The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky V

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 10 z 10: 1...7 8 910

Adriho povídky V - Osvobození
Aurelius	#181 Přidané 16.05.2016 17:38
Ocenění: Příspěvek: 6110 Založený: 18.07.12	Kdo by se s tak početnou skupinkou válečníků po svém boku necítil sebejistě? Za mě 2)



SeveruS	#182 Přidané 16.05.2016 18:08
Ocenění: Příspěvek: 2312 Založený: 13.04.12	Já nevím proč, ale stále ve mně převládá pocit, podobný tomu, že Vyvolený se rozhodl poskytnout převratnou zbraň Fašounům.... Bohové zlatí, tolik zbytečných obětí.....!!!!!!! Pokud si to nemá pořádně odskákat, tak ať ho aspoň pekelně pálí špatné svědomí a nervy drásající pochybnosti.... Volím tedy: 1) provinile PS: Už teď mě mrzí, že na tom nic nezměním a ten syčák Erutan se bude smět chovat sebejistě....


Adrian_S	#183 Přidané 22.05.2016 13:30
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 34. - Bod bez návratu „4. prostředník, 4V 209 Cítím se zahanben! Doufal jsem, že ta „věštkyně" zná odpovědi na mé otázky, ale jen mě oklamala… a jak! Poté, co jsem jí navštívil, mě nějakým záhadným způsobem svedla a nechal jsem se ovládnout. Nedokážu to popsat slovy, bylo to… zvláštní. Věděl jsem, kde se nacházím a tak, ale nemohl jsem nic udělat. Využila mě… ani nevím k čemu, tribun byl vzteky bez sebe. Rozkřikl se hněvem, prý se jednalo o jakousi „vábničku" - osobu, která se schválně nechá zajmout a poté okouzlí někoho se slabou vůlí a podmaní si ho. Já se z toho dostal bez úhony, ale… Huh, kvůli mně jsme se museli přesunout na jiné pozice, protože prý způsobila takový rozruch, který byl (nebo mohl být) do širokých dálek slyšet. Všechno je ale ztracené! Nic mi neřekla, Demitr stále se mnou nemluví a celá jednotka začíná trochu o mně pochybovat. Tohle není vůbec dobré! Je to ještě horší, než před tou návštěvou. Ach jo, proč já se do toho musel pouštět? Pár dní nám zbývá, abychom se dostali do Helgathe, snad tam najdu nějakou odpověď na otázku… kéž by.“ Oči strnuly nad textem z čitelných stránek, konec deníku se blížil a napnutý Erutan, sedící na kameni u rozdělaného ohně, s velkými nádechy se vžíval do posledních zapsaných vzpomínek. Když dočetl až na konec řádku, zvědavostí otočil na poslední stránku, kde kromě obrázku Leneri nebylo nic jiného… místo toho byla do středu listu zasunuta další přeložená stránka, ušpiněná a velmi zmačkaná. Vzal ji a přemýšlel, zda jí má otevřít či si jí nechat na později. Než se stačil rozhodnout, z okolí vyšel Fathryl a zamířil rovnou k ohništi, „Vyslal jsem tři ženy na průzkum, jak jsi rozkázal, příteli.“ všiml si, jak drží kus pergamenu a nevytrhl z něj oči, „Poslední stránka?“ „Jo, tohle je poslední stránka.“ kouknul zpět na něj, „Nevím, jestli si to mám přečíst nebo ne. Abych byl upřímný, přestávám být zvědavý, co jsem byl v minulosti vlastně zač.“ zakroutil hlavou, „Celej deník mě děsí.“ „Ale neměl by tě.“ přisunul se blíže, „Prostě si jen dělal, co bylo zapotřebí. Nevyčítej si to.“ Fathryl se podíval pořádně na onu stránku, „Takže říkáš, že už se blížíš ke konci. Vzpomínky na Hammerfell se ti už vybavily?“ elf mlčky kývnul hlavou, „Možná… jestlis napsal něco ve vězení, jaks tam byl… třeba je to ona, ta stránka.“ „Možná.“ zandal zpět list do deníku a zavřel ho, „Ale teď to nechci vědět. Tyhle vzpomínky jsou hořké. A když si uvědomíš, co se včera odehrávalo…“ Zlatavý elf ho chtěl ukonejšit povzbuzujícími slovy, leč než si stačil k němu přisednout, dorazila k nim čarodějka v temném hávu s naléhavým vzkazem. Jedna z thalmorských jednotek dorazila do tábora. Oba merové se na sebe ohlédli a v očích řekli, co nyní učiní, Fathryl mu podal ruku a společně trojice odešla k dalšímu vzdálenějšímu ohništi. Tam se už vítaly čerstvé posily, čítající kolem jedné desítky. Erutan se vyptával čarodějky, odkud přišly. Její odpověď byla jasná… ze západních Plání. Dvojice bosmeřích lučištníků, držící v rukách otěže od krásných bělavých koní, tři altmeří mágové a dva další vojáci, zbytek tvořili chlupatí hrdlořezové, jenž se už v dávných dobách klaněl zlatavým pánům. Celý tábor byl rázem plný veselí, neboť se někteří členové osobně znali, ale přesto neměli ani zdání, zda vůbec žijí či nikoli. Radostně se poplácávali po rameni a dopřávali smíchu, co hrdlo stačilo. Fathryl se na moment nevěnoval svému příteli… konečně po dlouhé době zamířil oči také do jinačích tváří. I Erutan se zachoval stejně, s některými si třásl rukou. V myšlenkách se ocital na mnohem lepších vlnách… na krátkou chvíli zapomenul na starosti a strach z těchto lidí. Čím více si prohlížel jejich tváře, tím dříve spatřil někoho, koho zcela nečekal. Zarazil se. Vlna překvapení a nové naděje na urovnání jistého osobního sporu ho ovanula. Lehký elfí ryk se vznášel nad jižním paloučkem, avšak na toto místo nedorazila jedna z nejdůležitějších osob, jež hrdě sloužila Thalmoru od svého počínání. Osamocená Teiko rozčíleně pojídala kousky chleba, zrak házela do ohniště nad táborem a jen mlčky přemýšlela o svém dalším osudu. Protivilo se jí pomáhat Erutanovi, zrádci a vrahu přátel, které znala a měla ráda. Rukou sáhla do zbroje a z náprsní vnitřní kapsy si vytáhla misku, přikrytou hadříkem. Po odhalení se ještě více rozčílila … žádný sladký prášek jí nezbyl. Zlostí vrhla nádobku do ohně, s křikem se postavila a velkou gestikulací se chytla za hlavu. Nic jí nevycházelo, zoufalost jí pomalu sžírala. Jak zuřivě hleděla kolem sebe, po své levici zaslechla šelest větviček křoví. Do rukou vzala ohromnou palici a jen vyčkávala, až narušitel přijde blíže. Zrak se jí povolil poté, co spatřila Erutana, vycházející ho právě z onoho místa. I když vypadal klidně, moc dobře věděl, že bude mít co dělat, aby ji přiměl k řeči. Bosmer ji tiše oslovil jménem, ale na to mu přísně odsekla, „Táhni z tohohle místa, elfe!“ „Myslím, že to neudělám.“ natočila na něj nechápavě hlavu a pevně stiskla zbraň, „Je vidět, že potřebuješ společnost. Někoho ti vedu…“ „VAROVALA JSEM TĚ, ABYS ZA MNOU NELEZL! ALE TY SI NEDÁŠ POKOJ!“ napřahovala se kladivem, ale než stačila zaútočit, zarazila se. Z křoví vylezla další postava, kterou na moment nepoznala do doby, než ji elf neposlal k ohništi a svit plamenů neosvětlil tvář. Teiko s připravenou zbraní hleděla do tváře světlejšího khajiita ve zlaté zbroji, jehož rysy byly velmi podobné, jako její. Chvíle tichého prohlížení nakonec prolomila mužská otázka, „MATKO?“ Ústa jí padla k zemi a oči málem vypadly z důlků překvapením, „SYNU?“ zbraň žuchla vedle ohniště, tělo dokonale zkamenělo a mysl nechápala, koho před sebou viděla. Mladý khajiit se k ní rozeběhl, opakoval její jméno a radostně ji objal, i on se dočkal stejné reakce. Dvojice kočičích lidí se těsně svírala, hladila po tvářích a hleděla do zářivě krásných očí, slova o šťastném návratu a nechápavosti situace se nesla nad ohněm. Když ji opět syn objal, Teiko otočila hlavou na Erutana… „Já… já… To není možné! Jaks ho našel?!“ Do otázky vstoupil mladý khajiit, „Tady elf mi pomohl ze zajetí… Spatřil jsem ho před časem u rebelů. Zajali nás, matko! A on mi dal potají zbraň, se kterou jsem se osvobodil… a poté i utekl!“ „Myslím, že si toho máte hodně co říct, Teiko.“ pronesl na svou obranu Erutan a pomalu se otáčel k odchodu. „POČKEJ!“ zastavila ho, „Já… musím se ti omluvit za vše, co jsem ti řekla.“ na vteřinu ztratila všechna slova světa, i když byla překvapeně zuřivá, z očí jí mohl dokonale vyčíst radost ze shledání. „Matko, musíme si toho hodně co říct! Strašně se mi po tobě stýskalo. A nebýt tady elfa…“ „Máš pravdu, synu.“ uklidnila se a konečně se po dlouhé době opět usmála, „Pojď, sedni si. Musíme si promluvit!“ „Nechám vás tu o samotě.“ tiše se otočil k táboru a začal se vracet zpět. Poté následovalo krásné pohlazení po duši, které od ní nečekal, „Děkuji ti, Erutane!“ pronesla tiše. Každým krokem, co odcházel od nejvzdálenějšího ohniště, slyšel za sebou kromě šepotu také chichot a veselí v lehké tónině. Kámen mu spadl ze srdce… konečně se přihodila událost, která něco zachránila. Vrátil se zpět do tábora, jaké překvapení, když u většího táboráku posedávali čerství vojáci a jeden z nich měl v ruce flétnu, do které pouštěl krásné tóny. Některé vojačky se rytmicky vlnily, ostatní se zaposlouchávali a přemýšleli nad dalšími kroky. Mezi touto skupinkou posedával i Fathryl Aren. Jakmile spatřil svého přítele, ukázal mu místo u svého boku a nabídl mu kus opečeného chleba. „Trocha nočního veselí povzbudí naši morálku, nemyslíš?“ zeptal se ho altmer. „Já bych radši držel noční klid.“ zvážněl Erutan, „Přeci jen, mohli by tu být v okolí nějací přeživší nebo… co my víme." „Žádné strachy, příteli.“ položil mu ruku na rameno, „Jsme v bezpečí.“ poté se ohlédl na vzdálené osvětlené místo nad táborem, „Vsadím se, že je Teiko bez sebe, ne?“ Na to mu kývnul hlavou, „Doufám, že jsem jí tímhle udělal strašnou radost.“ zasmál se tiše, až ho píchlo po celém těle, „Asi mě Kynareth vyslyšela a poslala jejího syna sem. Protože, kdyby ne, zítra by mě zabila.“ Chvíli oba mlčeli, zaposlouchali se do flétny a občasného potlesku. Občas jeden ze sedících khajiitů pronesl nějakou svou historku, kterou prožil během pobytu ve Skyrimu nebo své domovině a ostatní tak bavil. Jen Erutan tiše pronesl k Fathrylovi otázku, jak dlouho půjdou k hoře. Altmer přepočítával dlouhé chvíle, než mu prozradil svůj odhad… den nebo dva dny, pokud nastanou nějaké komplikace. Přitom všem doufal, že nebudou muset spěchat, když byli rebelové poraženi a jim takřka nehrozilo žádné nebezpečí. Ale jeho přítel to viděl jinak, nebyl ze svých myšlenek svůj. Nakonec dodal, že by se rád nikde nezastavoval. Pak nastaly chvíle, kdy si jeho společník odvázal se zeptat… „Myslíš, že ti rebelové, co jsme je nechali…“ „Prosím!“ zarazil ho bosmer, „Nechci o nich mluvit.“ Fathryl kývnul hlavou a Erutan zazíval. Padala na něj únava, proto ho požádal, aby ho doprovodil ke svému ohništi, kde měl spací vak. „Jseš si jistý? Odpoledne jsme támhle u stromu rozdělali stan pro tebe! Je tam lůžko, bude se ti dobře…“ Na nabídku se usmál, „Jsem zvyklej spát na zemi, než na posteli. Ale díky!“ poplácal ho po boku, společně se poté zvedli. Cestou mu však říkal, „Moc mě těší, že neztrácíš naději, i když to vypadá takhle. Nejdříve královna, teď Teiko. Hehe, pořád v tobě vidím toho chladného bosmera z Hammerfellu. Přesně někoho takového jsme potřebovali tu celou dobu.“ smutně vydechl, „Byla by jistě na tebe hrdá!“ Jakmile prohodil tato slova, jako by Erutan šlápnul na něco ostrého a tělem mu projelo cosi nepříjemného. Jen zakroutil hlavou, „Já už dávno ztratil naději, Fathryle. Nejsem TEN, kdo si zaslouží nějakou úctu.“ jakmile došli na místo, posadil se na vak, „Byl a jsem jen pouhý voják, co plní rozkazy a vraždí. Nic víc.“ zesmutněl, „Bohužel, tu druhou možnost jsem dělal častěji.“ podíval se na přítele, „Slíbil jsem Sylsris, že splním úkol, ale… nejsem ten, co by měl někoho vést. Nikdy jsem to nedělal.“ „Neboj, budu stále při tvém boku.“ uklidňoval ho. „Na to už je pozdě, příteli. Vlastně, od té doby, co jsem připlul do Skyrimu, se bojím.“ podíval se do ohně, v těle se mu ozvala bolest, velmi opatrně se soukal do vaku s Fathrylovou pomocí. „Opravdu ti nemám sem poslat aspoň jednu stráž?“ „To je dobrý.“ ujišťoval ho, „Sluch mám ještě dobrej. Huh, až bude ráno a já nebudu vzhůru, tak mě probuď, ano?“ Altmer ho chvíli pozoroval, ale nakonec ho se sladkým úsměvem pohladil po paži a popřál mu klidný spánek. Sám se vydal za ostatními a jeho nechal o samotě. Erutan několik dlouhých bolestivých minut mžoural očima, přemýšlel nad svou řečí, jenž pronesl a doufal, že se nemýlí. Nebyl tak statečný, jak ho ostatní vykreslovali a tak dobrý, jak se o něm mluvilo. Jak zavřel oči, snažil se myslet na něco příjemného, leč myšlenky mu nedovolovaly odejít do světa beze strachu. Útržky abstraktních obrázků či nedávných událostí ho přiměly být stále vzhůru… stále tápal nad odpověďmi, které učinil. V zoufalství vytáhl z nedaleké batožiny láhev s alkoholem a napil se, aby lépe usnul. Lahvička se opřela o kámen a hlava zamířila ke hvězdám, jež nádherně zářily. Velmi dlouho je pozoroval s myšlenkou, jaké to musí být, ocitnout se nad světem, kde jsou všichni řízeni samotnými bohy. S touto zvláštní myšlenkou konečně usnul… Z řeky času snad uplynulo jen několik vteřin, neboť se právě snícímu zjevil svět plný barev a tvarů. Zelené jehličnany, mezi kterými byla vytýčená stezka ke stavení daleko od civilizace. Erutan právě touto cestou kráčel, díval se do všech stran, slyšel daleké šumění břehu jezera i vítr mezi ostrými větvičkami. Čím více se blížil k budově, tím rychleji si uvědomoval, kam to vlastně dorazil. Avšak nechápal, proč se právě zde objevil… Kamenný domek s malou zahrádkou, ve které rostly horničky a levandule. Před dřevěnou ohradou se nacházela prázdná lavička, jež byla v obklopení právě těchto krásných květů. Na stromě, nejblíže umístěného ke vchodu, visel slaměný panák, o nějž se opíral krátký mečík. Své kroky zastavil několik sáhů přede dveřmi a jen se rozhlížel. Nemohl uvěřit, že dorazil skutečně domů… Klekl na kolena, v zádech ucítil cosi těžkého a jen se ohlédl na ramena. Na jedné straně svítila rukojeť z mocného Svitku předků, když zamířil na své tělo, zjistil, v čem byl oblečen. Usňová zbroj ho svírala tak pevně, že se nedala sundat. Už chtěl odepínat zbroj, ale jakýsi hlas ho zastavil, který ihned poznal. „Vítej doma, Erutane!“ ozvalo se po levici, ihned se jmenovaný tímto směrem zadíval a nemohl ještě více uvěřit. „TATI?“ se zaraženými ústy hleděl na staršího rudovlasého elfa, který se na něj usmíval a pomalu se blížil. Hlava se otočila na pravou stranu a panenky ve zraku se rozšířily, „MAMI?“. „Můj synu, ráda tě vidím!“ pozdravila ho černovlasá elfka v krásných šatech. Tvář jí zářila v plné síle a kráse, jak ji znal z dětství. Erutan těžko nabral dech, až se zmohl postavit se na nohy. Náhle v tomto světě ucítil něco, co si žádal po celou dobu působení v nelehkých situacích… tělem proletěla neskutečná úleva. Jen, co se vzchopil, vrhl se ženě do náruče a objal ji. Několik dojemných vteřin ji pevně svíral a přál si, aby nikdy tyto chvíle neskončily. Poté se jí pustil, pohlédl do očí a užíval si každý její obrázek. Když se chtěl dotknout tváře, na rameno mu přistála otcova ruka, kterou chytl a rychlým pohybem ho také objal. Pevný stisk dovršil dojemné přivítání. Po chvíli tichého objetí se pustili, Erutan se dostal ze sevření „Mami, tati… já… nemohu uvěřit, že vás vidím!“ radoval se. „My tě také rádi vidíme. Ani nevíš, jak moc!“ pohladila ho po tváři matka. „Tak ses nám přeci vrátil domů! Už bylo na čase, Erutane. Čekali jsme na tebe velmi dlouho.“ „Já chtěl přijít co nejdříve, otče.“ podíval se na něj, „CHTĚL JSEM… ale nešlo to!“ „To nevadí, synu.“ konejšila ho elfka, „Už nemusíš nikam chodit. Jsi doma… v bezpečí a v rodinném kruhu.“ „Huh, moc rád bych se chtěl vrátit k vám, ale nemohu.“ zesmutněl, „Nemohu, protože si to nezasloužím.“ oba rodiče chtěli vědět, proč tak mluví, „Od té doby, co jsem odešel do armády „zkusit štěstí“, jsem vás zradil. A kdyby jen vás…“ zakroutil hlavou, „Milý taťko, milá mamko, nestal jsem se legionářem tak, jak jsem si vždycky přál. Ale stal se ze mě vrah! Pouhopouhý vrah, co zabijí na něčí rozkaz! Tuhle ostudu nemůžete vzít do rodiny!“ „Synku, to je v pořádku.“ zarazila ho žena, „Nemusíš se tím trápit. Chtěl jsi jenom dělat to, po čem jsi toužil. Na tom není nic špatné.“ „Že není? Matko, já zabíjel NEVINNÉ LIDI!“ zamračil se v očích, „Copak nechápeš, že jsem konal proti slovům Kynareth?! To je… neodpustitelné!“ „Uklidni se, Erutane.“ utišil ho otec, „Možná jsi rozrušený, ale zároveň v bezpečí!“ Chvíli mlčky přemýšlel, co by mohl říct na svou obhajobu, až mu myšlenky vydaly další vlny slov. „Já se přihlásil do legie, aby se ze mě stal plnohodnotný muž! Abych mohl ochránit rodinu, v jakémkoli případě a postarat se o ní. Ale selhal jsem.“ sklopil zrak do země, „Zradil jsem všechny své přátele i nejbližší. Než abych pomáhal společníkům, jednal jsem sám za sebe. A místo oddanosti k císaři, před kterou jsem přísahal, jsem se přidal k nepřátelům celého Tamrielu!“ v očích se mu rosilo, „Nejsem ten, co by si měl získat vaši lásku!“ Do rozhovoru náhle vstoupil někdo, koho si před okamžiky nevšiml. Jakýsi hlas se ozval z lavičky u rozkvetlé zahrádky. Byl natolik lehký a milý, že ho dozajista poznal a samotné překvapení ho probudilo. „Nezáleží na tom, jestlis byl nebo nebyl zrádce.“ elf narovnal zrak k hovořícímu, „Důležité je, žes přežil veškeré nástrahy a své společníky ochraňoval! Někdo musel vzít na sebe tuhle tíhu… a to právě TY ses obětoval za celou jednotku!“ postava vstala z lavičky a přemístila se blíže ke dveřím, kde na ní bosmer dokonale viděl, „Nevyčítej si ta rozhodnutí, které jsi učinil, protože právě v těch těžkých chvílích to byla ta správná rozhodnutí!“ „Nemůžu uvěřit, že mi hájíš zájmy i po tom, co jsem naposled učinil, Kartro…“ dodal na konec její řeči, elfka v kožené zbroji se mu uklonila. „Ta bardka má pravdu.“ ozval se rudovlasý muž, „Nemá smysl se takhle trápit. Kynareth tě jistě takto zkoušela a… vedl sis výborně, synku!“ „Jsem na tebe pyšná!“ řekla matka, i Kartra se přidala. „Jak na mě můžete být pyšní?“ divil se, „Copak nechápete, co jsem udělal?“ „Chápeme to moc dobře, Erutane. Ale uvědom si jednu věc…“ napnula ho matka, „Ať už uděláš cokoli, ať už dobré nebo špatné, nebudeme ti to vyčítat. PROTOŽE JSI NÁŠ SYN!“ „A my tě máme rádi přesně takového, jaký jsi!“ dodal otec. „Nebudeme tě chválit nebo ti odpouštět, protože tak to prostě mělo být.“ přidala se Kartra, „Osud tě měl dostat právě sem, a to se také stalo.“ Erutan neměl tušení, jak zareagovat. Na jednu stranu si dával pořád za vinu veškeré neúspěchy a zrady, které způsobil, ale každá mince má dvě strany. Přiznal, jak se mu ulevilo, když slyšel tato slova od svých nejbližších. Srdce se mu rozehřálo vášní a sladkou radostí. Stále na jeho tváři byla vidět nejasnost a nerozhodnost, rodiče vyzvídaly, co ho trápí. „Učinil jsem jedno rozhodnutí, které stálo mnoho životů. Mám vést malé vojsko na… velice důležité místo.“ začal kroutit hlavou, „Dal jsem slovo mocné osobě, že je povedu a dokončím, co jsem začal… Ale mám strach. Mám strach, že to nevyjde, nebo že je nějak zradím či zklamu jako své předchozí druhy.“ očima si je prohlížel, „Co mám dělat?“ Očekával, že bude trojice dlouhou dobu mlčet, ale nestalo se tak. Vzápětí se ozval rudovlasý elf, „Nesmíš pochybovat o svém postavení. Pokud jsi něco takového slíbil, pak se to snaž dodržet! Buď i nadále čestný, jakýs byl doteď!“ „Ať už uděláš cokoli, je to pro dobro celého světa! Nikdo jiný by nebyl schopných takových činů jako ty! Buď na sebe hrdý!“ poradila bardka. „A jestli ses pustil do něčeho obrovského, jakože ti to v očích vidím, pak se nadechni a doveď to do konce, na který nikdo jen tak nezapomene! Ať už v dobrém či zlém…“ hrdě odvětila matka a narovnala se. „Žiješ jen jednou, Erutane.“ Jejich jasné a odvážné tváře mu dodávaly trochu více sebevědomí, které použil k úsměvu. Neměl již otázek, poděkoval jim za radu. Z očí mu vyteklo několik málo kapek. „Kéž bych nikdy neodešel do armády…“ pronesl jim do tváře, „Mohl jsem spokojeně žít krásný život s vámi. Ale já si vybral něco tak těžkého, na co jsem prostě neměl.“ silně mrkl, „Lituji, že jsem byl tak nerozumný…“ „Neomlouvej se za něco, cos udělal.“ upřímně promluvila Kartra, „Nikdy nelituj věcí a činů, které tě sem dostaly!“ Mladý bosmer se ohlédl po všech přítomných, z očí mu vytryskly slzy a nářek chtěl zabrat za hlasivky, načež mu oba rodiče položili na rameno své dlaně, „MÁME TĚ RÁDI, SYNU! DOKONČI, COS ZAČAL!“ „Mám vás také rád!“ úsměv nechal zářit jak na ně, tak i na mávající Kartru. „Měl bys už jít, synu. Nový svět si tě žádá.“ odvětil mu otec s hrdou tváří. „Budete mi chybět!“ vydal v posledním výdechu. „Vždycky budeme s tebou… tady.“ ruce obou rodičů se položily na jeho srdce, z bosmera odešel veškerý stres a strach. Duše se uklidnila, mysl ustálila a oči zavřely… Cloumající ruka roztrhala barevný svět plný lásky a míru, dlouho se zrak vzpíral neznámé síle, až se konečně otevřel a rozjasnil. Bez nadšení vyšel bosmeří hlas, prosící ještě chvíli spát, ale tomu buditel nechtěl připustit. S velkými slovy se omlouval, že ho nerad takto ruší, ale stalo se něco, co si žádalo jeho přítomnost. Fathryl Aren přestal lomcovat s ležícím elfem a pomohl mu vstát na nohy. Těžko si dokázal bosmer uvědomit, co se stalo. „Musíš jít hned se mnou ke skalám!“ elf měl plno otázek, proč má jít, ale na to mu stručně altmer prozradil, že mu to poví cestou. Neochotně si promnul oči a společným tempem vyšli skrze tábor na místo, kam ho vedl. Do světa vypustilo slunce své ranní paprsky a celá okolní příroda začala ožívat do nového dne. Ani si to Erutan neuvědomil, jak moc rychle utekla noc a jeho vyčerpání bylo již poloviční. Však i nyní si zachoval veškeré vzpomínky ze živého snu. „Tak už mi povíš, co se děje?!“ rozčileně se ho vyptával. „Snažil jsem se tě v noci vzbudit, ale spal jsi tvrdě. Tak jsem to nechal až na teď.“ začal s řečí, „Jde o jednotky… během tmy dorazily další posily!“ „Áha… a proto mě budíš?“ „Nejen kvůli tomu.“ zvážněl Fathryl, „Většině jsem prozradil, v jakém stavu právě jsme a co máme učinit. Někteří to přijali vcelku dobře, jiní si nejsou jistí… Přesto, všichni, se kterými jsem mluvil, žádají jediné.“ z dalších pronesených slov se Erutan zastavil a ztuhl, „Chtějí tě slyšet!“ „Žertuješ, že jo?“ „Ani v tom nejmenším!“ zastavil se i on a pohlédl do tváře, „Dorazili další čarodějové a nordi z Falkreathu, bosmero-khajiitská jednotka z Plání i pár posil z Cyrodiilu. Všichni chtějí znát muže, který se zapřísáhl královně dokončit úkol.“ chytl ho za ramena. „J-já? To… po mně nechtěj, Fathryle.“ odmítal bosmer, „Nejsem řečník! Hele, vloupám se ti do vězení nebo do nějakého střeženého tábora, ale nenechávej mě mluvit k vojákům!“ „Myslím si, že bys to měl ale udělat. Všichni bojovníci ti věří, i když tě ještě neviděli!“ Fathryl ho dostal, „Já s nimi souhlasím… dokonce i Teiko.“ Náhle zvedl tvář od země, nečekal, že by i ona souhlasila, byť ho před několika dny k smrti nenáviděla, „I Teiko?“ na to společník jen kývnul hlavou, „Huh… a co jim mám říct? Nikdy jsem k nikomu takovému nemluvil!“ Altmer chvíli přemýšlel, mezitím ho vzal za bok a vedl pomalým krokem k okraji skály, „Řekni jim, jak to s námi vypadá a co musíme udělat. Když řekneš něco odvážného, budou tě následovat.“ zarazil se, „Vím, že na tebe naléhám. Chápu, že se na to necítíš, klidně bych to řekl za tebe, ale vojáci by ztratili k tobě respekt.“ „Huh… opravdu to musím udělat?“ altmer jen kývnul hlavou. Jako blesk se mu v hlavě ozvala vzpomínka ze snu, na slova rodičů i bardky. Připomenul si je se zavřeným zrakem, poté s čistou hlavou pronesl, „Tak dobrá, promluvím k nim.“ Fathrylův úsměv vzrostl, „Mimochodem, kolik jich je?“ Oba předstoupili k okraji skály, v okolí se hemžilo samými čaroději v tmavých hábitech, bojovníky v zlaté zbroji či chlupatých válečníků ve zbrojích z lehkého materiálu. Jezdci na koních i statní seveřané se krčili ozbrojeni a připraveni k dalšímu boji. Rázem všichni přestali tlachat, když spatřili na skále vůdčí dvojici. Erutana děsil pohled, ale zároveň ho nechal v úžasu. Netušil, že se jich tu tolik sejde. Jen zhluboka polknul, na každou tvář zamířil a vyčetl jejich nejasnost či touhu slyšet pravdu. V hlavě se mu pomalu rodila slova, která by dokázal vypustit z úst, ale neměl odvahu něco pronést. Mezitím se ozval Fathryl, že jeho společník po boku jim musí něco říci, a tak se celé vojsko narovnalo a bedlivě nastražilo uši. Odhodlání k řeči nakonec našel… když se podíval na usmívající se Teiko, po boku se svým synem. „Mnozí z vás mě nejspíše neznají a pokud ano, tak jen jako jednoho z úhlavních nepřátel či zrádce samotné královny Sylsris a Pěti drápů! Kdysi jsem dávno sloužil v armádě, patřící cyrodiilskému císaři, jenž se vás všechny snažil zastavit.“ zastavil řeč a konečně před sebe natáhl ruku a ukazoval na ně, „Vy všichni jste měli být dávno mrtví či poražení… ale nejste!“ v hlavě se mu probudily nové odvážné myšlenky, nyní jako by přestal ovládat svůj jazyk, „Nejste poraženi ani mrtví, protože jste oddaně bojovali za myšlenku, mající vyšší význam, než měl kdokoli jiný! Vaše královna Sylsris se snažila osvobodit mery z tohoto světa, protože věřila, že tento svět není pro ně! A měla pravdu! Merové si zaslouží něco víc, než jim může tento svět nabídnout!! A já s tím souhlasím!“ někteří válečníci se dali do lehčího radostného smíchu, „Než stačila NAŠE královna dokončit to, co začala, odešla již dříve k bohům a nás pověřila důležitým úkolem, který povede k věčnému osvobození!“ ohlédl se po svém příteli, ten kývnul hlavou a bosmer pokračoval, „Tisíce let se Její výsost snažila uskutečnit tento plán, ale až dnes máme vše potřebné pro dokončení! Některé události zapříčinily vyhrocení vztahů mezi nordy a elfy… a mnozí z nich či rebelové nás považují za špínu světa, která se snaží zahubit vše, co není elfské! ALE MY NEJSME ŠPÍNA, KTERÁ ŠPINÍ! MY JSME TA ČISTOTA, CO ČISTÍ NEPŘÍJEMNOU ŠEĎ DO KRÁSNĚJŠÍCH BAREV!! A I KDYŽ NÁS STÁLE NĚKDO OSLOVUJE „ZRÁDCE“, „PRAŠIVEJ THALMORÁK“ nebo snad hůře, NEVYČÍTEJTE SI TO! VY JSTE LEPŠÍ!“ bosmer seskočil do nižšího patra, byť se mu v těle ozvala bolest, „Nevidím před sebou zloduchy a utlačovatele, ale osvoboditele a nosiče pravdy! VY… VY JSTE TOTIŽ TO NEJLEPŠÍ, CO MOHL TAMRIEL NABÍDNOUT! A TAKÉ VY DOKÁŽETE ROZHODNOUT O TOMTO SVĚTĚ!“ někteří vojáci jásali, „Ať už jste učinili mezi sebou jakékoli spory… zahoďte je na stranu a nechte se vést přísahou, kterou jste složili! A pokud se jí stále držíte, pak musíte se mnou splnit i Její poslední rozkaz!“ seskočil rovnou k vojákům a procházel mezi nimi, „Já jsem Erutan Vlaarin, bývalý legionář a nyní člen Pěti drápů! Naše královna mě pověřila, abych s vámi osvobodil náš lid!“ nadechl se, „KDO JE SE MNOU PŘIPRAVEN OSVOBODIT MERY Z VĚČNÉHO ZAJETÍ?!“ téměř celé vojsko zvolalo, „KDO CHCE SPLNIT VŮLI KRÁLOVNY SYLSRIS?!“ opět se všichni rozjásali, „PAK MĚ NÁSLEDUJTE DO VYŠNÉHO HROTHGARU! TAM ZAPOČNE NOVÁ ÉRA TAMRIELU!“ když mu k boku dorazil Fathryl a on se na něj ohlédl, pořádně se rozkřikl, „KDO CHCE JÍT SE MNOU?!“ vojsko se opět rozeřvalo radostně, své zbraně vyzdvihlo nad hlavy a mávalo s nimi, jak při průvodu. Bosmeří hlavu ovalila odvaha, strach zcela zmizel ze všech koutů mysli. Rukou ukázal na vzdálenou horu, tyčící se nad lesem „ZA MNOU, BRATŘI A SESTRY THALMORU! ZA MNOU, NOSIČI PRAVDY!! ZA KRÁLOVNU SYLSRIS!!!“ někteří muži i ženy na koních vyrazili kupředu, sotva se za nimi zaprášilo. Při posledním zvolání ho nejbližší jednotky obklopily, přály mu hodně štěstí a plnou podporu. Nahlas zvolal směr putování, někteří bojovníci a jezdci sdělili, kde budou čekat a bezhlavě vyrazili na místo. Zbytek jednotky doprovázel nosiče Svitku předků za zády. Po bocích kráčeli jak někteří neznámí vojáci, tak i poslední z Drápů či nejbližší přítel. Všichni měli radost z pronesené řeči. Fathrylovi nedaly myšlenky spát, přiklonil hlavu k uchu, „To bylo… pozoruhodné. Jako řeč to nebyla špatná, i když máš ještě co dopilovat. Ale stejně, netušil jsem, že se v tobě objeví takové sebevědomí.“ Na to mu jen odvětil, „Když už se chýlí konec našeho poslání, tak ať to stojí za to!“ dodal si odvahy a pokračoval v chůzi, „Osvobození se blíží!“ Kovová pouta již měsíce držela velmi vysílené končetiny, připnuté k chladné zdi. Zarostlí a unavení vězni polehávali či nuceně postávali v těsném sevření a jen mlčky zírali do smutného světa, ze kterého nebylo úniku. Od posledního pokusu se jejich počet zmenšil natolik, že se nechali spočítat na jedné ruce. Pořezaná těla se deprimujícími výrazy pospávala v nevědomosti a černém světě, když se náhle otevřely dveře a kdosi vstoupil dovnitř. Dvojici spoutaných probudilo vrzání, ohlédla se a jen, co uviděla kráčejícího altmera, se snažila rychle přitisknout na sebe, leč řetězy jim to neumožnily. Altmer vstoupil do cely s čistými lejstry v ruce a několika dřevěnými uhly. Ke každému zesláblému vězni se přiklonil, krátce klidným hlasem vysvětlil, že jim předá prázdnou stránku, na kterou mohou napsat cokoli, co mají na srdci, ať už dopis domů, či nějakou stížnost. Tento elf jim chtěl dopřát aspoň nějakou malou útěchu za dobu strávenou ve slizké místnosti. Když oba vězni kývli hlavou a slíbili mu, že neutečou, osvobodil jejich ruce ze sevření a předal jim pergamen s uhlím. Zničené tváře se na malý okamžik usmály… Takto zpravil vznešený elf většinu přítomných, až se nakonec dostal i na posledního spoutaného, jenž tvrdě spal. Chvíli s ním lomcoval, když se ale otevřel zrak a suchá zakrvácená tvář se otočila, ozval se věznitelův hlas plný překvapení… „Erutane?! TY ŽIJEŠ!“ skrčil se k němu, ruce ho hladily po tváři. Bosmer nedokázal dlouhé chvíle rozpoznat zlatavý obličej, až po několika zaostření si uvědomil, kdo ho probudil… Fathryl Aren. „Kde… ty se… tady bereš?“ zeptal se ho velmi suše, krk zel suchem. Na boku zbroje se altmerovi kýval měch s vodou, ten mu přiložil k ústům a nechal ho napít, „Byl jsem v útočné jednotce. Tady, na Stros M’Kaii.“ když se Erutan dostatečně napil, zandal zpět měch a povolil mu okovy, rázem se posadil na zem. Bylo na něm vidět příšerné vysílení, „Já… omlouvám se, že jsem tě nenašel dříve! Chtěl jsem…“ „PROČ?!“ zarazil ho bosmer, „Proč… jsi nic neudělal? Nedokázal jsem je včas… varovat!!“ Fathryl nahodil smutnou tvář a přiznal se, „Bylo mi zřejmé, že to nejspíš nestihneš. Dojít z pouště sem.“ hluboce vydechoval, jako by se cítil za to všechno zodpovědný, „Měl jsem tě najít dříve! Mohls s některými uprchnout do bezpečí, ale…“ vězeň se divil, proč přišel, ten se podíval na poslední pergamen, který držel v ruce, „Velitel mě pověřil, abych některým vězňům, ehm… „ulevil“ od starostí. Jestli máš něco na srdci, nějaké… poslední přání, prosbu nebo dopis, tak ti dám tenhle pergamen a na něj napiš, cokoli chceš. Když to bude dopis, zařídím, aby jej dostala ta správná osoba.“ „Pche…“ odvětil stroze, „A komu bych měl napsat? Kynareth? Že mi nepomohla v evakuaci? Že jsem díky ní zůstal tady, uvězněný v díře, kde mě každý den mučí?!“ „Strašně se ti omlouvám! Rád bych tě chtěl zachránit jako tenkrát v poušti, ale…“ zakroutil hlavou, „Erutane, doslechl jsem se, že ty a tady ostatní vězni poplujete za několik dní pryč z ostrova.“ Bosmeří zrak se rozšířil překvapením, „Odplout? A kam?“ chvíli oba mlčeli. „Proslýchá se, že byste měli odplout na Letní ostrovy nebo do Argonie… naše výsost tam zřídila trestaneckou kolonii.“ bosmeří duše se scvrkla po pronesení dalších těžkých slov, „Pravděpodobně bude z tebe otrok.“ „Né…“ pustil hlavu k zemi, ani na brekot neměl dost sil, „Né… po tom… všem, co jsem udělal…“ „Moc mě to mrzí, Erutane!“ vězeň křikl, aby se o něco pokusil, „Nemohu s tím nic udělat, příteli. Rozkazy byly vydány a já… nejsem oprávněný je měnit.“ položil mu ruku na rameno, „Drásá mě tato slova více, než tebe. Protože přijdu o skvělého přítele a… bratra!“ kouknul na pergamen, „Tohle je možná poslední možnost, kdy můžeš po sobě něco zanechat.“ Do rukou mu předal uhlík a list starého papíru, vězeň se na obě věci mrtvolně díval a věznitel se odebíral k odchodu. Erutan náhle tiše zašeptal, proč zrovna on musí čelit takovéto události a proč zrovna on musí trpět ze všech nejvíce. Na moment se usmál a zeptal se, co ho bude čekat během plavby. Fathryl se smutným výrazem prozradil, že se nebude jednat o klidnou cestu… Těsnější vězení, přísnější tresty a ještě bolestivější mučení, které mělo zlomit každého… Z oka mu vypadla slza, „Zabij mě, prosím!!“ žadonil, „Nechci takhle dál trpět! DĚLEJ, ZABIJ MĚ!!“. Bývalý společník si vytáhl dýku z opasku a přiložil mu ji na krk. Chvíli váhal, zda má splnit toto přání… ale nemohl nic takového učinit. Omlouval se mu a prosil ho, aby mu za tento čin odpustil. Zbraň zase zandal zpět, odkud vyšla, Erutan jen zklamaně poslal hlavu k zemi, „Kéž bych na tohle všechno zapomněl…“ altmer se zarazil nad jeho slovy, „Kdybych dorazil do nového světa, mohlo by mi být všechno úplně jedno. Nepociťoval bych bolest z mučení, ani strach…“ kroutil hlavou, „Kdy mám odjet?“ „Tohle… vážně nevím, příteli.“ položil mu ruku na rameno, „Možná zítra, možná za týden. Ale… asi se už nikdy neuvidíme. Já…“ natáhl k němu ruku, „BYL JSI SKVĚLÝ PŘÍTEL, A NEJEN TO!“ od Erutana však neobdržel stejného gesta. Připažil zpět a jen dodal, aby pak dal pergamen dalšímu vězniteli, jenž přijde za několik chvil. „Buď s bohy, bratře!“ rozloučil se s ním a velmi pomalým krokem odešel z vězení. Bosmer mlčky hleděl do prázdného listu, přemýšlel, jak se má co nejrychleji zabít, co má napsat do neviditelných řádků nebo zda si vůbec zasloužil tento osud. Z prohraných myšlenek nedokázal najít tu správnou cestu k vysvobození a jen dlouhé hodiny zůstával v nevědomosti sedět na chladném kameni. Thalmorská armáda postupovala kupředu zalesněnou i zasněženou krajinou, téměř každou chvíli se z různých stran přidal neznámý jednotlivec nebo malá skupinka seveřanů, jenž chtěli jakkoli pomoct. Bylo záhadou, jak se i oni dozvěděli o strašné události v Karthské věži, nicméně je vůdčí dvojice uvítala. Cesta do jižního průsmyku u Haemarovy hanby se nesla velmi klidným tempem. Sotva se zastavili pod horami, aby nabrali nový dech a nechali chvíli odpočinout nohy, k jednotce se blížila dvojice zlatých postav… už z dálky byla na nich vidět rudá barva, potřísněná po celé zbroji. Této dvojici si všiml jeden z jezdců, ten je doprovodil až k oběma vůdcům, přemýšlející nad královniným plánem. „Až najdeme toho starce, příteli, vezmeme ho sebou, ať nás společně dovede na to místo.“ začal mluvit Fathryl, „Pak, až ho nebudeme potřebovat, se ho nějak zbavíme.“ „Nebudem ho zabíjet, jasné?“ zdůraznil bosmer, „To je to poslední, co bych chtěl provést.“ „Nemůžu ti to slíbit, ale pokusím se tomu vyhnout.“ ujišťoval ho, „Nicméně, až budem na místě, předej mi své břímě.“ Erutan ho nechápal, „Jestliže máš tu „božskou krev“, jak ti řekla královna, nemůžeš použít svitek a zároveň odejít pryč.“ dodal na závěr, „Navíc… mohl bys oslepnout. Raději, když se to stane mne…“ „Jak to myslíš, že bych mohl oslepnout?“ zeptal se ho přítel, avšak odpovědi se již nedočkal. Zrovna k nim dorazil jezdec, doprovázející polo-rudé altmery, ve tváři jim zářila hrůza a strach. Ani se nepředstavovali, rovnou spustili, jak je rádi vidí… nesli špatné zprávy, až se posluchačům dostal mráz pod kůži. Ivarův Dvůr, osada, ze které vede jediná schůdná cesta do kláštera, byla dobyta. Ba nikoli přeživšími rebely nebo snad zloději či obyvatelstvem… „Daedry!“ vykřikl jeden z vojáků, „Z ničeho nic se objevili temní dvousáhoví bojovníci s těžkými zbraněmi! A… a… vlkodlaci!!“ „To je vtip?“ zvážněl Erutan, načež byl od jednoho z vojáků okřiknut, aby si z něj nedělal srandu. „Zbyli jsme jen my dva!“ přiznal se další přeživší, „Nečekali jsme, že tu na někoho narazíme.“ Fathryl prozradil, kam mají namířeno a chtěl od nich detailní popis, kde jsou tyto bojovníci rozmístěni, „Vy se chcete s nimi utkat?! To je sebevražda!!“ „Je tu ještě jedna cesta, ale je velmi nebezpečná a trvala by příliš dlouho…“ dodal Erutan, „Vyšplhat po ledu a sněhu. Ale jak říkám, je velmi nebezpečná… málem jsem tam umřel.“ „Musíme přes Ivarův Dvůr!“ rozhodl Fathryl, „Od čeho máme armádu? Jistě si s nimi poradí snadno.“ sebejistý hlas moc neuklidnil vyděšené vojáky. I když oba naléhali, aby vymysleli jinačí plán, začali popisovat, jak to tam vypadá. Chvíli všichni přemýšleli nad možnými strategiemi, ale ani jedna z nich nebyla dostatečně přijatelná, neboť jí chybělo něco, co by zajistilo jistý úspěch. Nakonec Erutan rozhodnul, i když nebyl nijak nadšen… museli se s nimi střetnout. Navrhl, aby se část jednotky rozdělila, jedni by zaútočili ze severní a druzí z jižní strany. Všem došlo, že padne spousta vojáků, to už elf pronesl, že stačí, když s ním půjde zhruba desítka válečníků. Zbytek by zůstal ve vesnici a zajišťoval oblast. Nebyl to dobrý plán, to všichni věděli, ale v téhle chvíli jim nic jiného nezbývalo. Fathryl podpořil svého přítele a navrhl, že sám vysvětlí vojákům, co se bude od nich čekat. Na pár minut odešel stranou, kde svolal jednotku a velice stručně jim popsal plán na znovudobytí osady. Místo strachu a obavy se bojovníci radovali… jaké překvapení. Erutanův přítel zahlásil, že jsou všichni připraveni a do rukou mu dal svou poslední dýku. Samotný zvěd jen těžce vydechl a rozkázal odchod k osadě. Těsně před mostkem do osady se jednotka rozdělila a rychle se snažila nenápadně přebrodit jezero. Zbytek postával na místě a čekal na signál… však ve vzduchu byl vidět kouř i oheň. Štiplavý strach se nesl nad osadou, někteří vojáci si dodávali kuráž vznešenými slovy či popíjením silného alkoholu… hlavně nordi. Fathryl přizval k sobě Teiko se synem a rozkázal jim, aby s ním společně chránili Erutana. Po chvíli čekání se nad osadou objevila modravá svítící koule… jasný signál pro velitele, že druhá půlka jednotky zahájila útok. Na elfí mávnutí se vojáci rozběhli přes mostek, kde na ně čekala hrůzná podívaná. Některé domy byly rozbořené či potácely se v plamenech. Na zemi ležely rozřezané či skoro-sežrané mrtvoly altmeřích strážců a obyvatelstva, jež se nedokázalo včas schovat. Sotva přeběhli mostek, z rozpadlých domů vyšly temné vysoké postavy se zahnutými rohy ve vlasech a velmi… velmi chraptivým hlasem. „VYZYVATEL JE BLÍZKO!!“ křikl jeden silný tmavý bojovník, čím upozornil na ostatní své druhy ve středu vesnice na přítomnost nezvaných hostů. Rozeběhl se k nim a než stačil udeřit, do hlavy se mu zarazil šíp. Vypadalo to na velmi snadný boj, jenže sotva první z nepřátel padl k zemi a armáda se dostala kus do vesnice, ze stavení a pily vylétlo mnoho ničivých kouzel, jež rozprášilo nejbližší muže do okolí… a nastal totální zmatek. Temní těžkooděnci se rozebíhali ve velkých rychlostech na drobné elfy, jejž je velmi snadno zabíjeli. Lučištníci neměli skoro žádnou šanci prorazit jejich brnění jako by narazili na tvrdý kámen… Jaké překvapení pro altmeří čaroděje, když si přivolali pomoc ze světa Zapomnění ke svým bokům, avšak po několika málo vteřinách, kdy se stačili ohniví atronachové probudit, se rozplynuli. Někteří zkoušeli oživit své mrtvé druhy, sotva se mrtvoly postavily na nohy, opět se vypařily… něco nebylo v pořádku. I přes tyto nepříjemnosti se dařilo útočníkům překonávat obránce, byť za vysokou cenu. Však další překvapení nastalo, když se uprostřed hlavní stezky z ničeho nic zjevili ohromní řvoucí vlkodlaci, toužící po krvi… Bylo jich neskutečně mnoho, skákali po všem, co se hýbalo. Během bitvy jedno takovéto zvíře dokázalo překonat čepele altmerů a přímo se rozeběhl na nosiče Svitku předků a jeho zaneprázdněného společníka. Vlkodlak skočil… ale mocná Teičina palice byla rychlejší, ta ho poslala k zemi a s hněvem mu rozbila lebku. Bosmer navrhl svým nejbližším, aby se nenápadně proplížili podél břehu a pily, s čímž souhlasili. Během průchodu sledovali změnu bitvy. Byť obránci často umírali, už byli nahrazováni dalšími nově přivolanými posilami. V jednu chvíli si bosmer všiml druhé části jednotky, která se potýkala s mnohem horším nepřítelem, než byli tito opancéřovaní muži… hejna kolčaváků, podivná chapadlová létající monstra či vysoké ženy ve zlatých zbrojích… z jejich úst po každém zabitém vycházela slova, kterým nerozuměl, „E'Tah Aureal!“. V nehlídanou chvíli skočil po Erutanovi vlkodlak a několika drápy se mu podepsal na hrudi. Z ran vytékaly říčky krve, bosmer křičel bolestí a se strachem hleděl do čumáku, chystající se hodovat. To se ale už nestalo, do hlavy narazila palice… Teiko přistoupila nad tělo a podala mu ruku. Za tento čin jí poděkoval, nečekal od ní takovouto pomoc. Jen, co ho zvedla, Fathryl ukázal na zcela volný mostek před nimi. Zvolal, aby se přes něj vydali, než budou všichni zmasakrováni. Celá čtveřice se ohlédla kolem sebe, většina jejich armády podlehla, už jich zbývalo jen několik desítek, které se stále nevzdávalo. A obránců stále přibývalo čím dál více… Jejich kroky se rozeběhly přes mostek, do bosmeří hrudi vstoupilo léčebné kouzlo, vyvolané od jednoho z čarodějů, který si jich všiml a přidal se k nim. Samotná cesta na schodiště vedoucí vzhůru na horu nebyla nikým hlídána, což všechny překvapovalo. Jakmile se dostali do vyšších pater, zastavili se a hleděli na boje pod nimi. Uviděli několik svých vlastních, kteří se přebrodili přes říčku a zamířili vzhůru. Sotva dorazili na místo, v osadě se ozval chraptivý smích a vlčí vytí… zdálo se, že byla jejich armáda poražena. Pár přeživších se vyděsilo z podívané, i když přišli všichni o chuť bojovat, Erutan rozkázal přesun bez zastávek do kláštera. Nyní se malá skupinka vydala po schodech vzhůru, kde je sníh a mráz přivítal. Všichni již doufali, že nenastane žádné další nepříjemné překvapení, ale mýlili se. Po několika desítkách minut vyšli na jednu z rovin s velmi starým oltářem, v zádech se z ničeho nic zjevily zlaté bojovnice s meči, které je překvapily. Během několika vyměněných seků je kouzla černo-hábitníků poslala zpět do říše Zapomnění. Skupinka se rozeběhla ke klášteru, Erutan oznamoval, kolik bezvýznamných lidí bude uvnitř, kterých se nebude třeba obávat. Vyběhli další klášterní schodiště a téměř každou minutu se za jejich zády objevily další bojovnice, toužící po boji. Skupinka se přestala soustřeďovat na vyvolané posily a místo toho přidala do kroku. Dveře do kláštera měli na dosah rukou, Teičin syn zabral silně, až dovnitř všichni vstoupili a opět je rychle zavřel. Chvíli za sebou slyšeli bušení či nadávky, že se nemohou před nimi schovat. Erutanovi přátelé si oddechli, že se takřka bez úhony dostali na vytoužené místo. Sotva pobrali dech, jeden z nich pronesl, aby konečně našli toho starce. Všichni vyšli z chodby… a zarazili se. „Vida, vida, vida… podívejme se, koho tu máme!“ před nimi postávala neznámá žena s připraveným lukem ke střelbě, „Nepamatuji si, že bych zvala nějakého thalmoráka…“ „Uhni, ženo! Jdeme si pro toho starce!“ hrdě pronesl Fathryl, ale jen co hodil slova do vzduchu, ze zbylých chodeb i schodiště vyšli další převážně nordští bojovníci. Všichni byli ozbrojení a připravení k boji, „Éhm… neříkals, že tu bude NĚKOLIK BEZVÝZNAMNÝCH OSOB?!“ Žena se zasmála, „Toho starce nezískáte!“ poté poručila svým druhům, „ZABTE JE!“ „Do Zapomnění s vámi!“ procedila Teiko a společně se svým synem vyběhli proti první vlně nepřátel. Ve velkém sálu došlo k dalšímu střetu, kdy se neznámí bojovníci vrhli proti poslední altmeří jednotce. Řinčení zbraní se roznášelo po celém mírumilovném klášteře. Rebelové se rozeběhli do středu hloučku, díky tomu se jim povedlo rozdělit zbývající elfy na několik malých skupinek, které by se nechaly snadno v přesile porazit. Fathryl stačil prozradit Erutanovi, aby našel starce a dovedl ho k němu. Dva tmavší válečníci se mezi ně vmísili a odtrhli je od sebe… oba měli co dělat, aby se ubránili, obzvlášť zvěd, neboť čelil dýkou proti sekeře. Pokoušel se dělat rychlé výpady, avšak útočník měl to štěstí a prudkým švihnutím ho odzbrojil. Elf se leknul, instinktivně ustoupil několik kroků zpět a než se do něj zakouslo ostří sekery, sundal si ze zad břemeno, kterým se jenom bránil. Čepele i ostří narážely do zlatavého kovu stále silněji, ale svitek byl jak netknutý. Nosič moc dobře věděl, že s tímto těžkým předmětem nemůže útočit, pouze se bránil jako by držel hůl. A také to tak vypadalo, odrazil nepřátelský útok a poté hned udeřil do tváře a přes záda. Takto pokračoval se třemi dalšími nepřáteli, kteří ho nehezky poranili na rukách. Se strašlivým zraněním pronikl do jedné z chodeb, vedoucí do místnosti, kde se v minulosti odehrávaly ta nejdůležitější setkání a sněmy. Tam na jednom z kamenných trůnů posedával stařec v šedavém rouchu, nevnímajíc svět. Erutan ho chytl za rameno a lehce zacloumal, mistr se probudil. „Drakorozený! Vy jste zase zpátky!“ radoval se, elf ale jeho nadšení překazil, když mu rychle řekl, co se na tomto posvátném místě děje a co od něj žádá, „Na Jícen světa? Použijte Thu’um! Jak jsem vás to kdysi naučil!“ bosmer ale neměl tušení, o čem mluví a přemlouval ho, aby s ním šel a pomohl mu v této věci, „No, dobře, dobře!“ nakonec souhlasil, vstal z trůnu a velmi pomalým tempem kráčel ke dveřím. Bosmeří zuřivost ho čapla silně za ruku a táhla ho skrze chodby, kde zuřily boje. Někteří omráčení muži se vzpamatovali a vrhli se na něj. Však se stáhli, když uviděli Šedovousého, jenž si připravil v ústech podivný vzduch a za pomoci několika podivných slov vydal ze sebe mocný ohnivý dech, který popálil rebely. Elf pochválil jeho umění, opět ho chytl za ruku a vedl jej k Fathrylovi. Ten už vyřizoval poslední hlídače u dveří. Jakou radost měl, když spatřil svého přítele i se starcem. Do rukou mu hodil dýku a přitakal, aby vyběhli konečně ven. Než se tak ale stalo, otočil se Erutan zpět za sebe a mocně zvolal na bránící se Teiko. Ta na jednu chvíli zvedla hlavu od čelícího nepřítele… skrze tvář ji projela čepel neznámého bojovníka a poslala ji k zemi. „MATKO!!!“ rozkřikl se její syn, když jí spatřil na zemi. Rozeběhl se k ní, ale než stačil něco udělat, hlavní vstup do kláštera se rozbořil a dovnitř vstoupilo mnoho zlatavých bojovnic, společně s temnými chraptivými válečníky s luky v rukách, jejž postříleli všechny, kdo se před nimi nacházel. „CHYŤTE ARNGEIRA! NESMÍ S NIMA UTÉCT!!“ křičela lučištnice, stojící před schodištěm s nataženou tětivou. Šíp minul dvojici merů se starcem, Erutan moc dobře věděl, že už ho nikdo jiný nedoprovodí na vrchol hory, kromě Fathryla a mistra Hlasu. Ze země stačil sebrat meč, altmer rychle otevřel dveře a jakmile vběhli na druhou stranu, bosmer je zbraní zablokoval. Nyní už trojice věděla, že jejich osvobození nebude tak lehké, jak si myslela… ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Kdo z trojice nepřežije? 1) Erutan 2) Fathryl 3) Arngeir Upravil/a Adrian_S dne 11.11.2021 22:04 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


SeveruS	#184 Přidané 23.05.2016 17:24
Ocenění: Příspěvek: 2312 Založený: 13.04.12	Pane jo, to jsou špeky...... Tak teda volím: 2) Fathryl


KinimodLP	#185 Přidané 23.05.2016 19:41
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Nepopírám, že mě nenapadlo zabít Erutana Volím 2) Upravil/a KinimodLP dne 23.05.2016 22:26


MightRider	#186 Přidané 25.05.2016 09:44
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	V poslední době děj začal nabírat díky našim rozhodnutím a díky Adriho ztvárnění hodně hořký ráz. Což je excelentní. Proto si myslím, že nemá cenu dávat pryč Arngeira - nic by to nezpůsobilo. Fathryl? Byl zde s námi docela dlouhou dobu, ale upřímně, kdo z vás ho má jako velmi oblíbenou postavu? Nemyslím si, že taková příležitost by se měla zahodit a vyplýtvat. Ať je to tedy ještě hořčí, volím 1)! Upravil/a MightRider dne 25.05.2016 18:31


Thyra	#187 Přidané 26.05.2016 14:47
Příspěvek: 4 Založený: 14.10.14	Parádní díl..! Volím 2) Fathryl.. Thyra.. The princess..


Aurelius	#188 Přidané 26.05.2016 23:37
Ocenění: Příspěvek: 6110 Založený: 18.07.12	1) I když to asi bohužel odnese náš Altmerský kamarád Upravil/a Aurelius dne 26.05.2016 23:37


Fabi Olofsson	#189 Přidané 27.05.2016 15:12
Příspěvek: 20 Založený: 05.08.15	Jako první mě napadl 2) Fathryl, a tak ho taky volím, přestože druhá myšlenka, asi ve vteřině, byl Erutan (však i já rád nechávám své hlavní postavy odcházet na druhý břeh, občas...) Takže tak, Erutan to vlastně může koupit kdykoliv jindy, ne?


Adrian_S	#190 Přidané 29.05.2016 23:43
Ocenění: Příspěvek: 4321 Založený: 01.05.14	Část 35. - Poslední jízda dne Za trojicí bouchly dveře, Erutan ani na moment neváhal a zarazil do madel meč, čímž zablokoval možné otevření. O kus dál se na něj Fatrhyl ohlédl a nechápal, co to provádí. Odpoutal se od krčícího se mistra Hlasu a zamířil si to ke svému příteli. „Co to děláš?! Vždyť se naši nedostanou ven!“ „Žádní „naši“ už nejsou!“ hejknul zvěd, „TEIKO JE MRTVÁ! VŠICHNI JSOU MRTVÍ!!“ Fathryl mu tohle nechtěl věřit, „Viděl jsem, jak jí zabili!“ podíval se na zvedajícího starce, „Musíme jít!“ „To je nemožné, Erutane! Teiko by se jen tak nedala!“ jen dopověděl svá slova, do dveří kdosi silně bušil a odkudsi se ozvalo vrzavé otevírání. Z bočních chodeb kláštera se rozebíhali další nordští pozůstalí s připravenými zbraněmi i se strachem na srdci. Jakmile si jich trojice všimla, Fathryl dal nakonec příteli za pravdu a rozeběhli se ke starci, Altmer ho popadl kolem ramen a utíkali na schodiště. Jakmile se dostali do vyšších míst, zablokovaný meč nevydržel nápor nárazů a zlomil se. Ze dveří vyběhlo několik lučištníků, mezi nimi byla i žena, jež je chtěla během příchodu zabít. Natáhla tětivu a pustila šíp… ten se zakousl do Erutanova ramene a díky tomu upustil svou jedinou zbraň. Fathryl zaznamenal útok rebelů, avšak on i ostatní byli daleko od překážek, za kterými by se mohli schovat. Trojice očekávala chuť oceli i průniky hrotů do těla. Střelci se znova připravili k palbě, když se náhle před nimi ozval podivný zvuk, jako by trhal blesky i oheň zároveň. Na některých místech nádvoří se vytvořily podivné fialové sféry, ze kterých vyšla snad desítka černých silných bojovníků v těžké zbroji… jejž se vrhli právě na pronásledující nordy. Erutan, Fatrhyl i Arngeir doběhli k malé kamenné zídce, kde se skrčili a otočili se za sebe na zvláštní podívanou. Zvěd si zlomil šíp v rameni a divil se, proč na ně tyto bytosti neútočí. Nordi bojovali proti těžkooděncům velmi silně. Během několika málo okamžiků se jim povedlo zastřelit či jinak usmrtit čtvrtinu přítomných, ale jen se začali radovat, do chvíle se objevily další sféry, odkud vyšly posily. Útok za protiútokem, mnoho mrtvých leželo na zemi. „Kde se tu tyhle potvory vzaly?!“ halekal na Erutan na svého přítele. „Myslíš nordy? To nevím… Mě by zajímalo, jak se mohli dostat přes naši hlídku v té vesnici! To není možné, aby jich tu bylo tolik!“ Zvěd se na něj otočil a nechápal, proč zrovna mluví o nordech, tvář se mu chvěla jak při zemětřesení, „To asi nezjistíme, ale…“ kouknul na starce, jenž se pomalu přemisťoval ke vzdálenější bráně a cestě kamsi vzhůru… však byla blokovaná mocným silným větrem, „HEJ! Vnímej mě!“ altmer se přestal chvět a vnímal ho, „Musíme jít dál! Nesmíme tu zůstat!!“ Nadávky rebelů se stupňovaly, na krátkou chvíli dokonce převládali situaci nad bojištěm. Když už se dostávali do velké přesily a pomalu se začali přemisťovat k meří dvojici, na několika místech se objevily další fialové sféry, ale z nich nevyšli temní těžkooděnci, jak si mysleli. Tentokrát vystoupily podivné vznášející se chapadlové bytosti s podivně tlumeným chrapotem. Jakmile uviděli nějakého humanoida, okamžitě po něm seslaly ze svého těla lehce zelenkavou vlnu čehosi, která je jednak shodila na zem a strašlivě zranila. Kůže rebelů byly na některých místech popáleny jak po blesku. Z dalších sfér vykročily ohromné bytosti ve fialovém nádechu a prapodivným zápachem z úst. Ti se tak temně zasmáli a rozeběhli se mezi své nepřátele. Jedna rána ohromnou pazourou z podivné silné tkáně… a jeden z orků měl co dělat, aby se naposledy pomodlil ke svému bohu. Nebylo jich tu mnoho, ovšem jedna z nich si všimla právě schovávající se trojice a své těžké kroky zamířila k nim. „Áááááá, rychle pryč!!!“ vyjekl Erutan, chytl altmera za ruku a skočil směrem ke starci. Na jejich místě se objevila temně-zelená lepkavá skvrna, která by jim jistě udělala neplechu. „U BOHŮ, CO TO JE?!“ rozkřikl se Arngeir, když uviděl podivné monstrum za zády. „RYCHLE DO SCHODŮ! HNÉÉD!“ rozkázal Fatrhyl, chytl všechny kolem ramen a vyběhl s nimi schody. Před nimi už postávala brána se zuřivým větrem. Elfové chtěli už vstoupit do silného poryvu, ale Šedovousý je stačil včas zastavit. Dostal se z jejich sevření, předstoupil před bránu a odpoutal svůj hlas… „LOK VAH KOOR!!!“ Vítr se rozplynul, stařec se svalil vysíleně k zemi, ale oba elfové ho včas chytli pod ramenem. Společným krokem se vydali kupředu. Mezitím za jejich zády pomalu končila bitva. Rebelů čím dál více ubývalo, dokonce se do dění přidal i někdo další neočekávaný. Křik Šedovousýho byl příliš hlasitý, tudíž ho někteří povstalci zaslechli. Ti jen letmým pohledem spatřili, jak elfové utíkají po zaváté stezce na vrchol hory. Jeden z nich se přemístil k nové posile a sdělil, co spatřil. Za pár chvil bylo ale už rozhodnuto… těžkooděnci a prapodivné bytosti z plání Zapomnění rozdrtili zbývající přeživší rebely, ovšem až na jednu trojici, která se včas vrhla ke chladným skalám a po výstupcích začala šplhat vzhůru. Byť po nich tyto bytosti střílely vším, čím disponovaly, netrefily se… Nyní tři rebelové měli šanci zhatit veškeré elfí plány… Trojice osvoboditelů se brodila hlubokým sněhem, silný mráz jim nedovoloval pokračovat rychleji, než měli v úmyslu. Však po několika dlouhých minutách se dostala od oné brány dost daleko, že si mohla aspoň na několik vteřin odpočinout a nadechnout se. Altmer se podíval za sebe, v dáli někteří těžkooděnci překonali přírodní překážku a pomalu se blížili. Bosmer měl stále na rameni starcovo tělo, letmo se podíval do krajiny, které bylo pod ním, až mu to nahnalo strach do očí. Z měst, lesů, pevností i statků se valil dým, a kdyby nezuřila v okolí meluzína, určitě by uslyšel nářek umírajícího lidu… „Co to bylo zač?“ Fathryl se ohlédl na přítele, „Ty těžkooděnce jsem poznal! Byli v Hammerfellu! Ale ty létající bytosti? Nebo ty… ty… zlaté bojovnice?!“ Přítel k němu předstoupil a chytl Arngeira pod ramenem, společně pak pokračovali pomalu vzhůru, „Tamto byli vojáci pána Mehrunes Dagona! Daedry zkázy a ničení.“ přiznal altmer, „Ale o těch ostatních nic nevím.“ „Ááh, bytosti ze světa Zapomnění, Drakorozený!“ odvětil stroze stařec. „Nebýt těchto bojovníků, Sylsris by nezískala Tamriel tak snadno.“ „TAKŽE JSTE S TÍMHLE DOBYLI TAMRIEL?“ Erutan si začal uvědomovat, co bude v příštích chvílích následovat, „U Kynareth… ale počkat! Ta dohoda! Ta dohoda měla ale platit až poté, co se povede její obřad!“ po chvíli se zcela nechápavě zastavil, „Ony nás podvedly!“ „Moc toho o daedrách nevím, ale mnozí naši čarodějové říkali, že se pokoušejí získat tento svět za jakoukoli cenu. Byť budou muset něco porušit!“ „Takže, to znamená…“ „To znamená, že jestli tě nepošlu zpátky časem, tak je s námi konec!!“ dodal rázně altmer, až se Arngeir podíval nad sebe a ukázal paží vzhůru. „Hleďte…“ oba elfové se otočili a zírali. Krásně blankytně modré nebe se pomalu začínalo barvit do ruda a v okolí se probouzely rudavo-fialové polární záře, „Musíme… se dostat… rychle na vrchol!“ „CO TO ZATRACENĚ JE?!“ zeptal se Erutan. „Daedry… vstupují do našeho světa!“ sdělil altmer a navrhl, aby přidali do kroku. Ušli několik desítek sáhů, když se před nimi objevil dřevěný lanový mostek, skrze který zuřil velmi silný vítr. Arngeir se pustil svého doprovodu, předstoupil před mostek a opět svým hlasem mocně zařval formuli v dračí řeči. Vítr po pár vteřinách zmizel, oba uchvácení elfové zastavili starce před překonáním mostku. Sám Erutan navrhl, že zkusí, zda se přes něj dá přejít bez potíží. Fathryl jen kývnul hlavou a dodal, aby si dával pozor. Pomalým krokem vstoupil na ztrouchnivělé dřevo, které vrzalo. V duchu se modlil, aby lávka nepraskla a nezřítil by se do hlubin hory, ale mostek vydržel. Oddechl si, ohlédl se zpět na dvojici a přitakal, aby si pospíšili, že je to udrží. Altmer chytl pevně starce kolem sebe a velmi opatrně ho doprovodil na druhý konec. Tam ho opět chytli pod ramenem a nesli do vyšších míst. Řídký vzduch se podepisoval na spěchající trojici, únava je doslova drtila ve svalech a plíce sotva pobíraly vydaný dech. Arngeir zvolal, že ještě pár zatáček a budou na vrcholu… však kousek od mostku se ze sněhu vynořila prapodivná kamenná brána, která na některých místech rudě žilkovala a uvnitř chrlila oheň s blesky. Když se trojice ohlédla za sebe a spatřila tento objekt, jen se zarazili a hleděli, co to vlastně je. Náhle z ní vystoupila dvojice těžkooděnců s těžkým chrapotem, „ZAPOMNĚNÍ SI TĚ VEZME!!!“ Oba merové vyjekli strachem, moc dobře věděli, co jsou tyto bytosti zač. Všichni tři se rozeběhli do výšin, kde na ně opět čekal další průchod s burácejícím větrem. Šedovousý se zastavil na místě, opět zařval do větru, jenž se rozplynul a otočil se velmi znaveně na Erutana. „Běžte! Zdržím je!“ „CO?!“ nechápal ho, „Půjdete s námi!“ ale Šedovousý ho odstrčil, Fathryl chtěl po něm sáhnout, ale vražedný pohled ho zastavil. „Než se přese mne dostanou, vy už učiníte to, co tohle zastaví! Dělám to… velice nerad, Drakorozený.“ „Nebuďte blázen, starče!“ ozval se Fathryl, „Potřebujeme vás!“ „Najděte místo, kde vzduch stoupá vzhůru!“ radil Arngeir, „Tam použijte ten svitek, Drakorozený!“ Erutan pochopil, proč mu toto říká, jen se uklonil, „Děkuji, mistře…“ „Tohle není naše poslední sbohem, Drakorozený!“ poplácal ho po rameni, „Jděte!“ zlatý elf silně trhl se zvědem, mistr hlasu postával na místě a jen čekal, až se objeví první přisluhovači ze Zapomnění. Zatímco oba merové běželi stále vzhůru, za sebou již slyšeli mocné řvaní, doprovázené praskáním a nehorázný křik stvůr i samotného počasí. Obloha již zrudla, samotné slunce jako by nad nimi zářilo tak jasně a čistě. „DĚLEJ, ERUTANE! POBĚŽ!!“ volal na něj altmeří přítel, když každým krokem zdolávali vrchol hory. Dvojice konečně vyběhla na mrazivé místo plné překvapení. Středem pozornosti byly dvě věci, které ještě nikdy v životě neviděla. První byla kostra neznámého a ohromného tvora, jež se schovávala ve sněhu. Druhou věcí byla podivná kamenná zeď, nacházející se právě vedle tohoto pozůstatku. Když dvojice přišla blíže ke zdivu, všimla si malých výstupků, které se daly považovat za jakési runy či neznámé písmo. „Tak jsme tady… a co teď?“ zeptal se Fathryl. „Mistr říkal, že musíme najít vzduch, stoupající vzhůru!“ Erutan hleděl kolem sebe, ale hlavně nad sebe. Vidět takovouto oblohu bylo pro něj něco mimořádného a fascinujícího… jen, kdyby se nejednalo o konec světa. Altmer chvíli hleděl na samotný vrchol této hory a tiše doufal, že nebudou muset šplhat vzhůru. Ale otočil se na přítele, rukou ukázal do sněhu, o kus vedle kostry a zdi… odtamtud se vzduch lehce zvedal k nebesům, „TADY TO JE!“ bosmer se podíval jeho směrem, „Dej mi svitek a stoupni si tam!“ Erutan pomalu sundával břemeno ze zad, ale než mu ho předal, zeptal se, „Víš, co s tím máš dělat?“ „No… nevím.“ přiznal se, „Jestli tě mám poslat zpátky časem, musím pronést nějaké zaříkávadlo… nejspíš.“ strach se pomalu zmocňoval jeho přítele. „A to mě pošle zpátky?“ nahodil sarkastický úsměv, „Vážně?“ „A máš lepší nápad, příteli?“ zvěd beze slov postával na místě, „Musíme to aspoň zkusit. Stejně nemáme na výběr.“ Erutan postával na místě velmi nervózně, pot se mu spustil z čela a své zranění na rameni ani moc nevnímal. V duchu si připomenul řeč ze snu, kterou slyšel od svých rodičů. Kývnul hlavou a předal zlatavému příteli ono břemeno. „Tak jo… huh…“ nadechoval se zhluboka, „Kéž by byla jiná možnost…“ pronášel cestou do středu stoupajícího vzduchu. Jakmile zaujal pozici, strnule hleděl na svého přítele, který se chopil svitku a pevně jej držel ve svých rukou. Však zatím nic nerozbalil, jen jako socha postával na místě a sledoval ho, jako by měl stále něco na srdci… něco hodně tíživého. Mezi chladnými zdmi posedávala osamocená dvojice vězňů, připoutaná k okovům. Jejich slabé zraky a zničená těla si už přála, aby konečně odešla z tohoto světa a nikdy se již vícekrát nevrátila. Bosmeří zvěd hleděl z posledních sil na neznámou redguardku, na níž bylo poznat, že jí zbývá sotva pár hodin života. Zhluboka vydechoval, silně mrkal a tichý hlas nesl utěšující zprávu o tom, jak dlouho se už drží na životě. V zámku náhle cvaklo a blokující řetězy zařinčely… do cel vstoupil ozbrojený khajiit, společně s vysokým elfem. Oba zamířili ke zvědovi a cestou se vesele smáli. Postavili se nad něj a než mu uvolnili ruce, Khajiit vytasil drápy a několikrát se mu podepsal na hrudi. Erutan už nevnímal bolest, jak fyzickou, tak i psychickou. Po otevření zámků na zápěstích padl bez sil na zem, dvojice ho chytla surově za tělo a táhla pryč z cely. „Dneska máš šťastnej den, zrádče!“ spustil altmer, „Už na tebe čeká loď do nového domova! Hádej kam?“ když po chvíli neslyšel žádnou odpověď, prozradil mu jí, „Naši ochránci si tě žádají v Argonii! Bude z tebe poslušnej pes!“ „Měl ses přidat na správnou stranu, elfe! Ale… ty už vlastně nikomu chybět nebudeš.“ dodal khajiit, zatímco otevíral dveře. Do elfího zraku se vrhlo světlo světa, na několik momentů oslepl. Kromě šustění větru a burácení vody ho nedoprovázelo nic jinačího. Až poté, co prošli několika ulicemi, se mu konečně zrak vrátil do stavu, kdy dokázal vnímat okolí. Některé zdi byly ozdobeny signaturami Thalmoru, procházející obyvatelstvo bylo bedlivě hlídáno zlatavými vojáky. Na některých tvářích bylo jasně vidět, jak předstírají úsměv a radost. Když procházeli skrze přístav, všiml si několika skupin argoniánů a redguardů, jak v okovech kuchají ulovené ryby. Samozřejmě, že nad jejich hlavami postávali mocní čarodějové se svými vazaly. A otroci pochodovali se zásobami na bohaté široké lodě. Minuli několik těchto lodí, dokud se nepřiblížili k mocně ozbrojené fregatě. Před vstupem na tuto loď se nacházel stolek, u něhož postávala trojice altmerů a tiše se smála neznámému tématu. Silné odhození donutilo bosmera padnout na zem a praštit se čelem o dřevo. Všichni v okolí se jen rozesmáli. Vedoucí voják oznamoval ostatním ve své rodné řeči některé informace o vězni… už ho trojice přítomných chtěla zvedat, ale kdosi je zarazil. Ozval se další elfí hlas… Erutan se ohlédl a nemohl uvěřit. Fathryl ve své zbroji a s přísným výrazem udeřil vojáka, který s ním mrskl o zem. Z opasku vytáhnul jakousi listinu a pronášel cosi, co se nikomu z nich nelíbilo. Khajiit se zvedl ze země a tasil zbraň. Pak Erutan zaslechl něco, co mu trochu pohladilo duši… „Hele, víš co? Nestojíš mi za to! Běž… dělat problémy nějakému jinému strážnému!“ kočičák zandal meč zpět do pouzdra a nehezky se zašklebil. „TAK SI TOHO CHUDÁKA VEM, KDYŽ TI TO KRÁLOVNA ROZKÁZALA!“ rozkřikl se druhý voják a nechal sebrat bosmera ze země. Když se zvedal, všiml si, že jeho přítel měl na zádech tornu, čímsi naplněnou. Ale neměl ani tušení, co mělo tohle všechno znamenat. Fathryl ho chytl pod ramenem a odváděl ho pryč z mola, ostatní vojáci je bedlivě sledovali. „Už jsem myslel, že se nalodíš na tu nesprávnou loď, příteli.“ dodal tiše altmer, „Neboj, mám všechno pod kontrolou.“ „Co… to… mělo…?“ doprovázející ho jistým výrazem pobídl, aby se utišil. Několik dalších elfů je míjelo, rukou mu ukázal na vzdálenější loď, ke které se přibližovali. „Támhle je tvá loď. Ale než tam půjdeme…“ rozhlédl se kolem sebe. Když nikoho ze svých lidí nespatřil, otevřel první dveře do skladiště a zalezl s ním dovnitř. Prostá dřevěná místnost, u všech zdí se nacházely sudy, truhlice a další bedny s neznámým obsahem. Fathryl opřel elfa o stěnu, vstoupil blíže do středu a porozhlédl se, zda tu nemají nějakou společnost. Po vteřině se vrátil zpátky, chytl přítele za tělo a odvedl ho k sudu, kde také odhodil tornu a začal z ní vybalovat věci. „Naše paní mi dala rozkaz, abych tě odvedl na loď. Ale před tím, než to udělám, ti chci dát něco, co si jistě zasloužíš…“ „Svobodu?“ zeptal se slabě, ale vznešený elf nic neřekl. Na sud položil lehce použité boty a košili, to vše završil jistou béžovou baňkou, kterou držel v ruce. „Říkals, že by sis přál na všechno zapomenout. Tak tady to je!“ přiblížil mu onu lahvičku, „Když tohle vypiješ, měl bys ztratit veškeré prožité vzpomínky.“ „Co… cože?“ divil se, „Počkej… ty… ty mi tohle dáváš? A, kde jsi to vzal?“ „Před měsícem tu byl můj učitel magie a skvělý alchymista, u něhož jsem věděl, že kdysi dříve dělal jisté… experimenty s pamětí na vězních.“ podíval se po baňce, „Jelikož jsem si u něj vzbudil takovou důvěru, že jsem mohl jít za ním kdykoli bylo potřeba… třeba i v noci, když nebyl u sebe…“ „Ukradl jsi to!“ na to jen kývnul hlavou s dodatkem, že jen proto, aby mu pomohl, „A… funguje to? Když to vypiju, kolik toho zapomenu?“ Na to smutně vydechl, „To… nevím příteli. Nejspíš budeš první, kdo to okusí.“ Erutan strnul překvapením i strachem, „Možná na nic nezapomeneš, možná na úplně všechno… kdo ví. Ale nic lepšího nemám. Promiň.“ Až po chvíli přemýšlení rozkýval souhlasně hlavu, „To je dobrý, Fathryle. Díky.“ „Ale nepij to hnedka! To vypij, až budeš na lodi!“ zadržel ho před požitím nápoje, z torny vytáhl kus látky, „Přivážu ti to k noze. Budou tě prohledávat, než nastoupíš na loď.“ přikrčil se mu ke končetině a velmi silně mu vázal lahvičku ke stehnu, „Obleč si košili, aby neříkali, že vypadáš jak chudák!“ Bosmer pohlédl na oblečení, to popadl a bez ostychu se začal před ním převlékat. Samozřejmě, že se Fathryl otočil, chtěl mu ponechat aspoň minimum soukromí, byť na to neměl nárok. Za minutu byl oblečen do slušivého oděvu, což mu altmer pochválil. „Budem muset vyrazit. Dělej, že kulháš na tu nohu a až tě budou prohledávat a dotknou se ti jí, křič jak o život. Předstírej, že jsem tě mučil!“ na to bosmer kývnul hlavou. Poté společně vyšli ven ze skladiště, prázdnou tornu a rozervané kalhoty nechali pohozené v místnosti. Jen, co vyšli ven, se ho opět zvěd chytil kolem krku a celou cestu napodoboval bolestný nářek, aby přiměl okolí, že neměl lehké chvíle. Pomalu se blížili k lodi, altmeří přítel mu prozrazoval, co by ho mělo čekat. Však mu nedokázal odpovědět, kam vlastně popluje… on sám neměl tušení. „Jinak… na kajutě, kam tě odvedu, budeš mít pod postelí i svůj deník.“ elf se divil, kde a jak ho našel, ale to mu neprozradil, „Až budeš uvnitř, vypij nápoj a zahoď to!“ zvěd hlavou pokynul souhlas. Dvojice se dobelhala k molu, kde postával jeden voják u stolku s připraveným brkem ke psaní. Zastavil dvojici, Fathryl podal svému bližnímu listinu, která ho opravňovala doprovod na palubu. Jakmile si to voják přečetl, popadl brk a začal sepisovat veškeré údaje o vězni… jméno, původ, majetek i čím byl před uvězněním. Jakmile to všechno napsal a Erutan neochotně prozradil vše, co mohl, začala prohlídka těla. Však ani po tomto aktu nic nenalezl… dvojice přátel se pomalu naloďovala i s tajným obsahem na noze. Celou cestu Erutan naříkal, jak ho tělo bolí, jen aby si zajistil důvěryhodnost svého zranění. Někteří zlataví námořníci se usmívali, jak jeden z nich odvádí do útrob plavidla další ztracenou duši… „Řekni mi, Fathryle…“ zeptal se ho bosmer, „Tys mě během války využíval, že jo?“ altmer ho nechápal, „Nedávals mi informace jen tak, pro nic za nic, že jo? Nikdy jsi nechtěl oslabit Thalmor!“ Než stačil otevřít dveře do kajuty, zastavil se. A velmi těžce se rozhodoval, co má říct, „Byla válka, Erutane. Já byl vždy s Thalmorem… ale nikdy jsem nechtěl, abys umřel! NIKDY!“ položil mu ruce na ramena, „Ty si nezasloužíš zemřít!“, jako by se mu z očí chtěly pustit slzy, však stihl ještě pronést, „Lituji, že jsme byli každý na jiné straně! Být jeden z nás na té správné… byli bychom jak bratři!“ „Lituji jinačích věcí, Fathryle…“ dodal elf, „Ale chápu tě!“ po dlouhé době se na něj, sice suše, ale usmál, „Budeš mi chybět, příteli! Bratře!“ „I ty mně…“ poté otevřel dveře do kajuty a nechal ho vstoupit dovnitř. Jakmile se bosmer rozhlédl kolem sebe, altmer mu ukázal, která je jeho postel, „Kynareth s tebou, Erutane Vlaarine!“ chvíli na sebe hleděli, dokud nezavřel dveře a smutně neodešel pryč. Nyní císařský zvěd postával sám uprostřed kajuty, z nohavice si vytáhl lahvičku, kterou měl přivázanou ke končetině a několik urputných chvil ji držel v ruce. Přemýšlel, zda ji má skutečně otevřít a vypít, nebo se pokusit své poslední štěstí a doufat, že jeho poslední cesta bude klidná. Těžká chvíle se mu blížila… „NA CO ZATRACENĚ ČEKÁŠ?!“ křičel Erutan na strnulého Fathryla, „PROČ NIC NEŘÍKÁŠ?!“ Po pár vteřinách dal břemeno na stranu a natáhl k němu ruku, „Bylo mi ctí s tebou být, příteli!“. Bosmerovi došlo, že se jeho přítel chce rozloučit. Vyšel z obřadního místa rovnou k němu, ale nepotřásl s ním ruku, jak zlatavý elf očekával… rovnou ho objal, „Nápodobně, můj bratře!“ i on ho pevně sevřel, dokud se oba nerozhodli ve stejnou chvíli pustit a vrátit se do původních pozic. Erutan se postavil zpět do středu kruhu, kde stoupal vzduch, chvíli hleděl na altmera a pomalu si v duchu odpočítával, kolik času mu zbývá. Fathryl se zhluboka nadechl, chytl pevně svitek a jeho ruka hodlala otevřít obsah. Ale to neučinil… zrak strnul a ruka, držící madlo věci, ukázala za něj, „ERUTANE, POZOR!!!“. Ze skály za bosmeřími zády vylezl jeden rebel, který si nestačil ani oddychnout. Jakmile viděl oba mery před sebou, vytáhl unaveně palcát ze svého opasku a rozeběhl se proti postávajícímu elfu. Naštěstí si zvěd uvědomil, co se děje, rychle se otočil a vyhnul se drtivé ráně, která mu měla padnout na hlavu. Altmer odhodil svitek do sněhu, ohlédl se za dvojici a všiml si dalšího seveřana s již připraveným lukem, jenž mířil na jeho přítele. Ani na moment se nerozmýšlel, zatímco se Erutan vyhýbal nepovedeným ranám, on se rozeběhl do výhledu střelce. Následoval výstřel z luku a šíp vyletěl z tětivy… však se zakousl do tmavého roucha a Fathryl zasténal. Z boku mu trčel kus dřeva, zlostně jej zlomil a než stačil znova lučištník vystřelit, začal válet sudy, čímž se vyhnul další ráně. Poté se konečně zvedl, a i s bolestmi se vrhl na nepřítele. Erutan odstoupil kus dál z kruhu, kde měli provést obřad, při poslední nepovedené ráně chytl zbraň do ruky a zraněnou končetinou udeřil do útočníka. Však bolest mu nedovolovala větší sílu… oba v onu chvíli naříkali. I když měli oba vyrovnané síly, přeci byl rebel v lepší pozici než zvěd. Bosmerovi se nepovedlo jedno zakončení, na to mu hned zasadil pořádnou ránu do obličeje, až spadl na zem. Sedl si na něj, odtrhl opasek s deníkem a pěstmi ho mlátil, dokud mu síly stačily. V zápalu boje se Fathryl přesunul ke střelci, několika seky mečem mu roztrhal zbroj i samotnou zbraň, což ho velice překvapilo. Do zraněné ruky si připravil bleskové kouzlo, které poté spustil… a seveřana natolik vyděsil, že se pokoušel utéct ke kostře. To mu ale nedovolil, do ruky si připravil mocný blesk, který zamířil do jeho zad… V tu chvíli si i Erutan vzpomenul na své tajemné umění. Do zdravé končetiny si připravil slabé plamínky. Pak dostal pěstí do zraněné ruky, velmi bolestně zařval, „Ááhh… ty sráči!“ se zbytkem sil ho lehce odstrčil od sebe a než se na něj útočník vrhnul znova, namířil dlaní na přibližující se tvář, „Ochutnej tohle!!!“. V mžiku se z ruky probudily slabé proudy ohně, které popálily obličej. Nord naříkal, že nic nevidí, ale bosmer byl jak smyslu zbavený… stále ho spaloval, dokud nepadl na kolena a s brekem se oháněl kolem sebe. V tu chvíli si stoupnul k němu, popadl palcát, který se válel ve sněhu a bez milosti mu rozbil hlavu. Útočník padl k zemi, zvěd hluboce vydechoval… „Tak, a je po problémech! A teď se můžeme…“ otočil se zpět na Fathryla, přičemž nestačil dokončit svou řeč… zděsil se, „NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!“ jako by se čas zastavil. Altmeří přítel postával nehybně u kostry, z krku mu trčel šíp, který ho po chvíli stání poslal na zem. Erutan sebral veškerou sílu, odhodil zbraň do sněhu a popadl zlaté tělo, „Néé, ne, ne, ne!!! Do prdele, to ne!!!“ naříkal, až se mu rosil zrak, „Zatraceně, Fathryle, tohle mi nedělej!!! NÉÉÉÉ! NEOPOUŠTĚJ MĚ!“. Z hrdla se valila krev, v těle se ozývaly síly, které se chtěly uvolnit, ale nemohly. Hruď se nedokázala nadechnout, oči zklely a tělo se třáslo jak při mrazu. Bosmer ho objal těsněji, aby ho zahřál, „To-hle mi ne-ne-dělej! Fa-Fathryle!! Já… já… já tě potřebuji!!“ vzlykal, když se altmeří tělo tiše uklidnilo. Natáhl ruku nad sebe a doufal, že ze sebe vyvolá léčebné kouzlo, které by ho jistě zachránilo… ale z ruky nic nevycházelo. Ani jeden malinkatý proud jasného světla. S brekem a nářkem chytl jeho tělo ještě pevněji a prosil bohyni Kynareth, aby mu pomohla a oživila ho. Jenže se nic takového nestalo. Erutan smutně posedával u těla… když náhle za sebou zaslechl slabé šustění a tření kovu o kov. Letmo se ohlédl za sebe a opět vrátil zrak na umírajícího… však uvědomil si, koho si všiml a na poslední chvíli se odtrhl od svého přítele a skočil kus stranou do sněhu. Na Fathrylovu hlavu spadla čepel dýky, jež ukončila jeho trápení. Erutan rychle vleže zacouval zpět ke svitku a byl stále překvapen z osoby, kterou měl před sebou. Jakmile se odplížil několik sáhů, začal se zvedat na nohy a zaslechl velice známý hlas… „SKYRIM PATŘÍ NORDŮM!!“ křikla Ceranna se zjizvenou tváří a zuřivostí v duši. Bezhlavě se vrhla po bosmerovi, nedala mu ani chvíli, aby si vydechl nebo si rozmyslel, co učiní. První seknutí se jí sice nepovedlo, nicméně druhá ruka byla připravená k úderu. Nohy se probudily k životu, nyní ona učinila stejný styl boje, jako se kdysi on sám naučil v minulosti. Podkopla mu nohy a rychle na něj skočila. Elf měl stále sílu, dýku stačil zadržet sáh nad svým tělem, leč byla si vědoma, jaké má zranění… a toho také využila. Rukou mu udeřila do ramene a kolenem mu tvrdě přitlačila na genitáliích. Erutan povolil, čepel se namáhavě přiblížila několik coulů nad jeho hruď. Žena zuřivě lehla na zbraň… nyní jí dělilo od jeho srdce několik málo čísel, aby se čepel zabarvila krví. Ani jeden z nich nechtěl povolit, oba řvali vysílením a touze zabít jeden druhého. Pro elfa to nevypadalo vůbec nadějně, síly i myšlenky na své poslání ho opouštěly. V posledních chvílích si uvědomoval, co učinil a kdo na něj v budoucnu bude jistě čekat. Pomalu se vzdával svých nadějí, ale když si připomínal vzpomínky z posledního snu, kdy spatřil svou rodinu, poslal do končetin poslední síly a ženu lehce zvedal od těla. Nyní už pár desítek coulů dělilo dýku od masa… „IIZ SLEN NUS!!!“ nad elfí hlavou se ocitla jakási mrazivá vlna, jež narazila do Ceranny a doslova z ní udělala kostku ledu. Zmrzlé tělo i s čepelí dopadlo nehybně na jeho hruď, však ho neprobodla. Oči se otočily za sebe a nevěřícně hleděly na vzdáleně postávajícího zakrváceného Arngeira. Elf zabral za zmrzlou Cerannu a odstrčil jí do sněhu… ani po pádu se nepohnula. Vstal ze země, když viděl, jak se na něj Šedovousý usmívá, uvědomil si, že stále žije. Ale nehrnul se mu do náruče, své kroky zamířil k Fathrylovi, jehož duch dávno odešel ze světa. Sedl k němu, s nářkem i několika hlubokými výdechy se zamyslel nad léčivým kouzlem. Chytl mu ruku, v očích si připomenul kouzelnou formuli, která dokázala léčit. Však se také z těla uvolnila magická síla, hojící zranění… nikoli na altmeřím těle. Po pár vteřinách se vyčerpal, přestal kouzlit a díval se na svého přítele. „Do prdele!! NÉ! Fatrhyle, ne!“ zavzlykal, otočil se na Šedovousého, „Mistře! Prosím, pomozte mu!“ Arngeir pomalým krokem přistoupil k menšímu bojišti, „Musíte ho oživit! Je… je to důležité!“ „Je mi líto, drakorozený, ale nemohu.“ omluvil se stařec. „CO? U KYNARETH, VY TO DOKÁŽETE! JSTE PŘECI ŠEDOVOUSÝ! MISTR HLASU!!!“ rozbrečel se bosmer. „Nemohu ho zachránit, neboť je již mrtvý.“ skromně se uklonil, „Neznám žádné Thu’um, které by dokázalo navrátit duši do těla. Nic takového neexistuje! Omlouvám se.“ Na místo dorazila chvíle ticha, elf se chytl za oči a tiše naříkal, „Neměl umřít! On ne! Měl jsem to být já!“ přestal litovat a ohlédl se zpět na mistra, „To on byl důležitou součástí našeho plánu! JEDINĚ ON MĚ MOHL VRÁTIT ČASEM ZPÁTKY!“ pustil hlavu k tělu, „Je po všem! Konec osvobození.“ Stařec přistoupil blíže a položil mu ruku na rameno, „Mýlíte se, drakorozený. Stále je možnost tohle všechno zachránit!“ „U VŠECH SVATEJCH, JÁ NEJSEM DRAKOROZENÝ!“ rozkřikl se zlostně, „Co s tím pořád máte?! Nikdy dříve jsem vás neviděl. A ani během posledních deseti let jsem tu nebyl!!! TAK MI TAK PŘESTAŇTE ŘÍKAT!“ „Vy jste drakorozený! Ten, co zahubil Alduina jednou pro vždy! Učil jsem vás umění Thu‘um, které jste později v tomto nelehkém úkolu použil!“ Erutan se chtěl opět bránit, ale Arngeir mu to nedovolil, „Ve vašich žilách koluje dračí krev! Proto vás chtěly všechny strany mít a proto se také daedry snaží zničit nejen svět pod námi, ale HLAVNĚ vás!“ „Do Zapomnění se vším!“ proklel tiše, „Proč já? Proč zrovna já musím mít tu krev?!“ „To nikdo neví, proč si Akatosh vybral vás, drakorozený.“ stařec natáhl ruku k němu a doufal, že se jí chytne. Chvíli seděl Erutan na místě, dokud si neuvědomil veškeré dění, které se kolem něj odehrávalo… a vstal od mrtvoly. Smutným zrakem hleděl po malém bojišti, kde sníh se barvil krví, a stopy udusávaly navátinu. Mrtvoly byly nehybné, jako by tam ležely věky. Z celého místa mu bylo smutno. Mračna se nad nimi zatahovala a zář ze slunce sílila. Bylo zřejmé, že každou chvíli začne apokalypsa. „Pojďte, drakorozený! Stoupněte si na to místo a já vás vrátím časem!“ „Moment… cože?“ zarazil se, „Vy… vy to dokážete? Proč to děláte?“ „Jak již má slova dávno říkala… návrat Alduina byla pro nás těžkou zkouškou, stejně jako vpád Zapomnění. Nemůžeme dovolit, aby takto svět zanikl. Jestliže máte v sobě dračí krev, pak vás dokážu přenést kamsi časem.“ „Proč… zrovna já? Proč se nepřemístíte vy?“ oči se mu začaly zklít, „Vždyť… já už nemám nic, pro co bych žil! Všichni mi umřeli, o všechny jsem přišel!! Jsem jen zrádce a ničema, co nedokázal dodržet své slovo! PROČ BYCH MĚL BÝT TEN PRAVÝ… PRO ZÁCHRANU SVĚTA?“ Arngeir se usmál a položil mu ruku na rameno, „Uvědomte si, že pokud vás pošlu časem zpět do dob, kdy teprve přijdete, a my vás odhalíme, můžete změnit některá důležitá rozhodnutí! A žádné zbytečné války být nemusí!“ Bosmer ho chvílemi nechápal, přesto se pomalu přesouval na ono místo, odkud stoupal vzduch k nebesům. Mistr Šedovousý pronesl, aby moc neotálel, neboť sice odrazil útoky temných bojovníků ze Zapomnění, ale jen na krátkou chvíli. Stařec sebral ze sněhu Svitek předků, nehezky se na něj podíval, jako by držel v rukách pařát nejnebezpečnější čarodějnice. „Jestliže první Jazykové dokázali zapudit Alduina… draka. Možná i vás by se podařilo zapudit.“ „Kam mě pošlete? O kolik let zpět?“ zeptal se opatrně elf. „Na to vám nedokážu odpovědět, dovahkiine.“ upřímný hlas vyšel z úst, „Nikdo z nás nemá tušení, jestli vás nepošlu o hodinu, rok či celou éru zpět nebo kupředu. Je to riziko, které je nepřípustné…“ odhodlaně dodal, „Nemám právo takto rozhodovat… Ale v téhle chvíli není jiná možnost.“ „Takže buď umřu, nebo umřu.“ smutné hluboké vzdechnutí vydal ze sebe, „Kostky jsou vrženy…“ Smutným zrakem se díval nejen na starce se Svitkem předků v ruce, ale i na mrtvoly, které znal. Litoval chvíle, kdy ztratily životy, namísto něj. Přál si, aby jeho poslední cesta měla aspoň takový smysl, jaký si i ony přály. Pak jen kývnul hlavou na znamení, že je připraven, své ruce pustil k tělu a zrak namířil jen na Arngeira. Ten se také zhluboka nadechl, nad jeho hlavou začaly z nebes padat hořlavé kameny a v okolí se roznášelo řinčení těžkých zbrojí i prapodivný zvuk, jenž vydávaly létající chapadlové bytosti. Mistr Šedovousý chytl madlo břemene a se zavřeným zrakem roztáhl čtivou část, kterou ještě namířil na Erutana… „Otče draků, jestřábí sestro! Daruj svému božskému potomku šanci se znova nadechnout a nech ho rozpomenout, na co zapomenul! Ať může svazky dějin, jež byly potřísněny špinavými slovy, znova opravit a nechat proudit život, jaký měl v tomto věku být! Budiž jsi poslán, drakorozený, zpět! Budiž jsi poslán, abys napravil, cos zapříčinil!! Zapuzuji tě do dob, kdy se zkáza Tamrielu přiblížila nejvíce!!!“ Ve stejnou chvíli, kdy Jícnem světa otřásla Arngeirova slova, se v Erutanovi odehrávala poslední vzpomínka, která mu chyběla v této skládačce. Osamocen postával v prázdné kajutě, bez možnosti se pokusit něco zvrátit, odzátkoval baňku s lektvarem a celý obsah naráz vypil. Nevnímal chuť ani zápach, na jedno nadechnutí do sebe všechno vylil. Ústa přestala přijímat kapky a ruce se vrátily zpět k tělu. Chvíli se nic zvláštního neodehrávalo… však, když se rozhodl ulehnout do postele, jako by mu někdo vrazil tisíce hřebíků do hlavy. Tak silnou bolest ještě nikdy nezažil. Chytl se za vlasy, rozebíhal se proti zdi a narážel do ní čelem, jako by chtěl vypudit daedru. Zlostně mrskl baňkou o dřevo, ta se roztříštila na tisíce kousků… Bolest, jež se dala přirovnat k trhání duše, doprovázela mladého bosmera po celou dobu zapomínání. V kruhu stoupajícího vzduchu se ocitla temně-zelenkavá sféra, která se neustále zmenšovala a Erutana nasávala do sebe. Byla to stejná bolest, jako když ztrácel v minulosti vzpomínky na altmerské palubě. I zde se chytal za hlavu, mocně tiše prosil, aby ho někdo ušetřil bolesti, ale už nebylo cesty zpět. Padl na kolena, ruce natahoval do všech stran, zrak mu chtěl vyletět z důlků. Než se ovšem tak stalo, stačil naposledy spatřit nejen mistrovu usmívající se tvář, ale i hordy temných těžkooděnců, blížící se k němu. Náhle ho pohltila sféra a veškerá bolest, kterou cítil, ustala… Stejným způsobem končily i vzpomínky z Hammerfellu, jeho tělo padlo mrtvolně na zem. Nyní se mu odehrávaly všude kolem něj živé vzpomínky, ať už současné či minulé. Předání svitku Arngeirovi, důležité rozhodnutí, které frakci předá „břemeno světa“, úsměvy všech Drápů, setkání i milování s Leneri, pohled na tábor Zelených stínů, běh pouští i zabíjení vojáků Thalmoru, milování se s Kartrou v Anvilu… dokonce i první setkání s osudovou ženou a jeho rodina… Všechny tyto vzpomínky se tříštily jak sklo, když dopadne na zem. Veškerý křik a temnota se tišily, až z jeho paměti zcela nic nezbylo… Když zmizel kdesi ve sféře a mistr Hlasu se usmíval na svou smrt, ve sněhu ležel bosmeří deník, jenž navzdory větru otáčel listy od konce k začátku i pozpátku. Při jednom takovém otočení vyletěla poslední přeložená strana do sněhu a rozevřela se. Kdyby byl čtenář přítomen, mohl si přečíst následující sdělení… „Kéž mi Kynareth odpustí mou nerozumnost, že jsem zradil svou rodinu i své nejbližší. Snad ji v příštím životě potěším… Erutan Vlaarin“ Jako by to trvalo věčnost, v tiché temnotě se ozvalo cosi, čemuž nebylo rozumět… „Hin dez nu lost kiin!“ Zvuk ptactva a cvrlikajících brouků pomalu probouzel zrak k sobě. Jasné světlo se dostalo do očí probuzeného a nevrlým výdech dal o sobě vědět. Když se hlava otočila na jednu stranu, divila se, kde se nachází. Všude kolem něj rostla krásná zelená tráva, okolní stromy se kymácely ve větru, mlha ve vzdálených horách hustě valila do nížin a vůně kuropění přírody probudil každou poletující včelku. Dotyčný se pomalu zvedal ze země… ale než se zcela postavil, zarazil se. Neměl na sobě vůbec nic. Nahé tělo zářilo v chladné přírodě. Hlava byla stále dezorientována, tělo pomateně pobíhalo od jednoho stromu k druhému a schovávala se před zraky neznámých. V dáli konečně uši uslyšely koňské řehtání i neznámý hlas. Velice pomalu se přibližoval podél hor v křoví, dokud nenarazil na ohromnou bránu, která hlídala cestu. Zrovna před ní postávaly dva koňské povozy, tam seděly neznámé osoby v modravém oděvu. Další osoby v rudém řídily tyto povozy či seděly hrdě na koních a čekaly, až se pohnou kupředu. U každé této postavy si všiml připnuté zbraně na opasku. Probuzený dostal strach, vyjekl, ale než si uvědomil, co učinil, trojice rudých ho zpozorovala a okamžitě se za ním vrhla s pokřikem, „Rebel! Je tu další rebel!!!“. Dotyčný nestačil učinit ani pět kroků, za jeho zády se objevila dvojice dalších mužů, která ho jednoduchými údery omráčila. Tělo padlo k zemi, neznámé ruce se chytly za ramena a táhly ho až k povozům, kde jeden starý a urostlý krátkovlasý muž usoudil, co s dotyčným učiní. „Obléct, ať se nemusíme dívat na nahotinu! Osmičko, tenhle pohled si po ránu nezasloužíme!“ odvětil stroze na spoutaného probuzeného, který se dostával do roztrhaných šatů. „Pane? Vaše rozkazy?“ zeptal se jeden z mužů, postávajíc vedle starce. „Naložte ho společně k těm rebelům… Kat se o něj postará!“ dodal tiše, poté rozkázal poslednímu jezdci, aby hlídal zadní povoz, sám se přesouval do čela karavany, „Odjezd, směr Helgen!!“ Povozy se rozjely a koňský klapot, doprovázen řechotem, se rozezněl do okolí. Nyní tato malá karavana opouštěla horské lesy a mířila do nejbližší osady, která se tu nacházela. Osud dotyčné osoby byl zcela nejasný, neboť se tělo nacházelo mezi lidmi v modravých zbrojích s velmi zarputilou a smutnou tváří. Jako by si něco strašného prožili, ale duše nemohly nic prozradit. Kdo byli ti lidé, co seděli v povozu, mířící do Helgenu? Povedlo se mistru Šedovousému poslat zpět v čase svého hrdinu? O kolik let to přesně bylo? Skutečně dokáže dotyčný splnit přísahu, kterou se zavázal královně Sylsris či nikoli? Jak si poradí s nástrahy v této době? A vůbec… byl to skutečně Erutan, kdo právě seděl mezi podivnými lidmi, a kdo jako jediný mohl změnit osud světa? … ale to už je jiný příběh. ________________________________________________________________________________________________ Upravil/a Adrian_S dne 17.12.2021 20:58 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


KinimodLP	#191 Přidané 30.05.2016 15:47
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Adri, nikdy jsem tvé povídky nehodnotil a asi to neudělám ani teď, ale můžu ti říct jedno - byla to jízda od začátku až do konce! Všechny jsem teda nečetl, ale ani tak bych se nebál říct, že je to ta nejlepší povídka, jakou jsi kdy napsal Upravil/a KinimodLP dne 02.06.2016 21:20


Fabi Olofsson	#192 Přidané 03.06.2016 22:44
Příspěvek: 20 Založený: 05.08.15	You did well, my friend. A to tak že hodně! Skvělá povídka, kterou si pořádně přečtu znovu a moc rád. Umíš překvapit, ty tvoje typicky složité možnosti na hlasování se nedají jen tak přehlédnout, dokážeš člověka přimět k zamyšlení, jak by to asi dopadlo, kdyby rozhodl jinak. Kromě toho se ti nabízím v 7. měsíci jako beta-read, pokud budeš mít zájem, protože chyby tu máš, a i když čtu svou tvorbu, není možné nenarazit na chybu, dokud to není přečteno tak 10x O_o Ale o tom to taky je. Chválím tvou slovní zásobu, je skvělá, trochu se přes tvou práci učím češtinu znova, heh Jsem zvědavý a těším se, s čím přijdeš příště, ale už teď si dovolím tvrdit, že to bude síla, jako obvykle .)


Aurelius	#193 Přidané 11.06.2016 14:59
Ocenění: Příspěvek: 6110 Založený: 18.07.12	Parádní zvraty v průběhu příběhu, charaktery postav, těžké možnosti rozhodování s kterými přicházejí i otázky jak by to asi dopadlo, kdyby padla jiná možnost. Máš to pěkně napsané, takže jsem ani chvilku netápal která postava mluví. A grafické doplnění děje je také fajn. Prostě paráda! Rozhodně bych to doporučil přečíst dalším uživatelům fóra.

Strana 10 z 10: 1...7 8 910

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58