Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
Číst diskuzi
Právě je zde: 1 host(ů)
 Tisk diskuze
Tak další denník. Koniaashův.
koniaash
Cesta dál stoupala. Naštěstí se vítr trochu utišil a já mohl kráčet bez toho, že jsem si clonil oči před jehličkami přemrzlého sněhu. Obloha se rozjasnila a přes blankyt a zářící slunce byla zima až praštělo. Rány na tváři pekelně bolely. Až budu mít trochu času, pořádně jew vyčistím, pomyslel jsem si. Jednu výhodu ta bolest ale měla- udržovala mě napjatého, ostražitého. A věděl jsem, že pokud se v té polozřícené věži, která se rýsovala výše na úbočí opravdu usadili loupežníci, budu potřebovat všechnu ostražitost na světě.
Asi po další hodině úmorného stoupání jsem se dostal k věži na dosah. Kryl jsem se za balvany a hledal cestu, jak věž obejít. K mé malé radosti jsem žádnou nenacházel. Ne pro někoho, kdo neumí létat jako orel, nebo alespoň šplhat jako kamzík. Cesta se vinula přímo kolem věže, obklopená strmými skalisky. Dávný stavitel vybral místo pro hlásku dobře. K mé smůle.
Varus Agrippa, jeden z těch starých centuriů, kteří probojovali celý Tamriel, nám vždy říkal : " Legionáři, pokud musíte, bojujte. Bojujte jako lvi. Ale pokud se můžete dosáhnout cíle jinak, využijte toho. Hrdinů jsou plný hřbitovy." Měls pravdu, starej Vare, ale tady je každá rada drahá. Tady zazní zpěv boha války, jak deklamují bardi. Lidská přítomnost ve zřícenině totiž byla očividná. I když spíše bych řekl nosočichná, ale to zní blbě, žejo?
Obyvatelé sice měli dost rozumu, aby oheň rozdělali uvnitř věže a použili suché dřevo, takže tenká stužka světlého dýmu musela být pro toho, který jí nehledal téměř neviditelná, ale lahodná vůně pečeného masa ve zdejším průzračném vzduchu útočila na čichové buňky silou barbarského nájezdu. Ač jsem vůbec neměl hlad, začaly se mi sbíhat sliny. Ale nebyl jsem na žádné hostině, takže jsem se, co nejlépe krytý, přesunul za skalisko blíže věži, možná tak sto, možná osmdesát kroků daleko. Právě tak za hranici schopností běžného lukostřelce, ale přesto dost blízko, abych si mohl udělat lepší představu o svých protivnících. Byla tu možnost proplížit se, to ano, ale musel bych počkat na noc a z nějakého ( trollího ) důvodu se mi na téhle hoře nechtělo potulovat za tmy. Za druhé, a to také nebylo zanedbatelné, by mi za dobu čekání na soumrak, dámy prominou, přimrzly koule k zemi. Opatrně jsem vyhlížel zpoza kamene. Nemusel jsem čekat dlouho. Za chvíli z věže vyšel chlápek v kožichu, se sekerou za pasem. Podle toho, že zašel za nejbližší závěj a začal si sundavat kožešinové kalhoty jsem uhodl, že na hlídku zrovna nejde. No, nezáviděl jsem mu. Takže to byl jeden.
Pokud nebyli lapkové úplní pitomci, a to oni jsou málokdy, právě kvůli podobným záležitostem posílali na pozorovací stanoviště víc lidí. Za chvíli jsem uviděl druhého. Vztyčil se na cimbuří veže. Asi si musel protáhnout ztuhlé svaly. V legionářských castrech se takovým říkalo corvus-havran, podle toho že seděli nejvýše a měli za úkol varovat ostatní. Tak, jako havran varuje krákáním zbytek hejna. Nepochyboval jsem, že má roh, nebo jiný prostředek k vyslání signálu. A také určitě luk nebo kuši. Přitiskl jsem se blíže k balvanu. Takže dva, spíš tři. Pokud nade mnou bude stát vrtkavá Fortuna, měl bych je zvládnout oddělat. Starosti mi dělal hlavně hlásný. Pokud ztropí povyk, jsem ztracen. Bohovéví, kolik parchantů se tu okolo potlouká. Měl jsem to k věži nějakých sto kroků- to dobrý běžec zvládne za pár úderů srdce. Začal se mi v hlavě líhnout plán. No, nebyl to nejlepší plán v mém životě, ani druhý nejlepší, vlastně bych řekl, že se sotva vejde do první padesátky, ale neměl jsem čas vymýšlet nic lepšího. Počkal jsem, až se pan Sráč vrátí do věže a havran se otočí stranou a vyrazil jako ďábel.
Bohové buďte pochváleni! Zničeně jsem se posadil do sněhu u zdi věže. Za tohle nechám bohům pořádnou oběť. Seděl jsem ve stínu věže, lil ze mě ledový pot, ale byl jsem v bezpečí. Tady už mě hlásný neuvidí. Nastal čas na druhou, neméně rizikovou část plánu.
Vytasil jsem nůž, do levé vzal siccu a pomalu se plížil, přilepený ke kamennému zdivu zříceniny blíž ke dveřím. Opatrně jsem nahlédl dovnitř. V kruhové místnosti se točil pan Sráč kolem ohniště a poléval velkou kýtou na rožni pivem z dřevěného korbelu. Čas od času si přihnul. Počkal jsem až ke mě bude zády a skočil. Ještě v letu jsem mu zarazil siccu do ledvin, srazil ho na zem, volnou rukou ucpal ústa a přerušil rodící se výkřik dlouhým řezem přes hrdlo. Ten už se nezvedne. Odplivl jsem si a odhrnul vlasy z čela. prohlédl jsem mrtvolu. Podle obličeje Redguard. Smůla, umřít takhle daleko od horkých pouští. Pro mě to ale bylo štěstí. Redguardi mluví Nostratštinou s hodně typickým ( a vysmívaným ) přízvukem. Napodobil jsem ho jak nejlépe to šlo.
" Poď dolů, za chvíli je to spálený!" houkl jsem schválně směrem ke zdi, aby ozvěna co nejvíce zkreslila můj hlas. Sázel jsem na nedisciplinovanost banditů a sázka se vyplatila. Za chvíli jsem zaslechl dusot těžkých bot na chatrných dřevěných schodech. Přitiskl jsem se ke stěně za schody. Zaslechl jsem vyděšený výkřik, když bandita zahlédl tělo svého soudruha v krvi. Ale neudělal to co měl. Nevyhlásil poplach. Místo roho zrychlil sestup v touze zjistit, co se s druhem stalo. Toho jsem využil a mezerou mezi schody ho chytil za kotník. Přitažlivost vykonala zbytek. Lotr sletěl ze schodů a natáhl se, jak široký, tak dlouhý na zemi. Vrhl jsem se na něj a zaklekl mu na záda, zvrátil mu hlavu dozadu a... A pak mě něco napadlo. Místo toho, abych s ním naložil jako s jeho kolegou, udeřil jsem mu čelem o kamennou podlahu, takže na chvíli ztratil vědomí.
Když se po chvíli probral, byl důkladně svázaný, měl roubík v ústech a já seděl a schodech, žvýkal řízek z kýty a zapíjel ho jejich vlastním pivem. Před sebou jsem měl rozložený pytel a na něm naskládané příhodné věci, které jsem našel ve věži, například pilku, sekerku, několik do ostra zašpičatělých třísek, rezavou kramli, hrst krováků a kleště. Vyvalil na to oči. Ošklivě jsem se na něj usmál a šel vyrovnaným krokem zkontrolovat pohrabáč, který jsem zahrabal do uhlíků ohniště. Bandita mě celou dobu v hrůze pozoroval. Znalecky jsem si rozžhavené železo prohlédl. Višňová červeň již dávno zesvětlala a teď se špice pohrabáče vybarvila do žluta. Zavrtěl jsem hlavou.
" Ještě chvilku to chce. " prohlásil jsem k banditovi a vrátil železo do plamenů. " No zatím si můžem promluvit. Co ty na to? " bandita horlivě přikyvoval. " Ze zkušenosti vím, že lidi mají mnohem menší sklon ke lhaní, pokud jim ukážu, že jsem to myslel vážně. " řekl jsem a sundal banditovi jednu botu. Řval by, ale roubík mu v tom bránil. I tak vydával dost hnusné zvuky. Sáhl jsem pro kleště a vykloubil mu tři prsty na noze. Bandita se zazmítal a do očí mu vyhrkly slzy bolesti." Tohle byla jenom ochutnávka. Jak vidíš, mám tu toho dost," kývl jsem k nářadí opodál " a počítám, že nás nějakou chvíli nebude nikdo rušit. Takže ti doporučuju, mluv pravdu a já tě nechám na živu a víceméně v celku. Přinejmenším do té doby, dokud tě nepověsí mistr Málodobrej. To je pár dní života navíc... Pochybuju, že ti někdo dá lepší nabídku... Tak co, budeš zpívat?" Bandita přikývl. " teď ti vyndám roubík. A zkus zařvat. Pak to bude dýka do střev. Jasný? Umím bodnout tak, aby sis umírání užíval několik dní." Znovu přikývnutí. Vytáhl jsem zesinalému lumpovi roubík z úst.
" Výborně. Zaprvé kolik vás je, za druhé, kde sídlí zbytek bandy, za třetí kdo vás vede. Jedno po druhým a stručně. Pamatuj si, že až se vrátím a zjistím že jsi mi lhal, to co s tebou provedu bude velice dobrá přípravka na muka pekelný, kterejm se beztak po smrti nevyhneš. Takže pravdu. Zamlč něco- krutá smrt. Pozměň jedinou podrobnost- krutá smrt. Vytáčej se- krutá smrt. A věř mi, že já se vrátím. Právě jsem sejmul trolla a ani se u toho nezapotil. Pár loupežníků si dám k svačině..." Bandita zbledl ještě víc. Ten můj čerstvě zjizvený vzhled musí působit vskutku úchvatně.
" D...D..dobře.." zadrkotal zuby. " naše rota má osm...sedm chlapů " opravil se, když si vzpoměl na černého kámoše. " Dva jsme byli tady, dva hlídají před mohylou, zbytek sedí ve velký síni za dveřma. Navíc máme šéfa. Jmenuje se Gro'd'Grok a je to ork. Strašnej hrdlořez... hotovej ďábel v zelený kůži..." Musel jsem se zasmát. Bandita se svými zkaženými zuby, v plesnivém kožiše a s náhrdelníkem s lidských uší kolem krku, který by za měďák zabil vlastní matku a za dva by jí i znásilnil, a o někom mluví jako o hrdlořezovi...
" Tak pokračuj, ty nevinný jehňátko..."
" Usídlili jsme se tady, protože sem nahoru se lidi bojej a my můžem bez obav dělat výpady na stezku v údolí. Je nás víc tlup v okolí. Většinou se dělíme o kořist..." banditi z různých band a spolupracujou? To bylo divný, hodně divný a já si v duchu udělal poznámku.
" Jo, je válka, to loupení svědčí. Řekni mi něco o mohyle."
" Mohyla je moc stará. chtěli jsme jí vyrabovat, ale nikdo se neodváží hloubš. A navíc jsou tam dveře. Nejdou odemknout a rozbít se nám je nepovedlo. A hlavně, určitě tam straší. chtěl jsem utéct, vážně já nechtěl přepadat..." Praštil jsem ho pěstí a vyrazil mu pár jeho shnilých zubů. Vyplivl drť a krev a zafňukal.
" Až se tě zeptám cos chtěl a co ne, můžeš si tu začít brečet, parchante. Teď odpovídáš na moje otázky, jasný? Za další podobnou odbočku další prst. tak, a teď mi pověz o těch dveřích. "
" Jsou až úplně nejdál kam jsme se dostali, když jsme prolézali chodby, jestli něco nenajdem. Jsou z černýho železa a plný reliéfů. Určitě je za nima poklad nebo tak něco... A nebo něco horšího, co se nemá dostat ven." tipoval jsem spíš druhou možnost.
" myslím, žes mi řek všechno co jsem chtěl. Teď ti dám roubík. Než stihl protestovat, zacpal jsem mu hubu a pověsil ho za ruce na pevně vypadající trám. Podle toho jak se tvářil, nebyla to zrovna pohodlná pozice. " Takhle mi nezdrhneš. A modli se k bohům, abych se vrátil, protože pochybuju, že by tě jako hlásnýho tvoji kamarádi pochválili, žes mě nechal projít..." Naposledy jsem se napil piva a vyrazil dál do kopce.
Mohyla sema byla gigantická stavba. Obrovské sloupy tvořící klenbu, mamutí schodiště... Nedokázal jsem si představit, co to muselo být za vladaře, který si mohl postavit takovou hrobku. A kolik lidských životů muselo být zmařeno, než bylo dílo hotovo. Mě se však megalomanství dávného vladaře hodilo. Trosky z padlých monumentů, sloupy- vše tvořilo výborné krytí, Takže jsem se dostal až k úpatí schodů, než přilétl první šíp. Roztříštril se o kámen necelé tři kroky ode mě. V zápětí přiletěl další. Ale to už se na mě ze schodů hnali dva muži s tasenými meči. Bandita buď lhal, nebo šel někdo z mohyly na čerstvý vzduch. Kryl jsem se za sloupem, abych znesnadnil lukostřelci míření a v nízkém střehu čekal na oba lupiče. První čepel jsem odvrátil mečem, ráně druhého se tak tak vyhnul a bodl jsem levou rukou. Nůž zaskřípal o zbroj. Ten hajzl měl pod kožichem brnění! V tom mě zasáhl druhý do zad. Bolelo to, ale ne nadarmo se říká, že skyrimská ocel je nejlepší na světě. Kroužky mé zbroje úder vydržely a já mohl přejít do protiútoku. Vykopl jsem nohou proti banditovi na levo, zasáhl a donutil ho ustoupit. To mi dalo potřebnou chvilku věnovat se druhému. Držel meč jak prase kost a mával jím jako klackem. Odrazil jsem neumělý výpad a odkryla se mi celá banditova hruď. Na nic jsem nečekal a bodl mečem. Hrot hladce prorazil hrudní kost a za ní přepůlil srdce. Nebodal jsem hluboko. Úplně stačí na šířku dlaně. Vytrhl jsem meč a nesledoval pád bezvládného těla do sněhu. Místo toho jsem se bleskurychle otočil a z otočky ťal. Druhý bandita zdaleka nebyl tak mizerný šermíř a očekával to. Odrazil mou čepel a o kus ustoupil. Šíp mi zabzučel kolem ramene. Na lučištníka jsem málem zapoměl. To mi mohlo být osudné. Periferně jsem ho viděl nahoře na schodech, v pravo. Začal jsem se přesunovat tak, aby střelec šípy ohrožoval i svého spolubojovníka a já mu tak stížil situaci. Zabralo to. Nepouštěl jsem střelce z hlavy, ale bezprostředně byl nebezpečnější bandita s mečem. Opět útočil. Naštěstí těžký kožich zpomaloval jeho výpady. Ustupoval jsem a čekal na sebemenší chybu svého soupeře. Musela přijít. A přišla. Jeden jeho sek byl příliš rozmáchlý a vyvedl ho z rovnováhy. Ne moc, ale stačilo to. Chlupatá bota uklouzla. Sekl jsem. Ostří spathy mu oddělilo ruku těsně pod ramenem. Sníh zkropila fontána rudé, horké krve. Bandita se zhroutil a druhou rukou si přidržoval pahýl. Neměl šanci. Za chvíli vykrvácí. Vyrazil jsem do schodů, abych zneškodnil i střelce. Kličkoval jsem, ale stejně jsem se k němu velkou rychlostí blížil. Začal zmatkovat a střílet sice co nejrychleji, ale nazdařbůh. Ani jedna střela mě nezasáhla, ač některé zasvištěly nepříjemě blízko. Když jsem se k lučištíníkovi dostal, dokázal zvednout na obranu jen svůj luk. Ale co je to tisové dřevo proti kalené oceli? Druhý sek mu již rozpoltil lebku. Tak jsem vyřídil další tři. Ale to nebyl konec. Uvnitř budou další. Zatlačil jsem na veřeje brány ze zčernalého železa a vstoupil dovnitř. Mohyla temných vod mě vítala.
Upravil/a koniaash dne 16.04.2012 15:13
 
koniaash
Doo háje, má tio ještě smysl psát, nebo se na to kašle?
 
hRDLA
No jasně, že se ptáš. A když už nic, tak si alespoň procvičíš gramatiku Grin

https://s25.postimg.org/o42h2pf5b/ezgif_2_11ca8ddcc3.gif
 
Diego
koniaash napsal:
Doo háje, má tio ještě smysl psát, nebo se na to kašle?

Jen piš dál! Určitě nejsem jediný kdo to čte.
 
koniaash
vstupní hala byla ( jak jsem čekal už vzhledem k velikosti mohyly ) značně rozlehlá, ovšem její zchátralost dávala tušit, že stavitelé toto místo opustili už před věky. Podlaha byla pokrytá troskami , sutí a prorostlá všemožnými kořeny rostlin. Schátralé, ale nikoliv bez obyvatel.
V zadním rohu hořel oheň kolem kterého seděli lumpové. Nedivil jsem se jim. Podzemí bylo chladné a vlké.
" To už ste se vrátili? " houkl na mě jeden z trojice. Bylo docela pochopitelné, že mě nepoznal. stál sem v neosvětleném prostoru a mohli spatřit tak akorát siluetu. Udělal jsem ještě pár kroků, překročil sloup, abych o něco nezakop, a řekl:
" Ne, kámo. Ti už se nevrátěj..." hra na schovku už mě nebavila.
" Zradá! Útok! Bij, zabij! " zařval bandita a vrhl se směrem ke mě. Já vrhl pouze dýkou. Směrem k němu. Trefila ho přesně pod ohryzek. Zakymácel se a vytáhl rudou čepel z rány. To byla chyba. Z krku mu vystříkl vodopád krve a on přepadl dopředu. Kdyby jí tam nechal, snad by ho po případném vítězném boji jeho přátelé mohli zachránit. Kegionář by to neudělal. To už ke mě běžel i druhý, svalouš v v brnění z vařené kůže. Nad hlavou zběsila mával ostnatým kyjačiskem. Znervózňoval mě ale ten druhý, teda spíše druhá. Špinavá flundra ve směsi nakradených šatů, kdysi snad z pestrých a drahých látek, ovšem teď již vlivem loupežnického stylu života poněkud potrhaných. Stála u ohně a přesunovala se směrem k boku, aby se dostala do úhlu, kde by jí nevadil její spolubojovník. Kdyby chtěla utéct z boje nedělala by to. Tohle bych udělal, kdybych měl luk, nebo kuši. Ale to ona neměla. Chce házet nože, otrávené šipky? To mi blesklo hlavou, než jsem se musel zaobírat svalovcem. Svalouš byl z rodu těch, které nadbytečná hmota nijak nezpomalovala a mával mlatem jako děcko proutkem. Taková zbraň se nedá krýt. Ne pokud nechcete přijít o meč. A to jsem si nemohl dovolit. Tak jsem uhýbal a uskakoval. Vždy, když jsem si myslel, že ho tíha kyje donutí promáchnout a mě se podaří najít skulinu k výpadu, palice se protočila a letěla zpátky. Kolikrát z pěkně hnusných úhlů, to vám povím.
" Uhni, Vobuchu!" zaječela ženština. Osobně bych se na to, být Vobuchem, vykašlal, měl mě skoro na lopatě. Ten se ale stáhl, a to až moc bleskurychle a daleko na můj vkus. To nebudou nože... A taky že nebyly. Zapraskaly jiskry a mohutný modrobílý výboj ozářil místnost tak jasně, až se mi zatmělo před očima. K*urva, ta zasraná k*urva, je k*urva čarodějka, k*urva! Co mi zachránilo život, co zapříčinilo, že jsem se nezměnil v hromádku sazí, to jsem se nikdy nedozvěděl. Teď jsem musel vymyslet plán. Ale pro toho, kdo v boji moc myslí jsme mívali jedno slovo- mrtvola.
Musím mezi ní a sebou udržet Vobucha a zároveň se dostat dost blízko, abych mohl tu mrchu zneškodnit. Zaútočil jsem na Vobucha zběsilou sérií seků. Žádné velké umění, nicméně, zabralo to. Ustoupil a částečně zakryl magičce výhled. Mám pár úderů srdce, než najde nové, vhodné místo. Využil jsem je bezezbytku. Dostal jsem se Vobuchovi přímo na tělo. V delším zápase bych proti jeho medvědí síle neměl šanci, ale tohle by mohlo stačit. Nakopl jsem ho kolenem vší silou do... No prostě do koulí, co to opisovat. Zavrávoral, zaúpěl, ale navdory vžité představě se nezačal kácet. Bohůmžel tak měla čarodějnice volné pole. Zvedla ruce a mezi prsty jí začali praskat jiskérky. Teď, nebo nikdy. Blesk vyletěl současně s tím, kdy jsem stále ještě rozhozeného Vobucha poslal kopancem čarodějce přímo do cesty. Výboj zasáhl přesně. Vobuch vzplál jako věchet slámy a jeho spečená mrtvola se zdánlivě strašně pomalu zkácela. Čarodějka na to zírala s výrazem naprosté hrůzy a překvapení. Asi se ti povedlo ukončit románek, Koniaashi. Musel jsem jednat rychle, dokud neodezní čarodějčin šok. Pak by se ze šokované čarodějky totiž stala velmi, velmi zoufalá a rozlícená čarodějka. To by nebylo dobré. Mě by se vic líbila proměna na mrtvou čarodějku. Několika skoky jsem k ní doslova přilétl a probodl jí skrz naskrz. Raději jsem mečem ještě otočil. Ale ten výraz smrtelné nenávisti v její tváři nepřervala ani smrt. Nechal jsem tělo zklouznout z čepele. měl jsem čas na vydechnutí. Asi tak deset úderů srdce.
Pak se do místnosti vřítil Velký šéf. Opravdu velký. Mohl měřit tak o půlku víc než já, v ramenou dvojnásobek a pupek měl tak šestinásobný. Pod jeho zelenou kůží se převalovaly svaly jako lodní lana. V pazourech držel sekeru, kterou by pravděpodobně mohl půlit balvany. Zařval a mávl obrovitou čepelí. Zradilo ho, že si neuvědomil to, co mnohý mohutný válečník s obrovskou zbraní. Sekera vrazila do zdi a vykřesala sprchu jisker. To ho přinejmenším zpomalilo. A já měl čas zasadit děkolik bodnutí. Ork zařval snad ještě strašlivěji. A ohnal se znovu. tentokrát ve vodorovném oblouku. Tak, tak jsem stihl uskočit. Málem jsem upadl, ale švih mečem do prázdna mou rovnováhu zachránil. To ale nic neměnilo na tom, že jsem stál proti zelené hoře masa, která mě mohla rozseknout, rozmáčknout, rozdrtit nebo všechno současně. Ork bojoval jako drtící moloch. Obratnost mizivá, ovšem dost dobře nahrazovaná bestiální silou a brutalitou. Začal jsem té obludě prostě utíkat. Ork řval jako běsnící býk a hnal se za mnou. Sekera dopadala, ork bezohledně ničil její ostří, ale to vždy minulo, byť někdy nepříjemě těsně. Přehoupl jsem se přes zřícený sloup a stanul u ohniště. Ork musel trochu zpomalit, když se prodíral troskami. Trocha času. Popadl jsem kotel s vařícím gulášem a poděkoval bohům za své šermířské rukavice. Otočil jsem se směrem k orkovi. Ten se valil dál v před, zaslepený zuřivostí. Vychrstl jsem mu vřelou omáčku přímo do obličeje. Jestli mi předtím přišlo, že ork řval jako tur, teď řval jako kastrovaný obří zubr. Ork upustil sekeru a chytil se za do masa opařenou tlamu. To byla moje chvíle. Přiskočil jsem k němu, chytil meč do obou rukou a vrazil ho orkovi do pupku až po rukojeť. Zároveň jsem tlačil jílec dolů, takže jsem páral vnitřnosti, přeřezával tepny. Vnitřnosti se mi valili na nohy. Konečně našel hrot meče orkovo srdce a ten konečně zemřel.
Po tom, co jsem se vydýchal, uklidnil srdce, které mi chtělo prorazit hrudník a řádně se napil kořalky, jsem očistil meč a i sebe ( s mnohem menším úspěchem ). Pak jsem se dal do prohlídky místnosti. kořist banditů, pokud truhla v rohu byla opravdu všechna jejích kořist, byl ubohá. Trocha laciných šperků, něco mincí. určitou cenu měly štůčky drahého plátna, dva nebo tři koberce, bohužel dost poškozené krysami a velikánský pytel soli, ale tahat se s tím? V kapsách banditů nic moc nebylo. Vobucha se mi bozivíproč nechtělo moc konrolovat, u čarodějky byla kořist lepší, zřejmě si osobovala dražší šperky. Navíc v její brašně u ohně bylo pár smotků pergamenu, možná zaklínadla, možná ne, pravdou je, že jsem ty klikyháky neuměl přečíst. ukážu to ve městě čaroději, možná mi za to dá nějaké peníze, pomyslel jsem si. Několik dóz a flakonů s podivnými prášky a substancemi jsem nechal na místě. Možná chyba, ale kdoví, co je to za jedy a já nehodlám viset za travičství. Šéf kupodivu neměl nic cenného, až na široký, zlatem vyšívaný opasek, ale ten byl použitelný asi jen jako část postroje bitevního slona. Poslední lump byl stejný žebrák jako ostatní, takže jsem ho připravil jen o pár mincí, tenkých jako karta a ořezaných téměř do hranata. Kořist hodná toho, že mě málem zabili. Dvakrát. Znechuceně jsem si odplivl. Když už jsem tady, neodejdu jen s pár tretkami. Našel jsem si v lupičských zásobách několik smolnic, jednu zapálenou do ruky, zbatek dozadu za opasek a po schodech do nižších kobek...
Upravil/a koniaash dne 26.05.2012 04:40
 
koniaash
V chodbách pod schody se mi potvrdilo víceméně to, co ve vstupní hale. balvany uvolněné ze stropu, porostlé mechy a lišejníky, rozrušené kořeny stromů- mág měl pravdu. V nějaké zemi, kde je skála neklidnější a zamětřesení častější, by už bylo zhola nemožné tudy projít. I tak byly mnohé chodby zřícené, nebo natolik zavalené, že nemělo smysl se pokoušet do nich dostat. Začal jsem nacházet i zjevné pozůstatky po dávných nordech- kamenné katafalky, rozbité urny, několik zachovalých reliéfů na nezřícených zdech. Prohledáváním těchto zbytků jsem se nezaobíral. Lapkové to zajisté provedli důkladně přede mnou. Tak jsem se proplétal chladnými chodbami, čas od času udělal na zeď křídou značku, abych nezabloudil. Podzemí jsou nebezpečná. Zabijí vás klidně samy, bez pomoci všech těch pohostinných tvorů, kteří je prý obývají.
Když jsem dorazil do vysokého sálu s padací mříží, byl jsem mile překvapen, že ji už za mě někdo otevřel. No, i takové příjemné věci se mi někdy stanou. Málokdy, ale přeci. Nic mi tedy nebránilo sestoupit po točitém schodišti dolů. Nic, kromě mé opatrnosti. Nehodlal jsem svěřit můj život tisíc let starému dřevu, ať vypadalo jakkoliv zachovale. Pro jistotu jsem se tedy zajistil lanem. Pád bych asi přežil, ale jeho důsledky jako zlomená noha by mě tady zabily stejně spolehlivě. Jak jsem říkal, podzemí jsou nebezpečná.
Schody skřípaly, podivně se prohýbaly, ale vydržely. Lano jsem nechal nahoře, kdybych se tudy musel vracet. Tady pod schody vypadalo podzemí o poznání zachovaleji, ale také o dost nevlídněji- tytam byly louče, které bandité sporadicky, ale přecijenom zastrkali do držáků a puklin. A také tu byly pavučiny. Ne, že bych se bál pavouků, to ne, ale to co usnovalo tyhle závěsy musela být pěkná hnusota. Nepřeháním, že jsem se několikrát musel propalovat. Prosekával by se jen vůl- meč by uvízl. Ale já vůl nejsem, já jsem pašák, pousmál jsem se pro sebe.
Jestli mě překvapily pavučiny v chodbách, když jsem narazil na prostornou jeskyni, která jimi byla doslova pokrytá, naskočila mi husí kůže. Mohly jich tam být palcové vrstvy. A navíc ze stropu viselo spousta zámotků- malé, střední i velikosti člověka. Na sucho jsem polkl a sevřel jílec, až kůže zavrzala.
"Pomoc! Pomozte mi někdo!" zaslechl jsem volání, jakoby dušené mnoha vrstvami látky. A bylo mi jasné o co jde. ovšem dříve, než jsem se mohl dostat k uvězněnému člověku seskočila ze stropu nejodpornější věc, kterou jsem kdy viděl. Černočerveně žíhaný pavouk, vysoký skoro jako já, s nohama dlouhýma snad dva sáhy a kusadly, ze kterých kapal jed. Mávl jsem proti zrůdě pochodní, až rozdmýchané plameny zahučely.
"Táhni mrcho!" zařval jsem, když se pavouk stáhl. Nevypadal, že by se mu chtělo poslechnout, přesto jsem po něm mávl znova. Měl jsem štěstí, tentokrát jsem ho zasáhl mezi oči. Zasmrděly pálené štětiny a pavouk vztekle zasyčel. A opět se o kus stáhl. Tentokrát ke stěně, po které začal šplhat nahoru. Nemyslel jsem si ovšem, že utekl. Na to jsem byl příliš chutné sousto. Pak skočil, naštěstí mě minul. Už svou vahou by ze mě udělal placku. Na chvíli jsem měl výhodnou pozici k útoku, tak jsem vší silou sekl a uťal jednu nohu. Pěkně odporně sebou na zemi škubala.
"Máš dost? Táhni, hnuse, do prdele!" zařval jsem na pavouka a opět mávl loučí. Pavouk po mě vystartoval kusadly. Na nic jsem nečekal a vyslal mu naproti čepel i pochodeň. Zas zasyčel a pokoušel se mě obejít. Samozřejmě jsem se nenechal a stál mu stále tváří v... kusadla? Asi ano. Provedl jsem několik výpadů s bleskovým stáhnutím, aby si obluda uvědomila, že tenhle oběd se moc ježí železem. Možná to pochopila... Ne. opět chtěl vylézt po zdi a skočit na mě, šmejd. Když už byl skoro u zdi, něco mě napadlo. Vytáhl jsem z brašny láhev kořalky a lítostivě jí potěžkal. Skoro plná. No co, všechno spatné je k něčemu dobré. Když byl pavouk už na zdi, vrhl jsem flaškou přímo na skalnatý výběžek nad ním. Podle očekávání se flaška rozmlátila na střepy a můj drahocený šnaps zlil pavoukovi celou hlavohruď. Pak už stačilo hodit pochodní.
Po téhle lekci měl konečně dost a i jeho tupé mysli došlo, že ze mě bude mít víc škody, než užitku. Stáhl se do nějaké škvíry u stropu lízat si rány. Můžu říci s klidným svědomím, že to, že jsem ho víckrát nepotkal mě ani přinejmenším nemrzelo.
Zapálil jsem křesadlem novou louč a konečně jsem se mohl věnovat zajatci. Naštěstí neměl hlavu omotanou tak důkladně jako zbytek těla. Mezi vlákny zbylo dost prostoru aby mohl dýchat. A bohužel i řvát.
" Pusť mě z toho, probohy... U milosti Azury, pusť mě z těch zasraných pavučin, nebo se z toho zblázním!" ovšem já nijak nespěchal. V klidu jsem vytáhl dýku z boty a začal opatrně odřezávat jednu vrstvu po druhé. Zaprvé jsem nechtěl zajatci ublížit, zadruhé jsem měl alespoň čas zajatce vyzpovídat.
" Než tě pustim, kdo si a co tu děláš? Patříš k těm lumpům nahoře?" pokynul jsem bradou ke stropu, ale pak mi došlo, že to je zbytečné. Nemohl to vidět.
" Já myslel že si jednim z nich! Že ste pro mě přišli!" zahuhlal zajatec.
" Takže si jednim z nich. No nic, tak to nemá smysl se s tebou vybavovat. S bohy, s trochou štěstí vydržíš i tři, čtyři dny,,, Pokud do tý doby zas ten pavouk nevyleze..." ve skutečnosti bych takový kruťas nebyl. I kdybych ho přecijenom nakonec musel vzít železem přes krk, takovouhle smrt bych nikomu nepřál. Teda pár by jich bylo, ale vážně jen pár.
" Néé!" zavřískl " Já s nima měl jenom dohodu! Jenom dohodu!"
" Jakou dohodu?" vrátil jsem se k rozřezávání sítě. " Jenom mluv... Aspoň nám ten čas líp uteče. Zatim jsem rozříz sotva pár vrstev, eště jich tu zbejvá dost. Z toho by ses nedostal. " řekl jsem s ironickou starostlivostí.
" O pokladu! Je tu poklad. Ale za zabedněnejma dveřma. Dohodl jsem se s nima, že ty dveře otevřu a pak mohylu vyrabujem." začalo mě to zajímat. Už jako kluk jsem rád poslouchal povídačky o pokladech.
" A to si byl tak blbej, že bys jim věřil? Otevřel bys jim dveře a oni šmik... Hlava v koutě. Mrtví zlato nepotřebujou."
" Toho sem si byl vědomej. Tak jsem jim řek, že bude potřeba eště vymyslet jak otevřít hlavní komoru s pokladem. a že já sem na takový věci expert. Uvěřili."
" A co bys dělal pak? "
" Mám v záloze pár triků..."
" Drž, jestli s sebou budeš teď házet, pořežu tě. Jak chceš otevřít ty dveře?"
" Mám klíč. štípnul jsem ho jednomu chytrákovi v blízký vesnici... Vůbec neměl ponětí co vlastní...Považoval to za nějakou rodovou tretku či co." hlavou mi blesklo, že se ve Vorařově něco ztratilo. No máme viníka.
" Ten klíč mi dáš. Patří někomu koho znám. Za to ti pomůžu dostat se k tomu pokladu. Dobrej obchod ne?"
" A jak ti mám věřit? "
" Jak? Nijak, samozřejmě!" od srdce jsem se zasmál " Ale mohlo by ti stačit, že si mi tu vyklopil všechno možný o pokladu a ještě se pochlubil, že jsi okradl mého známého- a moje dýka nadále řeže pavučiny a ne tvojí krční tepnu. To už je záruka jak hrom, nemyslíš?"
" Platí. Jak poklad rozdělíme?"
" Neděl kůži medvěda, kterej eště běhá po lese." poučil jsem ho a odstranil posledních pár tlustých provazců. Ze zbytku se už bez větších problémů vysvobodil sám. Byl to dunmer, bezesporu, ovšem vypadal spíše jako mumie dunmera, tak byl nadále obalen pavučinou. Jak jí ometal, zjistil jsem, že nosí klasické kožené cestovní šaty svého lidu, v pochvě u pasu se mu houpal tesák. Ani ho nestačil vytáhnout, pavouk ho musel překvapit. " Teď klíč. " řekl jsem a natáhl ruku. Jeho rudé oči se zůžily když sahal do kapsy a to mě mělo varovat. Všiml jsem si toho pozdě- přecijen to byl dneska sakra náročný den.
" Tak leda až budou blechy srát! " zařval a mrskl něčím o zem. Vyvalil se zelený, odpudivě páchnoucí kouř. Přímo pod mýma nohama. Rozkašlal jsem se, oči mi slzely a hlava se točila. Co nejrychleji jsem se odpotácel ze zvětšujícího se mraku, klesl na koleno u zdi a vyzvrátil všechno co jsem snědl. Hajzl. Takhle se nechat napálit. Naštěstí se čmoud rychle rozptyloval a mě se vrátila jistota do nohou. Vypláchl jsem si i oči vodou z čutory a pořádně se napil. Co to bylo za svinstvo jsem nevěděl, ale zotavoval jsem se z jeho účinků dostatečně rychle na to, abych se mohl vydat za dunmerem.
" Počkej hajzle, " zavrčel jsem " až tě chytim, tak tě chytnu za prdel a přetáhnu ti jí přes ksicht, svině elfounská..." zvedl jsem ze země fakuli a opatrným klusem vyrazil za ním.
 
koniaash
Hnán spravedlivým hněvem a bržděn strachem o své kosti jsem doklusal na místo, odkud bylo vidět světlo. To musel zapálit dunmer. Že už by byl u cíle? No na tom teď nesešlo. Postupoval jsem pomalu dál. Pochodeň jsem odložil v jednom z četných výklenků, aby mě náhodou neprozradila.
Místnost, ve které hořel oheň byla krypta. A teď měla jednoho nájemníka navíc. Dunmerova hlava, oddělená sekem od těla ležela v koutě, tělo uprostřed, Hned vedle velkého kulatého podstavce s hořícím ohněm. Díky němu jsem si mohl místnost dobře prohlédnout. Nebyla ničím zajímavá- pokud nepočítáte mezi zajímavosti spoustu výklenků s mumiemi. Nikdy jsem moc nevěřil na oživlé mrtvé, ať známí a spolubojovníci říkali co chtěli, ale tady mi nic jiného nevycházelo. Mrtvý elf stále ještě v ruce svíral svůj sekáč a jehu hlavu oddělilo jednoznačně ostří. Jedna a jedna jsou dvě. Teď jsem musel postupovat opatrně.
Připlížil jsem se k zabitému zrádci co nejtišeji a prohlédl si jeho tělo pořádně. Ano. Jistá rána vedená těžkým, byť tupým ostřím. Ostřím, které věky leží vedle mrtvého. Pak jsem mu, věren vojenským zvyklostem, prošacoval kapsy a tlumok. Hledal jsem nejlépe onen klíč. Našel jsem jen pár šperháků, ale ty mi byli k ničemu, beztak s nimi neumím zacházet. Zato kožená lahvice u elfova opasku mě zaujala. S nedůvěrou, kterou do mě zasel onen zelený blivajz, jsem ji opatrně odšpuntoval a přivoněl. A usmál se. Krvavé víno... No ono to ve skutečnosti není víno, ale destilát z několika druhů morrowindských rostlin. Nejen že je to silná kořalka, ale má i povzbuzující účinky na... No na všechno možné, ale odstraňuje únavu a zbystřuje smysly. A nemyslím, že bych tady potřeboval ty "další" věci, které povzbuzuje. Tak přece je spravedlnost na světě, pomyslel jsem si. Kvůli tobě grázle, jsem přišel o svůj truňk, posloužím si tvým... Přivázal jsem si lahvici k opasu. A hrabal dál. Elfův denník- teď není čas ho číst, ale s sbebou. Klíč pořád nikde. Našel jsem několik drobných mincí, prohlédl si elfův tesák ( tak vhodný na sekání bodláků ) a sáhl do batohu. Kromě několika odporných specialit dunmerské kuchyně jsem nahmatal něco těžkého zabaleného v elfově náhradní košili. Rozbalil jsem to. Byl to dračí spár, o trochu menší než moje ruka, zdobený řezbou. Vypadal jako zlatý, ale o tom jsem vážně pochyboval. byl by totiž mnohem těžší. V tom my to došlo. Obchod ve Vorařově se jmenoval "U pařátu"- tohle musel elf ukrást a tohle musel taky být onen slavný klíč. Strčil jsem ho do torny.
Něco mě varovalo. Možná zašustění, možná zapraskání, možná jen pocit. Důležité bylo, že jsem již stál v nízkém střehu, když se první mrtvola začala zvedat.
Za živa to musel být pořádný chlap. Byl vyšší než já. Oblečen byl do hadrů a zbroje zelené měděnou rzí. Též jeho meč byla těžká bronzová zbraň s listovitou čepelí. Pod přilbicí mu v očních důlcích zářil nepřirozený bledý oheň, bradu stále ještě pokrýval vous. Jako na pokyn náčelníka se začalo zvedat i pár dalších. Na chvíli jsem byl úplně ochromený hrůzou. Naštěstí mé instinkty válečníka moudře přejaly vládu od rozumu, jako zkušený kormidelník převezme velení od bezradného kapitána. A stejně jako onen kormidelník zachránil loď, instinkt i mě zachránil od neslavného, krutého konce.
Půlobrat a sek. Useklá ruka rotuje vzduchem. Kopanec pod koleno. Rána přes přilbu. Tak! A ještě jedna. Doleva, bodnout...pozor, za mnou, odrazit bronzovou zbraň, kov se láme, švih! Správně. Ocel víří vzduchem. Zásah do ramene, levačka zabrněla, ale nevadí, kroužky snad drží. Odpovědět bodnutím přímo do průzoru. Dorazit na zemi. Poslední dva. Útok na pravého, toho se sekerou. Rána zklouzla po plechu. Uhnout druhému. Seknout znovu, zásah! Mrtvák se kácí. Otočka, rána levou pěstí přímo do hledí. Vrávorá, výborně. Seknout do kříže. Zleva na lopatku, vytáhnout řezem a pak zespoda pod pravou paži. Hotovo.
Když jsem pozabíjel mrtváky, konečně jsem si zase začal uvědomovat okolí- tunelové vidění zmizelo. Sejmul jsem si přilbu a otřel čelo. Zpod levého kroužkovéko rukávu vytékala krev a pomalu barvila rukáv košile na rudo. Pomalu. To znamená, že rána je spíš nehluboká. Pro jistotu jsem to ale překontroloval. Ano. Jen prasklé jelito. Díky bohům, že dali skyrimským kovářům do rukou takovou zručnost a zejména takovou ocel! Potřel jsem ránu mastí od mága. Za chvíli jsem již cítil nepříjemné štípání, které ale značilo, že začíná zabírat. Procvičil jsem levačku. Nesmí ztuhnout. Bojuji sice pravou, ale druhou ruku potřebuje šermíř k udržování rovnováhy. Vlastně, uvědomil jsem si, nebyli mrtví nijak nebezpeční protivníci. Možná měli sílu, ale přesnosti a zejména obratnosti živého válečníka se nemohli rovnat ani za mák. Možná mají za ta staletí trochu přeleželé kosti, zachechtal jsem se. Když odezní lidský strach z nepřirozeného, dají se prostě zmasakrovat. Jediné nebezpečné na nich je, že i se zraněním, které by smrtelníka poslalo k zemi, jako uťatá končetina, probodlé břicho nebo přeřízlá tepna bojují dál. Nemá smysl pokoušet se tedy o nějaké šermířské finesy. Je nutné je prostě rozsekat. Uložil jsem si to do paměti. další věc, které jsem si všiml, že mrtvé nevzbudil oheň nebo hluk. Reagovali prostě na mou přítomnost. Toho se dalo využít přinejmenším tak, že nebudu muset postupovat dál po tmě. Ocílkou jsem zhruba přebrousil meč, který dostal tenhle den více než zabrat, vrátil se pro louč a pokračoval podzemím.
Za nedlouho jsem zjistil, že s mrtváky není zapotřebí nijak zvlášť bojovat. Opravdu neviděli v našem slova smyslu a dosah jejich vnímání byl značně omezen. Zvlášť když (ne)klidně leželi ve svých hrobech. Při troše opatrnosti se jim dalo prostě vyhnout. Samozřejmě, ne vždy, ale to vyřešilo pár ran mečem. Vlastně, za celou dobu prolézání tohoto patra chodeb jsem měl problémy už jen jednou. Nevšiml jsem si mrtváka za rohem a náš boj přilákal několik dalších. Nakonec jsem se bránil v rohu proti zle dotírajícím nemrtvým bez možnosti ústupu. Ale i z toho jsem se dostal jen s pár modřinami a povrchovými ranami. Dílem to bylo tím, že se jejich staré, zarezlé, bronzové zbraně lámaly o mou čepel a oni pak dotírali jen pařáty. A ty zbrojí prostě neprojdou. Dále jsem při svých studiiních rychlopitvách mrtváků přišel na to, že nemá smysl se je pokoušešt překvapit- když se dostanete do jejich blízkosti prostě o vás vědí. Naštěstí se málokdy stihnou otočit včas, takže je možno jim rozpoltit hlavu, nebo přeseknout páteř, což byla nejjistější cesta k jejich likvidaci. Už na pobitých nemrtvých jsem vyzkoušel i to že rádi a dobře hoří. Příště si připravím pár lahví lampového oleje a to se teprv zasmějou. Ale holá lebka vlastně má úsměv od ucha k uchu pořád, když o tom tak přemýšlím.
Tento studijní výlet, občas proložený nějakým tím průzkumem urny, nebo staré truhlice, ve kterých vesměs nebylo nic užitečného, jsem postupoval podzemím. Určitý úsměv ve mě vyvolala hromada slitků zrezlého železa, hlídané jako největší poklad rovnou pěti mrtvými. Možná byli staří nordi dobrými staviteli a neohroženými válečníky, ale ve zpracování rud se ještě měli co učit. Bohužel, vstup níže, nebo něco co by ho připomínalo nikde.
Po nějaké době bloudění po podzemí jsem ucítil čerstvý vzduch. Byl jako polibek dávno ztracené milenky. Po zatuchlých katakombách hotový elixír.
Tak jsem se za tím vzduchem vydal. Když už nic, tak si trochu odpočinu v čerstvém povětří. Bohové věděli, že jsem to potřeboval.
Za chvíli jsem uviděl i jasné denní světlo. Úplně bolelo do očí. Vycházelo z průrvy, vycházející až na povrch a vedoucí dále dolů, do hloubky, kde ozařovalo koryto podzemní řeky, jejíž hukot se rozléhal, až zaléhaly uši. Kolem na skalních stěnách visely rampouchy- chladný vzduch vždy klesá dolů- a jen rychlost proudu zabraňoval řece zmrznout. Až teď jsem si uvědomil, jak se moje tělo přizpůsobilo relativnímu teplu v tunelech. Ovšem to byla malá daň za světlo a vzduch. A proti chladu máme lék. Pohodlně jsem si sedl na svůj plášt, snědl pár sucharů a sušeného masa a bohatýrsky to zapil dunmerovým mokem. Hned mi bylo, jako by mi žilami protékal oheň. V tom dobrém slova smyslu. Hlava mi přišla sice trochu nepřirozeně lehká, jako v počínající opilosti, ale přesto se mi zdálo, že vše vidím jasněji, slyším zřetelněji a vůně sněhu a ledu je pronikavější. Podezřelého tlaku v kalhotech jsem se rozhodl si nevšímat. Tak jsem chvíli odpočíval. A je možné že mi to zpropadené víno zachránilo život. V průzračném vzduchu jsem totiž ucítil něco, co tam předtím rozhodně nebylo. Pižmový, zvířecí pach. Už jsem ho cítil. Ano. Určitě tak smrděl ten troll, co jsem se s ním musel potýkat cestou k mohyle. Okamžitě jsem schoval vše do torny a mrskl jsem sebou na břicho s rychlostí pstruha. Asi za to mohla nepřirozená odvaha, nebo snad nerozvážnost, vyvolaná krvavým vínem, ale neutekl jsem dál do chodeb. Zůstal jsem ležet na srázu, abych viděl co bude troll dělat. A za chvíli jsem se dočkal.
Jeho mohutná postava se vykolébala z trhliny na dně rokle. Vypadal vlastně celkem mírumilovně. Troll se rozhlédl, začichal... a mě se sevřelo srdce... A začal v poklidu nabírat hrstí vodu a upíjet. Když se dostatečně napojil, označkoval kámen poblíž ostře páchnoucí močí a vkolébal se zase do své trhliny a pak bozivíkam.
Pokud chceš pokračovat, musím dolů. No tak do toho. Dolů, k trollímu napajedlu se dalo dostat docela pohodlně po vyčnívajících kamenech, ale určitě byly zledovatělé a já neměl žádnou chuť, aby tady troll kromě obvyklého pití našel i kus pěkně mraženého Koniaashe. Proto mi sestup, komplikovaný absencí lana, zabral skoro hodinu. Nakonec jsem se ale dostal dolů bez nehody, ač pěkně rozklepaný.
Moje obavy, že se dál budu muset vydat trollí jeskyní se naštěstí nepotvrdily. Od napajedla vedla ještě jedna cesta- přírodní jeskyně. Když jsem nakoukl dovnitř uviděl jsem rozlehlou komoru a v ní jako starého známého roztrhaného mrtváka. To byla asi trollova práce. Tak tedy, mrtvák musel přijít odsud. Za chvíli jsem již zas poznával práci starých nordů a za několik dalších chvilek jsem nalezl i to co jsem hledal- mohutné dvojkřídlé dveře a za nimi cestu dál.
Upravil/a koniaash dne 28.05.2012 14:30
 
Chell
WinkWinkWinkWinkWink
SOM DIEVČA!! A AK TO NIEKOMU EŠTE RAZ UNIKNE TAK BUDETE LUTOVAŤ!!

Uctievam mopidu daedrickú pani spamerstva.

Zoznámte sa: Alex<3 Mercer, najcharizmatickejší vírus pod virtuálnym slnkom...
http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2011/123/9/7/alex_mercer_by_ravenmadwolf-d3fi3ra.jpg
na to že je v podsate mŕtvy vyzerá podozrivo dobre, nemyslíte? Grin
 
koniaash
Za dvojkřídlými dveřmi mě čekaly další dveře. Kulaté, mohutné, ze zčernalého kovu- prostě neprostupné. Zámek tvořilo několik okruží, zdobených reliéfy. Klíčem je spár, to jsem věděl, ale když jsem ho použil a pokoušel s ním bozivíjak kroutit, nevedlo to k užitku. Tak jsem si sedl k denníku mrtvého dunmera. Absolutně jsem mu nerozuměl. Nejen, že nebyl psán imperiálkou, ale navíc i dunmersky, jak jsem předpokládal. Ovšem, obrázky jsou interraciální. Dunmer byl možná zrádná svině, ale byl perfekcionista. Díky tomu jsem dveře hladce otevřel. No, hladce... Okruží pěkně skřípala a chtělo to o de mě plnou sílu, abych jimi otočil.
Za dveřmi mě očekávala prostorná krypta, vyrubaná ve skále. Když jsem vykročil do prostoru osvětleného pochodní, našel jem několik misek s proschlým dřevem. Zažehl jsem je a mohl se konečně pořádně rozhlédnout. Za tisíciletí si říčka prohlodala cestu i sem, na konci stálo schodiště a na něm sarkofág- místo odpočinku dávného vládce. A určitě i místo uložení pokladu, včetně Dračího kamene. Vykročil jsem naproti. Kdyby mi v té chvíli sloužil zdravý rozum, neudělal bych to. Ale asi jsem byl v tu chvíli umanut přechodným pominutím smyslů.
Když jsem odtlačoval těžké víko sarkofágu, přiletěla drtivá rána. Tak drtivá, až se mi oko zalilo krví a já sedl na zadek. To jsem mohl čekat.
Král, kterému nepomohli jeho válečníci, se rozhodů bránit své poklady sám. Vystupoval ze sarkofágu skoro komicky- jako opilec, který uprostřed noci musí na hnojiště, ale nic mu to neubíralo na děsivosti. Vypadal skoro jako živý- dlouhé zlaté vlasy a vous za ním vlály v nepřirpzeném vichru, v očích mu plál modrý plamen a jedině vysušená tvář s pergamenovitou, hnědou kůží prozrazovalo, že jde o mrtvolu. V pravici třímal dlouhý meč, tělo mu kryla honosná zbroj. Ani jedno z toho nevypadalo nikterak dotčené časem. Král na nic nečekal a zaútočil.
To už jsčem byl ale na nohou. Odrazil jsem jeho čepel svou a vyrazil do protiútoku. Ovšem, málem mě to stálo život. Král můj meč odrazil a jeho meč hladce projel zbrojí. Naštěstí mě jen řízl nad ramenem. Kdyby to byl živý bojovník, ne mrtvák, prořízl by mi krk. Paríroval jsem jeho další sek a pokusil se zaútočit na slabé místo jeho brnění- na paži. Bravůrně mě odrazil. Stíny se komíhaly, jak jsme šermovali. Výpad stíhal výpad, kryt stíhal kryt. Co se týče zručnosti, byli jsme víceméně rovnocenní protivníci, možná jsem měl i trochu navrch, ale na jeho straně byla neúnavnost a odolnost. Jeho čepel hladce prorážela moje brnění a jen díky svému umu a nezapomenutelné porci štěstí jsem nebyl vážněji raněn. Naproti tomu, moje rány mrtváka ani nezpomalily. Navíc jsem viděl jen na jedno oko. Druhé bylo zalité otokem a pomalu zasychající krví. Kdybych nebyl stále pod vlivem morrovindského dryjáku, asi bych podlehl. I přes jeho posilující působení mi čepel totiž přišla těžší a těžší, blýskavá hradba vířící oceli řídla a moje výpady se zpomalovaly. Zato mrtvý král, jakoby ještě znásobil své úsilí.
Ne, neumřu tady. Tady ne. Umřu až pod sluncem a na čerstvém vzduchu. Ne v nějaké zatuchlé kobce, rukou tisícileté mršiny... Až umřu, čestnou stráž nade mnou podrží modříny a vlci budou moji funebráci. Ne kamenné sloupy. Ne tady ne!
"Chcípni, ty zku*rvysynu!" zařval jsem a zaútočil. Podařilo se mi odklonit králův meč do strany. Vrazil jsem mu čepel do žaludku. Nijak zvlášť to nepomohlo. Kdyby se alespoň zasmál, prohodil nějakou poznámku... ale on jen sekl, se strojovou zarputilostí bojoval dál. Stihl jsem uhnout, jinak by se mi nabroušená ocel zakousla hluboko pod žebra. Využil jsem toho, že králova čepel byla daleko od mé a ťal na hlavu. Pomalu, příliš pomalu. Ostří narazilo na ostří a opět jsem uslyšel zvuk lámaného kovu... Tentokrát to ovšem byla ocel v mé ruce, co nevydrželo. V ruce jsem držel jen pahýl meče, dlouhý tak stopu. Zoufalý, z posledních sil, jsem bodl rozeklaným koncem proti králi. A torzo čepele prošlo. Jako pěst bohů, nezastavitelné a smrtící, zasáhlo krále přímo pod bradu. Přeťalo hrtan a nezadržitelně i krční páteř. Král konečně natrvalo zemřel.
Chcala ze mě krev. Na tváři jsem měl další šlinc a musel jsem udělat další. Posadil jsem se na sarkofág, vytáhl dýku a prořízl si otok pod okem. Za pár týdnů ve Skyrimu jsem chytil víc jizev, než za deset let v legiích. Když tak přemýšlím, tak se budu opravdu všem dámám líbit...
Měl jsem toho dost, ale napil jsem se ještě kvavého vína. Mimoděk jsem si vzpoměl na vojáky, kteří šňupali skoomu a pak umírali na totální vyčerpání. Rozhodl jsem se na to vykašlat.
Opět se dostavila iluze síly. Prohlédl jsem proto kryptu. V sarkofágu jsem opravdu našel malou čedičovou tabulku. A konečně také zlato. Nebylo ho moc, většina šperků byla ze železa, ale přesto jsem našel dost aby mi to zaplatilo cestu. Když jsem nacpal zlato do brašny, prohlédl jsem meč, který používal král.
Nádherná čepel. Dlouhá, o něco delší než běžná nordská čepel, i když o trochu užší. Na čepeli byly vytepány oblíbené nordské ornamenty. Jílec byl obvyklý, snad záštita byla trochu menší. Za to samotný jílec se dal chytit oběma rukama. Na čepeli nebyl jediný škrábanec, ač se mnou král bojoval dobře čtvrt hodiny. Ozbrojil jsem se tedy touto čepelí, pořádně se znovu napil a vyrazil pryč.
Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach,
překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!
 
Diego
Pěkně to vyprávíš.Wink Vynikající!Knight
 
Mopidu
Souhlasím
https://s10.postimg.org/i9098u5a1/glit.gif
 
Whirt
Všechny tyhle deníky jsou skvělé čtení (někdy až vynikající Wink), jen mi nevyhovuje že všechny jsou v ich-formě, klidně bych snesl, kdyby se něco nevyprávělo jako deník, ale jako povídka s er-formou Smile
 
nagasadowcz
Pokud se dostanu k psaní sem na fórum, pak se dočkáš, Whirte. Deníková forma mi jako pisateli příliš nevyhovuje.

EDIT: Ze kterého filmu je to I don't know ve tvém podpisu?
Upravil/a nagasadowcz dne 11.06.2012 00:33
Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga Grin
 
hRDLA
Whirt napsal:
Všechny tyhle deníky jsou skvělé čtení (někdy až vynikající Wink), jen mi nevyhovuje že všechny jsou v ich-formě, klidně bych snesl, kdyby se něco nevyprávělo jako deník, ale jako povídka s er-formou Smile


Vzestup Thalmoru Wink

BTW: Nejsem si jistí jestli vůbec bude koniaash pokračovat...
BTW2: Je super vidět tě zpět.

https://s25.postimg.org/o42h2pf5b/ezgif_2_11ca8ddcc3.gif
 
Whirt
nagasadowcz napsal:
Pokud se dostanu k psaní sem na fórum, pak se dočkáš, Whirte. Deníková forma mi jako pisateli příliš nevyhovuje.

EDIT: Ze kterého filmu je to I don't know ve tvém podpisu?


To bych byl rád Smile Ale ono je všech těch pisálků tady tolik, že se rozhodně během čekání nudit nebudu Grin
Jinak ten podpis je ze seriálu "Doctor Who"
...


hRDLA napsal:
Vzestup Thalmoru Wink

BTW: Nejsem si jistí jestli vůbec bude koniaash pokračovat...
BTW2: Je super vidět tě zpět.


Grin Pěkný pokus o reklamu... Vím o něm Wink Ale i přesto je jeden trochu málo (Ale musím říci, že jak tu spousta z vás píše, tak mám zase jednou chuť se vrátit k PA... Jedna věc je na PA stejně stále zajímavá - má "už" pět dílů a stejně jde asi tak o čtvrt hodiny hraní Grin)
BTW. Taky se tu zase rád vidím... Ale do vydání Dawnguard si tu omezuju přístup Wink

EDIT: Echrm... Tvůj podpis je zajímavý Grin Si věříš! Grin
Upravil/a Whirt dne 11.06.2012 01:14
 
hRDLA
Whirt napsal:

Grin Pěkný pokus o reklamu... Vím o něm Wink

Si se zeptal, já odpověděl.
Whirt napsal:
BTW. Taky se tu zase rád vidím... Ale do vydání Dawnguard si tu omezuju přístup Wink

Vždyť já už taky chodím jen do "Skyrim-Váš svět"
Whirt napsal:
EDIT: Echrm... Tvůj podpis je zajímavý Grin Si věříš! Grin

A není to pravda? Grin Má se to brát jako vtip Grin

https://s25.postimg.org/o42h2pf5b/ezgif_2_11ca8ddcc3.gif
 
Chell
pekný diel sa mi aj páči vykreslenie toho boja predca len to nekonečné blablabla.....balbal......aglvalgvb.. Grinbolouž trochu unavujúce.
SOM DIEVČA!! A AK TO NIEKOMU EŠTE RAZ UNIKNE TAK BUDETE LUTOVAŤ!!

Uctievam mopidu daedrickú pani spamerstva.

Zoznámte sa: Alex<3 Mercer, najcharizmatickejší vírus pod virtuálnym slnkom...
http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2011/123/9/7/alex_mercer_by_ravenmadwolf-d3fi3ra.jpg
na to že je v podsate mŕtvy vyzerá podozrivo dobre, nemyslíte? Grin
 
koniaash
že jsme šílení? podle hlavy XXII, nemůžem být šílení
Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach,
překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!
 
koniaash
Chladný vzduch a modrá obloha... Kdo nezažil den v podzemí, nečelil smrti a tak nějak vůbec, nepochopí... V brašně mě tížil malý poklad, u pasu jsem měl dokonalou čepel, co si přát víc? No, možná postel, lázeň a velký korbel studeného piva.
Když jsem dorazil k hlásce, bandita tam ještě visel. Nějakou chvíli jsem bojoval s touhou podříznout mu krk, ale nakonec jsem rořezal jen kožené řemeny, které ho poutaly. Pochyboval jsem, že on by pro mě udělal to samé, ale co.
Sestupoval jsem dolů po úbočí, opájel se vůní sosen, tak rozdílné od podzemní zatuchliny, a těšil se na to, až ze sebe smyju špínu a pot. moje přání se mi vyplnilo asi odpoledne. Dorazil jsem k řece.
Svlékl jsem se do naha a skočil do řeky. Voda byla jako led, ale mě to nevadilo. Čistota půl zdraví. Dalo to pěknou práci, vydrbat ze sebe tu zaschlou krev a špínu, to vám řeknu. Dokonce jsem přepral i košili.
Do Vorařova jsem dorazil těsně před setměním. Po skvšlé večeři u Gerdur a spánku jsem znova osedlal čarodějovu kobylku a zamířil do Bíleho průsmyku.
Hradby města mě přivítaly kolem poledne. Koně jsem důkladně vytřel slámou a vyrazil na hrad. Na trhu jsem vyhlížel Isoldu, ale asi měla jinou práci. Tak jindy.
Od sloužícího jsem si posloužil číší Cheydinhalského ryzlinku a navštívil čaroděje. Bohůmžel měl společnost. Ženu v cestovních šatech, bez meče, či jiné zbraně, zato v kápi. Když se neměla k odchodu, vstoupil jsem do mágovy pracovny a beze slov hodil na stůl destičku.
Mág si mě konečně všiml. Zdvihl své vodnaté oči a zahlédl jsem v nich i něco jako radost. za chvíli vyskočil aby mi poblahopřál...
" Pane Lissone, tohle jste zvládl skvěle! jste skutečně velimi dobrý příspěvek k jarlovým vojákům!"
" Nejsem voják, jsem žoldnéř. A i kdyby peklo zmrzlo, budu bojovat za toho, kdo dá víc. I za Dagona, kdyby to bylo třeba. To mě ale přivádí k finančním záležitostem. Chci dvacet pět septimlů navíc. Byli tam mrtváci a jejich král, o banditech nemluvě. Málem jsem tam zařval." Nedbale jsem se dotkl zjizveného obličeje. Gerdi říkala, že jizvy jsou pro skyrimky přitažlivé, ale já jsem Breton, alespoň myslím, a nám se roztrhané ksichty moc nelíbí.
" Dostanete třicet." vystřelil mág po té, co mu maskovaná žena položila ruku na rameno. " Co třicet, dám vám pětatřicet septimů a k tomu drahokam. " Pětatřicet septimů jsou velké peníze. Plus drahokam v ceně padesáti? Ani jem nesmlouval a vzal jsem to.
" Budu se těšit na další spolupráci!" volal na mě čaroděj, když jem odcházel. Něco jsem na to zabručel, ale za bohy si nevspomenu co. Ale určitě tam figurovalo slovo "prdel".
Než jsem šel do hospody, zastavil jsem se za nejlepším kovářem v celém Bílém průsmyku. Měl kovárnu na skalní terase, za sídlem Družiníků, což bylo, jak jsem zjistil, nějaké válečnické bratrstvo. kovář se zrovna pokoušel kovat podkovy družinickým koním, ale když jsem ho oslovil, a ukázal mu meč, okamžitě přestal.
" Falmerská práce..." hlesl " ta čepel je od sněžných elfů. než začala mezi nimi a námi válka. Říká se tomu ledová ocel. Nikdo už neví, jak se vyráběla, dávní králové dostávali tyto meče jako nejvyšší dary... Kde jste to sehnal?"
" Dal mi to jeden mrtvák. Samozřejmě ne zrovna dobrovolně."
" Tak to jste měl štětí. Takové meče jsou tak čtyři po celém Skyrimu." Měl jsem co dělat, abych nevyvalil oči. " Čepel je původní, ale to tepání a jílec odpovídá lidské zbrani. Elfové mají menší ruku. Tahle čepel odolá i stahlhrimu. Jestl ten meč mám dát do pořádku, budu muset odcestovat až do hor,. Tam žije můj učitel. jenom on umí ošetřit takové meče... Bde to trvat tak týden. A já se tam vydat nemůžu, mám práci."
" co dvacet septimů?" zkusil jsem to.
" Ani čtyřicet, ani sto. já na takový meč nevstáhnu ruku. Můžu ho zkusit přebrousit, strávím nad tím noc, ale co..."
" Kolik?" zeptal jsem se.
" Nic. Za možnost dotýkat se tak nádherné zbraně... Ani má žrena, když byla ještě mladá a krásná, nebyla hezčí než tahle čepel..." zasmál se kovář.
" Budu u Kobyly." řekl jsem kováři. " kdybych spal, ať mě vzbudí. Buďte s bohy."
" i Vy, madý pane. I vy."
A zamířil jem do hospody. Po večeři a lahvi pálenky jsem se odpotácel spát.
Zdálo se mi o pavoucích, trollech a o Isoldě. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.
Upravil/a koniaash dne 27.06.2012 13:37
Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach,
překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!
 
Leneren
prej nikdo to nečte jasně už se těším na další díl
 
Přejít na fórum:
Podobná témata
Diskuze Fórum Odpovězeno Poslední příspěvek
Upíři a denní světlo Skyrim - dotazy, návody,.. 1 26.04.2015 17:41
Zase další problémy... :/ Skyrim - dotazy, návody,.. 19 04.03.2015 19:58
Další bugnuté questy Skyrim - dotazy, návody,.. 8 19.08.2014 15:55
[Hudba] The Blacksmith's Tale, Call to Arms a další » Skyrim - Váš svět 27 22.07.2014 22:35
Cech zlodějů + další dotazy Archív zodpovězených dotazů 34 02.03.2014 13:28
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 1775 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 4945 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 3184 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 2684 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 9207 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 5028 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 4356 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 4363 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 5204 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist