The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky III

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 1 z 2: 12

Adriho povídky III - Děti Skyrimu
Adrian_S	#1 Přidané 16.09.2014 13:11
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Každý z nás ví, že v severní části Tamrielu, ve Skyrimu, vypukla občanská válka, trvající nespočetně dlouhou dobu. Bouřné hávy, pod vedením Ulfrika Bouřného Háva, se snažily osvobodit Skyrim od nadvlády oslabené říše, která podepsala „Zlatobílý konkordát“. Císařská legie, pod vedením generála Tullia, měla za úkol potlačit tuto vzpouru a navrátit provincii do oslabené říše s nadějí, že později bude mít rozhodující slovo ve válce proti Thalmoru. To všichni víme, nebo aspoň známe… Ale víte vůbec, jak to celé začalo? Jak začala občanská válka ve Skyrimu a kdo byli pravými hrdiny? Pokud se někoho ve Skyrimu zeptáte na válku, nikdo vám neprozradí jednu konkrétní událost, která mohla rozhodnout již o všem. Proč vám ji nikdo neřekne? Snad ze strachu, že císařská legie učinila velice špatná rozhodnutí nebo proto, že Bouřné hávy málem ztratily víru v Talose? Část 1. - Vzplanutí ohně „Nejlepší techniku předávají ti, kteří přežili…“ Gaiden Shinji, 1V 947 Nad Markarthem vyšlo Slunce a za bublání vodopádu a řinčení kladiva se probouzelo město k životu. Po kamenných schodech stoupala postava ve světlém obleku do Podskalní pevnosti. Stráže u vchodu beze slov pustily návštěvníka, který namířil kroky směrem k vykopávkám Nchuand-zelu. Před mostkem, vedoucího přes vodní tok ke dveřím vykopávkám, postával u očarovávacího stolu čaroděj s otevřenou knížkou v ruce a něco si brumlal pod vousem. „Přeji dobré ráno, mistře Calcelmo!“ zvolala přicházející osoba, načež mistr otočil zrak za sebe a spatřil známou osobu. „Je dobré tě vidět, Onmunde! Přinášíš opět starcovi naději…“ usmál se. „Vidím, že jste v dobré náladě. Smím se zeptat, co se stalo?“ „Inu, Onmunde… Jak si mi před týdnem přinesl z dwemerských ruin ty šálky a talíře…“ zaradoval se mág, „Až včera jsem se konečně dostal do muzea a díky tvým věcem jsem dokončil sbírku. Teda, ne úplně, ale jistým způsobem už jo…“ vyšlo ze starcových úst. „Moc mě těší, mistře, že jste v dobré náladě.“ přiznal se mu mladík, „A jak vám jde výzkum? Pokročil jste dál?“ Mistr se vší radostí vzal mladíka ke stolu a vypravoval mu, co všechno zjistil o Dwemerech za posledních pár dnů. Byly to hromady informací, které mladík částečně nechápal, avšak se tvářil radostně. Calcelma již znal od dětství, jako jediný ho podporoval v magii, kterou Onmundovy rodiče nechápaly. Dlouhé hodiny se bavili o magii a starcově výzkumu, když už mladík poznal, že by se měl vrátit zpátky domů, mistr ho zastavil a předal mu dopis s modrou pečetí. „Přišlo to včera na večer. Nejspíš vím, co se v tom píše, Onmunde.“ pronesl během předání a poplácal mladíka po rameni. „Co je to, mistře?“ „Dopis z Ledohradské univerzity.“ usmál se na něj. Mladík okamžitě otevřel dopis a začetl se do něj, úsměv mu začal velice rychle růst… „Vážený Onmunde, s potěšením Vám musím oznámit, že jste byl přijat ke studiu na Ledohradské univerzitě. Vaše reference a znalost magie, která byla podložena mistrem Calcelmem, nás velice zaujala a potěšila. Věříme, že budete přínosem pro univerzitu. Žádáme Vás, abyste se dostavil v co nejbližší době do Ledohradu a při vstupu na univerzitu se hlásil u velmistryně Mirabell Ervinové. Nechť Vás magie vede životem, s pozdravem, arcimág Ledohradské univerzity Savos Aren" Onmund jen žasnul nad slovy, které přečetl, nemohl uvěřit, že se mu splnil sen. Mistr mu doporučil, aby se ještě dneska vrátil domů, sbalil si věci na cestu a zítra vyrazil do samotského přístavu, kde by se nalodil na loď a odplul rovnou do Ledohradu. Mladík kývnul hlavou a poděkoval svému příteli za tuto podporu, věřil, že se jeho život tímto dopisem rozhodně změní. Rychlé kroky vyběhly pryč z pevnosti, jeho hlava už myslela na vzdálenou budoucnost. Cestou k bráně města uviděl skupinku pomalovaných lidí v roztrhaných hábitech a připoutaných k sobě s ozbrojeným doprovodem, jak pomalu kráčela do Cidhenského dolu. Vojáci v modrých uniformách se nebránili jim uštědřit pár ran, Onmund nechápal, proč tohle dělají. A i když neznal politiku města, mávl nad nima rukou a pokračoval dále pryč. Cestou však slyšel od některých procházejících lidí: „No, jo… Zapřísáhlí… Doufám, že tam shnijou!“ Cesta domů mu trvala několik desítek minut, jeho bydliště bylo ve Starém Hroldanu, velice významné místo v historii Tamrielu. Jen, co dorazil před krčmu, zrovna malý Skuli zapaloval lucernu na verandě. Pozdravili se a společně vstoupili dovnitř lokálu. Kromě hospodské a jeho rodičů neměli žádné návštěvníky. Jen, co je spatřil, okamžitě se ozval nahlas: „Matko, otče! Mám pro vás novinu!“ Zrovna ti dva večeřeli u vzdáleného stolu, po zvolání se na něj otočili a přitakali mu, aby si přisedl a sdělil, co má na srdci. Onmund samou radostí jen hýřil, sotva se uvelebil vedle otce a začal vyprávět o dopise, všiml si, jak se jejich tváře zamračily… „Tomu říkáš novina?“ začal nehezky jeho otec, „Takže tebe pozval kouzelník na univerzitu… A ty si říkáš Nord?“ „Talvure, prosím! Nezačínej už zase…“ žádala ho matka. „Promiň, Roberto, ale tohle je absurdní! Podívej se… je to NORD! A Nordi by měli být válečníci a ne nějací zatracení kouzelníci! Nemaj na to vlohy!“ „Otče, ty mě vážně nechápeš…“ bránil se mladík, „Po tomhle jsem vždycky toužil a teď mám tu možnost být někým! Nechápu, co se ti neustále nelíbí?“ „To, že jsi Nord! Kdybys byl Breton, tak mi je to jedno…“ „Matko! Prosím, pomoz mi!“ Roberta se na něj zadívala, ale jen nesouhlasně kroutila hlavou, „Je mi líto synku. Já jsem sice Bretonka, ale i tak se mi tohle zdá daleko. Možná, že kdybys chodíval do Markarthu…“ Onmund nemohl pochopit, proč ho nikdo nechce podpořit a neustále udiveně zíral na její vypuštěná slova. Tohle od ní nečekal. „A já doufal, že mi popřejete hodně štěstí. A místo toho…“ zkonstatoval, vstal z lavice a vyrazil do pokoje. „Kam jdeš?!“ přísně se ozval Talvur. „Do pokoje sbalit si věci. Zítra vyrážím do Samoty, ať se vám to líbí nebo ne.“ s těmito slovy se odloučil od společnosti v hospodě. „Já ti ukážu!“ snažil se vstát z lavice jeho otec, ale matčina ruka ho zastavila. „Nech ho být, muži! On se z toho vyspí.“ uklidňovala ho, „Uvidíš.“ Ze skříně si vytáhnul tornu, do které zandal veškeré jídlo, pár septimů, knihu, psací potřeby a náhradní oblečení, pro případ, kdyby promokl. Když měl všechno nachystané, zavřel dveře a ulehl k spánku. Ještě, než usnul, uslyšel z vedlejší místnosti, jak se rodiče baví o jeho novině. Pořád vnímal, jak se shodovali na názoru, že magie pro něj není dobrým řešením. Talvurovo zakončení rozhovoru jen utvrdil jeho názor, „Ledohrad… Možná, kdyby šel na popraviště, udělal by líp…“ Se zklamaným úsměvem a špatnými myšlenkami ulehl k bezesnému spánku. Zvenčí se ozvalo kohoutí kokrhání, Onmund vstal z vyhřáté lóže, rychle se nasnídal a naposledy se zadíval po prázdném lokále. V duchu přemítal nad svým počínáním v Ledohradu, co tam bude dělat, jaká bude výuka a kolik nových lidí a nové magie pozná. Vyšel ven z krčmy, bez sebemenších pochybností se vydal po stezce směrem do Samoty. Cesta byla daleká, avšak jeho rychlé nohy, plné radosti z Ledohradu, se dokázaly dostat před západem Slunce až do Dračího Mostu, nejbližší osady od Samoty. Unaven navštívil krčmu, přeplněnou místními lidmi s nadějí, že zbylo pro něj ještě jedno volné místo pro přespání. Naštěstí ho v lokále potěšili, ještě jedno místo měli. Zaplatil za pokoj, zalehnul do postele a usnul jak batole. Na druhý den se časně ráno vzbudil a než vyrazil na zbývající kus cesty, stihl dát ještě něco na zub. V krčmě si objednal skromnou snídani, usedl k volnému stolu a pustil se do hodování. Během činnosti slyšel za sebou rozhovor dvou neznámých mužů v kožených zbrojích a červených šatech, jak hovoří o současné situaci v provincii… „Kéž by sem dorazili i legionáři…“ přál si jeden. „Jo, máš pravdu… S těmi Nordy se vychází opravdu těžko…“ dodal druhý. „Vůbec nechápu, jak tohle může ještě vydržet! Na východě se tvoří vidlácká armáda a my neděláme nic!“ „Hej, uklidni se, příteli.“ zadržel ho poklidně druhý muž, „Nebuď tak nervózní. Stejně to nic neznamená. Velekrál vydá zákon, lid se uklidní a my zas budeme poklidně žít. Uvidíš, že nám nic nebude hrozit.“ Společník se na něj otočil se zklamaným výrazem, „Tvůj optimismus bych chtěl mít…“ Mladík přestal poslouchat jejich rozhovor, dojedl porci, vstal od lavice a konečně se vydal na trasu. Odpočaté nohy kráčely doposud neznámou přírodou, která ho fascinovala. Nad hlavou se mu tyčila neznámá vysoká rozvalina a dole pod srázem vytékající řeka Karth. Po chvíli pochodování dorazil na křižovatku, kde se stezka rozdělovala směrem do města a do přístavu. V dáli viděl mimo několika zakotvených lodí hlavně dominantu Haafingaru, Samotskou klenbu, pod kterou pluly další koráby. Tehdy si uvědomil, že nezná žádné detaily o lodi, ani o kapitánovi a jeho posádce. Zrovna ve chvíli přemýšlení se ze zatáčky objevil strážný oblasti, který mu poradil, kde a koho má hledat… Adelaisa Vendiciiová, kapitánka „Mrazivého chodce“ měla zakotvenou loď v přístavu, jež ještě vyčkávala několik hodin do vyplutí. Onmund poděkoval za informace a vydal se do města, kde ho čím dál více obklopovala horská atmosféra, a zpoza hlavní brány se ozýval místní ryk. Jakmile vstoupil dovnitř, město ho doslova pohltilo… Lidé pochodovali po tržišti, kde handlovali různé předměty. Když prošel kolem stránku s čerstvými potravinami, uvědomil si, že nemá žádné zásoby na další dny, proto si zde nakoupil a rovnou i pozeptal, zda nemá kupec tušení o kapitánce. „Adelaisu Vendiciiovou najdete u Bardské univerzity, věčně se zaposlouchává do nástrojů mladých bardů…“ usmála se po zaplacení obchodnice a ukázala mu cestu. Mladík se po rozloučení vydal směrem, který mu ukázala. Cestou si díval po městě, sledoval její nádheru. Když se přiblížil ke schodům univerzity, jako by ruch lidu ustal a ve větru ucítil cosi podivného. Zdálo se mu, že se děje něco zlého. Náhle uslyšel z oken vzdáleného Modrého paláce velice hlasitý řev, který se nepodoboval žádnému zvířeti, ba nějaké osobě. Jen, co se zvuk utlumil, kolem něj proběhlo mnoho strážných v řinčivých zbrojích a sami sebe se ptali, co to bylo. Onmund raději počkal na místě, strážci se vydali směrem k paláci. Za pár vteřin vyběhl ze dveří honosného místa neznámý zarostlý bloňdatý muž v drsné kožešině a se zakrvácenou zbraní, jenž si probojovával cestu skrze vojáky. S lehkostí všechny ubil, proběhl kolem zkamenělého učně a mířil stále dál do města. Z paláce se ozval nářek, křik ozbrojenců, aby zastavili utíkajícího muže. V tu chvíli viděl Onmund útočníka u nedaleké věže, jak ho zastavil jeden voják… místo toho, aby ho odzbrojil a nasadil pouta, mu otevřel mříže. Útočník ho poplácal po rameni a kdesi zmizel, strážce rychle zavřel za sebou a dělal, že nic neviděl. Však si všiml pozorujícího mladíka, pomalým krokem se k němu vydal. To už učeň pochopil, že je něco špatně a než aby čelil nebezpečí, přešel ke dveřím univerzity. Po otevření spatřil překrásně zdobený interiér, na zdech visely různé rostliny, knihovničky přeplněny různými spisy a spousty nástrojů leželo na lavičkách a stolech. Nestačil udělat ani jeden krok, hned u dveří ho zastavil jakýsi Altmer s loutnou v ruce. „Vítej na Bardské univerzitě! Čím ti mohu pomoci? Chtěl by ses zapsat do studia?“ „Zdravím. Ne, děkuji. Hledám jistou Adelaisu Vendiciiovou.“ „Áha, jistě.“ odpověděl skromně, „Pojď te za mnou, mladý pane.“ Altmer ho vedl po schodišti vzhůru až do místnosti, kde zrovna několik bardů hrálo na nástroje a několik dalších lidí je poslouchalo. Mezi nima, v rohu místnosti, seděla i ona žena, obklopena knihami. „Promiňte, že vás ruším paní, vedu vám návštěvu.“ ozval se Altmer. „Návštěvu?“ zeptala se kapitánka, která odtrhla zrak od bardů, „Ah, děkuji, Viarmo. Nuže, hochu, posaď se a sděl mi, co máš na srdci…“ Viarmo odešel z místnosti pryč, mladík se uklonil a posadil se na volnou židli, žena mu před otázkami nabídla cukroví, které leželo na stole. Hoch však odmítnul a sdělil, co měl na srdci… „Jste kapitánka „Mrazivého chodce“?“ na to Adelaisa souhlasila, „Potřeboval bych se co nejdřív dostat do Ledohradu.“ Kapitánka přimhouřila okem, „Áha, do Ledohradu… A máte čím zaplatit? Cesta tam stojí…“ nestačila ani dopovědět a už na stole ležel měšec se zbývajícím zlatem. „Tohle by mělo pokrýt veškeré náklady.“ „Vidím, že jste již připravený. Dobrá, vezmem vás na palubu, ale do Ledohradu se s lodí nedostanete. Nejbližší přístav je v Jitřence, dál budete muset po svých.“ Onmund náhle ztuhnul z pronesené nečekané odpovědi. Žádal po kapitánce, aby jej odvezla do Ledohradu, ale nenechala si to vymluvit, ba naopak ho přesvědčovala, že kvůli němu nebudou zajíždět tak daleko. Uznal svou porážku a kývl na její nabídku. „Výborně, připravte si věci, prohlídněte si město… Loď vyráží dnes za soumraku, budem s vámi počítat.“ Onmund poděkoval, potřásl si s ní rukou a odešel z univerzity ven. Sotva ušel několik kroků k tržišti, spatřil skupinu vojáků, jak odvádějí jednoho ze svých řad v železech. Byl to ten, co strážil bránu hradby. Skupinku zastavil jeden ze zarostlých důstojníků, který scházel kopec z hradiště. „Roggvire, nemohu stále pochopit, jak si mohl dopustit útěk Ulfrika Bouřného Háva, samotného vraha velekrále Torygga?! Ale neboj se, bude o tebe velice dobře postaráno. Šoupneme tě do šatlavy na nějaký čas a pak se rozhodne, co s tebou uděláme, zrádče!“ velice vysokým nepříjemným hlasem promlouval k zadrženému, „Odveďte ho!“ „Tak pojď, ty nádhero! Poznáš, co je to bolest…“ pronášeli někteří muži, vedoucí ho do nitra hradiště. Mladík nechápal, co se to stalo, když kráčel přes střed města, všichni lidé nemluvili o ničem jiném, než o onom atentátu. Byli rozrušení, smutní, zničení… Městem panoval smutek a strach, co bude s provincií. Jeho nohy nakonec došly do krčmy, která se ještě nesla ve veselé atmosféře. Usadil se u hostinského a přemýšlel, co podnikne ve zbývajících hodinách. „Už si to také slyšel, cizinče? Velekrál Torygg byl zavražděn!“ pronesl hospodský, který právě čistil pult. „A co já s tím?“ Krčmář se na něj zatvářil nechápavě, „Jak tohle můžeš říct?! Víš, co tohle znamená? Skyrim nemá svého velekrále!“ „Mě nikdy politika nezajímala…“ „Áha, takže jsi buď opravdu zdaleka, nebo snad…“ „Ne, nejsem zdaleka. Jen mě nezajímá tenhle vývoj národa.“ „Jsi podivný…“ odsekl ho tiše krčmář. „Možná. Jediné, co mě v téhle chvíli zajímá je, jestli se dostanu do Ledohradu. To je vše…“ „Že by tu seděl přede mnou budoucí mág? No, je to nejspíš možné, mágy nikdy moc nezajímala politika…“ zkonstatoval krčmář, „Ale něco ti řeknu, čaroději..." přiklonil se blíže, "Tohle nezůstane bez odezvy. Brzy se něco semele…“ Chvíli se tímto tématem zabývali oba diskutující, než mladík zjistil, že se pomalu stmívá. Nečekal, že čas uteče v této krčmě velice rychle. Poděkoval mu za informace, které se doslechl od hospodského a odešel z místnosti a města ven. Město se ponořovalo do tmy a smutku, zástupy lidí kráčely z Modrého paláce ve smutečním oblečení, stále nemohli uvěřit, jak strašný byl tento den. Onmund vyšel z hradeb města přímo do přístavu, jedna z lodí byla již v osvětlení luceren a pochodní. Na molu už stála kapitánka, která prohlížela každého cestujícího. Zrovna, kdy dorazil mladík na molo, zkontrolovala neznámého holohlavého muže v těžké zbroji a ženu v honosných šatech. Kapitánka si všimla přicházejícího hocha, pozdravila ho a překontrolovala, zda je na seznamu pasažérů. Poté mu dovolila vstoupit na palubu, jeden z námořníků, oděn v legionářské zbroji, ho doprovodil až do kajuty. Ve společné místnosti si vybalil věci a připravil se na odplutí. Někteří přítomní cestovatelé se zmínili o neštěstí ve městě, jiní jen mlčky posedávali na postelích a čekali, až se vydají na cestu. Mladík se vydal na palubu, kde se opřel o zábradlí lodi a přemýšlel o své cestě… byl tak daleko od svého domova a ještě dlouhá cesta ho bude čekat. Po chvíli rozjímání se přemístil ke kapitánce, která dokontrolovala posledního nastupujícího. Poté už své posádce rozdala rozkazy k přípravě na vyplutí. „Jak dlouho bude cesta trvat?“ zeptal se jí. „Několik dnů určitě, plavit se v ledových vodách, plných ker, není žádná legrace. Navíc, jestli narazíme na piráty…“ mladík znervózněl, „Ale nebojte se, Mrazivého chodce zatím žádná pirátská loď nedostala!“ Za pár okamžiků za ní přišel námořník s hlášením: „Kapitáne, jsme připraveni, můžeme vyrazit!“ Onmund se naposledy zadíval do okolí Samoty i na samotnou klenbu, která dominovala v kraji, a v duchu doufal, že dorazí v pořádku na místo. Teď už nemohl učinit krok zpátky. „Vytáhněte kotvy, odplouváme!“ Upravil/a Adrian_S dne 10.10.2022 21:15 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



MightRider	#2 Přidané 16.09.2014 17:31
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Pěkné, těším se na další díl a celkový vývoj .


LordeS	#3 Přidané 26.09.2014 13:59
Ocenění: Příspěvek: 1651 Založený: 21.11.11	Hodně pěkné chci pokračování *Est Sularus Oth Mithas* Povídka z postapocalyptického světa (Fallout) zde Máš zájem o Let´s play videa ze Skyrimu a dalších? Klikni zde LPéčková Facebook fan page klikni zde Netradiční DrD (hra na hrdiny) ze světa Fallout zde Chceš vést Osadníky k lepšímu životu? Navštiv je zde Steam nick: LordeS111 Origin nick: LordeS11


ImperialFob838	#4 Přidané 27.09.2014 21:32
Příspěvek: 131 Založený: 11.08.14	Skvělé skyrim je pro mě nezapomenutelná hra kterou hraju do teď Příručka alchymisty pro začátečníky http://skyrim.4fa...ad_id=4878 Mirrak je moje nejoblíbenější postava ve Skyrimu.


Adrian_S	#5 Přidané 27.09.2014 22:38
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Pokud budou do zítřejšího večera (28. září, do 21:00) obrázky, bude přidána i další část Trochu "klidnější", jen se trochu obávám, aby vás nenudila... Snad ne.. no.. uvidíme "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Adrian_S	#6 Přidané 03.10.2014 19:50
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 2. - Dopisy nepřátelům O pár dní později, kdesi ve Větrnožlebských ulicích kráčela statná osoba v medvědí kůži přímo do Paláce králů, s obouruční sekerou na zádech. Studeně mrazivý vítr se do pochodujícího vojáka opírala, avšak jeho rychlé tempo pronikalo bariérou velice snadno. Za několik málo okamžiků se dostal přede dveře ohromné síně, vojáci onoho muže pozdravili a otevřeli mu vstup. Jen vkročil dovnitř, teplo a světlo ho obklopilo, na chvíli sundal medvědí hlavu, která mu chránila vlasy. „Ulfriku! Ani nevíš, jak rád tě vidím!“ křikl voják již ode dveří na svého jarla, sedícího v poklidu na kamenném trůnu až na konci síně. Voják kráčel pomalým tempem blíže. „I já tebe vidím rád, Galmare! Málem jsem tam nechal mrtvé tělo…“ pronášel klidným hlasem jarl Ulfrik Bouřný Háv, „Doufám, že se podařilo Roggvirovi utéct.“ „Tak je to tedy přece pravda!“ překvapeně klidným hlasem zvolal, „Tys opravdu zabil velekrále Torygga?!“ „My oba moc dobře víme, že se Skyrim bál zhostit tohoto úkolu. Někdo to musel udělat.“ odpovídal mu jarl, „A já nehodlal čekat, až by mi semka Torygg poslal Thalmory se zprávou, že provincie padla pod jejich nadvládu.“ I když byl Galmar trochu zmatený, radostně zvolal, „Dobrá práce!“ poté ho však přešla radost, „Avšak, jak si chceš zajistit, aby ses stal velekrálem? Tím, žes ho zabil, se jím hnedka nestaneš… Nemám pravdu?“ „Máš naprostou pravdu, Galmare.“ přiznal, „Tím, že jsem odstranil hnisající ránu z rozpáraného těla, nedělá ze mě ranhojiče.“ „Tak tak… Budeš potřebovat shromáždit všechny jarly krajů a přesvědčit je. Když je teď Torygg mrtvý, určitě budou také chtít jeho místo…“ „To je to nejmenší…“ přiznal se mu, „Spíš se obávám, že sem císařství někoho pošle, aby potrestal můj čin a nedopustil tak mé zvolení. Císař nenechá Skyrim bez krále a už vůbec ne bez potrestání viníka.“ „Pak tedy musíme rychle jednat, dokud máme čas!“ pronesl Galmar a než stačil pokračovat ve své řeči, dveře paláce se rozrazily, z nichž vyběhl neznámý voják v modré uniformě, mířící rovnou k Ulfrikovi. Ti dva se na něj zahleděli a netušili, co má voják na srdci, „Jarle Ulfriku, veliteli Galmare… Posílá mě Throngvor Stříbrnokrevný z Markarthu, mám vám doručit toto.“ Galmar převzal zapečetěnou listinu, poděkoval poslu a zamyslel se, „Hmm… uplynula už od toho dlouhá doba… Ale víš, jak tě teďka lid nazývá na západě Skyrimu?“ jarl se na něj otočil a čekal na výrok, „Markarthský medvěd!“. „Hmm… ani mě to nepřekvapuje…“ pronášel klidně, „Spousta Nordů tam padla, ale stálo to za to… Vyhnali jsme Zapřísáhlé, Throngvor nám zajistil přísun stříbra, Igmundovi moc a císařství splnilo slib s uznáním Talose.“ Voják odkráčel ze sálu, Ulfrik se znova dal do řeči, kterou měl rozdělanou, „Pozvat sem jarly z východu nebude těžké, ale ze západu… Kdo určitě nepřijde, bude jistě Elisif. Vsadím se, že ještě teď pláče nad svým zesnulým králem…“ nadechl se a přemýšlel nad dalšími slovy, Galmar mezitím otevřel zprávu a začetl se. „Igmund z Markarthu určitě přijde a podpoří nás, když jsme ho my podpořili proti Zapřísáhlým. Z Falkreathu by mohl dorazit jarl Dengeir a z Morthalu jarla Idgrod… Ano, Idgrod…“ dodával Ulfrik slastně, věřil si, že by jí přesvědčil. Náhle zlostně zabručel důstojník, své zlé oči namířil na svého přítele, „Nejsem si moc jist tvými slovy…“ „Proč? Co se píše v té listině?“ Galmar se otočil se psaním na jarla, „Už je pozdě… Zvědi hlásí, že již císařská vojska překročila hranice, na Samotu dorazil jistý generál Tullius a ihned si ho vdovička oblíbila.“ Ulfrik zbystřil, „Cože? Generál Tullius? On žije? Jak je to možné? Vždyť… Vždyť padl do zajetí Thalmorů v Císařském Městě!“ „Ty toho chlápka znáš?“ otázal se ho Galmar. „Tullius vedl obrannou linii v Císařském Městě. Mně dal skupinku Nordů, se kterou jsme měli osvobodit severní část města a Bílozlatou věž.“ vysvětloval mu, „Než byla naše skupina poražena, viděl jsem ho v obklopení těch zavšivenejch Thalmorů, jak ho vedou pryč…“ „Nějak se z toho tedy ten červ dostal…“ promluvil důstojník a pokračoval v četbě dopisu, „K císařství se připojila Samota a do Markarthu vstoupili Thalmoři…“ „Vypadá to, že Throngvor ztratil moc nad městem… Nejdříve jsme vyhnali Zapřísáhlé, a teď nás vyhánějí elfové… Zatraceně! U Talose, tohle nám ještě scházelo…“ Vypadalo to, že bude konec špatným zprávám, ale naneštěstí tomu tak nebylo, ještě více se Galmar rozzuřil, div že neroztrhl listinu napůl, „Taková drzost a opovážlivost!! Tullius prosazuje ten prohnilej konkordát!“ otočil se na jarla, „Ba co víc, ti elfové chtějí tvou hlavu a zakázat nám Talose! Parchanti!“ Ulfrik se na tuto zprávu již zvedl z trůnu, jeho tvář začala zlostí rudnout, ale naštěstí svůj hněv nechal na uzdě. Prohlásil, že zakazovat Nordům svého boha ve vlastní zemi je stejné jako dát ruku do tlamy hladové šavlozubé kočky a žádat ji, aby nekousala. Svým hlasem si zavolal na svého správce, Jorleifa, který se mezitím hřál v kuchyni paláce, na jeho zavolání okamžitě přiběhl. „Volal jsi, můj jarle?“ „Jorleife, přines pergamen, brk a kalamář! Budeš psát!“ Správce kývnul hlavou a zmizel kdesi v chodbách hradu, Galmar se zadíval na svého přítele s podezíravým pohledem, „Co chceš dělat?“ „Nechám poslat zprávu Tulliovi, ať si sebere své vojsko a táhne zpátky. Jestli nechce, aby vypukla válka, odejde…“ „Tohle se dalo čekat, že nám císař pošle někoho takového…“ prohlásil upřímně. „Skyrim má právo na právoplatného velekrále, který by se postaral o své lidi… Nepotřebujeme k tomu císaře a jeho pobočníky…“ Když přišel Jorleif s psacím vybavením a usadil se ke stolu, jarl Ulfrik sedl zpět do trůnu a spustil svou řeč, správce psal každé jeho pronesené slovo. Paví brk začal malovat černá slova, ze kterých vycházel strach a obava. Seveřan nešetřil na tvrdosti a dále povýšenou hrdostí pronášel, co chtěl zaznamenat. I několikrát se stalo, že vzkaz nezněl tak dobře, jak předpokládal, museli ho opravovat. Písař s dávkou trpělivosti a plným korbelem medoviny strávil nad stolem s pergamenem hodiny, dokud vše nebylo černé na bílém… „Teď mi Galmare najdi někoho, kdo to doručí našemu hostu. Jít tam osobně, už bych se nevrátil.“ „Najdu ti nejrychlejšího posla, kterého máme. To ti můžu zaručit…“ bral rozkaz velice osobně a okamžitě i s poselstvím vyrazil do kasáren, Ulfrik si promnul ruce a zamyslel se, co podnikne a jak protistrana odpoví. Galmar v kasárnách vyhledal nejrychlejšího běžce v jednotce a sdělil mu úkol, který měl na srdci. Velké břímě předal mladé ženě v uniformě, jež se velmi ráda zhostila tohoto poslání. S úsměvem si okamžitě sbalila zásoby a uháněla ven z Větrného Žlebu na Samotu. Než vyběhla, všimla si, jak jarl Ulfrik poroučí svému písaři další slova, která zaznamenával. Žena v lehké zbroji vyběhla z mrazivého města do divoké přírody, poryvy sněžného vzduchu a tančící vločky se jí dotýkaly na tváři. Své rychlé končetiny nechala pracovat naplno, za pár minut se městským strážím ztratila z dohledu, kdesi v mlze. Vojačka utíkala tak rychle, jak jen mohla, pronikala hlubokými závějemi stejně rychle jako vyhýbání se ostrým drápům šavlozubých koček, číhajících u cesty na kořist. Udýchaná a vyčerpaná doběhla do krčmy „U Noční brány“, kde si na pár hodin odpočinula uvnitř lokálu nad kořeněným vínem. S rozžhavenou krví a znovu nabranými silami se opět vydala na cestu, tentokrát již poklidnějším tempem, skrze mrazivou přírodu. Po pár hodinách v Samotském Chmurném hradu, nynějšího sídla Císařství, se mladá vdova Elisif hřála u příjemných slov statečného válečníka. Jeho konejšivá slova jí dodávala rozvahu a touhu udělat cokoli, aby pomstila smrt svého manžela, velekrále. Nad mapkou Skyrimu hleděli oba dva a přemýšleli, co a který jarl podnikne během této krize. I když byla vdova vyděšena z nedůvěry a současnou situací, Tullius jí ujišťoval, že se nemá čeho obávat… „Císař sem vyslal ty nejlepší lidi, jarle Elisif.“ pronášel nad mapou, „Mí muži udělají vše proto, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost a navrátili Skyrim do říše, jak tomu kdysi bývalo…“ „Jsem si jistá, máte velice působivé a slibné plány…“ přitakala mu, „ale obávám se, že ne všechen lid bude souhlasit s vaší myšlenkou.“ „Děláme tohle nejen pro císařský lid, ale i pro skyrimský! Ujišťuji vás, že dopadnem Ulfrika dříve, než provede další škodu v provincii…“ „Jen, aby nevypuknula válka…“ dodala jarla a zadívala se znova na mapku, „Vím jistě, že několik jarlů nechtělo Torygga jako velekrále a protivila se jim představa, že budou pod vládou těch Altmerů. Ale měli by pochopit, že je to v téhle chvíli to nejlepší, co můžeme pro tento národ…“ „Několik měst se okamžitě připojilo na naši stranu,“ zkonstatoval generál, „ovšem, získat si všechny, bude velice obtížné.“ Elisif se posadila do židle a sepnula své křehké ruce, „Mnoho Nordů bude nejspíš stát za tím vrahem, ale jsem si jistá, že je dokážete přesvědčit… generále.“ Dveře do síně se rozevřely a svit venkovního světla pronikl do temných chodeb hradiště. Neznámý kráčející Altmer ve zlatavé zbroji se blížil ke generálovi, který se hned na něj zadíval. Velice vysokým, avšak klidným hlasem se ozval, muž ve zbroji se uklonil před ženou. „Ah, právě včas, kvestore.“ promluvil generál, „Zrovna jsem o vás chtěl mluvit…“ „Jaké překvapení…“ odpověděl mu Altmer. „Jarle Elisif, toto je kvestor Galtrik, byl povolán samotným císařem společně se mnou jako diplomat. I když jsem si jist, že bych zvládl vyřešit tuto situaci, císař trval na altmeří pomoci.“ „Tomu říkám ale pěkné přivítání, generále.“ upřímně začal, „Jestli se chcete hádat, místo řešení nordské otázky, tak do toho, jen ztrácíte čas.“ Elisif se zadívala na kvestora a nemohla pochopit, kde se v něm vzalo tolik odvahy, aby použil tato slova proti svému nadřízenému. Začala kroutit hlavou a v duchu jí docházelo, že tato spolupráce nedopadne dobře, i když si toho moc neřekli. „Oba se prosím uklidněte…“ mírným hlasem uklidnila velikány, „Vím, že nejste spokojen, generále, ale musíme přijmout každou pomoc. Skyrim potřebuje nového velekrále a my jim ho musíme zajistit!“ „Máte pravdu, jarle. Musíme vyřešit tuto otázku,“ přiznal se jí, „Ale vyjasněme si jednu věc, kvestore. Znám vaše plány, císař mě s nima seznámil. Pokud by došlo k válce, jakože k ní nedojde, máte zajištěný post velitele druhého oddílu a Marconius třetího. Avšak DŮRAZNĚ vám nařizuji,“ nadechl se znova, „Jestli dojde k nějaké bitvě a nepřítel se bude chtít vzdát, necháte je zajmout, ne popravit! Nechci žádnou zbytečnou krev! Je vám to jasné, kvestore?“ „Budu dělat, co bude v mých silách. Nic víc vám slíbit nemohu.“ generál kývnul hlavou a Altmer pokračoval, „Proč jste mě volal? Jenom kvůli tomuto rozkazu?“ „Ne, to rozhodně ne. Pojedete do Morthalu, do města v mokřadech.“ a blíže ho seznamoval s úkolem. Prozradil mu, aby dorazil do města, našel jarlu Idgrod a svou diplomacií jí přesvědčil o připojení se k císařství. A až by tento úkol splnil, pokračoval by dále na sever, do mrazivé Jitřenky a Ledohradu, města s mágskou univerzitou. I když se Galtrik lehce oklepal z představy, že pojede do zimy, usmál se nad rozkazem, pohrdavě pak pronesl, že nic lehčího ještě nedělal. Tullius nebyl z jeho reakce zrovna šťastný, ale věřil, že se nepokusí vyprovokovat Skyrim k boji. Galtrik se zadíval na Elisif a upřímně jí kondoloval, což jí velice překvapilo. Poté vyšel ven z hradu se připravit na cestu, generál a jarla opět zůstali osamoceni uvnitř. „Kvestor Galtrik je zkušený bojovník, prošel si mnohými střetnutími. Mě samotného překvapil, když odrážel útoky legionářů s naprostou lehkostí v Leyawiinu.“ hodil pár slov do prázdného ticha, „Avšak musím uznat, že se mi nelíbí jeho pomoc.“ Elisif mu bez varování skočila do řeči, „Já… omlouvám se, bude to ode mne znít trochu hloupě. Torygg… ehm, můj král mi popisoval hodnosti důstojníků. Nemohla jsem si nevšimnout, že je Galtrik „kvestor“.“ generál se na ní nechápavě zahleděl, „Nemá náhodou „kvestor“ malé pravomoce, oproti generálovi?“ S upřímným hlasem jí odpověděl, „Má, ale díky Zlatobílému konkordátu má ustanovené jisté výhody, na které můj nesouhlas ani zdaleka nestačí…“ Chtěl již vyslovit svůj další plán a dodat více odvahy Elisif, avšak se opět otevřely dveře, do nichž vstoupil legionář s naléhavou zprávou, o poslovi z Větrného Žlebu. Oba se na sebe otočili a zamysleli se, s čím přichází. Nechal ho pozvat dál, žena v modré uniformě vstoupila do hlavní místnosti s ozbrojenými legionáři. Jen, co spatřila vysoké lidi, zachvěla se… ne však zimou. „Brr… To je ale hnusné teplo! Jste Generál Tullius? Jarl Ulfrik Bouřný Háv vám posílá zprávu…“ vytáhla z malé brašny zavázanou listinu, kterou mu předala do rukou. Generál si něco zabrumlal potichu, otočil se k poslu zády a nad stolkem otevřel zprávu, oči pak ponořil do textu. „Co to je?“ zarazil se během čtení prvního odstavce, „Ulfriku, Ulfriku… Tys nikdy nešetřil na tvrdosti…“ konstatoval a dále četl potichu. Žena vzpřímeně čekala na jeho další reakce, které byly poněkud nečekané, Tullius se začal smát nad pergamenem, opakoval části, které ho nejen zarazily, ale hlavně pobavily. Ani se neobával zkritizovat nordskou čest před ní, v mysli začalo rudnout. Nakonec po přečtení zprávy listinu zmačkal a zahodil do rohu místnosti. Zeptal se posla, jestli se má vrátit s odpovědí či nikoli, a když mu bylo sděleno, že vyčkává na jeho reakci, požádal jarlu Elisif, aby mu sepsala odpověď. Legionářům přikázal, aby na chvíli zdrželi posla, mezitím se oba odebrali do vedlejší místnosti. Jarla vytáhla ze skříně psací potřeby, usadila se a vyčkávala na slova muže. I přes zavřené dveře byly slyšet některá užehlená slova, která by vojačka za žádných okolností neřekla svému jarlovi. Brk náhle přestal psát, ruce písařky smotaly zprávu, a ještě na konec umístily pečeť Haafingaru, poté se dveře znova otevřely. Jarla předala odpověď poslu v modrém oděvu. „Tohle mu předejte a vyřiďte mu ode mne, jestli je rozumný a nechce způsobit jen zkázu této provincie, zanechá toho a vzdá se. Nebo si pro něj osobně dojdu…“ sdělil generál ve dveřích ženě a poručil legionářům, aby jí vyprovodili ven za bránu města. Jen, co odešla, Elisif si oddechla, jako by z jejího srdce spadl ten nejtěžší kámen, který tam měla. „Jste v pořádku, jarle Elisif?“ „Ano, jsem… Jen mě vaše slova velice dojala.“ přiznala se mu, „S takovým klidem vzkázat takovou zprávu… To chtělo hodně odvahy.“ „Moje slova jsou pevná a nezlomná jako zákony císařské.“ usmál se na ní, chytil ji za ruku a hladil jí, Elisif se nad jeho činem usmívala, „Nebojte, paní. Vrátíme Skyrim zase do císařství, jak tomu bylo kdysi!“ Legionáři konečně vyvedli posla z hradu, který se okamžitě dal do běhu. I když v ní vřela krev z pronesených slov a z chování císařského důstojníka, musela si zachovat chladnou hlavu. Čekala jí dlouhá cesta domů, plná divokých zvířat, potulujících se ničemů a kruté severní zimy. Když přeběhla během západu Slunce cestu skrze Dračí Most, spatřila v dáli pochodující početnou skupinu legionářů s velitelem na koni, mířící do Morthalu. V tu chvíli raději zpomalila tempo, aby na sebe nevzala jisté podezření, držela se od nich kus zpátky. Noc již vkročila na svět a naštěstí se císařská jednotka vydala směrem do města, posel měl tak volnou cestu k domovu… Svit slunečního paprsku dopadal přímo do očí spícího zarostlého muže v Paláci králů. I když bylo venku velice mrazivo, z vyhřáté lóže vstal tak rychle, jakoby na něj někdo chrstl vědro s horkou vodou. Hodil na sebe typický oblek a se starostmi v mysli sešel do trůnního sálu, vykonávat své každodenní povinnosti. Jen, co se usadil do své židle, ihned přistoupil Jorleif s pozdravem a dával mu na kolena různé písemnosti, které byly potřeba podepsat. „Nějaké novinky, Jorleife?“ „Ano, můj jarle. Temní elfové si stěžují na situaci ve Sněžné čtvrti. Tvrdí, že hlídky vůbec nevcházejí do těchto ulic a nevšímají si kriminality, která se tam odehrává. Žádají…“ „Žádat si mohou, ale kdyby slovně nenapadali stráže, poslal bych jim tam více. Klidně i tolik, aby je vypudily nebo je hodily do Jámy…“ pronesl s klidem Ulfrik. „Ale, můj pane, jsou to obyvatelé tvého města!“ „Ano? Ale nejsou to Nordi. A to mi jako důvod stačí…“ domluvil a svým zrakem se na něj zahleděl, „Ještě je tam něco na vyřízení?“ „Ne, pane. To je prozatím všechno…“ „Skvělé, teď když dovolíš správce, dám si konečně snída…“ ani nestačil dopovědět, z bočních dveří vyšel Galmar, který zazíval tak hlasitě, jako medvěd během říje a zabušil si na hruď. „Zdravím tě, Ulfriku. Dorazil již posel se zprávou?“ „Galmare, sotva jsem vstal z postele a trochu si vylil zlost nad temňáky z čtvrti…“ odpověděl mu ihned, „Ne, zatím nikdo nepřišel.“ „Docela by mě zajímalo, jak asi ta krysa odpověděla na tvá slova…“ „Nečekám, že by se odtud sbalil a odešel. Je zavázán císaři, poslechne každý rozkaz. Chodí za ním jak děcko pro karamelku…“ Dveře sálu se rozevřely a v nich se objevila žena, přicházející ze Samoty. Když jí Galmar spatřil zraněnou v roztrhané zbroji, rozeběhl se k ní a snažil se jí různým způsobem uklidnit a pomoct. Žena jen vyřkla, že je v pořádku, svá drobná zranění nebrala tak vážně. Vysvětlila to útokem divoké šelmy na cestě. Z natržené brašny vytáhla nepoškozené zapečetěné psaní, které předala svému veliteli, s pohrdavým pohledem se zahleděl na dopis a pochválil ženu za vyřízení. Dopis putoval jarlovi do rukou, který již ani na chvíli nečekal a otevřel jej. Oba vojáci netrpělivě čekali na jeho reakci. Po chvíli Ulfrik sklonil psaní níže a zadíval se na svého přítele, jenž hluboce vydechoval, byl připraven jednat. „Tak, a je to tady…“ pronesl ledovým hlasem a zavolal na svého komořího, v mžiku přiběhl. „Volal jsi, můj jarle?“ „Jorleife, to prohlášení, které si včera psal… Svolej další písaře, aby ti pomohli sepsat jich víc. Až se tak stane, zajdi do kasáren, najdi sedm dobrovolníků, a pošli je mým jménem do hlavních měst, se vzkazem pro jarly, že jsou pozváni i se společníky sem, do Větrného Žlebu na zasedání. Ale ať se vyhnou Samotě a Bílému Průsmyku!“ „Jak si přeješ, můj pane.“ kývnul hlavou a zaběhl kamsi do chodeb paláce. „Co se tam píše, Ulfriku? Co tam stojí?“ „To, čeho jsem se nejvíce obával…“ nadechl se smutně zhluboka, „Tullius se vysmívá skyrimským Nordům a nehodlá dopustit, abych se dostal na trůn velekrále.“ listina skončila na zemi. Galmarova tvář se začala mračit, ale moc dobře věděl, že tímto gestem ničemu nepřispěje. Mezitím se ozvala žena, že by se ráda zhostila dalšího poslání, Ulfrik její nadšení ocenil, ale zároveň varoval, aby nebyla až moc nadšená ze současné situace. Jakmile dopověděl, zakryl si tvář dlaní a přemýšlel, co podnikne dál. Za pár hodin, kdy se většina gramotného služebnictva sešla, se rozmnožila poselství. Jorleif nadále plnil pokyny svého pána, zaběhl do kasáren, našel další vojáky, kteří se přihlásili na post posla a vyrazili na všechny strany Skyrimu s nadějí, že doručí pozvání včas a v pořádku. Společným krokem vyšlo z paláce sedm poslů, procházející lid si jich všiml a neměli tušení, co se děje. I když měli mnoho otázek a vojáci jim připadali zcela obyčejně, něco jim říkalo, že se děje. Hloučky obyvatel stálo poblíž paláce a o něčem tiše spekulovali, z vysokého okna to sledovala dvojice přátel. Tiše hleděli na dění okolo oné zprávy a v duchu přemýšleli nad svými rozhodnutími. Poté se na sebe otočili a upřeně zahleděli. „Budeš stát za mými zády, i když budem proti přesile?“ „Nebudu stát za tvými zády, ale před tvým zrakem s napřaženou sekerou a zuřivým hlasem v ústech, až by se ke mně nebo k tobě blížili ti císařští psi!“ pronášel Galmar hrdě. Ulfrik kývnul hlavou, pochopil jeho slova a znova se zahleděl do hloučku lidí s odvážnými slovy… Upravil/a Adrian_S dne 10.10.2022 21:21 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#7 Přidané 03.10.2014 21:51
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Paráda. Hezky si to napsal. Zase se těším na další díl...


Adrian_S	#8 Přidané 14.10.2014 17:24
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 3. - Skyrimská otázka Nastalo ráno dalšího dne, ve Větrném Žlebu se dokončovaly přípravy na zasedání. Jorleif se služebnictvem pečlivě upravovali sál do nordské krásy, veškerý nábytek i podlahu nechali vyčistit. Poté se vrhli na stolování a ani ne za pár vteřin byl stůl bohatší o několik desítek lahví nordského alkoholu a bohatého jídla. Jakmile vše připravili, ostatní služebnictvo odešlo ze sálu pryč do nitra paláce. Hodiny ubíhaly stejně rychle jak divoká řeka v Pláních, jarlovo pozadí neopustilo trůn a mlčky s opřenou hlavou vyhlížel na zavřené dveře s dvojicí hlídajících strážců. Vůbec nevnímal ani zprávy od svého správce, týkající se obyvatel či stížností. Neustále přemýšlel nad svou řečí a cílem setkání. Galmar kolem něj každou chvilku procházel s nábytkem, které stěhoval z nepoužívaných místností. Vedle trůnního sálu nechával vybudovat strategickou místnost s mapkou provincie, ležící na lavici uprostřed místnosti. Jeho počin stejně jarl neocenil, stále se utápěl ve vlastních myšlenkách… Z ničeho nic se rozrazily dveře, mladý posel, pokrytý horským sněhem, vstoupil a hrdě hlásil příchod prvních hostů. Za pár okamžiků dorazilo do místnosti nejen několik strážných, zajišťující bezpečnost zasedání, ale i východní jarlové ze Skyrimu i se svými pobočníky. Jarla Laila Zákonodárkyně z Riftenu, jarl Skald z Jitřenky a jarl Korir z Ledohradu společně vstoupili a pozdravili hostitele, který jim nabídl prostor k usednutí. Huskarlové si sedli vedle svých pánů a na jejich pokyn se dali do menšího občerstvení. Za pár chvil do dveří vstoupil další jarl, Dengeir ze Stuhnu, pán Falkreathského území. I když se s pohrdavým pohledem zatvářil, Ulfrik ho uvítal a nechal usadit. O hodinu později dorazila další jarla, Idgrod Havranice, z území močálů a bažin, která se bez jakýchkoliv emocí zahleděla na zarostlého pána a nechala se usadit se svým doprovodem vedle Dengeira. Nakonec za pár chvil se znovu otevřely dveře, do nichž vstoupil poslední pozvaný vládce, jarl Igmund z Markarthu, města stříbra. Z tváře mu bylo možné vyčíst strast s obavou, ale i tak se posadil k lavici. Všichni pozvaní byli přítomni, horal jim nabídl pustit se do hodování a nalévání, svého správce propustil ke svým povinnostem a strážím přikázal, aby bedlivě dávali pozor, kdyby se něco semlelo. Jen, co odešel Jorleif, huskarlům bylo do ucha pošeptáno od svých pánů, aby se postavili za jejich záda. Jak uslyšeli, tak učinili… Hrdě vyčkávali na další příkazy. Ze strategické místnosti vyšel i Galmar, podíval se tiše na svého přítele, ten mu jen gestem ukázal, aby zůstal na svém místě. Když si všichni nalili poháry, Ulfrik vstal ze svého trůnu, přistoupil k lavici a svými silnými pažemi se opřel o dřevo. „Rád bych vám poděkoval, že jste dorazili…“ pronesl na úvod své řeči, „Důvodem, proč jsem vás svolal, je…“ záhy se znova rozrazily dveře, v nichž se objevil kdosi nezvaný, jarl a ostatní posluchači zamířili svůj zrak ke vchodu, „Áh, nečekán, nezván… A přeci dorazil… Jen se posaďte, jarle Balgruufe!“ promluvil klidně Ulfrik. „Svolat zasedání do téhle mrazivé pustiny, to se dá ještě omluvit… Ale jednat bez jarla Bílého Průsmyku? Buď je to známka zbabělosti anebo zrady!“ pronesl jarl Balgruuf Velkomožný. „Měl jsem dobrý důvod, proč vás nemám zvát, ale když už jste přišel…“ pronesl skromně hostitel a nechal ho usadit. Jarl Balgruuf Velkomožný cestou vypustil z úst velmi ironickou poznámku, která se rozezněla po celém sálu, nikdo na ní však nereagoval. V žilách mu vřela krev, přesto se posadil a nastražil uši. „Jak jistě víte, velekrál Torygg je mrtvý, a ano, zabil jsem ho.“ přiznal hned ze začátku, „Protože ani jeden z vás se nehodlal pustit do tohoto úkolu. Všichni jste se jen báli, a proto nezbývalo nic jiného, než abych to vzal do vlastních rukou. A jak vidíte… podařilo se.“ místností se neslo mrtvé ticho, „Důvodem, proč jsem vás svolal je…“, chtěl dokončit řeč, ale jeho slova přerušil jarl Igmund. „A čeho tím docílíš, Ulfriku? Jestli sis tímhle chtěl zajistit post „velekrále“, musím tě zklamat! Udělal’s špatnou věc!“ „Co vy do toho máte co mluvit, jarle Igmunde?“ ozval se ihned Dengeir ze Stuhnu, „Vy byste si na tohle troufl? Kdo neustále mluvil o plánu, jak zabránit Thalmorům vstup do Skyrimu, huh? A kdo je má teď ve městě?“ „Podle toho, co se proslýchá po Skyrimu, zabil jste ho neprávem a nečestně! Zbabělé!“ pronesl jarl Balgruuf a silně se opřel do stolu, „Vůbec nechápu, čím jste tímhle chtěl docílit? Tohle akorát rozvíří klidné moře!“ „Uklidněte se, jarle Balgruufe! Ulfrik dokázal, že když se něčeho chytne, tak to dotáhne až do konce. Vy sám jste raději zalezl do dračí tvrze a nevytáhnul ani paty! Tak tu přestaňte mluvit o zbabělosti!“ hájil jarl Skald svého přítele z východu. „Děkuji za podporu, Skalde. Obávám se ovšem, že tohle hájení nebude mít smysl.“ pronesl upřímně. Náhle se pobočník z Bílého Průsmyku, Dunmerka Irileth, přiklonil k uchu svého pána a něco si šeptali. „Ano… dobrá poznámka, Irileth. Pověz mi, Ulfriku, pročpak tu není jarla Elisif? Že by snad ze strachu spatření vraha?“ „Měl jste ji pozvat aspoň z projevu dobré vůle…“ ozvala se Idgrod, „Nejen, že to teď vypadá jako akt nepřátelství, ale bez ní nemůže proběhnout hlasování o zvolení velekrále!“ „Ta káča by stejně nepřišla… By umrzla na kost už v Morthalu!“ ozval se nečekaně Galmar, Ulfrik na něj okamžitě gestem ukázal, aby zklidnil hlas. „Ta „káča“, jak ji tady váš drzý služebník pojmenoval, je stále jarlem části provincie a zasluhuje si úctu.“ pronášel jarl Igmund, „Takže, být vámi, Galmare…“ opřel se o lavici, „Zůstaňte na místě a DRŽTE HUBU!“ „To říká ten, co si nechal pustit do města zavšivené elfy!“ zvýšeně hlásil Galmar a i když ho Ulfrik znova gestem mírnil, jeho trpělivost přetekla, „Kdopak zaručil po vyhnání Zapřísáhlých, že Markarth je zavázán Ulfrikovi, jakožto zachránci, a teď se mu tady otáčí zády? Být vámi, jarle Igmunde…“ „Galmare, příteli! Uklidni se! Nech mluvení na mně!“ přikázal mu Ulfrik. „Poručte tomu pitomcovi, ať přestane zasahovat do jednání!“ ozvala se stráž doprovázející jarlu Idgrod. „A měli jsme snad nějakou možnost?“ zeptal se jarl Igmund, „Nemohli jsme se bránit! Prostě přišli bez varování a okamžitě sdělili, že přebírají město.“ Galmar se opět ozval, avšak už v půlce své rozzuřené řeči si všiml Ulfrika a jeho gesta. Své rozčilení zastavil a zadržel jazyk za zuby. Náhle se ozvala jarla Idgrod z Morthalu, i když si horala vážila, prozradila mu, že tento tah nebyl zrovna nejlepší. Následně se rozpoutala divoká rozvášněná diskuze, která neměla konce. Zapojili se i jarlové z opačných konců země, Korir z Ledohradu a Laila Zákonodárkyně z Riftenu, kteří hájili jeho čin. Argumenty a ostrá slova létala z jedné strany místnosti na druhou, huskarlové nastražili oči do všech směrů, aby stačili včas reagovat proti nebezpečí na své pány. Bohužel, stačila jedna malá poznámka ke Galmarovi, který byl jak utržený z řetězu… „Všichni se najednou bojíte císařství! Byly doby, kdy tu žádné císařské vojsko nebylo a ani jsme ho nepotřebovali! A teď, když se chceme vrátit do této doby a žít si svobodně, tak máte hubu plnou keců a nesmyslů! A to si říkáte jarlové?!“ „Ulfriku, poruč svýmu příteli, ať už drží hubu, nebo jsem tu skončil!“ vyřkl nahlas jarl Igmund, ke kterému se připojila i Idgrod a Balgruuf, Ulfrik byl na vážkách, chtěl podpořit přítele, ale nechtěl vyhnat drahé hosty. „Odpusťte, můj pane, ale musím…“ omluvil se Igmundovi huskarl Faleen, „Když jsi tak chytrý Galmare, nechceš vládnout Větrnému Žlebu místo svého pána? Možná, že bys měl na to…“ „Sklapni, ty jedna redguardská kurvo! Ty nemáš právo poroučet Nordovi, co má dělat a co ne!“ Faleen se namíchla, zuřivě tasila zbraň a přiblíižla se k divokému Nordu, chmatající si pro svou sekeru na zádach. Strážci neváhali bránit místnost před konfliktem, ale jak zareagovali oni, přidal se doprovod jarlů. V sále se rozezněly pokyny k zastavení potyčky i válečné pokřiky. Situace byla natolik vážná, že ani klidný Ulfrik nevěděl, co má dělat, aby nedošlo ke krvavému střetu. Pokřikoval na všechny, aby přestali, ale slova se rozplývala ve vzduchu. Načež se stalo něco, co nikdo z přítomných nečekal… „FUS RO DAH!!!“ Hlas tak mocný, jakoby právě udeřil blesk do sálu, lahve alkoholu se roztříštily o zdi paláce a veškeré jídlo, které stálo v cestě neznámé magie, se rozletělo do všech stran. Všichni přítomní utichli a zastavili potyčku… i samotný Galmar v rauši. Obecenstvo se nic netušíc zahledělo na tvář jarla Ulfrika Bouřného Háva, který svůj hlas vypustil z úst a ukázal svou sílu přede všemi. „TO JE THU'UM! ON VYVOLÁVÁ THU'UM!!“ ukázaly stráže, hlídající vchod trůnního sálu, na svého pána. „U všeho, co je mi svaté… To byl řev! Jako Šedovousí na své hoře!“ pronášel s údivem jarl Balgruuf. „Mohli byste se konečně všichni uklidnit a posadit se?“ požádal je Ulfrik, „Hned zasuňte své zbraně zpět do pouzder, nebo vás dám všechny do žaláře!!“ Strážci se na sebe podívali, po chvíli civění zandali zbraně zpět do pouzder. Galmar se vrátil s ledovou hlavou ke svému příteli, avšak z Faleen nezpustil oči. Překvapení panovníci se usadili do lavic a pohlédli na mocného muže v čele stolu… celá místnost zela tichou prázdnotou. „Pozval jsem vás, abychom vyřešili otázku, kdo se má stát velekrálem Skyrimu. Sice jsme všichni Nordi, ale já jediný umím použít tento mocný hlas, jak jste právě slyšeli!“ chlubil se, „Tímto hlasem jsem zabil starého Torygga, který neměl šanci. Mizerně vládl a ještě mizerněji bojoval. Proto si dovoluji navrhnout sám sebe, jako velekrá…“ „To je blbost! Taková opovážlivost!“ ozvala se beze strachu Idgrod. „Mlčte, jarle! Vždyť má pravdu!“ ozval se z ničeho nic Dengeir ze Stuhnu. „Vždycky jsme byli s císařstvím, i za dob „Vpádu Zapomnění“.“ podívala se na všechny urozené, Ulfrik s plnými ústy slov náhle ztichl a nechal jí mluvit „A kolik Nordů ze severu se vydalo bojovat proti těm stvůrám! Pamatuje si někdo z vás, kolik Nordů pomohlo císařství a naopak, kolik císařských pomohlo Skyrimu? Předtím, než se Martin Septim obětoval, aby zachránil nejen říši, ale i celý Tamriel, vyslal tajně do Skyrimu mnoho svých lidí, protože si nebyl jistý se svým plánem. Kdyby selhalo jeho obětování, Skyrim by se mohl ubránit… aspoň na nějaký čas!“ jízlívý hlas se znova nadechl k poslední větě, „Když nám tehdy císařství pomohlo a bylo tady, tak mi jarle Ulfriku netvrď, že tu nikdy nebylo!“ V hale se stále ozýval tichý klid, jen plápolání ohně z pochodní na zdech se sem-tam ozývalo, nikdo neměl slova pro vyvrácení jejího vyprávění. „A kolik Nordů taky padlo na hranicích…“ odpověděl pohrdavě Dengeir. „Jen si chránili své vlastní zadky.“ opětoval jí Ulfrik krátce, „A i kdyby, to bylo před dvěmi sty lety, teď je jiná doba a jiná situace. Byla‘s Idgrod v Císařském Městě, když jej napadl Aldmerský spolek? Víš, jak se chovají k lidem, kteří se jim nepodřídí?“ „Teď nehovořím k Altmerům v Cyrodiilu, ale…“ snažila se zkonstatovat jarla, Ulfrik však velice tvrdě bouchnul rukou do stolu, až nejbližší stojící pohárek povyskočil. „ALE O TO PRÁVĚ JDE! Císařství je spojené s elfy, které chtějí zničit naši zemi! Pokud stojí na jejich straně, pak jsou to nepřátelé!“ nadechl se zhluboka a rozhodl se pronést řeč, nad kterou myslel již dlouhou dobu… „Narodil jsem se ve Skyrimu, ve svobodné zemi. Už od té doby, co byl můj otec jarlem Větrného Žlebu a co jsem se dal do císařské legie, jsem poznal, co je to utrpení a tyranie, kterou nám diktoval Thalmor. Ti elfové z Letních ostrovů si připlují na kontinent, zaberou téměř celý Tamriel a pak, když otec bohů, Akatosh, přijme Talose za svého bratra, začnou pronásledovat každého, kdo se drží této víry! A místo toho, aby císař bránil zájmy Tamrielu, hlavně Skyrimu, jakožto hlavních spojenců, začne si bránit vlastní zadek a podepíše otrokářskou smlouvu…“ zamířil pronikavý zrak na všechny, „Tomu říkáte „svoboda“? „Svoboda“ znamená být takový, jakým chci být! Zvolit si stranu, na které chci bojovat! Zvolit si víru, kterou chci uctívat! Zvolit si své poslání, které chci žít! A pokud je někdo této myšlenky, pak mu dovolím, aby i on takto žil! Skyrim byl a bude svobodný, jak tomu kdysi bývalo, a pokud se stanu velekrálem, udělám vše, ABY TO TAK BYLO!“ „Moc pěkná slova, jarle Ulfriku…“ ozvala se po krátké chvíli jarla Laila. „Huh, co naplat, jarle, když tě právě několik lidí ignorovalo…“ pronesl smutně Korir z Ledohradu. „Císařství nemělo na vybranou! Kdyby nepodepsalo „Zlatobílý konkordát“, už bychom tu nebyli! Nikdo! Ani ty, ani já… Žádnej Nord!!“ vyhrkl na něj jarl Balgruuf, „Takhle jsme byli aspoň na čas v bezpečí! Ztráta víry v Talose je jen malou cenu za naši svobodu.“ Galmarovi zrudla tvář, „Svobodu? Tomuhle vy říkáte…“ než stačil něco dopovědět, Ulfrik ho uklidnil. „Když tak krásně hlásáš „o svobodě“, pověz mi, příteli… Proč kritizuješ Dunmery z východu a místo řešení jejich otázky ve městě se věnuješ něčemu rozsáhlému, co nebude mít účinek?“ zeptal se ho upřímně jarl Igmund. Ulfrik se na něj zadíval pohrdavě, silně se opřel do stolu, „A co má, u Talose, tohle společného s naší skyrimskou otázkou?“ „Ty tady hovoříš o svobodě a vlastní víře. Ale těm Dunmerům, kteří žijí ve tvém městě, se jim nějak nedostává… Nemohl bys to vysvětlit?“ „Co se děje v mém městě, do toho ti nic není, Igmunde!“ „Tak tady to mí milí jarlové vidíte… Ulfrik chce svobodu pro všechny, nebo jen pro všechny Nordy?“ pronesl ledově Balgruuf, „Už je mi jasné, proč jste nepozval Elisif…“ „Jak sobecké!“ pronesla Idgrod. „Jestliže chcete žít svobodně, musíme se nejdříve zbavit císařské legie, která sem vkročila a poslat ji zpátky do Cyrodiilu.“ odpověděl tentokrát klidně Ulfrik. „Ulfriku, Ulfriku…“ zakroutil Igmund hlavou, „Naší jedinou šancí, jak se ubránit Thalmorům, je spojenectví s císařstvím! Jedině s nima dokážeme porazit elfy. Bez nich to nepůjde, ani kdybys měl za zády milionovou armádu!“ „Že zrovna ty takhle mluvíš…“ „Jsem ti zavázán za navrácení Markarthu… Ale proti Thalmoru nemáme šanci. Jestliže budeme proti sobě, místo na jedné straně, Thalmor nás vyhladí… Doslova!“ „A ta císařská nabídka nezněla zas tak špatně…“ ozvala se Idgrod, Laila okamžitě chtěla vědět, o čem mluví, „Pobočníci generála Tullia nám vysvětlili současný stav a plány se zemí. Když se k nim připojíme, nebudeme jen v bezpečí, ale máme zaručenou plnou podporu v boji s Thalmorem. Navíc, pokud se jim jarl Ulfrik nevzdá, budou chtít v každém případě jen jeho hlavu!“ otočila se zpátky k čelu horala, „Je mi líto, jarle Větrného Žlebu, ale tvůj nápad se sjednocením je směšný! Dokonce i v mých vizích jsem neviděla tvůj úspěch…“ „Jste zbabělci…“ neklidný hlas, avšak nezuřivý, vyšel z úst, „Jestli se chcete připojit k legii, fajn, připojte se… Zachraňte si prdele!“ nadechl se pořádně, „Avšak pamatujte, Nordi se nevzdají. Až sjednotím tuhle zemi a zbavíme se okupující legie a potáhnem na Thalmory, všechen lid na vás zapomene… O to se postarám! SKYRIM PATŘÍ NORDŮM!“ Na tuto reakci se jarl Igmund a Idgrod postavili, poručili svým huskarlům, aby se připravili na odchod. S výsměchem odcházeli ven ze sálu, k nim se na poslední chvíli přidal Dengeir ze Stuhnu i jarl Balgruuf, který se zuřivým pohledem pronesl poslední slova: „V některých věcech máš pravdu, ale jinak jsi blázen, Ulfriku… Je mi líto.“. Klidným krokem odešel od stolu velikán s dunmerským doprovodem, na zasedání už zbývali tři jarlové. Ulfrik se na ně zadíval, nečekal něčí zdržení… „A proč vy tu sedíte? Vy se snad nechcete připojit k císařství jako ostatní?“ „Byl jsi mým přítelem dlouhou dobu a vím, co máš na mysli…“ pronášel jarl Skald, „Já tvé rozhořčení chápu a nehodlám dopustit, aby mi Thalmor pochodoval po Kotlině!“ „Také nesouhlasím s tím konkordátem. Pro Skyrim bude nejlepší, když bude svobodný, jak to říkáš…“ odpověděla mu Laila. „A co ty, Korire? Chceš se taky přidat k císařství?“ chladný mužský hlas proletěl k pánu z Ledohradu. „Bývaly doby, kdy byl Ledohrad mocnější a vlivnější, než Samota. Bohužel tyto časy jsou již minulostí a ať se přidám k jakékoli straně, budu jen přítěží…“ pronášel velice upřímně zklamaným tónem, „Císařství je od Ledohradu daleko a mou jedinou starostí je ta proklatá univerzita!“ „Ale mohl bys nám pomoct…“ ozvala se jarla Laila, „Chápeme, čím si tvé město prošlo, ale teď potřebujeme každou pomoc. I ta nejmenší může dosáhnout velkého cíle! Potřebujeme tvou podporu, Korire.“ Pán z Ledohradu chvíli přemýšlel, okem si přivolal svého stráženého a cosi s ním tiše diskutoval. Nakonec pronesl, „Ledohrad je sice slabý, ale pomůžeme ti, jarle Ulfriku! Jen doufám, že toho nebudu litovat.“ Když se Ulfrik dozvěděl o možné podpoře, poděkoval přítomným a ukončil sněm. Ihned si zavolal k sobě písaře a poručil, aby novým přátelům předal jistá prohlášení, která minulý den sepisovali. Vládci dostali nakonec vysvětlení, oč je tímto aktem žádá. Pak už odcházeli pomalu z paláce, Galmar nechal zavolat několik rychlých běžců, aby tajně odnesli další poselství do nepodpořených krajů. Jakmile se zavřela brána za posledním odcházejícím diplomatem, vyšel z hradiště Jorleif s prohlášením, které nechával vyvěsit na velmi viditelných místech, pár jich odnesl také do hospody. Nic netušící lidé se začali shlukovat a nevěřícně se zahleděli do oné zprávy, která vyvolávala velikánský rozruch. Město se pomalu rozdělovalo na přívržence a odpůrce… Upravil/a Adrian_S dne 04.06.2017 19:53 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#9 Přidané 14.10.2014 18:09
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Paráda. Zde jde také přesně vidět klady i protiklady. Ale vždy, když se někdo bavil o filozofických otázkách Skyrimu, zda-li by se samostatný Skyrim ubránil nebo ne, šlo jen o spekulace. Velmi hezké, opět se těím na další díl.


Thyra	#10 Přidané 14.10.2014 19:53
Příspěvek: 4 Založený: 14.10.14	Skvělé.. také se těším na další díl.. Thyra.. The princess..


Adrian_S	#11 Přidané 28.10.2014 19:29
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 4. - Hlava na špalku O několik hodin dříve… Jarlové ze Skyrimu byli dávno na cestě do Větrného Žlebu. Skald z Jitřenky nechal svou usedlost ve správcových rukách. Jitřenka nebyla zcela tak obyčejná, jak se o ní říkalo. Byla to druhá osada s vlastním přístavem ve Skyrimu. Protože tento přístav, ačkoli malého rozsahu, byl velice důležitý nejen pro město, nechal tu jarl vybudovat menší vojenskou posádku, hlídající nejen ony doky, ale i celou oblast. Několik desítek metrů od krčmy „U Větrného štítu“ se v malém vojenském táboře hřálo u dvou táboráků několik mužů. Byla tmavá mrazivá noc, neustálé sněžení a studený vítr z moře Přízraků se tlačil pod kožešinové zbroje strážců. Většina z postávajících se odebrala zpátky do stanů, jen jeden zůstal venku s rozhodnutím, že půjde držet noční hlídku. Do kapsy zbroje zandal jednu lahev medoviny a z ohniště sebral pochodeň. Poté se už vydal na pravidelnou obchůzku, od majáku k rozcestí na jihu, a zpátky ke rtuťovému dolu. Celá hlídka probíhala hladce a v poklidu, už se vracel z dolů zpátky do tábora, když se zahleděl do zasněžených plání na západ. S opojenou myslí uvažoval o svém světě, dokud nespařil cosi podivného v dáli… I když nesvítila Secunda a vločky sněhu létaly velmi rychle, jasně viděl na pláních trojici neznámých lidí, mířící směrem do tábora. Lahev medoviny odhodil do sněhu, do volné ruky vytáhnul zbraň a s pochodní v ruce vyběhl naproti. Měl tušení, že se jedná o bandity a rozhodně si věřil, že je sám udolá. Pár sáhů ho dělilo od nich, avšak se zastavil na místě a nevěřil vlastním očím… Dva vojáci Bouřných hávů a jedna dívka v kovářském oblečení pobíhali po pláni. Jeden voják podebíral pod ramenem zraněného muže. Najednou se ozval ženský hlas, který žádal o pomoc. Hlídka ani na chvíli nečekala, popadla zraněného z druhé strany, až došli do tábora. Někteří vojáci si jich všimli a vyburcovali celou posádku. Nastal zmatek, ve vzduchu se ocitlo mnoho otázek, „Odkud jsou? Kdo to dorazil?“. Zraněného vojáka okamžitě odvedli k ranhojičovi, holohlavého muže a kovářku odvedli do vyhřátého stanu, kde se jim dopřávali skromné pohodlí. „Dokázali jsme to, Sigurde…“ pronesla vyčerpaná žena, která se třásla po vypití několika loků medoviny. „Musím mluvit s jarlem Skaldem, ihned!“ zvolal Sigurd na jednoho z hlídky. „To nepůjde! Jarl Skald před několika hodinami odjel do Větrného Žlebu na zasedání. Vrátit by se měl do několika dnů.“ zklamaně hlásil voják a odešel ze stanu. Dvojice se již na nic nezmohla, vyhřáté vaky a několik korbelů s alkoholem donutilo plešatého muže rychle usnout, zato žena nemohla zavřít oči, ať se snažila jakkoliv. Neustále měla před sebou hrůzné obrázky, které nechtěly zmizet, v jednu chvíli se slabě a tiše rozplakala. Venku sílil vítr, snažil se dostat dovnitř vyhřátého stanu. Nezdálo se, že by počasí chtělo ustat. Žena po dlouhých chvílích usnula s myšlenky kdesi v nebi… Jitřenku opět probudilo ranní světlo a slabé povětří. Celé město se pustilo do svých obvyklých činností, jen jedna dvojice vojáků, která držela noční hlídku, šla spát. Brzo vstal i holohlavý muž, divil se, že stále stojí na nohách, poté co minulý den prožil. Jen, co provedl ranní očistu, spatřil poklidně spící ženu. Stále měla strach na tváři. Zakroutil nad ní hlavou, nechal ji dál v klidu ležet a odešel kamsi ven. Snad každou chvíli odchytával vojáky a vyptával se, jestli již nedorazil jarl. Hodiny a hodiny pochodoval před „Bílou síní“, a potají si přál, aby již dorazil do města, jeho přání se nakonec splnilo. Vojáci okamžitě hlásili, když spatřili svého pána s doprovodem na cestě do města. Sigurd zůstával stále klidný a vyčkal, až dorazí před svůj dům. Už od vstupu do síně uviděl jarla Skalda a jeho huskarla, v doprovodu dvou městských stráží, kteří mu něco říkali do ucha. Jarla Skalda překvapila návštěva… „Jarle Skalde,“ uklonil se holohlavý muž, „jsem Sigurd Vlasatý, velitel Jestřábí pevnosti v Morthalu. Musím s vámi mluvit, je to naléhavé…“ „Dost mě překvapuje, co se to tady ve Skyrimu děje…“ pronesl na úvod šlechtic, „Nejdříve zasedání a teď VY.“ prohlédl si ho od paty k hlavě, „Pojďte dovnitř, řeknete mi, co máte na srdci!“ společně vstoupili do síně, během pochodu se válečník pustil do vyprávění. Hodiny utíkaly neskutečně rychle, výslech samotného velitele se táhl až do odpoledních hodin, kdy nakonec jarl Skald vydal nečekaná prohlášení. Zprávy o mobilizaci se od této chvíli šířily velmi rychle, mnoho lidí se sešlo do krčmy, kde začal nábor a vášnivá diskuze kolem něj. Mnoho mladých obyvatelů nebylo se situací spokojeno a nechtělo se přidávat do armády, zato stařešiny a dospělí muži se rádi přihlásili, pro ně to byla skoro i povinnost. Jaké překvapení bylo, když i několik žen, které nebyly fyzicky nadané, se rádo přihlásilo po bok svých ochránců. Celé to podivné shromáždění však v pozdějších hodinách skončilo a město se opět uklidnilo. Mnoho nově přibraných rekrutů se dostavilo do posádky pro vybavení, naneštěstí dělali takový hluk, který probudil i tvrdě-spící ženu ve stanu. I přes dlouhý a hluboký spánek cítila na sobě slabost a únavu, vstala ze země a s hřejivým oblečením vylezla ze stanu. Oči si ještě jednou promnula, když zahlédla mnoho nových vojaček, které doposud ještě neviděla. I ony se na ní otočily a bez řečí si jí prohlížely, za pár vteřin se vrátily zpátky ke své původní činnosti. Děvče bylo zmatené, nechápalo, co se tu stalo během její nepřítomnosti. Vzpomněla si i na Sigurda, svůj doprovod, kterého nikde neviděla. Začala po něm pátrat, vyptávala se u postávajících žen i mužů, kteří si čistili zbraně. Nikdo z nich neměl tušení, koho vlastně hledá, až jeden mladík jí doporučil navštívit krčmu, někoho podobného tam spatřil. Její sebejisté kroky jí dovedly před zasněžený práh, od kterého se linula příjemná vůně. Dveře hospody zavrzaly a světlo z ohniště jí osvětlilo. Rozhlédla se po celé místnosti a očekávala, že zde bude mnoho obyvatelstva. Avšak až na pár jedinců byl sál prázdný. Nechápala, kam se všichni vytratili. Než učinila několik kroků kupředu, už od pultu volal hospodský, aby přišla blíže. „Tebe jsem tu ještě dneska neviděl.“ spustil hospodský, „Ty určitě nepocházíš z Jitřenky, že ne?“ „Ne, nepocházím.“ pronesla dívka, „Prosím vás, nespatřil jste tu svalnatého holohlavého velikána?“ podívala se po celé místnosti, „A kde jsou všichni lidé?“ „Svalnatý velikán… Holohlavý… Hmm… Jo, byl tu jeden, ale to bylo tak pár hodin zpátky, nemám tušení, kde teď je.“ zamyšleně odpověděl, „A proč tu nejsou lidé? Děvče, žertuješ, že jo?“ „Ne, nežertuji.“ velice tvrdým hlasem pronesla. Než spustila další salvu otázek, všimla si podivného papíru na pultu. Bez řečí vzala zprávu do ruky a začetla se. Jakmile došla až na konec, oči se jí rozšířily překvapením, hospodský stále na ní zíral, čekal od ní nějakou otázku. „Marcus Bolehlav?“ řekla nahlas, když dočetla závěr psaní. Jen se otočila na krčmáře, už jí směroval k nejvzdálenější lavici u dveří. Tam seděla neznámá postava v medvědí zbroji a s ocelovou palicí na zádech. Překvapilo ji, že si ho vůbec nevšimla, pomalu k němu zamířila. Hospodský se ještě jednou ozval, jestli si něco neobjedná, její odpověď se však nedozvěděl. „Prokleté sny… Zatraceně, jak já bych ráda spala!“ pronášela místní služka, kolem které děvče prošlo. Přišla ke stolu, osamocený muž jen upřeně hleděl na nachystanou snídani. Nesmělým hlasem se zeptala na jeho jméno a vyčkávala na reakci, která byla kupodivu příjemná. Mladá tvář prozrazovala, s kým má tu čest… několik jizev skrytých pod vlasem a velmi poškrábané ruce. „Co potřebuješ, děvče?“ zeptal se jí klidným hlasem. „Četla jsem to prohlášení u pultu, a ráda bych se chtěla přidat!“ Muž jí beze slov nabídnul místo k usazení, jen co tak učinila, zadívali se na sebe, „Nevypadáš jako válečnice. Řekni mi nejdřív něco o sobě!“ Děvče se zhluboka nadechlo a zadívalo se po stole, „Jmenuji se Thyra a jsem kovářka. Před několika dny jsem s dvěma muži utekla z Jestřábí pevnosti, když…“ „Počkej, ty jsi z Jestřábí pevnosti?“ zeptal se jí Marcus, až se mu jedno obočí zvedlo, „Tak Sigurd přeci mluvil pravdu! A já si myslel, že si ze mě jen utahuje…“ dívka beze slov kývla hlavou, tvář jí začala smutnit, „A ten zraněný muž?“ „To je Edwin Bílá Čepel, pomohl nám během útěku.“ „Předpokládám, že se chceš přidat k Bouřným Hávům kvůli pomstě, že? Nebo je snad jiný důvod, Thyro?“ Děvče se na něj zahledělo, vzalo do ruky korbel, který ležel na stole a napila se pořádně, „Je to osobní, pane. Mám… vztek! Stalo se něco, čemu nemohu stále uvěřit.“ zakroutila hlavou a podívala se na něj, „Bylo to strašné. Vážně chcete slyšet, co se tam stalo? Oni“ „Sigurdovo vyprávění jsem slyšel, takže vím, co se tam stalo. Ale jestli se chceš přidat k nám, chci znát i tvůj příběh. Takže… do toho, poslouchám!“ pronesl a čekal na její vyprávění, Thyra se zhluboka nadechla. „Ještě teď mě z toho mrazí v zádech…“ Marcus se na ní podíval a poznal, že bude mluvit velmi emotivně. V Jestřábí pevnosti jsem žila několik let, byl to pro mě druhý domov. Nebýt mého přítele, Světlany, která tam sloužila již dlouhou dobu, asi bych se tam nikdy nedostala. Byly to krásná léta, až do minulých dnů… Ten den probíhal normálně, jako každý jiný, já byla v kovárně a vyráběla nové meče pro nováčky, kteří právě dorazili. Ostatní vojáci konali své povinnosti a starali se o pevnost. Prostě normální den… V posádce nás bylo kolem třiceti, pár mužů odešlo z pevnosti na pravidelnou hlídku. Měli štěstí, že tak učinili, ještě chvíli se tam zdržet… Nadechla se znova, muž jí požádal, aby pokračovala. Najednou spadl jeden z hlídkujících mužů z hradeb, se šípem v hlavě. Bez varování přiletěla mračna šípů, která se zabodávala do nic netušících strážců. Ti, co nebyli pod střechou nebo za nějakou zdí, padli na zem v bolestech. Náhle někdo zazvonil na poplach a než jsme se dostali ke zbraním… císařští již byli v bráně a každého, kdo kolem nich prošel, zabili. Bránili jsme se, jak to jen nejlíp šlo, ale byli v přesile. „Co bylo dál?“ „Já se schovala do kovárny a doufala, že mě nenajdou.“ Jen, co domluvila, muž se na ní zadíval velice podezřele, „Mohla jsem bojovat, to ano, ale když jsem viděla ty šípy a mrtvoly na zemi… zpanikařila jsem.“, vysvětlovala mu. Náhle meče ztichly a já jen slyšela nějaký tlumený hlas venku, který žádal, aby všichni z nás zanechali bojů. Myslela jsem si, že je po všem, vyšla jsem z úkrytu a než jsem stačila něco udělat, chytli mě dva legionáři a… odvedli mě ke studni. „Proč tam? Co tam bylo?“ naléhal voják. Tam již postávala hrstka z nás v obklopení císařských legionářů, kteří je svazovali. Někde ze zadní části pevnosti se vynořil altmerský voják, ve zlaté zbroji. Ten nařizoval vojákům, co s námi mají udělat. Ještě teď si pamatuji, jak říkal: „Vyveďte zajatce na hradby, ať vidíme tu špínu!“ Legionáři se začali smát, avšak na chvíli přestali, když se do jednoho z nich pustila i Světlana, která přežila prvotní útok a stála přede mnou se svázanýma rukama. „Jdi se bodnout, císařskej…!“ nestačila ani dokřiknout a hned jí několik vojáků zpacifikovalo. Náhle Thyra přestala mluvit, z jejího zraku se pomalu uvolňovala slaná voda, která stále držela tvar v oku. Marcus se nahnul k ní blíže a podal jí korbel s chlastem. Jen, co se napila, znova spustila vyprávění smutným tónem… Já a Světlana jsme byly jak sestry. Když jsem viděla, jak jí mlátí, povedlo se mi odtrhnout od těch dvou, co mě drželi a utíkala jsem jí na pomoc. Vrazila jsem do jejich hloučku a několik jich shodila na zem… ale nemělo to smysl. Další vojáci nás sebrali a začali mlátit, dokud je nezarazil ten voják ve zlatu. „Vida, máme tu dvě rebelky… Heh, jak odvážné! Bojují, i když už vědí, že je to zbytečné a bezvýznamné…“ „Aby tě Alduin sežral v Sovngardu, parchante!“ křikla na něj Světlana, já jen zírala na její hněv. „Neříkej… Ta vaše ubohá víra.“ začal se vysmívat, „Jistě, jistě… Taky jsem už slyšel ty historky o vašem… pff, „veledrakovi“, který zničí svět. Ty si opravdu myslíš, že něco takového existuje? To je jen čirý blábol vašeho druhu!“ náhle ztichl, nám dvěma i ostatním zajatým mužům vřela krev, „Víš ty co? Něco zkusíme… Já tě pošlu do Sovngardu a ty zkusíš najít toho vašeho „veledraka“, platí?“ poté se otočil na dva muže, kteří jí drželi, a přikázal jim, aby jí zabili. Ve chvíli, kdy pronesla, že jí chtějí popravit, jí spadlo několik kapek slz na stůl, muž už věděl, co bude dál následovat… „Můj veliteli, to nemůžete!“ křikl náhle jeden legionář, který měl velice výrazné kotlety a Altmer se zastavil, „Generál Tullius nám dal rozkaz, že máme brát zajatce, ne je popravovat!“ „A je snad tady generál Tullius? Není, a kdo tady dává rozkazy? JÁ! A JÁ ti přikazuji, abys ji popravil!“ Legionář jen kývnul smutně hlavou, Altmer si všiml u studny, jak je o zeď opřený popravčí špalek. Ohlédla se po Marcusovi, „Byl tam delší dobu, v podstatě jsme ho nikdy nepotřebovali. Ale oni to viděli jinak.“ „Nařidil vojákům, aby vás popravili na špalku?“ Thyra kývla hlavou. „Několika vojákům to poručil odnést na hradby. Znovu jsem křikla, že tohle nemůže udělat a žadonila jsem ho, aby nebral její život, ale můj. To samé křičela Světlana, ale ten Altmer rozhodl… no, zvláštně.“ Ze zbroje si vytáhnul zlaťák a spustil: „Fajn, chcete chcípnout obě, budiž. Ale jen jedna z vás půjde hned na špalek! Dejme tomu, že ta bojovnice bude „císař“ a ta kovářka „dráček“.“ Poté hodil minci do vzduchu a obě jsme se strachovaly, jak to dopadne. Hleděli jsme si do očí a tajně doufaly, že mu mince spadne někam na zem a odkutálí se pryč, ale štěstí nestálo při nás. Chytl minci a ohlásil pohrdavě, „Bojovnice má dneska šťastnej den!“ V té chvíli jí odváděli k již připravenému špalku a obě jsme na sebe křičely… Thyře povolila hráz a kapky tekly čím dál rychleji, muž se jí chladně zeptal, „Oni jí popravili?“ Odváděli mě o kus dál, abych se nemohla dostat za ní a nepokusila se jí osvobodit. Ti muži mě drželi velice silně a pevně. Zajatci pokřikovali, co si to legie dovoluje a podobné řeči, namísto toho jim bylo uštědřeno několik ran do tváří. Poté to přišlo… Světlanu kopli do kolena a přinutili jí dát hlavu na špalek. Ten legionář popadl jednu z našich obouručních seker a nesměle se zadíval jak na svého velitele, tak i na mě. Poznala jsem, že to nechce udělat, ale nemohl odporovat. I když jsem byla daleko od ní, viděla jsem jí do tváře a slyšela její poslední slova, která na mě mířila. „Uvidíme se v Sovngardu, sestro…“ „SVĚTLANOOOOO!!“ rozkřikla se Thyra v krčmě, samotný hospodský, který čistil korbele, se natolik lekl, až jej upustil na zem a ozval se tlumený náraz. Marcus jí okamžitě objal a snažil se jí uklidnit, děvče plakalo a jemu došlo, co myslela tou „osobní věcí“. Po pláči se vzpamatovala a hodlala pokračovat ve vyprávění. Její hlava spadla na zem a pomalu se ke mně kutálela. Vojáci mě vedli ke špalku, zdráhala jsem se, ale marně. Už jsem očekávala smrt, ale… nebýt Sigurda a několika dalších vojáků, když se vraceli z hlídky. Přišli v pravý čas. Zaútočili ze zálohy, legionáři nevěděli, co se děje a nám dali tak šanci utéct. Nastal zmatek, pár našich zajatců padlo, ale když se k nám dostal našinec, rozřízl nám pouta a my mohli zmizet. Bohužel, ne daleko. Do cesty se nám postavili lučištníci a hlavně ten voják, co mi popravil přítele… Zlost se jí dostala do očí, „Chtěla jsem ho zabít, ale Sigurd mu jednu vrazil do obličeje a mne přehodil přes hradbu. PROČ TO UDĚLAL?!“ Otočila se na Marcuse s kamennou tváří, ruce se stále držely jejích ramen, „Chtěl tě zachránit a to se mu povedlo. Jinak bys mi tohle nevyprávěla.“ pustil se jí, „Překvapuje mě, že jsi ten pád přežila. A ti ostatní? Ten muž se zraněnou nohou?“ „To byl Edwin. Nevím, kde se tam vzal, prostě… huh, když jsme běželi s několika bratry, z hradeb po nás stříleli. Kromě mě a Sigurda útěk nikdo nepřežil. A Edwin se z ničeho nic vynořil z jednoho keře, když nás spatřil císařský zvěd.“ pustila oči k lavici, „Chvíli bojovali, ale ten bastard byl pohotovější… Dýkou mu rozřízl nohavici a vážně ho zranil.“ „Předpokládám, že ho Sigurd rychle popadl a tys toho vojáka zabila, že?“ děvče kývlo hlavou, „Neuvěřitelný… Dva dny na útěku, bez jídla a vody. Bez pomoci se strachem v zádech. TO je prostě… neuvěřitelný!“ usmál se na ní, „Chápu moc dobře, proč se chceš stát Bouřným hávem a milerád tě přijmu. Takové vytrvalce potřebujeme, byť jseš kovářka.“ „Bojovat umím,“ přiznala, „ve volných chvílích jsem se procvičovala se Světl…“ opět zamlkla a ucítila, jak se jí slzy opět probouzí. Poté se Marcus na ní usmál a dodal něco, z čeho se velice lehce otřásla, „Potom věř, že ti Talos pomůže s výcvikem a dovede nás k vítězství!“ I když jí lichotila řeč muže, tvář jí velice znejistěla, „Snad má přítomnost v řadách Bouřných hávů pomůže, i když… neuctívám Talose…“ Jakmile její přiznání muž slyšel, zatvářil se velice hrůzně a vyděšeně, jakoby vedle ní seděla sama smrt. Okamžitě nahodil tvrdý výraz a milý hlas vyměnil za něco hrubší, až to vyděsilo i dívku. „Počkat, ty neuctíváš Talose? A chceš se přidat k nám?! To je vtip, ne?“ děvče nechápalo, co ho znepokojuje, naléhal, aby mu prozradila svou víru. „Mara mě provázela celým životem… I v pevnosti. Díky ní jsem na živu!“ „Možný důvod, proč tě nepopravili, je ten, že Maru uctívají hlavně císařští! Proč taky popravit někoho, kdo vyznává jejich víru, že? Raději popravit někoho, kdo skutečně věří v nordského boha!“ rozkřikl se důstojník, „Nedokážu si představit Mařinina válečníka, který nikomu nechce ublížit! To je ale opovážlivost!“ Thyryna zlostná tvář se na něj zadívala, nechápala takovou potupu nad prostou vírou, „Jaká opovážlivost? Víra jako víra!“ „Fajn, jestli chceš takhle zůstat, zůstaň si… Ale k Bouřným hávům se nepřidáš!“ „TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ?!“ vyjekla, „Já se vám tady svěřím se svým životem, nabízím vám pomoc a vy mě nepřiberete jen kvůli tomu, že uctívám Maru? Zbláznil jste se?“ po jejích slovech jí muž pohrozil, aby zklidnila jazyk, nebo by přišla ještě k úrazu. „Bouřné hávy tvoří praví synové a dcery Skyrimu, jenž mají Talose v srdci. Kdo ho nevyznává, není pravým synem či dcerou Skyrimu!“ Po těchto slovech se Marcus Bolehlav zvedl od stolu a vykračoval ke dveřím, „Být tebou, Thyro, zůstanu ve městě, držím hubu o tvém přesvědčení a jestli chceš nějak pomoct ve válce, najdi si práci v dole nebo u kováře!“ poté už otevřel dveře ven, v Thyryně tváři se probudil pláč, který nešel zastavit. Zakryla si obličej a snažila se, aby její vzlykání a smutek nebyl slyšet, což se jí nedařilo. Pár vteřin po smutné reakci se opět otevřely dveře, ve kterých se objevila trojice vojáků, dvojice mužů v námořnickém oblečení a podivný mladík ve světlém hábitu a brašnou na zádech, který si to zamířil rovnou k hospodskému. „Promiňte, potřeboval bych se vás na něco zeptat…“ začal řeč. „Jistě, ptejte se. Chcete volný pokoj?“ „To taky, ale potřeboval bych vědět, kudy se jde do Ledohradu. Nemohl byste mi pomoct?“ Jeho řeč byla velice hlasitá, nikdo z přítomných jí nemohl neslyšet. Jen, co padla otázka, okamžitě se ozvala žena z příchozí trojice vojáků, kteří se nahlas smáli. „Hej, ty! Ty chceš do Ledohradu?“ mladík v hábitu se otočil na volající, „To ti asi neprojde…“. „Proč by mi to nemělo projít? Kdo jsi?“ Žena k němu přistoupila blíže a zahleděla se mu do tváře, „Nord nordovi pomůže a i teď, když vyšla na povrch mobilizace! Měl by sis promluvit s Marcusem Bolehlavem, ten ti řekne víc…“ „Mobi-co? Počkat, on je tu nějak konflikt?“ vojačka mu dala za pravdu, „Omlouvám se, že to řeknu, ale tohle je vaše věc. Nechte mne napokoji.“ „Cože to ten cápek z lodě řekl?!“ vykřikl druhý voják a přiblížil se k němu blíž, třetí sedící si stoupnul a přidal se do hloučku. „Jestli vypukla nějaká válka, mě nezajímá. Já ji nezavinil a nemám zapotřebí se plést někomu pod nohy! Já se chci dostat do Ledohradu, v klidu a míru.“ pronášel mladík, ale jeho slova byla pro trojici marná. „Co si, u Talose, o sobě myslíš?! Jsi jedním z nás, tak budeš pomáhat Skyrimu jako každý!“ pronášel rozhněvaný muž. „Stejně nemůžeš odejít! Jarl Skald vynesl emigrační embargo! Nikdo z Jitřenky bez souhlasu neodejde!“ Mladík s sebou šklubl a chtěl rozrazit trojici postávajících vojáků, kteří mu bránili cestu v odchodu, naneštěstí se mu nic takového nepodařilo, ba naopak, vojáci se do něj pustili. Začali do něj šťouchat, postrkovat, až jej jeden z nich udeřil silně do tváře a spadl na zem. Z jeho torny se vysypaly veškeré věci a než jej stačil mladík sebrat, chytla ho vojačka kolem krku a zvedala výše. Chtěla mu uštědřit také jednu ránu, naštěstí se tak nestalo. Její ruku zastavila uplakaná dívka a strčila do ní, až narazila hlavou o pult, muži se divili, kdo se do jejich sporu vmísil. „Přestaňte ho mlátit a jděte si po svém!“ křikla se zaschlými slzy. Vojačka se do ní chtěla pustit, ale muži jí v tom zabránili a společně odešli s protivnými výhružnými řečmi ke stolu. Thyře a mladíkovi bylo náhle trapně, když si oba současně uvědomili, že nikam nemohou patřit a nemohou ani odejít. Mladík se jí uklonil a poděkoval, nečekal žádnou pomoc, Thyra ho jen lehce odsekla. „Netřeba děkovat. Nic jsem neudělala…“ „Cítím z tebe zármutek a vztek…“ konstatoval, „Ale na tom nesejde. Zkrátka, díky.“, sklonil se k zemi a začal dávat rozházené věci zpátky do torny. Náhle se mu do ruky dostal podivný přívěšek, o kterém neměl tušení, „Kde ses tady vzal? Nevzpomínám si, že bych tě přibaloval s sebou…“ „Nějakej šperk?“ zeptala se ho dívka. „Můj rodinný amulet. Trochu složitější na vysvětlování…“ mladík se zahleděl do tváře zachránkyně a konečně povolil moudrá slova, „Ou, omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Jsem Onmund, a ty jsi?“ Děvče se na něj usmálo, „Thyra, jméno mé.“ „Vím, zní to divně, ale žiješ tady v Jitřence? Víš, nemám kde bydlet, poslední peníze jsem dal za plavbu na lodi, která mě dovezla sem…“ Thyra zapřemýšlela, „Těžko ti pomůžu, nejsem odtud… Ale zkusíme něco vymyslet, jo?“ vzala ho za ruku a odvedla jej k lavici s jídlem a pitím. V té chvíli se začali bavit blíže o sobě a svých osudech, Onmund prozradil důvod cesty do Ledohradu a Thyra zase svůj důvod, proč se chce přidat do armády. Jejich líčení a povídání trvalo hodiny, dvojice poznala, že oba mají něco společného, i když byli odlišní. Avšak v této chvíli je těšilo, že jeden má toho druhého, jen pár hodin se znali a už si naplno věřili. Když už se chýlil čas a v sále zůstali už sami dva s hospodským u pultu, dostavila se na obou únava. Mladík stále přemýšlel, kde by mohli přespat, až Thyru napadlo jediné řešení. „Pojď se mnou, najdeme mého bývalého velitele, ten nám určitě něco najde…“ Onmund jen kývnul hlavou, „Na loď se stejně vrátit nemůžem… Veď mě!“ Oba vstali od stolu a společným krokem vyšli ven z krčmy, vítr a husté sněžení se během otevření chtělo dostat dovnitř lokálu. Mrazivá Jitřenka se halila do temné noci… Upravil/a Adrian_S dne 10.10.2022 22:01 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#12 Přidané 28.10.2014 23:01
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Paráda! Těším se na další díly....


Sarako	#13 Přidané 03.11.2014 19:14
Ocenění: Příspěvek: 2469 Založený: 26.05.14	Konečně jsem si udělal čas a přečetl jsem si to ... je to skvěle zpracovaný, nemá to chybu, jen tak dál


Adrian_S	#14 Přidané 15.11.2014 05:15
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 5. - Pod křídly draka Mnoho dní uplynulo od Skyrimského zasedání ve Větrném Žlebu a všichni přítomní jarlové se již vrátili do svých držav s rozporuplnými pocity a nevysvětlitelnými názory. Někteří měli již jasno, jakým způsobem budou vládnout nadále a někteří se doposud rozmýšleli. Damoklův meč visel nad hlavou starého Dengeira ze Stuhnu, pána Falkreathu. Veškeré dny trávil podepisováním různých listin a zákonů pro svůj kraj a velice moudře se staral o své území. Avšak pomyšlení na nadcházející rozhodnutí, na kterou stranu Skyrimu se připojit, se mu dělalo nevolno. Byl proti jakémukoli spolčení, nechtěl mít s generálem Tulliem, zastupující Císařství, a ani s Ulfrikem Bouřným Hávem s jeho armádou, nic společného, přesto neměl na vybranou a musel se rozhodnout. Jarlova síň se čím dál více tišila, komoří i huskarl mlčky pokračovali ve svých povinnostech a sledovali, jak se na něm podepisuje nemoc a stáří. Unavené oči a neustálý silný kašel vyvolal v mnoha blízkých lidech pocit, že právě nadcházejí jeho poslední dny. V krčmě „Pití mrtvého muže“ se mezi přísedícími i bardem ocitlo několik zvláštních cestovatelů ze západu, jenž opojně a s úctou oslavovali císařství a celému okolí vysvětlovali, proč je pro ně nejlepší právě tato možnost. Několik lidí ze dvora s nima souhlasilo a tajně vymýšleli plán, jak dostat Falkreath pod dračí křídla. Když vyšel další den na obzor, Dengeir opět usedl do jeleního trůnu a zamyslel se nad svými dnešními plány. Do sálu vstoupil jeho bratr a huskarl Thadgeir, v očích bylo poznat, že má něco důležitého na srdci. Stařec se na něj zahleděl a velice silně zakašlal. „Bratře, jsi v pořádku? Nevypadá to, že by ta nemoc ustoupila…“ „Arrhh, Thadgeire,“ opět zakašlal, „co mi chceš?“ „Bratře, nerad ti říkám špatné zprávy, ale venku se lid obává tvého zdraví! Ve městě se proslýchá, že již dlouho nevydržíš…“ „Heh, absurdní… Že zrovna ty takhle se mnou mluvíš.“ odpověděl mu a vstal z trůnu, jeho kroky jej dovedly před rozpálené ohniště, „Možná jsem dost starý a nemocný na to, abych ještě vládl, ale nehodlám opustit trůn kvůli mému stavu.“ Jarlova hlava se zahleděla do nitra ohniště a topila se ve svých myšlenkách, Thadgeir mu položil ruku na rameno a opatrně se zeptal, „Už ses rozhodl, ke komu se připojíme?“. Dengeir se na něj pootočil a pochopil jeho upřímné gesto, „Já bych se nechtěl k nikomu připojit, bratře. Ať porovnám obě strany, jak chci, žádná z nich nemá pro nás výhodu.“ „Některá ji mít musí …“ Jarl jen kývl hlavou a lehce oddechl, „Myslíš si, že špatně vedu Falkreath?“ „To je naprostá lež… Vedeš si výborně! Jsi jeden z těch nejlepších!“ uklidňoval jej bratr, ovšem po jeho řeči opět Dengeir silně zakašlal, jeho čelo se zvrásnilo. Na pár vteřin nastalo ticho, dveře do jarlova sálu se otevřely a denní světlo proniklo k ohništi. Statný nordský muž ve velmi honosném oblečení. Bratři se na něj zahleděli a čekali, co má na srdci. „Jsem rád, že vás oba vidím, jarle Dengeire a Thadgeire.“ „Co byste potřeboval, zemane?“ zeptal se jarlův bratr. „Asi pro vás není již překvapením, že se lid obává o vaše zdraví. Víte, co mám na mysli, ne?“ Oba vysoce postavení muži jen kývli souhlasně hlavou, „Chápu, že je pro vás Falkreath domovinou a nikdo vám ji nechce vzít. Ale měl byste uvažovat o svém možném nástupci. Kdo ví, jak ještě dlouho…“. „Taková drzost, Erikure!“ křikl Dengeir a opět zakašlal, Thadgeir jej chytl kolem ramen a ptal se, jestli je v pořádku, jeho dech o něco zeslábl. „Vidíte? Přesně o tomhle mluvím.“ prozradil zeman, „Falkreath čekají důležité události, na které musí mít silného a zdravého vůdce!“ „Co tím chcete říct, zemane?“ zeptal se opět Thadgeir, „Vy se snad chcete stát jarlem? To jedině přes mou mrtvolu!“ „Ne,“ zasmál se lehce zeman Erikur, „mám na mysli vašeho synovce, jarle Dengeire.“ „Siddgeira? Vždyť neumí napočítat ani do deseti!“ pronesl velice vysoce jarl, „To si nedokážu představit!“ „Zní to zvláštně, to ano, ale pokud budete po jeho boku, může se od vás leccos naučit!“ pronášel s vervou zeman. Dengeir se otočil na svého bratra a zeptal se zemana, proč by se nemohl ujmout vlády právě on, načež Thadgeir jen pronesl skromně: „Nejsem vůdce, jen společník. Pošli mě do bitvy a já rád půjdu, ale nedávej mi armádu do rukou.“ Thadgeir kývl hlavou k Erikurovi a přiznal, že tohle by mohlo být jediné řešení v obsazení jarlova postu. Jarl kýval nesouhlasně hlavou, i když věděl, že mu stejně nic jiného nezbývá. Přesvědčit svého bratra, aby se ujal trůnu, bylo nemožné. „Zemane, tak mi tedy přiveďte mého synovce, chci si s ním promluvit!“ „Můj jarle…“ pronesl Erikur a vydal se ven do města hledat jarlova příbuzného. Mezitím se oba bratři opět zahleděli na sebe, „Už jsem se rozhodl, ke komu se přidá Falkreath, bratře. Pokusím se přesvědčit svého synovce, abychom se přidali k Bouřným hávům.“ „Proč? Proč zrovna k nim?“ Dengeir smutně vydechl, „Obě strany jsou zlé, ale v jednom jsou Bouřné hávy lepší. Ulfrika známe a kdyby dělal problémy, nemáme to k němu daleko.“ z úst vyšel upřímný hlas, „Jestli Siddgeir usedne na trůn, tak tu budeme mít Císařství, ani nemrknem!“. „Ostatně, Bouřné hávy jsou jen Nordi, ne? A my jsme Nordi!“ „Pravda, ale mnoho z nás se asi přidá k Císařství, než k Bouřňákům. Budou určitě chtít dodržet tradici, zůstat s těmi, co přišli z Cyrodiilu…“ Dengeir slabým krokem přistoupil k trůnu a hladil jej po opěradle, v mysli zapřemýšlel nad slovy, se kterými chtěl promluvit k novému nástupci. Věděl, že za pár okamžiků učiní něco, čeho by se nechtěl vzdát za žádnou cenu. Jeho bratr jej sledoval od ohniště a v hlavě si neustále kladl otázku, co se s jarlem stane, až se na jeho místo dostane Siddgeir. Než dokončil myšlenku, znovu se otevřely dveře, ve kterých již stál zeman Erikur s mladým pohledným Nordem v honosném oblečení. „Nechal si mě volat, strýčku?“ zeptal se nahlas Siddgeir již ode dveří. „Synovče, přistup blíže…“ požádal jej Dengeir. Kroky se zdály být nekonečně dlouhé, po pár vteřinách si oba hleděli do očí, stařec se nervozitou třásl a mladík neustavičně přešlapoval z jednoho místa na druhé. „Chtěl bych od tebe znát upřímnou odpověď.“ nadechl se znova, „Jak moc si věříš v panování Falkreathu?“ „Strýčku?“ ozval se překvapeně, „Byla by to pro mne čest, panovat kraji, které si za ta léta vybudoval! Hrozně rád bych chtěl pokračovat ve tvé práci!“ „A neříkáš to jen kvůli tomu, že jsem již starý a nemocný?“ „Ne, rozhodně ne! Záleží mi na tvém zdraví! Vždyť jsi můj strýc!“ zvolal nahlas. „Eh… moc ti nedůvěřuji.“ prozradil jarl, „Za ta léta, co jsem vládl nad naším krajem, ses toho moc nenaučil. A obávám se, že se nedokážeš postarat o lidi, jako já…“, poté silně zakašlal, v rychlosti jeho bratr zaběhl do vedlejší místnosti pro pohár s vodou, Dengeir se napil a pokračoval v řeči, „Ale, můj čas se už krátí. Erikur a bratr mě přesvědčil, abych ti přenechal trůn a sám abych odešel na odpočinek.“ „Strýčku…“ ztratil slova na jazyku, „já… nevím, co na to říct.“ jen, co dopověděl, Dengeir sejmul ze své hlavy smaragdově vykládanou čelenku, kterou mu předal do rukou. „Dnešním dnem se stáváš jarlem Falkreathu, synovče…“ zakašlal znova, Thadgeir jej chytl kolem ramenou a zjišťoval, zda je jeho bratr v pořádku. „A co bude s vámi, Dengeire?“ ozval se Erikur, „Měl bych návrh, pokud dovolíte, Siddgeire. Nechejte vašeho strýce, jakožto doposud nejschopnějšího panovníka, jmenovat čestným zemanem Falkreathu a vaším poradcem.“ „To zní jako dobrý nápad, Erikure. Děkuji ti.“ pronesl Siddgeir a otočil se na svého příbuzného, čekal na jeho reakci. „Ovšem, pokud ti na mně záleží, prokaž poslední vůdcovské přání.“ Siddgeir nastražil uši, „Nech připojit Falkreath k Bouřným hávům! Budou pro nás silným spojencem, než Císařství!“ Siddgeir hluboce polknul, chytl bývalého jarla kolem ramen a do ucha mu pošeptal, že se pokusí splnit jeho přání. Thadgeir požádal všechny přítomné, aby se prozatím nezmiňovali o nové vládě, všichni s tímto nápadem souhlasili. „Pojďme, bratře. Zajdem do krčmy, zkusím tam vypálit… toho červa!“ během pronášení opět zakašlal. Vysocí bratři pomalu odcházeli z místnosti ven, jakmile zaklapl zámek ve dveřích, Siddgeir se otočil na Erikura a usmál se na něj. „Dobrá práce, Erikure! Čekal jsem, že ho nepřesvědčíme. Ale vše šlo snadno… Velice snadno!“ „Hehe, můj jazyk je na tolik obratný a přesvědčivý, že bych ho dokázal ukecat dvakrát…“ vesele promluvil Erikur. Hned na to Siddgeir zaběhl do vedlejší místnosti s truhlicí, odkud vytáhl masivní měšec se zlatem, ten pak předal svému hlasateli. „Tady máš odměnu za získání mého postu.“ opět se na něj usmál, „Vím, že teď musíš jet na Samotu, ale ještě tě o něco požádám.“, ze svého obleku vytáhnul neznámé psaní, „Víš moc dobře, že jsem proto, aby tu byla císařská legie. Dones tento dopis generálu Tulliovi, myslím, že se mu bude můj nápad líbit…“ „To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat!“ pronesl s úsměvem Erikur, zandal psaní do kapsy a vydal se ke dveřím, „Hodně štěstí v panování, jarle Siddgeire!“. Erikur byl pryč z místnosti, synovec Dengeira ze Stuhnu, Siddgeir, nemohl stále uvěřit, že se lehkými slovy dostal až na jarlovu pozici. S lehkostí a arogantní urozeností si sedl do trůnu a užíval si pocit lehkého vítězství. Trvalo několik dní, než se falkreathský zeman Erikur, dostal do cíle svého putování, jímž byla dominantní Samota. Už u vstupu do města věděl, že se jeho počínání na jihu Skyrimu vyplatilo. Prokázal nejen službu císařské armádě, ale získal i velice slušný finanční obnos, jenž ho těšil. Pár okamžiků trvalo, než se dostal do Chmurného hradu a vyhledal tam nejvyššího muže, ten se divil, co tu chce takovýto civilista. Když však dostal dopis do rukou a začetl se do textu, jeho tvář zazářila radostí. A protože byl Erikur velice důvěryhodným a přesvědčivým obchodníkem, několika dobře položenými slovy obalamutil i samotného generála, a ten mu předal menší odměnu. S radostí a vervou se vydal Erikur kamsi do nitra města, kde pokračoval ve svých povinnostech u dvora. Generál Tullius si mezitím zavolal k sobě několik poradců a zjišťoval stav armády. „Jak to vypadá s posilami z Cyrodiilu, kapitáne?“ „Poslední zprávy od posla hlásí, že se nacházejí u Brumy. Za pár dnů překročí hory a dostanou se na jih Skyrimu.“ pronesl kapitán. „Máme to ale štěstí, že se Falkreath přidal k nám právě v tuto chvíli.“ pronášel spokojeně generál, „Kdyby se přidali k Ulfrikovi, nedopadlo by to jistě dobře…“. „Jaké jsou další vaše rozkazy, pane?“ zeptal se jeden z důstojníků ve zbroji. „Počkáme, až překročí hranice a usadí se ve Falkreathu. Prozatím nebudeme táhnout na žádné město, nechci být první, kdo vyvolá krvavou řež…“ Stačilo dopovědět ono slovo, dveře do hradiště se rozevřely a do nich vyběhl neznámý císařský muž v lehké zbroji. Všichni přítomní se na něj zadívali a čekali, co má na srdci. „Generále Tullie, mám pro vás vzkaz od kvestora Galtrika!“ udýchaně zvolal voják a předal mu zprávu. „Zvláštní.“ pronášel během otevírání psaní, „Vždycky, když chci pronést něco důležitého, objeví se tu posel…“ Řádky psaní byly chvílemi kostrbaté a chvílemi opět uhlazené, ale v jedné věci se shodovaly. Generál složil poselství na stůl a jen hluboce oddychl. „No… Vypadá to, že Ulfrik již na nic nechtěl čekat.“ otočil se na každého přítomného vojáka, „Důstojníci, shromážděte na nádvoří všechny muže, ať jsou v plné výzbroji!“ I když vojáci neměli tušení, proč vydal takovýto rozkaz, souhlasili a okamžitě se rozeběhli po hradišti, Tullius si všiml stále stojícího posla u dveří. „Vyřiďte kvestorovi, že mu pošleme posily.“ posel se rozloučil s vysokým důstojníkem a odešel ven na nádvoří. Tullius se opřel o lavici a zahleděl se na mapu provincie, nevěřil, že se právě odehrává něco, čeho se chtěl vyvarovat. Nad mapkou přemýšlel nad slovy, které by pronesl nad armádou, nastoupenou na nádvoří. Chvíli vyčkával a konečně mu přicházela slova na jazyk, s odhodláním i strachem kdesi v Zapomnění, se vydal na cimbuří hradiště, odkud bylo vidět na již skvěle nastoupené centurie mužů. Při okamžitém spatření velkého velitele kdosi z důstojníků zavelel „Pozor!“, mocný zvuk srovnání postav do jednotné formace… „Legionáři, přísahali jste věrnost císaři, Titovi Medeovi II., že budete svým životem bránit zájmy císařské říše před možnými nepřáteli. Náš císař nás sem poslal, abychom tu potlačili rebelii, kterou vede muž Ulfrik Bouřný Háv se svou armádou na východě. Dnešním dnem zahájil událost, která se dala od těch tupých Nordů očekávat! Zaútočili na velvyslance, jejž tu chtěli nastolit pořádek a mír. Nyní potřebují pomoc… naší pomoc! Prvá až šestá centurie se vydá okamžitě k Morthalu, kde vyčká na další rozkazy. Důstojníci centurií, budete nyní pod velením kvestora Galtrika, který vás seznámí s tamější situací. Tímto dnem zahájily Bouřné Hávy událost, na kterou jste byli připraveni a vycvičeni! Proto nezklamte své důstojníky ani svého císaře!! Sláva Císařské říši! Sláva císaři!“ „SLÁVA CÍSAŘI! SLÁVA CÍSAŘI!“ vykřikovali nahlas vojáci, těšící se na odchod a střetnutí s nepřítelem, celá četa se pomalu vydala na cestu. Celým městem procházela neskutečně velká armáda, nikdo z obyvatelstva nechápal, co se to právě děje. Brána Samoty se otevřela, vojáci v rudých uniformách se dali na pochod po kamenité stezce do města v mokřadech. Generál Tullius po pronesené řeči ukázal na důstojníka sedmé centurie, aby za ním přišel do hradu, oba se beze slov přesunuli dovnitř strategické místnosti. „Generále!“ zahlásil příchod velitel oddílu. „Veliteli, vezmete si oddíl artileristů a přesunete se co nejrychleji do Morthalu.“ „Rozkaz, generále…“ pronesl hrdě důstojník, „Ale smím-li se zeptat, na co potřebuje kvestor Galtrik artilerii?“ „Ve zprávě uvedl, že narazil na tuhý odpor, který sice překonal, ale s velkými ztráty. Prý ji potřebuje v případě nouze…“ generálovo čelo se zvrásnilo, „I když se mi to také nezdá, že by si nedokázal poradit s tlupou Nordů…“ „Mně je to nějaké podezřelé, generále.“ pronesl upřímně, „Myslím si, že to kvestor přehání s posilami.“ „Podezřelé, nepodezřelé… Žádá posily, tak mu je pošleme. Musíme je poslat.“ prohlásil Tullius a ještě jednou se zamyslel nad rozkazem, „Vemte dva katapulty, nehodlám mu poslat všechno jen kvůli hrstce domorodců.“ „Rozkaz, generále!“ odvětil důstojník a vydal se ven z hradiště, generál se opět opřel o stůl a zamyslel se nad situací, kterou právě započal. Nad Samotou se sklánělo Slunce, po stezce vedoucí z Dračího Mostu do samotského přístavu, pochodovala mladá četa císařských legionářů, vracející se ze cvičení v blízkém okolí. Před nima jel důstojník na bílém oři, jenž sledoval okolní dění, za jeho zády bylo slyšet mocný dupot kožených bot. Většina pochodujících se dala do zpěvu písní, oslavující Císařské Město, jiní jen mlčeli a pochodovali tiše. „Už to máme konečně za sebou…“ pronášel legionář svému spolubojovníku, daleko vzadu čety, „Už se těším, až si konečně lehnu do postele. To cvičení mi dalo pěkně zabrat… Co ty, Hadvare? Jak se cítíš?“ „Nebylo to zas tak složitý, Cedriku. Aspoň pro mne teda ne.“ odvětil mu Hadvar. „Jo, to jsem si všiml… Na cvičení si dělal pěkné divy. Obzvlášť mě dostalo, když se na tebe vrhli tři císařští a tys je v pohodě udolal…“ „My Nordi máme v sobě zvláštní sílu… Ale, bylo to jen cvičení. V opravdovém boji by to vypadalo určitě jinak.“ Chvíli oba mlčeli a pokračovali klidným tempem do města, když důstojník zahlásil město před svým zrakem, všem pochodujícím se ulevilo a těšilo se na ubikaci. Brána města je uvítala, důstojník sesedl z koně a otočil se čelem na vyčerpanou jednotku. V očích jim byla vidět únava a útěcha z přítomného města. „Vojáci, jsem na vás pyšná! Velice zdárně se zvládli cvičení, někteří se mezi vámi předvedli ve své kráse, což se mi líbilo. Teď, po tak náročném výcviku, jděte do ubikací a odpočiňte si! Rozchod!“ křikl důstojník a sejmul si helmu z hlavy, jeho kroky mířili dovnitř hradiště. „Postel! Postýlko, zlatá…“ pronášel jeden z vojáků, mířící do ubikací, Hadvar se zastavil na místě a zamyslel se nad svým činem, že zdárně dokončil náročnou zkoušku. Na ubikacích se většina vojáků dala ihned ke spaní, jiní odpočívali nad otevřenou knihou a jiní zase vařili. Mezi ležícími na posteli byl i Hadvar a Cedrik, kteří se snažili i za hlučného rámusu usnout. „Proč ses vlastně dal do legie, Hadvare?“ zeptal se ho Cedrik z postele. Hadvar si odendal paži z čela a otočil se na svého přítele, „Otec chtěl, abych se dal do armády… Prý si takhle zajistím skvělý život.“ „Co je vlastně tvůj otec?“ „Je stavařem, ale kdysi dávno byl legionář… Musím zachovat tradici…“ "Žijete společně?" "Ne," pronesl Hadvar tiše, "před několika lety odjel do Brumy a doposud se nevrátil. Bydlím ve Vorařově u svého strýce, kováře." Cedrik na chvíli ztichnul, jakoby ztratil další otázky, ale přeci ho jedna jen zarazila, „A proč ses nedal k Bouřným hávům? Jsi přeci Nord, ne? A Nordi drží spolu…“ „Má rodina byla vždy věrná císařovi, a i když Ulfrik tvrdí, že se Skyrim obejde bez císařství, tak jen lže. Nebudu poslouchat někoho, kdo nenávidí ostatní rasy a sám se nade všemi povyšuje…“ odpověděl mu Hadvar, „A proč jsi tu ty, Cedriku?“ „Byl jsem přeložen z Císařského města. Původně jsem byl jeden z císařových stráží, ale po menším incidentu s vězni jsem se musel přidat do této legie.“ pronášel poklidně Cedrik. „Hmpf, máme zajímavé historie…“ přiznal se Hadvar. Po chvíli oba poznali, že již nemají nic na srdci, jejich oči se rázem zavřely, ani nevěděli, jak se jim to povedlo. Mezitím se v hlavní místnosti hlásil důstojník u svého nejvyššího velitele a podal zprávu o výsledku výcviku, generál jen žasnul. „Takže ti nováčci ukázali to nejlepší, co jste kdy viděla, tribune Rikke?“ „Rozhodně, pane!“ pronášela hrdě důstojnice, „Kromě jejich odvahy a bojechtivosti jsou neuvěřitelně vytrvalí. Sama jsem na ně nevěřícně zírala…“ „To rád slyším, tribune. Vaším dalším úkolem bude přesun do Falkreathu, spojíte se s jednotkou tribuna Marconia a zajistíte Falkreathské území.“ „Pane, když dovolíte, ráda bych nechala ty nováčky aspoň přes noc odpočinout. Měli za sebou náročný výcvik a…“ nestačila domluvit. „Ano, samozřejmě. Za svítání se s nima vydáte na pochod. Společně s vámi půjde i legát Skulnar, ten bude zajišťovat samotné město. Nějaké otázky, tribune?“ „Ne, pane!“ Generál ji prstem ukázal odchod, Rikke se vydala do důstojnické části kasáren, kde si také zaslouženě odpočinula. Tullius se ještě jednou podíval na mapku a tiše pronesl: „Falkreath a Morthal…“. Následného rána se za nepříjemného budíčku celá četa probudila, vystrojila a okamžitě seřadila na nádvoří Chmurného hradu. Několik dalších důstojníků se přidalo po bok nastoupených, kteří vyčkávali na rozkazy svých velitelů. Jakmile vyšla i tribunka Rikke, zahlásila pochod na jih, celá jednotka se dala kupředu. Generál z cimbuří sledoval pochod skupiny vojáků, v duchu věřil, že dělá správnou věc. Pár dnů se trmáceli Skyrimskou krajinou, zažili neuvěřitelné horko i dosti krutý déšť, který nechtěl ustat. Hadvar vyprávěl svému příteli z Cyrodiilu o své domovině a o lidech žijící v něm. Cedrik byl jeho vyprávěním uchvácen. Když zrovna odpočívala kolona na cestě, chvíle si zpestřili šermováním a úhybným manévrům, tribunce Rikke se jejich počínání líbilo, a ačkoli neznala dokonale nováčky, v Hadvarovi poznala, že je něčím výjimečný. Někde v hloubi duše věděla, že bude tento Nord pro legii jen přínosem. Další noc uplynula a vysvitlo Slunce nad Skyrimem, císařská četa se již blížila k Falkreathským lesům a legionáři měli radost, že se již dostali tam, kam byli posláni. Hadvarovi proběhla v hlavě myšlenka na Vorařov, přeci od Falkreathu to byl kousek, skoro den cesty. Vzpomenul si na svého strýce, kterého již neviděl několik měsíců… stesklo se mu po domovu a vůni rozžhavené oceli v kovárně. Když viděl Cedrik, jak jeho tvář zesmutněla z pohledu na městskou otevřenou bránu, snažil se jej utišit a nějak ho povzbudit, což se mu podařilo a Hadvarovi se vyčistil smutný obličej. Falkreathské stráže byli již připravené na příchod legionářů, bez řečí je nechala pustit dovnitř a dále vykonávaly své povinnosti, jako doposud. Obyvatelstvo bylo z pohledu na příchozí vojáky bez sebe, někteří se radovali a jiní jen skromně hleděli. Mezi nimi byl i Dengeir, který se opíral o zábradlí krčmy a nevěřil tomu, co viděl. Neustále kroutil nesouhlasně hlavou a v duchu si říkal, že dát Siddgeirovi trůn, byla veliká chyba. Ale už věděl, že své rozhodnutí nemůže vzít zpět, teď je jarlem jeho synovec… „Četo, zastavit!“ zvolala Rikke a zvedla nad sebe paži, mužstvo se zastavilo a vyčkávalo na další rozkaz, „Mužstvo odchod do kasáren, odpočiňte si. Legáte Skulnare, půjdete se mnou za jarlem!“ Důstojníci se oddělili od skupiny vojáků, kteří zamířili do kasáren, dveře do jarlovy síně se rázem otevřely. Jarl Siddgeir, v pohodlí svého trůnu a v obklopení několika lahví medoviny, se zadíval na přicházející vojáky, na něž se usmál do široka. „Áh, císařské posily! Vítejte ve Falkreathu!“ pozdravil je mladý jarl. „Jsem legát Skulnar, jménem generála Tullia jsem byl povolán pro zajištění nových příslušníků do císařské legie a zajištění bezpečnosti v této oblasti!“ „Výborně, přesně tak, jak jsem si představoval…“ pronesl nadšeně jarl. „Jsem tribun Rikke, dorazil již tribun Marconius?“ zeptal se důstojník. „Myslíte toho statného císařského? Ano, už dorazil.“ odpověděl jí a rukou hladil opěradlo trůnu, „Čeká na vás již v hosp…“ nestačil domluvit, v té chvíli se otevřely venkovní dveře, ve kterých se objevil voják v těžké zbroji, „No, tak už je tady…“ Oba důstojníci se na něj otočili a zasalutovali, Marconius vypadal jak typický muž z Císařského Města, co ho ovšem zdobilo, byl hustý knír, jenž padal až k bradě. Tribun předstoupil před jarla s otázkou na jazyku… „Jarle Siddgeire, když už dorazily naše posily, dáváte nám svolení na císařský plán, o kterém jsme mluvili?“ „Císařský plán?“ znejistěla Rikke, „O čem mluvíte, tribune?“ „Dorazil ke mně posel se zprávou o zahájení války v provincii. Mým úkolem je zaujmout co největší pozice na jihu a zajistit tak přísun zásob a posil z Cyrodiilu.“ zahleděl se na ní velice upřeným zrakem, jakoby počítal s tím, že tribun ví, o co vlastně jde. „A jak to chcete zajistit?“ zeptala se opatrně Rikke. Marconius se otočil na jarla, „Falkreath vlastní jednu vojenskou pevnost, která je hnedka na hranicích. Ale stále v ní jsou staré nordské jednotky, patřící Ulfrikovi. Tu pevnost musíme získat!“ „Žertujete, ne?“, ozvalo se z jejích úst. „Ani zdaleka ne. Také jsem se dozvěděl, že jste přivedla právě vycvičené vojáky. Aspoň to pro ně bude taková… malá zkouška.“ pronesl a věděl moc dobře, co dělá, „Ostatně, nebudou v tom sami. Mí vojáci se utábořili nedaleko oné pevnosti. Za pár minut vyrazíme společně za nima…“ „Budu velice potěšen, až vystrnadíte ty Ulfrikovy muže. Dělejte, co umíte!“ pronesl hrdě Siddgeir a ukázal na důstojníky, aby odešli z místnosti. Legát rychle prozradil, že zůstane zde v jarlově usedlosti, jak mu bylo generálem nařízeno, oba tribuni se na sebe podívali a dali se do vykonání císařských plánů. Bez rozloučení se vydali do kasáren, kde mladí nováčci předpokládali, že si zde odpočinou několik dnů, což se nestalo. Důstojníci vydali několik rozkazů, aby jednotka nastoupila před kasárny, poté jim byl sdělen přesun na určenou pozici. Někteří legionáři se nemohli dočkat prvního střetnutí, jiní se potichu obávali, aby to nedopadlo pro ně špatně. „Četo, pochodem vchod! Směr pevnost Neugrad!!“ zahlásil tribun Marconius a celá jednotka se dala kupředu. Mocný dupot se rozezněl skrze otevřené město, několik lidí hledělo na zápraží domů pochodující muže s kamennými výrazy a v duchu tajně doufalo, aby se jim tažení podařilo. Dengeir ze Stuhnu na místo sledování raději zašel zpátky do krčmy. Mnoho mil měli již vojáci v nohách a pár hodin uplynulo, když se najednou v horách objevil sníh, který nováčky překvapil. Vítr se náhle zvedl a většině vojáků z Cyrodiilu začaly mrznout končetiny. Cedrik neustále obdivoval svého přítele, když si všiml, že se jako jediný netřese. Zanedlouho se vyměnil zvuk z klapání po kameni na měkčí dupot ve vysokém sněhu. Morálka v mužstvu se poněkud snížila, těžko si legionáři představovali vítězný boj v takovýchto podmínkách, ale Rikke je ujistila, že tohle počasí je ještě dobré a aby neztráceli naději, když ještě nejsou u cíle nebo na pokraji svých sil. Zanedlouho se konečně dostali do rozdělaného tábora, pár set sáhů od zmíněné pevnosti. Na Marconiův rozkaz se četa zastavila, v táboře pobývala rota dalších císařských vojáků, kteří hleděli na mladé vojáky. Sem tam se ozvala hláška: „Vida, mladí zobáci dorazili!“, ovšem Riččina skupina si zachovala chladnou hlavu. „Máte nějaký plán, tribune?“ zeptala se Rikke. „Samozřejmě, že mám plán!“ pronesl sebejistě a začal jí popisovat postup dobývání, ovšem jí se moc nezamlouval. „Takže vy chcete, aby se má četa rozdělila a zaútočila na ně z obou stran? Bude jich málo na proniknutí dovnitř… Víme vůbec, kolik jich tam je?“ „Odhaduji tak kolem padesáti mužů, víc bych neřekl…“ „A zajatce berem?“ „To záleží, jestli se budou chtít nechat zajmout…“ promluvil Marconius a seznámil své lidi s plánem. Tribun Rikke promluvila ke svým lidem a rozkázala polovině mužům, aby si z tábora vzali připravené luky s toulci, ostatní ať si vezmou štíty. Jejich meče se houpaly na opascích, a i když na onom místě silně mrzlo, zbraně šly krásně vytáhnout, jak kdyby nebyla žádná zima. Cedrik si vzal do ruky luk a na záda přehodil toulec se šípy, na přítele Hadvara už zbyl jenom malý kulatý štít. Mužstvo bylo již připraveno k boji, Rikke se zahleděla na Marconia, který kývnul hlavou, gesto zdaru. Žena zavelela svým mužům kupředu, právě teď měli „zobáci“ možnost ukázat, co je v nich… Na hradbách pevnosti Neugrad právě pochodovalo několik vojáků Bouřných hávů s hlavami kdesi ve vzduchu. Celkově se pevnost zdála neobydlená, avšak měla mnoho vstupů a vlezů dovnitř, nikdo z císařských neměl tušení, na jak velkou posádku budou vlastně útočit. „Myslíš, že již brzy přestane tahle zima?“ zeptal se jeden z vojáků, hlídkujících na hradbách svého druha. „Nemyslím si… Ve Skyrimu nikdy nekončí zima…“ Císařští střelci se dostavili na určité pozice, natáhli své zbraně a vyčkávali na rozkaz, který se zanedlouho ozval. Šípy vyletěly z dřevěných zbraní neskutečnou rychlostí, ocelové hroty krájely vzduch a zakusovaly se do těl nic netušících vojáků, kteří padali z hradeb jak právě zralé švestky. V tvrzi nastal zmatek, mnoho venkovních vojáků nemělo tušení, co se právě děje, jakmile si všimli, že několik lidí spadlo z hradeb na zem, okamžitě volali „Poplach!! Jsme napadeni!“. Pevnost byla zburcována, mnoho Nordů v modrých uniformách vyběhlo ven z pevnosti a přesouvali se k hlavní bráně. Tam už na ně byla připravena jedna skupinka legionářů, která se po nich vrhla hlava-nehlava. Druhá skupinka se mezitím oddělila a přesunula za hradby v zadní části pevnosti. U brány vykřikovaly Bouřné hávy, kdo zaútočil, a snažily se odvrátit útok, který se zdál být nepřemožitelný. Krev z obětí obou stran vystřikovala na všechny strany, několik Bouřných hávů zasáhla salva vystřelených šípů a v bolestech se potácely na zemi. Nováčci se těšili, že konečně zabijí nějakého rebela, avšak radost a nadšení brzy vyměnil strach a panika, když zjistili, že rebelové s obouručními zbraněmi likvidují své nepřátele s lehkostí. Hadvar se vrhl proti několika takto vybaveným vojákům, s pozvednutým štítem odrážel jejich útoky a svým mečem přesekával tepny na jejich hrdlech. Jeho průbojnost náhle skončila, kdy ocelová palice rozštípala dřevěný štít na třísky a jeho ruku poranila. Hadvar padl koleny na zem a zahleděl se na nepřítele, který jej chtěl udeřit po hlavě svou palicí, naštěstí se tak nestalo, neboť Cedrikův šíp zasáhl rebela dřív, než stačil udeřit. Marconius viděl, co se právě u brány děje, zvolal na část své jednotky, aby se připojili do boje a sám je vedl kupředu k bráně. Nakonec se legionářům podařilo prorazit první obranu pevnosti, mnoho rebelů vyběhlo ven z budovy a pustili se do boje. Když však spatřili, že legionářů je mnohem víc, než jich samotných, pochopili, že toto je jejich konec. Důstojník Bouřných hávů se rozhlédl po okolí tvrze, smutné oči se zamračily a z úst vykřikl slova, která mu drásala srdce… „BOUŘNÉ HÁVY, ÚSTUP!! PRYČ Z PEVNOSTI!“ Byla to nehorázná přesila, pět legionářů na jednoho rebela, všichni už věděli, jak toto dobývání dopadne. A ačkoli to nevypadalo vůbec nadějně a neustále se z nebe sypaly hroty šípů, některým rebelům se povedlo utéct mezi útočícími legionáři. Důstojník povstalců během boje vyřvávál povel k ústupu, dokud se do jeho hrudi nedostal šíp, v té chvíli už věděl, že se blíží jeho konec. Mnoho rebelů umřelo císařskými zbraněmi, v té chvíli jakoby se zastavil čas… Mrtvé oči, zakrvácené tváře nebo usekané končetiny… Poslední výhled na nádvoří pevnosti budilo hrůzu, již umírajícího rebela napadlo, jak je svět krutý a ničemný. Několik rebelů si všimlo umírajícího velitele, bez váhání odhodili zbraně a klekli na zem s rukama za hlavou… Pevnost Neugrad byla právě dobyta… Legionáři začali slavit, obzvlášť četa tribuna Rikke. První úspěšné nasazení do boje, i když měla malé ztráty. Byl to pro ně ten nejúžasnější pocit, chuť vítězství a důkazu, že jsou součástí něčeho, co je správné. Tribun Marconius spatřil umírajícího důstojníka, přišel k němu a chystal mu ukončit trápení. „Talos… tě potrestej!“ pronesl dříve, než se do jeho srdce zabodl císařský meč. Všechno najednou utichlo, slavící legionáři i smutní pozůstalí z pevnosti, kteří nemohli uvěřit, že je po jejich snažení. Tribun vyzdvihl nad sebe zakrvácený meč a legionáři se začali opět radovat. Poté se otočil na tribuna a rozkázal jí, aby se postarali o vězně, mezitím se jeho vojáci pustili do úklidu pevnosti, ať už zvenčí nebo zevnitř. Chýlil se konec dne, mnoho císařských vojáků bylo již natolik unaveno, že si sotva lehli a už usnuli. Jiní slavili ve velké hodovní síni a věřili, že se jim bude takto dařit dále. Tribuni se shodli na jistých opatřeních a rozhodnutím, že by zde měli nechat několik lidí, kvůli hlídkám. Oba souhlasili, ale během těchto domluv si nemohla odpustit Rikke poznámku nad smrtí důstojníka. Podle ní, se zachoval zbytečně, nemusel ho takto sprovodit ze světa. Na to už jí tribun Marconius neodpověděl… Na ubikacích ležel na jedné z lóží střelec Cedrik, jenž spal jak nemluvně a na další seděl Hadvar, který byl ještě obarvený krví svých nepřátel. S úsměvem držel v bolavé ruce kus pergamenu a brk v pravé ruce zaznamenával hrdá slova… "Strýci, musím ti sdělit, že jsem úspěšně ukončil legionářský výcvik a společně naše četa táhla na pevnost rebelů v Neugradu. Nebudeš tomu věřit, ale my jsme ji dobyli! Je neuvěřitelné, co v nás je a hlavně co je ve mně… Prozatím prý budeme ve Falkreathu, ale kdo ví, kam nás pošlou. Byl bych vděčný, kdybychom se dostali k Vorařovu, moc rád bych se chtěl s tebou a s tetou opět setkat. Chybíte mi… Pozdravuj ode mne Dorthu a tetičku, Pro větší slávu říše, Hadvar" Upravil/a Adrian_S dne 04.06.2017 23:30 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Adrian_S	#15 Přidané 26.11.2014 22:55
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 6. - Běž, dokud ti buší srdce! Noc se opět vloudila do nordského města, sněžení už dávno ustalo, jen vítr bušil na rámy zavřených okenic. Klid místa se dostal i do Paláce králů, ve kterém mimo několika strážících vojáků, nikdo nebyl. Přesto tento klid netrval dlouho… Ulfrik si ve své místnosti užíval nijak nerušený spánek a oddával se slasti nordských snů. Jeho snění však přerušila jakási osoba, jež do místnosti vtrhla a bez výčitek ho rychle probudila. Sotva otevřel své unavené oči, už se rukou natahoval pro zbraň u postele, ovšem nebyla zapotřebí, když spatřil buditele. „Promiňte, můj pane! Nerad vás obtěžuji, ale musíte jít se mnou!“ „Jorleife,“ zívnul jarl, „u Talose, co se děje?“ „Do trůnní místnosti přišel jeden voják, chce s vámi mluvit!“ „A nepočká to do…“ „Nepočká!“ odvětil tvrdě Jorleif, „Omlouvám se, ale je to opravdu naléhavé… Pojďte!“ I když to znělo velice drze a odvážně, Ulfrik nerad vstal z vyhřáté postele, nahodil na sebe svůj kožich a vyšel z pokoje, následujíc svého správce. Měl velikou chuť ho potrestat za takové jednání, ale svůj výrok prozatím nesdělil. S protivným výrazem sestoupili do strategické místnosti, Ulfrikovy uši již slyšely hlasy dvou mužů z vedlejší místnosti, jak se o něčem baví. „Doufám, že mé probuzení má nějaké vysvětlení…“ pronesl, když vstoupil do sálu. U lavice postával jeden rebel a Galmar, ten stručným příkazem nařídil muži, aby zopakoval jejich předchozí rozhovor. Voják pozdravil svého pána, z úst vypustil obávaný hlas… „Před několika dny jste mě poslal do Morthalu doručit písemnost tamnímu veliteli, jak jste poručil, jarle. Avšak…“ hovořil voják do chvíle, než se mu ztratila slova, Ulfrik nechápal jeho počínání, zeptal se ho ještě jednou, tentokrát voják v sobě našel odvahu a pokračoval, „Velitel Vlasatý v Jestřábí pevnosti nebyl. Tu pevnost obsadila císařská vojska!“ Galmar se otočil na svého přítele, který se z pronesené řeči usadil do trůnu a prsty nechal hledat ve svém vousu. „Jak je to možné?“ ptal se tiše jarl. „Nevím, můj jarle. Měl jsem co dělat, abych odtamtud utekl. Ještě že mám od narození rychlé nohy, jinak bych tu už nebyl.“ pronesl upřímně posel, „Hledal jsem velitele i ve městě, jestli se tam neschovává, ale nikde nebyl k nalezení.“ „Jestliže císařská vojska obsadila tu pevnost, pak to tedy znamená…“ konstatoval Ulfrik, do jeho řeči se vmíchal Galmar. „… že jsme ve válce!“ dokončil jeho řeč. „Jsou v Morthalu císařské jednotky?“ ptal se jarl posla. „Několik zástupů legionářů…“ „To nezní zrovna dobře, Ulfriku. Měli bychom nějak jednat, než bude pozdě…“ pronesl neradostně Galmar. „Tullius by nejraději zaútočil rovnou na mé město, ale moc dobře ví, že kdyby tohle udělal, byla by to akorát sebevražda…“ pronesl chladně Ulfrik, „A nějaké přeživší z pevnosti jsi zahlédl, posle?“, ten však zakroutil hlavou. Galmar se otočil na pána v trůnu, „Co myslíš, že chtějí podniknout?“ Ulfrik se zahleděl na obě postavy a lehce si bubnoval prsty o trůn, až se po chvilce zvedl a ukázal na oba vojáky, aby šli s ním do místnosti s mapkou. Trojice spustila oči shora do hrubě nakreslené krajiny, od města v mokřadech táhnul jarl prstem všemi hlavními stezkami a snažil se přijít, kam by mohli vyrazit. „Co když někdo přežil z té pevnosti?“ ozval se Galmar. „Nemyslím si, pane.“ pronesl voják v zavřené helmici, „Všude okolo byla císařská vojska. Přes ně by se těžko někdo dostal…“ Statný seveřan na chvíli oba neposlouchal, stále pátral na mapě místo dalšího císařského tahu, až se nakonec zastavil u severního města s přístavem… Jitřenka. Celá trojice se tiše shodovala na možný postup a až na posla začali přemýšlet, co podniknou. Od Galmara padl návrh, aby je někdo varoval a zjistil, co se vlastně v dané oblasti děje, načež s ním souhlasil i jarl. Poslu se však stále něco nezdálo a ve tváři se mu objevila obava. I když nic nedal najevo, Galmar prohlásil, že se za svítání vydá na cestu a zjistí potřebné informace… „Ne, Galmare! Tohle ti nemohu povolit… Potřebuji tě tu!“ křikl jarl. „Já to zvládnu, příteli. O mně si nedělej starost,“ přesvědčoval ho, „V Jitřence mám bratrance, může nám pomoct…“ Po pár tichých vteřinách Ulfrik promluvil, „Vím, že tě těžko přesvědčím o opaku, ale tedy dobrá… Za svítání vyraž na cestu.“ Nord v medvědím kožichu se zahleděl do mapy a prstem ukazoval na trasu, kterou by musel ujít. Uvědomil si, že by měl být v případě potřeby co nejblíže ke svému pánu, příteli, a severního přístavu, ale zároveň daleko od současných hranic císařské legie. Náhle se nad mapkou usmál a ukázal na jediné místo, které mu vyhovovalo, Ulfrik se nad jeho počínáním zarazil. „Proč tam? Víš, co to jsou za ruiny?“ „Staré nordské ruiny Korvanjund… Jsou blízko jak Větrného Žlebu, tak i Jitřenky, ale zároveň daleko od Morthalu… Perfektní místo pro setkání!“ pronášel bláhově Galmar. Ulfrik se podíval na posla a rozkázal mu, aby si dal odchod do kasáren pro nabrání čerstvých sil a za úsvitu ať vyrazí do Jitřenky se vzkazem pro velitele tamější posádky. Detailně mu vysvětlil, co má přesně udělat a u koho žádat o pomoc. Voják kývnul hlavou, rozloučil se s důstojníky a odešel z místnosti pryč, oba přátelé se na sebe podívali a v duchu doufali, že jejich rozhodnutí bylo správné. Oba totiž moc dobře věděli, že tato akce nebude poklidná… Když se Slunce probudilo k životu a pustilo několik paprsků nad horou Anthor, vydal se mladý posel na dalekou a mrazivou cestu. Moc dobře věděl, jak důležité je jeho poselství, nechtěl se nikde zdržovat a upaloval nejrychlejším krokem, jaký mohl vyvinout. A i když se Galmar se svým přítelem domluvil, že vyrazí za svítání na cestu, ještě chvíli se zdržel v kasárnách a požádal několik vojáků o doprovod. Nakonec z města vyšla trojice mužů, mířící do nedalekých zasněžených ruin v lese. Půlka dne uplynula stejně rychle jak právě probuzená řeka Jorgrim, mladý voják se vzkazem se čím dál více blížil ke svému cíli. Hluboký sníh a mrazivý vítr, narážejíc mu na líce, se ho snažil zpomalit, ale horkokrevnost ho nutila pokračovat dál ve sprintu… Lehký příboj z moře narážel na zamrzlou půdu ve městě, lid bez jakékoli nevědomosti o nebezpečí pokračoval ve svém obvyklém životě, až na místního kováře, u kterého v posledních chvílích často trávila Thyra s kladivem v ruce. I když vypadala vyrovnaně se svým osudem, stále jí mrzela slova, řečená od zdejšího velitele vojenské posádky. Při každém pomyšlení na něj pustila prudce kladivo na rozpálenou ocel budoucího meče. Za pár minut ji přišel zkontrolovat kovář Rustleif, jeho oči nevěřily, kolik toho taková nordská dívka dokázala ukovat za několik dní. U zábradlí byly opřeny tucty mečů a pár štítů připravených k boji. „Máš talent, holka!“ přišel kovář blíže a postavil se do obranného postavení, „Čím dál více mě překvapuješ!“ Thyra se na něj lehce podívala a pokračovala v bušení do kovadliny, Rustleif se mezitím opřel zády ke stěně a sledoval její počin. Začal se jí vyptávat, odkud se toto umění naučila, avšak Thyra jen zarytě mlčela. Když pochopil, že se od ní teď nic nedozví, do větru jen prohodil: „Přijď kdyžtak večer k nám na večeři. Rád bych tě něčím odměnil za to, co tady v kovárně děláš…“ Na to se děvče již usmálo, „Děkuji, ráda přijdu…“ Rustleif zalezl zpátky s úsměvem do svého domu, za pár minut, se dostavil k zábradlí mladík v hábitu, Thyra si ho, díky bušení kladiva, nevšimla a lekla se. Onmund se jí okamžitě omluvil, nechtěl jí vyděsit. Mladík se usadil do židle, stojící u rámu s kožešinou a zahleděl se na ní. „Přečetl jsem tady už snad všechno, už mě to tu začíná nudit…“ začal s proslovem, „Mám sto chutí odsuď odejít. Přeci tohle nemůže trvat věčně, ne? Co myslíš, Thyro?“ Odvrátila čelo od kovadliny na mladíka, „Obávám se, že ten zákaz bude trvat dlouho. Sám jsi slyšel, jak to pronášel Sigurd, ne?“ „No ano, to jsem slyšel. Ale, napadlo mě…“ zamlkl náhle mladík, děvče zvedlo obočí napětím, „Ne všichni hlídají ve stejný moment hranice města. Už jsem nad tím přemýšlel několik hodin a mohlo by to vyjít!“ „Chceš utíct? Nedělej to, Onmunde!“ „Proč ne? Tohle není moje válka. Já ji nezapříčinil! Moje místo je v Ledohradu…“ hrdě se z něj ozývalo. Thyra nebyla nadšená z jeho slov, snažila se ho přesvědčit, aby ještě zůstal, nebo se dostane akorát do potíží, ze kterých mu nebude moct pomoci, ale nenechal si to vymluvit. Onmund byl rozhodnutý vyrazit během západu Slunce, sebejistě se zadíval na ní a vyčkával, co řekne. „Můžu se pokusit přesvědčit velitele Bolehlava, zda by neudělal výjimku… i když pochybuji…“ Onmund jen kývnul hlavou, zvedl se ze židle a na odchod pronesl, že bude čekat v krčmě. Thyra se zahleděla na rozpálenou nedokončenou čepel, kterou poté vrhla do kbelíku s vodou. Sundala si kovářskou zástěru a vyrazila ke kasárnám, doufajíc, že tam najde oba velitele. Došla až přede dveře kasáren, když chtěla vzít za kliku, všimla si, jak několik vojáků a neznámý důstojník zastavil dalšího muže na okraji osady. Zarazila se, z dálky to vypadalo velice důležitě. Všimla si, jak příchozí hovoří s důstojníkem, který jen kývá hlavou. Poté se otočil na ostatní vojáky, děvče poznalo tvář Marcuse Bolehlava. Jeden z blízkých vojáků po neznámém sdělení vyběhl přímo proti Thyře, ta mu stačila jen uhnout na stranu a nechat jej vběhnout dovnitř vojenských ubikací, odkud bylo slyšet jen „Nástup! Všichni okamžitě ven!“. Využila nepřítomnosti vojáka, Thyra zaběhla za budovy a tiše se proplížila ke zdi krčmy, odkud viděla perfektně na stojící muže. Za pár chvil se seběhli jak z kasáren, tak i z provizorního tábora dobrovolníci a rebelové, jejž naslouchali slovům svého nadřízeného… „Dorazila k nám zpráva z Větrného Žlebu! Ulfrik chce vědět, co se v této oblasti stalo za posledních pár dní. Hledám mezi vámi dobrovolníky, kteří by se vydali se mnou do Korvanjundu jako doprovod. V okolí pohybují císařské oddíly…“, odmlčel se na chvíli, „Je mezi vámi nějaký dobrovolník?“, otáčel se na všechny přítomné hlavy a čekal na jejich výzvu. Po pár vteřinách se přihlásili čtyři muži a dvě ženy, Marcus kývnul hlavou, prozradil, že ostatní zůstanou v táboře a budou nadále pokračovat v rozdělaných činnostech. Thyra se zahleděla pořádně do tváří přihlášených, její oči nečekaly, že se mezi přihlášenými objeví nejen žena, se kterou měla v krčmě potyčku, ale hlavně jednooký Edwin. Jeho jizva přes oko byla výraznější než zarostlý temný vous. Vrátila se zpátky za zeď a uvědomila si, že teď má příležitost se pomstít císařským, za způsobené škody v Jestřábí pevnosti. Chvíli přemýšlela, co má podniknout, aby se k nim přidala. Než přišla na nápad, zaslechla z hloučku vojáků Marcův volající hlas, „Za deset minut se setkáme na cestě. Připravte se! ROZCHOD!“ Opět vykoukla ven z úkrytu, přihlášená vojačka pomalým krokem odcházela ke kasárnám. Rychle vymyslela plán, který se jí zdál uskutečnitelný. Vracela se podél zdi ke kasárnám, jakmile ji uviděla, odvážně vyšla z úkrytu a postavila se jí do cesty. „Ou, promiň, já tě neviděla…“ promluvila, když do ní omylem narazila. „Zase ty?! Jdi mi z cesty!“ prohodila tvrdě žena. Thyra se rychle nadechla a než vojačka odešla, chytla ji rychle za ruku, čímž ji zastavila, v ženě ve zbroji se začala vařit krev a toužila ji udeřit, však rychle Thyra zareagovala, „Ne, myslím to vážně. Poslyš, to v té krčmě mě mrzí. Nechtěla jsem ti dát takovou ránu.“ Žena na ní hleděla podezřele, když však děvče nahodilo velice smutný a provinilý výraz, i její tvář se zmírnila, „Fajn, tak dobrá… Beru omluvu.“ „Díky!“ pronesla Thyra, „Zaslechla jsem, že se chystáš pryč. Měla bych pro tebe meč… no, jako omluvné. Chtěla bys ho?“ „Ty jseš kovářka?“ zeptala se vojačka, Thyra jen radostně zakývala hlavou. Obě se vydaly na cestu, občas se na sebe pousmály, když se oči setkaly. Za pár vteřin už stály přede dveřmi kovárny, Thyra lehce vstoupila dovnitř a požádala Rustleifa, zda by mohla vzít dovnitř jednoho návštěvníka. Jaké štěstí, že Rustleif se zrovna chystal něco ukovat, vyšel s úsměvem na rtech ven a nechal obě ženy osamocené. Kovářka vedla svůj doprovod do sklepa, kde byly již vystavené veškeré ukované zbraně a zbroje, rebelka jen žasla a ptala se, zda toto všechno ukovala sama. Zahleděla se do zbraní, byla takřka v jiném světě. Zatímco si prohlížela vybavení a některé si zkoušela, Thyra se připravovala… Vojačka si vzala do ruky ocelový meč, párkrát si švihla do vzduchu a s radostí pronášela: „Tenhle ten bych si vzala, jestli ti to nevadí…“ Její tvář se otočila na kovářku, která třímala ve svých rukách železný palcát. Nestačila nijak reagovat, tvrdý kov se zarazil do helmice tak silně, až spadla do bezvědomí. Před kovářkou ležel silně omráčený voják, Thyra na nic nečekala a pustila se do akce. Svlékla z ní veškerou zbroj a do úst nasadila roubík. Teď už jí zbývalo jen schovat někam tělo. Všimla si několika sudů pod schody, které se zdály prázdné. K jednomu zaběhla a po zjištění, že v něm nic není, vzala omráčenou za ruce a odtáhla ji na místo. Chvíli to trvalo, netušila, že taková drobenka bude vážit jak hora… Pár desítek vteřin si dala práci s uložením těla, kovářské oblečení hodila na její hlavu. Poté, co se usadilo víko sudu a zatížila jej několika železnými ingoty, se pustila do strojení… Poškozenou usňovou helmici vyměnila za helmu stráží, kterou si okamžitě zavřela, aby jí nikdo neviděl do tváře. Do opasku si připla jednu z čerstvě ukovaných ocelových seker a vyrazila ven na shromaždiště. Výzbroj jí sedla dokonale, až na samotnou přilbu, ta ji byla moc velká. Teď už mohla jen doufat, že její plán vyjde a nikdo si nevšimne její přítomnosti. Dveře kovárny se otevřely ven, okem se zadívala do stran, zda neuvidí kováře nebo jinou osobu, která by jí mohla nějak zdržet či poznat. Její kroky se vydaly do kopečka nad kovárnou, kde již stáli rebelové k odchodu. Marcus netrpělivě vyhlížel na posledního přihlášeného… „Kde jste se zdržel, vojáku?“ pronesl na přicházející Thyru. Jakoby její slova spadla z jazyka pryč, „Ehm, ta kovářka mi chtěla dát nějakou zbraň… Tak jsem si je zkoušela. Omlouvám se za zdržení, pane…“ vyklopila ze sebe hlubokým hlasem. „Hmm, dobrá…“ uznal velitel, „Teď mě poslouchejte! Musíme se co nejdříve dostat do Korvanjundu, bude tam na nás čekat velitel Galmar Ranař. Ocenil bych, Edwine, kdybyste mu prozradil, co se stalo v Morthalu.“ otočil se na dobrovolníky, kteří jen kývli hlavou, „Po cestě dodržujte rozestup a sledujte okolí. Pokud si všimnete nějakého císařského, budete okamžitě hlásit! Rozumíte?“ „Ano, pane!“ ozvalo se ze všech helmic. Marcus Bolehlav zvolal na dobrovolníky, aby ho následovali, oddíl se rozdělil po třech lidech na každé straně, vzdálené od sebe dva sáhy a zahájil rychlý přesun. Lehké řinčení zbroje a zbraní se neslo v zasněžené krajině, která se ztrácela v mlze… Několik hodin uteklo velmi rychle, družina Bouřných hávů se blížila do cíle svého putování. Někteří členové si tiše přáli, aby narazili na osamocené legionáře, touha po boji jim neskutečně chyběla. Thyře mezitím stále padala helmice dopředu i dozadu, během pochodu se jeden z doprovázejících na ní otočil a všiml si problému. Chtěl se zastavit a pomoct ji, ale na to nebyl zkrátka čas. Za pár okamžiků se dostali na lesní křižovatku, kde se scházely cesty do Větrného Žlebu a Bílého Průsmyku. Náhle se Marcus zastavil a natáhl ruku nad sebe, družina se zastavila a tiše vyčkávala na další rozkaz. Z ničeho nic uslyšeli jakési slabé pískání, jako by je někdo viděl a chtěl na sebe upozornit. Marcus se rozhlížel, až si všiml, jak se mezi skalisky u cesty krčí jeden z Ulfrikových vojáků, mávající na ně, aby přišli blíže. Velitel rozkázal, aby dodržovali rozestup a bleskově se přemístili ke skalám, voják se na ně již usmíval. „Konečně jste dorazili!“ pronesl na úvod, „Velitel Galmar je kousek odtud, pojďte se mnou!“ Celá družina následovala vojáka kamsi do lesa, odkud byly vidět pozůstatky nordské hrobky. Fascinující podívaná, i když pokrytá sněhem. V houštině, kousek od vstupu na schodiště zříceniny, postával přikrčeně muž v medvědím kožichu a další voják v modré uniformě. Jakmile si jich všimli, všem se rázem ulevilo… „Bratranče! Jsem moc rád, že tě vidím!“ pronesl Galmar na uvítanou. „I já tě rád vidím!“ objal lehce Marcus svého příbuzného, „Je to už dlouhá doba, co jsme se neviděli, že?“ „To ano, ale na to teďka není čas…“ prohodil Galmar na svého příbuzného, „O tom si můžem promluvit později nad korbelem medoviny. Máme důležitější věci.“ „Pravda… Takže, chcete vědět počet jednotek v Jitřence, a co se stalo v Morthalu? Řeknu to stručně…“ „Nemusíš mluvit,“ zarazil ho příbuzný, „než jste přišli, spatřili jsme malý oddíl císařských uvnitř ruin. Nejdřív je rozdrtíme a pak si promluvíme, souhlasíš?“ Marcus kývnul hlavou, otočil se na svou družinu, která od pohledu stála při něm. Galmar lehce naklonil k sobě Marcuse a ukázal mu do dálky na jedna skaliska, odkud se vynořovalo cosi tmavého. „Koně… Prvně zajistíme tohle, poté se přesunem k hlavním dveřím.“ Galmar vyslal jednoho ze svých vojáků, aby zajistil zvířata, která by se jim určitě hodila. Voják s palicí na zádech se kradmo přesouval na určité místo, za pár chvil se ozvalo lehké písknutí a z dálky ukázal, že jsou zvířata zajištěna. Následoval bleskový přesun ke dveřím, na každém kroku si dávali pozor, kam šlapou, chtěli se vyhnout velkému rámusu. Po schodišti vyběhli jak vyděšené lišky, pořádajíc na ně hon. Celá družina se zastavila přede dveřmi hrobky, u nichž Galmar pronášel rozkazy. „Dobrá, Bouřné hávy. Až vstoupíme dovnitř, buďte opatrní. Jestli spatříte nějakého císařského, zneškodněte ho. A pokud by se chtěl vzdát, omračte ho a svažte. Rozumíte?“ „Ano, pane!“ ozvalo se z helmic. Družina si vytáhla z pouzder zbraně a připravili se na případný střet, Galmar se opřel do dveří, které příšerně zavrzaly. Všechny vojáky překvapily zapálené nádoby s olejem a pochodně na stěnách. Někdo byl skutečně uvnitř zřízeniny. Z předsálí vyšli tiše do hlavní místnosti se schodištěm vzhůru, napětí a ticho se dalo snadno krájet. Galmar s několika vojáky šli po jedné straně místnosti, Marcus se zbytkem po druhé straně. Najednou uslyšeli hlasité kroky, kdesi před nimi. Z vyvýšeného místa vyšli dva císařští legionáři, kteří nečekali žádnou návštěvu. Než si jich stačili všimnout, Galmar okamžitě křiknul „Kupředu!“ a se svou sekerou se rozeběhl k nepříteli. Další tři vojáci z družiny se připojili na pomoc a velice snadno je udolali, nestačili ani zahlásit poplach. Bojovníci se vrátili zpět na schodiště… „Dobrá, chci dva lidi, kteří budou hlídat vchod!“ ozval se Galmar. Ze zadní části družiny se přihlásil Edwin a Thyra, velitel kývnul hlavou. S ostatními pokračoval kupředu do hrobky. Chrastění zbroje se ozývalo velice hlasitě po místnosti, za pár vteřin je již nebylo slyšet, v hlavním sále se schodištěm zůstala mladá dvojice. Edwin se otočil na ženu ve zbroji, jež stála vysoko nad ním. „Cestou jsem si všiml, že ti padá helmice. Ukaž, podívám se, jak by se dala upravit!“ požádal Edwin, aby mu podala svou přilbu, což také udělala. Sotva ji vylezly vlasy z helmice, jednooký muž se překvapením vyděsil, „Thyro? Co tady děláš?! Já měl za to…“ „CO? Že budu jen tak sedět v Jitřence a počkám, až za mnou přijde ten legionář, který zabil Světlanu?“ mezitím mu podala svou helmu, Edwin se jí pokoušel upravit. „Neměla jsi sem chodit… Kdo ví, co nás tu čeká. A jestli tu vůbec někoho najdeme…“ „Právě jsme zabili dva legionáře, takže tu asi budou, nemyslíš?“ zahleděla se na něj vážně, „Pojď mi s nima pomoct, uklidíme je na stranu…“ Muž ve zbroji odložil helmici na zem a pomohl jí odtáhnout těla na místo, jenž by oko od vchodu nespatřilo. Thyra se ho začala vyptávat, zda jeho zranění z pevnosti stále bolí a jestli se už od napadení uklidnil. Prozradil jí, že vidí jen na jedno oko, kupodivu to bral s humorem v ústech, ale stále se cítil neklidný. Edwin se vrátil pro helmici na schodišti, zahleděl se do ní a začal nesouhlasně kroutit hlavou. Nedokázal ji upravit, pokrčil rameny a jen přemýšlel, co podnikne. Nakonec ho napadlo, že jí dá svou přilbu a onu v rukách si ponechá. Provedli výměnu, Thyra dostala usňovou a Edwin si nasadil přilbu strážných, která na něj krásně sedla. Problém vyřešen… „Opravdu si myslíš, že se tu ukáže ten voják, co popravil Světlanu? Neblázni, Thyro! Vždyť už může být kdekoli…“ „Prostě to musím zkusit…“ pronesla, mezitím se otevřely dveře za jejich zády a ze zadní části místnosti vyběhl jeden voják z družiny, mířící právě k nim. Oba dva se nechápavě zahleděli na sebe, voják jim hned vysvětlil, že má s nimi držet hlídku, Edwin spustil, „Tak jo, Thyro, jdi na levou stranu, já si vezmu prostředek… A ty, Balvere, jdi na pravou stranu.“ Udělali přesné rozestupy a poté jen čekali, až se někdo objeví. Opřeli se o lehce oslizlé stěny a tiše stáli na místě. Ačkoli byly všechny dveře zavřeny, odněkud neustále vanul vítr a veškeré starobylé prapory se signaturami vlály. Praskání ohně a rytmický dech byl momentálně jejich společníkem, Thyra se usadila, zbraň si hodila do klína, muži na ní koukli bez komentářů. Uplynulo několik tichých minut, Balver začal přešlapovat z jednoho místa na druhé a neustále si potichu říkal, proč to druhé skupince tak dlouho trvá… „Půjdu zjistit, kde jsou tak dlouho. Hned jsem zpátky!“ pronesl a odkráčel do zadních dveří, Thyra se mezitím otočila na Edwina, který na ní upřeně hleděl. „Co je?“ pronesla podezřele. „Víš, překvapuješ mě, Thyro.“ začal s řečí, „Prvně, když jsem tě viděl v pevnosti, říkal jsem si, že tam vydržíš tak pár měsíců. No, a to mě dohání k myšlence…“ bohužel nestačil dopovědět, poněvadž se ozval velice hlasitý vrzavý zvuk, který naznačoval jediné. „Zalez!“ křiklo tiše děvče a oba se schovali za stěnu. Ode dveří bylo slyšet několik různých hlasů, jejichž téma nebylo možné poznat. Thyra lehce vykoukla ze své skrýše a lekla se, když spatřila čtveřici císařských legionářů se zbraněmi v rukách, jenž kráčí přímo ke schodišti. Edwin se na ní zadíval a chtěl vědět od ní, co se děje, ona mu jen ukázala na prstech „čtyři“ a ukázala na schody. Připravili si zbraně do rukou a vyčkávali na pravou chvíli. Adrenalin se jim začínal probouzet v krvi, dívčí čelo se začalo rosit strachem, neboť ještě nikdy nebyla v žádném přímém boji. Nyní měla možnost si to poprvé vyzkoušet… a možná také naposled. Legionáři opatrně kráčeli po schodech, jeden z nich neustále dodával, že naprosto jistě ví, že tu rebelové jsou. Stále pokračovali s připravenými meči k boji, jakmile minuli prostřední hlavní sloup, za nímž se schovával Edwin, oba Bouřní hávy zaútočili sekerami na legionáře. Zbraně se zakously do zbrojí císařských mužů a jejich nářek se rozezněl po celé jeskyni. Nastal konečně boj, na který se Edwin a Thyra těšili, i když měli pomyšlení na smrt. Zranění legionáři spadli na zem, drželi se za poraněná místa, zbylí dva se pustili do obou hlídačů. Neustále si měnili bojové pozice, chvílemi oba rebelští přátelé zraňovali své nepřítele a naopak. Nikdo z nich se nehodlal smířit s porážkou, ale štěstí bylo nakloněno dvojici v modrých zbrojích. Kovářce se po několika útocích podařilo namířit zbraň přímo do tváře muže. Jen však spadl na schody a začal z nich padat, děvče se v duchu zaradovalo… ale rázem přestala, jakmile uviděla u vchodu přicházet další legionáře. Tvář se smštila, teď věděla, že je zle… Mezitím se Edwinovi podařilo udolat svého nepřítele, otočil se ke vchodu a taktéž se vyděsil. „Běž, Thyro! Varuj Galmara, že jsme přepadeni! Postarám se o ně!“ hlásil odhodlaně k děvčeti, mezitím se postavil do obranného postavení. „Já tě tady nenechám! Pomůžu ti!“ odpověděla mu, avšak ji přítel neslyšel, místo toho se rozeběhl přímo proti nim se snahou je zadržet co nejdéle. Několik vojáků ho obešlo a vydalo se na samotnou dívku, z pohledu na blížící se přesilu se jí začala třást ruka. Zatnula zuby, tělo se připravilo na obranu. Dva vojáci proti ní, čtyři další proti Edwinovi. Pro Bouřné hávy tato situace nevypadala vůbec dobře… Když se rozezněl třískot železa a oceli, ohlédl se rychle Edwin na svého přítele, „Zatraceně… Běž! Va-ruj-je!!“ volal na ni marně. V zápalu boje ho neslyšela, vyhýbala se každé ráně od čepele nebo silnému úderu štítu, dokonce je přinutila běžet za ní z jednoho konce místnosti na druhou. V jednu nešťastnou chvíli jí legionář sekerou zasáhl přímo do ruky… krev se rozstříkla po zdi a hlas bolestně vyjekl. Zatímco se kovářka potácela ve velkých nesnázích, rebel dokázal porazit jednoho nepřítele, ovšem ostatní legionáři je obklíčili. Vyběhl na schody a neustále švihal zbraní kolem sebe, císařští si dávali odstup. „Vzdejte se, stejně nemáte šanci!“ křikl jeden z legionářů na Edwina. „Talos tě potrestej!“ pronesl a odpověděl mu ještě útokem sekerou, která se dotkla rudé zbroje. Všichni vojáci se náhle objevili nad schodištěm, řičení zbraní o sebe bylo mohutně slyšet, hekání a nadávky na obě strany padaly každou chvilku. Edwin si během výměny obranné pozice opět všiml Thyry v nesnázích, která se naštěstí ubránila dalšímu smrtelnému útoku, jeho zlost a trpělivost právě přetekla… „BĚŽ, DOKUD TI BUŠÍ SRDCE!!“ křikl na ní, děvče se na něj nechápavě podívalo, „DĚLEJ! TÁHNI UŽ!“ svůj zrak opět zamířil na své protivníky a snažil se vykrýt veškeré rány. Thyra konečně zaslechla ošklivý hlas svého přítele, než stačila sejít druhé schody, vedoucí dál do hrobky, švihla sekerou do vzduchu a měla štěstí. Sekera se zakousla do krku neopatrného legionáře, jeho tělo padlo rychle na zem. Po tomto útoku se otočila rychle k zadním dveřím a utíkala, jak jen mohla, avšak druhý voják ji pronásledoval. Měla starost o svého přítele, nechtěla ho tam nechat samotného, ale moc dobře věděla, že by oba bez pomoci jistě zemřeli. „Jen utíkej, stejně tě zabiju, děvko!“ křikl pronásledovatel za jejími zády. Její dech se zrychlil stejně rychle jako její nohy, běžící po rozbité podlaze. Věřila, že se dostane včas ke své družině. Její naděje se ale rozplynula, v následující místnosti se střetlo několik Bouřných hávů a legionářů navzájem. Na podlaze leželo několik mrtvol v modrých uniformách, před ní zrovna bojoval neznámý důstojník v medvědí kožešině s jedním legionářem. Zrovna se napřahoval svou zbraní, že ho sekne, ale důstojníkova zbraň byla rychlejší. Palice rozdrtila legionářova žebra a poté se otiskla na jeho záda. Thyra poznala, kdo právě zabil císařského vojáka… „Marcusi! Jsme přepadeni!“ „To je mi novinka… Nevšiml jsem si!“ pronesl sarkasticky důstojník a plivl na mrtvolu vojáka. „Edwin potřebuje pomoc v…“ nestačila dopovědět, za jejími zády se objevil pronásledovatel, který ji chtěl seknutím mečem zabít, naštěstí se včas skrčila, čepel minula o pár coulů helmici. Thyra se pokusila o kotrmelec kupředu, který se jí moc nepovedl, ale aspoň se o něco málo oddálila od legionáře. Marcus již s připraveným kladivem kráčel k nepříteli, jenž se po jeho výrazu v obličeji zděsil a ustoupil o pár sáhů za sebe. Ani ne za pár vteřin bylo slyšet jen bolestivé vzdychání, velitel přiběhl zpět k dívce, bez nějakých emocí. „Kolik jich je u vchodu?“ „Já… já… čtyři!“ koktala dívka, až si konečně uvědomila, že je po pronásledovateli. Marcus zavelel, aby jí následoval, oba společně vyběhli z místnosti do hlavní síně, kde již na schodišti bojoval Edwin s třemi legionáři. Už z dálky bylo vidět, že je velice vyčerpaný. Než stačili k němu přijít a pomoct mu, spatřili hrůznou podívanou. Edwin se bránil jedné padající čepeli na hlavu, kterou včas sekerou zablokoval, ale další dva ho sekli hluboce po noze. Z končetiny začala stříkat krev a bolestivý řev se ozval snad v celé hrobce. Odvážný muž padl na zem, sekera mu odletěla kamsi pryč po mísnosti. Bylo jasné, že zemře. V posledním okamžiku vtrhli oba rebelové do jejich ran a zachránili mu život. Chvíli se mlátili hlava-nehlava, dokud nebyli císařští muži přemoženi. S velkým vyčerpáním se přesunili ke zraněnému společníku… agonický řev se nedal zastavit ani zakrytím úst, z nohy tryskala krev jak z čerstvého pramene. Thyra instinktivně strhla jeden prapor ze zdi a zavázala mu nohu. „Přišli jsme o mnoho lidí. Venku snad budou ještě ty koně…“ pronášel, zatímco se pokoušeli Edwina postavit na nohy, „Vem ho ke koním a odvez ho do města!“ „Ale, pane…“ „TO JE ROZKAZ! PADEJ!“ nehodlal se s ní dál bavit, Thyra polkla a chytla zraněného přítele pod ramenem, společně mířili ven z hrobky. Marcus se zadíval po krvavé místnosti, otočil hlavu zpět a vydal se na pomoc svým bratrům v předchozí části rozvalin. Zranění vojáci se konečně dostali ven z ruin, největší trable jim dělali schody vzhůru, děvče v jednu chvíli předpokládalo smrt svého přítele. Jen, co vyšli schody na začátku ruin, ucítila v zádech silné štípnutí, jednou rukou si nahmatala ono místo a nevěřila, co zbroj zachytila… „… do prdele!“ pronesla překvapeně, když v ruce držela šíp s její krví na hrotu. Oči se otočily zpět k zřícenině, na jejím návršku spatřily lukostřelce v rudém, jak si připravoval další šíp. S veškerým odhodláním přidala do kroku, snažila se schovat, kde se jen dalo, díky tomu ji střelec jen úspěšně míjel. Několik desítek sáhů jí zbývalo ke koním, když náhle spatřila něco nepochopitelného… další muž v modré uniformě naskočil na koně, otočil se na přicházející s překvapeným výrazem. „Balvere, pomož mi! Edwin je zraněn!“ křikla dívka, ale nedočkala se pomoci, namísto toho rebel kopl do koně a uháněl od ruin kamsi pryč. Thyra na něj vztekle zařvala ještě jednou, přičemž ucítila další silnější štípnutí do ramene. Koně už byly nadosah, stačilo jen ujít pár kroků, což se jí podařilo. Nahodila přítele na hřbet černého zvířete, sama si na něj naskočila a beze slitování kopla co největší silou do slabin. Kůň se bolestí vzmohl a Thyřina touha po boji byla rázem pryč… Den se chýlil ke konci, stráže města pochodovaly neustále sem a tam a hlídaly předurčenou oblast. Dva strážní se opírali o plot krčmy a o něčem se vybavovali, dokud je nepřerušil zvuk rychlých kopyt na cestě. Okamžitě vytasili zbraně z pouzder a vyčkali, až přijede jezdec blíže. Naštěstí nezaútočili, jak měli v úmyslu, před nimi zastavil velice unavený kůň s ženou a mužem v zakrvácených uniformách. „Potřebuji léčitele! HNED!!“ křikla Thyra a seskočila z koně. Stráže chtěly vědět, co se stalo, ale na vypravování neměla čas, neustále prohlašovala, že je muž na koni velmi zraněn a potřebuje pomoc. Jeden ze strážců na nic nečekal, okamžitě se rozeběhl kamsi do města, děvče a druhý muž pomohli sundat zraněného ze zvířete. Kus obmotaného praporu na noze byl celý nasáklý krví, Edwinova šance na přežití se pomalu blížila k nemožnému. Za okamžik přiběhl nejen polní felčar, ale i dvorní čarodějka, která pomohla s přesunem zraněného do stanu. Opatrně ho položili na stůl a začali zjišťovat, co se vlastně stalo a kde jsou všichni. Než Thyra stačila něco pronést, na její rameno kdo si poklepal. Jaké překvapení, když ve tváři poznala ženu, jež napadla v kovárně. Bez sebemenšího zaváhání a slitování jí udeřila tak silně do tváře, až děvče odletělo na dvorní čarodějku a shodilo jí na zem. „To máš za ten podraz!“ křikla žena v prostém oblečení a přiblížila se k dívce blíže, chytla jí za zbroj a natahovala ruku k dalšímu úderu, naštěstí byla zadržena strážemi. V táboře nastal na chvíli zmatek, kromě rozzuřených žen se v táboře objevili další vojáci, kteří chtěli vědět, co se stalo se zbytkem družiny a samozřejmě přišel i druhý vysoký důstojník, Sigurd. Přísně ukázal na Thyru, „S tebou chci mluvit!“ a ukázal ještě na čarodějku, „ A s tebou taky! HNED!“ „Nikam nejdu! Nejdřív se ho pokusím dát dohromady…“ pronesla čarodějka, „Kdo tu nemá léčebné schopnosti, ať odejde! HNED!“ Všichni přihlížející ji poslechli, rozzuřená vojačka byla odvedena svými společníky kamsi do stanu, Sigurd táhnul za sebou děvče, cestou stále kroutil nepochopitelně hlavou… „Jak sis tohle mohla dovolit, Thyro? Zbláznila ses?!“ okřikl jí, když odešli kousek dál od tábora. „Chtěla jsem jen…“ „U Talose, Thyro! Co sis myslela, že tímhle něco dokážeš? Proč si odešla do Korvanjundu?! Proč?“ Děvče se smutně zahledělo do napadaného sněhu, pár kapek slz ji spadlo, „Myslela jsem, že tam bude ten legionář…“ Sigurd nad ní kývnul hlavou a okamžitě jí objal, věděl, že si právě prošla peklem. Oba se od sebe oddělili a opět zadívali do tváří. „Málem jsme tam všichni umřeli… Ani nevím, jestli to velitelé přežili…“ Velikán se na ní zadíval, náhle odvrátil zrak od jejích očí kamsi do dáli. To samé udělala i ona. Po cestě kráčel muž v medvědí kožešině a s palicí na zádech. Duše se sice trochu uvolnila, ale srdce se rozbušelo ještě rychleji, než v nitru zříceniny. Hluboce polkla, přála si, aby měl důstojník pro ni pochopiení… „Sigurde, musíme k jarlovi. Mám hodně věcí, co mu musím říct…“ pronesl Marcus během svého příchodu, důstojník poklepal děvče po rameni a odešel k jarlově síni, Bolehlav se zahleděl do dívčiny tváře, líce mu začaly tvrdnout, „A s tebou si to vyřídím později!“ Najednou byla opět osamocená. Tušila, že jí budou ostatní jen pohrdat a nadávat. Cítila se tak zklamaně, hlavně kvůli Edwinovi. S hlubokým vzdechem nad současnou situací zamířila nohy k felčarovi, aby se jí podíval na zranění. Upravil/a Adrian_S dne 10.10.2022 22:47 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Adrian_S	#16 Přidané 11.12.2014 00:23
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 7. - Stmívání nad Skyrimem Od jarlovy síně se Thyra v zakrvácené uniformě dala jistým krokem do tábora. Vítr ve vzduchu zesílil, jakoby předpovídal hrůznou událost. Štiplavý mráz se jí dotýkal po odhaleném krku a lehce jí pod helmicí roztančil prameny zrzavých vlásků. Došla ke krčmě, její oči zahlédly rychlý pohyb dvojice mužů, směřující do stanu se zraněným Edwinem Bílou Čepelí. Jeden z nich zalezl s neznámým předmětem v ruce, druhý se postavil před vchod a hlídal. Zarazila se. Její myšlenka létala v neznámu, stále se snažila najít odpověď, co se to tam děje a proč je vchod střežen. Pár kroků provedla, když náhle uslyšela z onoho místa děsivý a velmi bolestivý křik, který nešel zastavit. Hlas mučené oběti byl oproti tomuto výkřiku jen slabým odvarem. Vyděšeně se rozběhla ke stanu, kde ji voják zadržel. „Pro rány boží, DRŽTE HO PEVNĚ! A ZAKRYJTE MU HUBU!“ křičel kdosi ze stanu, díky hlučné bolesti nemohlo děvče poznat, kdo na koho mířil ona slova. Vztek jí zatemnil mysl, udeřila vojáka do hrudi, čímž ji sice pustil ze sevření, ale ozvala se jí bolestivá rána na těle. Hlavu nahnula k zemi, aby popadla dech, než se stačila narovnat, ze stanu vyšel muž v modré uniformě, padl před ně, otevřel si helmici a pozvracel se do sněhu. Dívka i hlídač nevěřili vlastním očím… Když muž skončil, jen slabě pronášel: „Viděl jsem ledascos… Ale tohle je na mě moc!“ Najednou křik ustal, nastalo hrobové ticho, až na narážející vítr do plachet. Thyra se znova pokusila proniknout dovnitř, ale muž jí bránil stejně silně jako před několika okamžiky. Za pár těžkých chvil vyšla ze stanu čarodějka, zahleděla se na děvče a jen smutně pronesla: „Dělala jsem, co jsem mohla…“ Když odkráčela směrem k jarlovi a voják se slabým žaludkem se již uklidnil, muž ji konečně pustil dovnitř. Do jejích očí se dostal zděšení a panika… u dřevěného lůžka postával felčar se zakrvenou pilkou v ruce, na lůžku ležel Edwin, bez levé nohy… „U MARY!!“ křikla nahlas, „Co jste mu to provedli?“ Felčar se na ní podíval, odhodil pilku do vědra s rudou vodou a utřel si ruce do jednoho ležícího hadru, „Co jsme jen mohli…“ pronesl tiše a přikryl vojáka silnou kožešinou, „Nešlo mu nohu zachránit, byla natolik rozsekaná, že nebyla zkrátka jiná možnost.“ Thyra nemohla z pohledu popadnout dech, pomalu předstoupila před ležícího muže a hleděla na jeho čerstvě amputovanou nohu, ležíc vedle lůžka. Tělo v bezvědomí se stále chvělo. Felčar k ní pronesl politováníhodnou frázi a odkráčel ven do tábora, děvče nad ním stálo dlouhou dobu, poté k němu klekla, chytla za ruku a potichu odříkávala Mařina slova… Severní smuteční vítr, štiplavý jak tisíce zubů na pile, zamířil i do hlavního města Nordů. Pochmurná nálada mezi lidmi byla na míle poznat, život se stával čím dál více komornější i na tržišti. Důstojník v medvědí kůži, po rozražení hlavní brány města, pochopil, že se stalo něco špatného. Namísto zjišťování drb a zvěstí se okamžitě vydal ke svému pánu se zprávami, které získal na své pouti. Cestou do hradiště uviděl na nádvoří mnoho jednotek, sedících na zemi či opírající se o zeď, v plné výzbroji a čekajíc na rozkazy. Prošel bez sebemenšího zaváhání a pronesení slov, tvrdě otevřel dveře do hradu. Důstojník nevěřil, v jakém chaosu se nachází, v celém trůnním sále bylo nespočet vojáků a pochodujícího služebnictva, nesouc různé spisy, mapky… Vzadu u trůnu se bavili mezi sebou jarl se svým komořím… „… a co druhá skupina? Je připravená?“ „Ano, pane! Jsou na nádvoří a čekají na vaše rozkazy!“ „Výborně! Teď ještě počkat na posla z Riftenu a můžeme vyrazit…“ vzápětí si všiml svého přítele ve dveřích, hlasitě se ozval a gestem si ho pozval k sobě. „Ulfriku, co se to děje?“ ptal se zmateně Galmar, „Proč jsou vojáci tady a ne v kasárnách?“ „Máme špatné zprávy, příteli. Hodně špatné…“ během jeho řeči se ještě ozval Jorleif na další jeho pokyny, „Prozatím dělej na svých rozdělaných povinnostech. Až přijde posel z Riftenu a z Ledohradu, postarej se o ně. Teď jdi!“ Jorleif se uklonil a odešel kamsi do hradu, „Jak to šlo v Korvanjundu? Všechno v pořádku?“ zeptal se Ulfrik, na Galmarově tváři byla již vidět zuřivost. „Ne… Ani zdaleka ne!!“ Ulfrikova tvář nebyla nijak překvapena, „Byli jsme napadeni císařskými! Museli jsme utéct odtamtud, mnoho z nás tam padlo…“ „Zatraceně! U Talose, jestli to takhle bude pokračovat dál…“ pronesl do vzduchu Ulfrik. „Tomu už říkám drzost! Podívej se, jsou kousek od tvého města!“ náhle zastavil svou řeč Galmar, v jarlově tváři poznal, že ho chápe, „Mám ovšem informace, které nám mohou pomoct…“ „Tak do toho, spusť!“ poručil mu pán. „Z Jestřábí pevnosti přežili jen tři lidi, ti dorazili do Jitřenky. Podle všeho, co se nám podařilo zjistit, tak ta Morthalská armáda prozatím stojí. Ale kdo ví, na jak dlouho.“ nadechl se a pokračoval, „Můžeme je ale překvapit, s touhle armádou, co stojí venku…“ Jeho slova však jarl zastavil, „Obávám se, že to nepůjde, příteli. Než jsi přišel do města, dorazil sem posel Dengeira ze Stuhnu…“ Galmar ho opravil, že zapomenul na titul „jarl“, „Ne, slyšíš dobře. Na jeho trůn usedl Siddgeir, který se přidal k Tulliovi. Ztratili jsme důležitou pozici na jihu, tamní pevnost padla a Helgen září v barvách císařství… Velké vojsko se odtamtud chystá potáhnout na východ…“ Galmar silně polkl a nadechl se, „Jak velká je ta jižní armáda?“ „To nevím, píše, že jich je dost…“ Ulfrik vzal kolem ramen svého přítele do místnosti s mapkou, prstem ukazoval na místa, kde se nacházejí důležité pozice a nepřátelská armáda. „Jižní armáda potáhne na Riften, ale přes hory určitě nepůjdou. Jestli tam mají jen samé císařské, tak ti umrznou… Potáhnou přes Bílý Průsmyk, až k věžím Valtheimu a pak…“ „… na pevnost Amol!“ doplnil ho přítel. „Jo, na Amol… Jediná bašta Bouřných hávů, která hlídá západní stranu Východní Marky. Ta pevnost chrání vstup nejen k Riftenu, ale ke všem zbývajícím oblastem na východě. Jestliže tu pevnost dobijí, pak jsme ztraceni…“ „Proto tak početná armáda?“ zeptal se ho upřímně Galmar, „Chceš tam vyslat všechny jednotky? S tím nemůžu souhlasit! Podívej…“ ukázal na mapku na sever provincie, „V Morthalu je velká císařská armáda, která určitě potáhne na Jitřenku. A tam nemají moc vojáků, možná tak dvě stě…“ „To není moc.“ pronesl upřímně jarl, „Chápu, kam tím míříš, jenže nemůžem si dovolit rozdělit armády! Když pošlu všechny jednotky do Jitřenky, Amol padne!“ „A když je pošleš do Amolu, tak padne Jitřenka a získají druhý přístav!“ „Nemáme tolik vojáků na rozdělení! A posílat na obě fronty pár frakcí…“ zakroutil hlavou, „To je legie roznese…“ Voják v kožešině mu připomenul, že ještě v Pláních a Haafingaru mají stoupence, kteří by se jistě připojili, jeho pán však myšlenku okamžitě vyvrátil. Doposud se z těchto lokací nikdo neozval a nepředpokládal, že se ozve. „Co chceš dělat?“ zeptal se ho s upřeným pohledem do očí Galmar, Ulfrik jen rytmicky vydechoval a přemýšlel, znova se podíval na mapku a ukázal na Samotu, „Určitě na Jitřenku pošlou i lodě s vojáky. Řekl bych, že o ni přijdeme, nemáme žádné loďstvo. I kdybychom je porazili na souši, z moře nás dostanou…“ „Možná, kdybychom povolali do zbraní i vězně a tyhle záškodníky…“ „Na to zapomeň, Galmare!“ okřikl ho, „V naší armádě budou jen vojáci, ne žádní zlodějíčkové! Jakmile dostanou zbraň do rukou, otočí se proti nám a určitě dezertují k legii. To nehodlám dopustit!“ Galmar ztichl, sice na něj Ulfrik cosi říkal, ale právě se utápěl ve vlastní myšlence, která ho napadla s kriminální luzou. Věděl o někom, kdo by je mohl podpořit, i když by se to jarlovi nelíbilo. „Jaké je tedy tvoje rozhodnutí? Co uděláme?“ zeptal se ho Galmar nahlas. „Huh, riftenský posel ještě nedorazil… Možná, že kdybychom poslali zprávu, aby armáda ze Zelhradu nedorazila sem, ale do Amolu, možná bychom tolik vojáků nepotřebovali. A jestliže je Jitřenka takto bezbranná…“ „Ulfriku,“ sáhnul mu na rameno, „žádám tě teď jako přítele, ne jako důstojník. Nech mě jít s armádou vojáků do Jitřenky na pomoc!“ „Proti lodím se stejně neubráníte! Není způsob, jak tomu zabránit!“ „Možná…“ pronesl odhodlaně, v té chvíli Ulfrik poznal, že má jistě nějaký plán, který mu nechce říct. „Dobrá, dám ti nějakou armádu. Do Amolu se vydám s několika skupinami a budu doufat…“ „Počkej…“ zastavil ho přítel, „Ty chceš jít do Amolu? To nemyslíš vážně? Jsi jarl!! Když tam padneš, je po našem snažení!“ „V Amolu bude málo vojáků a na bojišti se budou proti velké přesile bát. Když mě tam uvidí a budem společně a odvážně bojovat, můžem vyhrát!“ „To je špatný plán, Ulfriku… To je špatný…“ „A máš lepší? Mám poslat hrstku synů a dcer Skyrimu na zbytečnou smrt?“ Jeho přítel ztichnul, jen zakroutil hlavou nad mapkou a přemýšlel, co vydá ze svých úst, Ulfrik ho poplácal po rameni a sdělil mu, že se nedá nic jiného dělat. Nakonec se oba zatvářili, že chápou situaci, rozdělili si armády a domluvili se, kdo kam vyrazí. Galmara napadlo vyslat posla do Bílého Průsmyku, ovšem jarl jen dodal, že je to ztráta času, tamější jarl se k němu nepřidá. „Zkusím ještě venku zajistit nové rekruty. Ještě se dneska za tebou večer vrátím a dám ti hlášení.“ „Dobrá, Galmare. Běž!“ „Talos s tebou!“ rozloučil se přítel a odešel z hradu pryč. Ulfrik postával nad mapkou, na níž upřeně hleděl, „A válka může začít!“ Ve městě, až na připravené vojáky přede dveřmi paláce, bylo takřka liduprázdno. Většina obyvatelstva se hřála u krbů ve svých domovech nebo v nejznámější krčmě ve Východní Marce. Nordi v pochmurné náladě seděli u stolů a nadávali na současný vývoj provincie. I argoniánský dělník Nítrenaza s dunmerským přítelem Avalem Atheronem vysedávali u jednoho ze stolů a bavili se, jaké mají štěstí, že se nemusí pouštět do války, kterou nezpůsobili. I když se oba dva moc nemuseli, stáli na stejné straně. Za nedlouho se rozrazily dveře, do kterých vstoupilo několik Nordů a neznámá Dunmerka s loutnou na zádech. Atmosféra okolo smíšeného stolu náhle zhoustla, když se dostavil jeden z domorodců s nepřátelským výrazem… „To je vrchol, teda! Stačí mi pohled na vás dva a už se mi vaří krev!“ pronesl hned ze začátku řeči Nord. „Podívej, Rolffe,“ bránil se klidným hlasem Argonián, „nikdo není zvědavý na tvé řeči. Tady s přítelem si chceme…“ „Sklapni a vypadněte z naší hospody!“ okřikl jej Rolff, „Nejdříve jste zabrali „Sněžnou čtvrť“ a teď budete chtít i další! To vám nedovolím!“ hodil na ně nehezký výraz, jeho pěsti začaly tvrdnout. Aval pochopil, že se zde jen se zlou potáží, položil na rameno ještěrky ruku a tiše mu pronesl, že půjde zaplatit útratu, Argonián zůstal sedět a vzhlížel na naštvaného muže. „Podívej, my jsme přišli za prací. Jestli se ti něco nelíbí, jdi si za svým jarlem a nech nás na pokoji.“ „Nejradši bych vás viděl v přední linii v bitvě, až byste tam chcípli! Ty i ti šediváci!“ hrdě se neslo z jeho úst. „Je vidět, že nejsi moudrý, Rolffe.“ upřímně řekl ještěrák, „Možná bychom šli, kdyby váš vůdce nechtěl v armádě jen samé Nordy…“ Rolff začínal zuřit, chystal se odvrhnout stůl a udělit mu pár lekcí, naštěstí přišel dunmerský přítel, který poklepal na Nítrenazu a ukázal mu, že půjdou pryč. Cestou ze schodů bylo slyšet, jak si oba nezvaní hosté stěžují na toto chování, Nord jen mávnul nad nima rukou a sedl si na židli. Za moment k němu přišla obsluha, u které si objednal několik lahví alkoholu. Jen, co žena přišla s chlastem, otevřely se znovu dveře krčmy… „Bratře! Jdeš jak na zavolanou!“ křikl od stolu Rolff na příchozího, který se k němu v tu ránu usadil a vyptával se na okolnosti, „Už tu byli zase ti zatracení ještěráci a šediváci! Co bych dal za to, kdybychom se jich mohli zbavit!“ „To nezáleží na mně, bratře, ale na Ulfrikovi.“ „Proč je nechce povolat do zbraní? Být to na mně, nařídil bych jim to a rovnou poslal na smrt!“ přiznal se mu Rolff, „Jen se podívej, už se tady množí jak kolčaváci ve stoce!“ a ukázal na Dunmerku, která před malou chvíli se přišla ohřát, „Galmare, prosím! Promluv s Ulfrikem! Tahle lůza jen sžírá naše město!“ „Ulfrik o tomhle problému ví a dělá, co může, avšak teďka má větší starosti…“ přiznal se mu Galmar, „Ale neboj se, bratře. Přijde den, kdy se těchto „lidí“ zbavíme!“ Rolff se na něj usmál a ráčil ho pozvat na jedno pivo, které však bratr odmítnul. Když vešel do krčmy, všiml si jisté osoby, kterou zrovna sháněl, omluvil se u svého příbuzného a chystal se přesednout k další lavici. „Můžu přisednout, Torbjorne?“ zeptal se Galmar zarostlého muže, který měl hlavu nad knihou a v ruce korbel s medovinou, jeho zrak mu dovolil přisednout. „Galmare, tebe jsem už dlouho neviděl. Za těch pár týdnů, co jsem byl na moři, jsem málem zapomenul na chuť staré dobré medoviny…“ podal mu ruku k potřesení a začal svou řeč, „Jak se ti vede, a co Ulfrik?“ Galmar zabručel pod vousy, „No, moc se nám nedaří. Asi ses už dozvěděl o vypuklé válce, že?“ „Ano, bohužel ano… Našemu klanu válka uškodí asi nejvíc…“ Galmar pozvedl nechápavě obočím, „Protože většina zásilek, kterou jsou námi přepravovány lodí, se dostane buď do rukou císařských pašeráků v Samotě, nebo pirátů, číhající v ledových vodách. Jsme na tom dost špatně…“ Jakmile podal vysvětlení, Galmar se nad ním usmál, „Možná bychom si mohli pomoct.“ „Jak to myslíš, Galmare? Teď tě nějak nechápu…“ Oba muži se k sobě nahnuli blíže, pravá ruka jarla ho šepotem požádala o pomoc, nad kterým Torbjorn vyvalil oči. „To nemyslíš vážně, že ne? Chceš po mně, abych se setkal s piráty a domluvil se s nima?“ „Stačí, když jim předáš můj vzkaz… Věřím, že s tvým přesvědčováním to nebude problém.“ a na stůl mu položil několik měšců se zlatem. Torbjorn se snažil z jeho plánu vyvlíknout, ale Galmar na něj naléhal a tiše připomínal, co se stane, pokud mu nepomůže. Torbjorn neměl takřka na vybranou, sebral měšce, dodal své největší obavy a stále si nemohl připustit, o co ho přítel žádá. Na závěr mu připomenul, aby se setkali co nejdříve, pokud možno, aby hned vyrazil na moře. Mořeplavec jen kýval nepochopeně a upřímně hlavou, Galmar v nejistotě se snažil podpořit svého přítele slovy o vítězství. Poté mu tiše přednášel vzkaz… Mezitím na jihu Skyrimu vládl klid, hranice s Cyrodiilem byly dokonale hlídány císařským vojskem, jež obývaly obě velké pevnosti. Na nádvoří v Neugradu se mnoho legionářů přiučovalo k boji a neustále hlídkovali cestu k průsmyku, vedoucí přes Haemarovu hanbu. V hlavní místnosti pevnosti se mezitím domlouvali, nad stolkem s mapkou provincie a korbely piva, tribuni Marconius a Rikke, co podniknou dál. Svalovec jí upřímně přednášel svůj úkol, jeho povinností bylo zajistit nejen jih provincie, ale především Bílý Průsmyk, kvůli obchodu a podpoře, Rikke tiše naslouchala a dávala rady… „Jsem si jistá, tribune, že víte, jak se máte chovat k nordskému jarlu. Na Balgruufa musíte opatrně, snadno se rozčílí a těžko se pak ukliďnuje…“ „Myslím, že mou nabídku určitě neodmítne. Stejně mu nic jiného nezbývá…“ hrdě se ozvalo z jeho úst. „Dávejte pozor, není to Císařský, který by se dal možná uplatit, ale Nord! Hlavně mu neříkejte nic o nečestnosti…“ radila mu Rikke. „Uvidíme, jak půjde vyjednávání.“ vypil korbel na ex a vstal od stolu, „Vezmu si s sebou pár mužů jako doprovod. Vaše skupinka ať se rozdělí na Nordy a Císařské. Nordi půjdou skrz průsmyk a počkají u Ivarova Dvora, Císařští ať se vydají k těm věžím u Valtheimu.“ „Dobře, tribune. Pustíme se do toho…“ zahleděla se mu do tváře Rikke, „Hodně štěstí!“ V pevnosti nastal během chvíle poplach, všichni vojáci se začali řadit na nádvoří, nikdo z nich neměl tušení, co se vlastně děje. Kromě hlídky na hradbách a v terénu, stáli jak solné sloupy, ve dveřích se objevili oba velitelé a informovali skupiny, co mají v plánu. Když se Hadvar doslechl, že se půjde do Bílého Průsmyku, na tváři se mu objevil úsměv, těšil se, že půjdou přes Vorařov a bude moct aspoň na chvilku vidět svého strýce s rodinou, radost mu však překazilo rozhodnutí tribuna Rikke. Jeho zklamání se bylo takřka nepopsatelné. Vojsko se rozdělilo podle ras, převaha Císařských oproti Nordům byla enormní. Nakonec oba mocní zaveleli odchod z pevnosti, jen pár desítek vojáků zůstalo na hradbách a dál vykonávali svou povinnost. Nordská skupina se vydala směrem k zasněženému průsmyku, obří císařská zamířila k Vorařovu. Než se na cestách konečně rozdělili, stihl se na poslední chvíli Hadvar s Cedrikem rozloučit. „Tak, zase do akce.“ řekl trochu zklamaně Hadvar, „Máš strach?“ „Strach? Ha!“ zasmál se lučištník, do ruky pevně stiskl svou zbraň, „Jsem nadšen. Doufal jsem, že nás pošlou co nejdříve. Když jsme dobyli tuhle pevnost snadno, dobyjeme i ostatní.“ „Hehe, máš dobrou náladu. Tu je potřeba mít…“ v dáli zaslechli oba, aby se skupinky zformovaly do formací, „Musíme už jít. Měj se, bratře. A hodně štěstí!“ Oba si pevně podali ruce, „Uvidíme se u Amolu!“ pronesl Cedrik a ztratil se mezi pochodujícími na sever. Po několika hodinách chůze se skupina císařských dostala za Vorařov, v lesních zatáčkách vydal Marconius rozkaz k rozdělení a vzal si k sobě několik málo vojáků jako doprovod. Ostatní poslal k věžím Valtheimu se vzkazem, aby se postarali o místo. Vojáci jeho rozkaz poslechli, po krátkém pochodu se dostali ke křižovatce u Zlatopalcova medovaru, proběhlo rozdělení, šest vojáků se vydalo do města a zbytek odkráčel po mostě kamsi do přírody. Po několika minutách poklidné chůze narazili na podivnou družinu Altmerů ve zlatavých zbrojích, vedoucí mezi sebou neznámého spoutaného muže s roubíkem v ústech. Marconius se zastavil a zadržel i elfí skupinku… „Běžte nám z cesty, vojáku!“ osočil se Altmer na císařského velitele. „Asi nemáte tušení, s kým mluvíte, že? Jsem tribun Marconius!“ představil se klidně. Na Altmerovi bylo poznat lehké zachvění a překvapení, „Ou, omlouvám se vám, tribune. Nečekali jsme vás tu…“ „To je v pořádku, vojáku. Koho to vedete?“ „Tenhle zarostlý Nord verboval své druhy po celém okolí. Jaké štěstí, že jsme ho chytili dříve, než se stačil s nima setkat…“ pronášel hrdě elf. Tribun se nad ním usmál, těšil ho úspěch elfů, ale císařští vojáci nemohli pochopit, jak se může s nimi bavit. V jejich přítomnosti se necítili vůbec dobře. Velitel se jich zeptal, kam míří, Altmer mu sdělil, že pochodují na Samotu. Než je nechal projít dál, požádal, aby když tak pozdravovali kvestora Galtrika, pokud na něj narazí. Elfí skupina se opět dala do pohybu, císařští nechápavě zírali na jeho počínání… Za pár minut dorazili za bránu města, velitel nařídil všem, aby zůstali u vchodu a s sebou si vzal jen jednoho muže. Cesta po schodech do Dračí síně byla takřka poklidná, hlídkující městští strážci se raději vyhýbali vysokému muži, jenž si razil přímou cestu dovnitř. Už z dálky byl slyšet jarlův hlas, Marconius s doprovodem kráčel sebejistě k trůnu, dokud jej u velkého ohniště nezastavil dunmerský huskarl, vyptávající se, co tu pohledávají. Než stačila něco zjistit, jarl Balgruuf k ní pronesl, aby je pustila blíže, velitel zanechal vojáka u ohně a sám se vydal ke šlechtici. „Zbroj napovídá, že jste z císařské legie, že?“ zeptal se ho během příchodu Balgruuf, „Co mi chcete?“ „Jsem tribun Marconius,“ představil se, „jak jistě víte, Skyrim se ocitl ve válce a generál Tullius mě pověřil, abych zabránil posílení nepřátelských sil. Jsem si jist…“ „Posílení nepřátelských sil…“ pronesl otráveně, „Vaše slova jsou tak uhlazená. To by mi neřekl ani můj huskarl. Proč to neřeknete narovinu?“ Marconius se na něj zahleděl a přistoupil o něco blíže, mezitím se ozval jarlův komoří Proventus, „Možná pane, když ho necháte mluvit, vysvětlí to podrobněji…“ jarl se na něj zahleděl a dal mu zapravdu. „Generál mě sem poslal, abych potvrdil vaší přízeň k císařství. Naši zvědi hlásí, že východní města se přidala ke zrádci Ulfrikovi, a západní část Skyrimu je pod křídly draka. Vy jste poslední država, která se zatím k nikomu nepřidala.“ „Je vidět, že neznáte historii tohoto města…“ otočil se na Proventa, který se lehce usmál, „Bílý Průsmyk byl vždy s císařstvím. A bude tomu tak stále…“ „Jsem rád, že jste na naší straně, jarle. Abych splnil svůj úkol, potřebuji od vás veškeré zásoby jídla, zbraní, nejlépe pár katapultů, a mužů, kteří by nám pomohli v potlačení Ulfrikova snažení.“ Jarlova ruka zarazila jeho rozdělanou řeč, tvář se zamračila a připravovala se k nehezké citaci… „Zadržte, tribune. To, že jsme na straně císařství, ještě neznamená, že vám dáme všechno, co máme. Zbraně vám poskytneme, i nějaké zásoby… Ale lidi nechte být. Pokud se oni sami nebudou chtít přihlásit nebo se dávno nepřihlásili, nebudu je nutit!“ Tribun se usmál a tiše pronášel, „Víte, že takto hovoří pouze zbabělec, který nechce dát poslední ránu?“ na jarlově tváři se objevilo překvapení z drzých slov a ruce už chtěli sahat po meči u trůnu, Dunmerka Irileth okamžitě přistoupila k důstojníkovi a varovala ho, aby zklidnil svůj hlas, načež po varování pokračoval, „Víte jarle, nechci vás tady urážet, proto tu nejsem. Dám vám nabídku, dejte císařské legii určité zázemí a zásoby a na oplátku vám zajistíme bezpečnost v tomto kraji.“ „Máte až moc drzá slova, tribune! Za tohle bych vás měl vyhodit rovnou z města…“ rozkřikl se jarl. „To odejdu sám, ale pak vězte, že generál Tullius bude toto považovat za zradu!“ chystal se důstojník odejít, ale jeho kroky přerušil jarlův výkřik, aby se zastavil. „Tribune, dělám to pro blaho svého lidu a města. Dostanete nějaké zásoby a i zbraně, ale na vojáky zapomeňte. Lidé se čím dál více děsí války…“ „Abyste viděl, že to císařská legie myslí v dobrém, nechám tu v kraji jednotku, která bude hlídat okolí města.“ poté poděkoval tribun a uklonil se, jarl Balgruuf pověřil svého huskarla Irileth, aby je vyprovodila ven, což učinila. Když trojice zmizela z jarlových očí, Proventus nesměle přistoupil k pánu a zeptal se jej, proč mu nakonec kývnul na nabídku. Z úst statného Norda vyšla podivná myšlenka: „Protože my jsme jazýčkem na válečné váze, a právě jsme uprostřed…“ Jarl Balgruuf si podržel bradu a zamyslel se, jestli právě nezpůsobil proti svému lidu a městu, nějakou špatnost… Poprvé za dlouhou dobu se nad Jitřenkou neobjevil ani jeden mráček a vítr ustal, pro mnoho lidí to byla příjemná změna, ne však pro stále rozčilenou a smutnou kovářkou, která si neustále kladla na srdce zranění svého přítele. Ve výhni se rozpalovalo několik ocelových ingotů, mocné údery kladiva byly slyšet až k horám. Snažila si nevšímat okolí, ale moc se jí to nedařilo, obzvlášť když po několika hodinách její úmorné práce dorazil bývalý velitel Sigurd. Jen se opřel o zábradlí kovárny, bylo poznat, že má něco na srdci. Snažil se především ujistit, že je Thyra v pořádku poté, co spatřila v krvavém stanu. Její zamlklá ústa nevydala ani slovíčko. Moc dobře věděl, proč se vydala tajně s družinou dobrovolníků do Korvanjundu a neměl jí to ani za zlé. Na jejím místě by udělal to samé. Na to se děvče lehce usmálo. Když se však zmínil o jejím příteli Onmundovi, že se pokusil utéct a nepodařilo se mu to, překvapením odhodila kladivo na zem a zahleděla se do jeho tváře. Předpokládala, že se jí snaží dostat ze smutku, bohužel tomu tak nebylo. Nemusel ani chvíli čekat, než se stačila zeptat, co s ním provedli, ukázal směrem ke kasárnám se slovy, „Je za mřížemi. Bylo by od tebe hezké, kdybys ho navštívila…“. Rychlé kroky a odhodlání se dostavily do jejího těla, za pár vteřin již stála u dřevěných dveří, vedoucí nejen do vězení. Pár rychlých prohlídek u strážců jí zdrželo a už stála před mřížemi, za kterými seděl na zemi smutný Onmund, hledící do země. Jen, co spatřil nohy v modrých nohavicích, obrátil zrak vzhůru a po spatření její tváře se zvedl ze země. „Hmm… Tak vidíš, jak jsem nakonec dopadl…“ pronesl hned na úvod. „Proč jsi nezůstal ve městě? Mohli tě zabít!“ se smutnými oči se na něj dívala, „Kdy jsi chtěl utíct?“ „Pár hodin poté, co jsi odešla s vojáky pryč…“ odpověděl stroze a zahleděl se na ní nebezpečně, „A teď mi prosím tě řekni, proč ty můžeš odejít z města a já tu musím trčet? To je absurdní!“ „Na té výpravě jsem doufala, že nara…“ „A já doufal, že se dostanu do Ledohradu, kam patřím! Tohle místo mě už vážně nebaví! A navíc jsem uvězněn jak pes, který neposlechl svého pána!“ po rčení slov se strážný u stolu zasmál onomu přirovnání. „Možná bych tě mohla dostat ven, Onmunde.“ „To bych chtěl vidět.“ najednou jí začal opovrhovat, „Zkoušel jsem je přesvědčit, ale je to marné… Byla chyba sem jet. Měl jsem počkat pár dní nebo ještě líp, než by skončila tahle nesmyslná válka!“ Mezitím se strážný u stolu zvedl a přistoupil k cele, svým hlubokým hlasem k němu promluvil, aby ztichl, že na jeho stěžování tu není nikdo zvědavý. „Mám toho dost!“ křikl kouzelník, „Proč bych tu měl být uvězněný, když jsem nic neudělal?“ náhle ztichl a rychle se zamyslel, „Počkat! Vždyť si můžu otevřít!“. V rukou si připravil jaké si mrazivé kouzlo, na dívku pronesl, aby ustoupila dál a bez rozmýšlení začal čarovat štiplavý mráz na zámek cely. V té chvíli zaběhl strážce ke stojanu se zbraněmi a vytáhnul si luk se šípem v tětivě, „V souladu s rozkazem jarla, s tím okamžitě přestaň!!“ křikl strážce, avšak mladík nepřestal kouzlit, proto pohrozil ještě jednou. „Onmunde, prosím!“ snažila se ho zastavit dívka, věděla moc dobře, že jestli nepřestane, šíp mu ukončí život. Strážný už chtěl pustit tětivu, avšak nevystřelil. Do Onmundova čarování si Thyra stoupla a pociťovala, jak se jí mrazivé kouzlo dostává pod zbroj. Štiplavý chlad byl tak nepříjemný, že sykla bolestí. V té chvíli čaroděj přestal se svým umem. „Jestli mě nechceš zmrazit, tak s tím přestaneš!“ odhodlaně vyřkla a mladík po chvíli jen kývnul hlavou, své ruce si dal opět k tělu, „Slibuji ti, že se tě pokusím dostat do večera ven, ano? Slibuji!!“ „Pche, to chci vidět!“ prohodil do větru strážce, „Jestli se ti to povede, máš u mě pět zlatek.“ „Fajn, Thyro. Počkám do večera, pak odcházím!“ promluvil Onmund a opět si sedl na chladnou zem. Dívka bez váhání odešla z věznice pryč, doufala, že opravdu splní to, co právě slíbila. V hlavě se jí neustále motaly myšlenky, jak by ho mohla vysvobodit, avšak na nic nepřišla. Chvíle přemýšlení jí vůbec nepomohlo a chuť něco vykovat se nedostávala. Své kroky zamířila na okraj města, jakmile tam došla, vydala se skrze vojenský tábor rovnou na zasněženou planinu, odkud byla vidět nejen jakási ruina svatyně u cesty, ale i na krásné zasněžené pohoří, dominující v tomto kraji. Pár minut hleděla do okolí, dokud jí nevyrušilo poklepání na rameno od hlídkujícího vojáka. „Měla by ses vrátit, i když nejsi jedna z nás…“ pronesl a ukázal jí směr k městu, děvče kývlo hlavou a vrátilo se zpět ke kovárně. Hodiny rychle ubíhaly, Slunce se vznášelo přímo nad hlavami obyvatelstva a Thyra se opět ozvala svým bušením nástrojů do hrubé oceli. Vztek a smutek jí pomalu opouštěl, což bylo pro ni velice dobré, avšak stále nemohla přijít na způsob, jak dostat svého přítele z vězení. I napadlo ji zajít za Marcusem a poprosit ho, leč věděla, že by jen přilévala olej do ohně. Prozatím zůstala v kovárně s názorem, že se to časem vyřeší. Mezi bušením náhle zaslechla varovný pokřik a velice překvapený hlas strážců. Prvně si toho moc nevšímala, když se ovšem znovu ozvaly podivné hlasy a spatřila právě přicházejícího Marcuse, který se vydal kamsi ke krčmě, vylezla ven se podívat, co se to děje. Z dálky viděla mnoho lidí v modrých uniformách a jen jednu červenou šmouhu, mezi nimi. Celá skupinka se zastavila, něco si říkala a pak se společně vydala k jarlovi. V té chvíli už poznala, kdo byla ta červená šmouha… V Bílé síni právě před jarlem Skaldem postávali oba důstojníci a mezi nimi kdosi v císařské zbroji, jenž neustále vykřikoval, že není nepřítel. Nikdo však nechtěl věřit jeho tvrzení, dokud nevytáhnul cosi ze své kapsy a nepodal jarlovi. „Toto je dopis, který jsem měl odnést na Thalmorské velvyslanectví.“ Skald se do psaní začetl a nevěřil svým očím, po přečtení kývnul hlavou a začal muži věřit. „Jak jste se k nim dostal? Jak se vám povedlo infiltrovat do jejich řad?“ ptal se ho jarl. „Nebylo to zrovna jednoduché, ale to teď není důležité… Povedlo se mi zjistit, jak velká armáda je v Morthalu.“ „Kolik jich tam je?“ ozval se najednou Marcus. „Zhruba šest centurií…“ prozradil zvěd, v síni zavládlo ticho, „A chystají se sem! Zhruba za dva nebo tři dny tu budou!“ „Jak to víte? Proč čekají?“ zeptal se znova jarl. Zvěd se zhluboka nadechl, „Čekají, až jim přijedou katapulty. Chtějí Jitřenku srovnat se zemí!“ „Ysmirovy vousy!“ proklel Sigurd, „Je to mnohem horší, než se zdálo.“ otočil se na jarla „Proti tak velké armádě nemáme šanci, jarle Skalde.“ „Zapomeňte na to, že odtud utečeme a vzdáme se bez boje, veliteli!“ hlasitě vznesl Skald, „Jitřenka je možná malá, ale nedopustím, aby mi ji ti císařští psi vzali!“ „Pane, to není všechno…“ ozval se znova zvěd, „Ten Altmer, co je vede, povolal i několik lodí…“ Vše náhle utichlo, kromě plápolání ohně v ohništi, vysocí lidé se snažili přijít na řešení, avšak nějak se jim nedostávalo. Místo toho proklínali a nadávali na zprávy, které se dozvěděli. Za pár minut se otevřely dveře s velmi hlasitým křikem, „BALVERE, TY ZRÁDČE!!“. Ze dveří vyběhla Thyra a bez povšimnutí, že vedle muže v císařském brnění stojí oba důstojníci, jej povalila a snažila mu uštědřit pár ran, její snažení bylo po shození zvěda ihned zastaveno. „Zase ty! Ty nedáš pokoj!“ okřikl jí Marcus a bez výčitek jí silně čapnul za paži a odtáhl až ke vchodu, odkud ji shodil do sněhu, „Nejsi žádná vojačka, tak VYPADNI!“. Než stačil zavřít dveře, děvče sklepalo ze sebe sníh, „Ten muž nás zradil! Odjel z Korvanjundu k nepříteli…“ „Aby se dostal do jejich řad!“ po těchto slovech ztratilo děvče řeč a jen hleděla na důstojníka, „Ale na tom nesejde. Jestli tě ještě jednou uvidím, že se vtíráš, šoupnu tě do věznice!“ a zavřel za sebou dveře, Thyra se zvedla ze země a překvapeně hleděla na vchod síně. Teď pochopila, že její snažení a pomoct svým druhům je marné, zklamaně se vydala do krčmy a jen tak posedávala u lavice. Její smutné oči zamířily na vystavené jídlo, kterého se ani nedotkla. Hluboko v mysli zauvažovala o odchodu pryč z města a osvobození svého přítele, leč na vše náhle zapomenula, když se ve dveřích objevil Sigurd se zklamaným výrazem. Jeho samého překvapil pohled na zamlklou dívku, došel si k hospodskému pro lahev medoviny a bez řečí si k ní přisedl. Thyra se na něj těžce otočila, z jeho výrazu pochopila, co se asi právě děje. Sigurd jí chtěl prozradit, co zjistil Balver u císařských, ale její mávnutí rukou zastavilo rozdělanou řeč. Už jí nezajímalo, co se děje v tomto městě, byla natolik smutná, potají si přála být sama. Ale důstojník moc dobře věděl, že tohle nebyl pravý důvod ke smutku. Snažil se jí vysvětlit, že byl Marcus natolik rozčilený ze ztráty svých vojáků v ruinách, a když se k tomu připojily informace o blížící se hrozbě, jeho nervy to nevydržely. Lehce se zmínil, kolik jednotek míří na toto místo, Thyra se jen ironicky usmála a zakroutila hlavou. „Nejdříve přijdu o domov, pak o přátele a teď tu všichni chcípneme. A jeden… pitomec…“ Sigurd jí ihned okřikl, aby dávala pozor na jazyk, „Fajn… A jeden arogant mě nechce v boji kvůli víře.“ Sigurd nevěděl, co jí má na toto odpovědět, chytl jí za ruku a lehce jí pohladil, snažil se jí uklidnit. Poté jen dodal, že budou muset lidi schovat do dolů, kam i ona půjde. Velikán vypil medovinu, vstal od stolu a vydal se zpátky ven. Thyra se několik hodin nepohnula z místa, neustále přemýšlela o útěku. Chýlil se konec dne, děvče se vydalo ze svého vyhřátého místa pryč a jen, co otevřela dveře krčmy a provedla několik kroků k táboru, zahleděla se opět na vzdálené pohoří, které se lehce barvilo červánkovou barvou. Hleděla majestátně tím směrem, až se jí myšlenky začaly měnit a najednou pocítila, že dostává nápad. Vše si promyslela a jak zběsilý vítr vtrhla do jarlovy síně. Uvnitř bylo slyšet několik hlasů z vedlejší místnosti, jak taktizují a plánují obranu. I když stály okolo stráže, děvče před ně předstoupilo a chtělo projít ke stratégům. Hlídači ji však nepustili, dokud se z místnosti neozval jarl, chtějíc vědět, kdo tam je. Po představení hlasy utichly, bylo slyšet i hluboké povzdechnutí a rychlé kroky. Ze dveří vyšel Marcus s nepřátelským výrazem, už chtěl spustit svou notu, ale Thyra byla rychlejší, žádala ho o vyslyšení, pak mu slíbila, že odejde a už se nebude nijak angažovat. Jeho „fajn“ jí velice potěšilo, velký kámen spadl ze srdce a ona mohla vstoupit do místnosti, kde vysocí důstojníci a zvěd Balver, jenž na ní překvapeně hleděl, postávali nad mapkou Kotliny s rozmístěnými značkami armád. Už z pohledu byla vidět přesila nepřítele oproti městu. „Máš pět minut, tak neotálej!“ poručil jí Marcus a postavil se do obranného postavení. „Vím, jak bychom je mohli porazit!, pronesla rozhodnutým hlasem. „Vážně? Tak než začneš, řeknu ti, proti čemu stojíme…“ spustil první Sigurd a ukazoval prstem kamsi k zamrzlým břehům nad Morthalem, „Podle zdroje je zde několik centurií legie, předpokládáme, že se vydají hned proti městu. Proti nim je tu asi stovka nebo dvě synů a dcer Skyrimu. A pokud dobře víme, tak mají i lodě s dalšími posilami a katapulty… Když na ně zaútočíme u města, snadno nás rozdrtí, byť budeme znát vlastní prostředí. A když budem bojovat na otevřené planině, nebudeme se moct kam schovat. “ skončil s prezentací na mapě a zahleděl se na děvče, „Jak je tedy můžem porazit podle tebe?“ Thyra věděla, že co pronese, nebudou určitě chápat a nepřistoupí na to, „Necháme je přijít co nejblíž k městu,“ nestačila dopovědět a jarl Skald se už ohradil, že je to blbost, naštěstí Sigurd zastavil jeho rozhořčení a dívka pokračovala, „a svrhneme na ně hory!“ Všichni muži se na ní zahleděli jak na blázna, „Hory?“ „Ano, hory! Nalákáme je, co nejblíže a pak na ně pustíme lavinu z pohoří. Ten sníh tam je už dlouho, proti němu nebudou mít šanci!“ „Taková blbost! Pustit hory!“ ozval se Balver a začal se smát, jeho výsměch však po několika vteřinách přerušil jarl Skald. „To myslíte vážně? Je to sice podivný nápad…“ „Jarle, při vší slušnosti, tenhle plán je tak bláhový… Musela ho vymyslet v kapkách zoufalství!“ pronesl Marcus, avšak jarl se nenechal odradit. „Ty hory jsou zasněžené více než devět generací. To děvče má pravdu, takovou sílu by císařští nečekali! A nám by rozhodně pomohla!“ „A určitě to vyjde?“ zeptal se opatrně Sigurd, „Laviny se nedají kontrolovat. Jak je jednou spustíte, nezastaví se… A co když svrhneme lavinu přímo na město?“ „Máte snad lepší plán, veliteli Vlasatý? Je to zoufalé, ale v téhle chvíli možná jediná možnost na úspěch.“ argumentoval jarl, „Budeme bojovat jak partyzáni, o tom bez pochyb a asi nás mnoho padne, ale tímhle bychom je zničili.“ „A lodě? Co s nima?“ zeptal se Balver. „Nějaká jednotka by byla jistě ve městě a bránila vylodění.“ navrhl Skald, po pronesení návrhu se zamyslel, „Ale, jak chcete spustit lavinu? Poslat lidi do hor je nejen nebezpečné, ale zabere to spoustu času…“ Thyra nemohla najít odpověď, nad jeho otázkou se zarazila a snažila se přijít na řešení, dokud se sám neozval. Odešel pryč z místnosti, důstojníci zarytě mlčeli a hleděli jedním okem na mapku a druhým na děvče, která stála na místě jak opařená. Po pár minutách bylo slyšet z vyššího patra jen rozčilený a nepříjemný ženský hlas, který se silně opíral do jarlových slov. Vzápětí přišel zpátky Skald se zklamaným výrazem. „Dvorní čarodějka Madena se odmítá účastnit veškerých bojů. Nepomůže nám…“ na závěr dodal, že plán shodit na nepřítele lavinu, se zamítá. Dívce spadla brada k zemi, ale ihned si vzpomněla, že by mohl pomoct ještě jeden člověk, ovšem s jistou podmínkou. Muži ji vyslechli a popřemýšleli o jejím návrhu, který se teď zdál slibný… Venku již padla tma a ve vězení Onmund posedával na studeném kameni. Hlavu měl v klíně a nemohl uvěřit, že se jeho přítel stále nedostavil. Zvedl se ze země, hejknul na strážného, že odchází a v ruce si připravil opět mrazivé kouzlo. Hlídač okamžitě vytáhl ze zad svou zbraň a namířil na čaroděje, naštěstí oba dva přestali, když do věznice vstoupila dívka. Jaká úleva pro Onmunda… „Jsem ráda, že ses nepokusil utéct.“ spustila na úvod, „Můžu tě dostat z vězení, pokud nám ovšem pomůžeš.“ „Nám?“ zeptal se jí ještě jednou čaroděj, „Jak to myslíš „nám“?“ „Jarl a velitelé potřebují tvou pomoc. Když jim… tedy, „nám“ pomůžeš, nechají tě odejít do Ledohradu.“, mladík mlčky kývnul hlavou, děvče se otočilo na strážného, „Stráže, z rozkazu jarla, pusťte ho!“. I když se to strážnému moc nezdálo, učinil, oč bylo žádáno. Onmund se náhle cítil volněji a nemohl uvěřit, že se jí povedlo dostat ho z věznice. Než vyšli schody, strážný zastavil dívku a dal jí do ruky pět septimů se slovy: „Překvapila‘s mě!“. Poté už společně odešli zpátky do jarlovy síně, kde si čaroděj vyslechl, co po něm chtějí. Vyptávali se ho, zda umí vyčarovat nějaké kouzlo, které by dokázalo otřást se zemí, ale nic takového neznal. Jarl ho však ujistil, že se nemusí obávat, společně odešli za dvorní čarodějkou a domlouvali se na spolupráci. Oba mágové nebyli zrovna nadšeni, ale domluvili se, hned z rána ho začne Madena učit mocné kouzlo. Když vše vyřídili, Thyra se vrátila zpátky do kovárny, už byla velice unavená a tělo si žádalo o odpočinek. Noc v Jitřence osvětloval Masser na obloze… Den se chýlil ke konci, kdesi se ve studených vodách pod Ledohradem plavila kocábka s několika člennou posádkou na palubě. Mezi nimi byl i Torbjorn Štítokaz, vedle něhož stála v kožešině zabalená Dunmerka Suvaris Atheron. Oba hleděli do mořské mlhy a marně očekávali vynoření některé lodě. „Jste si jistá, Suvaris, že tu narazíme na piráty?“ „Podle hlášení z posledních plaveb, na těchto místech často piráti přepadávají.“ odpověděla klidně. „Vůbec se mi to nelíbí. Plujeme tu už hodiny a nikde ani živáčka. Jen zmrzlá voda…“ Náhle se ozval jeden z námořníků ze zádi, že se za nimi cosi blíží, kapitán i pobočnice přiběhli na záď a v dáli spatřili obrys neznámého plavidla. Suvaris už věděla, že jsou na správném místě. Za pár okamžiků se vynořil další obrys lodě, který se blížil stále rychleji. Obě plavidla vyplula z mlhy a měla konečně možnost se představit… jejich černé vlajky s lebkou vlály jak na slavnostním průvodu. Za pár okamžiků je obě lodě sevřely a připravovaly se na útok, kapitán Torbjorn zahlásil vyděšené posádce, aby se uklidnila a nebránila se. Mnoho chytacích kotev se zakouslo do chabě členěné kocábky, piráti se na lanech přehoupli přes mezeru v moři a po dopadu svými zbraněmi vyhrožovali vzdávající se posádce. Když se na palubu dostalo mnoho záškodníků, nechápali, proč se nikdo nebrání. „To jste tak připosraní, že nebojujete?!“ křikl jeden z pirátů a nechápavě máchal kolem sebe zbraní. Kapitán přistoupil blíže k němu, Suvaris ho chtěla zastavit, ale jen na ní kývnul, že je vše v pořádku, mezitím piráti obstoupili všechny námořníky. „Jsem Torbjorn Štítokazný, vzdáváme se vám! Chci mluvit s vaším kapitánem!“ „Co chceš po našem kapitánovi, zbabělče?“ „Mám pro něj nabídku, která se nedá odmítnout. Doufal jsem, že vás najdeme co nejdříve…“ „Ti parchanti přichystali léčku!!“ křikl jeden z pirátů, „Zabme je! Na ně!!“ kapitán se pomalu stahoval zpátky ke dveřím lodě, kam se pomalým krokem všichni členové přesouvali. „Zadržte!“ křikl kdosi na piráty, kteří přestali pronásledovat obklíčenou posádku. Z druhé lodi se přehoupnul na laně další muž, který dopadl velice elegantně na dřevěnou palubu a přikročil k Torbjornovi. „Já jsem kapitán Stig Solnofošný!“ představil se pirát ve velmi honosném oblečení, které nejspíše někde ukradnul, „Prý máte nabídku, která se nedá odmítnout! Jsem jedno velké ucho…“ Torbjornovi se kolena rozechvěla, s nejistým výrazem se zahleděl na ostatní mořské bandity a doufal, že jeho proslov vyjde, Suvaris se pomalu stahovala ke dveřím. „Potřebujeme vaši pomoc v boji proti císařským psům…“ Jeho řeč přerušil Stig výsměchem, „Od kdy by nás měla zajímat válka? My jsme piráti, a ne nějací pitomci v těžkých zbrojích!“ zasmál se tak nahlas, až se k němu přidali ostatní hrdlořezové. „Já vím, že se plavíte nezákonně na moři, ale dejte na má slova.“ zahájil protiútok, „Neříkejte mi, že vám císařská legie a tamní úřady nedělají paseku během vašeho živobytí. Chystají se dobýt Jitřenku, a pokud se tak stane, nebudou mít daleko od toho, aby vás zcela vyhladili!“ „Proč bychom tě měli poslouchat, Norde?“ zeptal se ho Stig a poklidně kolem něj kráčel, „Moře Přízraků je naše a nikdo nám jej nesebere! Ani císařství, ani vy!“ „Mýlíte se, kapitáne…“ nadechl se znova Torbjorn, „Kromě žádosti o pomoc vám mám předat vzkaz od Galmara Ranaře!“ jen, co pronesl jméno, Stig se ostře otočil a nevěřil vlastním uším, ihned se ptal, co má vzkázat, „Vzkaz od Galmara Ranaře zní: „Nastal čas na vyrovnání dluhů!“ Když nám pomůžete během obrany Jitřenky, máte zaručenou nezávislost na mořích, Ulfrik vás nebude nijak pronásledovat. A co se týče přepadávání, za určitý poplatek, na kterém bychom se dohodli, necháte být lodě patřící klanu Štítokazů!“ Torbjorn se zatvářil na kapitána pirátů hrdě, Suvaris se lehce rozklepala a tiše vyčkávala na reakci hrdlořezů, kteří se těšili z prolité krve a ukořistěného zlata. „Tak, co říkáte?“ zeptal se nahlas Torbjorn protějšího kapitána, „CO ŘÍKÁTE?!“ Do Větrného Žlebu se dostala tma ze západu, Galmar rychle pospíchal za svým pánem, který se zrovna ve svém pokoji zbrojil. Navlékl si drátěnou košili, kterou schoval pod svůj obvyklý kožich. Meč po otci se hrdě houpal na opasku a své vlasy a vousy si upravoval lehce před zrcadlem. V duchu nemohl věřit, že opravdu půjde do bitvy, jak sám hlásil. V hlavě mu rostla obava, co když tam opravdu zemře, kdo vezme město do svých rukou… Dveře do jeho komnat zavrzaly, v nich stál Galmar a pomalu kráčel ke svému příteli, jenž se na něj hrdě podíval a zeptal se ho, jak v tom vypadá. Pobočník mu pochválil úbor. „Připraven vyrazit do Jitřenky?“ „Já jsem vždy připraven, Ulfriku. Na poslední chvíli jsem sehnal několik dalších synů a dcer, kteří chtějí podpořit naši věc.“ „To je dobře…“ pronesl spokojeně jarl, „Vem si je a vyražte.“ „Budu doufat, že naše plány vyjdou. Jestli uspějeme v obraně přístavu, pošlu sokola s posláním. Mám v jednotce jednoho sokolníka.“ ujistil ho Galmar. „Doufám, že se nevidíme naposledy, příteli. Kdyby náhodou ano, převezmi za mě trůn. Chci, abys vládl Větrnému Žlebu!“ Galmar se z plných plic zasmál, „To ani neříkej, protože ty tu budeš, příteli!“ poté se oba objali pevně, „Talos s tebou!“ Společnými kroky vyšli ven z komnat, Galmar si vzal již připravenou jednotku na povel a vydali se za mrazivé noci z města na sever. Než odešel i jarl Východní Marky, zavolal si k sobě svého komořího Jorleifa, aby v jeho nepřítomnosti převzal město do svých rukou. Veškerá nařízení a žádosti aby bral s rozvahou. Komoří nebyl zrovna nadšený z nově nabytých povinností, ale zapřísáhl se, že nezklame. Velká armáda, o počtu dvou set Bouřných hávů, se vydala společně se svým velikým velitelem na jih provincie. Protože chtěl Ulfrik zvednout mezi vojáky morálku, během pochodu pronášel hrdá slova, která hřála každého správného Norda. Vítr a mráz zesílil, kdesi před hranicemi Kotliny se utábořila Galmarova skupina a vyčkávala, až se počasí uklidní. V kožešinovém stanu se velitel díval na mapku národa a přemýšlel, jestli výprava do Jitřenky a do Amolu nebylo pouze špatné rozhodnutí ve svých bláhových ideích… Upravil/a Adrian_S dne 08.06.2017 23:04 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#17 Přidané 13.12.2014 12:14
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Paráda. Stále zesiluje na napínavosti. Těším se na další díl .


Adrian_S	#18 Přidané 17.12.2014 00:21
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 8. - Vítězství nebo Sovngard! I když byla pevnost Amol od Větrného Žlebu, co by obyčejný Nord dohodil, Ulfrikova armáda stále pochodovala za tmy na určené místo. Prudký déšť, který se roztrhl v okolí Kynina Hájku, brzdil pochod několika rot Bouřných hávů, odhodlaných bojovat po boku svého pána. Přesto během putování měl Ulfrik čím dál větší obavy, že vede sebe a své druhy na zbytečnou smrt, ovšem nechtěl si to připustit… Nad Skyrimem se lehce rozednívalo a několik mil od pevnosti Amol kráčela nic netušící družina rebelů po cestě, vedoucí k pevnosti a do Černého Brodu. Žena a tři muži tiše kráčeli po kameni, dokud jeden z nich nevydržel mlčení a nahodil téma, které by urychlilo cestu. Jeden z mužů, Brom, se zeptal ostatních, proč se vlastně připojili k Hávům, sám o sobě prozradil, že býval kdysi dobrodruhem, ale chtěl se konečně usadit a založit rodinu, jeho plány však překazila císařská legie. Ignir, jak se jmenovala žena, vyprávěla o svém příchodu do armády kvůli manželovi, jenž se někde tajně potuluje v Haafingaru. I když neměla tušení, zda ještě žije, věřila, že se s ním ještě shledá. Třetí muž se zavřenou helmicí, Theor, povídal, jak nesnáší omezování víry Talose. Díky „Zlatobílému konkordátu“ se vydal z Falkreathu do Větrného Žlebu, aby podpořil Ulfrikovo tažení. Čtveřice se po chvíli zastavila na mostku, Slunce již vyšlo a v dáli byla vidět již ona tvrz, kam mířili, Ignir se otočila na posledního muže, který jen tiše poslouchal jejich vyprávění… „A ty, Ralofe? Proč ses k nám přidal?“ Ralof se vydechl a upřímně promluvil, „Já se přidal k Ulfrikovi, protože nebyla žádná jiná možnost…“, zamyslel se nad dalšími slovy, „Pocházím z Vorařova, docela klidné místo na žití. Než jsem se přidal k Ulfrikovi, pomáhal jsem rodině na pile. Ve vsi jsem znal každého a všichni jsme si byli tak rovní a soudržní. Jenže, co přišla ta legie, obyvatelé se rozdělili na císařské a vlastenecké přívržence. A protože těch císařských bylo víc a chtěl jsem ukázat všem, že se mýlí, odešel jsem do Falkreathu.“ „To je smutné,“ pronesl upřímně Brom, „taky mě to dostalo, když jsem si chtěl koupit pozemek v Rorikově Dvorci…“ zasmál se, „Věřili byste tomu, že by se z dobrodruha stal farmář?“ při jeho posledních slovech se Ignir a Theor zasmáli, Ralof zarytě mlčel. „Nejvíce mě štve, že jsem ztratil přítele, se kterým jsem se znal už jako dítě. Odešel k legionářům…“ otočil zrak na trojici, „Budu doufat, že ho nepotkám někdy v bitvě, protože jestli ano, nevím, jestli bych ho mohl zabít nebo ne…“ „No, když nebudeš moct, udělám to za tebe!“ vykřikl zvesela Theor, načež se Ralof také usmál. „Vyražme na cestu do pevnosti, povinnosti volají…“ prohodila Ignir, čtveřice se opět dala kupředu. „Doufám, že tohle bude jen další obyčejný den…“ pronesl cestou Brom a lehce si přitom hvízdal neznámou melodii, která je doprovázela až do oživené pevnosti. O několik desítek kilometrů dál dorazila k věžím Valtheimu k připravené císařské armádě artilerie se znakem Bílého Průsmyku. Jakou radost měl tribun Marconius, když je z věže viděl. Než seběhl ze svého stanoviště k připraveným legionářům, v rychlosti se oblékl do těžké zbroje a připevnil na svůj opasek meč se znakem císařství. Jeho příprava byla u konce, vyšel ven z komnaty a cestou se usmíval, jakoby věděl, že ho čeká jasné vítězství. Za pár okamžiků se ocitl mezi legionáři, někteří netrpělivě seděli, jiní se mezi sebou procvičovali v boji. Jedním z právě cvičících legionářů byl i Cedrik, jenž si napínal a opět povoloval tětivu svého luku a bez šípu a zkoušel si různé techniky. Jeho oko spatřilo kromě krajiny plání Bílého Průsmyku také přicházejícího tribuna. Sedící se okamžitě postavili a trénující zandali meče do pouzder či luky na záda, poté se čelem otočili ke svému veliteli, jenž hrdě pronášel slova… „Legionáři, dnešní den bude pro nás slavným. Za několik hodin dorazíme k baště Bouřných hávů, kde započneme jejich pád a utrpení!“ legionáři zajásali, „Utvořte klasické formace, zvědi ať vyrazí napřed a kdyby spatřili nepřítele, ať se okamžitě hlásí!“ poté si zavolal několik vyšších vojáků k sobě a sdělil jim, aby se přemístili na určité pozice, odkud by nebyli vidět. „Na váš rozkaz, tribune!“ pronesli vyzvaní vojáci. „Pokud dobijeme jejich pevnost, generál Tullius bude na vás velice hrdý!“ zahleděl se na všechny pokukující oči mužů ve zbrojích, „PRO VĚTŠÍ SLÁVU ŘÍŠE, KUPŘEDU!“ opět se armáda radostně ozvala a ve formacích se dala po cestě směrem k pevnosti Amol. Artilerie se pomalu rozjela, za nimi jelo několik vozů, plně naložených různým kamenem, vhodné do koše katapultu. Mocný dupot a bojovná atmosféra byly cítit v okolí. Tribun se otočil k jednomu z nižších důstojníků, sdělil mu, aby odjel k Ivarovu Dvoru, kde měla čekat nordská jednotka tribuna Rikke. „Vyřiďte jí, ať zaútočí na náš signál od mostku. Ona už bude vědět, co má udělat.“ a než poslal důstojníka na cestu, ukázal mu na mapce, kudy se má nepozorovaně dostat na ono místo. Cestu mu vytyčil kolem neznámé nordské hrobky a dále po nepatrné pěšince vedoucí do hor. Důstojník kývnul hlavou a dal se na cestu, Marconius přidal do kroku a kráčel v čele své armády. I když byl Cedrik mezi odvážnými muži, dělal si starost o svého přítele, který se nacházel kdesi v Průrvě… „Čekání… Zase jen čekání…“ pronášel jeden z nordských legionářů do okolí, v táboře tribuna Rikke pod horským průsmykem, „Nesnáším čekání!“ „Proč? Chceš bojovat?“ zeptal se ho Hadvar, když si zrovna brousil svůj meč, „Kdo ví, jestli budem vůbec bojovat…“ „Tak proč si brousíš meč?“ „Jen pro jistotu…“ odvětil mu Hadvar a pokračoval v činnosti. Za pár chvil vyšla ze stanu Rikke a svolala vojáky do své blízkosti, všichni nastražili uši. Tribun sdělil, že je nejvyšší čas vyrazit k pevnosti Amol, několika vojákům rozkázala, aby zůstali v táboře a potají hlídali oblast. Muži se rozešli připravit se na odchod, jen Hadvar zamířil k veliteli s nejistým výrazem. „Promiňte, veliteli, ale pokud se budeme chtít dostat k té pevnosti, musíme projít Ivarovým Dvorem. Určitě tam budou…“ „Nemějte obavy, vojáku. Zvěd mi před malou chvíli zahlásil, že se ve vesnici nikdo nenachází.“ prozradil velitel, „Ale je vidět, že vám to myslí, že jen bezduše neposloucháte rozkazy. Připravte se k boji, vyrazíme…“ Hadvar odcházel do stanu se připravit, ale ještě jej vyrušila velitelka s otázkou, jak se jmenuje, své jméno jí prozradil. Uběhlo jen pár minut, vojáci již nastoupení v řadách a s plnou výzbrojí čekali na povel svého velitele kupředu, který se také ozval. Krátký pochod z tajného tábora následoval k mostku do vesnice, jenž zel prázdnotou. Hadvara a ostatní Nordy je pohled překvapil. Domy zazděné, štít u krčmy byl sundaný a dveře pro jistotu zamčené zevnitř. Jen po cestičce si vykračovalo několik slepic, které se rozletěly do všech stran, když kolem nich prošli vojáci. Bylo poznat, že se obyvatelstvo bálo války a nechtělo mít dočinění se zúčastněnými stranami. Po chvíli pochodu, kdy sestupovali podél vodopádu níže k jezeru, se z lesa vynořila osoba, tribun Rikke okamžitě zastavila pochod a zahleděla se na přicházejícího, jenž nosil císařské oblečení. „Tribune, je dobré, že jsem vás tady zastihl. Tribun Marconius vám vzkazuje, že máte zaútočit se svou jednotkou od mostku, až dostanete signál. Prý víte, co má na mysli…“ „Děkuji, důstojníku. Zařaďte se, půjdete s námi!“ rozkázala mu a opět se vydali na pochod. Pevnost Amol se probudila do nového dne, pochodující hlídky na hradbách hleděly do korun stromů a z věže směrem k Černému Brodu. Slabě početná posádka započala takřka každodenní činnost, někteří se cvičili, jiní odpočívali vně tvrze a pár řemeslníků vyrábělo výbavu pro vojsko. I když byl Amol slabě obsazen, její takřka nedobytná brána budila respekt proti okolí. Mohutné bukové dveře bránily přístup každému, kdo se chtěl dostat dovnitř. Jeden z vojáků, stojící právě nad těmito dveřmi, si všiml neznámého pohybu v lese, popadl svůj signál roh a zatroubil poplach. Celá posádka přestala s doposud rozdělanými povinnostmi a okamžitě se připravila k boji. Jaké překvapení se ozvalo od muže na bráně, když viděl armádu lidí v modrých barvách a postavu v černo-hnědém oblečení, který nebyl na takovou dálku poznat. Voják zahlásil, aby nikdo neútočil a vyčkal pár vteřin, než byl poznat vzhled vedoucí osoby… „To je jarl Ulfrik Bouřný Háv!“ prohlásil na posádku, “Otevřte bránu!!“ Mohutná brána zavrzala po otočení rezavého rumpálu a otevřela se zcela dokořán, velký pán a jeho lidé vstoupili hrdě dovnitř pevnosti, kde již stály nastoupené tři čety poivstalců a nevěřícně hleděli na mocného muže. Voják na bráně pevnosti seběhl po schodech dolů k jarlovi, jeho blonďatý vous vykukoval zespod helmice. „Jarle Ulfriku, jsem Olofrin, velitel pevnosti Amol. Vítejte!“ pronášel s překvapeným hlasem, „Jaká čest, vás tu mít. Ale cítím ve vzduchu něco nepříjemného…“ „Kolik máte připravených lidí k boji?“ zeptal se ho bez váhání a soucitu. „No… asi šedesát mužů a žen…“ „Zavřete bránu, opevněte, co se dá a ať se všichni vyzbrojí! Meče, luky, kuše!“ rozkázal mu jarl, ale důstojník stále nechápal, „Císařská jednotka obsadila pevnost Neugrad a teď táhnou sem!“ „Jak si můžete být tak jistý, jarle?“ zeptal se ho nesměle. „Jsem si naprosto jistý!“ promluvil hrdě, poté rozkázal své příchozí armádě, aby se připravila na obranu. Někteří vojáci okamžitě zaběhli do pevnosti tarasit možné průniky, skrze únikové chodby, jiní se postavili na hradby a sledovali okolí. Brána se napevno zavřela, za ní postavili vojáci několik dřevěných zátarasů. Všichni pobíhali z jedné strany bašty na druhou, jarl si vzal kousek stranou sebou velitele a vysvětloval mu, jaká hrozba se přibližuje. Na druhé straně pevnosti postával blonďatý muž a zarostlý bojovník, ti jen pozorovali oba velitele… „Kdo to je?“ „To je Ulfrik Bouřný Háv! Co tady dělá?“, zarostlý muž se otočil na svého přítele. „Nemám tušení“ pronesl blonďák, „ale nebude to nic dobrého…“ Ulfrik ujistil Olofrina, že prozatím mohou být v klidu, nechal několik jedinců venku za hradbou v lesích sledovat okolí. Kdyby si něčeho všimli, okamžitě by se hlásili, velitele tato zpráva trochu uklidnila. Křupání spadlých větví a listí budilo v okolí pozornost. Žena v modré uniformě, skrytá ve vysokém křoví, hlídala cestu od Bílého Průsmyku k Větrnému Žlebu. Chvílemi doufala, že nikoho nespatří, jak ráda se chtěla vrátit k jednotce. Avšak po pár minutách zaslechla cosi v dáli… tlumený zvuk, který se přibližoval. Chvíli vyčkávala, dokud nespatřila kromě pochodujících lidí v červeném oblečení, také obléhací stroje. Její vyděšené oči jí donutily tiše vyjít z úkrytu a nohy se chystaly vydat za svým pánem. Ovšem, jen vyšla z křoví a otočila se za svá záda, narazila na jednoho muže v císařské lehké zbroji, který byl stejně překvapený jako ona. Oba naráz vytáhli své zbraně a potyčka začala. Žena máchala kolem sebe železnou sekerou, zatímco její protivník svým ostrým mečem. Její odhodlání, upozornit na blížící se nebezpečí, bylo však pryč, když jí muž ve vhodnou chvíli sekl po ruce a zbraň se potopila do jehličí a větví. Okamžitě se rozběhla směrem k pevnosti, ale ne na dlouho. Ruka muže jí chytla kolem úst a čepel se prokousala skrze zbroj až k srdci, žena padla s mrtvou tváří na zem… „Bude lepší, když budeš navždy mlčet!“ promluvil zvěd nad mrtvolou, zatímco její oči zesklely. Císařští vojáci urputně táhli do schodů své těžké obléhací stroje, navzdory hluku, který je provázel, nebyly poněkud slyšet. Za pár okamžiků je dostali na místo, odkud bylo krásně vidět na již modře obsazenou pevnost. Po krátkém vydechnutí se vyčerpaní artileristé a jezdci na vozech dali do díla a připravovali kameny ke střelbě, císařské jednotky se rychle a tiše rozmístily do lesů, kde vyčkávaly na znamení. Tribun Marconius při pohledu na pevnost pronesl líbezné slovo, které ho hladilo po duši, „Perfektní!“ Za řekou, nedaleko Amolského mostku, se tiše plížila velká nordská skupina pod velením tribunky Rikke, jež doufala, že jejich plán zabere. Otočila se na vyčkávající vojáky a pronesla k nim odhodlaná slova, která je měla přinutit k boji. Legionářům se její chování zalíbilo a nemohli se dočkat boje, až na Hadvara. Jako jediný si uvědomoval, s kým vlastně bude bojovat… Po nádvoří pevnosti pochodoval Ulfrik a sledoval vojáky, kteří s připravenými zbraněmi vyčkávali na útok nepřítele. V duchu přemýšlel, proti jak velké armádě vlastně stojí a kolik synů a dcer právě čeká na svou smrt… Uprostřed přemítání ho vyrušil Olofrin, jenž ho zajímaly ty samé otázky. Jarl se na něj pochybně zadíval a sdělil mu svůj odhad, velitel se nezatvářil zrovna nadšeně. Na hradbách vyčkávali vojáci, Ralof postával vedle Theora, který se mírně třásl. Nos blonďáka se zvedl a uši se pohnuly kupředu do přírody, v lese nebyl slyšet ani ptáček. „Slyšíš to, Theore?“ „Co mám slyšet?“ „To ticho… předzvěst bouře…“ pronášel tiše Ralof, „Přijde něco strašného…“ Celá oblast rázem utichla, stromy přestaly šumět, vítr si již nehrál s vlasy lidí, ba ani rytmický dech připravených a zároveň vyděšených Bouřných hávů. Kapky potu proudily po drsných tvářích, ani zraky dívčích očí se nechtěly zavřít. Olofrin postával vedle jarla a sledoval jeho upřenou tvář, hledící kamsi do hor. „Vidíte něco, můj jarle?“ „Ne… Jen ticho a prázdnotu.“ Ulfrik se otočil čelem na velitele pevnosti a zeptal se jej, odkud jsou ti vojáci z pevnosti. „Někteří přišli z Ivarova Dvorce, jiní jsou přeživší z Neugradu a jiní zas z Bílého Průsmyku…“ „A z Riftenu?“ „Nikdo, pane. Je nás jen tolik, kolik jste viděl.“ „Doufám, že náš posel dal včas vědět Zelhradským.“ přál si Ulfrik, „Jestli ne…“ Ulfrikova ústa nestačila dopovědět myšlenku, vzduchem se nesl velice tlumený zvuk, znějící jak blesk, který právě udeřil kdesi v horách. Několik vojáků si všimlo podivné přibližující se věci, která lehce lámala špičky stromů. Než stačili určit, o co se jedná, kámen z nebes se zabořil do zdi, několik vojáků se proletělo vzduchem s křikem v ústech, až narazili tvrdě na zem. Zeď lehce pukla, vojáci se dali okamžitě do pohotovosti… „Co to bylo? Odkud to bylo?!“ křikl Ulfrik na lučištníky. „Nevíme, pane! Bylo to tak rychlé…“ křičel jeden z mužů, když se najednou z věže ozvalo mocné varovné troubení rohu. „V LESE! TAM V LESE!!“ křičel z vrcholu věže muž v modré zbroji. Další kámen dopadl na věž, která se zachvěla, Olofrin přikázal, aby se lukostřelci a kušníci připravili k palbě. „Ti parchanti nás chtějí udolat katapulty! Odkud to zatraceně lítá?!“ křičel do vzduchu Ulfrik. „To nevím, ale jen ať si přijdou… Pokud nemají žebříky, dovnitř pevnosti se nedostanou!“ hlásil hrdě velitel. „Tou sebedůvěrou bych si nebyl tak jistý…“ pronesl smutně jarl, když si konečně všiml dalšího letícího kamene, jenž padal na hradbu plnou lidí. Kromě vyděšeného křiku a varování, aby si dávali sourozenci Skyrimu pozor na střely z katapultu, se z lesa ozvalo mocné troubení. Mezi větvičkami se proletělo několik desítek šípů, které se odrážely nejen od zdi, ale i od zbrojí vojáků na hradbách. Některé se povedly zakousnout do masa a bolestný nářek dal o sobě vědět. „PALTE!!“ křikl Olofrin na lukostřelce, kteří vystřelili naslepo do lesa. Takto několikrát opakovali střelbu, dokud se z lesa nevyrojily běsnící zástupy legionářů, které bezhlavě běžely proti roji šípů. Štíty odrážely možné rány a běsnící muži se čím dál rychleji dostávali ke zdi. Zprvu to vypadalo, že se císařští zbláznili, taková sebevražedná taktika neměla smysl, ovšem tribun měl všechno dobře promyšlené. Zatímco se lukostřelci soustředili na přibližující se legionáře se štíty, císařští střelci bezhlavě vypouštěli šípy ze svých tětiv. Mnoho mrtvých kušníků spadlo z hradeb na zem. Z nádvoří vyběhl jarl Ulfrik do věže, jež se opět po nárazu kamene otřásla. Vyběhl schody bleskovou rychlostí, vyděšený strážce po spatření samotného jarla ukázal na armádu, která se vynořovala z lesa. „Talos nás provázej…“ promluvil tiše Ulfrik, když viděl ohromnou armádu. Ve srovnání se svým vojskem neměli šanci. Z lesů také vyběhli vojáci, nesouc rychle dřevěné žebříky. Několik jich pokryly šípy, avšak většině se podařilo dostat se až ke zdi. I když se Bouřné hávy snažily dostat žebříky pryč od hradeb, na některých nechráněných místech se jim to nepodařilo. Jaké překvapení, když spatřili dvojici císařských na hradbě. Olofnir se sice usmíval a jen dodával, že stejně nemají šanci se sem dostat, což se ovšem mýlil… „Katapulty, zničte bránu!“ zavelel tribun Marconius a hrdě hleděl na zkázu pevnosti. Artileristé začali vyměřovat vzdálenost a nastavovali katapulty na cíl. Za pár okamžiků vystřelili současně, kameny dopadly přesně tam, kam chtěli. Brána se náhle prohnula a zeď nad ní popraskala. Velitel se zděsil, když si všimnul padajících střel. Za pár chvil, kdy se už na hradbách objevovali čím dál více císařští, náhle brána pukla. Kameny rozdrtily tak pevný vstup, o kterém si většina přítomných myslela, že je nedobytná. Z věže vyběhl Ulfrik a při pohledu na blížící se legionáře prohlásil na své bratry a sestry: „Pěšáci, útok!!“. Šípy z lesa létaly kolem císařských i nordských hlav, modří střelci se okamžitě přezbrojili na sečné zbraně a vydali se bojovat proti svým protivníkům tváří v tvář. Kameny z nebes padaly nejen do zdi, ale i do neopatrných vojáků a to na obou stranách. Nikdo nebyl v oné době v bezpečí… Nepřátelé už nepotřebovali ani žebříky, na hradby se dostali velice snadno a snažili se zabít každého rebela, který jim stál v cestě. Avšak Nordi se nevzdávali, jejich odvaha a víra v Talose jim dávala sílu. Téměř každý Bouřný háv, který zabil císařského, pronesl nějakou hlášku, která by vyzdvihovala jeho postavení. Ralof se svou obouruční sekerou máchal kolem sebe, když se k němu blížil dva legionáři s meči. Po chvíli se mu podařilo oba dostat, ale jen co padli na zem, za sebou zaslechl Theorův bolestivý křik. Než se stačil otočit, kdosi jej shodil z hradeb přímo na střechu kovárny, poté spadl na zem. Když si uvědomil, co se stalo, vstal rychle ze země a i beze zbraně se vrhl na několik nic netušící legionáře. Několik chytře zamířených ran a překvapivé údery pomohly zneškodnit útočníky. Jarl Ulfrik svým mečem prosekával cestu k hradbě, všiml si, jak čtyři císařští lukostřelci míří na jeho vojáky. Dorazil legionáře, se kterým právě bojoval a nechal odpoutat svou zuřivost formou hlasu. Jak blesk, udeřující právě do středu pevnosti se ozvala rána. Mocná síla odhodila nepřátelské vyděšeně křičící lukostřelce jak sněhové vločky v horách z hradeb ven. U mostku za pevností, kde se právě plížila tribunka Rikke se svou jednotkou, zaslechla mocné thu’um, Rikke málem padla na kolena… „Ulfrik! Je tady!!“ křikla na své vojáky a pronesla k nim, aby si dávali na něj pozor, poté zavelela již kupředu k bráně pevnosti. Bouřné hávy byly v početní nevýhodě, ale jejich odvaha a touha přežít je držela stále více nad vodou. I když kolem padaly kameny a šípy, země se často barvila rudou krví z císařských uniforem, než ze severských modrých. Císařští si ovšem nebrali servítky se svým nepřítelem, klidně se vrhli tři legionáři na jednoho Háva a zabili ho bez milosti. Z pevnosti vyběhli další Ulfrikovi přívrženci, natěšení na boj. Jeden z nich se zahleděl na bojujícího jarla, kterým se svým mečem bránil proti třem legionářům. Okamžitě mu vyrazil na pomoc, a i když je oba poranili, ubránili se. Náhle se Nord otočil na svého pána a spatřil v dáli rychle se pohybující předmět… kámen z katapultu. Bez varování povalil jarla o několik sáhů do strany… Kámen dopadl přesně na místo, kde před malou chvíli ještě stáli. Ulfrik celý rozrušený se ze země zadíval na svého zachránce a dobře si zapamatoval tvář, poté mu Nord pomohl vstát ze země a poradil, aby se stáhli do pevnosti. Ulfrik souhlasil, zakřičel na velitele pevnosti, který bojoval proti jednomu z nižších důstojníků, aby stáhl jednotky. Sotva zaslechl jarlův rozkaz, jeho hrdlem pronikla čepel císařského meče a ukončila pobyt na světě. „Alduin, aby vás sežral, Císařští!!“ křikl Ulfrik na bojující nepřátele a pustil se do hloučku nových, „Smrt nebo sláva!!“. „Hadvare!“ křičela po příchodu do pevnosti Rikke, „Na hradby! Zneškodni je!“ a prstem výhružně ukázala na schodiště. Jeho chladné kývnutí hlavou ho přinutilo jednat tak, jak žádala, proběhl skrze bojující hloučky a i omylem narazil na právě bojujícího Ulfrika, který si ho nevšiml. Jarl dorazil dalšího neopatrného legionáře, znovu zahlásil, ať se všichny Bouřné hávy stáhnou do pevnosti, sám ustupoval ke dveřím a snažil se bránit cestu unikajícím vojákům. Skupinka legionářů poznala jarla a vrhla se na něj, ale proti jeho thu’umu neměli žádnou šanci. Rebelové na hradbách se začali stahovat do dalších dveří pevnosti, jen někteří ještě zůstali venku. Katapulty již přestaly střílet a lukostřelci se stáhli až k bráně pevnosti. Cedrikovi se konečně naskytla příležitost, jak by mohl ukázat své „um“ v plné kráse, od brány se vydal nepozorovaně ke dveřím věže, nohy ho vedly po schodech nahoru až na samotný vrchol věže. Bouřný háv, hledíc dolu na nádvoří s lukem v ruce, si ho nevšiml, Cedrik natáhl rychle luk a provrtal mu šíp hlavou. Tělo mrtvého dopadlo tvrdě na přístřešek se dřevem. Císařský lukostřelec se dal do odstřelování nepřátel. „A vítězství je naše!“ prohlásil tribun Marconius ze svého stanoviště a nařídil artileristům, aby zůstali na svých místech a nestříleli, sám se vydal k pevnosti, jeden z mužů u katapultu pronesl na toho druhého, že si ještě jednou vystřelí a připravoval si kámen. Z dálky bylo možno vidět, jak se počet Bouřných hávů zredukoval na téměř pětinu původního počtu, Císařských jako by neubývalo. Ulfrik si nechtěl přiznat, že jeho snaha zabránění dobytí pevnosti, přišla vniveč. Než se rozhodl vstoupit dovnitř pevnosti a zavřít dveře, uvědomil si, že měl poslechnout svého přítele a poslat jednotku do Jitřenky… Druhé dveře pevnosti se zavřely a již připravené ženy se pustily okamžitě do zablokování vchodu, od zbraní až po blízký nábytek. Když si Ralof všiml, že se za ním již nikdo další nenachází a on takřka jediný zůstal na hradbách, rozhodl se stáhnout zpět do pevnosti. Cestu mu však zkřížila osoba, kterou zdaleka nečekal… „Hadvare?! Co ty tady děláš?“ „Co asi, idiote! Snažím se ti pomoct v obraně pevnosti!“ křikl na něj ironicky Hadvar s připravenými zbraněmi. V té chvíli Ralof si uvědomil, jak jeho dávný přítel a nynější sok stojí na opačné straně boje. Chtěl na něj zaútočit, ale ruce mu to nedovolovaly, „Do prdele, Hadvare! Proč ses k nim přidal?!“ Jeho přítel však místo odpovědi zaútočil svou čepelí a štítem, což ho vyvedlo zcela z rovnováhy. Chtěl jej probodnout, ale úder štítem probudil v blonďákovi sílu a odhodlání bojovat. Vyhnul se jeho čepeli a několikrát se snažil prorazit jeho ochranu ostřími seker. „Císařství…“ pronášel nahlas Hadvar během jeho útoku, „je…jedinou…nadějí…Skyrimu. Ty, blbečku!“ jen co to dopověděl, štít vykryl další Ralofův úder a provedl protiútok, přičemž ho zranil po ruce, Ralof jen slabě syknul, „Neměl si tu být, Ralofe… Teď tě budu muset zabít!“ „Zkus to, jestli to dokážeš, zrádče!“ křikl Ralof a svými zbraněmi se zakousnul pořádně do štítu, Hadvar ho chtěl říznout znovu po ruce, ale nepovedlo se mu to. Nakonec si oba překřížili zbraně a tak silně na sebe tlačili, že se nemohli pohnout z místa. Jejich zuřivé pohledy o sebe narážely jak kladiva, dopadající na kovadlinu. „PRO VĚTŠÍ SLÁVU ŘÍŠE, RALOFE!“ křikl Hadvar a snažil se dostat ze současné pozice. Jeho věta však namíchla Ralofa natolik, že svého soka udeřil hlavou do čela a následně kopl do nohy, Hadvar se skácel a pochopil, že je s ním konec, „ZA SKYRIM, TY JEDNA CÍSAŘSKÁ P*O!!“ rozkřikl se a chtěl mu ukončit život zakrvácenou sekerou. Při vší smůle, než stihl něco učinit, mezi stromy proletěl vystřelený kamen z katapultu, který narazil do hradby, poblíž stojících vojáků. Kousky kamenných masivů se rozletěly kolem sebe a větší část zasáhla velkou rychlosti blonďatého muže, ten odletěl rychlostí blesku na zem pod hradbu, Hadvara odhodil náraz několik sáhů za sebe. U posledních dveří do pevnosti se mlátili legionáři i rebelové hlava-nehlava, díky ještě jednomu řevu od Ulfrika se prostor kolem dveří uvolnil a v poslední chvíli vyběhli dva rebelové pro zraněného Ralofa, ležíc na zemi. Čapli ho za ramena a vtáhli dovnitř, vchod však nešel zavřít díky silnému náporu nepřítele. „Dlouho je neudržíme!“ křikl jeden z rebelů, držící dveře. Ulfrik si sáhl na krk a snažil se pobrat sílu k mluvení, jeho hlas pomalu chraptěl. Zbylí vojáci si připravili luky a mířili na dveře, kdyby je náhodou nepřátelé rozrazily. Bušení do dřeva a bojovný chvalozpěv snižoval naději zavřeným rebelům. „Otevřete dveře!“ pronesl chrapotem jarl, dvojice vojáků nemohla uvěřit, co právě zaslechli, „Tak dělejte!“. Vojáci silně polkli, nadechli se a rychle otevřeli dveře, několik Císařských vypadlo nečekaně dovnitř. Chystali se zaútočit na zbylé jednotky, ovšem jejich snažení přerušil mocný Ulfrikův hlas, který je odhodil několik sáhů do nádvoří. Rebelové rychle zavřeli dveře a začali zatarasovat. V hlavním sále pevnosti leželo na zemi i na zbývajících stolech mnoho raněných mužů a žen, kroutící nevěřícně hlavou. Nechtěli si připustit, že je tohle jejich konec, Ulfrikova hlava, která byla mnohem zmatenější než kteréhokoli vojáka, jen viděla v jejich tvářích smutek a žal. Několik skupinek vojáků seběhlo schody z druhého patra a hlásili, že se prozatím císařské jednotky nedostaly dovnitř. Jarl jen kývnul hlavou, sedl si ke zdi a rukou si opřel čelo. Pochopil, že tohle byl opravdu špatný nápad. Zranění rebelové se pomalu smiřovali se svou smrtí, už v dáli viděli most, který by je odvedl do Sovngardu. Z bezvědomí se probudil dost zraněný Ralof, nevěřil, že ještě žije… „Je to v háji! Jsme ztraceni!“ křikl Brom a vzteky odhodil meč na podlahu. „Drž hubu! Ještě máme šanci je pora…“ snažil se dopovědět myšlenku přiživší Ignir, ale nedokončila to. „Porazit? Vidíš snad, že bychom je hnali odtud pryč?!“ „Když bude Talos nad námi…“ snažila se ho uklidnit, ale marně. „TALOS JE DÁVNO NĚKDE PRYČ, ALE NE TADY!“ Ulfrik jen pozvedl hlavu na vykřikujícího rebela a se zaskleným zrakem mu hleděl do tváře, „Má pravdu…“ Žena a i okolní vojáci se na něj podívali, Ralof se z pronesení temných slov dokázal posadit, „Talos byl s námi, dokud nás nezahnali sem… Je po všem, Bouřné hávy…“ ozvalo se smutně z úst jarla. U několika vojaček propukl tichý pláč, ne kvůli skutečnosti, že s nimi nebyl Talos, ale kvůli pronesení slov, od jarla nic takového nečekaly. „A co máme dělat? Vzdát se jim?“ zeptal se jeden rebel jarla. Ulfrik si už připravoval svou smutnou řeč, načež ho vyrušil jeden voják, který seděl v jeho blízkosti… Ralof. „Naděje umírá vždycky poslední… A jestliže Talos už není s námi, proč tu tedy jsme? Neměli bychom být už dávno v Sovngardu?“ pronášel se zrakem do podlahy, „Můžou nám vzít území, přátele i třeba naše životy… ale víru nám nemohou sebrat!“ pomalu a těžce se snažil postavit, což se mu po chvíli podařilo, mezitím se do dveří ozvalo hlasité narážení čehosi tvrdého, „Jen ať přijdou a zabijou mě! Ale tím akorát dokážou, že máme pravdu… že Talos je jediný pravý a nordský bůh!“ Ulfrik žasnul nad jeho pronesenou řečí, vstal ze země a přiblížil se k vojákovi, který mu hleděl do očí, „Opravdu jseš si jistý, že je stále Talos s námi?“ Rozhodný hlas vyšel z blonďákových úst, „Stále je s námi!“ „Navrhuji bojovat! Ať chcípnem nebo ne, nemáme co ztratit… Sovngard nás očekává!“ křikl z rohu místnosti muž, který zachránil jarlovi život. „Jak se jmenuješ, vojáku?“ zeptal se ho Ulfrik. „Gunjar, jméno mé! A budu bojovat do posledního dechu, po vašem boku, pane! Talos s námi!“ „Jestli mám umřít, tak po vašem boku, pane!“ ozvala se jedna z žen, která zastavila pláč. „Galmar Ranař nás učil válečnické rčení: „Bojuj nebo zemři se ctí!“. A já chci zemřít se ctí!“ pronesl další rebel a bouchnul si pěstí na hruď, gesto hrdosti. Ulfrikovi se lehce rozzářily oči, když spatřil najednou radost vojáků v beznadějné bitvě. Všichni si vytáhli zbraně z pouzder, nebo sebrali ze země do rukou a netrpělivě čekali, až se rozletí bariéra u dveří. Každou chvíli dřevo lehce praskalo, jarl v rychlosti napočítal počet vojáků, který mu zůstal a odhodlaně se zadíval do chodby tvrze. Za zády mu dýchalo posledních sedmnáct rebelů. Venku na nádvoří se mezitím legionáři snažili dostat do obou vchodů, ale nedařilo se jim to. Další skupinka prohledávala mrtvoly a snažila se zjistit ztráty, které byly způsobeny během dobývání. Mezitím se na schodiště tvrze posadil Hadvar a smutně hleděl do očí mrtvých spolubojovníků i nepřátel. „Co se děje, Hadvare? Proč nepomáháte ostatním?“ oslovil jej tribun Rikke se zakrveným mečem v ruce. „Jen jsem vyčerpaný, tribune. Bylo toho na mě moc…“ „Je smutné, že jsme přišli o tolik dobrých lidí, ale má to své opodstatnění. Podívejte, Hadvare, za těmi dveřmi se schovává náš úhlavní nepřítel, samotný jarl Větrného Žlebu! Když ho porazíme, je po válce!“ „Já to vím, ale… Huh, bojoval jsem proti blízkému příteli, který byl po jeho boku. Chtěl mě zabít, ale neudělal tak…“ vypadalo to, že se hráz v jeho očích prolomí, ale nic takového se nestalo. „Jste naživu a to je hlavní!“ uklidňovala jej Rikke, „Stejně, doporučím vás jak tribunu Marconiovi, tak i generálu Tulliovi, jste výjimečný…“ Za tribunem se ozvalo mocné dupání, Rikke se otočila, před ní stál tribun Marconius s vítězným úsměvem. „Dobrá práce, tribune! Porazili jsme je!“ „Ne tak docela, uvnitř jsou ještě přeživší.“ pronesla Rikke, „Ale nemusíme je zabíjet. Necháme je zajmout a…“ „V žádném případě! To je vyloučené! Jsou to rebelové a s těmi nakládáme jako se zrádci!“ přísně se ozval Marconius, otočil hlavu na sedícího Hadvara a zatvářil se velmi arogantně, „Na co čumíte vojáku? Koukejte se přidat k dobývání pevnosti! To je rozkaz!“ Vstal neochotně ze země a zahleděl se na statného císařského důstojníka, Rikke nechápala jeho reakci. „Co to mělo znamenat, tribune? Ten voják je jedním z nejlepších v mé jednotce!“ „Bitva ještě neskončila, tribune… Dokud nezemřou všichni rebelové, neodejdeme!“ Tribun Rikke odešla kousek stranou a připojila se k počítání ztrát a stavu zraněných, Marconius hleděl na útočící jednotky velice hrdě, těšil se, až se bude hřát na Samotě ve Chmurném hradě. Z věže seběhl Cedrik, po všimnutí svého přítele se k němu okamžitě rozeběhl a objali se. „Já myslel, že jsi umřel!“ ozval se první Cedrik s lukem stále v ruce. „To samé jsem si myslel o tobě…“ vzal ho kousek stranou a v rychlosti si vyprávěli zážitky z boje. Artilerie v lese se hodila do pohody, z dálky viděli pevnost pod kontrolou svých spolubojovníků. Všichni muži se natáhli o své stroje a dívali se, jak se vojsko snaží dostat dovnitř pevnosti. Jeden z obsluhy zaslechl zvuk ptáka, vylétávající z korun stromů. „Nic zvláštního“ si pomyslel, dokud se mu na hrdlo nedostala čepel zbraně, která ho lehkým pohybem poslala ze světa pryč. Než stačila zbývající jednotka zjistit, co se stalo, do jejich těl se usadily hroty šípů, vystřelených odkudsi z lesa. Jejich mrtvá těla překročili neznámí lidé, kteří se s lehkostí seznámili se stroji a začali připravovat nové obléhání. Marconius a Rikke hrdě sledovali dobývání dveří, které každou chvíli povolí. Cedrik s Hadvarem na hradbách se neustále bavili o výhře, kterou radostně prožívali. Lučištník se na moment zahleděl k lesu, kde spatřil vystřelený kámen, mířící na tvrz. Kámen spadl přesně doprostřed útočícího hloučku lidí, všichni se vyděsili. „Kterej pitomec jim nařídil střílet?!“ křikla Rikke na Marconia, zranění vojáci křičeli bolestí. Když přiletěl i druhý kámen na druhou skupinku vojáků, snažící se dostat do vedlejšího vchodu, oba důstojníci pochopili, že není všemu konec. Než stačili zahlásit nějaký rozkaz, Hadvar a Cedrik vyděšeně zvolali „Poplach!“. „Kdo to, u Osmičky, útočí?!“ řval na pevnost Marconius. „BOUŘNÉ HÁVY!!“ vytáhl Hadvar z pochvy meč a jen se stačil otočit k bráně, mnoho křičících rebelů vtrhlo dovnitř rozbořené tvrze. „Kde se tedy vzali?“ křikla Rikke a rozkázala vojákům, aby zaútočili. I když Císařští byli stále v početní převaze, díky nepřipravenosti a momentu překvapení neměli takřka proti rotě rebelů skoro žádnou šanci. Ale bez ztrát na obou stranách se to neobešlo. Krev barvila zdi pevnosti i půdu pod nohama, šípy se zabodávaly do kožených i kroužkových zbrojí a kladiva rozbíjela štíty mocnářů. V pevnosti, kde vyčkávali zranění rebelové na svou smrt, zaslechli venku řinčení zbraní a zbrojí. Sami sebe se ptali, s kým tam bojují… „VÍTĚZSTVÍ NEBO SOVNGARD!!“ křičeli rozběsnění vojáci v modrých uniformách, jejich hlas budil strach v doposud klidných legionářích. Hadvar vyběhl na hradbu, společně se svým přítelem i velícím důstojníkem Marconiem, při pohledu na stále zvyšující se počet rebelů, ho nenapadlo jiné řešení, než ústup. „Táhněte zpátky do boje, vojáku! Žádný ústup!“ křikl na něj. „Jsme v pasti! Zabijou nás!“ ozval se Cedrik, když zrovna pustil tětivu svého luku na rebela. „Legionáři se nevzdávají. Buď vyhrajem, nebo zemřem!“ křikl znovu Marconius a rozeběhl se proti davu Bouřných hávů. Hadvar se otočil na přítele a v očích si přečetli stejné myšlenky, rychle zjistili, kde se nalézá Rikke a čistili si cestu k ní. V její blízkosti se ocitlo několik nepřátel, pár jich srazili na zem a zabili, ovšem to nestačilo na odražení celého útoku. V jedné chvíli se podařilo Hadvarovi dostat až k důstojníkovi, která měla velice poškozenou zbroj. „Musíme utéct, je jich moc!“ „Hadvare,“ nadechla se rychle, „odveď muže pryč! Stáhněte se!“ Jen, co pronesla tato slova, Hadvar z plných plic zařval na celou posádku „ÚSTUP!“, Marconiův pohled na vojáka byl hrozivější než pohled samotné daedry. Než však stačil něco udělat, před tribunem se ocitl neznámý rebel v lehké zbroji a s krátkým mečíkem v ruce. Chtěl zvěda rozseknout vejpůl, naneštěstí se jeho mečík dostal skrze zbroj dříve, tribun po několika nečekaných úderech padl k zemi. „ÚSTUP! LEGIONÁŘI, ÚSTUP!!“ volala Rikke na všechny muže a sama se rozeběhla s mečem v ruce, skrze bitevní vřavu k cestě. Vojáci jí spatřili a společně se s ní stahovali, Hadvar a Cedrik byli mezi prvními, kteří utekli z boje pryč. I když jich z pevnosti utíkalo mnoho, stále je rebelové pronásledovali a snažili se je zabít. Nikdo z přítomných v pevnosti nemohl uvěřit, že dokázali vyhnat útočníky ze své vlastní pevnosti, která byla již ztracená. Mnoho rebelů se dalo okamžitě do jásotu a veselí, někteří stále pronásledovali nepřítele až za hranice Průrvy. Tribun Marconius, ležící na špinavé a zakrvácené zemi, lapal stále rychleji po dechu, krev z těla se valila jak horký pramen ze země. Vojsko prohledávalo přeživší nepřátele i spolubojovníky, když narazili na umírajícího důstojníka, jedna žena popadla sekeru a chtěla ho dorazit. Avšak byla zastavena oním zvědem, který mu způsobil tato zranění. „Doufám… že jsi na sebe… hrdej… zrádče!“ promlouval z posledního dechu Marconius na zvěda. „Mí předkové se na mě usmívají… Ale na tebe zřejmě ne…“ klidným hlasem pronesl a poté spustil sekeru do kyrysu ležícího, který nejen prasknul, ale také ukončil pobyt na světě. Císařská armáda, o počtu několika čet skvělých bojovníků, ať už nordských nebo císařských, byla poražena. Na dveře pevnosti zabušil rebel s vysokým hlasem, že už je po všem. Za pár okamžiků se dveře otevřely, v nichž postával Ulfrik Bouřný Háv a nevěřil vlastnímu zraku. „Zelhradští…“ potichu se ozvalo, bušící voják se usmál, „Ono to vyšlo!“ zvolal znova jarl. „Vítězství! Porazili jsme je!!“ ozvalo se odkudsi z pevnosti, celá posádka se začala radovat. Po boji se všichni vojáci pustili do uklízení pevnosti, mrtvoly svlékli a shromáždili je na jednu hromadu. Za pomoci několika lahví oleje je nechali pochovat, tiše všichni pronášeli krátkou motlitbu, děkující Talosovi, že je neopustil. Sbírání zbraní a veškeré výstroje dalo zabrat celý den, nejvíce Ulfrika překvapilo, odkud pocházely katapulty. Na boku strojů se nacházela vypálená koňská hlava. „Bílý Průsmyk… Jarl Balgruuf se tedy přidal k Císařství.“ pronášel zklamaně jarl, „Toho bude litovat!“ „Jaké jsou vaše rozkazy, pane?“ zeptal se jeden z nižších důstojníků ze Zelhradu. „Prozatím tu zůstaneme, kdyby se ti psi chtěli vrátit!“ rozhodl Ulfrik, a vrátil se zpět do pevnosti. Bitva to byla nepříjemná, na obou stranách padlo mnoho skvělých vojáků, prolila se řeka krve, oceány slz a potu. Ralof si po tomto zážitku uvědomil, že mu císařství sebralo jeho nejlepšího přítele a naopak Hadvarovi došlo, že rebela nedokáže přesvědčit, aby se k němu přidal. Bouřné hávy a hlavně Ulfrik si uvědomil, že jeho rozhodnutí bylo velice riskantní a nebýt pomoci, nikdo by nepřežil. A utíkající císařská armáda, která se stačila ukrýt do hor, pochopila, že sjednocení provincie nebude lehkou záležitostí. Ovšem zbývalo ještě jedno střetnutí, kdesi na severu Skyrimu… Upravil/a Adrian_S dne 11.10.2022 20:12 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!"* 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#19 Přidané 17.12.2014 01:17
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	Super. Krásně popisuješ akci .


Adrian_S	#20 Přidané 21.12.2014 21:27
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 9. - Klid před bouří Noc, během které se rozhodlo o obraně Jitřenky, nebyla vůbec klidná. I když si Thyra hověla ve spacím vaku v kovárně, neustále přemýšlela o nastávající události, které se nešlo vyhnout. Každou chvíli ji napadla odlišná strategie, než sdělila velitelům, avšak v půli plánu se vše zadrhlo. Začínala být zoufalá, a zatímco ležela v teple kovárny, venku pochodoval Sigurd s Marcusem a budili takřka každého muže a ženu v osadě. Velký hlouček lidí se sešel v krčmě, kde jim důstojníci vysvětlili, co se od nich potřebuje. A úkolů nebylo málo, za to mnoho otázek a strachu se vlnilo ve vzduchu… Ještě nevyšly první paprsky slunečního svitu, před jarlovou síní postávalo kromě šlechtictva a vojska také obyvatelstvo, které naslouchalo hlasu svého vůdce. Protože se bál o jejich životy a věděl moc dobře, že samotné vojsko na všechno nestačí, požádal všechny obyvatele, aby pomohli při budování obrany a zajišťování bezpečí. Ke vší podivnosti všichni muži i ženy, jakéhokoli věku, jednotně souhlasili a oddaně se nabídli. K sobě si vzal několik horníků, dřevorubců i námořníků, kteří stále vyčkávali na ukončení embarga v přístavu. Několika vojákům po boku ukázal ve své síni na mapce strategii a plán, jak ubránit Jitřenku. Chvíli nad tím vším debatovali, až se nakonec shodli a pustili se do díla. V sázce bylo mnoho, ale času málo… Horníci z obou dolů a někteří vojáci se vydali do zasněžených plání za městem a přesně podle plánku vykopávali široké a hluboké jámy. Dřevorubci a důstojníci sháněli veškeré dřevo z okolí, z nichž vyrobili hromady ostrých bodců, které by se připevnily do vykopaných jam. Když už neměli dřevo, beze strachu a i s pověřením jarla vyplenili císařskou loď ze Samoty, Mrazivého chodce. Veškerý dřevěný nábytek se rozbil a použil na pasti. I když byla kapitánka Adelaisa Vendiciiová velice proti a bránila svůj majetek s námořníky, proti jarlovu slovu neměla šanci. Však dostala nabídku, kterou nemohla odmítnout. Mnoho manželek vojáků, místo hrubé a tvrdé práce, vařilo jídlo přímo na pláních. Mnohdy unavený lid takovouto pozornost uvítalo a neskutečně se těšil na misky horké polévky a povzbuzující alkohol. Stařenky obešly všechny domy, kde shnáněly mnoho kožešin. Ty pak stáhly a vypracovanou kůži poté předávaly čtyřma kovářům, již bez zastavení vyráběli výzbroj pro další dobrovolníky. Několik stařenek místo stahování kůže vyrobilo z nepoužitých látek pro výrobu hornických oblečení, široké kusy, kterým by se přikryly jámy. Protože bylo potřeba zajistit i hrozící nebezpečí, vybavil Marcus malou skupinku vojáků několika signálními rohy a v případě zjištění, že se nepřítel blíží, měli dát jasné znamení. Po jednotlivcích a v určitých intervalech se mezi sebou střídali a hlídali jak jižní stranu, tak hlavně západní, dvě míle od pracujících lidí. Zbytek vojáků intenzivně pomáhal horníkům a dřevorubcům v přípravě pastí, důstojníci se s mapkou v ruce rozhlíželi po okolí a plánovali možná východiska a taktiku boje. Na protějším kopci za osadou učila Madena svého nového žáka Onmunda strašlivému kouzlu, při kterém měla pukat zem. Během výcviku mu vedla o kouzlu mnoho řečí, kde se jej naučila a proč odmítla přímo spolupracovat s jarlem. Onmund byl s myšlenky na tom stejně, ale věděl, že tahle služba mu zaručí odchod do Ledohradu. Po několika chvílích bylo na rozpracovaných pláních cítit, jak se třese někde zem, lid znervózněl. Mladík s čarodějkou takřka bez přestávky cvičili a pomalu se kouzlo rodilo, avšak nátlak na žáka byl velice velký. V půlce dne přestal s výcvikem a než stačila čarodějka zjistit, co se stalo, mladík ležel již čelem ve sněhu se zamrzlou tváří. Byl natolik unaven, že se nemohl ani pohnout z místa, chvíle odpočinku mu přišla vhod. Jarl a důstojníci v síni přemýšleli nejen nad strategií, v mysli jim neustále utkvělo, odkud by se mohla spustit lavina a které místo by mohlo zasáhnout. Na tuto otázku však nenašli odpověď, ale dál se zamysleli nad únikovým plánem. Rozhodli se, že vojáci a dobrovolníci budou bojovat, ženy a nemocné či zraněné schovají do dolů. A protože jarl byl již unavený z postávání na jednom místě, vyšel ven ze síně se nadechnout, kromě několika stěžujících se námořníků od kapitánky Vendiciiové, viděl v okolí své obyvatelstvo, jak pracuje na obraně. Pohled mu připadal, jakoby se díval na mraveniště v lidské velikosti… První den uběhl rychle, i když nad hlavami svítil Masser se Secundou, vyčerpaný lid nepřestával ve svých pracích. Až na několik skupinek mužů, hloubící hluboké jámy, ti byli vystřídáni čerstvými posilami, unavení šli dávno spát. Na druhý den se začátek opakoval stejně, jak předchozí, jen s malou nepředvídanou událostí. V kovárně bušila kladiva o rozžhavenou ocel ostošest a zvuk tření kamene o čerstvý kov se rozléhal v okolí. U kovadliny pracovala Thyra na ostří ocelové bitevní sekery, pomalu se blížila ke konci, když se vedle ní ocitl Marcus Bolehlav a vyrušil jí. „Jak jde výroba?“ zeptal se, z hlasu byl cítit náznak opovržení. „Vyrábím, jak nejrychleji dokážu,“ mu stroze odpověděla za bušení kladiva, „ale kvůli tomu tady nejste, ne?“ „Zanech kování, děvče.“ po jeho slovech odložila kladivo na kovadlinu, ostří hodila do vědra s vodou a zahleděla se mu do tváře, „Ujasněme si jednu věc. Jsi v kovárně a vyrábíš pro nás zbraně. A jak skvělé zbraně.“ podíval se po zbrojnici, „Ale taky to tak zůstane! Tvé místo je tady a ne na bitevním poli…“ „PROČ?!“ zamračila se, „Co se vám na mně nelíbí?“ zeptala se ho velice naléhavě, „Víte, čím jsem si prošla! Tajně jsem se dostala s vámi do těch ruin a stále žiju!“ Marcus jí chtěl na to velice rychle odpovědět, ale nedostal příležitost, přiblížila se k němu ještě blíž a upřeně hleděla do očí, „Mám stejnou touhu po odplatě a stejnou chuť k zabíjení! JÁ CHCI JÍT DO BITVY!“ „Tak naposledy, holko.“ ukázal na ní prstem, „Nebyla, nejsi a ani nebudeš Bouřným hávem! Tu zbroj si svlékni a předej ji nějakému dobrovolníku. Až vypukne bitva, půjdeš se schovat do dolů!“ Thyra chtěla odvětit, ale byla přerušena, „Skončil jsem! Jestli tě uvidím v bitvě, přísahám u Talose, ŽE TĚ ZABIJU!“ Jeho tvrdý krok se odrazil od dřevěné podlahy a vydával se na cestu k jarlovi, dívka se zklamaným a smutným výrazem hleděla slepě do země, v hlavě jí kolovaly odvážné myšlenky, až se nakonec rozhodla pro velice nepředpokládanou podívanou. Marcus klidně odcházel k síni jarla, avšak za sebou slyšel podivný zvuk… vítr se rozrážel o cosi tvrdého. Otočil se za sebe a než stačil nějak zareagovat, do sněhu se k jeho nohám zabodl meč. Viděl, jak před verandou na něj děvče civí se zuřivým výrazem a napřaženou rukou… to ona to po něm hodila. „Tak, do toho! Zabte mě, jestli na to máte!“ křikla nahlas a narovnala se, v kovárně se zastavila práce a všichni lidi z okolí se seskupili kolem ní. Marcus bez váhání vzal meč, přišel až k ní, v jejím výrazu poznal odhodlání bojovat a téměř žádný strach, „Tady tě zabíjet nebudu.“ řekl ze začátku a odhodil meč na zem, „Stačila by jedna rána a už bys ležela mrtvá na zemi…“ „Chvástáte se tu, že jste silný, ale přitom jste toho moc nedokázal.“ tato slova důstojníka velice urazila, „Zabít jednu holku není snad žádná potíž, ne?“ Marcus se na ní přísně zahleděl, zeptal se jí, s čím chce bojovat, jestli s kovářským kladivem, tak ať si pospíší a vysmál se jí. Jenže jeho slova jí natolik nabudila, že si v rychlosti zaběhla pro jednu z vyrobených zbraní, důstojníka překvapila podívaná, když viděl tak křehké děvče s obouruční sekerou. „Když vás porazím, půjdu do bitvy!“ „A když tě zabiju, tak tě pak hodím do moře Přízraků, ať si tě duchové užijou…“ prohodil důstojník a ze zad si vytáhl své pověstné kladivo. Přihlížející lid se seskupil v dostatečné vzdálenosti kolem nich a skandovali k boji. Většina mužů fandila svému veliteli, jen kovář a dvě ženy věřili Thyře, že vojáka udolá. Po několika neklidných vteřinách se Thyra proti svému soku rozběhla s napřaženou sekerou, Marcus okamžitě zareagoval a dal se do obranného postavení. Hned první ránu vykryl a bleskově se jí snažil udeřit, ovšem minul, děvče provedlo kotrmelec do strany a jak voda, vytryskávající z gejzíru, se postavila na nohy. „Neříkal jste, že mě zabijete na první ránu?“ zeptala se ho dívka a vysmála se do tváře, což muže rozzuřilo a vrhl se na ní. Několik dalších útoků se oba vykrývali a vyhýbali, Marca překvapila její obratnost, divil se, proč svou dovednost nevyužila i v Korvanjundu. Během bitvy se dozvěděl od ní, že právě s obouručními zbraněmi často trénovala se svým přítelem… Světlanou. Štěstí se nakonec na ní neusmálo, i když ho lehce zranila několikrát pouze rukojetí své sekery, důstojník jí začal stále častěji zraňovat, v některých chvílích si jí přitáhl k sobě a udeřil hlavou o její čelo. Nakonec ji udeřil do slabin, až se skácela jak právě poražený strom. Slabě vydechovala, věděla, že přijde její konec. Lidé skandovali a fandili svému oblíbenci, jenž se nad ní nadnášel poklidně. Napřahoval se kladivem k poslednímu úderu… „UŽ DOST! To by stačilo, veliteli Bolehlave! Okamžitě zandejte tu zbraň a naklusejte sem! POHYB!“ Marcus nad svými zády viděl jarla, otočil se zpátky na ležící dívku, napřažené kladivo povolil k jejím rukám a čekal, až se chytne za zbraň. Jakmile to provedla, vytáhl ji ze země se slovy, „Bojuješ dobře, ale to neznamená, že jdeš do bitvy. Půjdeš do dolů, a tím jsem tu skončil!“ poté se rozeběhl přímo k jarlovi i s kladivem v ruce, Thyra beze slov stála na místě a nemohla uvěřit, že se její plán nepovedl. V okolí Jitřenky bylo cítit lehké chvění země, jarl po několika hodinách vyřizování důležitých věcí málem zapomněl na vývoj výcviku mladého čaroděje, kterému moc nevěřil. Po krátkém výšlapu za město se dostal ke dvěma kouzelníkům, již seděli ve sněhu a přemítali nad různými slovy, jarla podívaná vytočila. „Místo toho, abyste ho Madeno něco naučila, tak tu sedíte! Co to má znamenat?“ „Huh, zdvořilost je vždy na místě…“ pronesla bez pochybení čarodějka, „Tady Onmund odpočívá po náročném cvičení…“ „A jak mu to jde, že si tu dovolíte sedět?“ „Dělá pokroky, ale nestačí to.“ přiznala Madena, „Jarle Skalde, chcete po mně, abych ho naučila něco složitého za velice krátkou dobu. Tohle kouzlo se nedá naučit za pár minut nebo dnů…“ „Jak dlouho jste se ho učila vy?“ „Několik let.“ „Několik let…“ pronesl tiše jarl, „Bretonka, magie, kouzla… a ono se to nenaučí hnedka… Kde je ta vaše pověstná schopnost „rychlého učení“? Tolik času nemáme!“ „Jarle Skalde,“ ozval se mladík a postavil se, „učím se, jak nejrychleji mohu, ale dává mi to zabrat. Proti takové magii jsem nebyl nikdy vystaven…“ „Já sice nerozumím vaší… magii, ale rozumím tomu, že mi může za pár hodin na dveře zaklepat císařský oddíl! Vy, čaroději,“ ukázal na mladíka prstem, „pojďte se mnou do síně, musíme vám ukázat, kam máte jít.“ „Ale pane, nejsem ještě připravený!“ „To my taky ne, ale nemáme jinou možnost!“ upřímně pronesl Skald, „Budete se to muset naučit za pochodu. Teď pojďte!“ Onmund se ohlédl na Madenu, která jen kývla hlavou, aby ho poslechl. Muži společně odešli do hlavní síně, kde se za přítomnosti Sigurda a několika stařešin dozvěděl něco o horách a o konkrétním místě. Povídání bylo poučné a mladík se toho dozvěděl velice dost, ovšem neustále hájil názor, že není připravený s kouzlem. „Podívejte, čaroději,“ bez váhání pronesl Sigurd, „osud Jitřenky je ve vašich rukách. Jestli to nedokážete, pak zemřete jako my ostatní! Buďto to vykouzlíte nebo umřete…“ „A nebo místo kouzlení vás nechám v bitvě a odejdu pryč do Ledohradu.“ odvětil bez starostí čaroděj, „Jak jsem již řekl, je to vaše válka a mě nezajímá!“ „Budiž. Potom ale budete navždy znám jako zbabělec a zrádce!“ ozval se Skald, „Přemýšlejte o tom!“ „Teď, když jsme si to vyříkali, měl byste už vyrazit na cestu. Cesta do hor vám zabere spoustu času.“ informoval ho Sigurd, „Vemte si vše, co potřebujete a dávejte pozor, ať se vám něco nestane. Doufám, že umíte bojovat, v horách se mohou vyskytnout trollové…“ I když se Onmund ozval ne zrovna radostně, ujistil ho, že se dokáže o sebe postarat. Jarl Skald mu popřál hodně štěstí a pevně věřil, že nezradí, čaroděj stále více pomýšlel nad útěkem než nad pomocí. Než vyšel ven ze síně, od stráží dostal do rukou konečně svou tornu s věcmi, které si přivezl z domu. V rychlosti zaběhl do krčmy pro zásoby, které nemusel platit a než se vydal na cestu, vzpomenul si na Thyru, chtěl se s ní rozloučit. Pár kroků stačilo, aby se dostal do kovárny, kde právě dívka dokončila poslední bitevní sekeru. S lehkostí si sedla na špalek a napila se z hrnku medoviny, její oči po pár vteřinách zahlédly již připraveného Onmunda, jak se k ní blíží. „Přišel jsem se rozloučit, Thyro…“ Nechápavě se na něj podívala, „Ty odcházíš? Do Ledohradu?“ „Možná…“ pronesl nejasným tónem, „Možná uteču, možná ne. Já nevím, nechci být tady a teď mám konečně příležitost se odtud dostat!“ Na jeho slova se dívka zvedla a přiblížila k němu, „Já vím, že je to pro tebe utrpení…“ zahleděla se mu do očí, „Nemusíš to dělat pro Jitřenku, ale udělej to pro mě! Prosím!“ Onmund se jí nechtěl dívat do očí, ale nešlo to, cítil, jak na něj naléhá. „Dobrá. Udělám to pro tebe.“ dívka se samou radostí rozzářila a objala ho, což nečekal. Malou chvíli se oba drželi, kovářka mu tiše vysvětlila, jak bude znít signál, aby vyčaroval ono kouzlo. Mladík s nechutí odvětil, jak rád by se této cestě vyhnul, zato děvče pošeptalo lítost nad obranou, ve kterém nebude. Jakmile se pustili z objetí a Onmund pomalu odcházel, stačila ho ještě na moment zadržet. „Jestli tohle přežijeme, počkej na mne támhle u té zříceniny. Dovedu tě pak do Ledohradu, ano? Ať se stane, co se stane.“ ukázala mu na vzdálenou ruinu, tyčící se nad Jitřenkou. Onmund jen pokynul hlavou, nadechl se zhluboka a vydal se do hor. Blížil se konec druhého dne, šero zahalovalo okolí města a lidé na planinách měli za sebou už vykopáno mnoho pastí. Většina z nich byla tak unavená, že usínali během práce. To samé platilo i pro Thyru, z neustálého bušení kladiva a horké výhně ji padaly oči k zemi. Než se odebrala ke spánku, vzpomenula si na svého jednonohého přítele Edwina. Unaveným tempem prolezla stanovým táborem, až našla tu správnou plachu, kde se zraněný nacházel. Smutek a strach z nadcházející události ji děsilo, avšak pohled na spícího muže ji poněkud uklidňovalo. Přistoupila k němu blíže, pohladila po ruce a tiše odříkala Mařina slova, aby se mu vedlo lépe. V této chvíli oči už nemohly vydržet, proto si lehla vedle něj a čelem k němu usnula. Zatímco se ona procházela ve snovém světě, po několika minutách se probudil Edwin s mlhotavým zrakem. Chvíli přemýšlel, zda opravdu žije, nebo je už v Sovngardu. Když slyšel kolem sebe dunící vítr a zrak viděl jen jednu končetinu, došlo mu, že ještě žije. Ani neměl sílu na pláč, natož se zvednout z postele, ale protože nevěděl, co se stalo a co se děje, chvíli bojoval s lůžkem, aby ho pustilo ze sevření. Bylo to velmi obtížné a bolestné, ale povedlo se. Sotva se postavil, už zase chtěl spadnout zpátky, naštěstí si všiml kusu dřeva, jenž se opíral o malý stolek s hadry. Vzal jej do ruky a vyšel s podporou ven zjistit, co se děje. Při pohledu na stále pracující lid na pláních a pobíhajících vojácích okolo pochopil, že se něco blíží, jen nemohl vědět co. „Hej, ty! Na co tak koukáš?“ ozval se náhle jeden z vojáků, nesouc v rukách naštípané dřevo. „Talos s tebou, bratře.“ pozdravil ho, „Co se to děje?“ „Dost blbá otázka, nemyslíš? Císařští se sem blíží, budujeme obranu! Jestli se chceš přidat…“ odpověděl mu voják, ale když si všiml jeho chybějící nohy, zarazil se a slova ztratil z úst. „Kde jsou hlídky? Kam až vyráží?“ naléhal Edwin. Voják stále na něj hleděl jak na přízrak z hrobky, po pár vteřinách si uvědomil, že před ním stojí muž, „Až za skaliska, dvě míle odtud. Za chvíli by mělo proběhnout střídání…“ poté voják odkráčel kamsi pryč. Edwin pochopil, že je se svým zraněním užitečný jako pochodeň na zatopené lodi, podíval se na sebe a rychle se rozhodl pro velice odvážnou věc. Na sobě měl uniformu, jen mu chyběla zbraň a signální roh. V dalším vzdáleném stanu se nacházela čerstvě vykovaná výbava, došel si tam a bez jakýchkoliv řečí a zastavení si vzal do ruky obouruční meč, s nímž se opíral o zem. Signální roh chtěl získat od přicházející hlídky, než však přišla, vrátil se zpět do felčarova stanu, odkud si vzal tornu a v ní několik lahví medoviny. Chtěl už odejít, ale na poslední chvíli si všiml tiše spící dívky, nemohl uvěřit, že jí vidí živou a zdravou. „Neuvěřitelné… ty žiješ! Myslel jsem, že jsi tam umřela, když jsi odešla pro pomoc…“ pronášel nad spící dívkou, „Asi’s to byla opravdu ty, kdo mi zachránil život. Jsem ti nesmírně vděčný.“ poté si těžce oddechl, „Víš, Thyro. Mám toho hodně na srdci, co bych ti chtěl říct, ale vím, že teď na to není vhodná doba a už vůbec ne ode mne. Ale jdu na smrt a mé svědomí… to už nevydrží.“ těžce vydechnul, „Miloval jsem tě… A navždy budu! Ale teď musím jít umřít…“ zdálo se, že mu z oka spadne pár slz, ale nestalo se tak, chtěl děvče políbit a přikrýt, ale když si uvědomil, že už by nemusel vstát, narovnal se zpátky, „Uvidíme se v Sovngardu, Thyro…“ Jeho noha se poté otočila k východu stanu a vyšel se smutným zrakem ven. Během pochodu po táboře narazil na právě přicházející hlídku, kterou zastavil. Se lstivými slovy jej dokázal ošálit a vysvětlil jí, že byl pověřen důstojníky do hlídky a aby mu předala signální roh. I když se to hlídce nezdálo, učinila, oč žádal. „Vojáci legie se třpytí jako čerstvě napadaný sníh a řinčí jako kuchyň.“, radila mu vojačka a na své potrhané mapce, nesouc na bedrech vně uniformy, ukázala na stanoviště hlídky, „Když se vydají tudy, dozvíme se to!“ Teď už byl Edwin připraven se vydat na svůj poslední úkol, poděkoval ženě ve zbroji a vydal se na dalekou zasněženou cestu… „Pane, katapulty právě dorazily!“ hlásil hrdě jeden z pobočníků kvestora. „Skvělé, dejte jim pár minut na oddechnutí a vyrazíme!“ pobočník kývnul hlavou a odešel pryč, „Musíme dobýt další pozici!“ pronesl si tiše kvestor Galtrik. V císařském rozsáhlém táboře, rozbitém na rozsáhlých sněžných pláních, panovala bojovná a veselá nálada. Ačkoli vojáci neměli tušení, proč jich tu je tolik, těšili se na boj a vyhnání nordských rebelů. Kvestor si zavolal k sobě do stanu několik důstojníků a vysvětlil jim svou strategii v bitvě, která byla jednoduchá. „Pokud tam bude připravená rebelská armáda, nejdříve je zasypeme šípy a katapulty. A pokud tam něco zbude, první, druhá a třetí centurie zaútočí čelně na ně. Čtvrtá půjde podél břehu, pátá za prvními liniemi a šestá k horám. Jitřenka bude naše…“ „A co když ve městě se budou nacházet další rebelové? Srovnáme město se zemí?“ zeptal se ho jeden z důstojníků. „Ne, o ty se už postarají vojáci na lodích. Každou chvíli by měli dorazit do města.“ informoval Galtrik, „Ať tak či onak, nemají šanci a Jitřenku dobijeme!“ „A poté, kvestore?“ zeptal se další důstojník, „Co pak?“ „S touhle armádou můžeme rovnou táhnout na Větrný Žleb. Ulfrikovi zaklepeme jako první na dveře!“ po těchto slovech se císařští zasmáli a kvestora těšilo, že se jim nápad zamlouvá. „Pane, mám ovšem obavy z této tvrze… Dunstad. Je blízko Jitřenky. Nebylo by moudré tam poslat malou jednotku a…“ naléhal další důstojník, ale byl zastaven v řeči kvestorem. „Pche… tu pevnost si klidně dobijem, až potáhneme na Žleb! Ta nikam neuteče!“ poté se zeptal důstojníků, zda mají další otázky, ti však mlčeli, „Dobrá, vydejte rozkaz, že vyrážíme! Pojedu v čele armády!“ Za pár chvil se celý tábor zabalil, vojáci se dali do klasické formace a Galtrik na svém bílém koni vedl neskutečně početnou armádu na východ. Před pochodem pronesl několik hrdých a odvážných slov, které posílily sebevědomí císařských, a bojovná morálka se ihned dostavila. Poté už jen zahlásil, „KUPŘEDU!“ a vydali se na cestu. Šest set mužů v rudých zbrojích se vydalo po navátém sněhu, mocný dupot z kožených bot byl slyšet snad v celém okolí. Za zády jednonohého muže se ocitla pláň, plná pracujících lidí. Když už padla tma, Edwin dál pokračoval bez pochodně na stanoviště, které mu ukázala hlídka. Noc se zdála být klidná, ale ve vzduchu bylo stále cítit, že se přibližuje něco strašného. Thyriny oči se pomalu otevřely a viděla prázdné lůžko svého přítele. Po chvilce se vzpamatovala, vyletěla ze stanu a rozhlédla se po okolí, jež se halilo v mlze. Pláně byly natolik pokryté, že byly slyšet jen hlasy a zvuky práce. Kolem ní prošel jeden z vojáků, odchytla si ho a zeptala se, jestli nemá tušení, kam odešel zraněný voják ze stanu, ale moc jí nepomohl. Neměl tušení, o kom mluví. Thyra se obávala toho největšího, ale než stačila něco udělat, spatřila jarla Skalda v doprovodu svých důstojníků, jak ukazují prstem kamsi do mlhy. Za chvilku se k mužům dostavila jiná žena, která hlásila svůj příchod, ale také i svou obavu, „Před nocí jste prý poslali jednoho muže na hlídku. Měla jsem ho teď střídat, ale ještě se nevrátil!“ Na mužích byla vidět obava a podezření zrady, něco tiše společně řešili, ale Thyra neměla odvahu se k nim přidat. Se zmatenými myšlenkami se vydala zpět do kovárny a v duchu si přála, aby se Edwin někde v táboře objevil. Zamyslela se také nad Onmundem, který pochodoval kdesi v horách… Daleko v mlze postával nehybně Edwin, který takřka nic neviděl skrze mlhu. Svou tornu s alkoholem dávno na cestě zahodil, poslední láhev medoviny mu dodávala odvahu a zahřívala jeho chladnou krev. Hodiny a hodiny čekal, dokud v dáli neuslyšel slabě cosi podivného, co nepatřilo větru… slabé, mocné řinčení kovu, vzduchem prolétával přibližující se dech z rozpálených hrdel. Edwin se natáhl pro roh, jenž se mu houpal u pasu a velice silně zatroubil. V ten moment, když se varovný zvuk ozval i v zasněžených pláních, lid na vteřinu přestal pracovat a zaposlouchal se. Obyvatelstvo odhazovalo nástroje kolem sebe a začalo panikařit. Vojáci se je snažili uklidnit, což se jim moc nedařilo, ale věděli, že musejí dokončit pasti. Jarl Skald, když zrovna hovořil se Sigurdem, kudy on potáhne se svou jednotkou, zaslechl troubení a okamžitě nařídil důstojníkovi, aby se pustil do evakuace obyvatel do dolů. Thyra v kovárně přestala kovat, odhodila nástroje a chtěla se připojit k lidem, kteří byli vedeni vojáky do jednoho z dolů. Dvojice žen ve zbroji už odváděla první obyvatele, dívka si stoupla vedle vojaček se slovy, „Půjdu poslední.“, s čímž ji vyhověla. Na pláních mezitím dokryli poslední pasti, Marcus přišel do tábora připraveného vojska a prohlašoval, kde se má kdo rozmístit. „Skupina, vedena Sigurdem, se přemístí okamžitě k břehu. Moje skupina bude stát v čele na pláních. Všichni si vemte štíty, předpokládáme, že použijou lukostřelce! A až se budou blížit, neustupujte! Nebojte se jich, my je porazíme! Protože budou stát proti synům a dcerám Skyrimu, kteří se nevzdávají! Stojí proti lidu, které v srdci věří v Talose! A stojí proti lidu, které jim nakope prdel!! Pošleme ty bastardy zpátky do Cyrodiilu, kam patří! SKYRIM PATŘÍ NORDŮM!!“ z posledních slov se ozval velmi radostný jásot vojáků, kteří na moment zapomněli, že budou proti ohromné přesile… Varovný signál ustal, zvuk pochodujících nohou se čím dál více blížil, a Edwin věděl, že jeho čas právě nastal. Odhodil signální roh do sněhu a vyčkával na svou smrt. Za pár minut se z mlhy vynořily obrysy postavy na koni, s velkým doprovodem. Jeho srdce bušilo stejně rychle jak při tancovačce s pohlednou děvou. Kapky potu mu stékaly z čela a jeho tělo téměř strnulo. Z mlhy vyšla armáda, vedena Altmerem na bílém koni, který se zastavil dva sáhy před rebelem, a Altmera překvapil. „Jestli nechcete zbytečně zemřít, otočíte se zpátky a odkráčíte odtud!“ křikl Edwin na císařské vojsko, které se rozesmálo. „Dobrej vtip, ale nějak se ti nepovedl, rebele…“ odpověděl mu Galtrik, všiml si i jeho zranění, žádal po něm jako po mrzákovi, aby uhnul na stranu, nebo ho zabije. „Radím vám dobře, bude to jen vaše smrt…“ odpověděl klidně Edwin. Galtrik seskočil z koně a přiblížil se k Bouřnému hávu blíže. Prohlédl si ho od paty k hlavě a jen zakroutil hlavou s ironickou poznámkou na jazyku. Edwin už očekával, co se právě stane, než něco stačil kvestor udělat, pronesl nahlas: „Talosi, dodej mi sílu na cestu do Sovngardu!“. Altmer se rychle otočil k němu, vytasil bleskově svůj meč z pochvy a uťal Edwinovi hlavu, která odletěla o kus dál do sněhu. Tělo padlo bezvládně do hlubokého sněhu, obouruční meč, o nějž se opíral, zůstal nehnutý. Elf zandal zpět zbraň do pouzdra, naskočil na koně a zahlásil, že se pokračuje v cestě. Armáda prošla skrze jeho tělo, Edwinův meč se nikdo neopovážil vzít… Za Jitřenkou na pláních se rychle rozmisťovaly jednotky a dodávaly si odvahu. Každou chvíli očekávali na obzoru rudé vojáky, někdo z řad Marcusových vojáků začal pronášet krátkou a tichou motlitbu. Všichni se k vojákovi připojili a jen co jí dokončil, od cesty se ozvalo koňské říhání a celá jednotka se otočila na jih. Jarl Skald z tábora sledoval přípravu a i zaznamenal příchozí jednotku, která se blížila. Už z dálky poznal, kdo k nim putuje… Upravil/a Adrian_S dne 11.10.2022 20:27 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej

Strana 1 z 2: 12

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Starec končí z hraním Skyrimu.	Skyrim - obecně	5	19.06.2018 22:53
Úpravy Skyrimu	Skyrim - modifikace	2	28.01.2018 21:41
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Hrajete někdo momentálně Skyrim? Chce si někdo psát o Skyrimu?	Skyrim - obecně	62	01.11.2017 23:27