Tohle je příběh, který jsem psal ještě před příběhem Hlas Anglie, ale to už jsem dříve mnohokrát psal.
Tak uvidíme jestli se to někomu bude líbit, aby to mělo cenu pokračovat.

Je to mladém muži, plném ideálů, elánu, ale vpodstatě nemá žádný velký cíl. Vlastně jeden, uživit se a to všemi možnými způsoby.
Na rovinu, je to zloděj zlodějská, jenž se neštítí ničeho. A protože je to strašpytel, nerad je blízko nějakému sebemenšímu nebezpečí.

Více se dozvíte v textu, který o něm vypovídá skoro vše...

Hezké čtení







....................

Sabotér

Tak, právě jsem vylezl konečně na svobodu z londýnského vězení. Strávil jsem v něm osmnáct měsíců a musím říct, že mohu být rád, že mě zavřeli jen za těch pár krádeží. Kdyby věděli o všech mých aktivitách, vylezl bych asi až za třicet let, jestli vůbec.

Narodil jsem se zde, v Londýně roku 1747. Jmenuji se Martin Graham James.
Vyrostl jsem se na ulici, z toho také vyplynulo mé "zaměstnání". Za pár týdnů mi bude 23 let, bude to přesně 31. prosince kdy se slaví příchod nového roku a já myslím, že je čas jít o dům dál, to je ten milník, který jsem asi potřeboval k odhodlání. Je čas jít pryč z Velké Británie, Evropy, za velkou louži, tam jistě najdu nový smysl života.

V posledním měsíci než mne pustily, mě popadla myšlenka psát svůj život do deníku. Ačkoli jsem toho zatím moc nezažil, tedy kromě krádeží drobných či středně velkých věcí, které se vlezly do pytle, ale chystám se na cestu. Na které jak doufám zažiju vzrušující dobrodružství. Nakradl jsem si dost a proto mám dostatek peněz na cestu. Sice jsem musel chtě nechtě prozradit, kde mám své skrýše, jednu jsem přeci jen neprozradil. V ní mám schované věci, které jsou drahé a byla by škoda se jich vzdát jen kvůli mučení. Mám v ní i pár věcí, které pro mě mají sentimentální hodnotu a těch se rozhodně nevzdám.

Má první starost byla ta, že jsem si musel obstarat nějaké penízky na jídlo a pití. Vyrazil jsem na malé náměstí, kde by se mohlo dát okrást pár dobrých lidí... já jim říkám "dárci". Mé obratné ruce tohle ovládaly už od šesti let, takže to pro mě nebyl problém.

Obral jsem v davu tři lidi a řekl jsem si, že už to prozatím stačí. Teď jsem chtěl najít nějaký nocleh, jelikož můj domov je na ulici, takže nepotřebuji žádný přepych.


Kapitola 1


Tabák, rum, dlažba...

Po necelé hodince hledání, jsem našel jednu hospůdku v takové zatuchlé uličce. Sice to nevypadalo zrovna nějak vábně, ale lepší než nic, aspoň to bude levné. Jakmile jsem šáhl na kliku, vyřítili se ze dveří dva urostlí chlapíci, kteří zrovna vyhazovaly opilce ven na dlažbu. Čuměl jsem na toho opilce, byl celý pomlácený, ale hlavně ožralý a co horšího, smrděl jak bolavá noha. "Budeš tam tak stát nebo se jdeš napít, srágoro!?" řekl jeden z těch mamlasů. Neřekl jsem raději nic a vešel, protože nechci skončit na dlažbě, jako ta ztracená existence ležící na zemi. Asi viděli můj mírný strach na mých očích, ale co už nadělám, jsou velcí a silní, třeba taky jednou takový budu.

Sedl jsem si k baru, nikdo u něj neseděl jen další ožrala, zralý na vyhazov. "Jestli budeš dělat vyrvál, skončíš jako ten somrák!" řekl zvýšeným hlasem hostinský. Přikývl jsem a objednal si u něj panáka. Když mi jej nalil, zeptal jsem se jestli má volný pokoj. "Chlapeček by rád pokojíček? A má milostpán čím platit?" ptal se poněkud naštvaný hostinský. Ihned jsem vytáhl měšec a ukázal mu peníze, ihned na něm bylo znát, jak mu zajiskřilo v očích. Poté jsem do sebe kopl toho panáka a objednal si dalšího. Hostinský byl v mžiku zpět s další rundou. Zeptal jsem se ho kdo jsou ti dva velcí chlápci. "To jsou mí nejvěrnější štamgasti, kteří mi jako protislužbu "vyklízejí" hospodu od žebráků, jako ten co leží venku." Jen jsem na něj s trochu fascinovaným výrazem koukl a hned potom do sebe kopl dalšího "prcka", na uklidnění.

Objednal jsem si dalšího a zároveň i pokoj. Donesl mi dalšího panáka a já ho opět do sebe kopl. Když jsem se otočil kolem dokola, spatřil jsem, jak na mě celá hospoda čumí, jak tady chlastám. Jen jsem protočil očima dokola a otočil se zpět k baru. Požádal jsem hostinského, aby mi ukázal můj pokoj, protože venku se začínalo stmívat, ani jsem si nevšiml, jak ten čas při pití letí. Šli jsme po rozvrzaných schodech do druhého patra, kde ukázal na prostřední z celkem tří pokojů. "Máš tam postel, stůl, židli a pár hadrů na věšáku, jestli něco zmizne, podám si tě!" řekl hostinský. Přikývl jsem hlavou a vkročil do pokoje, zamkl jsem za sebou, protože nepotřebuju, aby mě někdo otravoval.

Sedl jsem si ke stolu, zapálil svíčku a začal psát můj plán. Plán na cestu do Nového světa, o které sice vím pramálo, ale až se tam dostanu nebudou se stačit divit a já zase uslyším starou známou hlášku "kde mám peníze?!". Holt je to mé povolání a já se musím za něco najíst a napít.

Takže můj plán, ráno jít pro obsah skrýše, sehnat nějaké kvalitní oblečení, koupit rum, pár doutníků se také bude hodit a pak už jen najdu nějakou loď, na které dopluju do Nového světa, podplácet je dneska běžné, takže většina kapitánů uvítá nějaké to zlato v kapse.

Kapitola 3 - Chamtivec, sluha, vlezdoprdelka....


Tak, právě jsem přišel na náměstí londýnské a mne popadla ta hrozná představa na to, že budu muset něco, pro jednou, kupovat. Inu, nechtělo se mi do onoho obchodu, ale budiž, tady s kradením končím, už mě tu moc dobře znají, ale v Novém světě se bude krást osamělé cestující náramně (smích).

Vešel jsem do obchodu, byl určený hlavně pro zámožné lidi, takzvané skrblíky. Jak já je nemám rád, berou lidem i když sami mají dostatek. Ale co, seru na ně, já jsem přece bohatší a budu i víc, jestli se mi bude dařit. Prodavač se svým sluhou, který zrovna obstarával jednoho skrblíka, se na mě divně díval. Sakra, já vím, že jsem hezký, ale že by až tak moc a líbil se chlapům? (smích)

Když jsem se trochu a asi moc zasmál, prodavač na mě zakřičel doslova "Vypadni žebráku! Tady nemáš co dělat! Jinak zavolám vojáky!" Jakmile to dořekl, sáhl jsem do pytle a vytáhl dva zlaté prsteny. Musím říct, že se prodavačovi až ohnivě zajiskřilo v očích a najednou promluvil "Co si budete přát mladý pane? Omluvte mé chování, věčne sem chodí všelijací pobudové, ale když jste přišel vy, ihned jsem si uvědomil, že to vy jistě nejste. Tak, co to bude?" pravil prodavač podbízivě. "Chci nějaký drahý a nóbl oblek, protože se chystám na jednu snobskou slavnost a nechci vypadat, jako žebrák. Platit budu zlatem." oznámil jsem můj požadavek. "Jistě pane, hned to bude." řekl jen. A hned na to pobídl sluhu, aby mne obsloužil, ten ke mě přiběhl, jak splašený pes a začal si mě přeměřovat. Při jeho měření, jsem si všiml jedné skutečnosti, která se týkala mě. Ten zákazník, který už byl v obchodě, když jsem tam přišel, se na mě nenápadně díval. Jakmile spatřil, jak se na něj dívám, ihned odvrátil zrak...

Možná se mu zdálo divné, že tulák jako já, má plný pytel zlata a stříbra, ale ať mi políbí mou špinavou prdel, já se klidně ohnu (smích). Služebníček měl doměřeno a už mi jeho pán nesl honosně a draze vypadající oblek, i s botami.
Sluha mi pomohl jej obléct a jeho šéf se mě ptal jak se v něm cítím. "Skvěle, příteli" odvětil jsem. Prodavač vypadal spokojeně, sluha moc ne, protože určitě z toho zlata, kterým zaplatím nedostane ani ždibec. Ještě jsem se ptal, zda-li tu nemá na výběr nějaký klobouk. "Ale beze všeho pane, už vím který by Vám mohl padnout do oka." řekl a šel pro onen klobouk. Když mi jej donesl, nasadil jsem si ho na hlavu a já se cítil lépe, padl mi jak ušitý, ale všiml jsem si nějaké nášivky, jenž zněla "William". "Pane, čí to byl klobouk?" optal jsem se prodavače. "Jeho výrobu i nášivku si tu před lety objednal jeden podivín, ale ještě si ho nevyzvedl. Myslím, že už ho nepotřebuje." odvětil mi. Klobouk to byl přeci jen krásný, tmavě modré barvy, s koženým nádechem, perfektně ladil s mým oblekem a kalhotami, jež byly také tmavě modré, akorát s příměsí černé. Boty byly černé, jako uhel, ale jen barvou, naštěstí.

Teď jsem byl s nákupem nadmíru spokojený a proto jsem prodavači náležitě zaplatil, za jeho služby. Dal jsem mu dva stříbrné náhrdelníky a pět zlatých prstenů. Až mu zářily oči štěstím, když je svíral v těch svých chamtivých rukách. Během placení odešel onen chlápek, který na mě divně koukal, bez nákupu. Asi se mu nic nelíbilo nebo někdo, ale ať si táhne, já mám teď oblek, bohatství a jsem krůček od Nového světa. Patřičně jsem se rozloučil s prodavačem mým pozdravem "Sbohem", přiněmž si vždy potichu řeknu ještě "navždy". Vyšel jsem před obchod a namířil si to k přístavu u řeky, naší hrdé Temži.

Tady je další díl, jenž započne plavbu, nadějemi naplněného Martina G. J.

Otázka z předchozího dílu stále platí.






............



Kapitola 4 - Kapitán, ženy, štěstí....

Po pár hodinkách jsem konečně došel k mému cíli a v přístavu kotvila jedna loď, která by mne mohla dopravit do velkého přístavu. Zrovna tam nastupovaly cestující, jenž, jak jsem po chvilce zjistil měli namířeno taky do velkého přístavu.
Nastoupil jsem, zaplatil si to nejdražší místo a šel se posadit.
Když jsme odplouvaly zrovna se začalo pomaloučku stmívat, protože ta krásná žlutá koule začala zapadat.

Ráno...

Bylo pozdní ráno a já konečně spatřil onen slavný velký přístav. Byl to jednoduše nádhera, přímo dechberoucí pohled pro člověka, který tohle nikdy nespatřil, úžasné. V přístavu kotilo mnoho lodí, ale většina nebyla k mání, jelikož tam byli buď vojáci nebo nevraživí blbci, kteří asi nechtěli trochu zbohatnout. Pak jsem uviděl jednu zajímavě vypadající loď, byla na druhém konci přístavu, ale vypadala fakt "zajímavě". Když jsem přišel k ní, její kapitán se zrovna hádal s nějakým obchodníkem, že nedostal řádně zaplaceno za jemu poskytnuté služby. Kapitánova loď byla... no, řekněme, že byla jen podivná, protože jestli jsem dobře viděl, tak na palubě nebyl žádný jiný muž, kromě kapitána, jinak samé ženy, oděny do až moc provokujících šatů. Já ucítil příležitost....

Přistoupil jsem k obchodníkovi a kapitánovi, který zrovna něco důrazně vysvětloval obchodníkovi. Oba dva se na mě podívali, kapitán nasraný od hlavy až k patě, obchodník jen překvapeně čuměl. "Já vím, jsem pěkný..."(smích) řekl jsem si. Položil jsem pytel na zem a sáhl do něj pro něco blýskavého. Vytáhl jsem zlatý náhrdelník a podal jej kapitánovi. Pak jsem do pytle sáhl znovu a vytáhl dva zlaté prsteny, podal jsem je obchodníkovi. Jakmile jsem je předal, řekl jsem "tak, teď jsou vaše spory urovnány". Ti dva si podaly ruce a obchodník se rázem vypařil, jak pára nad hrncem, asi byl překvapen.
Kapitán ke mě začal promlouvat "Proč jste to udělal? A kdo vlastně jste?" otázal se.
"Jmenuji se Martin Graham James, pocházím z Londýna a hledám loď." odpověděl jsem mu. "A kam chcete plout pane Grahame?" ptal se.
"Do Ameriky" řekl jsem .
"Do Ameriky, jo? Tak to jste tady správně pane! Já a mé holky cestujeme neustále od tohoto přístavu do Bostonského a nazpátek, jsme neustále v pohybu." řekl mi s úsměvem.
"Co to znamená holky?" ptal jsem se. "Na palubě jsem jedinný muž, holky u mě znamená lehké ženy, nebo jak říkají lidé z vyšších vrstev ženy špatných mravům, ale to není moc pěkné. Tak, jak se rozhodnete, poplujete s námi nebo si počkáte raději na jinou loď?" zeptal se podbízivě.

Ani chvilku jsme neváhal a řekl "Vytáhněte plachty vyrážíme! Vzhůru do Bostnu!". Kapitán mě s radostí poplácal po zádech, asi byl rád, že si konečně může při plavbě pokecat i s mužem.

Vyplutí.....

Když ženské odnesly poslední zásoby, vyrazily jsme. Já měl radost, že konečně spatřím Nový svět, zemi mnoha možností. Ještě naposledy jsem se otočil směrem k Anglii, abych se rozloučil, navěky. S vítrem foukajícím do mých očí, jsem se nepřestával dívat na přístav, dokud se neztratil v nekonečné mlze... Dokonce mi ukápla slzička, nečekal jsem, že mě odplutí z Anglie tolik zabolí.
Náhle ke mě přišel kapitán " Poprvé na moři?" ptal se. "Ano, jen jsem se loučil s Anglií." odpověděl jsem. "To jste nemusel, v Americe za pár měsíců nejspíš vypukne válka, britové nebo-li červenokabátníci, jak jim mnoho lidí říká, nejsou na několika místech zrovna vítaní. Však cesta je dlouhá a můžu Vám povyprávět, jak to tam teď funguje." řekl a opět mne poplácal po zádech a šel zpátky ke kormidlu.
Napadlo mě, zda to byl dobrý nápad, opustit Anglii a usadit se v Novém světě. "Když se tam bude válčit, tak proč tam lezu?" říkal jsem si v duchu. Nevěděl jsem doteď, že se tam děje něco takového, možná kdyby ano, tak bych ani nikam necestoval. Ale už se stalo...

Zde je další díl, na který jsem pyšný, jelikož je napsaný přesně tak, jak jsem chtěl. Žádné ústupky, žádné změny, nic z mého původního plánu se nezměnilo(naštěstí)... a za to jsem rád.
Teď je na Vás čtenářích, zda tohle taky oceníte.

Lehké přiblížení příštího dílu, pár slovy- objeví se námořní bitva a Martin G. J. najde spřízněnou duši...




Mimochodem, otázka stále platí.



Kapitola 5 - Plavba, historie, splněný sen, ...

"Mít tak vítr v zádech"

Včera uplynul teprve týden mé plavby a počasí si z nás doteď dělalo hračku na hraní. Silný vítr střídala bouře s mohutným deštěm, to už jsem musel i já pomoci s vyléváním vody z paluby. Musím přiznat, že jsem takovou plavbu nečekal, můj optimismus už nebyl takový, jaký byl když jsem žil v Londýně. Ač jsem neměl dostatek optimismu a dobré nálady, jako vždy, nudné chvíle jsem přečkal povídáním si z kapitánem o historii Ameriky, ale hlavně o současné situaci, kterou kapitán nazýval "protivné ticho před bouří". Bylo mu líto, že situace spěje k válce, protože bitvy se nepovedou daleko od měst a vesnic, budou probíhat v ulicích měst, vesnic i mnoho farem a statků bude buďto vypáleno nebo násilně obsazeno. Ačkoli sám chce svobodu všem lidem, krveprolitím se toho domoci nechce....

Plavba by měla, podle kapitánových předpovědí, trvat už "jen" čtrnáct až šestnáct dní. On říkal jen, ale já si v duchu říkal "co tady budu dělat?". A podle mých výpočtů, při doplutí do Bostonu mi bude právě třiadvacet. Jen mě mrzí, že tam dorazím v zimě, všude sníh a zima až tuhne krev v žilách.

...

Máme za sebou další týden plavby a já se neustále dozvídám více a více o Americe. Všechno si píšu do deníku, abych se mohl lépe v Americe orientovat a věděl toho co nejvíce. Po druhém týdnu, nám počasí začalo přát, slunce svítilo, vítr jsme měli v "zádech", tudíž se plulo krásně a hlavně rychleji. Když zrovna některé ženy neměli žádnou práci na lodi, zpovídali mě, jak jsem žil a jakto že mám tolik bohatství. Já mám takové pravidlo, "ber nepotřebným, potřebným nikdy" a tohle ctím, do puntíku (smích). Chudým neberu a za tuhle větu mě ženy obdivovaly a chválily. Ale když si vezmu, že jsem byl obklopen šesti překrásnými ženami s velkými výstřihy, které mě obdivují, nejednou mě napadla myšlenka na "menší" povyražení... (smích)

Pak se ptali, proč cestuji do Ameriky a nezůstanu v Anglii. Řekl jsem jim, že... "Rodiče jsem nepoznal, život mě naučil mnoho o tom, jak přežít a tak jsem usoudil, že mě v Anglii nic nedrží a je čas prozkoumat i nějaké jiné místo, třeba Ameriku." No, musím říct, že jsem jim doslova učaroval a teď by mi splnily každé mé přání....
Pokládaly mi neustále další a další otázky, ale pak je vyrušil kapitán, že se mají vrátit ke svým povinnostem.
Kapitán následně ke mě přišel a pravil "Chlapče, tys těm mejm holkám doslova zamotal hlavu! (smích) Já jsem se na to jen zasmál a možná i zčervenal. Začal mi vykládat o tom, že tuhle práci provozuje už od francouzsko-indiánské války, ve které bojoval a nerad na to období vzpomíná.... Nejradši by se usadil v Bostonu nebo si někde v přírodě v přírodě založil usedlost a žil počestným a klidným životem.
Ale prý ještě nemá dostatek peněz, aby si tu usedlost založil. V tom mě něco "trklo" v hlavě, "co kdybych mu s mým jměním pomohl založit usedlost."
Měl bych kde složit hlavu, při mém zkoumání okolí a "vydělávání" peněz na horší časy a navíc by to bylo moje.

Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, co na to říká "Kapitáne, co byste řekl tomu, kdybych Vám pomohl tento sen uskutečnit?". On na to "Řekl bych, že jsi buď naprostý blázen nebo ten nejčestnější a nejnatvrdlejší člověk na moři. A teď se Tě zeptám já, důvěřuješ mi natolik, abys svěřil tolik peněz člověku, kterého znáš jen pár týdnů, na splnění jeho pošetilého snu?" odpověděl mi otázkou.

"Ano, ač se Vám to může zdát divné a překvapivé, za svůj dosavadní a krátký život, jsem se naučil poznat na člověku jeho povahu a i to, zda mu mohu věřit. Věřte nebo ne, i já budu rád, když budu mít kde spát. A jelikož se v Americe hodlám usadit natrvalo, není důvod nezaložit společnou Usedlost. Vždyť můžeme těžit nerosty, dřevo, vyrábět a pěstovat spoustu věcí... Tak co? Plácneme si?" řekl jsem mu můj jedinný plán na rovinu.

"Chlapče, udělals ze starýho Jima nejšťastnějšího člověka na širém moři, opravdu..." jen co to dopověděl, mne objal a zářil štěstím. Těžko uvěřit, že takový typ chlapa, jenž brázdí tyhle vody léta a má zažitou i krvavou řež, se dokáže takhle radovat...
Uvidíme, zda i já budu šťastný v novém světě a hlavně ve svém budoucím domově...

Tu je další dílek Jamese a jeho plavby.

Rád bych napsal, že v příštích několika kapitolách, budu hodně přeskakovat v čase, směrem vpřed.
Abych se dostal do období války. Ale mezitím bude ještě pár kapitol/částí.


Komentáře vítány!


...


Kapitola 6 - Piráti, děla, mlha...

Dny ubíhaly, jako voda, když mi kapitán neustále vykládal o jeho zážitcích, hlavně o tom co zažil na moři, občas jsem se musel jeho historkám zasmát. Jedna historka ze života mě fakt dostala do kolen plném smíchu, "...jednou jsem se musel převléci za ženskou, abych se dostal do blízkosti jednoho kapitána a situace se nakonec lehce zvrtla, že jsem ho musel zabít v posteli vidličkou, těsně předtím, než mě svlékl..."

Občas jsem jen tak koukal do dáli, na nádherné nebe, poklidné moře nebo jen na ženy okolo, které byly opravdu okouzlující... Když zbýval ani ne den cesty do přístavu v Bostonu, spatřil jsem něco, co se dalo čekat, piráti... Ihned jsem informoval kapitána, ten se podíval dalekohledem, jestli je to pravda a byla...
"Všichni na bojové pozice, napněte plachty! Blíží se piráti, musíme rychle odsud!" zařval rozkazy kapitán Jim.
Posádka byla rázem v pohybu a zdálo se, že to nědělají poprvé.
Napnuly plachty a začal náš útěk před piráty...

Pluly jsme, jak nejrychleji to šlo, ale piráti se k nám čím dál více přibližovaly.
"Už připravují děla!" řekl mi kapitán co uviděl dalekohledem.
"Doprdele! Nesmím jim nechat holky padnout do rukou! Je jich mnoho!" řekl naštvaně kapitán.
Kapitán Jim se připravoval na litý boj a jeho posádka též. "Připrav se k boji, chlapče! Potřebujeme každou paži!" rozkázal mi kapitán Jim.
Nevěděl jsem, jak se mám přichystat na střet, tak jsem jen popadl meč a díval se, jak piráti míří mílovými kroky k nám.
Když jsem se rozhlížel po moři, spatřil jsem v dálce velkou loď. Vše jsem okamžitě ohlásil kapitánovi a ten se zase podíval dalekohledem, jestli je to pravda. "To je válečná loď!"

Říkal jsem si, co se to děje, piráti, válečná loď, přístav kousek od nás, ale ikdyž je na dosah ruky, nemusíme se k němu dostat živí. Válečná loď měla britskou vlajku, to všechny kromě mě uklidnilo, ale kdoví co mohou mít za lubem s námi. Já se bál ikdyž pomoc byla blízko, nikdy jsem nezažil námořní bitvu, ani boj na život a na smrt. Piráti, ale zničeho nic změnily kurz...
A já věděl proč, válečná loď totiž mířila přímo k nim a oni byly teď kořistí, ne my. Britové na ně vystřelily první salvu, ale piráti se nebránily, snažily se zmizet z těchto vod do bezpečí, jelikož by to byl velmi nerovný boj.

Začal foukat lehký vítr a také jsem spatřil v dáli nepropustnou mlhu. "Sakra, musíme se jim ztratit, nechci padnout do rukou britům." řekl kapitán. "Kapitáne, plujme do té mlhy, ještě k tomu budeme mít vítr v zádech." navrhl jsem kapitánovi směr plavby. "Dobrý nápad, učíš se rychle chlapče..." řekl jen.
Pak šel kapitán ke kormidlu změnit kurz, abychom už konečně odpluly od těch pirátů a hlavně britů.
Vítr nás tlačil směrem k mlze a mě se hodně ulevilo, že nebudu muset bojovat...

Zde máte další díl, kde konečně Martin dopluje do Bostonu.
Díl jsem psal s trochou humoru, tak snad to půjde poznat.

Všiml jsem si, že někdo hlasoval, "tohle období mi nesedí", mohl by aspoň ten dotyčný napsat, jaké období má rád? Zajímá mě to.

....



Kapitola 7 Rady, pád, žebrák...


Propluly jsme mlhou bez újmy a mě se naskytl první a významný pohled na sněhem pokrytý Boston. "Vítej v Bostonu chlapče" řekl kapitán. Blížily jsme se k přístavu a já už se těšil, až poznám krásy města a okolí. Když jsme zakotvily u mola s naší karavelou, kapitán mi před vystoupením na molo, řekl pár rad...
"Martine, do ničeho se britům nepleť, neporušuj zákon, protože zdejší žaláře nejsou, jako ve tvé Anglii. Na tady máš dopis, se kterým dostaneš nocleh u mé kamarádky. Vlastní hospodu s názvem "U zeleného draka", je to dobrá hostitelka a velmi důvěrně se známe. Když jí dáš tenhle dopis, dá ti pokoj kde jen budeš chtít. Pokud budeš hledat nějakou práci, zeptej se jí, má mnoho přátel, kteří ti s tím mohou pomoct. Já tam také se svými holkami přijdu, ale nejdřív musíme zabezpečit loď, zalpatit za ukotvení v přístavu a pak mám ještě nějaké jednání, ohledně našeho plánu. Zatím se dobře bav a poznej zdejší krásy. A pamatuj! Krásy města nespočívají jen v budovách a přírodě, ha ha ha!" řekl se smíchem kapitán a předal mi dopis.

"Teď zbývá jen krůček a budu na pevnině...sakra!" Že jsem si to vůbec říkal, já blbec. Můj první krok směřoval do vody.... Čuměl jsem po okolí a nedával pozor kam šlapu. Vylezl jsem na molo celý zmáčený a promrzlý, voda byla v zimě dosti studená. Mí přátelé z lodi, včetně kapitána Jima, se smály, že div nepadly na kolena. "No, to je teda sranda, opravdu!" řekl jsem rozzlobeně směrem k nim. "Ale nenaštvi se chlapče, vždyť to bylo k popukání!" dodal a znovu se začal smát. Mávl jsem rukou a celý zmáčený jsem vyrazil k té hospodě. Přešel jsem lehce zasněžené molo a pokračoval už konečně po pevné zemi. Cesta byla posetá malými kamínky na hlíně, která jen málo vyčuhovala z pod špinavého sněhu. Rozhlížel jsem se po okolních budovách a připadalo mi to, jako kdybych byl v jiném světě. Typy budov byly jiné než v Anglii, jinak stavěné. Lidé, jenž kolem mě procházely se na mě dívaly s podezřívavým pohledem v očích.

Styl oblečení byl velmi podobný tomu v Anglii, jen tam byla větší zima. "Pane, mohl bych se Vás zeptat...." chtěl jsem se zeptat jednoho procházejícího muže, ale ten ihned zrychlil krok, jakmile jsem na něj promluvil. "Paní, můžete..." zeptal jsem se jedné dámy, ale to se minulo účinkem, opět nic. Začínala mi být už větší zima z toho, jak jsem byl promrzlý, mrzlo mi celé tělo i intimní partie. "Musím najít tu hospodu nebo tu umrznu uprostřed ulice...." řekl jsem si. U budov posedávali lidé o jejichž čestnosti by se dalo dlouho polemizovat. Mezi nimi byli i žebráci a tak mě napadlo, že některý z nich by mohl znát polohu mého cíle. Vytáhl jsem stříbrný prsten z mého pytle a nabídl to jednomu z žebráků... "Příteli, mohl byste mi za tenhle prsten poradit, kde se nachází hospoda zvaná U zeleného draka?" zeptal jsem se.
Nic neříkal, díval se jen a jen na ten prsten, podal jsem mu jej a pak "pokračujte rovně po téhle ulici a pak se dejte první možno uličkou doprava, ta Vás dovede na velkou ulici, kde se nachází i Zelený drak." dořekl to a pak zmizel, utíkal zřejmě do jedné z postranních uliček, kochat se svým nově získaným bohatstvím.


"Na peníze slyší každý, hlavně potřební..." řekl jsem si a vydal se cestou, kterou mi žebrák poradil. Byla mi čím dál větší zima a tak jsem se nezdržoval rozhlížení po okolí a přidal do kroku, abych byl co nejdříve v teple. Když jsem vyšel z té postranní uličky, kde pobíhaly mimo jiné i krysy, spatřil jsem nápis na jedné z budov "U zeleného draka". "Konečně!" oddechl jsem si.