The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Tak další denník. Koniaashův.

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 3 z 4: 1 234

Tak další denník. Koniaashův.
koniaash	#41 Přidané 16.08.2012 18:55
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Ráno jsem byl násilně probuzen. Sluha Jarla Baalgrufa se mnou se vší nordskou něhou třásl až mě shodil z postele. " Co chceš?" vypravil jsem ze sebe s námahou. " Jarl by vás rád viděl. " " A to nemůže počkat o chvíli později, kolik je? Hodinu po svítání?" zabručel jsem. " Dvě před obědem. Oblékněte se a doražte. Jarl nerad čeká." a bez rozloučení se odporoučel. Promnul jsem si oči a oblékl se do košile a kalhot. Rozhodl jsem se neoholit. Strniště docela pěkně zakrývalo jizvy. Poněkud přerostlé vlasy jsem stáhl čelenkou a plně vystrojen a vyzbrojen se vydal do citadely. Jarl tentokrát neseděl na trůně, ale u jednoho z hodovních stolů. Nevypadalo to ovšem, že by se bůhvíjak veselil, i když objemný džbán medoviny na stole byl více než poloprázdný. Probíhala totiž porada. Jarl, jeho osobní strážkyně, kancléř a velitel městské hotovosti Caius se hrbili nad mapou Skyrimu a hromadami lejster. Zdvořile jsem si odkašlal a když si mě jarl všiml, nalezl mě již klečícího na jednom koleni. "Vstaň." zavelel. " A pojď si přisednout." Sluha mi úslužně odsunul židli a naplnil pohár. Jarl mi podal kus pergamenu hustě popsaného runovým písmem. "Co na to říkáš?" nemohl jsem na to říkat nic, jelikož jsem neuměl číst runy. A taky jsem to jarlovi řekl. " Je to od Bouřného. Stojí tam víceméně tohle: Jdu si pro vás. Ulfrik mi nemůže odpustit, že jsem ho nepodpořil v jeho tažení proti Impériu. Co si o tom myslíš?" " Co si o tom můžu myslet, můj Jarle? Nerozumím skyrimské politice." " Tak já tě poučím. Nezapojil jsem se do války. Nepovažuji jí za dobrou pro Skyrim ani pro Impérium. Třetina žen v mém městě jsou vdovy a osiřelé dcery. Nedopustím, aby ti, nebo druzí vtrhli na mé državy a spálili je na prach. Ty jsi seděl s Ulfrikem na jedné popravčí káře. Na taková znamení my Nordi hodně dáme. Povezeš mu moje poselství. Jsem ochoten s ním jednat, ale také jsem ochoten poslat mu Krvavý šíp, pokud bude třeba. Vím, že Ulfrik se hnul na západ. Vydal jsem příkazy. Nechávám shromáždit bojeschopné muže. Deset tisíc kopí bude stát proti Ulfrikovi. A to nemluvím o legiích. Vyřiď mu to. Útokem na Bílý průsmyk nic nezíská a i kdyby nás porazil, jeho voje vykrvácí. " jarl vypadal tak, že jsem se s ním nehodlal hádat. " Kdy mám vyrazit?" " Co nejdříve. Vezmi si jakéhokoliv koně chceš a cválej! Můj kancléř ti přinese list pro Bouřného. nežijeme již za Ysgramorových časů, kdy stačilo pokřikování ve skalle. Alespoň já v nich nežiji." " Musím nakoupit zásoby..." " O ty se nestarej. Pošlu s tebou spolehlivého průvodce. A teď můžeš jít, musím se ještě o něčem poradit." poslal mě pryč gestem, jako by odháněl mouchu. Sestupoval jsem po schodech. Od začátku my bylo jasné, že se zapletu do občanské války, vždyť s tím jsem do Skyrimu přišel, ale nevěděl jsem že tak záhy a navíc jako posel. Poslové jsou sice podle starého obyčeje považováni za nedotknutelné, ale praxe je často jiná. Sám jsem zažil, že rozzuřený legatus Mercurio nechal poslům redguardských rebelů přitlouci turbany k hlavám žhavými hřebíky. Byl jsem jeden z těch, kteří je zatloukali. Co naplat. Zabalil jsem si věci, zkontroloval ostří zbraní a vydal se do stájí. Kůň kterého jsem si vybral byla osvědčená strakatá kobyla. Už jsem věděl, že se jmenuje Rosalinda a přikázal štolbovi, aby jí připravil na odjezd zítra časně ráno. Dnešek mi jarl neukradne. Pak jsem zašel do nordské lázně, utěsněného srubu, kde se lije voda na rozpálené kameny, a s rohem studeného piva se tam rozhodl počkat na slíbeného jarlova průvodce. Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!



nagasadowcz	#42 Přidané 16.08.2012 23:36
Ocenění: Příspěvek: 7927 Založený: 05.10.11	Třikrát hurá! Oficiálně jsem Naga, Svatý Sudí, ale říkejte mi Naga


Leneren	#43 Přidané 16.08.2012 23:38
Příspěvek: 6070 Založený: 23.07.12	nagasadowcz napsal: Třikrát hurá! třistakrát hurá


koniaash	#44 Přidané 22.08.2012 14:04
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	tady šlo spíše o oto ukázat, že jsem se na psaní nevykašlal, mám koncept a hned jak seženu net atp. budu pokračovat Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


koniaash	#45 Přidané 26.09.2012 16:50
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	O dva korbely později se ozvalo zabušení na dveře. "Vstupte..." zahlásil jsem a za okamžik toho zalitoval. Ano, byl to jarlův člověk. Můj průvodce, to bezesporu. Horší bylo, že to byla ženská a já byl oblečen právě tak tím korbelem piva. Mohlo jít asi o dvacetiletou mladou ženu. Mohla by být hezká, to ano, ale to by si musela občas trochu upravit vlasy a obléci si něco jiného, než odřené kožené rajtky a osníř do půli stehen, doplněný přídavným plátováním. Takhle se dala označit prinejlepším za sympaticky nehezkou. Jestli byla mým ústrojem vyvedena z míry, nedala to na sobě znát. Spíš mi přišlo, že se docela dobře baví. "Jsem Lydie, poslal mě za vámi jarl. Mám vás doprovázet na vaší cestě, ale jestli souhlasíte, zbytek bych vyřešila spíš jinde. Ve zbroji je tu dost horko a na to, abych se tady mohla usadit pohodlně... No na to se zas tak dobře neznáme..." zasmála se. Mě do smíchu příliš nebylo a mohl jsem být rád za to, že rudý jak rak jsem byl kvůli horku už než přišla. Horlivě jsem přikývl. " Tak tedy počkám v hospodě, předpokládám že pití jde na vás." řekla ještě a zavřela za sebou dveře. Přísahal bych, že jsem zaslechl tichý chechot, ale jistý jsem si nebyl. Polil jsem se tedy ledovou vodou z vědra, oblékl se do připravených čistých šatů a zbroje a pokusil se vstoupit do lokálu natolik důstojně, na kolik může muž, právě překvapený nahý v sauně, vůbec vejít. Pobavené pohledy ženských, které zde ve Skyrimu neměly problémy nasávat stejně jako chlapi, mě utvrdily v přesvědčení, že nejpozději za hodinu bude o této patálii vědět každý ve městě. Bohové, ztrestejte to ukecané plémě! Usadil jsem se naproti Lydii k jednomu z hrubých stolů a poručil si další korbel. Teprve, když přistál na stole a já se důkladně napil, přerušil jsem první ticho. " Tak by jste mi mohla něco říct o tom co po nás vlastně Jarl chce. Osobně jsem byl trochu překvapený, jak jednoduše je zvyklý rozdávat příkazy lidem, kteří nejsou jeho poddanými." " Je to jarl." pokrčila Lydie rameny, jako by to všechno vysvětlovalo. " Navíc mi řekl, že Bouřného znáte a jste spojení sudbou provazu. To by mohlo pomoct. Byl jste pochopitelná volba. Navíc mohl jste odmítnout." Odmítnout? Jarlovi, který je schopen svolat deset tisíc chlapů? Hahaha. Místo toho jsem se zeptal: " Sudba provazu? Co to probohy je?" " Stará nordská pověst, někdo by řekl pověra." z jejího hlasu ale bylo poznat, že ona to za pověru nepovažuje ani v nejmenším. " Jde o to, že pokud někdo unikne jisté smrti, zvlášť za podivných a nepředvídatelných okolností, neměly pro něj Norny ještě připravený konec niti jeho života. A pokud je takových lidí víc, mohlo se stát, že se jejich osudy spletly do jednoho provazu." Nevěřil jsem tomu ani za mák, ale dobře. " Takže, předpokládáte, že mi Ulfrik bude tím spíše naslouchat?" " Ne, ale pravděpodobně vás nenechá zabít, pokud ho poselství od jarla naštve." odpověděla Lýdie vesele. Polkl jsem a rozhodl se začít z jiného soudku. " A co vy? Proč mě máte doprovázet zrovna vy?" " Vadí vám, že vás bude doprovázet ženská?" její hlas se najednou nejvíc ze všeho podobal napřažené sekeře. " Ne, z toho obavy nemám." odpověděl jsem rychle a po pravdě. " Co jste provedla, že jedete se mnou zrovna vy?" " Přihlásila jsem se dobrovolně. Nejsem jarlův voják, ale člen jeho domácnosti. Prostě už mě nebavilo sedět doma a při hostinách tloustnout. Navíc se neoháním špatně železem." poklepala na jílec meče opřeného o lavici. " Člen domácnosti? " " Jsem dcerou bývalého jarlova velitele stráže. Otec zemřel před několika lety a jarl mě poskytl obživu, jak se na vládce sluší a patří." Vzhledem k její garderobě nejspíš nepracovala jako komorná. "Lydie ale není zrovna nordské jméno." " Ano. Otec byl z Cyrodiilu. Jarlův otec, Haalgruuf, potřeboval někoho, kdo by té smečce, které říkal družina, vštípil základy kázně. Tak najal několik bývalých důstojníků legií. Já se jmenuji po své matce, Lidde, ovšem otec vždy dával přednost nostratštině před nordštinou a tak to překomolil na císařské Lydia. Jak jsem slyšela, vy jste byl také legionář. Kde jste sloužil?" zeptala se se zájmem. " V Cyrodiilské. Byl jsem priceps. Bojovali jsme všude možně- Thalmorská válka, hammerfellské povstání, nějakou dobu jsem sloužil na elsweyrské provinciální hranici, pak nás přeložili k posádce Brumy. Za moc to nestálo, tak jsem zdrhl." Lydie se zamračila. Asi jí nebylo po chuti sedět u stolu s dezertérem. Inu, centurionská dcerka. " No, snad jarlovi budete sloužit věrněji..." " pokud bude platit, proč ne. Ale přejděme k plánu cesty. Myslím, že to máte promyšlené." " To tedy mám. Zásoby na cestu nám již připravili a zítra si je stačí vyzvednout. Koně jsem nechala nově okovat. vyrazíme ráno a pojedeme po kupecké cestě rovnou na východ kolem Bílé řeky. Přespíme v některé usedlosti, nebo konec konců i v přírodě. Zas taková zima už není. Pokud budeme mít štěstí, za tři, čtyři dny bychom mohli překročit Jorgrim a pak už jsme skoro u města. Možná dokonce podkáme Ulfrika dřív, než se nám bude líbit. Prý potáhne severní cestou, ale klidně může své rozhodnutí změnit." " Dobře. Co se trochu najíst a napít?" nečekal jsem na odpověď a objednal pečenou kýtu a pár flašek vína. Na cestě se asi moc hodovat nebude a já sem si chtěl užít ještě trochu toho městského pohodlí. Po jídle jsem ještě s Lydií vyřešil pár organizačních věcí a zbytek večera jsme se, dle pradávného vojenského zvyku, předháněli v neuvěřitelných hrdinských historkách. Několik nordů se přidalo a s vypitým pivem stoupaly počty nepřátel, kořist rostla do závratných výšek, a důvody, proč jsme jí nakonec pozbyli byly čím dál tím méně pravděpodobné. Nebyl to špatný večer. Upravil/a koniaash dne 26.09.2012 16:51 Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


Leneren	#46 Přidané 26.09.2012 16:51
Příspěvek: 6070 Založený: 23.07.12	Koniaashi!Další hezký díl.Jsem rád že to píšeš a doufám že budeš pokračovat.


Norbi	#47 Přidané 26.09.2012 16:56
Příspěvek: 2359 Založený: 06.07.12	dobré dal by som ti aj KP ale nejde to :/ You can kill yourself, or die trying... http://scontent-v...e=5678314E Aint no party like a Time Lord party, cause a Time Lord party never ends !


koniaash	#48 Přidané 26.09.2012 17:10
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	co je u všech mocností Asgardu i Veledubu KP? KoPanec? Kašlající Papoušek? Krutá Pomsta? Kaše Připálená? Kostra policisty? Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


Leneren	#49 Přidané 26.09.2012 17:12
Příspěvek: 6070 Založený: 23.07.12	Kvalitní příspěvek nebo Koniaash Přípálený


koniaash	#50 Přidané 26.09.2012 23:24
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Ráno jsem vstal sotva chvíli po východu slunce a dal se do balení potřebných věcí. Sice jsem věřil Lydii, že potřebné bude připraveno jarlovými sluhy, ale jistota je jistota. Když jsem byl spokojen, dal jsem se do ozbrojování. Meč jsem si zavěsil podle Lydiiných rad na záda. Byl to nezvyk, ale alespoň jsem přestal neustále zakopávat o pochvu. Můj meč z hrobky byl o dost delší, než čepele, které jsem obvykle nosil. Několikrát jsem zkusmo tasil a pak vrátil meč zpět. Šlo to překvapivě dobře a věděl jsem, že se ještě zlepším. Mělo to ještě jednu výhodu- lovecký tesák jsem mohl zavěsit na levý bok a jeho tasení teď nebránil druhý jílec. Někdy je kratší čepel výhodnější. Po chvíli váhání jsem si přes záda zavěsil i štít. Přecijenom, nějaká připomínka lidem, že mluví s jarlovým poslem se mohla hodit. Lydie už čekala s koňmipřed hospodou. Mojí, tedy čarodějovou, kobylou a obrovským vraníkem, který hrozivě koulel očima velikosti jablek. Ten kůň musel mít mezi předky alespoň draka. I nebýt koní, vypúadal jsem proti Lydii jako zchudlý příbuzný- kromě kroužkové košile byla oděna do dlouhého šupinového kabátce a nordské přilby s očnicemi, zakončené chocholem z koňských žíní. Ozbrojena byla jezdeckým kopím s jarlovým praporem a svým mečem, mohutnou nordskou zbraní. U sedla jejího pekelného koně se navíc houpala jezdecká sekyra a kulatý štít. " Jedeme do války? " zeptal jsem se naoko vyděšeně. " Tak něco..." usmála se Lydie. " Poslové nemůžou vypadat jako hnojaři." přešel jsem její poznámku velkorysým mlčením. Místo toho jsem se zeptal: " To všichni Nordi vstávají tak brzo?" " Brzo? Vždyť je už vidět dobře dvě hodiny, takhle pozdě vyjíždíme jenom kvůli tomu že ses včera zrovna nekrotil v pití..." My si tykáme? Zapátral jsem v paměti. Vynechávala. " Nevím, kdo z nás dvou zpíval: Olafe těš se, Hildičko nač pak, až půjdem z hospody budem se mačkat... Mačkalo se?" vrátil jsem jí to. Zaksichtila se a já měl pocit malého vítězství. Naskočil jsem na koně a pobídl ho. Vypadám proti Lydii možná jako bratranec z venkova, ale branou jsem chtěl projet první. Ani tohle se mi nepodařilo. Stráze totiž otevřely až po Lydiině arogantním povelu v rychlé nordštině. Rozespalé stráže se chytily rumpálů, křídla brány zaskřípala a pak už se nám otevřela volná krajina. Okolí ještě tonulo v chomáčích ranní mlhy, ale slunce už jí začalo rozpouštět. Šedá obloha pozvolna modrala a vypadalo to na bezmračný jarní den. Koňská kopyta zvonila na dlažbě cesty a my projížděli podhradím, pozorováni prvními zvědavci. " Něco se Impériu musí nechat. Cesty. Ještě dobře den pojedeme po dobré cestě, problémy začnou teprve pak. Pokud povodně strhly mosty přes Bílou, nebo i blbé potoky, může být ještě veselo. Navíc se k cestám na jaře stahuje všemožná chamraď, kterou z jejich doupat vyžene hlad po zimě..." " Myslíš, že budou po cestě problémy?" zeptal jsem se a mimoděk utáhl řemen meče. Jílec vylétl nad levé rameno. " Ne," zavrtěla Lydie hlavou. Vypadalo to trochu zklamaně. " Moc se ježíme železem a není nás celkem o co oloupit, kromě zbraní a brnění. A nemyslím si, že by to těm mrchožroutům stálo za ty ztráty. Slyšela jsem, že jsi zabil trolla, je to tak?" "Tak." to, že jsem málem zařval, jsem nějak nedodal. " Škoda, žes nevzal jeho lebku... Byla by z ní pěkná ozdoba na zeď nebo tak... A navíc nemáš důkaz." Dotkl jsem se zjizvené líce. " Tohle mi neudělala ženská v posteli, věř mi... A neměl jsem chuť se s ní tahat. Ostatně, co je mi po tom, jestli mi lidi věří- nebojoval jsem s ním pro pochybnou slávu a kdybych se mu mohl vyhnout, udělal bych to." " S tímhle přístupem možná i přežiješ." odvětila Lydie bez úsměvu. " Nerozvážnost zabije víc lidí než mor a neštovice dohromady." Na to jsem mohl jen přikývnout. Den jsme strávili v sedlech. Koně jsme nechali jet volným klusem a za občasné poznámky si podávali měch s vínem. Večer nás zastihl poblíž kupeckého tábořiště u cesty. Když jsme obstarali koně a rozdělali oheň, posadili jsme se na rozprostřené pláště a dali odpočinout otlačeným zadnicím. "Jak to, že tu nikdo netáboří? Celý den jsme nepotkali jediného kupce, jediného pocestného..." Lydie zvedla pohled od prutů, na které napichovala kousky masa, špeku a cibule- naší dnešní večeři. " Drby o tom, že se Ulfrikovo vojsko pohne k Průsmyku kolovaly už na podzim. Málokterý kupec se hne na východ, aby zkřížil cestu Ulfrikoým vlkům... A to je také důvod, proč potřebuje Ulfrik pláně." Lydie položila připravené pruty na kámen a zatížila je, aby se šašliky opékaly nad ohněm. Když byla spokojená, pokračovala. " Je po zimě. Ulfrik má spoustu odhodlaných válečníků, zbraní i koní, ale nikoho nenakrmíš jen odhodláním. Jeho léno je neúrodná kamenitá pahorkatina, porostlá borovcemi. Tamější obyvatelé mají sotva dost zrna na to aby se nakrmili sami. A Ulfrik, ať si o něm myslí kdo chce co chce, nenechá své poddané umřít hlady. Celé roky mohla jeho armáda žít z kořisti- protože šlo o rozptýlené skupiny, které se uživily lovem a ukořistěnými zásobami. Teď je to něco jiného. Povstání se stalo masovou záležitostí. Vzbouřily se dokonce některé legionářské pevnosti, pokud byli jejich vojáci Nordi. A Ulfrik se rozhodl pro opravdové polní tažení." " A tak táhne pro úrodnou půdu na pláně." Lydie energicky přikývla, natáhla se pro další měch vína a pořádně zahnala žízeň. Tímhle tempem budeme zítra pít vodu. " Nejenom. Balgruuf je jediný vládce ve Skyrimu, který může Ulfrika ohrozit. Pokud se rozhodne vyslat válečnou výzvu, shromáždí se mu přes deset tisíc mužů- a z toho tři, čtyři tisíce jízdních. A to je síla, se kterou se musí počítat. Balgruuf to dobře ví a proto si mohl dovolit zůstat neutrální. Pokud by podpořil císařské, smetou do půl roku Ulfrika, pokud naopak, císař si může odepsat další provincii." " A koho podoří?" " Co jsem zaslechla, nikoho." usmála se Lydie. " Nehodlá válčit. Proto hodlá s Ulfrikem vyjednávat. A Ulfrik s ním. Nordi se tím obvykle nezdržují. Srážka by byla zničující pro oba. Ulfrikovi musí pěkně hořet koudel za zadkem, když se pohnul na západ. A nebo ví něco co my ne." Na chvíli jsme se odmlčeli a dali do jídla. Šašliky byly výborné. Měsíce na nebi ozařovaly okolí svým světlem, hvězdy byly jako stříbrné hřebíky, měl jsem nacpaný pupek, pití bylo dost a vedl jsem zajímavý hovor... Tohle zatím vypadalo na příjemně vydělané zlato. " A když se nedohodnou?" nadhodil jsem. Lydie již ležela se sedlem pod hlavou a dívala se do nebe. " Tak je Balgruuf utopí v krvi..." prohlásila s přesvědčením pravého patriota. " A my? Nás Ulfrik podřeže jak kuřata..." " Chceš snad žít věčně? A pojď si lehnout blíž, jinak pěkně prochladnem, takové teplo zas není. A nečum jako tele..." poslechl jsem jí, i v legiích jsme spávali přitisklí jeden k druhému, ale v legiích až na vyjímky nesloužily ženy. " A drž si pracky u těla, jinak ti je přerazím..." " Taky ti přeju dobrou noc..." zachvíli jsme již spali. Upravil/a koniaash dne 27.09.2012 00:37 Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


koniaash	#51 Přidané 27.09.2012 00:20
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Druhý den na cestě nebyl o moc odlišný... Cesta byla čas od času přehrazena padlým stromem, vyvráceným podzimními vichřicemi, nebo rozvodněným potokem, ale to nebylo nic co bychom nezvládli. Až k večeru, když už se slunce pomalu sklánělo k obzoru, zahlédli jsme na obzoru stuhu dýmu. A další, a o trochu doleva další. " Hoří vesnice. Už to začalo. Teď projíždéme kolem hranic Riftenského území... Tady si může Ulfrik dělat co chce a Riftenská jarla nemůže říct ani popel. Jinak by jí Ulfrik shodil z trůnu, než bys řekl švec. Asi ho něčím naštvala, holka... Dál nepojedem... Poselstvo, neposelstvo, nehodlám to koupit šípem od nějaké přední patroly. A oheň taky nerozděláme." souhlasil jsem. Koně jsme ani neodstrojovali a narozdíl od včerejška jsme se domluvili na hlídkách. Tenhle večer byl o poznání méně veselý než ten předešlý. První patrolu Ulfrikova vojska jsme potkali víceméně náhodou na poledne druhého dne. Naštěstí jí netvořila banda horkých hlav, ale šestice zkušených mužů. Díky tomu se nejdřív podívali na praporec Bílého průsmyku, než sáhli po zbraních. Po rychlém rozhovoru v nordštině, který provedla Lydie s velitelem jednotky nás jezdci sice bez zbytečné vyzývavosti, ale přesto důkladně obklopili a jejich velitel otočil koně na severozápad. Lydie něco štěkla a najela vraníkem přímo na něj. V jednotce to zašumělo, ale velitel uklidnil zbytek rozhodným gestem a nechal mě a Lydii projet do čela. " Co se to tu probohy stalo?" otázal jsem se své společnice polohlasně. " Nějak si nás spletli se zajatci... vysvětlila jsem jim, že jestli jsou něco, tak pouhý doprovod a poslušně pojedou za námi a budou polykat prach z pod kopyt našich koní, ne obráceně." já bych se rozhodně s takovou bandou nehádal. Jenom jak jsem je viděl- krvavé pohledy, roztrhané osníře, prach na tvářích, zpěnění koně a všude čouhající jílce a topory... Do ležení Bouřných hávů jsme dorazili asi o hodinu ostré jízdy později. Stálo na relativně rovném bezlesém plácku mezi kopci. Nemohli zde tábořit dlouho, neboť ležení ještě nenasáklo typickým vojenským pachem- koňmi, výkaly, kouřem a špínou. Ležení nebylo velké. Odhadl jsem ho zhruba na pět až šest tisíc mužů. Na úbočí kopců jsem zahlédl několik stád koní, hlídaných honáky. Projížděli jsme mezi stany z kůží i prostého plátna až do prostředka, kde na volném prostranství stálo několik honosnějších stanů. Před největším z nich byly zaraženy zástavy z vlčích a medvědích kožešin. Vojáci, držící vartu před stanem byli obrovští, skvěle vyzbrojení plaví nordi v těžkých, celoplátových zbrojích obvyklých na jihu. Opírali se o obrovské dvojruční meče nebo sekyry a vůbec nevypadali znuděně. Brali svou práci vážně. " Konung tu není," zabručel poprvé náš průvodce, prošedivělý velitel patroly, nostratštinou. " Nevidím jeho zástavu..." Lydie pobídla koně, málem srazila několik pěšáků a s převahou, danou pozicí v sedle vychrlila svým typickým arogantním přízvukem delší tirádu na největšího Norda před stanem. Obra to ani přinejmenším nerozhodilo. Promluvil sice hromovým hlasem, ale tak mírně, jak jen to bylo možné. A určitě jen náhodou přehodil jednou rukou obrovitý šaršoun na rameno. To zklidnilo i Lydii. Otočila vraníka a vrátila se k naší skupině. " Ulfrik odcestoval. Někdy si prý vyjede. Máme na něj počkat do zítřka, jestli prý chceme, můžeme zůstat ve stanu některého z velitelů a považovat se za hosty..." řekla Lydie nasupeně. " Alespoň se podívám po známých..." řekl jsem jí " Jestli tu budou, máš velitelskej stan pro sebe..." " Tak to prr... Mám tě doprovázet a to všude, nehodlám připustit, aby tě někde podřízli... jedu s tebou." " A do křoví budeš taky chodit se mnou?" zeptal jsem se nahlas, aby to všichni slyšeli. Nečekal jsem na odpověď a pobídl kobylu mezi stany. Jestli je tu Ralof, Alfsjolf nebo trojčata, určitě je najdu podle randálu, zasmál jsem se pro sebe. Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


koniaash	#52 Přidané 27.09.2012 02:30
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	A opravdu, za chvíli jsem zaslech Eywinda. Zas řval na Erwilla, Eymund se je snažil uklidnit. Podle toho, že měl nejkrvavější hubu ze všech, opět nepochodil. " ...a říkám ti že měl dvacet párů vesel!" " A pak ses probudil s rukou v nočníku, co? Patnáct párů víc ne! A i to přeháním! To nebyl ani langskif to byla kocábka!" " A že dostaneš eště jednu, žejo?" Vypjal Eywind bojovně hruď " Mrtvá milenka měla dvacet párů vesel! Plachtu černou jako noc a na palubě bandu těch nejkrvežíznivějších hrdlořezů v celim moři duchů! A jejich kapitán měl deset stop!!" " Jsi ožralý, Eywinde. Milenku jsem viděl v Jitřeně... A jestli měl starej Gangrad deset stop tak jsem kozatá dojička... Potopili jste prostě partu filckama prolezlejch ubožáků a z toho se nevykecáš." " Já tě zabiju, bratr, nebratr! Eymunde, neser se do toho! Podejte mi sekeru! Ho rozpářu jak... Kony! Ty starej parchante! Posaď se k ohni a nachlastej se!" hádka byla rázem zapomenuta " A co to máš s sebou za krasavici? Tvoje?" nestihl jsem žoviálního Eywinda včas zastavit. Kupodivu mu Lydie neodpověděla ránou mečem, ale jen bohatýrským smíchem. Nevěděl jsem, co by bylo horší. Raději jsem sesedl a odvedl koně k zakrslé břízce, kde rašila svěží jarní tráva. Když jsem ho odstrojil a pořádně vytřel do sucha slámou z podložení stanu trojčat, konečně jsem mohl usednout k ohništi. Lydie se již stihla poznat s trojčaty a nekriticky se s nimi dělila o jídlo i pití ze svých sedlových brašen. To, že jim dala všechny výborné skopové klobásy jsem ještě přežil, ale když jsem zjistil, že zmizela i čutora s jablkovicí, kterou jsem koupil výhradně pro sebe a dal jí Lydii do úschovy, mě lehce rozladilo. " Kde je Ralof a Alfsjolf?" zeptal jsem se Eymunda, který byl ze všech nejmíň opilý. " Šli to...no jak jsi to řikal?" zamyslel se " To slovo... Jo! Zorganizovat! Asi před půl hodinou šli zorganizovat něco k jídlu a pití." Ano, jak vidím organizuje se i v nordských táborech... "... A vona pak řekla: Né tak velkýho, tak špinavýho!" perlila Lydie humorem, který by se hodil tak mezi partu ožralých vojáků. Tedy vlastně úplně případně. Ralof a Alfsjolf přišli vztápětí. Po bouřlivém přivítání, prokládaném typickými vojáckými výrazy jako " !@#%§ tvoje mať" a " chcípni na mor a plochý nohy" hodili na oheň rožeň s několika pořádnými pláty masa a načali soudek s medovinou. Protože Lydie dokázala bez problémů bavit svými vtipy a postřehy prakticky všechny, měl jsem čas si alespoň pokecat s Ralofem. Když jsem vyložil, proč jsem tady, jeho radost ze shledání opadla a o poznání zvážněl. " Věříme v Konunga. Vždycky jsme věřili, ale útočit na Pláně se nám nechce... A hlavně nevěříme těm z těch vzbouřenejch jednotek císařský armády... A je jich tu dobře dva tisíce... A je zle, Kony, je zle. My, co jsme nepřivezli zlato a zásoby z domova hladovíme. Naštěstí naše pětka je na tom dobře, já i Alfsjolf sloužíme u předních patrol a vždycky něco přivezem, ale chlapi, co jsou závislí na přídělech maj jednu suchou rybu denně a misku koňský vody, polívka se tomu řikat nedá. A to sem míří dalších pět tisíc... " " Máš pravdu, neviděl jsem trén." " Přesouváme se bez trénu. Jídlo se pase támhle" pokynul směrem ke kopcům. Ale jarl zakázal porážet víc koní a dobytka dokud nepřekročíme hranice Balgruufova panství. Tady můžem aspoň drancovat, tam už ne." " Takže to Ulfrik myslel vážně? Nevzplane jediná usedlost na Balgruufově území, dokud mu jarl nepošle Krvavý šíp?" " Konung vždycky drží slovo." řekl Ralof přesvědčeně. " A to v dobrém i ve zlém. " " Pokud bude válka, postaví nás to proti sobě Ralofe..." napil jsem se zhluboka medoviny. " A prolijem svou krev. S tím se nedá nic dělat. Ale pryč od těch chmur... Cos to přivezl za ženskou?" " Myslíš Lydii? A jestli se hodláš zeptat jestli je moje, tak ne... Ale byl jsem s ní nahý v sauně... No, ne tak jak by sis to představoval..." tak jsem mu vysvětlil co a jak a chvíli přežíval Ralofůf řehot. " Vidíš tu vášeň co v ní je? Ten oheň v očích, to jak se jí napínají svaly na předloktí, když se natahuje pro víno? To je ženská u Talose! A co se toho týče, vypadá že jezdila na pořádnejch hřebcích..." Ralof se rozchechtal. Taky bych chtěl mít takový jednoduchý přístup k životu. Než pokračovat v tomto rozhovoru jsem si stáhl z rožně polosyrový stejk a začal ho stejnoměrně žvýkat. Byl ještě tuhý a krvavý, ale to nevadilo. Erwill vytáhl loutnu a všichni Nordi začali zpívat neuvěřitelně ponuré balady. Odtočil jsem si do měchu ještě trochu medoviny, poslouchal verše, kterým jsem nerozuměl a nakonec jsem se propadl do spánku. Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


Norbi	#53 Přidané 27.09.2012 21:42
Příspěvek: 2359 Založený: 06.07.12	dobre ty ;D You can kill yourself, or die trying... http://scontent-v...e=5678314E Aint no party like a Time Lord party, cause a Time Lord party never ends !


koniaash	#54 Přidané 17.10.2012 18:31
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Ráno mě vzbudil ruch a rámus. Nikdy, vážně nikdy si nezvyknu na to zatracené nordské vstávání. Když jsem si protřel oči, uviděl jsem, že se celý tábor skládá a vojáci se v rychlosti vyzbrojují. Mohlo být kolem čtvrté ranní- nad obzorem byly ještě stále vidět oba bledé měsíce a dokonce i pár nejjasnějších hvězd. Trojčata, urychleně skládali stany, už oblečeni v plné zbroji. Lydie právě utahovala řemení koňského postroje. " Co se děje?" zablekotal jsem, stále ještě v polospánku. " Válka, to se děje." odsekl Eywind " Konung přijel v noci a dal rozkazy, že jakmile bude vidět, máme strhnout tábor a urychleně vyrazit k západu. Hlídky už vyjely před hodinou, proto tu není Ralof ani Alfsjolf. A jestli chceš něco vyřešit s konungem, měl by sis pospíšit." " Proč jste mě neprobudili?" " Protiože každého by napadlo, že tě vzbudí ten randál." řekl Eywind a nadále se věnoval jen balení tábořiště. Podle starého vojenského zvyku jsem se vymočil na uhlíky uhasínajícího ohniště, nedbaje na Lýdiin výraz a začal se urychleně zbrojit. Alespoň o tomhle můžu říci, že to ovládám velmi rychle. Ani ne za dobu, co by se uvařilo vejce na tvrdo jsem stál v plné zbroji u svého osedlaného koně. " díky Lydie." odpověděla přikývnutím. Vyšvihli jsme se do sedel a dost bezohledně vyrazili napříč tábořištěm k velitelským stanům. Ty však již byly složeny a naloženy na těch několik málo vozů, doprovázejících vojsko. Místo toho jsme nalezli na centrálním plácku družinu po zuby ozbrojených chlapů, nasedajících na koně. Podle skvělé výzbroje a krásných koní, to museli být Ulfrikovi nejlepší bohatýři- ocelový, kalený hrot jeho armády. A mezi nimi, na nádherném sivákovi, sám Ulfrik. Od našeho posledního setkání vypadal mnohem lépe- místo omlácené zbroje a roztrhaného oblečení byl oblečen ve skvostné šupinové zbroji- podle zvláštního lesku pravděpodobně ne z oceli- tepané přilbice s havraními křídly a pláště z očividně drahocenné kožešiny. Ale pod přilbicí stále ten samý obličej- obličej, který vrhal z očí blesky, tvář muže, který umí rozkazovat a ví, že jeho rozkazy budou vždy splněny. Za jakýchkoliv okolností. Jizva, vedoucí přes oko už ztratila růžovost čerstvé rány a začínala pomalu blednout. Musel jí utržit někdy po, nebo snad při útěku z Helgenu. Dodávala mu zlověstný výraz. " Jsme poselstvo jarla Baalgruufa, pána Bílého průsmyku, vládce..." zvučně zvolala Lydie. Ulfrik ji přerušil. " Znám Baalgruufa a vím čemu vládne. Teď není čas na titulování ani na nějaké zdvořilostní kecy. Situace se změnila, ale přesto vyslechnu vaše poselství. Doufám ale, že vám nebude vadit, že se tak stane v sedle a né u poháru dobrého vína, jak je zvykem. Teď ale nemám čas, musím velet odchodu. Pojedu v čele vojska, s mými bojary, nemělo by být těžké mě najít. Nebo ještě lépe, zařaďte se k nim...Tebe Žoldáku pamatuji a nemyslím si, že bys byl přítěž a ten druhý taky nevypadá špatně. " Druhá!" řekla Lydie možná až příliš důrazně a sundala přilbici. Byla pravda, že si jí ve zbroji mohl kdokoliv splést se štíhlým válečníkem, zvlášť, pokud měla na hlavě prošívanou čapku, skrývající vlasy a přilbu, zakrývající velkou část tváře. "Lidde? " vyvalil Ulfrik oči a poprvé vypadal vyveden z míry... " Když jsem tě viděl naposled, ještě si balila polena do hadříků, nebo házela po vranách kamení..." " No, tak dlouho to zas není, Ulfriku. Ale ano, dlouho jsme se neviděli. Deset let, možná víc. Taky jsi tenkrát nebyl nejstarší, i když už jsi nosil brnění..." " Vy se znáte?" zeptal jsem se Lydie tiše. " Ano, Haalgruuf a Ulfrikův otec, Ulfgar, se často navštěvovali. Bílý průsmyk a Větrný žleby bývali dlouhá léta spojenci." " Je dobře, že Baalgruuf poslal vás dva. Alespoň budu jednat s někým koho znám. S takovým Caiem, ať mu Talos natrhne prdel žhavými kleštěmi, bych se ani nebavil, nejspíš bych se neudržel a vlastnoručně mu usekl škopek. A to by nebylo dobré ani pro něj, ani pro mě." zasmál se chraplavě Ulfrik. " To chápu." řekla Lydie drsně " Sama se divím, že se dokážu tak ovládat a neudělala jsem to sama. Doře, Ulfriku, zařadíme se a budeme mluvit později." " Správně Lidde a ještě něco- tady jsem konung, nebo alespoň hofding Ulfrik, zapamatuj si to prosím." " Jak chceš, konungu..." ale moc uctivě to neznělo. Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


koniaash	#55 Přidané 17.10.2012 19:43
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Armáda se dala na pochod- ve předu šik s praporem Bouřného hávu, velikou modrou standartou zdobenou stříbrem, za nimi Ulfrikova těžká jízda a nakonec pěchota- lučištníci, kopiníci, muži v železe i prostých zbrojích z vařené kůže. Boky chránily skupiny lehčeji oděných jezdců, ozbrojených zejména vrhacími oštěpy a luky. Úplně vzadu drkotalo pár vozů a byla hnána zásobovací stáda dobytka a náhradních koní, chráněná několika oddíly vojska. Každou chvíli ze západu přijel posel a podal Ulfrikovi, nebo některému z jeho velitelů podrobné hlášení. Takový přesun mě překvapil. I když jsem nikdy nepodceňoval válečnickou zručnost seveřanů, podcenil jsem jejich organizaci. Pokud jsem čekal barbarskou hordu, táhnoucí krajem, byl jsem rychle vyveden z omylu. Seveřané byli sice divocí a hádaví, ale ve válce byli jako jedna pěst- pěst v železné rukavici. V chvíli relativního klidu jsme přednesli jarlovo poselství. Poslechl ho s nehybnou tváří. " Pokud je ochoten jednat, dobře. A jednat bude. Protože mu vlastně jdeme na pomoc." " Cože? " vystřelilo naráz ze mě i z Lydie. " Thalmorská rada toho už měla dost a dozvěděla se že táhnu na západ, že nejsem za hradbami. Tak vyslala, samozřejmě s povolením Imperiálních úřadů armádu, složenou z žoldnéřů, které naverbovala po půlce Tamrielu. Celou zimu seděli na severu a teď mají příležitost. A tihle hoši překročili předevčírem hranice Baqalgruufova území." " Cože? Jak si to mohli dovolit? To by jim jarl nikdy..." koktala zmateně Lydie. " A pevně doufám že nedovolil. Takže jdeme vlastně na sousedskou výpomoc..." ušklíbl se Bouřný. " A jak? Zlatobílý konkordát jim to dovoluje. Dovoluje zakročit radě proti komukoliv, kdo podle nich vystupuje proti míru a svornosti- tedy Konkordátu. Jo, tak je to tam napsáno. Ale co tam napsáno není, kde a jak mohou zakročit. Dokážu si představit, jak se Tulius klepal blahem, skoro jako by konečně dostal do postele císařovnu- nejenom, že nemusí plýtvat svými muži, ale ještě si navzájem s Thalmorem pustíme žilou... Nemá je rád o nic víc než mě. Tolik vojáka v něm ještě zůstalo, i když se stále víc míchá do špinavé říšské politiky." " A mi je musíme napadnout ještě než projdou Baalgruufovým územím, aby jsme jarla vtáhli do války, rozumím tomu správně?" Ulfrik jen privřel oči a přikývl. " Pěkné svinstvo, nemyslíš? " nadhodila Lydie. " To tedy ne. Pěkné svinstvo je Konkordát. A nevtahuji nikoho do své války proti Impériu- jdu pomoci sousedovi, napadenému třetí stranou." " Legie nezakročí?" podivil jsem se. " Pokud vím ne. Alespoň pokud nás bitva výrazně neoslabí. Tady není žádná polní legie, jen pevnosti. " " A jak to vlastně víš? " " Mám své špehy. A nekteří nejsou tak úplně lidé." Vojsko se valilo dál. Za několik hodin jsme dorazili k několika otesaným kůlům. Zcela jasně, i Když neuměle měly jejich hlavice zobrazovat koňské hlavy- hranice. UUlfrik se usmál. Plán mu vycházel. Za dalších několik hodin byly na úbočí kopců vidět první usedlosti- jen shluky srubů, nebo opevně né statky. Vojáky nezajímaly. I nebýt výslovného zákazu plenit, by se vše podřídilo rychlosti přesunu. A navíc- kořist by beztak byla mizerná. Ulfrik vypadal, že by nejraději hnal jízdu cvalem, ale samozřejmě to nešlo. Nemohl jí oddělit od pěchoty. Alespoň tedy zdvojnásobil počet hlídek a posílil každou na sedm mužů. Chtěl jsem se k jedné přidat, ale Ulfrik to zamítl. " Jestli Baalgruuf těp parchantům povolil průjezd, alespoň tady bude někdo, na kom si budu moci schladit žáhu." bylo zdůvodnění. Krajina se stále více odlesňovala a pozvolna se měnila v travnatou pahorkatinu, porostlou tu a tam skvrnou lesa. Ulfrik dal rozkaz více uvolnit kolonu. Pohybovali jsme se sice pomaleji, ale zato by zformování k bitvě netrvalo tak dlouho. Až do večera se nic nedělo. Sem tam jsme narazili na opuštěnou vesnici- obyvatelé byly dost chytří aby pobrali to nejnutnější a zmizeli v lesích a kopcích. Přes zákaz vzplanulo několik chalup a vojáci vesnice prošmejdili, jestli v nich přecijen nezůstalo něco cenného. Ulfrik se nad tím nepozastavoval. Některé zvyky jsou prostě ve vojákovi zažrané příliš hluboko. Provizorní ležení nechal ulfrik rozbít na vrcholku kopce v přehledném terénu- týl nám kryla nehluboká, ale za to docela široká řeka, která navíc rozmáčela lučiny po obou březích a změnila je ve zrádná mokřadiště. Z rákosí se ozývalo s padlým soumrakem podivné houkání a skřeky. Já bych se tudy nepokusil proklouznout ani za všechny poklady světa. Vojáci začali rozdělávat táborové ohně, ale stany nestavěli. Bylo jasné, že rozkaz k pochodu přijde opět brzy z rána. Kolem celého tábora a dokonce na několika blízkých vršcích si udělaly svá stanoviště noční hlídky. Navíc určitý počet vojáků musel v táboře být vždy vzhůru, pro případ útoku. Měli svými životy koupit čas, nutný zbytku armády k zaujmutí obrany. Nás se to naštěstí netýkalo. Těžká jízda se k boji v noci nehodí. Přesto jsem bděl dlouho. Nikdy jsem před bitvou nemohl moc spát. Možná to bylo tí, že před možnou smrtí jsem nechtěl posledních pár hodin prolenošit. Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


Leneren	#56 Přidané 17.10.2012 19:47
Příspěvek: 6070 Založený: 23.07.12	Zase úžasný Koniaashi.


koniaash	#57 Přidané 17.10.2012 21:43
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Než se slunce vyhouplo nad obzor, byly jsme již zase na pochodu. Hlídky přijížděly častěji a na jejich tvářích špinavých a zpocených, bylo znát napětí. Ale zatím niíc nenasvědčovalo tomu, že se někde na dosah pohybuje nepřátelské vojsko. Až k polednímu jsme spatřili první známky války. Na podkladu blankytné oblohy stoupala v dálce stužka dýmu. Musela hořet velká vesnice, pokud byl kouř vidět na takovou vzdálenost. " Jsou tam. " zavrčel Ulfrik. " A nechovají se zrovna v rukavičkách..." prohlásil po chvíli. Kromě největší bylo vidět již i několik menších sloupů dýmu. " To je dobré znamení... Tohle si Baalgruuf nenechá líbit..." usmál se, nevesele, ale uspokojeně. " Pokračujeme v pochodu! " zavelel. " Posílit hlídky, a na severozápad poslat dvojnásobné počty mužů. A chci slyšet zpěv, bando! Ať nás ti bastardi slyší a serou strachy, ještě než se přiblížíme!" Z šesti tisíc hrdel vylétl zpěv. Zpočátku nesladěný, ale nabývající souladu a hrozivosti. Rytmus udával dupot bot, vojáci tloukli do štítů a dodávali tak celé písni ještě větší působivost. " Slaemar fréttir..." zasmála se temně Lydie... " to znamená Zlá zvěst... Jsou pěkně natěšení rubat hlavy, jenom co je pravda..." a začala polohlasem zpívat taky. " co se tam zpívá?" zajímal jsem se... " No něco ve stylu: jdeme na vás, všechny vás zabijem a koho ne, toho alespoň zmrzačíme... a pár slok je i o tom, co udělaj s jejich ženskýma a dětma. Je to hodně stará válečná píseň. Přivezl jí snad ještě Ysgramor a zněla nad všemi bojišti starých časů." bylo vidět že píseň působí i na ni. Nordská krev je nordská krev. Vojsko řvalo a hlomozilo tak strašně, až sebou moje kobyla házela a chtěla se splašit. Ohled na to samozřejmě nebral nikdo. Když dorazila hlídka, která přivezla první konkrétní zprávy bylo již odpoledne. Vojáci kteří přijeli byly zchvácení a rozhodně nedorazili v plném počtu. " Co jste viděli?" zeptal se Ulfrik vůdce patroly, jednookého veterána, kupodivu docela vlídně. " Jdou konungu... Jsou tak sedm, osm možná i deset hodin pochodu od nás. Nejsou obzvlášť rychlí, zdržují se pálením všeho co může hořet a braním všeho, co není přibité... Mají navíc plno vozů." " Kolik jich je? Kolik jízdních, pěších?" " Prohlédli jsme si je dobře... Nevyslali moc hlídek, i když jednu jme museli pobít. Může jít tak o osm tisíc pěších, možná tisíc jízdních. V jízdě máme převahu, pane." "A v pěchotě oni. Vědí o nás? " " Nevím pane, postupují v pochodové koloně. Asi podcenili naší rychlost přesunu. Ale jsou dobře vyzbrojeni, pane. Podle imperiálního vzoru. " " Jakpak by ne... Za války museli ukořistit obrovská množství pancířů a zbraní..." zabručel pro sebe Ulfrik. " děkuji, válečníku. Na další hlídku nevyjížděj. Hjalmare?" obrátil se na jednoho z velitelů. " Zadrž hlídky, které se budou vracet. Zpátky posílej jen malé skupiny. Potřebujeme vědět, jestli se nestočí víc na východ. Nemyslím si, že se k nim přiblížíme nepozorovaně, ale budeme mít možnost vybrat si místo střetu." A opravdu. Ulfrikovi se k večeru podařilo najít výborné místo. Obsadili jsme kopec s mírným, pozvolným svahem, tak vhodným pro jízdní útok, přesto s týlem krytým hustým lesem, zarostlým trním a křovinami. To jsme již v dílce spatřily ohnivého hada- kolonu nepřátelské armády postupující naším směrem. Zaslechl jsem rozhovor Ulfrika se svými veliteli. "... uděláme to klasicky, jízda do prostřed, křídla pěchota, za nimi lukostřelci. Boky ať brání lehcí jezdci. Ale pro ty nejtvrdší mám speciální úkol- vyberte tak tři tisíce nejlepších chlapů. Pěchotu. Pokud možno všehochuť. Musíme jim potvrdit co si myslí- že jsme jen špinaví tupí barbaři, kteří šoustají ovce, žerou mech a bukvice a nejvyšší projev taktiky je bezhlavý první úder. Ten provedeme A pak..." zbytek jsem nezaslechl. za rameno mě totiž chytil Ralof. " Neseď tu a pojď se s náma radši napít... Zejtra touhle dobou už můžeme tancovat se Zubatou..." Přikývl jsem a šel. Upravil/a koniaash dne 17.10.2012 21:43 Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


koniaash	#58 Přidané 18.10.2012 19:56
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	V ranní mlze vypadalo vojsko seřazené do bitevní linie jako zástup duchů. Mrazík, poslední záchvěv zimy, se zadíral pod kůži a mimoděk připomínal chladné dálky zásvětí, kde určitě skončí spousta chlapů, kteří pomalu postupovali do svých pozic. Ostří, šípy, kouzla, oheň, dupající kopyta... To všechno jsou jen slova, ale kolik hrůzy se skrývá v každém z nich? A natož ve všech najednou? Kdo to nezná neuvěří. Můj kůň nervózně podupával na místě. I na něj působilo napětí, tryskající ze všech okolo. čekali jsme na to, až vítr rozfouká ranní mlhu a mi spatříme nepřítele. Byl v přesile, ale snad jsme získali alespoň lepší postavení. Po mé pravici se řadili vzbouření legionáři- paradoxně právě oni vypadali jako největší barbaři ve vojsku. I když byli stále ozbrojeni podle císařského vzoru- ve vyztužených kožených zbrojích, nebo lorikách, s oválnými štíty, kopími a krátkými meči, mnozí si nakreslili na obličeje černé nebo modré pruhy, do vlasů zapletli kůstky a peří, červené pláště vyměnili za kožešiny nebo cáry modrých varkočí. A jejich standarty- místo císařských lvů, orlů a draků se teď na žerdích šklebily ohnilé lebky. Přilby s chocholy na jejich temenech prozrazovaly o koho jde. O jejich bývalé velitele. Místo praporců zplihle visely obarvené vlčí a medvědí kůže s krví a sazemi nedbale načrtnutými válečnými znameními. Za nimi stála těžká pěchota, složená z členů povstaleckého vojska. Tedy ti, kteří nebyli vybráni pro Ulfrikův plán, kterému jsem doteď moc nerozuměl. Za nimi lehčeji odění střelci. Na kraje vojska jsem díky mlze neviděl dobře, ale zdálo se mi, že lehká jízda, která nám má chránit boky dost prořídla. Celá linie byla ukryta za nevelkým hřebenem, spše jen vlnou na vrcholku kopce. Ale i to se počítalo, nepřítel nemusí hned vědět, kolik nás je a jak jsme rozestaveni. Vojáci, určení pro první útok stáli připraveni kousek ve předu. Opravdu všehochuť- asi sto jízdních, zbytek veteráni bouřných hávů. Zvedl se vítr. Prapory zapleskaly ve větru. A vyvál mlhu z údolí. Stáli tam, v běžné tříliniové sestavě. Stejně jako u nás, jízda měla za úkol bránit boky linie. Pokud se hnou první, rozdrtí nás. Doufal jsem, že Ulfrikův plán, ať už je jakýkoliv, vyjde. Podíval jsem se na Lydii po své levici. Povzbudivě se usmála a stáhla přilbu, dosud posazenou na temeni přes obličej. Vytasil jsem meč a přitáhl uzdu, abych uklidnil tancující kobylu. Húúúúúúúúú.... A linie naeho vojska se s řevem vrhla dopředu. čekal jsem krupobití šípů, které pošle polovinu z nich do hrobu, ale nestalo se. thalmorské vojsko vyrazilo kupředu. Srážka na sebe nedala dlouho čekat. Zapraskala kopí, štíty zaduněly o sebe a vzduch prořízl první řev raněných. A naše linie se otočila a dala se na bezhlavý úprk. Všechno bylo ztraceno. thalmorštíí žoldnéři vítězně zařvali a dali se do pronásledování prchajících. Dobře šest set z našich nechalo kosti v údplí. Šípy svištěly a vybíraly si mezi prchajícími daň. Dokonce vyrazila i Thalmorská jízda, aby rozdupala prchající svými kopyty. " Do nich!" zařval najednou Ulfrik a pobodl koně přímo kupředu. Celá armáda se pohla kupředu. Samozřejmě jsme brzy všechny předehnali- útočný klín tvořený tisícovkou v oceli zakutých jezdců. Proti nám se blížili vlastní prchající. Chce je snad Ulfrik přejet? Ne. Hávové se s řevem otočili, takřka zázračně rychle se stáhli do stran a umožnili našemu klínu průjezd. Samozřejmě, pár jich to nestihlo a skončili pod kopyty cválajících ořů, ale se ztrátami se počítalo. Svitlo mi. Ulfrik potřeboval, aby Thalmorští uvolnili legionářskou sestavu štít na štít. A pronásledování to zvládlo skvěle. Vrazili jsme do nich jako vichřice. Jen několik vojáků proti nám stihlo pozdvihnout kopí. Bolestné ržání koní dotvořilo strašnou kakofonii bitvy- nárazů oceli na ocel, bojového pokřiku, vlhkého mlaskání roztínaného masa a řevu umírajících. Přes hlavu nám přelétávaly šípy. Narozdíl od překvapených nepřátel, naši střelci nezpanikařili a posílali do zadních řad nepřítele jedno mračno šípů za druhým. Zatočil jsem mečem nad hlavou a zasekl ho shora do lebky žoldnéře, zvedajícího proti mě kopí. A další rána nalevo. Od hlavy až k patě mě zkropila horká rudá krev, tryskající z pahýlu krku dalšího kopiníka. Moje kobyla řičela hrůzou a splašeně kopala kolem sebe. To se stalo osudným nejméně dalším dvěma vojákům. Zřetelně jsem slyšel, jak vaz jednoho praskl jak suchá větev. "Synové Talose zabíjejte! Za konunga, za Skyrýýýým!" řval někdo. A vojáci se nenechávali pobízet. Periferně jsem spatřil Lydii. Krvelačně ječela a zasekávala sekyru do hlav vojáků kolem sebe. Nevypadalo to, že by potřebovala pomoc. A za námi stále více jezdců proráželo thalmorskou linii. Od helmy se mi odrazil šíp, až mi to rozklepalo zuby. Další jsem zachytil štítem. někdo střílel cíleně po mě a to se mi ani v nejmenším nelíbilo. Počastoval jsem prostor kolem sebe několika víceméně namátkovými seky a pobídl pološíleného koně směrem k malé skupince lukostřelců. Rozprchli se, jako když střelí do vrabců. Přesto jsem stihl jednomu zaseknout čepel do zátylku a dalšího srazit štítem pod kopyta. Thalmorští ustupovali. Byla to jsejich jediná šance, jak zas spojit šik a ubránit se. Přestože v početní nevýhodě, naše pěchota na ně zle dotírala. Kdekoliv se objevia skulina, tam využili taktiku místní převahy a nepřátele prostě zmasakrovali. " Kony zpátky!" zaslechl jsem Lydiin řev, jejich jízda nás chce odříznout!" počastoval jsem ranou mezi krk a rameno ještě jednoho žoldnéře, nestaral se, jestli jsem zabil a trhl uzdou, až jsem málem ubohé kobyle zlomil čelist. Ale alespoň poslechla. Naši jezdci se již srazili s Thalmorskou jízdou- výkvětem nepřátelské armády. Kromě stříbrných plných zbrojí se míhalo i dost černozlatých pancířů- znamení, že mezi lidskými žoldnéři jsou i elfové. Uprostřed největší skrumáže se vzpínal kůň samotného Ulfrika. Byl rudý od hlavy až k patě, jako nějaká stvůra z hlubin zapomění. Pěna mu stříkala od pysků. Jeho pán nevypadal o nic méně děsivě. Meč asi někde zlomil, tak kolem sebe bil hlava nehlava těžkým kladivem. Co rána, to skřípot mačkaných plechů, praskot kostí a řev. Viděl jsem, jak jednoho z elfských jezdců vzal po přilbě. Mozek doslova vystříkl z průzorů. Až ke mě byl přes pekelný rachot bitvy slyšet jeho bojechtivý řev: "Dauðinn kemur, deyja! Deyjáááá!" Nechtěl jsem zůstat pozadu. Vrazil jsem hrot meče přímo z nájezdu mezi pláty mohutného rytíře s erbem na pancíři. Zásah, jeden z tisíce. Váleční bohové museli být na mé straně. Trhnutím jsem čepel osvobodil a erbovní padl do krvavého bahna. Jeho hnědák se vzepjal a odběhl s děsem, patrným i ve zvéřecím pohledu, z místa těch jatek. Povedlo se mi setnout ještě i jednoho elfa. Zákeřně, zezadu, ale nemyslím, že si to historie zapamatuje. " Utíkají! Bastardi, zpátky! Eště není konec! My vás chcem zabít všechny!" řval někdo. Pak jsem zjistil, že jsem to já. Ve velitelském žargonu by bylo řečeno, že se thalmorská jízda začala odpoutávat od nepřítele. Já to viděl tak, že po masakru, který jsme jim způsobili, zdrhali s posranýma kalhotama. Na planině ležela příšerně posekaná těla lidí i koní. Bohůmžel, jinde se bitva nevyvíjela zdaleka tak dobře. Na pravém křídle se thalmorským podařilo znovu se sformovat a dokonce prorazit naše řady. Ulfrik jen mávl kladivem a alespoň tisíc kopyt zadunělo tím směrem. To nebyla válka, to bylo vraždění. Úder do týla zadní řady žoldnéře úplně rozprášil. Zbytek thalmorských, tak čtyři tisíce mužů všech zbraní se urputně bránilo v kruhové obraně. Málokdo se k nim přibléžil, aniž by toho v zápětí nelitovcal. Jejich střelci se konečně probrali a začali nepříjemě přesně zasypávat kařždého v dostřelu šipkami z kuší. Střelecký souboj nepřipadal v úvahu, jejich samostříly měly větší dostřel než většina našich luků. Okraje obrany se ježily kopími- hradba ze štítů se stabilizovala a žoldáci se rozhodli, že si konečně zaslouží svůj žold. Každý útok byl s krvavými zrátami odražen. Obrátit proti nim útočný klín naší jízdy by pravděpodobně bitvu rozhodlo, ale za jakou cenu? Takhle to byl takzvaný agroniánský pat. Až na to, že tu nebyli žádní agroniáni. Stáhli jsme se abychom vyrovnali řady pro konečný úder. Húúúúú... " To není náš roh..." zneklidněl voják vedle mě. A opravdu nebyl. Nad kopcem na severozápadě se objevila další řada jezdců. Praporec jsem rozeznal i z té dálky. " Kdo to sakra je? Přišly jim posily?" Húúúúú.... " Tohle byl náš roh..." zašklebil jsem se. A pobídl koně proti štítové hradbě. Jezdci na severozápadě udělali to samé. Bílý průsmyk se přišel pomstít za drzé napadení. Prolomili jsme jejich řady takřka najednou. Krvavá koupel. Zadupali jsme je do bahna. Stínali na útěku. Naráželi na kopí, jako kuřata na rožeň. Otevírali krvavé fontány, oddělovali ruce a hlavy od těl. Bez milosti. Měli s tím počítat. Jsme přece Zlá zvěst... Bylo po boji. Lehká jízda ještě pojížděla po bojišti a likvidovala poslední ohniska odporu. Mnoho jich nebylo. Pěšáci se již dali do olupování mrtvol. Ranění křičeli, nebo jen sténali a ze severu se začali stahovat havrani. Celé údolí bylo pokryto těly a rozdupáno v krvavé bláto. Ulfrik zdvihl svůj praporec vysoko do vzduchu a z plna hrdla zvolal: "Við unnum" a vojáci se přidali. "Vítězství! Við unnum!!!" křičelo pět tisíc hrdel. A já se šíleně smál a křičel s nimi. Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


koniaash	#59 Přidané 17.11.2012 05:02
Ocenění: Příspěvek: 835 Založený: 23.11.11	Porážka thalmorské armády byla takřka dokonalá. Jen několika oddílům se podařilo včas zmizet do lesů. " O ty se postarají vlci, medvědi, nixy a podobná stvoření..." řekl Ralof, který seděl vedle mě na padlém stromě, na jendom z pahorků lemujících bojiště. Pozorovali jsme, jak se naši vojáci procházejí bojištěm, olupují mrtvé, doráží nepřátele, příliš zraněné, než aby se hodili na zajatce a ty šťastnější sháněli do houfů. Ralof si již svůj díl loupení odbyl a já jakožto člen konungovy družiny jsem tak jako tak měl slíbený pravdu tučný podíl, tak jsme odpočívali. Ale místo obvyklé medoviny jsme se nalévali jižanským vínem z kozího vaku, o který Ralof oloupil některého významějšího mrtvého. " Neměli bychom do tábora?" Zeptal jsem se ho. " Určitě nechceš zmeškat dělení kořisti." Ralof jen přikývl a vydal se rovnoměrným krokem k vedlejšímu kopci, na němž za necelé dvě hodiny, co od bitvy uplynuly už stihli vojáci zbudovat ležení. Mnohem menší ležení se rozprostíralo na vedlejším pahorku- obě vítězná vojska, Průsmyku i Hávů- tak ukazovala, že ač bojovali na stejné straně, rozhodně se nepovažují za spojence. V táboře vládla povnesená nálada, zpěv a veselí, jen tu a tam narušené křikem od lékařských stanů, kde právě někomu brali ruku či nohu. O poznání hůře se museli cítit zajatci, proudící ve špalírech do provizorních ohrad za tábořištěm, nebo nucení dřít na opevňování tábora, nevybíravě pobízeni biči, kopími a botami našich vojáků. Z toho jak se na nás dívali, jsem neměl dobrý pocit. Jen málokterému se v obličeji zračila ona poraženecká lhostejnost a odevzdanost, tak často viděná u mladých odvedenců. Tohle byli staří vojáci štěstěny, psi války- prohráli bitvu a uvědomovali si to. Málem jsem slyšel to otáčení koleček v jejich hlavách, jak zuřivě vymýšleli, jak se z téhle kaše dostat. Tušil jsem, že mnohý z nich bude mít do týdne zase meč a zbroj, ale místo černožlutých praporů jim budou nad hlavami pleskat modré praporce s medvědí hlavou. Tak to chodívalo od nepaměti. Ralof se ode mne oddělil, po tom, co mi ukázal, kde budou stany naší kompanie a odešel mezi ostatní vojáky, cpoucí se masem ze stovek koní, kteří zůstali na bojišti. Otevřeny byly celé sudy medoviny, které jsme získali vyloupením nepřátelského trénu. Na chvíli jsem se k vojákům přidal, vypil roh medoviny a vyrazil k jarlově stanu, kde se měla rozdělovat kořist mezi jízdní. Možná jsem bojoval jako člen Ulfrikovy jízdy, ale nehodlal jsem se přidávat k jeho družině. Na zemi, přímo v blátě se válela nejcennější kořist. Zlaté nádoby, drahocenné kožešiny, zbraně, truhlice... Dělení probíhalo po nordsku- každý si vzal co chtěl a vzápětí byl slovně i fyzicky napaden dalšími muži, kteří zdůrazňovali své výsadní právo na onu věc, většinou překřikováním ostatních a líčením svých hrdinských činů. Kdo byl schopen uhájit své vlastnictví, ať už díky podpoře ostatních, nebo tvrdým pěstem vyhrál. Kupodivu nikde nevylétla k nebi čepel sekyry, ani se nezablýskl nůž. Za zabití spolubojovníka mimo řádně schválený souboj stanovoval Ulfrikův válečný zákon přísné tresty, v nichž bylo bičování a vyhnání z armády jako muže beze cti, tím nejmírnějším. Ani smrt nebyla pro Norda horší než takové ponížení. Takový muž už byl na věky vanærende, bezectný a opovrhovaný. Já jsem se nehodlal zůčastňovat žádných potyček, ani překřikování se. Vlastně jsem neměl ani o bohatství větší zájem. Víceméně nepozorovaně jsem se zmocnil několika zlatých řetězů, stříbrného kalichu, vykládaného polodrahokamy a několika dalších předmětů, které jsem naházel do pytle z kůže nějakého žlutého, flekatého zvířete, nebo možná Khajjita. Vlastně jsem víceméně paběrkoval, ale i tak jsem určitě získal kořist, za kterou by si mohl podnikavý muž založit slušné hospodářství a tím živobytí až do smrti. Věděl jsem, ale že můj případ to nebude- stejně jako případ většiny ostatních. Vojenské peníze se rozkutálí snadno- snad proto, že si jich člověk vlastně neváží, protože je nedobyl tvrdou a poctivou prací, ale jen zabíjením a loupežením. Pak se stává, že šeredným kurvám platí drahokamy a za víno hází krčmáři zlaté náramky. Poslední věci, kterou jsem si vzal, jsem si všiml víceméně náhodou. Byl to osníř, který zašlapali zápasící nordové do bláta a zaházeli ho dalšími věcmi, když se přehrabovali v kořisti. Zdvihl jsem zbroj a oklepl z ní bláto. Byla určitě o něco těžší, než zbroj Ralofova bratra, ale to bylo tím, že byla delší a na hrudi byly do kroužkoviny vpleteny kulaté destičky pro větší odolnost. rukávy byli narozdíl od mé byrnie dlouhé a každá řada kroužků byla navíc protažena koženým řemínkem. Brnění bylo proraženo úzkým hrotem přímo tam, kde má člověk srdce. jeho nositel měl smůlu. Musel spadnout z koně a někdo ho poslal k bohům jedinou ranou. Zbroj nevypadala nijak honosně- prostý, neleštěný, tmavý kov, ale vyzařovala z ní ta těžko pojmenovatelná kvalita, kterou pozná jen ten, kdo má zkušenosti. Tohle nebylo odění pro toho, kdo od zbroje chce reprezentaci, ale toho, kdo se v ní chce bít na život a na smrt. Na místě jsem přes hlavu shodil svou současnou zbroj a navlékl si novou. Její oblékání bylo složitější, muselo se zavázat šněrování na bocích, ale zvládl jsem to. Seděla výborně, dokonce lépe než Ragnarova. Než jsem se stihl porozhlédnout po další věci, co by se mi líbila, zaslechl jsem Lydiin hlas, který na mě volal. " Lissone, máš dorazit do velitelskýho stanu, náš jarl tě tam bozivíproč chce mít s sebou." Zavolal jsem v odpověď a vydal se k velkému stanu , z jehož vchodu na mě Lydie volala. Stan byl rozlehlý a dobře osvětlený velkými voskovicemi. Plenta zakrývající vchod byla stažena, snad proto, aby přítomné, asi dvacet mužů ( pokud počítám i Lydii mezi muže ) nerušil hluk tábořiště. Nebylo to nic platné. Osazenstvo se o randál postaralo samo. Na jedné straně seděl v pohodlném, jistě kořistním, křesle Balgruuf, na druhé, na prostém špalku Ulfrik. Za jejich zády stály hloučky mužů, jistě jejich thanů a hersirů, kteří řinčeli zbraněmi a řvali na sebe hrdelní nordštinou. Oba jarlové vypadali, jako by se spíše nudili a jen chtěli nechat své chlapy, aby těm druhým dokázali svou převahu. Postavil jsem se vedle Lydie na Balgruufovu stranu a mírně ztišeným hlasem se jí zeptal, o co se tu hádají. Šeptat nemělo smysl. " O co asi? O kořist, jako vždycky. jmenovitě o ženské." " O ženské? neviděl jsem tu v táboře jedinou ženskou..." řekl jsem dřív, než jsem si uvědomil co jsem plácl. Lydie se na mě podívala mírně ostřeji, než se mi líbilo, ale vysvětlovala dál. " A o to jde. Thalmorští brali do zajetí spousty a spousty vesničanů, a samozřejmě vesničanek. Otroci jsou na Letních ostrovech žádané zboží, také proto, že tam mají dost velkou úmrtnost. Protože zajatci byli jarlovými poddanými, vojáci z Bílého průsmyku okamžitě všechny sebrali a odvedli je do svého tábora. Dokonce tekla krev, když se někteří Ulfrikovi muži pokusili vzdorovat. No a Ulfrikovým chlapům teď vadí, že prostě nedostali část ženských jako část kořisti." " No tak to mají ti zajatci docela štěstí, ne?" věděl jsem až moc dobře, co se děje se zajatkyněmi ve vojenských táborech. Lydie znechuceně zakroutila hlavou. " Vojáci jsou vždycky vojáci. Ale takhle má většina z nich šanci, že se nakonec vrátí domů. A pokud ne, aspoň zůstanou ve Skyrimu. Nevěřil bys kolik chlapů tady získalo ženu prostě tak, že si jí přitáhli jako kus kořisti." " Chápu, že se ti to nelíbí." " Nelíbí, ale co s tím. Tak to je už od Ysgramora a bude to tak na vždycky." do řeči náhle vstoupil Balgruuf. Stačilo mu klepnout cínovou holbou do opěrátka svého křesla. Počkal, až se uklidní i poslední šlechtic. Pak promluvil, k mému štěstí nostratštinou. " A dost. Ulfriku, jsme tu abychom jednali o důležitějších věcech. Nejsme kupčíci abychom se handrkovali, co připadne komu. Ti lidé jsou moji. Moji poddaní, moji lenníci. Nikdo si je nebude brát jako kořist. Ale jako poděkování za jejich záchranu vám přenechám třetinu z kořisti, kterou ti zloději nabrali na mém území. A všechny mé zajatce, kromě, dejme tomu stovky, které nechám rozčtvrtit na znamení, že nikdo," to slovo jarl zdůraznil "nikdo nesmí beztrestně loupit v mých državách." " Jen třetinu?" zeptal se Ulfrik naoko nevěřícně. Za ním to opět podrážděně zahučelo. Uklidnil rozvášněné muže zvednutím ruky. " My jsme tu kořist vybojovali, bratranče. Dobře, uznávám tvůj nárok na tvé lenníky, ale uznej, že bez nás bys bohatství, které ti ti sráči uloupili nikdy nezískal zpátky!" " Třetina je víc než dost, Ulfriku. Obrali jste všechny mrtvoly a vyplenili i vozy tak, že moji chlapi získali tak možná špinavé onuce. Musím je vyplatit z vlastního- já tu tratím. A říkám ti, že ta obrovská kořist, co jsi získal, je z velké části můj majetek." "Byl to tvůj majetek." zabručel Ulfrik. " A nepodceňuj mou pomoc v bitvě. Ušetřil jsem ti životy stovek a stovek bojovníků, kteří by teď už seděli u záhrobní hostiny, nebýt mne a mého výpadu" " Dobře, bratránku, dobře... Víš že jsem tu proto, abych se s tebou udobřil a udělám pro to téměř všechno." zakřenil se Ulfrik. " Ale pozveš mě na hostinu, neboť se to mezi sousedy sluší. Nespěchá to, stačí po žních." Balgruuf přikývl. Tady rozhodně nešlo o nějakou pitomou hostinu, tu mohli oba korunovaní uspořádat, a také nepochybně uspořádají, tady a teď. " Dobře, po žních tě čekám. Co mám nechat urozenému bratranci připravit? Počítám, že poslední dobou ti chutná hlavně ječná kaše, uzené a sušené maso a slanečci. A spousta beoru." " Vystihl jsi mé chutě přesně, příteli Balgruufe, jsem rád že si rozumíme. Ale asi příjdu s trochu větším doprovodem než obvykle." " Mou spíž to nezatíží, toho se neboj." " A ještě bych tě chtěl požádat o jedno- nerad bych, kdyby se na té hostině objevil nějaký Císařský, zejména guvernér Tulius. Úplně by mi to zkazilo chuť k jídlu." " Když si to přeješ, letos Tulia nepozvu. No, zbytek vyřešíme u mnohem menšího hodovního stolu, dnes večer, ne? Musím ještě dohlédnout na své chlapy a možná se převléct. Tohle roucho začíná pěkně smrdět zapařenou krví." Ulfrik a Balgruuf se spolu, kupodivu docela srdečně rozloučili. Oba měli pocit, že získali víc než chtěli. Přez všechny ty řeči o drengskapu, válečnickém způsobu života, byli nordové i mazaní obchodníci. pak pán Bílého průsmyku i se svou suitou odešel. Ctěl jsem jít také, ale Ulfrik mě zadržel posunkem pak se na mě otočil , ale než stačil promluvit, pověděl mu něco jeden ze šlechticů. " Kolik tedy máme zajatců?" otázal se onoho šlechtice. Evidentně jsem byl mnohem níž na žebříčku důležitosti. " Asi patnáct set. Z toho asi dvěstě elfů." Ulfrik přikývl. " Elfské šlechtice pod eskortou převezte do kobek ve Žlebu. A nejděte ty nejstudenější. Zbytek ušáků pověste na stromy, jako obvykle. Na tohle se mě nemusíš ptát, ne? Máme nějaké čaroděje?" " Ale někteří z těch elfů nejsou Altmeři, pane." Ulfrik se na něj podíval vražedným pohledem. Neměl rád když se mu odporuje. " Dobře. Šediváky nechte na živu, pošlete je do Žlebu, tam už si je rozeberou na opevňovací práce nebo na stavbu lodí, nebo je ti jejich prašiví příbuzní možná vykoupí, co já vím. Ostatní na stromy. A znova se ptám- máme nějakého čaroděje?" " Asi dva, pane. Ale chytili jsme asi sto nordů, celý praporec se vzdal pane, máme je přijmout do armády?" V tu chvíli Ulfrik klonečně vybuchl. Zařval tak, že muselo být každému jasné, proč se mu říká Markarthský medvěd. Na čaroděje úplně zapoměl. " Zrádce a k tomu ještě zbabělce?! Tohle nejsou legionáři, Brande! Tahle špína se spřáhla za mizerné prachy s Radou! Smrt je pro ně příliš dobrá. Nehodlám jim dopřát odpočinek v sovngardu. Kdyby bojovali jako nordi, nemuseli teď zkončit takhle. Nařizuji- každému znich osekejte nos a uši, uřezejte rty a vyrvěte jazyk. Vykleštěte je, oslepte a prsty rozdrťte mezi kameny! A dejte pozor, aby vám jich moc nechcíplo! Chci, aby už nikdy nemohli pracovat, bít se, ani plodit syny! Chci, aby ženské zhnuseně odvracely hlavy od těch zrůd, aby po nich děti házely koňskými koblihami. Aby museli prolézat odpadní jámy a hnojiště, aby si našli něco k jídlu. Nenechám jim ani skulinku, aby mohli zasedout ke stolu předků." Ulfrik se uklidnil a poslal šlechtice seznámit vojsko s rozkazy. Vyděšeně jsem na něj hleděl. Ulfrik si toho všiml. " Jsi dobrý válečník Jižane. Opravdu dobrý, ale nejsi a nebudeš velitel. Víš proč?" zmohl jsem se jen na zakroucení hlavou. " Protože teď na mě vyděšeně hledíš jako na vlkodlaka, chlemtače krve, užívajícího si bestiální krutost. Je to tak? Nemusíš odpovídat, vidím ti to v očích. Ale je to jinak. Kdybych byl takový, jaký myslíš že jsem, zvedl bych se a šel se kochat utrpením těch mužů. A to neudělám. Vlastně z toho nemám ani trochu radost." " Proč tedy, můj pane?" otázal jsem se. Popravy zajatců, kteří nebyli k ničemu, prosím, to jsem chápal. Dokonce i zabíjení pro pomstu, ale takovouhle krutost jsem nechápal. Ulfrik sáhl k boku a meč vyšlehl jako hadí jazyk. Ulfrik ho držel tak, aby ho všichni viděli. Pochopil jsem, že tento rozhovor není ani tak veden se mnou, ale je to vysvětlení poskytnuté všem ve stanu. Vysvětlení- nikoliv ospravedlnění, neboť Ulfrik se nehodlal ospravedlňovat. Nikdy a před nikým. " Když všichni vědí, jak dobře umíš zacházet s mečem, jižane, tak ho můžeš nechávat v pochvě- není ho potřeba, neboť si na tebe nikdo nedovolí. Ale když na to zapomenou, musíš svůj meč tasit bez přemýšlení a použít ho tak, aby si všichni zapamatovali jedno- střetnutí s tebou je bude stát život. Nikdy netas meč bez příčiny, ale pokud musíš, využij ho s vší obratností a silou kterou vládneš. Tenhle meč se jmenuje Grusomhet- Krutost, aby mi připomínal, že krutost je mečem dobyvatele. Před deseti lety jsem potlačil povstání v Markarthu. Mnozí jste tam byli se mnou." obrátil se na přítomné šlechtice " Ale Říše a Thalmorští zapoměli, že by se mě měli bát. Tak jim to připomeneme." Thani sborově zařinčeli zbraněmi. " Teď běž Jižane a pořádně se napij. Udělal si dnes spoustu výborné práce. Jsem rád, že Balgruuf poslal právě tebe. Když budeš chtít, v mém vojsku budeš mít vždy místo. Když ne, nevadí, ale myslím si, že Norny nás ještě svedou dohromady, Konjasi, synu Lís." Mírně jsem se poklonil a pozadu vycouval ze stanu. Z údolí právě začali řvát mučení zajatci. Upravil/a koniaash dne 17.11.2012 05:10 Španělskou inkvizici nikdo nikdy nečeká!!! K naší výzbroji patří tak rozmanité prvky, jako je strach, překvapení, brutální efektivita, téměř fanatická oddanost papeži a pěkné červené mundúry!


Leneren	#60 Přidané 17.11.2012 10:37
Příspěvek: 6070 Založený: 23.07.12	Hodně zajímavé Koniaashi řekl bych ,že jsi to napsal dosti realisticky a docela vystihl Ulfrika. Ikdyž mě překvapilo ,že říkal Balgruufovy bratranče.Oni jsou bratranci?

Strana 3 z 4: 1 234

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Upíři a denní světlo	Skyrim - dotazy, návody,..	1	26.04.2015 17:41
Zase další problémy... :/	Skyrim - dotazy, návody,..	19	04.03.2015 19:58
Další bugnuté questy	Skyrim - dotazy, návody,..	8	19.08.2014 15:55
[Hudba] The Blacksmith's Tale, Call to Arms a další	» Skyrim - Váš svět	27	22.07.2014 22:35
Cech zlodějů + další dotazy	Archív zodpovězených dotazů	34	02.03.2014 13:28