Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Moira
Moira
Na začátku předesílám, že Loru se držím, jen když se mi to hodí.



PŘÍBĚHY PSANÉ JIZVAMI


Každá jizva, kterou máme, má svůj příběh.
Příběh o tom proč a jak vznikla a tom kdo nám jí způsobil.

Má nejstarší jizva vznikla už dávno, před nějakými čtyřiceti lety. Kruci to to ale letí!
Vlastně, já osobně si nepamatuji jak vznikla, všechno vím jen z vyprávění.
Moje matka byla ženou klanového náčelníka a jako taková byla součástí "Klanu matek". Tahle rada v podstatě fakticky vládne klanu, protože dohlíží na sklizeň a výrobu "Měsíčního cukru", neboli jak ho asi znáte spíš, "cukříku". Je to pro nás taková háklivá věc, souvisí to s naší vírou, že je to prý vykrystalizované světlo Měsíce.
Je to složité a mě tohle nikdy moc nebralo.
Má to něco společného s tím, jaký vliv má na naší rasu postavení měsíců Massera a Secundy. Všichni Khajiiti, jsou jako novorozenci stejní, ale postavení těchto dvou měsíců v okamžiku zrození, ovlivňuje celý zbytek našeho života.
Podle toho, v jaké fázi měsíce jsou, se pak vyvineme do podoby čtyřnohého mazlíka nebo do podoby humanoidní kočky.
Většina z vás zná jen tu posledně zmíněnou formu Khajiitů, maximálně Bosmerové mají možná ve své historii popsány i jiné životní formy. Díky pár šarvátkám co s námi měli.

Ale zpátky k věci.
Moje paličatá matka si na mém otci vynutila zplození dalšího dítěte i když už dvě děti měla. Bohužel, kvůli špatnému načasování, se jí moc nepovedli. Ne, že by to byla jen její vina, ale prostě fáze měsíce nebyly příznivé. Moje starší sestra někde běhá s divokými kočkami a bratr žije s tlupou v bažinách.
Takže v mém případě všechno velice pečlivě plánovala. Chtěla mít alespoň jedno dítě stejné, jako byla ona sama a můj otec. Otce přesvědčila tím, že se postará, že to bude zase syn.

Samozřejmě čekáte nějakou zápletku. Jasně, nic není jak si to člověk naplánuje. Jsme ze severu Elsweyru, takže žádná města a tak, jsme nomádi. Což znamená kočování, klanové války a další zábavu. A tak se stalo, že matce ty její výpočty tak nějak selhaly.
Pokud by porodila v normálním termínu, tak by to zas nebylo dítě podle jejího gusta. A kdyby se jí to stalo, měl by můj otec právo se jí zbavit a pořídit si jinou ženu, kvůli vůdcovství klanu a tak.
Takže, když moje matka zjistila, že se jí krátí čas a že když porodí tak jak by to bylo normální, porodí zase jen "kočku", rozhodla se vzít věci do vlastních rukou.
Uvařila si nějaký dryák, kterým se snažila vyvolat porod. Bohužel to mělo jiný výsledek než očekávala.
Možná to byl boží trest za to, že chtěla víc než měla povoleno, možná to byla jen výstraha pro ostatní.
Když jí můj otec našel, umírala.
Prosila ho ať zachrání alespoň dítě.
Vyhověl jí.
Prostě jí jen tak bez řečí a bez slitování rozřízl břicho a nechal mě ať se sama dostanu ven. Vím, že kdybych to nedokázala, nechal by mě umřít.
Tak to prostě v poušti chodí, když neumíš přežít, nemáš na život právo.

Moc ho nepotěšilo, když zjistil, že nejsem slibovaný syn. Vychovala mě pak jeho další žena a věřte, že to nebyla moc legrace.

Možná se ptáte, jak je to tedy s tou jizvou. Z toho dne mám dvě. Jednu co není vidět, je jen na duši, nepoznala jsem matku.
Ta druhá mi padne do oka vždy, když si nazouvám boty. Špička nože, co rozpáral matčino břicho, mě škrábla na levém lýtku. Po těch letech to už ani není znát, ale vím, že tam je.
Upravil/a Moira dne 01.07.2017 23:55
 
Moira
PŘÍBĚHY PSANÉ JIZVAMI 2

Jak jsem posledně zmínila nezačal můj život zrovna růžově. Sice jsem se narodila v té správné fázi měsíců, ale byla jsem bez matky a navíc holka. Žádný velký terno pro náčelníka klanu.

Takže přišel na řadu pohřeb a vzápětí svatba. Tátova druhá žena nebyla špatná, jen mě prostě moc nemusela.
Ono se taky nebylo čemu divit. Nechtělo se mi umřít, takže jsem se držela toho svého bídného života jak klíště, a to pro ní zrovna nebylo dobré. Dokud jsem byla naživu neměla právo si pořídit s mým otcem další dítě. Na poušti je nouze o jídlo a tak se tu na velké rodiny moc nehraje, je nepsaným zákonem, že když děti přežijí má každý právo jen na dvě.

Tak nějak se tedy čekalo až mě to přestane bavit a prostě přestanu dýchat. Živit mě musela, i když se jí to nelíbilo, takže jsem nakonec přežila prvních šest měsíců svého života a měla jsem vyhráno. Vyvíjíme se díky svému metabolismu mnohem rychleji než ostatní rasy, takže za půl roku jsem byla schopná se uživit sama. Velká sláva to nebyla to je jasný, nějaký brouci, pavouci, sem tam myš. Ale stačilo to. Rychle jsem se naučila bleskurychle utíkat a uhýbat ranám, které bych utržila, když jsem později začala krást jídlo z cizích stolů. Dneska už vím, že by si stejně nikdo nedovolil mi nějak výrazně ublížit, ale tenkrát jsem si připadala děsně dobrá a šikovná.
Faktem zůstává, že ran jsem schytala nepočítaně, ale to většina dětí ve vsi. Rvali jsme se mezi sebou i s dospělýma. Všechno to vlastně byl takový trénink i když to tak v první chvíli nevypadalo. V podstatě nás to všechny připravovalo na další život.

Jak asi každý ví, většina z nás neskončí dobře, jsme národ zlodějů a nájemných vrahů. Díky naší schopnosti vidět ve tmě a pohybovat se tiše.
Když má někdo kliku, nebo nějaké známé v jižní části Elsweyru, může se stát obchodníkem.
Nebo třeba ochráncem karavan. Říkala jsem si tenkrát že to by mě i bavilo.
Nikdo to nebyl schopen vysvětlit, ale vyrůstala jsem i na Khajiita rychle. V deseti letech jsem byla velká jak dospělý jedinec mé rasy a měla jsem i skoro stejnou sílu. Proč to tak bylo nevím.
Jediné co vím je, že když mi bylo dvanáct, hodil mě můj otec do arény mezi ostatní bojovníky a s klidem přihlížel jestli přežiju.

Khajiit nezná strach, prej, ale já tenkrát měla chuť se schoulit do klubíčka a umřít. Viděla jsem už pár smrtí, ale tohle bylo něco jiného. Meče se blýskaly v paprscích zapadajícího slunce, se strašlivou silou dopadaly na štíty a plátové zbroje. Ve vzduchu se vznášel pach krve a smrti. Písek a prach se zvedal z povrchu bojiště při každé otočce hbitých šelmých těl.
Když vedle mě dopadla zakrvácená ruka jednoho z bojovníků málem jsem se pozvracela.
Zatím si mě nevšímali, jak jsem tam seděla na zemi. Nebyla jsem pro ně problém, měli co dělat sami mezi sebou.

S naprostým nepochopením jsem vzhlédla do hlediště k otci
Do arény se člověk dostal, když byl z něčeho obviněn. Mohl se vítězstvím v boji očistit,ale co tu dělám já?
A pak mi to došlo. Bylo to jako když do sebe zapadnou kousky skládanky. Je mi dvanáct, už dvanáct let čeká jestli nějak zmizím, jestli ho konečně přestanu otravovat svou přítomností.

Jako každý jedinec mé rasy jsem od malička zkoušela bojovat, jenže jen se svými vrstevníky, nikdy ne s dospělým, tedy ne vážně. Jenže jestli teď nic neudělám tak prostě umřu. A to se mi opravdu nechtělo.
Mezitím se počet bojovníků v aréně snížil, už jich nebylo šest, ale jen tři.
Žádný z nich mě nepovažoval za nebezpečnou, takže jsem je nezajímala. Doplazila jsme se k jednomu z umírajících a bleskově ho prošacovala. Stáhla jsem mu prošívanici a navlékla ji na sebe. Kupodivu mi sedla, přestože bych to nečekala.

Z tuhnoucí dlaně jsem vykroutila meč a z paží stáhla chrániče. Na nic jiného nezbyl čas. Ani jsem se nestačila zvednout ze země, když jsem spíš vytušila, než zahlédla pohyb za zády. Vedena instinktem více než jakoukoli znalostí boje, jsem se překulila přes mrtvolu a zvednutím levé ruky si chránila hlavu.
Rána mečem mě srazila na záda do prachu. Naštěstí ostří již nebylo tak ostré jako na počátku boje, takže se jen neškodně zakouslo do koženého nátepníku a na jeden úder srdce se zaseklo v ocelových šupinkách, kterými byl vyztužen.
Trhla jsem rukou vzhůru a tím ho mírně vyvedla z rovnováhy.
Zakolísal.
Když se pak se napřahoval k další ráně, vší silou jsem ho kopla do kolene. Noha nevydržela a začal padat na mě.
Vedle mě ležící mrtvola měla v botě zasunutou dýku, vyškubla jsem jí a bodla.
Moje síla spojená s váhou padající Khajiita dokonala dílo. Dýka mu projela krkem a skončila ve spodní čelisti.
Do obličeje mi chrstla teplá krev.
Ale na oslavy nebyl čas. Z boku se ke mě blížil poslední soupeř.
Odstrčila jsem ze sebe umírající tělo, škubající sebou v posledních úderech srdce. Shodou šťastných náhod(?) se skulilo přesně pod nohy dobíhajícího bojovníka.
Vyrovnávaje škobrtnutí, se přikrčil a natáhl tělo kupředu, aby zachytil případný pád rukou.
Ten okamžik mezi dvěma nádechy mi stačil na to, abych se vymrštila a znovu uchopeným mečem po něm sekla.
Více méně jsem neměla v úmyslu ho zabít. Chtěla jsem ho jen vyřadit z boje a utéct. Osud měl ale zjevně jiný plán. Na useknutí hlavy to nestačilo, ale vaz jsem mu přerazila.
Adrenalin vyplavený do krve mě držel na nohou, ale už se mi začaly zachvívat svaly a tělo podléhalo stresu. Všechno mě začínalo bolet a meč sakra ztěžkl.

V mé duši nějaký démon jásal a slavil vítězství a porážku nepřátel.
V žaludku se naproti tomu svíjel strach a smutek nad zmařenými životy soukmenovců.

Ale obě tyto bestie najednou pohltil bezbřehý hněv.
Sálal kolem mě jako přílivová vlna, která smete z cesty vše co se jí postaví.
Pustila jsem z ruky meč a vzhlédla ke svému otci.
Seděl tam, v očích nevěřící úžas, že jsem naživu.
Krev se mi vařila a na rty se drala slova rituálního zapuzení rodiny.
Viděl to na mě a v očích se zaleskla naděje.

A najednou jsem ho vnímala jinak.
Jako stárnoucího vůdce, který nemá následníka.
Kdybych se ho zřekla jako otce, dala bych mu šanci na dalšího potomka.
Bude mu skoro osmdesát, aktivního života mu zbývá dost, ale na zplození následníka už mu moc času nezbývá.
Jestli se dožiju ve zdraví patnácti let, kdy u nás nastává dospělost, budu moci mít vlastní děti a když jedno z nich bude syn ...

A nebo ho bude moci vyzvat na souboj o následnictví kdokoli z klanu.

Hněv se stočil v mém nitru jako zkrocený lev.
Pomsta chutná nejlépe za studena.
Slunce konečně zapadlo.
S posledními paprsky, které dopadly na mou tvář jsem řekla jen :
"Ne."

Až studená mořská voda mě pálením upozornila na všechna zranění, která jsem v Aréně utržila.

Chybějící článek malíčku na levé ruce mi už navždy bude připomínat den, kdy skončilo moje dětství.
Upravil/a Moira dne 01.07.2017 23:58
 
Adrian_S
Přečteny obě části (první včera, druhá dnes) a musím říct snad jediné... KRÁSA! Upřímně jsem si myslel v první části, že to nebude nic zvláštního, ale druhá část mě fakt dostala!

Je vidět, že máš svůj styl psaní, který tomuhle vyprávění svědčí. Příběh - jestli se tomu tak dá říct - je povedený. Dokázal jsem se naprosto vžít do tvého Khajiita a soucítit s ním po celou dobu.

Sice je tam několik drobných chybek, hlavně v interpunkcích, a pak záměna písmen nebo vynechání...

(v části s arénou) "...už jich nebo šest ale jen tři. - Nebylo


Adrenalin vyplavený to mé krve mě držel na nohou - Do


Ale to jsou jen maličkosti. Příběh je originální, má zajímavý děj a čte se to dobře... Smile

PROZATIMNÍ HODNOCENÍ: Pár chybek se tam najde, ale to se dá vždycky napravit. Za mne 90% . Těším se na pokračování!
"Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"

7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka"

17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014
7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách"

Přečtěte si také moje díla:
Adriho verše
Adriho povídky I - Ruka zloděje
Adriho povídky II - Temná smlouva
Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adriho povídky IV - Prokletí daeder
Adriho povídky V - Osvobození
Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře
Adriho povídky VII - Torna plná cukříku
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej
 
Moira
Děkuji M.
 
Moira
PŘÍBĚHY PSANÉ JIZVAMI


Po té scéně v aréně bylo všem jasné o co jde, že to bude boj mezi mnou a mým otcem.
Moje ne, rozdělilo celou vesnici na dva tábory.
Někdy mám pocit, že to máme nějak geneticky podložené. V každém sporu klan vždy rozdělí své sympatie přesně tak, aby nikdo neměl většinu, aby vždy záleželo jen na samotných účastnících sporu.
Takže, kdykoliv se kolem mě objevil někdo ze strany otcových sympatizantů, hned tam byli i moji příznivci.
A opačně. Nebylo možné abychom se setkali někde sami.
To setkání mělo počkat do mých patnácti.

Všechen svůj čas jsem teď věnovala cvičení. Abych nedopadla jako jeden z mých soupeřů, naučila jsem na boj používat buď prošívanici s vysokým límcem, nebo alespoň ocelový nákrčník podložený pruhem měkké látky. Lehkost s jakou dýka projela krkem a spodní čelistí mého protivníka mi trochu vadila.
Učila jsem se bojovat původně s mečem a krátkou dýkou, ale pak jsem uviděla strýcovo válečné kladivo. Není to běžná zbraň pro naši rasu, ale stačil jeden pohled a byla z toho láska na celý život.
Jak se blížily moje 15 narozeniny, začali se kolem mě stále víc "náhodně" objevovat mladí Khajiiti, nejen z mé vesnice.
Nechávalo mě to naprosto chladnou.
Za prvé jsem byla naprosto soustředěná na to abych byla stále lepší v boji a za druhé mě ani nijak nelákala jejich společnost.

Jediný, kdo z toho byl zjevně nesvůj, byl můj strýc. Neustále to nějak řešil až ho teta musela okřikovat.
Po jedné takové, naprosto zbytečné, přednášce, už toho bylo na ní asi moc a odtáhla ho do vedlejší místnosti a tam na něj začala opravdu hodně křičet.
Bylo mi to vcelku jedno, zvedla jsem se, že odejdu zpět na cvičiště, když jsem zaslechla větu, která ještě více umocnila můj pocit, že svůj osud opravdu nemám ve své režii.
"...je mi jedno, že to je tvoje dcera, ale už jí sakra dej pokoj, nech jí ať se rozhodne sama..."
Myslím, že jsem něco takového tušila, jen jsem nechápala proč to všichni udělali. No pro mě se tím jen některé věci o dost zjednodušily. Otevřela jsem dveře do místnosti, kde se hádali, a s rukama založenýma na prsou jsem na ně vyčkávavě hleděla.
"Potřebuješ něco M´Joiro?"
"Mno, možná nějaký vysvětlení?"
Teta vytřeštila oči a "strýc" zalapal po dechu.
"Proč celý to divadýlko ? Kdo všechno to ví ?"
"Divadýlko ? Myslíš, že to pro nás bylo jednoduché ? Stalo se to proto, že to chtěl Mane. A víme to jen my a ....tvůj... prostě můj bratr Ra´Shodran."
"Mane. Hm no to pak dost věcí vysvětluje." (1)
Některé věci začaly, ve světle těchto skutečností, dávat větší smysl. "Otcova" nechuť ke mě i lhostejnost s jakou přijal matčinu smrt. I to, jak se pokoušel mě nechat umřít a přitom to nikdy nedotáhl do konce.
"Takže vlastně ani nemusím procházet vším tím cirkusem kolem zřeknutí se rodiny a podobně ne ?"
"No vlastně, nejspíš budeš muset udělat ještě víc," zamračil se Jobashavir : "La´Jirana je těhotná."
"No to gratuluju."
"Děkujeme, ale Ra´Shordan bude dělat problémy, když to bude kluk..."
Tak to mi nedošlo. Když se zřeknu rodiny bude Ra´Shordan bez dědice a když se narodí Jabashavirovi syn bude legálně následníkem. Ĺa´Jirana se ani nemusí dožít porodu.
"Jak známe Ra´Shordana tak problémy dělat bude," souhlasil s mojí nevyslovenou myšlenkou Jabashavir.
Chvíli jsem přemýšlela o tom, že prostě zdrhnu a nechám je ať si to tady vyřeší sami.
Při pohledu na ty dva mě to přešlo.
Že jednou odejdu jsem věděla, ale musím to udělat až bude za mnou vše vyřešené. Něco mi říkalo, že zpět do Elsweyru se už nevrátím, rozhodně ne živá.
"No do narozenin moc času nechybí. Nechte mě volně dýchat a já vaše problémy vyřeším jednou pro vždy, spolu se svými."
Až jsem se sama zarazila nad chladem vlastního hlasu.
Vyšla jsem ven a vrazila přímo do Maneho.
"Jak se cítíš?"
"No bylo i líp", odsekla jsem.
"Myslíš, že by ti pomohlo, kdyby jsi věděla všechno dřív ?"
Poctivě jsem se nad tím zamyslela a pak jsme musela uznat, že :
"Nejspíš ne. Spíš by mě to svázalo."
"Tak vidíš, teď to víš a musíš se podle toho zařídit."
"Co po mě vlastně všichni chcete?? Proč jste mě prostě nenechali umřít s mámou," měla jsem slzy na krajíčku a nenáviděla jsem se za to.
Pohled, který mi věnoval, byl velmi podivný,
"Nevím co v tobě je, ale prostě máš něco udělat. Já nevím co, jen vím, že jsi důležitá. A že budeš muset v životě dělat rozhodnutí, které tě nebudou těšit. Máš v sobě dvě stránky a jedna z nich bude vždy trpět."
Zvedla jsem tázavě obočí.
"Opravdu víc nevím, Azhura není příliš sdílná. Jen se prostě blíží čas velkého proroctví, to je vše co vím. Nestane se to zde, ale ve Skyrimu. Až tady skončíš musíš jít tam."
Odevzdaně jsem pokrčila rameny a vydala se do svého stanu. Posledních pár dní a bude rozhodnuto, ať tak či onak.

V den svých 15 narozenin jsem vstala brzy. Tyhle rituální souboje se konají odpoledne nebo až navečer, ve světle zapadajícího slunce, takže času dost.
Zašla jsem se vykoupat do moře, ať tento den dopadne jak chce, bude to nejspíš na dlouho moje poslední koupel.
Mimoděk jsem se dotkla jizvy na levém lýtku :
" Bude to i za tebe mami."

Pečlivě jsem vydrbala násadu kladiva slanou vodou, aby byla hrubá a dobře držela v dlaních. Po všech těch hodinách cvičení byla ohlazená a olepená potem, mohla by klouzat.
Omotala jsem si obě zápěstí koženými pásky. Na levé ruce mám speciálně upravenou rukavici s náhradou chybějícího článku malíčku, u meče by to nevadilo, ale kladivo se musí držet pořádně.
Utáhla jsem si pečlivě tkanice na vestě, kdyby se nevhod rozvázala, nebylo by to nejlepší.

Když jsem vstoupila do arény, vyzula jsem si boty.
Ra´Shordan tam už stál, vybral si místo zády k slunci. Když viděl, že se zouvám, posměšně se ušklíbl.
"Myslíš že mi utečeš?"
"To nemám v úmyslu, tati," vyplivla jsem to slovo jako zkažený cukr.
"Á takže už víš jak jsme na tom spolu? Bastarde ?"
"Nemůžeš mě urazit. Lepší bejt bastard než tvoje dítě."
Protočila jsem kladivo v ruce až zahvízdalo.
Trochu mu ztuhnul úsměv.
Bosýma nohama jsem se zabořila do písku, cítila jsem ho mezi prsty a vnímala celou svou bytostí jeho hrubost.
Tasil svůj meč, zapadající slunce se od něj odrazilo a blýsklo mi do očí.
Pousmála jsem se :
"Budeme se opalovat ? Nebo snad si ten meč ušpiníš a už se blýskat nebude ?"
Něco zavrčel a začal se ke mě blížit.
Když jdete proti člověku, co drží v ruce kus železa na klacku, moc nepočítáte s tím, že je rychlý. Většina lidí od takové zbraně očekává spíš pasivnější obranu, s očekáváním příležitosti ke zdrcujícímu úderu. Ono kladivo není elegantní zbraň, žádné parádičky, ale prostě jen hrubá síla. Tedy v případě že nemáte speciálně upravené s odlehčenou násadou.

Ra´Shordanův meč znám jak své boty, délka čepele 29 palců, rukojeť zhruba 7, proto jsem si upravila násadu na délku skoro 60 palců. Sice se s ním o něco hůř zachází, ale to jsem vyvážila tím, že má ve dvou třetinách od hlavice takovou pojistku, která umožňuje rozdělit násadu na dvě části. Ale to teď potřebovat nebudu. S ním nebudu ztrácet tolik času.
Stála jsem tam bez pohybu a čekala, až se dostatečně přiblíží. Kladivo nečině spuštěné hlavicí k zemi.
Div jsem se o něj neopírala jako o hůl.
Viděla jsem na Ra´Shordanovi, jak se začíná vztekat :
"Budeš tam jen stát? "
"A proč ne, o to dýl budeš žít, než se sem doplazíš. Tati."
V hledišti arény zazněl tlumený smích.
Ra´ Shordan se zastavil.
"Tak kde to vázne? Tati? Začínám se nudit."
Ra´Shordan ztratil nervy a vyrazil vpřed.
Zapřela jsem se nohama pevněji do písku. V okamžiku, kdy se přiblížil na tu správnou vzdálenost, jsem jen pohybem zápěstí nadhodila kladivo i do druhé ruky. Hlavice opsala čtvrtkruh a násada zapadla do pravačky.
Přikrčila jsem se v kolenou a široce se rozmáchla.
Když mu kladivo drtilo žebra, nevěřícně na mě zíral. Náraz byl tak prudký, že ho to ode mne odmrštilo skoro 9 stop.
Kdybych nebyla bosa, nejspíš bych sama sobě tím úderem podrazila nohy.
V aréně bylo naprosté ticho. Myslím, že tak rychlý konec nikdo nečekal.
Došla jsem k raněnému.
Skoro se mu podařilo vstát, ale z koutku úst už mu vytékala růžová pěna.
"Máš proražený plíce. Už ti moc času nezbývá.Chceš mi ještě něco říct?"
Vyplivl chuchvalec krve k mým nohám.
"Jo. Vezmu tě sebou."
Z posledních sil se pokusil zvednout meč. Chtěl udělat to, co já kdysi dávno. Jenže meč sklouzl po ocelovém obojku, který nosím. Čepel mi jen rozsekla tvář.
"Tak tohle bude poslední jizva, kterou mám díky tobě, " zavrčela jsem a nechala kladivo dopadnout na jeho lebku.

Postavila jsem se doprostřed arény a zvedla hlavu.
"Tím to bych se měla stát vůdcem. Což já tedy rozhodně nechci," arénou se rozlehlo nespokojené reptání,
"Ticho! Mám na starosti jiný věci. Ale mám právo určit svého nástupce. Chci aby vás vedla La´Jirana s Jobashavirem. Díky tomu se život tady vrátí do starých kolejí."
Aréna ztichla.
"Pokud máte nějaký otázky obraťte se na Maneho. Myslím, že vám to vysvětlí dostatečně," ušklíbla jsem se.

Posadila jsem se do písku a nazula si boty. Kousek ode mne se zastavila La´Jirana.
"Nemusela si to dělat takhle."
"Ale musela a ty to víš stejně dobře jako já. Nemohla jsem se jen zříct rodiny, musel umřít. A já musím odejít."
"Kam chceš jít? Nepočkáš ani až se ti narodí sourozenec ?"
"Ne nemůžu čekat."

V hlavě mi jako dunění rituálních bubnů znělo jen jedno slovo : Sky-rim, sky-rim, sky-rim...
Setřela jsem si z tváře krev, postavila se a zvedla kladivo,
"Počítám, že se porozhlídnu po Skyrimu, mám tam asi něco na práci."





(1) Mane ... druh Khajiita, jenž se rodí když jsou oba měsíce v úplňku, je jediný svého druhu, (možná jen reinkarnace předchozího, nedoloženo) je představitelem khajiitského náboženství a v minulosti se zasloužil o sjednocení rasy.
Upravil/a Moira dne 03.06.2017 01:27
 
Moira
PROBUZENÍ



... Ta bolest hlavy je nesnesitelná.
Včerejší noc byla nejspíš veselejší než se zdálo. Moc medoviny a málo jídla.
U všech bohů co je to za kravál? Fakt to zní jako hrkotání kol po cestě?
Kocovinu mám, že se ani nemůžu hýbat. Počkat, co to má znamenat?
To je nějakej vtip? Proč mám na rukou pouta?
Ani pohled mi nejde zaostřit, to nebyla jen medovina ?
Aha, takže sedím na nějakým voze a ...

"Hej už si vzhůru kotě ?"

Kotě? Co si ten špinavej vandrák myslí? A co to tu tak strašně smrdí? Tohle už opravdu přestává být legrace.
Co to ???? Proč mám takový děsný drápy ???

"Hej malá tak už se prober, zaspíš vlastní popravu."

Popravu ? Co to u všech pekel plácá?
Tak tohle by fakt už stačilo, kde jsou kruci všichni ? Tahle legrace se ubírá nějakým špatným směrem. Musím se z toho nějak dostat.
Takže si to shrneme....jsem na voze, v poutech, jedu nevím kam, a tenhle maník mě oslovuje kotě?
A vida nějaký město ... Helgen ? Ale to nedává smysl, pár chalup přece není město ... tedy tohle není jen pár chalup ... pevnost? císařský vojáci ?

"Tak lezem dolu z těch vozů vězňové"

Vězeň? Tohle začíná zavánět velkým malérem. Špatně se mi vstává, něco vzadu mi překáží v pohybu.
OCAS ????
Skočím dolu z vozu a něco vpředu na hrudi mě zabolí.
PRSA ???
Tohle je fáákt divný, nedává to smysl ... ledaže ... 
Někde z dálky bylo slyšet něco, co tu nemělo být

"Seřaďte se tady přede mnou."
"Tak jste tu všichni za spolupráci s povstalci, včetně tady vašeho velitele Ulfrika, který zabil svého vlastního velekrále."

" Když bratři přijdou vést válku ...."


******

.... Děsně mě bolí hlava, jak se mi tohle mohlo stát? Vždyť jsem včera až tak moc nevypila. A vida tamhle sedí ten maník co jsme spolu pili.
"Hej o co tu jde ?"
"Ále, konečně ses rozhodla se mnou začít mluvit? Jak vidíš sebrali nás císařský a hodlaj nás popravit."
"Proč?"
"Ty asi moc o Skyrimu nevíš že ? Máme tu povstání proti říši a tak trochu ses do toho připletla. Promiň, " omluvně pokrčil rameny.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, jeden z vězňů měl zavázaná ústa a chlápek v brnění s ním právě mluvil.
Obviňoval ho ze zabití krále.
A právě řekl, že nás všechny popraví.
"Ale já s tím nemám nic společnýho. Nic o vašich sporech nevím!!"
Ten co držel v ruce nějaký seznam na mě soucitně pohlédl,
"Můžeš mi říct kdo jsi ?"
V ten moment mi došlo, že vlastně ani nevím kdo jsem, všechno kdo nebo čím jsme byla, bylo jak v mlze. Jak kdybych nikdy neexistovala, žádné vzpomínky, kromě včerejška, prostě nic.
"Bohužel, netuším."
"Generálko, žádného Khajiita v seznamu nemám. Nejspíš je tu opravdu omylem."
"Nezájem, nic si nepamatuje, takže spadla do stejné magické pasti jako ten zbytek tady. A stejně tu nemá co dělat, jistě je to jenom nějaká zlodějka, nebo vražedkyně. Půjde na špalek s ostatníma."

...někde v dálce se ozvalo zadunění ...

******

... Khajiit ?? grrr tak to byl ten smrad, a navíc ženská? samice? nebo jak se to třídí ? bohové za co ?
Tohle už ne !! To nemůže být pravda.
Pohled na oblohu mě ujistil, že to je pravda ...
Byl tam ... černej jak samotná smrt, křídla zastínila slunce ...
Alduine...ty zmetku ... to není možný, poslali jsme tě do ...


"Černá křídla v zimě, Alduin ta zhouba králů ..."

*****


... Potřásla jsem hlavou abych rozehnala mlhu, která se mi dělala před očima, Divný, jako bych na chvíli zas ztratila vědomí.
U špalku první z vězňů právě přišel o hlavu.
Jak se zdá jsem na řadě teď já.
Ten divnej zvuk se ozval znovu a podstatně blíž. S hlavou na špalku jsem pohlédla vzhůru. Na cimbuří věže právě dosedlo zosobnění nočních můr.
Drak.
Divné bylo, že jsem z něj neměla strach. Něco ve mě ho znalo.
Kat se zhroutil k zemi v plamenech z dračí tlamy ...

" ten starověký stín, co spolkne svět, se zjeví ..."


******

... Tak tohle je fakt bezvadný nic lepšího mě snad ani nemohlo potkat.
Mám tu něco dělat, když se dělím o tělo s nějakou Khajiitkou ?
U Akatoshe, budu se jí asi muset ukázat, nebo tu chcípnem oba.
Oprava, ona chcípne, já už dávno sedím v Sovngardu.


******


... Zas ten pocit ztráty vědomí, to mě moc nebaví. Asi bych se měla zvednout a něco začít dělat...
"No to bys měla tedy, nejlepší by bylo zmizet odsud."
Co to herdek bylo? Zbláznila jsem se ? Slyším hlasy ? Tedy hlas.
"Hele nemudruj, na pokecání bude dost času potom, teď je nejdůležitější zmizet odtud. Myslím, že držet se táhle toho císařskýho by nebylo marný. Bude vědět kudy ven"
Éé ... sem magor, mám v hlavě ..ani nevím co, asi jsem se zbláznila z toho draka.
"Ne nejsi magor, ani ses nezbláznila. Prostě udělej co ti říkám, vysvětlíme si to později"
Fajn, budu poslouchat hlas v hlavě, ale co, logiku to má. Hlavně ať je zticha.
"Jo budu zticha když budeš dělat co se po tobě chce."
"Mlč už!"
"Ehm, doporučoval bych nemluvit nahlas. Budeš za blázna."
Rozhlédla jsem se kolem sebe, naštěstí měli všichni dost práce s drakem na to aby si všímali, že jedna Khajjitka si povídá sama se sebou. Kousek od sebe jsme viděla toho chlápka co sem nou přijel na voze, běžel spolu s tím svým "králem" do pevnosti. Vběhla jsem tam za nimi.
"To bych neviděl jako dobrej nápad," zaznělo mi v hlavě.
"Proč? Zdají se v pohodě."
"Jestli se nemýlím, tak potřebuješ silné Císařství,ne nějakou bojůvku na Skyrimu."
"Jak myslíš."

Vyběhla jsem po schodech do patra.
"Stůj!!"
Zkameněla jsem na místě, nade mnou se roztříštila zeď, vyšlehl tam plamen a hroutící se kameny popadali na vojáky, kteří zůstali dole.
"To bylo o fous."
"Díky."
"Vidíš tu střechu? Skoč dolů."
"Ses zbláznil ?? To se nedá!"
"Seš krucinál kočka. Umíš snad skákat ne?"
Zavrčela jsem v odpověď a skočila. Se svázanýma rukama to nebylo úplně v pohodě, ale nohy mi slouží dobře.
"Šikulka."
"Nech si připomínky na pozdějc. Co dál?"
"Bude se tu někde motat ten kapitán od císařskejch, najdi ho, věřím, že nám pomůže zmizet."
"Když to říkáš."

Přes kouř z požáru jsem toho vojáka nakonec zahlédla. Když jsem k němu doběhla, zdálo se že je rád.
"Takže jsi to přežila, to mě těší. Potřebujem se odtud dostat, jdeš se mnou ?"
"Mileráda."
"Tss, nezapomeň, že je to Nord. Dej si něj pozor, nemaj zrovna Kočky v lásce."
"Kušuj. na tvoje moudra jsem teď zrovna zvědavá."

Voják po mě hodil pohledem a mě došlo, že jsem zas mluvila nahlas. Je to peklo, mluvit s někým ve vlastní hlavě a nezapomínat při tom držet hubu.
"Jdeme ?"
"Jo zkusíme to támhle tudy."
Vyběhli jsme zpoza hradeb pevnosti a dostali se do další části města.
"Myslím, že tímhle směrem by měla být brána ven z města," ukázal doleva.
Vyrazili jsme se tím směrem, když nám do cesty vběhli utíkající vězni.
"Ralofe stůj", křikl můj průvodce a tasil meč.
"Necháme to na jindy Haralde. Dneska je to každej sám za sebe."
"Dobrá," Harald vrátil meč do pochvy a pokračovali jsme v běhu.

"Takže Harald, dobrý jméno, pro poctivýho Norda."

"Co ty víš o Nordech prosím tě. Jsi jen nějakej hlas v mý hlavě, kterej mě dohání k šílenství."
"Hlas v tvý hlavě !! Jenom to? Myslíš si, že jsem jen nějaká tvoje halucinace?? Bohové !! Kdybych měl tu moc dokázat ti, že jsem něco úplně jinýho. Přežiješ tohle peklo jen díky mě!! "
"Jo jasně, přežiju díky tvejm kecům. Ne děkuju, zatím jsou to moje nohy, který běží!"

Běžela jsem za Haraldem do další části města, proběhli jsme strážnicí obranné věže a po schodech seběhli do podzemních chodeb. Tam mi konečně rozvázal spoutané ruce. Ve správcově bedně jsem pak našla pár kousků jídla a nějaký oblečení, velmi ráda, jsem ze sebe shodila tu potrhanou halenu a oblékla poctivou zbroj.
"Alespoň něco," ocenil to Harald.
V jedné místnosti jsme pak narazili na pár Bouřných hávů, jak si ti povstalci říkají.
Harald myslel, že to s nimi půjde po dobrém.
Nešlo.
Byl trochu překvapený, když mu došlo, že ani nepotřebuju mít zbraň.
Drápy jsou holt drápy, ať se vám to líbí nebo ne.
Sice jsem o sobě stále ještě nic nevěděla, ale když jsem vzala do ruky kladivo jednoho z povstalců, abych měla alespoň nějakou zbraň, měla jsem dojem, že tu věc nedržím v ruce prvně.

"Ty si nepamatuješ nic ze své minulosti?"
"Ne"
"Fakt nic, Ani jméno?"
"Ne a nech mě na pokoji, stejně je to určitě tvoje vina."
"Ta možnost tu je, to máš pravdu, ale já tvoje vzpomínky vidím úplně jasně. Je divné, že ty ne."
Prvně za celou dobu, hlas v mé hlavě zněl zamyšleně a provinile.
"Hele netuším co jsi zač, ale teď mě nech nám zachránit krk."

******




... Bylo až děsivé, s jakou samozřejmostí jsem brala na vědomí fakt, že někdo jiný mluví v mé hlavě. Jako kdyby to bylo něco normálního, jako kdyby k tomu celou dobu vše směřovalo.

... Bylo zvláštní s ní takhle mluvit, jak jsem nahlížel do jejích vzpomínek, které jak říkala sama nezná, docházelo mi co vlastně mám dělat. Nejsem tu proto, abych něco dělal. Jen jí musím ukázat cestu. Vrátit jí její vlastní život a obohatit ho svými vzpomínkami, svými zkušenostmi svými možnostmi. Jsem nejspíš to co jejich Mane, nazval její druhou částí. Každé rozhodnutí bude někoho bolet, vždy část jí bude trpět, protože některá z těch rozhodnutí bude dělat proti své přirozenosti, na základě mých zkušeností. Ale má to i lepší stránky, bude se mnohem rychleji učit přežít nežli já. Díky mým vzpomínkám přeskočí roky tréninku a bude připravena. A až tohle skončí bude dál žít svůj život, bez dalšího zasahování zvenčí.


******


Běželi jsme s Haraldem podzemními chodbami, které se za námi hroutily pod útoky draka, a tím nám naprosto přesně osud ukazoval cestu kudy ven. Ještě asi dvakrát jsme narazili na Bouřné, naštěstí se stále stejným výsledkem. Jednou se plížili kolem medvědice až jsme konečně vylezli ven z podzemí na denní světlo.

"Díky bohům, přežili jsme. Děkuju i tobě pomohla jsi mi, sám bych to asi nepřežil."
"Nápodobně, pomohli jsme si navzájem."

"Měla by ses dojít trochu vykoupat, smrdíš."
"Ty seš tu pořád? Není ti to už trochu trapný mě takhle peskovat?"
"Dělej co ti říkám, potřebujeme si popovídat a jeho k tomu nepotřebujeme."
"No jo porád."

"Dojdu se k potoku napít, počkáš tu na mě?"
"Jasně půjdeme pak do Vorařova, je to kousek a mám tam příbuzné."


Došla jsem k potoku a sedla si na břeh.
"Tak o co jde."
"Přišel jsem nejspíš na to proč tu jsem. Jsem tu jen proto abych ti pomohl. To co přijde se nedá zastavit. Budeš tím muset projít. Moje vzpomínky ti jen pomůžou tím projít rychleji, ale stejně většina práce zbude na tebe. Dostaneš se do spousty situací, kdy využiješ to co ti teď nabízím, v těch chvílích věř svým instinktům, to budu já. I tak to bude bolet. Ale bolest už znáš, s tou umíš žít."
"Takže odejdeš?" Nečekaně mě to zamrzelo.
"Nejspíš ano, vrátím se tam kam patřím, do Sovngardu."
"Seš mrtvej? Seš duch ? "
"No spíš vzpomínka," úplně jsem cítila jeho úšklebek.
"A zkušenost, kterou ti darovali bohové, abys na to nebyla sama. Chtěl bych teď aby sis vzpomněla kdo vlastně jsi."
"No to bych sama ráda, ale nějak nevím jak na to."
"Cesta by byla. Začni tím, že se podíváš na svoje jizvy. Začni tou na levé noze, pokračuj levou rukou a nakonec se podívej na svůj obraz ve vodě."
"A to si myslíš, že pomůže?", zapochybovala jsem.
"Co jsem ti říkal, věř svým instinktům. Jsem HLAS v tvé hlavě nehádej se. "

Sjela jsem pohledem na levou nohu, na lýtku se bělala jizva. Když jsem po ní přejela prstem uviděla jsem malé kotě bojující o život u boku umírající matky.
Na levé ruce mi chyběla část malíčku .... boj o život v aréně a nezřetelná postava v pozadí.
Už vcelku zvědavá jsem se naklonila nad vodu v potoce.
"A nezapomeň až mě budeš potřebovat budu tady."

Pohlédla jsem na svou tvář ve vodě ... čerstvá jizva na tváři ... blýskající se meč ... otec.... klan .... Mane...Elsweyr ...


*****



"Tady jsi, hledal jsem tě, nevracela jsi se dlouho."
Podívala jsem se na Haralda trochu jinýma očima než doposud.
"Jsem v pohodě, jen jsem se zamyslela."
"Aha, tak vyrazíme? Za chvíli bude tma a do vsi je to ještě docela dálka."
"Jasný jdeme."
Zvedla jsem se ze země a trochu zklamaně se ujistila, že hlas v mé hlavě opravdu zmkl.
"Jo když už jdeme spolu docela rád bych znal tvoje jméno."

Maličko jsme se pousmála, teď už jsem mu mohla odpovědět, protože jsem odpověď znala.

"Jo to by bylo dobrý. Po našem ti to říct asi nepůjde, ale po vašem je to Moira. Jmenuju se Moira."



" a spolu s ním se znovu zrodí Drakorozený."
Upravil/a Moira dne 04.06.2017 22:15
 
EldeR
Moc povedený Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
ZVĚDAVOST SE (NE)VYPLÁCÍ



Když jsme s Haraldem dorazili do Vorařova, vzal mě ke svému strýci Alvarovi.
Strýc se živí kovařinou a on i jeho žena se zdáli být velice milí. Sice v první chvíli trochu nevěřili Haraldově vyprávění a na mě se koukali divně, ale nakonec mu uvěřili.
Když jim pak ještě vysvětlil, že jsem mu pomáhala s útěkem, jejich názor na mě se změnil.

Dostala jsem najíst a povolení si u nich odpočinout. Ráda jsme to vše přijala a odpočinula si.
Nakonec jsem se ve Vorařově zdržela pár dní. Od kováře jsem se naučila jak držet kladivo a tak jsem si mohla vyrobit nějaké věci na sebe, tedy spíš opravit ty co jsem pobrala po cestě.

Dost mě vytáčely Haraldovy proslovy o tom, že bych se měla přidat k císařským vojákům.
"Je mi jasný, že se ti do toho nechce, ale nám by se určitě někdo jako ty hodil. Pokud se dobře pamatuju, ten drak tě ani moc nerozhodil. Nezdálo se že by ses bála."
"Děláš si srandu ? Byla jsem strachy bez sebe, " lhala jsem, přeci mu neřeknu, že jsem si povídala s nějakým dávno mrtvím chlápkem ve své hlavě.
"No mě se to nezdálo, musím říct, že jsem rád, že jsi si vybrala za spojence mě a ne Ralofa," to jméno vyplivnul se zjevnou nenávistí.
"No zdálo se, že s tebou budu mít větší šanci," ušklíbla jsem se a v hlavě zas uslyšela ten hlas "....silné císařství, ne bojůvku ze Skyrimu...."
"Jen tak mimochodem, proč vlastně se rvete mezi sebou? Neměli by jste se spíš spojit proti Talmoru ? Jak tady poslouchám lidi co povídají, jsou větším nepřítelem oni."
"To máš těžký, Bouřný hávy se bouří, protože Císařství podepsalo mírovou dohodu s Thalmorem, kde jednou z podmínek příměří je, že Skyrim přestane uctívat Talose jako boha."
"Talos ? To je kdo ?"
Harald na mě vytřeštil oči.
"Odkud si spadla?? Nevíš kdo je Talos?"
"No nevím, co to znamená, ale od nikud jsem nespadla. A měla bych vědět kdo je Talos?"
Chvíli na mě civěl a pak na to přišel.
"U všech bohů, jsem hlupák. Jasně, že nevíš kdo je Talos."
Pobaveně jsem na něj koukla s tázavě zvednutým obočím.
"Jasně , jasně, vysvětluju. Víš alespoň kdo to byl Tiberius Septim?"
"Nějakej hlavoun? , " ušklíbla jsem se.
Chvilku to vypadalo, že mě praští. Sice mě děsně bavilo, že se tváří jak naštvaný medvěd, ale nechtěla jsem ho vytočit úplně.
"Jasně že vím kdo byl Tiberius Septim, byl to císař.... kdysi dávno."
"Ano, byl to císař," Harald od sebe odsekával jednotlivá slova, jako by sekal sekerou. Trochu mě zamrazilo.
"Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout. Ale jsou věci, o některých opravdu nic nevím. Jednak proto, že mě to neměl kdo naučit, a za druhý, protože mě to ani nezajímalo."
Viděla jsem na něm, že se silou mocí snaží ovládnou hněv, než k němu dolehla moje slova.
Naprosto přesně bylo vidět okamžik, kdy mu došlo co vlastně říkám, v očích se mu objevil soucit.
"Nestojím o tvojí lítost, zavrčela jsem.
"Vím, že ne. Talos je vlastně Tiberius. Když zemřel, začali ho lidi uctívat jako boha, což se samozřejmě Talmorům nelíbilo, vzhledem k tomu, že to byl právě Tiberius kdo způsobil skoro vyhuben Elfů."
"To dává smysl, taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo začal uctívat někoho, kdo zabíjel mí lidi."
"No není to jen o tom, myslím, že Thalmor moc dobře věděl co dělá když to do tý dohody dal. Myslím, že tohle byl jeden z mála nenápadných způsobů jak proti sobě poštvat lidi. Hodí se jim, když se budeme zabíjet mezi sebou. Císařství se oslabí, stejně jako bylo oslabené před podpisem tý dohody. Budem pak snadnej cíl."

Koukala jsem na něj, jak tam sedí a vysvětluje mi politickou situaci a najednou mi bylo jasné, že to není jen obyčejný voják.
"Měla bys zajít k jarlovi do Bílýho Průsmyku, " přerušil moje úvahy.
"Popřemýšlím o tom. Dojdu se kouknout po okolí. Obchodník říkal, že mu někdo ukradl něco z krámu. Potřebuju nějaký prachy a od tebe a tvojí rodiny už nic nechci, " zamítla jsem jeho pokus o promluvení, " říkal, že nějakej chlup pustí, když mu tu tretku donesu."
"Dobrá, chceš abych šel s tebou ?"
"Ani ne, potřebuju se už taky postavit na vlastní nohy."

Nechtěla jsem mu říkat, že chci být raději sama.
Celá tahle země na mě působila divně. Když jsem viděla jak tu lidi žijí spolu. V klidu. Žádný bitky, žádná aréna. Když se něco děje zasáhnou stráže. Když máš s někým spor nevytáhneš dýku, ale odjedeš do města a vyřídí to jarl.
Jsou divný.
Musím jít něco zabít, začíná mi z toho hrabat.

Vyrazila jsem z vesnice do nedaleké mohyly.
Prý by se tam mohli schovávat ty lidi co ukradly ten "dračí spár", bohové vědí co je to za hloupost.
Hned kousek za vchodem do mohyly jsem skoro zakopla o mrtvé tělo nějakého tuláka. Nevypadal zrovna hezky, něco ho pěkně vyvrhlo. Při bližším prozkoumání jsem u něj našla pár drobných a nějaký další maličkosti.
Jelikož bylo zjevné, že tu něco žije, začala jsem se pohybovat pomaleji a s nachystaným lukem. Kladivo se jevilo pro tenhle stísněný prostor trochu hromotlucké.
Za chvíli se opatrnost vyplatila, narazila jsem v chodbě na obrovského pavouka. První co mě napadlo bylo zmizet. Nebudu riskovat život kvůli nějaký hloupý hračce v boji s něčím tak hnusným. Při pohledu na obrovská kusadla mi došlo co zabilo toho ubožáka u vchodu. Už jsme se skoro otáčela k odchodu, když jsem zaslechla v dálce nějaký hlas. Nastražila jsem uši kupředu. Opravdu tam někdo křičel.
"U všech bohů, nemůžu tam toho chudáka nechat, nejspíš ho taky sežerou, " povzdechla jsem si a vydala se vstříci té osminohé příšeře.
Nakonec to nebyl až takový problém jak se to zpočátku jevilo, pár šípů ho zpomalilo a kladivo dokončilo započatou práci. Něco na mě ta mrcha plivla, docela to pálilo, ale dalo se to vydržet. Opláchla jsem si ten hnus trochou vody co jsem dostala od lékárnice ve vsi. Teď se to hodilo, ještě že se nedala odbýt a vnutila mi to sebou. Chvilku jsem počkala, než to přešlo a vydala se dál. Hlas se ozval znovu a už blíž.
Když jsme se vplížila do další místnosti uviděla jsem tam chlápka zabaleného v pavučině.
"Vida někdo tu má připravenou večeři," uchechtla jsem se.
"Jasně moc vtipný. Pojď sem a pomoz mi raději."
"No jo už du."
"Bacha za tebou," zaječel najednou.
Prudce jsem se otočila a zjistila, že se na mě od stropu spouští ten největší pavouk, kterého jsem v životě viděla.
Ta hrůza byla nejmíň desetkrát větší než já.
A zas to plivalo nějaký svinctvo. Musela jsem se schovat a zas použít ten lektvar.
Popravdě mě to vytočilo tak, že jsem vyběhla z úkrytu a pustila se do toho kladivem jak zběsilá.
Když ta mrcha chcípla prohlédla jsem si jí blíž. Mrtvá už nebyla tak velká, zjevně měl strach velké oči.
V brašně jsem měla nějaký prázdný lahvičky co mi dala ta léčitelka, že kdybych našla něco zajímavého. Tak jsem do jedné z nich vymačkala jedový žlázy toho pavouka.
"Tak už plivat nic nebudeš šmejde."
"Hele ty divná kočko. Nezapomněla jsi na mě?"
Zvedla jsem hlavu a koukla na toho chlápka v pavučině.
"Divná kočko?? Vážně si řekl něco takovýho?"
"No jo tak se hned nečerti. Jsem to nemyslel zle. Nikdy jsem nikoho jako seš ty neviděl, tak se nediv. Pomůžeš mi ?"
"Mnoo a co za to?"
"Peníze nemám, ale vím, že tady někde je poklad a mám k němu klíč. Rozdělím se s tebou."
"To zní dobře."

Musím se ještě hodně učit!
Vysekala jsem toho lháře z pavučiny a on zdrhnul.
A ještě byl drzej.

Cestou pozhasínal louče a nechal mě v naprosté tmě. No zjevně opravdu nikoho jako jsem já neviděl.
Kočky vidí ve tmě skoro stejně jako za světla.
Našla jsem ho po pár krocích, měl tam dalšího osminohýho kamaráda.
Smázla jsem je kladivem oba naráz. Sebrat další jed byla už rutina a vybrat kapsy tomu nýmandovi taky netrvalo dlouho.
No jak jsme si myslela! Měl samozřejmě v kapse i ten "dračí spár". Divná věc.
Chtěla jsem se vrátit zpátky, ale nejspíš jsem nějak popletla směr a naopak pokračovala hlouběji do tmy.
Když jsem narazila na ty divný mrtvoly stálo mě to málem život.
Zdrhala jsem zpátky o sto šest.
Nepronásledovali mě dlouho.
To mě přivedlo na nápad.
Začala jsem je za sebou lákat po jednom zpátky do chodeb a tam je umlátila.
Když už jsem myslela, že to nezvládnu, příšery došly. Pobila jsem je všechny.
Plácla jsem sebou na nejbližší kámen, co nebyl zadělanej od nějaký svinctva, a snažila se dát do kupy.
Tak nevím jestli se mi tohle někdy vůbec vyplatí, netušila jsem, že jsem takhle z formy.
Když jsem konečně popadla dech, šla jsem se kouknout jestli z těch mrtvol něco nevypadne.

Za chvíli jsem měla plný batoh krámů. Snad z toho něco kápne od lidí ve vsi, třeba se to bude někomu hodit.
Nevím jakej rarach mě pobízel, ale místo toho, abych se fofrem vrátila, lezla jsem dál.
Chodby už byly prázdné a na konci jedné byl zátaras.
Tohle ale není zátaras, to jsou dveře!
Nějaký polokruhy kolem... s reliéfama. Zkusila jsem tím pohnout. Točilo se to kolem dokola nezávisle na sobě. Dole bylo něco co vypadalo jako klíčové dírky.
Ale kde vzít tolik šperháků, aby se daly všechny vyháčkovat? Shodila jsem ze zad batoh, že vytáhnu kapsičku se šperháky, když se na zem vykutálel ten divný kus zlata co jsem měla vrátit obchodníkovi.
Ani nevím proč, vzala jsem to do ruky a začala to zkoumat. Byly na tom nějaký obrázky...očistila jsem to a zjistila, že to jsou stejný obrázky jako reliéfy na dveřích. Když mi to došlo, šlo to všechno ráz na ráz....nastavit kruhy podle obrázků na "spáru" a pak zastrčit tu věc drápama do děr, co se tvářily jako klíčový dírky. Ozval se rachot, až jsem odskočila od dveří. Kruhy se roztočily a celá stěna začala zajíždět do podlahy. V oblaku prachu se tam otevřel otvor a za ním byla další místnost.
Mě ta zvědavost jednou zabije.
Samozřejmě, že jsem tam vlezla.
Plížila jsme se podle zdi, ale nikde jsem neviděla žádný pohyb.
Vzadu u zdi jsem zahlédla truhlici. Vyběhla jsem po schodech, že se jí podívám na zoubek, když tu se najednou vedle mě roztříštilo víko od rakve a z ní vylézal další nemrtvák.
Fuj tajbl, hnusnejší než ty před tím. Nezbylo mi nic jiného než se do něj pustit než úplně vyleze. Dalo to práci, ale nakonec jsem to zvládla. Zase jsem sice musela chvilku oddychovat, ale nějak už to bylo snašší než před tím. Když jsem se zvedla abych se šla kouknout do té truhly začala stěna vedle mě vydávat nějaký zvuky.
Co to kruci je ??
"Přestaň mudrovat a lez tam,"ozvalo se mi v hlavě.
"No tys mi tu chyběl."
Vyrazila jsem ke zdi, čím jsem byla blíž, tím víc "zpívala", to se prostě nedá jinak nazvat.
Když jsem dorazila až k ní, rozsvítily se na ní nějaký divný znaky a jakoby se mi začaly vypalovat do hlavy. Přestože jsem zavřela oči, stále jsem je viděla.
"Jsou to runy, naučíš se z nich dračí řeč a díky tomu dračí řev. Můžeš to pak použít v boji."
"V boji s čím ? S drakem?"
"Na to máš dost času, ještě nic neumíš," rozesmál se, "málem jsi nezvládla ani těch pár Draugirů co tu hlídali."
"Drau...co?"
"Draugirů, vždycky hlídají důležitý věci a dračí slova jsou důležitý. Pro příště dávej víc pozor a nezapomínej koukat po takových zdech jako je tahle. Každá bude "zpívat". Zas půjdu, co jsem měl udělat jsem udělal a dál zas půjdeš sama."
Byl pryč, ani jsem nestačila poděkovat.
No, asi si budu muset zvyknout, ale je dobrý, že když je to potřeba tak se objeví.
Herdek, málem jsem zapomněla na tu truhlu.
Vybrala jsem jí.
Nějaký septimy, hezky barevnej drahokam a divnej kus šutru. Ale má to na sobě nějakou mapu zdá se.
No co, do báglu se to vejde a třeba se najde nějakej sběratel podivností.

Cesta zpět byla najednou naprosto jasně zřetelná a tak jsem byla zpátky ve vsi ještě před setměním.

Když jsem v hospodském pokoji uléhala k spánku, byla jsem už rozhodnutá ráno vyrazit do Bílého Průsmyku.

Řeknu jarlovi o drakovi v Helgenu a požádám o pomoc pro Vorařov, jak mě o to žádal kovář.
Upravil/a Moira dne 07.06.2017 19:15
 
Moira
BÍLÝ PRŮSMYK 1


Když jsem ráno, ještě za šera, vyklouzla z hospody, ještě naposledy jsem se šla podívat do kovárny.
Přes okno, jsem zahlédla Haraldovu černou kštici.
Bude mi chybět ?
Nevím, ale tady už zůstat nemůžu, nějak se začínám zamotávat do těch jejich člověčích vztahů.
To není nic pro mě. Chová se ke mě hezky, ale nelze si nevšímat těch občasných pohledů, které říkají, že není schopen mě akceptovat, tak jak bych si zasloužila. Jsem kdo jsem a to nejde změnit. A on je Nord a s tím nejde nic dělat.
Nejspíš si tu nikdy nezvyknu.

 Podle instrukcí co jsem dostala, nebylo město daleko, ale nikam jsem nespěchala takže mi to trvalo asi déle než mělo. Koukala jsem po krajině, sbírala kytky, občas zabila vlka co se mi připletl do cesty. Byla jsem z domova zvyklá na horší zvěř, takže nějakej vlk mě rozházet opravdu nemohl. Ten pocit, že všechno zvládnu, zmizel v okamžiku, kdy jsem se přiblížila k městu. Před hradbami se rozkládala pole místních rolníků a na jednom z nich právě skupina bojovníků zabíjela obra.

Jo nekecám, obra.
Koukala jsem na to jak blázen, nic tak velikého jem v životě neviděla. Ten pavouk v katakombách byl miminko proti tomuhe monstru. A přesto ho dostali. A nevypadalo, že by s tím měli nějaké problémy. Ti Nordové mě začínají zajímat, zdá se, že v nich je víc než se zdá.
Když jsem se k nim přiblížila blíž, oslovila mě jedna z bojovnic.
Její kritika mého přístupu k věci, mě moc nenadchla, ale když jsem jim pochválila jak jsou dobří, změkla.
"Jestli budeš chtít, můžeš se stavit u nás v Jorrvaskru. Promluv s Kodlakem. Třeba by se u nás pro tebe našlo místo," ušklíbla se.
"Nemyslím, že by někdo jako já mohl mezi takové bojovníky."
"Jak to myslíš, jako ty?"
"Mnoo   nejsem tak moc Nord jako vy," a v úšklebku jsem ohrnula rty, aby vynikly moje špičáky. 
Usmála se, a mě najednou připadala důvěrně známá,
"Nikdy neříkej nikdy."
Nestačila jsem ani zareagovat a byli pryč.
Divný, tohle se mi normálně nestává, aby lidi stačili zmizet než mrknu.
Hodila jsem všechny nezodpovězené otázky za hlavu a pokračovala k městu.
U brány mě zastavila stráž,
"Co tu chceš Khajjite. Město je zavřený kvůli útoku draka na Helgen a pro tebe ještě víc. Můžeš přespat před hradbama."
Naježili se mi chlupy na celém krku, jak jsem se snažila ovládnout výbuch vzteku.
Zatracený Nordi!!
"Byla jsem v Helgenu, když tam byl drak. Přežila jsem ho, což o vás nejspíš nelze říct," zavrčela jsem a otočila se k odchodu.
"To je asi ta co o ní mluvil Harald," zaslechla jsem šeptat jednoho ze strážných.
"Haló, promiň, nechtěl jsem být tak příkrý. Pokud říkáš že jsi byla v Helgenu, tak samozřejmě pojď dál. Hlaš se prosím u jarla, už tě očekává."
Otočila jsem se zpět. Už drželi bránu otevřenou abych mohla projít.
"Dobrá, jdu tam."
"Projdi náměstím s obchody a pak přes město po schodech do kopce. Kolem Jorrvaskru, ale tam se raději moc nezdržuj."
"Jasný díky."
Prošla jsem kolem nich a když za mnou zapadla brána rozhlédla jsem se kolem sebe.
Město nebylo ošklivé, i když to já nejspíš neumím moc posoudit, moc jsem jich neviděla.
Lidé se zdáli být vcelku milí a nikdo na mě zas tak moc necivěl.
Zrovna když jsem začala Nordům odpouštět jejich povýšenost nad ostatními rasami, stala jsem se svědkem dalšího incidentu.

Nějací dva Redgardi byli dost nevybíravě vytlačováni z města stráží.
"Hledáme jen jednu naši ženu. Redgardku, měla by žít tady ve městě."
"Okamžitě opusťte město, nikdo vás sem nezval." 
Nezdálo se, že by ti dva něco provedli, ale přesto byli vykázáni z města. Než odešli pošeptal mi jeden z nich, že pokud jim pomůžu najít tu ženu, nebudu na tom škodná.
"Popřemýšlím o tom."

Pomalu jsme procházela dál městem, u obchodníků jsem neviděla žádný výrazný zájem o svou osobu a tak jsem vyzkoušela zajít do obchodu k léčitelce. Naprosto bez problémů odeme odkoupila všechen jed co jsem nasbírala z pavouků a nestačila prodat ve Vorařově. Koupila ode mne i nějaké bylinky a nakonec mě naučila pár receptů, abych si uměla uvařit nějaká léčiva sama.

Kovářka taky neměla problém ode mne koupit těch pár krámů co jsem posbírala po cestě.

Vylést nahoru po schodech mi chvíli trvalo a když jsem míjela ten Jorrvaskr zase jsem se zasekla.

Uviděla jsem tu bojovnici ze vsi a nevím co mě to popadlo, ale šla jsem za ní.
Za budovou jsem narazila na malé cvičiště.

Byli tam bojovníci, které jsem už viděla a s nimi pár dalších.
Vysokej šedovlasej chlap byl jistě ten jejich velitel, ten Kodlak. Divný jméno pro Norda. Na první pohled bylo zjevné, že má dost věcí za sebou, s ním bych se nechtěla střetnout ve zlém.

Třesknutí mečů o sebe, přitáhlo mou pozornost na druhou stranu cvičiště.

Byli si tak podobní, musejí to být bratři. A přesto jen jeden z nich mi způsobil mrazení v zádech.
Rychlost s jakou si vyměňovaly údery byla neskutečná. 

Mám vyzkoušené, že moje reakce jsou rychlejší než u většiny lidí, ale těmhle bych sotva stačila.
V jejich pohybech bylo něco co mě mátlo. Bylo to cizí, ale zároveň známé.

Drobný závan vzduchu mě upozornil na pohyb za mými zády, ale otočit jsem se už nestihla.
Na krku jsem ucítila chladnou čepel dýky.
"Co tu hledáš Khajjite, " zasyčelo mi u ucha.

Podvědomě jsem ztuhla.
Argonian.
Jestli je pro mě někdo nebezpečný jsou to Argoniané. A tohle byla zjevně žena, takže magie, no fuj.
"Ani se neotáčej, zabiju tě dřív než se hneš." 
"Nehodlám se otáčet. Nechci tě nijak provokovat. Jdu jen za jarlem. Mám pro něj zprávu z Helgenu."
"Byla jsi v Helgenu, když tam byl drak?"
"Bohužel ano."
"Neviděla jsem tě tam. Jak ses dostala ven?"
"S jedním císařským. S Haraldem."
"Ach tak. To potom jo." 

Dýka z mého hrdla zmizela, jen drobný pohyb vzduchu a byla pryč. Otočila jsem se, až když jsem zaslechla cvaknutí zavíraných dveří. Ten zvuk vyrušil všechny ze cvičení a jejich pohledy se přesunuly na mě.
"A vida, to je Kočka co jsme jí viděli ve vsi."
"Kočka? Jaká Kočka," ozval se jeden z těch co bojovali s meči a oba se vydali mým směrem.
Dříve však ke mě došel ten vysoký šedovlasý.

Pozorně si mě prohlížel, jako kdyby na mě něco hledal.
"Kam jsi se sem vydala děvče?"
"Jdu z Vorařova, kovář chce poprosit jarla o pomoc."
"Pomoc? S čím? "
"V Helgenu byl drak, lidi se bojí, že se vydá k nim do Vorařova."
"Divný a proč poslali zrovna tebe?"
Už mě nebavilo stále dokola opakovat tu samou větu,
"Byla jsem v Helgenu před několika dny."
Vyměnili si pár významných pohledů,
"no tak to tě nebudeme zdržovat, ale až vyřídíš co máš vyřídit, rád bych s tebou mluvil. Uvítám, když se sem vrátíš,"
neřekl to sice nijak zle, ale bylo jasné, že je to rozkaz. V první chvíli jsem chtěla něco odseknout, ale když jsem mu pohlédla do očí, už nebylo o čem mluvit.
"Vrátím se."
"Dobrá, budeme tě čekat," gestem ruky obsáhl skupinku kolem.

Rozhlédla jsem, dívali se na mě zvědavě s jiskrou zájmu v očích. Jejich oči... co na nich bylo tak zvláštního?
Dokonce jsem v očích jednoho z bojovníků zahlédla i záblesk jiného zájmu, dost mě to zaskočilo.
Co je tady špatně ??
 
Moira
BÍLÝ PRŮSMYK 2


Když jsem dorazila do jarlova domu, sotva jsem popadala dech.
Nemyslím, že by to bylo pohybem. Stále jsem na sobě cítila ten pohled černých očích, v kterých háral potlačovaný oheň. Ale teď nebyl čas hledat nějaká vysvětlení. Ani na pokládání všetečných otázek. Musela jsem tady vyřídit tu záležitost s Helgenem.

Sotva jsem vlezla do domu a chtěla předstoupit před jarla, vystartovala po mě jeho osobní strážkyně, velitelka městské stráže.

Už mě ty jejich řeči fakt nebaví. Chápu, že Khajjiti nemají moc dobrou pověst, ale odsuzovat Kočku hned při prvním setkání? Dost mě to štve.
Ještě, že jarl je slušnej chlap a řekl jí aby mě nechala na pokoji.

Když jsem mu vysvětlila proč tu vlastně jsem, začalo ho to zajímat a obratem to začal řešit.
"Irileth, kolik tam můžeme poslat vojáků ?"
"Budeš věřit nějaký Kočce ?"
"No nejenom jí, pokud se pamatuješ byl tady Harald a říkal to samé. Nechci dělat žádnou paniku, ale je lepší být připravený na cokoliv. A ty.... jak se vlastně jmenuješ?"
"Moira. pane."
"Dobře, Moiro prosím zajdi za mým dvorním čarodějem. Říkal, že by chtěl mluvit s někým kdo viděl živého draka. Projdi síní a tam vlevo má svoje komnaty. Myslím že tam bude."
"Jak si přeješ pane."

Tyhle ty dvorský kudrlinky mi pěkně lezou krkem. Už abych byla zas někde venku z města.
Nechala jsem jarla s velitelkou řešit dračí problémy a šla najít čaroděje.

Nemám čáry ráda, mě osobně moc nejdou...asi jako většině Koček a naopak jsem na ně dost háklivá. Hlavně takový ty kouzla co lidi zapaloujou a tak...to je hnus.

Nejspíš jsem něco z toho vrčela nahlas, protože jsem najednou zaslechla smích.
"No zjevně hledáš mě a nemáš z toho moc radost."
Ani jsem si ho v tom tmavém koutě v první chvíli nevšimla.
"No jestli jsi tady místní šaman tak jo."
Smích ho přešel.
"Šaman zrovna ne, ale nějaký kouzla svedu. Proč jsi tady?"
"Posílá mě jarl, prý chceš mluvit s někým kdo viděl živého draka."
"Ááá tak to jsi ty. Ta Kočka, o které mluvil Harald. Jeho už jsem vyzpovídal, myslíš, že máš něco co by jsi mi mohla říct jiného než co říkal on? "
"No to si nemyslím, viděla jsem jen to co viděl on."

Nebudu mu přece vyprávět o hlasu v hlavě, že jo? To bych taky mohla skončit někde v kleci.

"Škoda, myslel jsem, že bys třeba mohla mít větší pozorovací schopnosti. Koneckonců jsi napůl šelma, i když to většinou nechcete přiznat."
"No já rozhodně nemám problém s tím přiznat si, že jsem z části šelma. A klidně ti to můžu dokázat tím, že ti urvu hlavu, " zavrčela jsem.
"Snad jsem zas tak moc neřekl. Možná bych i tak pro tebe měl nabídku. Jestli si chceš vydělat nějakej septim. Potřeboval bych donést kousek kamene z jedné mohyly. Myslíš, že bychom se mohli domluvit?"
"Hm a o kterou mohylu se jedná?"
"Je to kousek od města odkud jsi přišla. U Falkrachtu."
"Aha a jakej kousek kamene bys chtěl?"
"No není to tak úplně kámen, myslím, že je to spíš něco jako střep. A měla by na něm být vyrytá mapa, na které jsou vyznačená pohřebiště draků. Možná bychom tak mohli upřesnit kde všude by se draci mohli zjevit. Pokud je tedy na těch dracích něco pravdy."

Vzpomněla jsem si na boj v mohyle a rozepnula jednu z kapes na výstroji.
"Myslíš tohle? ," podala jsem mu tu věc, co jsem našla v truhle v mohyle.
"No ty se mi snad zdáš!! Jasný, že je to ono. Jak ses k tomu dostala?"
"Ále, hledala jsem nějaký zloděje co ukradli něco z krámku ve Vorařově."
"Ve Vorařově? Neměl tam ten kupec "zlatý dračí spár?""
"Jo nějak tak se to jmenovalo. Ani nevěděl, že je to vlastně klíč. Otvíralo to takový starý dveře a tam byla truhlice a v ní tohle."
"Jen tak jsi tam přišla a tohle našla?"
"Jasně že ne. Musela jsem po cestě zabít pár potvor."
"Zdá se, že je v tobě víc než se zdá...."

Náš milý rozhovor přerušil křik z hlavní síně.
Rozběhli jsme se tam. Před jarlovým stolcem ležel na nosítkách křičící člověk. Ti jenž ho přinesli, právě vysvětlovali něco jarlovi. Mág se rozběhl k nosítkům a nějakým kouzlem utišil raněného.
Můj citlivý čenich zasáhl zápach spáleného masa.
"Irileth, okamžitě sežeň co největší množství vojáků a běžte k věži. Jestli tam ještě bude pokuste se ho zabít."
"Už jdu, pane."
"Moiro, chci aby si tam šla s velitelkou. Potřebujeme každou pomoc. Obranou věž napadl drak."
"Jak si přeješ pane."

Popravdě, moje kočičí já, mi říkalo, abych zmizela tak rychle a tak daleko jak jen to půjde. Jen ten divnej pocit, co jsem měla vždycky když se semlelo něco podobného, mi v tom zabránil.

"Tak, se zdá, že zas máme společný problém."
"No jelikož si zase tady tak na tom něco bude. A vůbec se nebavím na rozdíl od tebe."
"No já se taky moc nebavím. Stále ještě nic neumíš, naprosto nejsi připravená. Vůbec netuším co se stane až budeš stát tváří v tvář drakovi."
"No tak to jsme dva. Asi nám nezbude nic jiného než to jít zjistit."
Výjimečně ti musím dát za pravdu. Tak jdeme, ať nedorazíme pozdě."


Takže jsem jako vždy poslechla "svoje poslání" a následovala vojáky.


http://miky271.bl...
Nevím jestli tohle někdo vůbec čte, ale kdyby ano, tak tady je všechno ... mám dost práce doma, takže to sem moc nestíhám přetahovat ...
 
Moira
BÍLÝ PRŮSMYK 3


Jak jsem se tak vcelku neochotně vláčela za vojáky, docházelo mi, že vůbec nevím co mě čeká.
A že se mi tam vůbec nechce.
V povaze Khajiitů není příliš mnoho hrdinství. Je pro nás přirozenější spíš rychle zmizet, než nosit dobrovolně vlastní kůži na trh.
Vytanula mi na mysli Maneova věta o tom, že budu trpět tím, že budu dělat věci proti vlastní přirozenosti. Že by tohle byl začátek?

"Sakra už aby tohle všechno skončilo. Abych si mohla zas dělat co chci. Třeba se vrátím do Elsweyru, najdu si pěknýho silnýho Khajiita a budu mít spoustu koťat," vrčela jsem si pod fousy.
"Třeba ti to vyjde. Moc bych ti to přál, ale je mi líto, ještě si chvíli počkáš. A jestli to nevyřešíš, tak možná ani žádnej Elsweyr nebude."
"Ááá pán se ozval. To je dost. Táhnu se někam do horoucích pekel a ty se ani neuráčíš se objevit."
"Nevrč furt. Jsem tu s tebou pořád, jen se prostě neozývám stále no. A abych řekl pravdu nemyslím si,že to dneska bude nějaké velké drama. Nezapomeň, že máš s sebou půlku vojenské osádky města.
Myslím, že nejlepší bude když se budeš držet v pozadí a maximálně po tom drakovi střílet šípy. Máš doufám nějaký ponětí a tom jak se střílí?"

Vzpomněla jsem si na dny svého mládí, na lovy v lesích a kývla.
"Jo myslím, že střílet umím celkem dobře."
"Tak fajn. Připrav si luk a já zas mizím. Opravdu nevypadáš moc dobře když si povídáš sama se sebou."

Škubla jsem sebou a rychle se rozhlédla. Blížila jsem se k vojákům skrytým za velkým kamenem. Naštěstí jejich pozornost poutalo krvavé divadlo před Strážní věží. Polovina obránců, zjevně mrtvých, ležela v nepřirozených pozicích kolem věže, ze které se ozývaly zoufalé výkřiky posledních přeživších. Byli uvěznění v polorozbořené věži, ohněm šlehajícím z dračí tlamy.
Krev mi ztuhla v žilách a začala jsem ztrácet kontrolu nad svým chováním. Touha utéct narůstala do obřích rozměrů.
Právě když už jsem se rozhodla, že zmizím, otočila se na mě velitelka.
Když uviděla můj připravený luk, blesklo jí v očích.
"Dobrej nápad Kočko."
"Luky připravit," houkla na své muže, " Lorie, tvůj oddíl to vezme ze zadu, druhej oddíl zůstane tady a bude střílet odsud, třetí se mnou, zkusíme se dostat k těm co přežili. A tady naše "hvězda", ušklíbla se nehezky na mě, "půjde taky se mnou."
Vojáci se rozběhli určenými směry a velitelka mě nešetrně chytila za paži. Jasně jsem cítila jak se otřásla, když se její ruky dotkly chlupy, které vylezly z pod kožených nátepníků.
"Jarla jsi možná oblafla, ale já ti nevěřím, takže si tě pohlídám. Viděla jsem, že chceš zdrhnout, taky co jinýho čekat od Khajiita, že jo?"
Tak jak mi před pár okamžiky krev v žilách ztuhla, tak se teď začala vařit.
Někde z velké hloubky mojí duše vyšlo tak hrozivé zavrčení, že mě Irileth pustila a odskočila, až zavrávorala.
"Ještě jednou na mě sáhneš a utrhnu ti ruku," zasyčela jsem jí do náhle zbledlé tváře,
"nejsem žádná plyšová hračka a věř mi, poradila jsem si už s většíma rváčema než seš ty. Takže tam hoď zpátečku a běž si komandovat ty svoje vojáčky. Mě nech na pokoji."
Ještě jednou jsem zavrčela a nechala jí ať si dělá co chce.


"Tedy tohle bych nečekal," hlas v mé hlavě zněl velmi zvláštně.
"Co se ti zas nelíbí?," podráždění v mém hlase bylo nepřehlédnutelné.
"Nepochop to špatně, ale něco takového jsem opravdu nečekal. Nejspíš si neuvědomuješ svoji sílu, že ?"
"Jakou sílu zas? Jsem normálně naštvaná, ta nádhera elfská mě točí. Myslí si, že je něco víc než já.
Tak jsem trochu zavrčela. To mi Khajiiti totiž děláme víš? Když jsme naštvaný."
"Ehm, jako jen tak normálně zavrčíš a velitelka jarlovi ochranky má nahnáno?? Tak to si nemyslím.
To nebylo jen tak nějaký zavrčení. Irileth není jen tak někdo, kdo by couval před naštvanou Kočkou."

"No tak jsem to trochu přehnala. Se jí mám jít omluvit nebo co ??"
"Na to zapomeň. A když už jsme tady, běž se kouknout na toho draka blíž. Dokud seš naštvaná," v hlase zněl úsměv.


Otočila jsem se tedy zpět čelem k drakovi.
Zdál se menší než Alduin a byl spíš červenej než černej.
Právě se začal otáčet za Loriovým oddílem a tím nám umožnil vklouznout do věže. Jeden z vojáků, zjevně znalý léčitelství, se začal věnovat raněným. Další začali ze střílen ostřelovat draka.
Vyběhla jsem po schodech výš. Našla jsem tam polo rozbitý balkón. Opatrně jsem vykoukla.
Drak právě seděl na zemi a chrlil oheň opět do vchodu věže.
Natáhla jsem si na pravou ruku střeleckou rukavici.
Vytáhla jsem šíp, sundala krytku hrotu a založila ho pečlivě a opatrně do tětivy.
Kdysi jsem se naučila používat jedy na otravování šípů, teď se to hodilo.
Natáhla jsem lehce tětivu, zhluboka se nadechla, zadržela dech a natáhla tětivu naplno.
Vypuštěný šíp zazpíval svou smrtící píseň.
Hned po něm další.
S každým nádechem další šíp.
Stejně jako já stříleli i ostatní vojáci. Bylo vidět, že drak ztrácí sílu.
Už se ani nepokoušel zvednout. Seběhla jsem dolů, abych pomohla vojákům, kteří už do draka rubali svými meči.
Místo šípů začalo teď svou píseň zpívat moje kladivo.
Už jsem se vůbec nebála.
V jednom okamžiku na mě padl dračí pohled.
Je to možné, abych v tom pohledu zahlédla strach ??
Umírající drak zařval a já naprosto zřetelně slyšela slova,
"Dovakhiin??? Neee!!"
Dračí tělo ztěžka dopadlo na zem.
Opřela jsem se o kladivo a sklonila hlavu. Smrt něčeho takového si zaslouží chvíli úcty.
Vojáci začali křičet radostí.
Najednou všichni ztichli.
Zvedla jsem hlavu abych zjistila, co se děje.
Mrtvola začala podivně svítit a ozval se dunivý zvuk, ne nepodobný tomu, jak na mě zpívaly zdi.
Všichni začali couvat.
Já jsem nemohla, přikovaná na místě jakousi silou, nebo očekáváním, jsem ucítila náraz energie, proudící z mrtvého draka do mě. Moje krev začala znovu vřít. Měla jsem pocit, že bych v ten okamžik dokázala všechno na světě.
Příval energie byl tak obrovský, že jsem myslela, že mě to zabije.

"Teď zavrč," ozvalo se mi v hlavě.

Ta energie musela ze mě ven, tak jsem poslechla.
Ale to co ze mě vyšlo nebylo vrčení. Nebo možná ano, ale určitě ne vrčení Kočky.

Když jsem se poté rozhlédla kolem sebe, vojáci stáli v uctivé vzdálenosti ode mne, něco si špitali a stále po mě házeli nevěřícné pohledy.
"Drakorozený."

Bylo to poprvé co jsem to slovo slyšela.

A bylo to naposledy co jsem si myslela, že ovládám svůj osud.
Upravil/a Moira dne 11.06.2017 20:51
 
EldeR
Jen se neboj, čtenáře určitě máš Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
BÍLÝ PRŮSMYK ... NOVÁ CESTA



Cesta zpět do jarlova domu probíhala naprosto jinak než cesta k věži.
Vojáci mě celou cestu sledovali nevěřícnými pohledy a věty typu...
"Je to Khajiit jak může být Drakorozená ? ...."
nebo
"Jak se může Drakorozeným stát ženská? ...."
už mi mírně řečeno lezly krkem.
A neznělo to jen od vojáků, ale i od lidí z města, kteří se to doslechli netuším jak.
O další pozdvižení se pak postaral hromový hlas, který způsobil i mírné zemětřesení.
Znělo to jak burácení větru za bouře u nás v poušti a já v tom burácení naprosto jasně slyšela stejné slovo, které vyslovil drak, když umíral:
"Dovakhiin."

"To jsou Šedovousí z Vyšného Hrothgaru. Volají tě, " vysvětlil mi jarl, když jsme k němu dorazili a popsali všechno co se stalo, "jim nelze odporovat. Budeš tam muset jít. Cesta tam není jednoduchá a ty se tu ještě moc nevyznáš. Pošlu s tebou Lydii, je zkušenou bojovnicí a ve Skyrimu se vyzná. Bude ti pomáhat. "
"Dobře, ale nejdřív mi dovol ať navštívím Družiníky. Slíbila jsem Kodlakovi, že se tam vrátím."
Jarl se zamračil,
"To se mi moc nelíbí, není zvykem nechat Šedovousé čekat. "
Zvedla jsem hlavu a zabořila svůj zelený pohled do jeho hnědých očí. Málokdo to vydrží.
Uhnul pohledem.
"A já zas nemám ráda, když ze mě někdo dělá lháře. Možná jste, na základě svých zkušeností s mojí rasou, zvyklí, že čest nám moc neříká. Jenže já nejsem jenom Khajiit!"
Byl natolik čestný, že se mě nesnažil přesvědčit, že se v odhadu jeho myšlení mýlím.
"Dobrá, jdi tedy navštívit Kodlaka. Ale jakmile vyřešíš svoje problémy s Družiníky, vydej se neprodleně na cestu."
"Jak poroučíš můj pane," ironii v mém hlasu nebylo možné přeslechnout.
Irileth mimoděk sáhla po jílci meče.
Pohlédla jsem na ní s hlavou nakloněnou ke straně a tázavě zdvihla obočí.
Jasně jsem viděla, jak se jí zachvěly ruce, když si je zakládala na prsou, aby dala najevo, že o nic nejde.
Jarl udiveně sledoval naše malé intermezzo, ale nijak ho nekomentoval.

Otočila jsem se k nim zády a odešla z Dračí síně. Strážní u vchodu mi takřka odskočili z cesty.

Seběhla jsem těch pár schodů, co mě dělily od Jorrvaskru. Nejsem si úplně jistá, co způsobovalo moji nervozitu, jestli domluvené setkání s Kodlakem, nebo možnost, že potkám zas toho černookého.
Kodlaka jsem našla sedět na verandě s pohárem medoviny. Vypadal jako když nevnímá své okolí. Když jsem se u něj zastavila, chvíli trvalo, než si mě všiml
Pokynul mi, abych si sedla vedle něj. Nabídku plného poháru jsem s díky odmítla.
Hodil po mě vědoucí pohled.
"Nepiješ?"
"Málokdy, vím co to se mnou umí udělat."
"Bojíš se, že bys tomu podlehla jako Skumě?"
Škubla jsem sebou,
"Nikdy jsem ..."
"Nezkoušej mi lhát, "přerušil mě tvrdě.
Sevřela jsem zuby až zaskřípaly.
"Nevím jak to víš, ale ano. Skuma mě skoro dostala. Už několik let jsem se nedotkla ničeho takového."
"Dobrá, už se nikdy nepokoušej mě podvést."
Jen jsem mlčky kývla.
"A teď zpátky k tomu proč jsi zde, " lokl si medoviny a upřel na mě svoje černožluté oči.
Až ve mě hrklo, černožluté oči ??? Co to kruci má znamenat ??
Nespouštěl ze mě pohled a čekal.
"Co si zač?, " vyhrkla jsem.
Ušklíbnul se, což mi způsobilo další šok. Proč má u všech Daeder, stejný zuby jako já??
Stále beze slova čekal.
Vstřebávala jsem jednotlivé detaily a někde na pozadí zmatených myšlenek se začalo třepetat vysvětlení.
Kdysi dávno jsem u večerních ohňů, jako malé kotě, poslouchala strašidelné příběhy.
Hlavní role v nich hrály různí tvorové, z nichž jednoho jsem zahlédla před časem.
Pokud mohl být skutečný drak, proč by nemohli být skuteční i ti ostatní?
Zornice se mu stáhly do malých bodů a duhovky znovu probleskly sírovou žlutí.
Zhluboka jsem se nadechla a v ten okamžik jsem na rameni ucítila něčí ruku.
Kodlak stočil pohled někam za mne.
"Myslím, že to je zbytečné Farkasi. "
Zavřela jsem oči a soustředila veškerou svou pozornost na sluch a čich.
Stále mě udivovalo, jak je možné, že mi to nedošlo hned.
Za mnou tepalo šest srdcí frekvencí, kterou lidské srdce není schopno vydržet.
Nakrčila jsem čenich a Kodlak se rozesmál.
"Copak? Tvému kočičímu čumáčku něco nevoní?"
"Jo. Psi."
Ruka na mém rameni ztuhla a drápy se zaryly do kůže.
"Farkasi, to byl vtip, " ozvalo se v pozadí a tlak povolil.
Do mého zorného pole vstoupil ten šermíř. I jeho oči se blýskaly žlutým svitem.
"To je Vilkas, Farkasův bratr, oni dva i ten zbytek jsou naši velitelé " informoval mě Kodlak.
Pomalu jsem se otočila.
Stáli v půlkruhu kolem nás.
Farkas si stoupl vedle bratra, z druhé strany od něj stály dvě dívky a za nimi další dva muži.
"No fajn pocit, sedět u stolu a za zády mít smečku vlkodlaků."
Ta vyšší z dívek, kterou, jak jsem si vzpomněla, jsem viděla u zabitého obra, se uchechtla,
"Říkala jsem, že je dobrá. "
"Ano to jsi říkala Aelo, ale teď bych ocenil, kdyby jste odešli. Jak vidíte žádné nebezpečí od ?..."
"Moira se jmenuji."
" ... od Moiry nehrozí. A já bych si s ní rád promluvil o samotě."
"Doufám, že se to zas nebude týkat toho nesmyslu, o kterém stále uvažuješ Kodlaku?"
"Myslím, že je to jen jeho věc Aelo, " usadil jí Vilkas.
"To ano brácho, mizíme odtud. Měj se Moiro a doufám, že se na mě nezlobíš?" Farkas zavadil pohledem o moje rameno.
"V pohodě, nejsem z cukru, " usmála jsem se na něj.
Vilkas střelil pohledem z bratra na mě a zpět, pak se prudce otočil a zmizel v domě. Farkas udiveně zvednul obočí, pokrčil rameny a následoval ho.
Kodlak mávnutím ruky odehnal i zbytek Družiníků.
"Tak, konečně zase sami. Takže jak je to s námi už víš. A jak je to s tebou mi povíš ?"
"Se mnou ?"
"No povyprávíš mi jak to bylo s tím drakem?"
Poslouchal mě soustředěně a jen občas mi položil nějakou doplňující otázku. Když jsem s dostala k příkazu od jarla, trochu se zamračil.
"Jarl nás nemá moc rád. Nevím co mu na nás vadí, ale myslím, že nás podezírá z toho, že tajně spolupracujeme s Temným bratrstvem. A jelikož my moc nestojíme o to, aby si lidi vzpomněli, jak to je s Družiníky ve skutečnosti, nemáme mu jak vysvětlit, proč dokážeme to co dokážeme."
"To jsem se chtěla zeptat už před tím. Co vlastně tady děláte?"
"Od všeho trochu. Hledáme a chráníme lidi, lovíme a zabíjíme divokou zvěř, prostě co kdo potřebuje. Vyděláváme si tak na sebe. Ale teď bych se rád vrátil k tomu čím jsme začali. Jarl tedy chce abys šla do Hrodgaru za Šedovousými. A ti by měli být schopní ti vysvětlit co se tu vlastně děje ?"
"No nevím jestli vysvětlit co se tu děje, spíš vysvětlit mi co je ta "Drakorozená". Mám se tam naučit používat dračí jazyk."
"Hm to zní zajímavě. Znamená to, že pojedeš pryč z města a budeš se pohybovat v divočině. Měl bych pro tebe úkol, nebo spíš bych tě chtěl požádat o pomoc."
"Poslouchám."
"Družiníci byli bojovníci vedení Ysgramorem ve válce s elfy o Skyrim. Poté co války skončily a byl založen Bílý Průsmyk, stali se z nich víceméně žoldáci, bojující za peníze boje jiných. Naštěstí se díky Zvěstovatelům pozdější doby vrátili na cestu cti a stali se nestrannými pozorovateli a ochránci lidí. Někde v minulosti, se pak někdo ze zvěstovatelů stal prvním vlkodlakem. Dnes jsou všichni družiníci, nejen bratry ve zbrani, ale i bratry v krvi. Ale vlkodlaky jsme díky daru od Hircina, má díky tomu vládu nad našimi lidskými dušemi skrze jejich propojení s dušemi vlků. Bojím se, že nám proto bude odepřen vstup do Sovngardu. Cítím, že můj čas tady se krátí, jsem Zvěstovatel, takže mám jistou schopnost nahlédnout do budoucnosti. Půl života jsem strávil studiem starých svitků, pověstí a legend. A možná jsem přišel na způsob jak se toho zvířete v sobě zbavit. Vím co k tomu potřebujeme, vím jak to udělat, vím kde to udělat. Jediné co nemám, je přístup do míst, kde se musí vše vykonat. Je to Ysgramova hrobka. Klíčem k ní je jeho sekyra. Sekyra byla po staletí ztracená, ale nám se podařilo najít dvě její části. Třetí část bohužel nalezl někdo jiný.“
"A ty chceš abych vám tu zbývající část našla?"
"Ano, když doneseš zbývající část sekyry, udělám z tebe právoplatného družiníka. Je to čest. A vlastně i dobře placená práce. A získala bys i novou rodinu, tady by nikomu nevadilo kdo jsi."
Znělo to lákavě.
"Dobře najdu toho kdo má ten kus sekyry a budu se snažit ho přesvědčit, že ho potřebujete víc. Ale nejdřív musím dokončit tu záležitost s drakem. Pojedu do Hrodgaru a cestou se kouknu po té sekyře."
"Nejspíš si budeš muset krapet zajet, pokud jsou moje informace správné, je ten kdo má tu část sekyry ve zřícenině jedné malé pevnosti," vytáhl z kapsy složenou mapu a podal mi jí.
"Akorát by mě zajímalo, proč to neuděláte sami?"
"No v prvé řadě to chci jen já, ostatní, snad kromě Vilkase, jsou spokojení tak jak jsou. A za druhé nechceme vzbuzovat příliš pozornosti."
"Tak tedy dobrá. Vyrazím ráno. Máš pro mě ještě nějaké rady?"
"Nejezdi sama. Skyrim není místo na procházky."
"Nejedu, jarl mi dal sebou Lydii, jako ochránce a průvodce."
"Chtěl jsem ti navrhnout aby sis sebou vzala někoho od nás, ale Lydie je dobrá, ničeho se nebojí a bude tě chránit za cenu vlastního života."
"No budeme doufat, že tak daleko to nedojde."
"Tak ti přeji klidnou cestu a šťastný návrat.“
„Díky Kodlaku, i tobě klidné dny.“


Vrátila jsem se do Dračí síně, kde na mě čekala Lydie. Přespaly jsme v městských kasárnách a s ranním kuropěním opustily Bílý Průsmyk.
Upravil/a Moira dne 13.06.2017 22:51
 
Moira
ODBOČKA NA CESTĚ DO HROTGARU


Hned na počátku cesty jsem Lýdii ukázala mapu od Kodlaka a požádala jsem jí, aby mě nejprve zavedla k té zřícené pevnosti.
Neviděla v tom žádný problém, stejně to bylo skoro stejným směrem jako Vyšný Hrotgar.
"Proč se tomu vlastně říká Vyšný Hrotgar?"
"To poznáš až tam budeme. Abych pravdu řekla nevím jestli tě doprovodím až nahoru. Je to sedm tisíc schodů, " ušklíbla se.
"Cože?? To musí být opravdu vysoký kopec."
"Ano, to opravdu je. Ale neboj po cestě je dost místa na odpočinek. Běžnému člověku trvá cesta nahoru tak tři dny, když spěcháš. Vycházkou je to tak pět dní."
"No to jsem se tedy dostala do pěkné kaše. Já tam polezu čtrnáct dní."
Lydie se rozesmála.
"Nesmíš se tak podceňovat. Je to na odrazení návštěvníků. Když je úkol důležitý tak vylezou, když ne tak ..."
"Jasný. Takže já tam vylézt musím."
"To zjevně musíš."
"Dobře tak než se pustíme do zdolávání těch schodů, tak dojdeme vyřídit tu záležitost se sekyrou."
"Jak si přeješ," pobídla koně z hlavní cesty na pěšinu mezi stromy. Následovala jsem jí.

Cesta trvala déle než bych čekala. Musím říct, že možná příště půjdu po svých. Jízda na koni pro mě sice nebyla tak úplně novinkou, ale nějak dlouhý trénink jsem za sebou tedy rozhodně neměla.
Když jsem večer seskakovala z koňského hřbetu, skoro se mi podlomily nohy.
Vděčně jsem nechala Lýdii ať se o všechno postará a schoulila se pod stromem.

Ráno to bylo o něco lepší, takže znovu nasednout do sedla nebyl tak velký problém jak bych čekala po včerejšku.
Lydie mě po očku sledovala.
"Nejspíš si moc na koni nejezdila, že ?"
"No to tedy ne, my koně nemáme. Používáme k jízdě naše velké kočky, sedí na nich sice stejně, ale jejich pohyb je o moc měkčí, " zabručela jsem.
"Zvykneš si neboj."
"Jo buď si zvyknu, nebo ho zabiju a půjdu po svých."
"Neboj do večera jsme tam."
Měla pravdu.
Než nastal večer objevila se mezi stromy zřícenina.
Seskočily jsme z koní a uvázaly je v lese.
"Zdá se, že je někdo doma, " ukázala Lydie na louče svítící v oknech.
"Dobrá tak půjdem na návštěvu."
Ve vchodu do pevnosti nebyli žádné stráže.
"Zdá se, že nikoho nečekají."
Opatrně jsme se proplížily do nitra zříceniny. Vrchní část byla zničená, ale schody vedoucí dolů do sklepení se zdály být v pořádku.
"Asi budou dole, vypadá to, že spodní patra vydržela."
"Zdá se, jdeme tam."
Už po pár metrech jsme narazily na první pasti.
"Tak proto tu nejsou řádné stráže."
Obešly jsme pár nastražených medvědích želez, to bylo snadné. Horší byly magické pasti, které byly v dalších místnostech.

Jak jsme pronikaly stále hloub, vzduch houstnul nějakým zápachem.
Lydie znechuceně nakrčila nos.
"Co to tu u všech bohů tak smrdí?"
"Smrt. Takhle je cítit stará krev. Někdo se tu myslím vyžívá v mučení."
"To je hnus. Nebylo by lepší, to přenechat jiným? Třeba Družiníkům ? Co když na to nebudeme stačit?"
"Prozkoumáme to a podle toho co najdeme se rozhodneme."
"To zní rozumně."
Když jsme vstoupily do další místnosti pochopila jsem, proč sem Kodlak poslal mě.

Dostaly jsme se do vězení zřícené pevnosti. V kobkách byli u zdí přikovaní vlkodlaci.
Bylo jich tam nejméně tucet. A více než polovina z nich byla už mrtvá. Na první pohled jsme viděly, že se na nich někdo vyřádil.

Slyšela jsem, jak Lydie za mnou zalapala po dechu a vzápětí se spěšně vrátila do chodby, odkud jsme sem vešly. Nemusela jsem se ani otáčet, podle zvuků.které vydávala bylo jasné co se děje.

Popošla jsem dál do místnosti. Uprostřed stál stůl k němuž byl přivázán další mrtvý vlkodlak.
Přestože se mi to příčilo, přešla jsem až ke stolu abych viděla všechno.
Málem jsem dopadla jako Lydie.
Na stole mezi zkrvavenými nástroji ležel nějaký notes.
Nemohla jsem ani uvěřit vlastním očím.
Nějaký "vědec" tady dělal pokusy na vlkodlacích. Za živa je pitval, aby prozkoumal jejich regenerační schopnosti. A ty svoje výzkumy si zapisoval do toho notesu. Letmo jsem ho prolistovala a našla tam informace o dalších podobných místech. Strčila jsme ho do brašny, abych ho odnesla Kodlakovi.

Lydie mezitím uklidnila svůj žaludek a přešla ke mě.
Když uviděla co je na stole znovu zbledla.
"Kdo může něco takovýdleho udělat?"
"Někdo kdo nemá rád vlkodlaky ?"
"Taky je nemusím, ale to neznamená, že je budu takhle týrat."

Prošly jsme mezi klecemi do další místnosti, vypadalo to jako ložnice.
Před námi se ozvaly mužské hlasy.
Přikrčily jsme se do stínu za dveřmi a já jsem nakoukla dál.

Sedělo tam u stolu šest mužů a večeřeli.
Jeden byl nejspíš mág, zbytek nějací hrdlořezové.
Vyprávěli si zrovna o tom jak před několika dny ulovili další vlkodlaky.
Jejich hrubé vtipkování mi začalo vařit krev.

Lydie to na mě jasně viděla a pokusila se mě zastavit.
Na to bylo už pozdě.
Natáhla jsem luk a sestřelila ze stropu lampu s olejem, které osvěcovala místnost.
Lampa se roztříštila o stůl a hořící olej postříkal vše kolem.

Jeden z můžu vzplál jako pochodeň a se strašlivým řevem se rozběhl na druhou stranu jídelny, cestou srážel židle, aby nakonec skončil pod dalším stolem, který chytil po chvilce také.
Mág kolem sebe bleskurychle vytvořil ochranné pole a plameny požírající stůl mu neublížily.
Lydie mezitím stihla zastřelit dalšího z mužů, než jim došlo co se stalo a odkud přišel útok.
Popadli meče a štíty a vrhli se na nás.
Naštěstí pro mě byl mág dost pomalý na to, abych mu stihla šípem namočeným v paralyzujícím roztoku prostřelit rameno. Ruka ho přestala poslouchat. Když zjistil, že toho moc nevykouzlí rozhodl se utéci. Nechala jsem ho být.

Kodlak měl zjevně pravdu co se Lýdie týká.
Jednoho muže zlikvidovala hozenou dýkou ještě než jí stačil vůbec ohrozit.
Další dva udržoval v bezpečné vzdálenosti její vířící meč.
Poslední si vybral za svůj cíl mě.
Na kladivo tady nebylo dost místa.
On si myslel, že na jeho obouručák je místa dost.
Napnutím svalů jsem uvolnila z pouzder v nátepnících dva nože.
Přimhouřila jsem oči, aby mě neoslepoval oheň.

"Bude z tebe hezká předložka kočko. Jako z těch psů tady. Ale nejdřív si pohrajem. Ty a podobná sběř nemáte ve Skyrimu co dělat. O to se postaráme."

Zatímco mluvil přiblížil se dostatečně blízko a rozpřáhl se ve snaze srazit mě jedinou ranou.
Opravdu tam bylo málo místa. Nedošlo mu že stojím v jiné místnosti než on.
Meč nepatrně škrtnul o dřevěná futra.

Ten kratičký pohled, který věnoval tomu, aby zjistil co se děje, ho stál život.
Jediným skokem jsem byla u něj a pod jeho napjatýma rukama, mu obě dýky bodla do krku.
Prudký pohyb čepelemi do stran, ho takřka připravil o hlavu.
Další otočkou jsem se dostala za záda dalšímu z mužů a dýkou, ze které ještě stékala krev jeho kumpána, jsem mu prořízla hrdlo. V ten samý okamžik Lydie jediným výpadem probodla svého posledního soupeře.

Celé to trvalo asi tak dvacet úderů srdce.

Pohlédly jsme na sebe s Lýdií přes mrtvá těla.
Uznale kývla, "To nebylo špatné, na Kočku."
"Díky, nejsem zas takový začátečník, jak se může občas zdát."
"Hmm, to zjevně nejsi. Půjdem se kouknout po tom čarodějovi ?"
"To bychom měly, snad nám poskytne nějaké informace."
"No tak to si nemyslím, takovýhle lidi nedávaj informace rádi."
"Umím lidi dobře přesvědčovat," vytasila jsem drápy.
To, co se jí objevilo na tváři, nebyl hezký úsměv.
Mága jsme našly zalezlého ve třetí místnosti od jídelny.

Krčil se v koutě, ruku už v pořádku a metal po nás ledové trny.
Hnus kouzlo, nesnáším zimu.
Sundala jsem ze zad luk,
"Buď s tím přestaneš nebo to tentokrát už nebude jen ochrnutí."
"Ty na mě ani nemluv zvíře. A ty," obrátil se na Lýdii, "že se nestydíš paktovat se s něčím takovým, takový jako ty jsou zrádci vlastní rasy."
"To si nemyslím, jedinej kdo tu něco zrazuje seš ty. Chováte se tady hůř jak zvířata, " Lydie se otřásla znechucením.
"Se nedivím, že se ti to tu nelíbí, když si tu s tímhle, " ukázal na mě.
Přestalo mě to bavit.

"Konec diskusí, chceme pár informací, tak to vysyp ať můžem vypadnout. Co jste zač ?"
"Jediný co řeknu, je že si mrtvá. Stříbrná ruka zvítězí a vyženeme všechno co není nordské ze Skyrimu." S těmito slovy se zvedl a napřaženýma rukama chtěl vyslat kouzlo.
Šíp, který mu v následujícím okamžiku trčel z hrudi, tomu zabránil.
Lydie pomalu spustila luk.
"Promiň neměla jsem už dál chuť ho poslouchat."

Pokrčila jsem rameny,
"Nedivím se. Musíme se tu porozhlédnout, jestli najdeme ten fragment."
"Jistě, pomůžu ti. Jen jestli ti to nebude vadit, dojdu dorazit ty zmrzačené vlkodlaky v klecích. Pustit je nemůžeme a stejně by pošli hlady."
"Jestli se ti chce...", mávla jsem neurčitě rukou.

Můj mozek už běžel na plné obrátky jiným směrem.
Sehnula jsem se k mrtvole a prohledala mu kapsy. Jediná věc, která se zdála být důležitá byl přeložený list papíru.
Byl tam nákres nějakého mechanismu, spolu s instrukcemi jak ho použít. Tvářilo se to jako nějaký zámek. Teď ještě přijít na to kde to hledat.

Ten problém vzápětí vyřešila Lydie, když mě zavolala abych za ní přišla.
Vrátila jsem se ke klecím s vlkodlaky.

Lydie už byla hotová se zabíjením. Většina vlkodlaků stejně už umírala, tak mi to ani nevadilo.

"Podívej co jsem našla," ukazovala mi kamenné dveře v jedné z klecí.
Vlezla jsem do klece a vzala za páku, která se tvářila jako otvírání dveří.
Chyba.
Kamenné dveře se sice otevřely, ale zároveň s tím se za mnou zavřely dveře od klece. Lydie stačila jen tak tak odskočit, aby nezůstala zavřená v kleci se mnou.
"Pěkná pastička na zvědavce," zavrčela jsem. Vrátila jsem páku do původní polohy. Jediné co se talo, bylo to že se zavřely ty kamenné dveře. Znovu jsem je tedy otevřela.
Lydie se mezitím pokoušela otevřít klec zvenčí.
"Myslím, že to nemá smysl. Zkusím se podívat co je za těma dveřma. Třeba tam bude nějaké vysvětlení, nebo klíč, " ušklíbla jsem se.
"Dobře, ale dávej na sebe pozor. Jdu se podívat kolem, jestli tu někde nebude něco, čím bych to vypáčila. "
"Nemyslím, že to půjde vypáčit, ale zkusit to můžeš."

Do smíchu mi nebylo, ale jinou možnost než vlézt do temného tunelu jsem nikde neviděla.
Po pár stopách jsem byla velmi vděčná, že jsem Khajiit. Moje noční vidění se zas ukázalo neocenitelné.
Byla tam tma jak v ranci. Nepříjemný pocit ohrožení mi sedl za krk.
Ani to, že jsem sevřela v dlaních rukojeti svých dvou dýk, mi ke klidu nepřidalo.
Někde vpředu jsem zaslechla zurčení vody. Ještě víc jsem zpomalila svůj postup.
Prolezla jsem takhle pár dalších stop, když se najednou začalo kolem mě rozsvěcet.

Když jsem konečně vylezla až na světlo, zjistila jsem, že se nacházím na jakési římse. Ocitla jsem se v jiném světe. Byla to přírodní jeskyně, svrchu dovnitř svítilo slunce, ze stěny vytékal pramen vody, končící vespod v jezírku. Nad jezírkem se tyčila obrovská socha. Nebyla jsem si moc jistá, ale byla hodně podobná té soše z Průmyku, takže to byl nejspíš Talos.

Zahlédla jsem dole nějaký pohyb a mrskla sebou na zem. Opatrně jsem nakoukla pře okraj římsy.
Dole kolem vody se pohybovalo pár oživlých kostlivců a na jakémsi trůně poblíž sochy seděl Draugir. Nijak moc jsem netoužila po setkání s nimi, ale zdálo se že to jinak nepůjde. Za prvé cesta vedla dolů a přesně kolem sochy a za druhé u trůnu stála masivní truhla, která jakoby mě volala, "Pojď sem, pojď sem."

Jak jsem tak sledovala dění pod sebou napadlo mě řešení.
Popolezla jsem na kraj římsy kam to nejdále šlo. Zaklekla jsem a vytáhla luk.
V takovéhle pozici není střílení nejpřesnější, ale já jsem spíš potřebovala vyvolat zmatek.
Založila jsem do tětivy očarovaný šíp, co způsobuje oheň.
Ani jsem nenatahovala tětivu naplno... dolů z kopce šípy létají dobře.

Snažila jsem se trefit něco co začne hned hořet, promiň Talosi. Trefila jsem misku s olejem, která byla mezi obětinami.
Vypadalo to jako menší výbuch.

Draugir vyskočil z trůnu a kostlivci začali zmateně pobíhat kolem. To mi umožnilo se postavit a využít plnou sílu luku. Teprve když jich polovina ležela na zemi všimli si odkud jdou výstřely. Než vyběhli po terasách ke mě nahoru, bylo po nich.
Takže na mě zbyl už jen ten Draugir dole.
Sestupovala jsem dolů a pokoušela se uhýbat ledovým střelám, které se kolem mě jen míhaly.

"Hnus blbej fialovej, proč zrovna led, já tak nesnáším zimu!!"

Jak jsem se naštvala, začala se ve mě zas hromadit ta energie jako po zabití draka.
Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám a pokusila jsem se "zavrčet" jako tenkrát.

Žádná velká sláva to nebyla, ale Draugir alespoň trochu zaváhal. To mi stačilo k tomu, abych k němu doběhla na vzdálenost kladiva. Zbytek už je známá písnička.

Když mi přestala bušit krev v uších a ohlušovat mě, zaslechla jsem povědomý zvuk.
"Ále copak, máme tady zpívající zdi ?"
Začala jsem se rozhlížet a hledat to správné místo.
Nevšimla jsem si ničeho, tak jsem šla napřed vybrat tu truhlu.
Byl na ní zámek jak na hradní bráně.

"Jo, tak tady seš ." Byl to ten zámek z plánku. Díky tomu mi jeho vyháčkování netrvalo moc dlouho.

Když jsem jí otevřela, čekala jsem poklad, za kterej by se dalo koupit město.
Nějaký septimy tam sice byly, pár drahých kamenů a ten úlomek sekery, ale jinak tam bylo jen pár knížek a nějaký svitky. No co nadělám, nacpala jsem to všechno brašny a začala jsem se zas rozhlížet po zdi se slovem.
Bylo to kousek za tou sochou.
Takže umím další slovo. Jsem zvědavá kolik jich asi bude celkem.

V podstavci sochy jsem uviděla kovové madlo.
Možná bych neměla hned na všechno sahat, ale co už. Stejně jsem tu zavřená tak co se víc ještě může stát.

Otočila jsem s ním a zaslechla vzdálené rachocení. Za několik okamžiků se nahoře na římse objevila Lydie s pochodní v ruce.
"Takže si našla jak to otevřít," houkla na mě dolů, "mám jít za tebou nebo jdem ven ?"
"Jdu nahoru už tady není nic důležitýho, alespoň doufám."
Ještě jednou jsem pohlédla na podstavec sochy člověka, jenž se stal bohem. Ve vrstvě prachu a spadaného listí se něco matně zablesklo.
Sáhla jsem po tom. Byl to nějaký amulet. Strčila jsem ho do kapsy, třeba se bude někomu líbit a prodám ho.
Vylezla jsem nahoru k Lýdii a společně jsme vyrazily ven z téhle díry.
Úlomek mám, tak jdeme dál. Musím k těm Šedovousím a už jsme se zdržely dost.
 
Moira
SCHODY A ZIMA



Po té co jsme opustily zřícenou pevnost, vydaly jsme se zpět na cestu do Hrotgaru.
Z Lýdiina vyprávění jsem pochopila, že se mi ta cesta opravdu nebude líbit.
Jak jsme se stále víc blížily k horám, ochlazovalo se a mě to bylo čím dál tím víc nepříjemné.
Když jsme dorazily do městečka pod horou, na které byl vystavěn klášter, bylo mi už hodně zima.
Městečko se jmenovalo Ivarův dvůr a Lydie mi tam od někoho sehnala teplý kožešinový plášť, ale popravdě to moc nepomohlo. Až když rozdělala vatru, na který by se při troše snahy dal upéct drak, začala jsem se trochu zahřívat.
"Nevím jestli zrovna pro tebe je dobrej nápad plahočit se do toho kopce," Lydie na mě koukala jak se třesu u ohně v kožichu.
Zuby mi drkotaly, že jsem skoro ani nebyla schopná odpovědět.
"U nás prostě taková zima není no. A ten bílej sajrajt co tu lítá, to je taky hnus."
"To je sníh, " rozesmála se.
"Hnus je to a basta."
"Nechceš aspoň trochu medoviny? Zahřeje tě to, " podávala mi láhev.
"Ani ve snu. To snad raději zmrznu."
"No jak myslíš, ale pomohlo by ti to."
"Jo nejspíš tak do hrobu by mi to pomohlo."
Lydie mě nechala vrčet a šla přichystat něco k jídlu. Trocha horké polévky a kus pečeného masa, mi přeci jen zlepšily náladu a přestala jsem být tak protivná.
Vyhrabala jsem se z kožichu a šla kouknout mezi stromy podél cesty na nějaký dřevo. Pohyb mi rozproudil krev a tak jsem se i celkem zahřála. Sníh se mi sice nezačal víc líbit, ale už mě tolik netočil.

Když jsme pak druhý den ráno opět vyrazily na cestu, nechala jsem koně jen nést náklad a sama jsem šlapala pěšky. Díky tomu mi nebyla až taková zima a dokonce jsem měla náladu koukat kolem sebe. Schody vzhůru byla prastaré a nemyslím, že se o něco někdo nějak výrazně staral. V pravidelných úsecích byla vybudována odpočívadla. Nebyla nijak velká, ale na utáboření dvou cestujících s koňmi to stačilo. Tedy asi tak do třetiny. Třetí den jsme dorazily k místu, kde už to dál s koňmi nešlo. Nezbylo nám nic jiného než vzít věci na záda a vyrazit po svých. Původně jsme chtěly koně uvázat aby na nás počkali, než se vrátíme. Ale vlčí vytí ozývající se z hor, nám to rozmluvilo.
Lydie jim tedy sundala sedla i ohlávky a nechala je aby se vrátili dolů do vsi sami.

Sedla ležící na zemi a řemeny těžkého batohu, zařezávající se mi do ramen, mi jasně ukazovaly, jak to bude dál.
Chvíli jsem dokonce přemýšlela jestli se nevrátíme.
"Lydie, existuje možnost, že bude někdy lepší počasí? Že se tu oteplí?"
"Ne tady v horách je to stejný. Je tu prostě zima. Jen musíme doufat, že nás tu nezastihne bouřka. A v téhle výšce, by se už mohli objevit i sněžní trollové. Možná budeme muset přestat rozdělávat oheň."
"No ale to zmrznu," vyděsila jsem se.
Soucitně se na mě podívala,
"S tím ti tedy asi nepomůžu. Budeš se muset snažit to vydržet."
"To se ti řekne, ale na takovýhle počasí já fakt nejsem stavěná.U nás sice taky je občas zima, ale ne takhle. A vůbec ne sníh."
"Myslela jsem, že na poušti bývá v noci mráz ?"
"Tak mráz sice jo, ale sníh ne. Ten mi leze na nervy víc než mráz. A krom toho jsme většinou v noci někde zalezlí a nesnažíme se spát pod stromem."

Další dva dny jsem se ploužila do schodů a začínala jsem toho mít opravdu plné zuby.
Přemluvila jsem Lýdii, aby ten večer rozdělala oheň, nic velkého jen trochu tepla a kousek teplého masa. Bohužel se stalo to před čím Lydie varovala, světlo ohně a vůně pečeného masa přilákaly sněžného trolla. Bohužel pro nás to nejsou úplně tupá zvířata. Ten zmetek se připlížil potichu a napadl Lýdii. Nestačila ani popadnout meč. Pokusila jsem se jí pomoci, ale moc platná jsem nebyla. Po nekonečně dlouhé době se nám ho sice podařilo zabít, ale cena byla vysoká. Lydie měla rozervaný bok a silně krvácela. Já jsem měla s největší pravděpodobností zlomenou ruku.
I přesto jsem se pokusila Lýdii provizorně ošetřit. Přihodila jsem další dřevo na oheň a snažila se zůstat vzhůru. Chtěla jsem se ráno vrátit dolů pro pomoc.
Aby toho nebylo málo, začalo znovu silně sněžit. Tělo Lydie pomalu mizelo pod bílou pokrývkou. Někde ve tmě jsem zaslechla našlapování zvířecích tlap ve sněhu.
Začal se mi rozmazávat pohled, nechtěla jsem usnout, ale ztráta krve a mráz mě dostali. Ještě naposledy jsem se chtěla zvednout, ale upadla jsem zpět.
A pak už jen tma a ticho.






INTERMEZZO VILKAS


Farkas vrazil bezohledně do Vilkasova pokoje.
"Hej brácho vstávej," zatřásl s ním.
"Co tě kouslo kruci. Nevidíš že je ještě tma?"
"Kodlak ti vzkazuje, že máš okamžitě vyrazit do Vyšného Hrotgaru."
Vilkas zívl,
"A to jako proč?"
"Ta tvoje Kočka...."
"Není to moje Kočka herdek!!"
"... Moira se za dva dny dostane do velkýho maléru. Bude potřebovat pomoct."
Farkas jen tak tak uhnul před Vilkasem, který vyskočil z postele a během okamžiku byl oblečený a práskly za ním dveře.
"Jasně, vůbec to není tvoje Kočka," ušklíbl se Farkas


Vilkas se probíjel sněhovou bouří do schodů Vyšného Hrotgaru, když tu náhle narazil na mrtvého sněžného trolla. Kdyby neměl tak citlivý čich nejspíš by ho v té sněhové vánici přešel.
Začal pátrat kolem.
Nakonec je našel.
Lýdii pomoci nemohl, už byla mrtvá.
Moiru našel v závěji. Byla živá, ale měla namále.

V rychlosti postavil stan a strčil jí dovnitř. Stáhl z ní mokré namrzlé oblečení, zlomenou ruku srovnal do dlahy a zabalil jí do svého pláště. Vzal jí do náruče a zahříval jí vlastním teplem.
Když se ujistil, že je dost zahřátá, aby nezemřela, přivolal svoje spřátelené vlky a nechal je aby ji hlídali. Sám se vydal ven, aby pohřbil Lýdii a postaral se o oheň a nějaké jídlo až se Moira vzbudí.
 
EldeR
To že Lýdie tak brzo zařve sem teda nečekal.... Wink
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
Děkuji ... Jelikož tedy to tu alespoň někdo čte, tak si dovolím přidat další dílek ...


NEČEKANÁ SPOLEČNOST


Začala jsem se probouzet s pocitem, že je něco jinak než by mělo být.
Rozkošnicky jsem zavrtala čenich do plášte, ve kterém mi bylo nádherné teplo.
Voněl tak nějak....škubla jsem sebou a probudila se úplně.
Pes??
Kde se tu kruci vzal jakej pes?
A kde mám oblečení?
Stan?
Jsem mrtvá ?
Začala jsem se vyhrabávat z pláště a neopatrně jsem se opřela o zraněnou ruku.
Až jsem bolestí vykvikla.

V tu chvíli vchod do stanu zastínila mužská postava. Chtěla jsem se rychle zvednout, ale zamotala jsem se do pláště a plácla sebou zpátky. Muž ke mě přiskočil a pomohl mi se posadit.
"Vilkasi? Co tu děláš?"
"Poslal mě Kodlak. Viděl ve svých vizích, že budeš potřebovat pomoc, tak jsem tady. Zdá se, že včas, alespoň pro tebe."
"Lýdie??"
"Je mi to líto, nemohl jsem jí už pomoct."
"Je to moje vina. Ona nechtěla dělat oheň, to já, je mi tady šílená zima. Nebýt toho nemuselo se to stát."
"To není tak úplně pravda, pravděpodobně by vás našel stejně. Je škoda, žes neřekla někomu z nás, aby tě doprovodil. S námi by ti zima nebyla. Co chceš teď dělat? Pokračovat nahoru nebo se vrátíme."
"Zůstaneš tu se mnou?"
"Doprovodím tě nahoru a pak se vrátím do Průsmyku."
"Dobře. A kde mám věci?"
"Suším je u ohně, donesu ti je."
Když odešel znovu jsem se zachumlala víc do pláště.Voněl po Vilkasovi a mě to v tu chvíli bylo moc příjemné. Až mě to zaráželo, nemělo by se mi to tak líbit. Je to člověk, z toho nekouká nic dobrého.
Když se Vilkas vrátil s mými věcmi, měla jsem už své emoce pod kontrolou.
Položil mi věci na zem a zase zmizel venku. Snažila jsem se obléknout, ale s tou pochroumanou rukou to moc nešlo.

"Už vylezeš?", ozvalo se z venku.
"No pokud nemám na ten mráz vylézt nahatá tak ne. Nejde mi se obléct."
"Bohové....", zavrčel a vlezl dovnitř.
Snažil se na mě nedívat a pokoušel se mě naslepo obléknout.
Měla jsem pocit, že se chová zbytečně hrubě. Když mě nešetrně chytil za zraněnou ruku, sykla jsem.
"Máš se mnou nějakej problém Vilkasi?"
"Ne," zavrčel.
"No to se mi nezdá. Jestli mi nechceš pomoct, tak mi alespoň neubližuj."
Cuklo to s ním, ale začal se chovat ohleduplněji. Musel si kleknout, když mi pomáhal natahovat nohavice. Když mi zavazoval tkanice na kalhotách, jasně jsem viděla, jak se mu chvějí ruce.
"No vidím, že je ti to hodně odporné, chápu, nejsem člověk. Nech mě zkusím to sama."
Prudce zvedl hlavu a pohlédl mi do očí.
Vyrazilo mi to dech. V jeho očích tedy rozhodně odpor nebyl.
"Nevíš o čem mluvíš," procedil mezi zuby.
"Tak mi to vysvětli, když si myslíš , že tomu nerozumím," můj hlas zněl zastřeně a na něj působil jak šlehnutí bičem.
Stoupl si a mě došlo o kolik je vlastně vyšší.
Stan jakoby se najednou zmenšil.

"Myslíš si že jsi chytrá že? Tak jsem zvědav, jak si poradíš s tímhle, " zašeptal a sklonil se ke mě.
Levačkou uchopil mojí zraněnou ruku a opatrně si jí opřel o hrudník.
Vlkodlačí srdce jsou rychlejší než lidská, ale tohle bylo rychlé i na vlkodlaka.
Pravačkou mě chytil v pase a přitáhl tak blízko, že jsem skoro nemohla dýchat.
Utápěla jsem se, v těch sírově žlutých očích, jak v oceánu.
Když mě konečně políbil, bylo to jak výbuch sopky. V životě jsem nic podobného nezažila.
Bylo to anatomicky nemožné, bylo to divné a bylo to ... nádherné.
Bylo to divoké i něžné zároveň.
Aniž bych si to uvědomila, zaryla jsem mu drápy do týla.
Jediné co bylo odpovědí, bylo hluboké hrdelní zavrčení.
Prohloubil polibek tak, že jsem začala ztrácet dech. Podlomily se mi kolena. Když mu došlo, že se mu v náručí hroutím k zemi, přestal mě líbat a podržel mě abych neupadla.
"Tak co s tím budeme dělat?," ušklíbl se na mě.
"Mnooo já bych věděla, ale s tím pochroumaným křídlem by to asi nebylo ono," zavrněla jsem.

Rozesmál se. Divokým osvobozujícím smíchem, jako by se zbavil obrovského problému.
"Dobře tak počkáme až se ti srovná tlapka," lehce mě políbil a pustil.
Dooblékl mě a vylezli jsme ze stanu.
Uviděla jsem nízký hrob a hrdlo se mi stáhlo lítostí.
"Nesmíš si to vyčítat. Každý máme svoje místo na světě. Chceš tedy pokračovat dál v cestě?"
"Ano, když už za to ona položila život, bylo by ode mne zbabělé to vzdát. A když tu se mnou budeš ty, tak se nebudu bát ničeho."
"Neboj už to není daleko. Není ti zima?"
"Chceš se objímat?", provokovala jsem.
"Jo," odpověděl na rovinu a tím mi sebral možnost si ho dobírat.
Přitáhl si mě do náruče a uvěznil mě tam. Opřela jsme se o něj a nechala se hřát jeho teplem.
Nechtělo se mi nic dělat, ale věděla jsem že stáním na místě se věci nevyřeší.
Pohladila jsem ho po tváři, "Budem muset jít. Sice se mi nechce, ale takhle se nic nevyřeší."
"Já vím, jen si užívám chvilku klidu. Netušíš čím jsem si prošel od té doby co jsem tě prvně uviděl."
Tázavě jsem na něj koukla.
"Vždycky jsem měl problémy se vztahama, ale když jsem uviděl tebe, bylo to jak blesk z čistýho nebe. Ani jsem netušil, že něco takovýho umím cítit. A vůbec jsem netušil co s tím dělat. "
"Mohl ses zeptat?"
"Zbláznila si se?? Víš co bych si vyslechl od bráchy a i od všech ostatních kdybys mě odmítla??"
"Á pán je ješitnej," uchechtla jsem se.
"Ty jedna.....," začal mě zas líbat aby mě umlčel.
Když mě pustil, sotva jsem mohla dýchat.
"To máš za to provokování," ušklíbl se, "a teď vyrazíme, vezmu věci."
"Dobrá vyrazíme tedy."
Sledovala jsem jak sbírá naše věci, skládá stan a balí vše co nejúčelněji do batohu.
Poprvé za celou dobu se mi ve Skyrimu líbilo.
A poprvé jsem získala pocit, že věci můžou dopadnout dobře.








VYŠNÝ HROTGHAR 1



Další dva dny a noc mezi nimi se mi vryly do paměti nesmazatelným písmem.
Cestovali jsme v klidu, protože Vilkas díky své vlčí podstatě může ovládat vlky, takže nás početná smečka hlídala a odrazovala všechny případné protivníky. Vyprávěl mi o svém životě a já zas jemu o tom co potkalo mě. Večer jsem usnula v jeho náručí, v teple a v bezpečí, spánkem, který jsem už dlouho nezažila. Ráno mě probudil polibkem. Prostě paráda.
Pak jsme dorazili k bráně kláštera a idylka skončila.
"Nevím co tě tam čeká, ale Šedovousí nejsou moc příjemní k někomu kdo není až tak Nord."
"Aha, chceš tím naznačit se mám na co těšit ?"
"Netuším, ale s námi moc dobré styky nemají, vědí co jsme zač. Sice nás tolerují a nikde nevytrubují co vědí, ale rádi nás rozhodně nemají."
"Mno co se dá dělat. Jít tam musím. Třeba mě zas obratem ruky vyhodí a přijdu za tebou, " ušklíbla jsem se.
"To asi nebude hned tak. Myslím, že tu chvíli pobudeš," políbil mě a postrčil ke dveřím.
"Vem ještě k sobě tohle," podala jsem mu notes ze zříceniny a úlomek Wuuthradu, Ysghamorovy sekery, která je klíčem k jeho hrobce.
"Jasný, dám to Kodlakovi. Třeba bude sekera znovu zkutá až se vrátíš. Podíváme se pak spolu do tý hrobky, " líbnul mě a byl pryč. Zůstala po něm ve sněhu jen dvojitá stopa, jak se proměnil a ve vlčí podobě zmizel.
Povzdechla jsem si a strčila do dveří.
Ve vstupní hale nikdo nebyl, tak jsem se vydala dál dovnitř, najít někoho, kdo by se mi věnoval.

"Tak jsme tady, trochu se nám to sice zamotalo, ale nakonec jsi sem došla," ozvalo se mi v hlavě.
"Zrovna jsem si říkala, že jsem tě dlouho neslyšela."
"Tak nemyslím, že bys v posledních dnech potřebovala mojí společnost."
"No to nepotřebovala no. Hele ty seš v mojí hlavě pořád?"
"Neee neboj, většinou mě to k tobě vtáhne když je to potřeba. Věř mi že v Sovngardu je mi líp, než v tvojí hlavě," uchechtl se.
"Jasný, chlastačky, Valkýry, zábavička co ?"
"No to si piš. Už se těším až to tu skončíš a budu se moct zas starat o sebe."
"No taky bych to ráda skončila, celý tohle místo mě děsí."
"Tady ti poradí co a jak, vysvětlí ti jak používat řevy a tak. Nemělo by to trvat dlouho. Většinu toho zvládneš i díky mým vzpomínkám, kterýma disponuješ. Za chvíli se vrátíš za tím svým vlkem.
Jak, že se to jmenuje...Vilis???"
"Jmenuje se Vilkas a neštvi mě."
"Ale ? Copak? Že by to byla láááskááá?"
"Zmlkni šašku," málem jsem se rozesmála nahlas.
"Tak je to lepší, nesmíš být vážná a vůbec už se nemáš čeho bát. Hele támhle někdo jde," upozornil mě a zmkl.

Zaregistrovala jsem příchozího v šedém plášti.
"Co tady děláš?"
"Volali jste mě, tak jsem tady."
"Cože?"
"No volali jste Drakorozeného, tak jsem tu."
"Ty? Ty jsi Drakorozený???"
"No podle všeho ano."
Díval se na mě a já si představila co vidí.
Kočku, se zlomenou rukou, navlečenou v nepadnoucí zbroji, utahanou dlouhou cestou po schodech.
Žádný div, že mi nevěří.
"Jestli jsi Drakorozená tak se to ukáže. Pojď se mnou."
Protočila jsem oči a ploužila se za ním.Dorazili jsme do další místnosti, byli tam další postavy v pláštích.
Seděli na patách kolem místnosti a vzhlédli, až když jsme vešli do místnosti.
"Koho to vedeš Arngeire?"
"Říká, že jsme ji volali. Prý je Drakorozená."
"Kočka?? Drakorozená?? Nesmysl!! Nemůže být z rodové linie Alessie !!"
"Bratře kroť svou mysl, " okřikl ho ten co mě přivedl, "pokud víme, není plně prokázáno, že je to jen rodovou linií. Jde i o Akathosovo požehnání. Třeba jen byla vybrána."
Zas jsem protočila oči.
"Co po mě chcete? Jak mám dokázat jestli jsem nebo nejsem ta Drakorozená?"
"A ještě je drzá, " vyštěkl ten nevrlý.
"Jestli jsi opravdu Drakorozená tak bys měla umět alespoň něco z dračí řeči. Alespoň jedno slovo. Umíš něco takového?"
"Umím divně vrčet."
Všichni čtyři se rozesmáli.
"Divně vrčet asi umí všechny Kočky ne?"
Chvilku jsem na ně koukala a říkala jsem si jestli se mám naštvat nebo ne.
Pak jsem si vzpomněla na mrtvou Lydii.
No jedinej kdo mě může soudit jsou bohové.
Soustředila jsem se celou svou bytostí na to, abych to dokázala.
Když jsem vydala ten divný zvuk, tak jsem v něm sama poprvé uslyšela slovo a došlo mi, že to není vrčení, ale spíš řev, o kterém mluvil hlas v mé hlavě.
Všichni zmlkli.
"Tak co ? Je to dost divný vrčení?"
"No není to vrčení, ale dračí jazyk. Sice to není úplně ono, ale zjevně máš pravdu. Jsi Drakorozená."
"No nevím mě ještě plně nepřesvědčila."
"A jakou bys chtěl ještě zkoušku, bratře?"
"Jestli je Drakorozená, měla by umět absorbovat energii i z použitého slova."
"Opravdu chceš na ní použít řev? Nebojíš se, že jí ublížíš?"
"Neublížím, jestli je Drakorozená, a jestli není... Tak co? Škoda jí nebude."
To zabolelo.

"Neboj nic se ti nestane. Kdybys nebyla Drakorozená tak tu nejsem," ozvalo se mi konejšivě v hlavě.
"Dík, už jsem se začínala bát," pomyslela jsem si.

Vyšli jsme ven z budovy a zastavili se na nějakém nádvoří.
Ten nevěřící mě postavil na jednu stranu a sám si stoupl proti mě.

"Narovnej se, vypadáš jak když se bojíš. Ukaž trochu té svojí kočičí arogance. Nemáš se čeho bát, "
ozvalo se mi zas v hlavě.

Uvědomila jsem si, že má pravdu, byla jsem celá jakoby stočená do klubíčka, opravdu jsem vypadala jako když se bojím.
Narovnala jsem záda a zvedla hlavu. Arngeir uznale pokývl hlavou a usmál se.
Tlaková vlna slova, které na mě použil, ten co mě zkoušel, do mě narazila vzápětí pohlcena mou dračí podstatou.

"A teď mu to vrať zpět, ať ví s kým má tu čest," zaznělo mi v hlavě potměšile.

Mírně jsem se ušklíbla a udělala co mi můj občasný host radil.
Slovo ze mě vylétlo s razancí jakou jsem ani nečekala. Můj oponent až zavrávoral.

"To si byl ty?," pomyslela jsem si.
"Trochu, ale nemůžu to dělat pořád, naše spojení by pak muselo být mnohem silnější a to nechceš. Musíš se to naučit sama. Proto si tady."
"Jak říkáš. Snad se teď už přesvědčil."

"Tak co? Jsem nebo nejsem Drakorozená?"
"No myslím, že jsi to teď prokázala s konečnou platností, "ujal se slova zase Angrier s pohledem upřeným na kněze, který mi nevěřil.
"Ano, je Drakorozená, " zavrčel neochotně.
"Takže jak se jmenuješ, ať ti neříkáme pořád Drakorozená?"
"Jmenuju se Moira.
"Dobrá, takže Moiro, teď se postaráme o to, aby ses najedla a vzpamatovala po cestě. Ukážu ti kde budeš spát a podívám se ti na tu ruku. Až se dáš dohromady začneme s výcvikem."
"Fajn, něčím k jídlu a odpočinkem nepohrdnu."
Dali mi najíst, ošetřili znovu ruku a ukázali postel. To mi prozatím ke spokojenosti stačilo.
Upravil/a Moira dne 02.07.2017 10:19
 
EldeR
Vzhledem ke nepopiratelné kvalitě příběhu si nemyslím, že bych byl jediný, kdo ho čte....
.

Reverzní upír (Vampire Reverse)
diagnosed by Whirt



Povídky


 
Moira
Jelikož jsou následující kapitolky takové vysvětlující a krátké, tak jich je víc ... Jo a Moira je občas trochu depkoidní a ukňučená ...





VYŠNÝ HROTGHAR 2


Strávila jsem v Hrotgharu několik týdnů, ale popravdě, výsledky nic moc.
Používat dračí řeč mi problémy nedělalo, ale intenzita mých řevů se nezlepšovala.
Stále to bylo takové neslané nemastné, někoho bych tím možná zranila, ale na draky by to rozhodně nestačilo. Bratři už ze mě byli unavení a já ostatně sama ze sebe taky. Ať jsme zkoušeli jakýkoliv postup, stále to nebylo ono.
Arngeir se mnou vedl dlouhé rozhovory a snažili jsme se společně přijít na kloub tomu, co se se mnou děje. Jednou si mě zavolal do své pracovny. Když jsem tam dorazila, usadil mě do křesla a vzal ze stolu nějakou knihu.
"Našel jsem v knihovně tyhle spisy. Je v nich uvedeno pár případů podobných tobě. Jak jistě víš jsou rasy, kterým jde používání magie skoro samo...."
"Ano, elfové třeba, " přikývla jsem.
"Ano elfové jsou dobrý příklad, ale například Argoniané jsou také dost magicky zruční. Nordové jsou schopní se magii naučit a dle vlastní zkušenosti musím říct, že to není až takový problém.
Dokonce ani Orsimerové nejsou bez talentu. Jen..."
"Ano vím co chceš říct, Khajiit a magie jsou jak oheň a voda. Vůbec nechápu, jak si nějaká vyšší moc mohla vybrat zrovna mě. "
"Možná je to v tvém vnímání světa, co my víme. Z nějakého důvodu vybrali tebe. A tady v té knize jsem možná našel způsob jak obejít tvou rasovou nevhodnost k magii. Někdo se učí ovládat magii meditací, někdo emocemi. Možná když najdeme pro tebe nejvhodnější kombinaci emocí, dokážeš dračí jazyk použít efektivně."
"No tak snad se konečně někam dopracujeme."

Ne nedopracovali.
Ano, lze bez lhaní říci, že pokud jsem vzteklá, jdou mi řevy o hodně lépe.
Ale jak si udržet nějak stálou hladinu vzteku? Na to jsme nepřišli. Když jsem používala řev, hněv pomalu vyprchal a bylo po legraci.

Všichni jsme toho měli plné zuby, takže když dorazil posel z Bílého Průsmyku, že Kodlak žádá, abych se alespoň na pár dní vrátila do Průsmyku, kvůli nějaké Družinické záležitosti, všem se nám ulevilo, že máme důvod skončit. Snad nikdy jsem neměla tak rychle sbaleno.
Vyprovodili mě před bránu.
Dohodli jsme se, že nepřestanu s tréninkem a třeba se povede mezi lidmi najít můj vlastní spínač dračích řevů. A že můžu zůstat v Průsmyku alespoň měsíc.
Pak se zas vrátím a uvidíme co dál.

Když jsme došlápla do čerstvého sněhu, ukázalo se, že alespoň nějaké výsledky tenhle můj pobyt tady přinesl. Hodiny cvičení v prochladlých místnostech kláštera se obrazili v mém vnímání chladu.
S údivem jsem zjišťovala, že nemrznu, přestože se kolem mě honily sněhové vločky v poryvech ledového větru.

Použila jsem jeden z řevů, který jsem se naučila a seběhla jsem ten kopec za půl dne. Oproti výstupu nahoru to byla naprostá hračka. Jestli mě vpřed hnala touha zmizet, nebo být brzy u Vilkase, nebudu pitvat.






NOVÁ RODINA



K městu jsem se dostala k večeru. Nepozorovaně jsem proklouzla zavírající se branou.
Na hradbách stráže zapalovali louče a stejně tak se rozsvěcela okna v domech.
Zastavila jsem se chvíli to sledovala.
Matky zahánějící děti do domů.
Stánkaře sklízející stánky.
Obchodníky zamykající obchody.
Bylo zvláštní, jak to bylo milé.
Zachytila jsem za sebou pohyb a ztuhla.
Vzápětí jsem se uvolnila a nechala se bez odporu obejmout.
Stál tam ve tmě a čekal, až se pokochám městem, než mě vyrušil.
Opřela jsem se o něj a ještě chvíli jsme koukali na lidi.
Pak jsme se ruku v ruce vydali k Jorrvaskru.
A jelikož už bylo dost pozdě na návštěvu u Kodlaka, šli jsme zjistit jestli mám už v pořádku ruku.

Když ráno Farkas vtrhl bez zaklepání do Vilkasova pokoje a viděl co viděl, měl na tváři takový výraz, že jsme se s Vilkasem smáli ještě pár dní potom, když jsme si na to vzpomněli.

Kodlak mě pozval, aby mi splnil to co slíbil. Sekera byla znovu vcelku, díky Nebeské kovárně a Eorlundovi Šedovlasému.
Stát se družiníkem byla pro mě opravdu čest, ale dar, který mi k tomu nabídl, jsem odmítla.
"Promiň Kodlaku, mám potíže s tím, co jsem normálně, natož k tomu přidat další bonus. Myslím, že fyzicky se vám vyrovnám, takže v tom problém nebude. A krom toho stejně se musím nějak naučit jak zvládat řvát. A jako vlkoušovi by mi to nešlo už asi vůbec."
"No musím uznat, že máš pravdu. Stejně je to dobrovolné, není to povinnost. Ale jako rodinu nás doufám bereš?"
"To rozhodně!"

Dalších pár týdnů bylo jak ve snu.
Vědomě jsem zapomínala, že bych se měla vrátit do Hrotgharu. A moje nová rodina mi to nepřipomínala. Učili jsme se žít spolu.

Ve dne jsme společně cvičili nebo plnili úkoly od Kodlaka.
Večer jsme se s Vilkasem věnovali jeden druhému.
Jindy jsme se toulali po Skyrimu. Vyčistili jsme spolu hezkých pár starých mohyl a zřícenin.

Když někdo někde viděl draka, tak nás zavolali.
A tak jsme i zabíjeli draky. Moje schopnost pohltit dračí duše mi zůstala, ale využít je .... to už mi tak moc nešlo.
Našli jsme společně pár dalších zdí, které mi zazpívaly svojí magickou píseň. Ale moje schopnost zařvat v dračí řeči ustrnula na mrtvém bodě. A mě se popravdě už ani nechtělo být Drakorozenou.


A tak se někdo někde rozhodl, že už to takhle nebude.




KRVAVÁ LÁZEŇ


Když jsme se jednoho dne vrátili s Vilkasem z další placené výpravy, našli jsme město v naprostém zmatku.

Na ulici bylo několik mrtvol, stráže se pohybovali po městě s obnaženými meči, magické léčitelky pobíhaly kolem.
Všichni na nás zírali takžka s nenávistí a nikdo nechtěl odpovědět na naše otázky.
Nad městem se vznášel oblak dýmu, který jako by byl z ohně někde pod Dračí síní.

Rozběhli jsme se do Jorrvaskru.
Na první pohled bylo jasné, že je zle. Eorlund ošetřoval raněného Farkase a než si uvědomil, kdo jsme hrábl po zakrvácené sekeře, ležící vedle něj na zemi.

Zapálit dřevo nasáklé mořskou solí se jim nepodařilo, ale všude kolem doutnaly přístavby, stromy i keře. Vilkas se rozběhl k bratrovi a já jsem se rozhlížela po ostatních členech "smečky".
Bilance byla strašlivá.

Většina mladších členů, kteří ještě ani nebyli přijati do Kruhu, byla po smrti. Ti co zbyli, se s děsem v očích krčili v hloučku.
Všichni velitelé byli více či méně zranění, jediný Eorlund vyvázl bez zranění. Jestli to bylo díky jeho věhlasné sekeře nebo díky tomu, že nemá vlčí krev, to nevím, ale všichni ostatní na tom byli špatně, hlavně díky tomu, že byly použity stříbrné zbraně.

"Byl to někdo, kdo přesně věděl po kom jde," řekl Eorlund.
Okoukla jsem pár mrtvol co nepatřili k nám.

"Stříbrná ruka, chtějí vyhubit všechno co není nordské."
V ten moment mi došlo co, nebo spíš kdo, mi tu chybí.
"Kde je Kodlak??"
"Nevím, naposled jsem ho viděl jak bojovali společně s Aelou kousek od vchodu. Ty lidi chtěli mermomocí dovnitř. "

Vydala jsem se tedy do hlavní budovy.
Musela jsem překonat dost velkou hromadu mrtvol, než jsem se dostala dovnitř.
V hlavní síni jsem našla Aelu, v bezvědomí a přivázanou k židli.
Levá ruka jí bezvládně visela k zemi, raději jsem ani nezkoumala na čem ještě drží.
Ve tváři měla několik čerstvých řezů, které se vůbec nehojily.
Opatrně jsem jí odpoutala a položila na stůl. V boku jsem potom našla to, co jí udržovalo v bezvědomí a nedovolovalo tělu se hojit. Vytáhla jsem z ní stříbrný trn a dívala se, jak se tělo pomalu dostává z nejhoršího.

Otevřela oči :
"Odvlekli Kodlaka, bylo jich moc a moc stříbra. Chtějí Wuuthard. Nevím proč, ale nejspíš si myslí, že díky němu jsme tím čím jsme."
"Nebo chtějí zničit Ysgramorovu hrobku. Sekera je klíč."
"To jsem ani nevěděla. Zas nějaká Kodlakova tajnost," pomalu se snažila si sednout na stole, kam jsem jí uložila, "vím kam šli, řekli mi to. Abychom věděli kam donést sekeru. "
"Dojdu tam."
"Proč si myslíš , že zvládneš to, co jsme my nezvládly, "zavrčela Aela a snažila se do bezvládné ruky sebrat meč.
"Proč? Minimálně jeden důvod tu je, nejsem vlk a nevadí mi tím pádem stříbro. A to oni nevědí, jestli použijí stříbro ve snaze mě zastavit, nebude jim nic platné."
Úkosem na mě pohlédla.
"A za druhé, jsem drakorozená, to taky nevědí."
"Tss sice jsi, ale moc to poznat není."
"To víš ty, vím to já, ale oni ne. Konec diskusí, kam mám jít?"
Řekla mi to. Pak se šla postarat o svá zranění.

Skočila jsem si posbírat nějaké věci z pokoje a vyrazila jsem na cestu.

Teprve, když za mnou zapadla brána Bílého Průsmyku, začalo mi docházet co se vlastně stalo.

Přišla jsem o část rodiny, možná o domov. Nevím, jestli se podaří zachránit raněné a netuším jestli se mě podaří zachránit Kodlaka.
V duši se začala rozrůstat bolest.

Jakmile jsem se dostala na dohled pevnosti, kde měl být držen Kodlak, nejdříve jsem zkoumala, jestli tam nejsou zase nějaké magické pasti.
Jelikož jsem nic nenašla, vydala jsem se dovnitř.
Vypadalo to, že tam nikdo není. Všude bylo ticho.
Po zkušenostech z minula jsem se vydala spíš do spodních částí pevnosti.
Vstup do pevnostního vězení ve mě vyvolal nehezké vzpomínky. Nejen, že jsem si vzpomněla na to, co jsem v podobné místnosti viděla naposledy, ale vzpomněla jsem si i na Lýdii.
Bolest se stupňovala.

Jak jsem procházela dál do nitra pevnosti, podobnost se zvyšovala. Tak jako tehdy, i teď jsem viděla klece s mrtvými nebo umírající vlkodlaky. I když tato zvířata nemají nic společného s Družiníky, stejně to nebyl příjemný pohled.
Zpomalila jsem svůj pohyb a připravila jsem si luk.
Za pootevřenými dveřmi další místnosti jsem uslyšela hlasy.
Opatrně jsem tam nahlédla.
Šílené divadlo, které se mi objevilo před očima, mě málem připravilo o rozum.

Uprostřed místosti byl jakýsi dřevěný rám.
K němu byl přibitý Kodlak, napůl v proměně.

Jako v transu, naprosto neschopná se kontrolovat, jsem vstoupila do místnosti bez ohledu na nebezpečí.

Přestože protivníci byli v první chvíli naprosto v šoku z mého chování, brzy se vzpamatovali.
První šíp mě zasáhl do pravého boku. Neškodně se svezl po prošívanici. Měkký stříbrný hrot neměl žádnou šanci prorazit několik vrstev pevné látky. Ani následná salva šípů neměla očekávaný výsledek. To je trochu vykolejilo a mě dalo čas dojít až ke Kodlakovi.

Doufala jsem, že už není živý, když jsem viděla, jak z něj v cárech visí pruhy kůže. Nejspíš se snažili někde pod vlčí kůží najít člověka. Vyhaslé oči mě ujistily, že už netrpí.

Vlna hněvu a strašlivé bolesti, mě hrozila roztrhnout.
Otočila jsem se tváří k těm naprosto šíleným lidem.

"Ani jste nepočkali, jestli někdo dorazí, ale čemu se divím. Něco takového jako jste vy nemá právo na život."
Můj hlas zněl v místnosti tiše a přesto hrozně.
"Ne my, ale vy nemáte právo na život," vykřikl jeden z nich a vyrazil na mě se svým stříbrným mečem.

Byl k smíchu.
Pustila jsem luk a ani se neobtěžovala vzít kladivo. Chytila jsem ho za krk a přesto, že se pokoušel mě bodnou, jsem mu zaryla drápy do krku. Krev mi vychrstla do tváře.
Chroptící mrtvolu jsem hodila zpět na jeho kumpány a připravila se na další útok.

Bolest v mém nitru dosahovala naprosto obludných rozměrů.

Zabili ho.
Zabili nebo zranili každého člena mé nové rodiny.
Spustila jsem ruce připravené k boji, podél těla.
Překvapeně se zastavili.
A já jsem na ně vyslala všechnu svou bolest v dračím jazyce.

Řev, který vyšel z hloubi mé duše, je trhal na kousky. Ti, jenž nestáli přímo přede mnou, byli smeteni tlakovou vlnou. Mrskla s nimi o stěnu, kde si rozdrtili kosti. Praskající lebky rozhazovaly kolem sebe kousky bělavé hmoty.
A já jsem nebyla schopná přestat řvát.
Ta bolest musela ven.

Řev nejen, že zabíjel lidi, ničil i celou pevnost.
Málem jsem tam s nimi pohřbila i sebe.
Ani nevím, jak se mi podařilo se dostat ven.

Někde v houbce své mysli, jsem našla zasunutou vzpomínku, určitě nebyla moje.
Před očima mi naskákaly runy jak vypálené ohněm.
Bolesti bylo ve mě stále dost a tak jsem ta slova zařvala.
Poslala jsem je nahoru, vzhůru k noční obloze jako obžalobu celého světa.
A obloha mi odpověděla.
Obzor se zatáhl olověnými mraky, spustil se prudký liják a nebe začaly křižovat blesky.
Utápěla jsem se v té černočerné tmě.
Moje mysl přestávala vnímat realitu.
Všude jen bouřkové peklo a tma.
Tma kolem mě i ve mě.


A právě v okamžiku, když už hrozilo, že mě ta tma celou pohltí, celou spolkne a změní k nepoznání, objevilo se malé světýlko.
Konejšilo mou bolest novou nadějí.
Uspávalo ji.
Vilkas.

Vyplula jsem z černoty beznaděje a nadechla se z hluboka jako trosečník, zachráněný v poslední chvíli pevným kusem země.



Amulet, který jsem našla pod sochou, zapomenutý v chvatu dní, začal pomalu žhnout rudým přísvitem středového kamene.





Šedovousí seděli v kruhu a meditovali, když uslyšeli ten poslední řev, který zatáhl oblohu Skyrimu těžkými mraky.
"I obloha jí poslechla."
"Ano zdá se že našla svůj klíč k používání dračí magie."

Upravil/a Moira dne 02.07.2017 00:58
 
Moira
zase jsou kratší tak jich bude víc ...





OSVOBOZENÍ



Vrátila jsem se do Průsmyku s tou smutnou zprávou, že je Kodlak mrtev.
Město se "díky bohům" vzpamatovalo rychle.
Naštěstí byli ztráty na životech civilistů mizivé a jarl sám prohlásil, že útok fanatiků není vinou Družiníků. Město se tedy vrátilo ke svému běžnému životu.
Jorrvaskru to šlo pomaleji.
Zranění se naštěstí vcelku rychle vzpamatovali a tak jsme se všichni pokoušeli dát si život zas do pořádku.
Jedním z prvních úkolů, který byl před nás postaven bylo splnit Kodlakovo přání.
Po přečtení Kodlakova deníku, jsme měli dost jasnou představu jak to vykonat.
Pro začátek bylo potřeba navštívit Lóži Glenmorských čarodejnic.
V mém stávajícím duševním rozpoložení to byla hračka.
Bolest, stále doutnající v mé duši, mi pomáhala.
Druhým krokem bylo otevření Ysgamorovi hrobky. Tam jsme šli všichni.

Během cesty hrobkou postupně odpadali. Někteří aby nám chránili záda, jiní prostě jen nevydrželi souboje s duchy. Do poslední místnosti, kde jsme měli provést rituál se mnou došel jen Vilkas.
Useknutá hlava staré Vranice vložená na obětní mísu vyvolala vlčí duši Kodlaka Bělohříváka.
Další už bylo na nás. Zabili jsme jí.
Kodlakova duše, osvobozená od vlčí přítěže, mohla konečně spočinout v Sovngardu.
Nemohli jsme ani nikde uctít jeho památku. Jeho hrobem se stala pevnost zřícená mým šílenstvím.

Večer jsem usínala ve Vilkasově náručí, již s větším klidem a s obnovující se vírou v budoucnost.

Někdy k ránu mě z mělkého spánku probudilo nesmělé zaťukání na dveře. Opatrně jsem vyklouzla v postele a šla otevřít. Byl tam Farkas.
Vylezla jsem na chodbu.
"Potřebuješ něco? Takhle po ránu?"
"Já...je to...," zakoktával se.
Trpělivě jsem čekala.
"Potřeboval bych pomoc."
"Poslouchám."
"Chtěl bych to stejný jako Kodlak."
"Nechceš být vlkodlak?" divila jsem se.
"No, když jsem viděl, že i Kodlak se obává, že nepůjde do Sovngardu, jak bych se mohl nebát já ?"
"To mu nějak nerozumím."
"No kdyby se Kodlak, neměl dostat do Sovngardu, tak už nikdo. Potom co v životě dokázal."
"No je to tvá volba. Můžeme vyrazit hned jestli chceš."
"Dobře, jen si vezmu nějaký věci."
"Jdu to říct Vilkasovi."
Vrátila jsem se zpět do pokoje. Když jsem se oblékala, Vilkas se v lůžku zavrtěl a koukl na mě zpod přivřených víček :
"Jdeš někam ?"
"Tvůj bratr po mě chce stejnou službu jako Kodlak."
"Mám jít s tebou?"
"Netřeba myslím, po druhý to už bude hračka, " sklonila jsem se a políbila ho, "klidně spi dál."
"Jak myslíš," obrátil se na druhý bok a usnul.

Když nějakou věc, děláte vícekrát je snazší.
Zbavit Farkase jeho "daru" bylo rychlé a stručné.
Když jsme zabili jeho vlka, chvilku čekal co se bude dít. Sledovala jsem jeho oči. Sírová žluť probleskující jeho hnědou ustupovala až zmizela docela.
Když mu došlo, že už je čistý, popadl mě do náruče sevřel ve svém medvědím objetí a roztočil se jak děcko s hračkou.
"Díky moc ty Kočko moje zlatá. Miluju tě. Tedy.." zarazil se, " víš jak to myslím, že jo ?"
"Jasně, že to vím ," usmála jsem se nad jeho nadšením.





KOČKY NEUMĚJÍ PLAKAT


Popravdě mě ani nepřekvapilo, když za mnou po pár dnech přišel Vilkas, jestli by bylo možné vyřídit i jeho vlčí duši.
Neviděla jsem v tom žádný problém.

Chyba.

Všechno probíhala stejným způsobem.
Glenmorská Vranice.
Ysgramova hrobka.
Rituální nádoba.
Vlčí duše.
Až sem to bylo v pořádku. A pak se to všechno pokazilo.

Jak mizel zvířecí svit z jeho očí, mizel i pohled zamilovaného muže.
Miloval mě jen ten vlk v něm. Nemiloval mě muž.
S hrůzou jsem sledovala jak se ty milované oči mění.
Jak se v nich začíná objevovat místo lásky odpor.

A pak prostě utekl. Nechal mě tam stát a zmizel.

A celý svět se zhroutil.
Bylo to ještě horší než když jsem viděla mrtvého Kodlaka.
Mnohem horší.
V tom jediném okamžiku mé srdce zemřelo a zůstala po něm jen černá díra.
Díra naplněná až po okraj neutuchající bolestí.
Násilí spáchané na mé náhradní rodině vyvolalo náhlou bolest.
Tohle bylo jiné, tohle mělo vydržet na věky.

Amulet se znovu připomněl. Tentokrát už zářily všechny kameny.
Alessina krev i symboly všech osmi.


"Nebylo tohle až příliš kruté?" Mařiny oči byly zaplněny slzami.
"Je to jen chlap, takovejch je," Dibela nebyla tak soucitná.
"Jiné řešení nebylo, " Arkay také nebyl příliš citlivý.
"Žádné jiné řešení by nepřineslo žádaný výsledek, " Stendarr byl nekompromisní.
"Vyzkoušeli jsme už mnoho způsobů, teď je na řadě tento, " Juliánův komentář byl suchý.
"Cena jednoho života se nedá srovnat s cenou všech, " upřesnil Zenithar.
"Jednou snad zapomene, popláče si a bude žít normálně," mínila Kynareth.
"A v tom se právě mýlíš, nezapomene dokud to nedovolíme. Dokud nesplní svůj úkol, oponoval Talos.
"Ano nemůže zapomenout, protože nemá schopnost lidí zapomenout, " doplnil ho Akatosh,
"Kočky totiž neumějí plakat."





HRANICE ŠÍLENSTVÍ


Vrátila jsem se do Bílého průsmyku prázdná a vnitřně mrtvá.
Hned za branou na mě nastoupili nějací zafačovaní šašci.
Nestačili se ani se světem podělit o svoje moudra a roztrhala jsem je na kusy.
Městská stráž měla jakési tendence se pokoušet mě zastavit.
Kdyby tam zrovna nedorazila Irileth, asi by to skončilo špatně.
Jak mě uviděla, pochopila, že stalo něco co naprosto překopalo mojí podstatu.
Nevím co mi četla z očí, ale jediným pokynem zastavila svoje podřízené.
"Máš hodinu na to abys opustila město."
"Víc než potřebuju," zavrčela jsem v odpověď a dýky spustila zpět do pouzder v nátepnících.

V Jorrvaskru jsem rozrazila dveře div nevyletěly z pantů.

Aela až nadskočila na židli.
Ona i Farkas vypadali, že se chtějí ke mě rozběhnout.
Ostatní jen rozpačitě klopili oči k zemi, nebo dělali, že mají na talíři k večeři nějaký zázrak.
"Brá...." začal Farkas.
Zavrčení, které se prodralo přes moje pevně sevřené zuby, jako by vycházelo ze samotného pekla.
Viděla jsem, že ho to všechno mrzí, ale momentálně jsem nebyla schopná jakékoliv rozumné reakce.

Všechno ve mě volalo po odplatě.
Něco ve mě zas chtělo cítit tu úlevu po zabíjení.
Hořká pachuť křivdy mi pokřivila úsudek.

Věděla jsem, že musím co nejdříve zmizet, nebo se stane něco, čeho budu litovat.
"Musím odejít. Porušila jsem zákon. Mám hodinu na opuštění města." Stálo mě to velmi mnoho sebeovládání, říci to vcelku klidně a nikoho u toho nezabít.
"Pomůžu ti to vyřešit, promluvím s jarlem..., " nabízela se Aela.
Pohled, který jsem po ní hodila, jí umlčel.
Farkas jí uchopil za paži a stáhl zpět na židli.
"Pomůžu ti zabalit."
"Nestarej se!!"
"Uklidni se. Já nejsem ten na koho se zlobíš."
"Ale vypadáš jako on, co myslíš bude mu bratříček chybět??", sarkasmus ze mě kapal jako jed.
Jasně jsem viděla jak ztěžka polkl, ale neustoupil.
Ten neústupný pohled měkce hnědých očí mě nakonec umlčel.

Oči, to bylo jediné v čem se lišili. Vilkasovi byly po zabití vlčí duše modré a studily jak led.
Trhla jsem ramenem a šla do pokoje si vzít těch pár drobností, co mi patřili.
Po mém bývalém milenci v pokoji nezůstala ani památka.
Naházela jsem co bylo moje do torny a otočila se k odchodu.
Farkas stál ve dveřích. Nikdy jsem si vlastně nevšimla jak je velký, i v tom se vlastně lišili, Vilkas štíhlý, šlachovitý, Farkas spíš jak skalní medvěd.
"Víš že tu můžeš zůstat? Nikdo nechce abys odešla."
"Musím, nebo to špatně dopadne."
"Jak myslíš. Vrátíš se ?"
"To není v plánu."
"A co chceš dělat? Nechat se někde zabít?", viděla jsem mu na očích, že se opravdu bojí co odpovím.
"Nevím, třeba to není špatnej nápad. "
"Blbost, máš tu nějakou práci, musíš...."
V mém sebeovládání se objevila velká trhlina ...

"Musím??? Opravdu si to řekl?? Že něco musím ??? Jdi mi z cesty!!"
Mimoděk sáhl při zvuku mého hlasu po meči.
Rozesmála jsem šíleným, nepřirozeným smíchem a vytasila drápy.
Stáhl ruku z rukojeti meče, ale zůstal stát v těch dveřích a neuhnul ani o píď.
"Uhni!!"
"Ne."
"Zabiju tě jestli budu muset."
"Ne," jen to slovo zašeptal a neuhnul.

Šílenství mé mysl dostupovalo vrcholu, jako divoké zvíře jsem se něj vrhla.
Poslední co si pamatuji, byla krev na jeho tváři, když po ní přejely moje drápy.
Pak už jen tma.







INTERMEZZO ... POMOC OD PŘÍTELE



"Zdá, že jsme to přehnali Akatoshi. Asi to nezvládne."
"Jestli to nezvládne, tak je konec. Alduin všechno zničí a tentokrát nadobro, už nebude žádný další "věk" ani merický ani lidský. Nezbývá než věřit jemu."
"Komu ? Kdo je ten o kom mluvíš?"
"On už není. On už byl. A jestli to nespraví on, tak už nikdo."





"Tak se konečně probuď ty šílená kočko!," bušilo mi to v hlavě jak Eorlundovo kladivo
"Nechci se probudit. Chci umřít."
"Proč? Protože ti jeden nanicovatej utřinos dal košem ?"
"Ne, protože po mě pořád někdo něco chce. Někam mě strká. A když to chvíli vypadá, že můžu žít normálně, někdo to všechno zničí," zavrčela jsem v duchu.
"Bla, bla, bla, a teď tu pohádku o hodný Vranici."
"Ty máš kliku, že seš jen v mý hlavě. Kdybys byl tady tak tě roztrhnu jako štěně."
"Hmm a proč zrovna štěně?"
"Zmlkni!!"
"Ani mě nenapadne. Jestli s tím nedokážeš bojovat, tak nestojíš za ten čas co jsem s tebou ztratil!
A nikdy mě neuvidíš ....," hodil návnadu.
"Vidět ? Nemůžu tě vidět, seš jenom hlas dávno mrtvýho chlápka v mý hlavě."
"Vida už se snažíš i přemýšlet. Jasně že mě budeš moci vidět. Tedy jestli uděláš to co udělat musíš..."
"Nepoužívej to SLOVO !!!!!"

Chvíli bylo ticho.
Když se pak ozval zněl jinak.
"Obávám se, že se na tobě podepsali víc než měli v úmyslu."
"Kdo? Řekni kdo, ať vím koho mám zabít!"
"To nepůjde Moiro," zněl najednou strašně vážně.

To byla novinka, vždycky spíš obracel všechno v žert a jménem mi ještě nikdy neřekl.
Můj mozek se snažil zpracovávat všechny dostupné informace.
Přemýšlení nad tím problémem mi dělalo dobře.
Musela jsem upřít svou pozornost jinam než na sebe.
Odpoutat se od své sebelítosti a podívat se na věci z jiného úhlu.
Moje dlaň jakoby sama od sebe našla medailon, který se mi, ani nevím, jak ocitl na krku.
"To je moje hodná holka. Ty na to příjdeš."
V dlani mi to pulsovalo jako kdybych v ní držela srdce. Divnej pocit, patřilo to ke mě a přitom to nebylo moje.
V duchu jsem zvedla tu věc tak abych na ní viděla.

Rudý diamant uprostřed ...Alessina krev.
Kruh různě barevných kamenů kolem ... symboly bohů.

Amulet králů ... symbol spojení bohů s lidmi pro jejich ochranu.

Všechno to do sebe zapadlo, jak skládačka pro malý koťata.
To čím jsem do teď prošla byl jen úvod, to horší mě nejspíš teprve čeká.
V duchu jsem se ušklíbla.
Moje mysl i duše už byly v klidu.
Konečně jsem dokázala přijmout svůj osud. I když radost jsem z toho tedy rozhodně neměla.

"Takže už jsi klidná?"
"Ano, " nelhala jsem. I když jsem měla stále místo srdce tu díru naplněnou bolestí, už to alespoň dávalo smysl. Už jsem věděla, že je to jen naostřený meč, kterým časem skolím Alduina.
"Ano, teď už jsem opravdu Drakorozená. Můžu se na něco zeptat?"
"Jistě pokud budu znát odpověď tak ti odpovím."
"Skončí tohle moje "poslání" někdy? Budu někdy žít normální život?"
"No jednou rozhodně skončí. Buď smrtí Alduina, nebo tvojí."
"Bezva, " zamručela jsem : " a druhá půlka otázky?"
"Tady je odpověď trochu pochybná. Žít budeš, ale jak? To nejspíš budeš muset zjistit."
"Takže to nevíš."
"To neví nikdo, to je v jejich režii."
"No jestli to bude jako do teď, tak se mám na co těšit."
"Nesuď je příliš přísně. Jsi pro ně jen další pokus jak zabránit Aldiunovi v tom co dělá."
"Jasně jen figurka ve hře."
"Ano, ale ve hře kde se hraje o budoucnost nás všech. Bohů, Meerů, lidí, Khajiitů... prostě všech ras Nirnu. V podstatě si velice důležitá, " jasně jsem v tom slyšela pokus mě rozesmát a přivést na jiné myšlenky.
"Jo jasně, důležitá asi jako moucha v pavučině."
"Ale opravdu velká moucha ."
To už jsem se rozesmála nahlas a tím se konečně plně probudila.



Ležela jsem ve své posteli a Farkas seděl vedle mě.
Když jsem otevřela oči, první co jsem uviděla, byla jeho ustaraná tvář.
Pohled na to co jsem mu provedla mě naplnil studem.
"Moc se omlouvám, to ... to jsem nebyla já, už se to nikdy nestane."
Pozorně si mě prohlížel.
Celé tělo ve střehu, jestli má uskočit, nebo jestli už jsem v klidu.
Pohlédl mi do očí a oddychnul si :
"Zdá se, že jsi zpět. Už nemáš v očích ten šílený pohled."
"Opravdu se omlouvám, bylo toho na mě trochu moc. Už jsem v pořádku, Už vím co se děje a co s tím mám dělat."
"Takže zůstáváš?"
"Ne, v tom se plán nemění. Odejít musím, i když teď už to je z jiných důvodů."
"No když musíš, tak musíš....", úplně jsem viděla jak to s ním škublo, když to řekl.
"Neboj, už nezešílím. A ano musím, jinak tahle noční můra nikdy neskončí."
Vstala jsem z postele a popadla sbalenou tornu.
"Fakt musím, vyřiď ostatním, že už jsem v pořádku, a že se možná někdy vrátím. Měj klidné dny ."
Třepla jsem ho nešikovně po rameni. Chytil mě do náruče.
"Brácha je magor," zašeptal.
Naposledy jsem na něj pohlédla a oknem opustila Jorrvaskr.





"No tak to bychom měli. Všechno se vrátilo kam patří. Snad to byl poslední problém," Talos si viditelně oddechl.
"Časem se jí to pokusíme nějak vynahradit," navrhla Mara.
"Dobře necháme tu pomoc na tobě, ale až bude po všem," uzavřel Akathos.

Upravil/a Moira dne 06.07.2017 09:53
 
Přejít na fórum:
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 2926 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 1575 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 1361 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 1518 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 1918 krát
11-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 5 let Skyrimu Přečteno 1733 krát
01-11-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Kreativní rádce Přečteno 1696 krát
13-10-2016 Skyrim The Elder Scrolls V: Skyrim Special Edit... Přečteno 4192 krát
16-09-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem O Zdejších kobkách Přečteno 1936 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist