, občas mě děsí."
"Tebe děsí??, " Aela nedůvěřivě pohlédla na Irileth.
Ta beze slova stáhla z ramene rukáv haleny. Hojící se rána, se už měnila v jizvu.
Aela se jí dotkla "
"Co to u všech bohů je?"
Irileth zaváhala při vzpomínce na J'zargovu žádost, ale nakonec Aele vše řekla.
Když skončila bylo chvíli ticho.
"Takže se domníváš, že s ní někdo, " rychlý pohyb očí k obloze, "má svoje záměry?" Aela zamyšleně sledovala Drakorozenou jak se pomalu blíží k táboru, " proto si mě posledně uklidňovala, abych moc nevyváděla."
"Ano, ale dělala jsem to hlavně pro tvoje bezpečí."
"Pro moje bezpečí?"
"Jsi stejně nevšímavá k chování lidí jako ona. Ani jedna z vás nepochopila, že muži už dávno nejdou ani za Tulliem, ani za mnou. Dokonce už nejdou ani za císařem."
"Co se mi snažíš říct?"
"Tak se podívej a uvidíš sama."
Aela znovu upřela pohled na Moiru.
Pak se její pohled stočil na vojáky.
Bavili se mezi sebou, stavěli stany, rozdělávali ohně, jedli, čistili zbraně, krmili koně a mezi tím vším každou chvíli zalétli očima na Khajiitku. Ani na dva údery srdce nebyla bez pozornosti některého z nich.
Vlčice pohlédla válečnici do očí.
"Jdou za ní."

"Ano. A ona to vůbec netuší. A já netuším, co se stane až jí to dojde."
Upravil/a Moira dne 14.08.2017 19:30
 
Moira
něco málo pro mých pár věrných čtenářů Grin






JÁ JSEM ...

Tak jsem se zase vracela k městu, které nemám ráda a které nemá rádo mě.
Cesta byl jednotvárná a já se začala ztrácet ve svých myšlenkách.

Poslední bašta odporu proti Císařství.
I když ... kdo vlastně ještě teď bojuje proti Císařství?
Většina Ulfrikovi armády se stala součástí Imperiálních jednotek, posledních pár vojáků, pokud byli zprávy zvědů pravdivé, bylo momentálně zabarikádovaných, spolu se svým velitelem, v Ulfrikově sídle ve Větrném Žlebu.
Stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že za Ulfrikovým tažením je něco jiného, než jeho láska ke Skyrimu.
Nic z toho, co jsem se o něm dozvěděla, nenaznačovalo, že by nějak moc trpěl pod Císařskou vládou.
Ti co ho znali se shodovali na tom, že se změnil asi tak před půl druhým rokem. Pár měsíců před tím, nežli jsem dorazila do Skyrimu já. Zavraždil Skyrimského Velekrále. Prý ho "uřval" k smrti.
To je dost divné, protože podle toho co mi říkali bratři ve Vyšném Hrotgharu, člověk je sice schopen se Dračí řevy naučit, ale na něco takového by potřeboval dlouholeté studium.
"Nebo pomoc z venčí," ozvalo se mi v hlavě.
Skoro jsem se lekla.
"Zdravím Felldire. Dlouho ses neukázal."
"No trochu jsem se obával, jak budeš reagovat, když už teď víš kdo vlastně jsem."
"Máš pravdu, kdybych tě dostala do rukou tam na Jícnu světa, asi bychom si takhle nepovídali, ale co bylo, to bylo. Dnes už vím, že to tenkrát jinak nešlo a že i když se člověk snaží, věci občas jdou jinou cestou, než tou, která byla v plánu. A i přesto,že se mi to nelíbilo, nehodlám to dál rozebírat. Proč jsi tady?"
"Kladeš si spoustu otázek. Ale teď není čas na otázky. Odpovědi se dostaví později. Teď je potřeba ukončit tohle tady a vrátit se k tomu co je momentálně důležitější. Alduin terorizuje Sovngard a je potřeba ho zastavit, než se stane něco, co už nepůjde zvrátit."
"Chápu, nemám se starat proč se tohle děje, ale mám to zastavit," pomyslela jsem si ironicky, "prostě nekecej a udělej co máš udělat, že jo?"
Chvíli bylo ticho, už jsem si myslela, že odešel.
"Mrzí mě že to cítíš takhle."
"A jak to mám cítit?? Pokaždé, když máte pocit, že něco nedělám tak jak chcete, objevíš se a vrátíš mě zpátky na cestu, kterou jste mi určili. Jak si myslíš, že se mám cítit? Kdykoliv se mi cokoliv stane, hledám za tím vás! Nikdy si nemůžu být jistá, že se věci dějí jen tak!!"
"Nepopírám, že jisté věci jsou v tvém životě řízené, ale určitě ne všechny. Nikdo nemá nad tvým životem absolutní moc. Jen ty sama. A slibuji, že až ukončíme tu záležitost s Alduinem postarám se o to, aby si měla klid."
"Dobrá, nemá smysl se tím teď nechat rozčilovat. Stejně byste mě donutili to udělat, ať po dobrém nebo po zlém. Jen doufám, že mě to necháte udělat po mém. Opravdu bych ráda něco dořešila"
"To je fakt. Udělej co uznáš za vhodné, ale prostě to dokonči, ať se pohneme z místa."


Když jsem přestala mluvit se svým mentorem v hlavě a začala věnovat pozornost svému okolí, zjistila jsem, že jsme se už dost přiblížili k městu.
Tedy přesněji řečeno, stáli jsme před branou. Nejet na koni skončila bych někde ve škarpě.
Jeden z vojáků od Irileth vedl na otěži mého koně, nejspíš abych nezabloudila, když jsem nevnímala cestu. Alespoň, že už s Felldirem nemluvím nahlas.
Udivilo mě, že jsme se dostali tak daleko k městu bez náznaku, jakéhokoliv odporu.
Ne že bych chtěla aby tu stálo vojsko, ale takhle?
Brána dokořán, nikde ani človíček. Seskočila jsem z koně a vydala se bráně.
"Můj" oddíl, mě okamžitě následoval. Myslím, že to Irileth s tou ochrankou trochu přehání, mám kolem sebe vždycky minimálně dvacet vojáků. Občas si připadám jak děcko v doprovodu hejna chůviček.
Ještě, že na záchod můžu chodit sama, grr.

Zvolna a obezřetně jsme procházeli křivolakými uličkami města, čekajíce za každou další zatáčkou past nebo boj.
Ale jediné co jsme viděli byla zabedněná okna a zamčené dveře.
Bez jediného cinkutí meče, bez jediného vypuštěného šípu jsme se dostali až do středu města.

Jen jako lehké vydechnutí jsem zavolala svůj Dračí aspekt, svou magickou dračí zbroj, jenž mě zahalila mihotavou záři.

Stáli jsme před zataraseným vchodem do Královského paláce.
Zamyšleně jsem se dívala na ty staré pokovené dveře.
Bylo to tak lákavé.
Nejsem sice Tiberius, ale tohle není brána do Císařského města, že jo?
Na vteřinu jsem se dotkla přes halenu medailonu, který mi tepal na hrudi.
Teď se ukaž, ušklíbla jsem se pobaveně a nadechla se.

"FUS RO DAH!!"

Zděšené výkřiky zanikly v rachotu hroutícíCH se zdí.
Dveře vyletěly z pantů a vzaly s sebou část přední stěny.
Když se prach usadil, bylo otevřeno.
Překročila jsem trosky a vstoupila do haly.
Povstalci , kteří střežili vchod a byli smeteni tlakovou vlnou, se pomalu probírali a snažili se zvednout, aby mohli jít bránit svého krále.
Vcelku zbytečná snaha.
Vojáci pochodující za mnou je pacifikovali rychleji, než se stačili zvedat.
Ze zadní části sálu přilétlo pár šípů, které se neškodně odrazily od mého magického štítu.
Zastavila jsem se asi v polovině místnosti.
Stůl, u kterého nás Ulfrik urážel, tam stále stál, přežil můj příchod.
Na zlatých talířích se ještě kouřilo z právě podávaného oběda.
Natáhla jsem se a sebrala z jednoho talíře pečené králičí stehno.
Ulfrik, vyskočiv ze svého trůnu, na mě konsternovaně zíral.
"Co ... tohle..."
"Copak? Něco se ti nelíbí, králi? Neviděl si ještě návštěvu co si sama otevře dveře?"
"Co si zač???"
"Já? V postatě jenom posel. Děláš špatný věci Ulfriku a já nemám čas na tvoje hraní si na vojáky. Mám svoje problémy a ty mi jen stojíš v cestě. A krom toho, jestli se dobře pamatuju, slíbila jsem ti, že se vrátím."
Králičí kosti hlasitě křupaly mezi mými zuby.
Ulfrik sledoval jak jím králičí pečínku. Pak se rozhlédl kolem sebe, na své vojáky :
"Tak uděláte s tím někdo něco? Necháte tu Khajiitku aby mě tu urážela svou přítomností?"
Olizovala jsem si drápy od šťávičky z králičího masa a taky se rozhlížela.
"Tak co? Hlásí se někdo? Vypadá to že ne, nezdá se ti ? Myslím, že už tu asi nevelíš."
Těch posledních pár mužů, kteří ještě před pár okamžiky chtěli bránit jeho život, měli co dělat, aby ubránili ten svůj.
Vydala jsem se dál směrem k Ulfrikovi.
Došlo mu, že ho nikdo z jeho mužů bránit nepůjde. Vytasil meč a čekal až k němu dojdu.
"Prej si velekrále "uřval" k smrti. Neukážeš nám taky něco?"
Když to zkusil ani to se mnou nehnulo.
"No tak jestli si tímhle někoho zabil, tak to musela být sakra náhoda."
To už ztratil kontrolu a s řevem se na mě rozběhl.
Nikdy jsem nepochopila, proč u toho všichni tak řvou.
Nastavila jsem jeho úderu jen levé předloktí, vím co dokáže moje magická ochrana udržet.
Zazvonilo to a vylétly jiskry.
S nevěřícím úděsem to zkusil znovu, se stejným výsledkem.
Než udeřil potřetí, uchopila jsem ho levačkou za zápěstí a obrněnou pravačkou prudce udeřila do hrudníku, až plát pozlaceného brnění puknul.
Zkroutilo ho to a tak jsem ho pustila.
"Řekla bych, že bys měl změnit kováře."
Spojila jsem ruce a udeřila ho znovu, jak byl předkloněný tak se to nabízelo, zespodu do čelisti, jako kladivem. Odrazilo ho to tak pět stop dozadu.
V koutku úst se zaleskla kapka krve.
"Víš, stále mi není jasné, proč děláš to co děláš, " začala jsem konverzačním tónem, "nejsi vlastně ani dobrý povstalec ani dobrý král. Kdybys byl dobrý král pochopil bys, že tohle všechno je zbytečné." Mávla jsem pravačkou kolem : " všichni ti mrtví ... cisařští ... Nordi ... moji přátelé ... moji vlci ..." můj tón se postupně přesouval od zdvořilé konverzace k chladnému vzteku.
Otřeseně se narovnával.
"A kdyby si byl dobrý povstalec nešli by ti muži se mnou ale s tebou."
Pomalu přede mnou couval.
Vysál krev z roztrženého rtu a plivnul mi krvavý chuchvalec pod nohy.
"Nejsi nic než thalmorská loutka, císařská děvka, co dělá co se jí řekne!"
"To už mi nedávno někdo říkal. Ale ono je to spíš naopak, králíčku. Jedinej kdo tu dělá to co chce Thalmor jsi ty."
Ustupoval přede mnou až zpět ke svému trůnu.
Už nebylo kam couvnout. Došla jsem až k němu. Zvedl meč a s posměšným výrazem mi opřel jeho špičku o hrdlo.
"Tak, právě si skončila. Rozpárám tě a tvoji kůži si dám vycpat. A všichni pak zas půjdou za mnou."
"Nejspíš si dospěl k mylnému závěru. Myslíš, že když nemám brnění, že mě dokážeš rozpárat?"
Za sebou jsem uslyšela mnohonásobné natažení tětiv.
Uslyšel ho taky ...
Vteřinové zaváhání ...
Švihla jsem pravačkou, vyrazila meč směrem vzhůru a levačkou zas zachytila za zápěstí.
Jak to s ním škublo posadil se na trůn. Zdvižená ruka s mečem se opřela o vysoké opěradlo, přikovaná tam mou silou.
Levým kolenem jsem mu ještě klekla do slabin, aby se nemohl zvednout.
"Kdyby si pochopil, že víra není tady, " cinkla jsem drápem do Talosova přívěsku, co mu visel na krku, " ale tady, " poklepala jsem mu na hruď, "mohl jsi to dokázat. Nemůžeš člověku sebrat něco co má v srdci. Pokud ho tedy nezabiješ. Jsi jen pošetilý blázen, který spolknul thalmorskou návnadu a tím jim dal možnost ohrozit Císařství, pokud by bylo dost oslabené občanskou válkou."
Viděla jsem mu na očích, že mu to pomalu začíná docházet.
Sehnula jsem se a z boty vytáhla dýku s fialovým světlem.
"Víš Ulfriku, kdybych měla víc času, možná bych začala přemýšlet o tom co se stalo v tvém životě, že si se začal chovat tak jak se chováš, ale já ten čas nemám."
Pokusil se mi vyškubnout, ale už v tom nebyla žádná bojovnost.
Někde vzadu za mými zády se začal ozývat hluk. Něco jako bušení. Otočila jsem ucho a zaposlouchala se.
Oběma nám došlo co to je.
V jeho očích zasvitlo poznání.
"Není to nic osobního Ulfriku, i když je pár věci, který mi dlužíš. Ale jde o to, že jsi začal otvírat Thalmoru dveře do Skyrimu a mě nezbývá nic jiného než je zas zabouchnout."
"Je to ironie, nikdy bych nečekal, že to bude někdo jako ty. Ale možná právě proto. Ty to dokážeš....Slyším co se děje, slyším je, co volají. Ty to dokážeš...."
Ucítila jsem jak mu na ruce, kterou svíral meč a jejíž zápěstí jsem držela já, začaly ochabovat šlachy. Bleskově jsem přehmátla a sevřela jeho prsty ocelovým stiskem kolem jílce meče.
Pohlédl na mě očima, ve kterých se údiv mísil s vděkem.
Přiložila jsem mu dýku na hruď stejně jako minule Ralofovi.
"Teď zaplatíš za svou zradu, " řekla jsem dost nahlas, aby mě bylo slyšet v sále.
"Drž svou čepel pevně synu Skyrimu, nebo se se svým bohem nesetkáš," zašeptala jsem a zabodla dýku až po záštitu do jeho těla, "a vyřiď Alduinovi, že jsem na cestě."

Bouře za mými zády utichala.
Moc dobře jsem slyšela co volali.

Počkala jsem až vydechne naposledy a zvedla se z něj. Ruku držící meč položila do klína a pohlédla na jeho služebnictvo, které vojáci seřadili na jedné straně sálu.
"Pohřbíte ho jak se na jarla sluší."
"Jak poroučíš Drakorozená," rozběhli se k trůnu, aby svému pánovi naposledy posloužili.
U rozbitého vchodu se ozval nějaký hluk. Vojáci se tam snažili zastavit thalmorského úředníka, který chtěl se svými nohsledy odvléci nějaké děvče ven z budovy.
"Co se to tam děje," houkla jsem na ně a přešla mezitím ke stolu.
Thalmorům nezbylo nic jiného než se vrátit zpět do haly.
Úředník se zastavil přede mnou a podíval se na mě zvrchu.
"To je záležitost, která se tě netýká Drakorozená. To děvče je náš vězeň a odvezeme ji s sebou ze Skyrimu."
Sebrala jsem ze stolu ubrousek a zamyšleně do něj utírala krvavou dýku.
"Hm a co provedla?"
"Opakuji, že se tě to netýká a nebraň mi ve vykonání mé povinnosti."
"No a já ti znovu opakuji, že chci vědět kdo to je a co provedla!" , můj hlas se přiostřil a pohlédla jsem mu zpříma do očí.
Dívce se povedlo vytrhnout se svým věznitelům a přiběhla ke mě.
Padla přede mnou na zem a objala mě kolem kolen.
"Prosím, prosím, nedovol jim, aby mě odvedli."
"Kdo jsi?"
"Jsem ...."
Thalmorský úředník jí surově udeřil přes ústa, " Mlč, nikoho nezajímá kdo jsi."
"Je to Ulfrikova dcera," ozvalo se z chumlu sloužících.
Naklonila jsem se k dívce a setřela jí ze rtů krev,
"Neboj nikam nepojedeš."
"To je nepřípustné. Pojede s námi. Je to věc Thalmoru."
"Tady jsme na území Skyrimu a jestli se nepletu, tak Skyrim je pod jurisdikcí Císařství. Nemáš tady co rozkazovat."
Opatrně jsem uvolnila dívčí ruce křečovitě sevřené kolem mých nohou a pomohla jí vstát. Gestem jsem k sobě přivolala Irileth.
"Dovez jí do Samoty ke královně. Ručíš za ní svou hlavou." Jen stroze kývla a vzala dívku za ruku.
Úředník se začal rozčilovat :
"Je to náš vězeň, smlouva mi zaručuje ..."
"Ta smlouva ti tak maximálně zaručí, že ti neutrhnu hlavu ušáku, " odsekla jsem.
"Budu nucen použít sílu ..."
Rozesmála jsem se :
"Sílu ?? Tady ?? Mám tu pět stovek chlapů. Jak dlouho si myslíš, že jim bude trvat než vás dvacet roztrhají na kousky, když jim to řeknu?"
Neodpověděl a tak jsem se od něj otočila, abych dořešila Ulfikovu dceru.
Neudělala jsem ani krok, když mě chytil za rameno :
"Jsem tu z vůle Císařství, musíš ... "

Nervové vypětí posledních týdnů si vybralo svou daň.
Moje sebeovládání puklo, stejně jako ta tenoučká slupka civilizovanosti, kterou se mě Skyrim za ty poslední necelé dva roky pokoušel obalit.
Zavrčení se odrazilo od stěn a stropu místnosti, jako burácení bouře.
Jediným plynulým pohybem, s navrácenou grácií Kočky, jsem se otočila a chytila toho arogantního thalmorského zmetka za krk.
Zvedla jsem ho do výšky a drápy zaryla do masa.
Doznívající kouzlo Dračí kůže činilo jeho tvář ještě bledší než normálně.
Sáhla jsem pod halenu a vytáhla Amulet.
Barevné záblesky duhy se kolem mě roztančili jako aura.
"JÁ JSEM CÍSAŘSTVÍ!" zařvala jsem mu do tváře a sledovala, jak se jeho oči naplňují děsem.
Pokoušel se marně rozevřít moje prsty drtící jeho krk. V očích mu začaly praskat žilky.

Všude kolem nás zazvonili tasené meče, jak Imperiálové obklíčili Thalmory.

"Tohle nechceš udělat. Ne teď a ne tady, " ozval se vedle mě tichý klidný hlas.
Zavrčela jsem.
"Takhle ne. Nech to na nás."
Potřásla jsem hlavou abych se uklidnila.
Pomalu jsem uvolnila stisk a pustila thalmora na zem.
Padl mi k nohám a divoce lapal po dechu.
"Okamžitě zmiz. A věř mi, že znovu mě potkat nechceš. Zmiz i s těmi svými poskoky ze Skyrimu."
Jeho vojáci k němu přiběhli a pomáhali mu na nohy.

"A nezdržuj se nikde zbytečně. Lesy jsou tady u nás plné vlků," poradila mu Aela.






INTERMEZZO ... VALINA

Skrývala se přikrčená za balustrádou a sledovala dění dole v sále.
Věděla, že by měla zmizet než jí vyslídí thalmorská hlídka, která určitě v nastalém zmatku vnikla do paláce, ale divadlo odehrávající se před jejíma očima, jí přikovalo na místě.
Postava vstupující do místnosti, po té co dračí magií roztříštila vchod, se zdála neškodná. Neměla ani pořádné brnění, jen okované nátepníky a rukavice. Ani plátovou zbroj, jen prošívanou vestu. Až když se dívka zadívala pozorněji všimla si mihotavého světla, které obklopovalo postavu jako druhá kůže.
Tu scénu viděla mnohokrát, ale ve svých vizích nikdy neviděla kdo je ten, kdo zabije jejího otce.
Drakorozený z jejích snů neměl tvář. Vždy viděla jen oči. Oči planoucí potlačenou agresí a jakýmsi animálním světlem, zakrývajícím pravou podstatu jeho duše.
Teď už tomu rozumněla lépe.
Její podvědomé instinky pronikající, každou známou formou magie, narážely na neprostupnou zeď, zakrývající nitro Khajiitky, která právě vytahovala z vysoké boty z dračí kůže nenápadně vyhlížejí dýku. Fialový záblesk kouzla poutajícího duši, Valinnu vyděsil.
V jejích vizích nikdy nebylo, že by otec přišel o duši. Přidušeně vyjekla, tohle nečekala.
Byla tak zabraná do sledování děje u trůnu, že nepostřehla pohyb za svými zády. Když jí ruka v kožené rukavici, překryla ústa, bylo na obranu už pozdě.
Thalmorský voják jí nemilosrdně sevřel a zvedl ze země. Nemohla se nijak bránit, když jí snášel dolů po schodech ve snaze dostat se s ní k pobořenému vstupu do paláce.
Imperiální vojáci začali rytmicky tlouci zbraněmi do štítů a Valinna uslyšela poprvé jak skandují "
"Do ...vah ... kiin, do ... vah ... kiin "
Koutkem oka zahlédla jak Khajiitka odstupuje od trůnu.
Naposledy se pokusila vyškubnout svému únosci přičemž kopla do zad jednoho z bývalých Bouřných hávů.
Voják se rozlobeně otočil, ale když viděl co se děje pokusil se thalmora zastavit. Během chvilky se do potyčky zapojili další vojáci a další thalmorové.
Všechen ten rozruch ukončil měkký hlas s kovovým podtónem hněvu.
"Co se to tam děje?"
Thalmorové museli, ač neradi, udělat čelem vzad a vrátit se uličkou, kterou pro ně vytvořili vojáci,
zpět ke středu místnosti ke stolu, u kterého stála Drakorozená.
Valinna se díky tomu dostala tak blízko, aby viděla, že Moira otírá do bílého plátna krev jejího otce z čepele dýky. Potom zvedla nohu, aby dýku spustila do pouzdra v botě. Na ten jediný okamžik Valinna zahlédla rukojeť dýky ... byla prázdná, nebyl v ní žádný kámen.
Úleva, která v ten moment zaplavila její duši, zastínila všechno ostatní.
Až když Drakorozená rozlobeně požádala úředníka o vysvětlení, uvědomila si, že by měla něco dělat. Thalmor jí už vzhledem k okolnostem nedržel tak pevně a tak se mu vyškubla a padla na kolena u Moiřiných nohou.
"Prosím, prosím, nedovol aby mě odvezli!"
"Kdo jsi?"
"Jsem ..." úder těžkou rukavicí jí roztrhl ret a přerušil větu.
"Mlč, nikoho nezajímá kdo jsi."
Než se stačila nadechnout k další odpovědi, ozvalo se z hloučku služebných jejího otce :
"Je to Ulfrikova dcera."
Moira se sehnula a setřela jí ze rtů kapku krve.
"Neboj nikam nepojedeš."
Pak jí předala Irileth.
Další dohadování už Valinna neposlouchala, vděčně se přimkla k válečnici a nechala se od ní odvádět pryč.
Zavrčení podobající se přicházející bouři, jí zmrazilo krev v žilách.
Prudce se otočila stejně jako válečnice.
Moira držela mrskajícího se thalmora ve vzduchu jednou rukou jako hadrovou panenku.
Druhou rukou něco vytáhla z pod haleny. Místností se rozlilo světlo barevné duhy.
Valinna zalapala po dechu, když uslyšela co Drakorozená zařvala.
Ráda by se podívala jak tomu arogantnímu thalmorovi láme vaz, ale překazil jí to tichý hlas, který Moiřin vztek zklidnil. Byla to tmavovlasá žena s válečným tetováním na tváři, co bez známky strachu přistoupila ke Khajiitce, viditelně rozzuřené na nejvyšší míru.
Thalmor skončil na zemi, ztěžka lapajíc po vzduchu a když se Moira otočila, Valinna spatřila ty oči ze své vize.
Sírově žluté světlo, prodírající se zelenohnědými duhovkami s černými štěrbinami zornic.
Vypadala jako dremora z Valinných děsivých nočních můr.
Jedno mrknutí a dojem zmizel.
Moiřiny oči byly zpět zelenohnědé a mírné.
"Docela by mě zajímalo, proč o tebe tak stojí?", hlas zněl tiše a jemně v porovnání s tím děsivým řevem, který předvedla před chvílí.
"Možná, kvůli tomu, že je to Ulfrikova dcera?" navrhla ta tmavovlasá.
"Nedůležité."
"Kdo je tvoje matka dítě?", Irileth položila Valinně konejšivě ruku na rameno, když si všimla jak se dívka třese.
Moira naklonila zvědavě hlavu na stranu a sklonila se :
"Podívej se na mě děvče."
Valinna zvedla oči a pohlédla Drakorozené prvně z příma do tváře.

Zelenohnědé oči se setkali s modrýma, studenýma jako zimní ráno na horách s kapičkami jitřního světla.
Valinna na jeden jediný okamžik zírala do temnoty Zapomnění.

Obě dvě naráz překvapeně vydechly.

Moira se narovnala.
"Irileth, odvez jí jak jsem řekla do Samoty. Vezmi si s sebou dost lidí je možné, že budete mít problémy."
Irileth nezaváhala ani na chvíli. Začala rázně vydávat rozkazy.
"Aelo, " zašeptala pak Moira.
"Ano?"
"Ti thalmoři nesmí opustit Skyrim. Je mi jedno kde je zahrabete. Ani jeden nesmí zpět a prověř jestli neposílalali nějaké posly. Nic z toho co se týká té malé nesmí opustit Skyrim.
Rozumněla si ?!"
"Ano."
Upravil/a Moira dne 19.08.2017 10:06
 
EldeR
Tak a teď budu do příště napnutej jak kšandy... Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
tak aby si neprasknul... Grin



ZNOVU DO PRŮSMYKU

Zamyšleně jsem sledovala jak Irileth odvádí Ulfrikovu dceru.
Ona bude nejspíš ten "zásah zvenčí", který zmínil Felldir. Magie z ní čiší jak voda z pramene.
Ale proč zrovna Ulfrik??
Je tolik jiných, řekněme si to na rovinu, hezších a zajímavějších Nordů než on.
Jenže pak jsem si uvědomila, jak jarl Větrného Žlebu skončil a došlo mi, že to bylo všechno dokonale a promyšleně naplánováno. Některé události konečně začaly dávat smysl.
Svobodný, bez dětí ... snadný cíl pro manipulaci. Připravil cestu pro Drakorozeného, který spojí Skyrim v jeden celek. No a pak byl odstraněn jako nadbytečný.
Zas mě využili! Náhlá vlna hněvu mi šlehla žilami.
"A jak se hodláte zbavit mě??", zakřičela jsem v duchu.
Odpověď jsem nečekala, ale ona přišla.
"Tohle není tak úplně naše práce. A tebe se opravdu nechce nikdo zbavit, věř mi. Jen máme málo času, na to abychom si mohli hrát se slovíčky. Až to skončí pochopíš všechno. Slibuji."

Uklidnila jsem se ... poslední dobou své záchvaty vzteku zvládám mnohem lépe.
Hm, takže si tady ohřívá polívčičku i druhá strana ?
Kdopak tě tak naštval Meridie?

Ze zamyšlení mě vytrhly dvě ruce, co mě objaly v pase.
Vteřinový nával adrenalinu, který mobilizoval moje obranné reflexy, vystřídala radost, když mě pohladil známý hlas :
"Dostat se k tobě přes všechny ty vojáky, je horší než získat audienci u císaře."
Povolila jsem si kratičkou chvíli na to se o něj opřít a načerpat trochu z jeho síly.
Pak jsem se otočila.
"Farkasi co tu děláš?"
"Koukám, že si to tady trochu upravila. Nemám nic proti novým směrům v architektuře, ale nebude jim sem teď trochu táhnout?," ten jeho ironický úsměv prostě miluju ... to mě vážně napadlo? ...
miluju ? ... na to nemám čas, to vyřeším později.
"Posílá mě Balgrruf, začali jsme pracovat na zprovoznění té pasti. Jak vidím, tak tady jsi to už taky ukončila, " hodil pohledem k mrtvému Ulfrikovi, kterého jeho sluhové právě upravovali na katafalku k pohřebním rituálům, " takže bychom se mohli vrátit domů?"
Domů ... zastesklo se mi po děvčatech a chvílí klidu tak, že mě bodlo u srdce ... blbost!
"No myslím, že máš pravdu, tady jsme skončili, pojedeme domů."

Nechala jsem na Tuliovi, aby dokončil poslední věci kolem ukončené války, změny na postech jarlů a podobné prkotiny. V tom se oni rozhodně vyznají lépe. Já jsem dobrá tak na zabíjení.
S trochou mrazení v zádech mi došlo, že mi to zabíjení už tak moc nevadí. V některých případech
mě i baví ... když jsem málem uškrtila toho thalmorskýho zmetka a pak nařídila jeho odstranění, tak jsem rozhodně výčitky svědomí neměla.

Druhý den ráno jsme tedy byli zas na cestě. Mohla jsem použít cestovní portál, jasně že mohla.
Ale to bych se připravila o ty noční chvíle s Farkasem, že? Takže prostě nepoužila.
I tak se před námi hradby Bílého Průsmyku objevily dříve, než se mi líbilo.

První cesta samozřejmě musela mířit do Dračí síně.
Balgruuf mě, k mému úžasu, přivítal jako sobě rovnou. Zvláštní pocit pro někoho jako jsem já.
Irileth se tu stavila cestou do Samoty a vyzvonila všechno co se ve Větrném Žlebu stalo.
Tyhle dvorský tanečky mě prostě neberou.
Pro někoho s mojí povahou je to moc chození kolem horké kaše.
Hodiny plkání, které nakonec stejně musí vyřešit pár ran kladivem nebo seků mečem.
Zbytečná ztráta času.
Třeba ta jejich patálie s Ulfrikem. Měsíce jednání vyřešila jedna dýka zabodnutá po jílec.
Nechala jsem je tam, aby se pochvalně plácali po ramenou a šla se raději podívat za dělníky, opravujícími past.
Pastí byl vlastně celý balkon Dračí síně. Na velkých rumpálech se spouštělo okované břevno, podobné tomu, co se používá na pranýři k znehybnění trestaného.
Trochu jsem váhala nad tím, jestli to udrží vzrostlého draka. Podle Paarthunaxe není Odahviing zrovna malej mazlík. Jestli ta past selže ...
Jenže, když břevno sjelo do místa, kde by asi tak mohla být ramena draka, otevřela se podlaha a z ní vyjel protikus, něco jako obojek, a zacvakl se do kovových zámků na břevnu.
Šla jsem to prozkoumat. Na břevnu i na obojku byly vyryté nějaké staré runy. Takže takhle je to vymyšlené? Spokojeně jsem se ušklíbla, mělo mě to napadnout, nejen hrubá síla.
Znamená to, že návnada, tedy já, musí být až tady. Sehnula jsem se a drápem do dlaždice vyryla malou značku.
Jo, tohle by mohlo vyjít.
Chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat abych nemusela jít ven přes sál se všemi těmi patolízali,
ale na nic jsem nepřišla.
Rozmrzele jsem vracela do síně.
Raději bojovat dvakrát denně s drakem, než poslouchat ty úlisné řeči.
Nakoukla jsem pootevřenými dvěřmi do sálu.
Moc jsem jim nechyběla, myslím, že si ani nevšimli, že tam nejsem.
Využila jsem příležitosti, když jarl na někoho zvýšil hlas a proplížila se pod balkónem ven z Dračí síně.
Abych se vyhnula strážným seskočila jsem přes potok a rozbitou zeď do Jorrvaskru.
Konečně klid.
Proplížila jsem se do svého bývalé pokoje a potichoučku za sebou zacvakla dveře.
Nestačila jsem se ani otočit od dveří když mě popadnul a hodil na postel.
"Věděl jsem, že tam nevydržíš dlouho."
"Jednou to přeženeš a já tě fakt zabiju," zavrčela jsem
"Klidně, ale až později," slamník se prohnul pod jeho vahou.

Do domu u náměstí jsme se dostali až o hodně později.
Zara zas něco brebentila o ohřívané večeři a holky se na mě pověsily jak dvě klíšťata.
Nebýt toho, že mi pořád někde vzadu v mozku seděl Alduin, byla by to fajn chvilka.

Druhý den, když jsme společně seděli u snídaně, dorazil posel s listem od Balgruufa.
Past byla opravená a připravená k použití.
Podívala jsem se na Farkase.
"Budu muset jít."
Na čele mu naskočila ustaraná vráska.
"Ani nevíš jak rád bych šel místo tebe, nebo alespoň s tebou."
"Ani netušíš jak ráda bych byla, kdyby si se mnou mohl jít."
"Už zas musíš pryč mami?" zaznělo z druhé strany stolu unisino.
Zvedla jsem se ze židle a přešla k nim. Seskočily na zem a já je objala.
"Musím něco zařídit, ale slibuju, že až to skončí už nikam nebudu muset. Alespoň už ne nikdy na tak dlouho."
"Mami, děti ve městě říkali, že jsi zabila jarla Větrného Žlebu. Prý bojoval proti Balgruufovi, našemu jarlovi. Je to pravda?" Slyšet něco takového z úst sedmiletého děvčete bylo divné, ale nemám ve zvyku lhát.
"Ano Tosco, musela jsem. Abych ukončila válku."
"To jsem ráda. Jednou budu stejně statečná jako ty a taky budu zabíjet špatné lidi."
Zamrazilo mě. Takhle na ně působím? No nevím jestli je to přesně to pravé.
Sylwana Toscu třepla po rameni :
"A já o tom složím píseň!"
Ta věcnost, se kterou obě mluvily o zabíjení mě šokovala.
Hledala jsem pohledem pomoc u Zary a Farkase.
Oba jen pokrčili rameny.
" Všichni jsme se tu museli bránit proti Bouřným Hávům, než utekli před tebou. Nemůžeš chtít, aby to cítily jinak. Všechny děti je obdivují. Možná se ti nelíbí, jak se chovají ti nahoře v Dračí síni, ale celé město ví, komu vděčí za mír a klid. Jen to ti obyčejní lidé nedávají tak okatě najevo."
"No tohle mi nejspíš bude muset jako vysvětlení stačit, " ušklíbla jsem se a políbila je na čelo.

Sbalila jsem co jsem si myslela, že budu potřebovat a vyrazila do Dračí síně.
Musím si chytit odvoz do Sovngardu.




JAK CHYTIT DRAKA

Chtěla jsem už mít tu patálii za sebou a tak jsem do jarlova domu vyběhla na jeden zátah.
Prolétla jsem síní jako vítr, až za mnou bouchaly dveře.
Neměla jsem ani ten nejmenší zájem se s někým vybavovat.
Zpomalila jsem až na balkoně.
Dělníci dokončovali poslední úpravy. Mág zkontrovala magii pasti.
Všechno bylo nachystáno.
Stoupla jsem si k zábradlí balkónu. Vojáci co se mnou prošli celou zemí až do Větrného Žlebu se začali řadit za mnou. Zahnala jsem je mávnutím ruky, stejně jako mága, který chtěl být také v první řadě při útoku na draka.
"Potřebuju toho draka živého! Nikdo z vás se ho ani nedotkne!"
Mrmlání a protestování jsem neposlouchala.
Znovu jsem se vrátila k zábradlí.
A zavolala draka.
" OD AH VIIN"
Nejdřív to vypadalo, že se nic neděje. Zvědaví vojáci se začali stahovat zpět ke kraji balkonu, aby se podívali jestli se drak blíží.
V tom se ozval vzdálený burácivý řev a vojáci couvli ke stěnám.
Viděli už sice Durnevhiira ale to byla jiná písnička, ten mi dlužil.
Odavhkiin sem letěl nedobrovolně. A bylo to slyšet. Už byly slyšet i poryvy větru jak máchal křídly.
Když jsem měla jistotu že mě vidí, začala jsem couvat do nitra budovy.
Díky tomu na mě nedosáhly jeho magické útoky a musel přistát na balkóně.
Jak dosedl začala jsem couvat na označenou dlaždici. Ve snaze mě zasáhnout šel za mnou, těžká křídla táhnouce po zemi. Naprosto nevnímajíc svoje okolí došel až na místo, které se mu stalo osudným.
Když jsem stoupla na značku, použila jsem drakobijný řev a spoutala ho jeho vlastní magií.
"Teď, spusťte to !"
Rumpály zasténaly a past sklapla.
Runy se rozsvítily.
Odahviin ztichnul.
Postavila jsem se před něj.
"Víš kdo jsem?"
Z nozder se mu vyval oblak páry, jak si odfrknul.
"Nechceš se mnou mluvit?"
"Jsi Dovahkiin, prý." odmítal se na mě byť jen podívat..
"Myslíš si, že nejsem? Myslíš, že obyčejnému smrtelníkovi by Paarthurnax prozradil tvé jméno? Abych tě mohla zavolat?"
"Paarthurnax měl o lidech vždycky moc vysoké mínění. Já jeho náklonnost k nim nesdílím."
"Odahviine nejsi slepej ? Já nejsem člověk. "
Konečně mi začal věnovat pozornost. Upřel na mě svoje plazí oči.
Nevím jestli draci umějí projevit údiv, ale nezdálo se mi, že by ho to co vidí překvapilo.
"Ty jsi Khajiit? "
"Ano, jsem Khajiit a jsem Drakorozená. Ať se ti to líbí nebo ne. A potřebuji tvou pomoc. Tak tě o ní teď žádám."
Odavhiin se na mě díval velmi podivně, docela ráda bych věděla, co se mu teď zrovna honí hlavou.
"Co chceš ?"
"Prý víš kudy se Alduin dostal do Sovngardu. Potřebuji se tam dostat a zabít ho."
"Ano, to je vždy cílem Drakorozených, zabíjet draky," zafuněl.
"Nezabíjím nic a nikoho, pokud mě neohrožuje."
"Jako Ulfrik?"
Došlo mi, že celou dobu přesně ví kdo a co jsem.
"Jen si se mnou hraješ? "
"Trochu. Myslíš si, že bych poslechl volání jen tak někoho? Tvoje Thu''um je příliš silné, na obyčejného smrtelníka. Proto jsem přiletěl."
"Byl jsi zvědavý," usoudila jsem.
"Ano, byl jsem zvědavý na někoho kdo je zjevně pod ochranou bohů. Nevím o nikom jiném
s tvými schopnostmi. Zdáš se být příliš silná. A přitom velmi slabá. Divné. Slyšel jsem o tvém ukončení války. Takovéhle řešení by jiný nehledal."
"Dobrá, dobrá, nechme rozbory mé osobnosti na jindy. Pomůžeš mi?"
"A co za to?"
"Život?"
"K čemu mi bude život v kleci?"
"Neřekla jsem, že budeš v kleci."
"Ale oni mě nenechají odletět. Budou si mě tu chtít nechat jako ukázku své převahy nad námi."
"Odavhiine? Tak málo mi věříš?"
Naklonil hlavu na stranu a přivřel oči.Jako bych cítila jeho pohled až v duši.
Nevím co tam viděl.
"Věřím ti Dovahkiin, " znělo to podivně slavnostně.
Zatlačila jsem pochybnosti o celém tomhle podniku až někam na dno své mysli.
"Takže mě tam odneseš ?"
"Vrať mi svobodu a odnesu. Ano odnesu tě do Alduinova hnízda, aby si mohla vstoupit do Sovngardu. Ale nevím jestli ti mám přát štěstí v souboji s Alduinem. Možná se snažíš zvrátit něco, co zvrátit nelze."
Obrátila jsem se k mužům co obluhovali rumpály.
"Pusťte ho."
"To nemyslíš vážně Drakorozená. Nesmíme ho pustit!"
"Něco jsem řekla. Hned otevřete tu past."
Vojáci, kteří přišli se mnou ze Žlebu, při zvuku mého hlasu, sáhli po mečích.
Dělníci to viděli a okamžitě začali otevírat past.
Zámky cvakly, runy zhasly.
Odavhiin pomalu vycouval z otvírající se čelistí, které ho poutaly.
Pak se otočil a přešel k zábradlí balkónu.
Položil na zem křídlo :
"Jsi připravená? Poletíme? "
"Nevím jestli jsem připravená, ale jelikož se tomu nevyhnu tak nejspíš připravená být musím."

Za zády mi zaskřípaly otevírané dveře.
Vyhoupla jsem se na dračí hřbet, Odavhiin vylezl na zábradlí a skočil dolů.
Slyšela jsem vzteklý křik a otočila hlavu. "Moji" vojáci stáli v řadě před zábradlím a bránili Balgruufovým mužům střílet na draka.
"Odavhiine otoč to na chvíli, prosím."
Drak se naklonil ke straně a začal se otáčet. Vrátil se zpět k budově a pomalými pohyby křídel se udržoval na místě.
Balgruuf stál u zábradlí a nevěřícně zíral jak sedím na dračím hřbetě.
"Chtěla jsem ho chytit, ne zabít. Odnese mě za Alduinem."
Jarl chvilku vypadal jako kdyby měl puknout vzteky. Pak se uklidnil.
"Tak doufám, že se nám nebude mstít? Za to chycení?"
"Nemyslím ví že to byl můj nápad. Že Odavhiine?"
"Nemám zájem se někomu mstít. Jestli zabiješ Alduina, snad se nějak dohodneme, a jestli ne, tak to bude jedno."
"Tak slyšíš Balgruufe. My teď odletíme a vy doufejte, že to zvládnu."
Drak se opět otočil do směru, kterým chtěl letět.
Mohutně máchnul křídly a vyrazili jsme na cestu.
 
Přejít na fórum:
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 2253 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 1284 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 1131 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 1294 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 1711 krát
11-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 5 let Skyrimu Přečteno 1521 krát
01-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Kreativní rádce Přečteno 1473 krát
13-10-2016 Skyrim The Elder Scrolls V: Skyrim Special Edit... Přečteno 3835 krát
16-09-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem O Zdejších kobkách Přečteno 1731 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist