The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Zákon Riftenu

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Zákon Riftenu
BardlyCowardly	#1 Přidané 02.01.2013 22:11
Příspěvek: 2 Založený: 01.01.13	Zdravím, rozhodl jsem se zde prezentovat povídku o bretonci, který se pokusil rychle zbohatnout v Riftenu. Avšak riftenské zákony jednou doženou každého. Snad se vám bude povídka líbit Do jednoho příspěvku budu vždy přidávat dvě kapitoly. Kapitola 1. Jak to všechno skončilo Mnohokrát jsem ji už viděla. Mnohokrát mi potřísnila ruce. Tohle je však prvně, co patří mě. Dlaně mám zbarvené do ruda. Červené kapky od konečků prstů putují k zemi a vytváří vedle mě krvavou skvrnu. A to už jsem se považovala za vítěze, za boháče, který zemře v teplé posteli v místnosti s drahou výzdobou. Stříbrné svícny… zlaté náramky…hedvábné…zatraceně. Mou smrtelnou postelí je dřevěná zeď a honosnou místností tak akorát tahle smradlavá postranní ulice. Dokázala jsem toho v životě tolik. U devítky, to poslední, co si zasloužím, je alespoň schopný vrah, třeba zabiják temného bratrstva, ne to pako. Ne ten mladý nord, co se neumí ani pořádně trefit. Vždyť ani toho střelce neznám! První šíp mě trefil do břicha. Druhý mi provrtal stehno a třetí se mi zaryl do zad, když jsem zkoušela utéct. Asi se musel zlomit, když jsem padala na tu stěnu. Teď tady sedím a čekám. Možná ještě není konec. Vždyť jsem stále při smyslech. Jen pár desítek metrů je…co si to namlouvám. Když odsud vylezu, tak mě můj vrah dorazí. Kolik bude to nemehlo asi potřebovat šípů, než se pořádně trefí a skončí to? Možná bych tu ale mohla zůstat. Slyšela jsem povyk. Každou chvíli sem musí přiběhnout riftenské stráže a … toliko k tomu, že jsem ještě při smyslech. Riftenské stráže? Ti budou jistě podplacení. Pak je to tedy nejspíš můj konec. Říkají, že vám před smrtí proběhne před očima celý život. Tak proč pořád cítím ten riftenský zápach a vidím tohle prohnilé město? Kde jsem jen udělala chybu? Možná si to ale zasloužím. Provedla jsem věci…kdo neprovedl věci! To ať posoudí Devítka. Sice jsem nebyla nikdy příliš zbožná, ale žila jsem normální život. Tedy alespoň do doby, než jsem přišla do Riftenu. Tam to všechno začalo. Jen na chvíli zavřu oči a nechám proudit vzpomínky. Slunce pomalu zalézalo za zasněžené hory, když jsem prvně dorazila do Riftenu. Bylo to již druhé město, které jsem ve Skyrimu navštívila. Dohnalo mě mých třicet let a nejspíš jsem se už prostě chtěla někde zastavit. Najít si nějakou dlouhodobou práci, vybudovat si ve městě slušné jméno, koupit si dům s vyhlídkou snad i jednou na rodinu. Hned po mém příchodu do země seveřanů se však ukázalo, že po bretoncích tu zas tak velká sháňka není. Pokud tedy jako já neumíte nic jiného než trochu máchat mečem. Mou první zastávkou se stal Falkerath. Sympatická bretonská tvářička mi již několikrát v životě pomohla v těžkých chvílích. Nestrávila jsem ve městě ani dva dny a už se o mě ucházeli tři místní nordi. A já si vždycky myslela, že seveřané jsou spíše na silnější seveřanky. Možná bych tam i zůstala, kdyby se celé město nechovalo divně. Tamější hřbitov se zdál býti náplní každého rozhovoru. Dokonce mi nabídli i práci strážného hřbitova. Vskutku podivné místo. Jakmile jsem se dozvěděla, že jeden z obchodníků opouští město, chopila jsem se příležitosti a přilepila se k němu. Byl tak laskavý, že mě poučil i o několika skyrimských zvyklostech. Především mi doporučil sundat si náhrdelník bohyně Mary, který do té doby zdobil můj hubený krk. Cestou mě zasvětil i do problémů na severu a prozradil mi mnohé o občanské válce, do níž celá zem upadla. Také se zmínil i o špatné pověsti, kterou si za poslední roky cíl naší cesty ve Skyrimu získal. Povídal mi o cechu zlodějů, podplácení a vůbec o tom, že Riften je město velkých příležitosti, budu-li mít ostřejší lokýtky. Týden na cestách uplynul jako voda a já konečně dorazila do Riftenu. Poněkud mě překvapila rozsáhlost města. Riften byl daleko větší, než se o něm psalo. V jednu chvíli jsem se dokonce ztratila ve spletitých uličkách tohoto přístavního města. Naštěstí mě místní muž nasměroval: „Hostinec najdeš u východní zdi. Prostě jdi za nosem, dokud neucítíš ryby.“ Prokličkovala jsem několika potemnělými uličkami, když mou tvář ozářily lucerny a můj nos přepadl zápach ryb. Velmi rychle jsem nalezla onen zmíněný hostinec. Otevřela jsem dveře a stanula na prahu krčmy. Spokojeně jsem nasávala vůni medoviny a pečeného masa. Zaposlouchala jsem se do příjemných tónů loutny, na kterou hrál malý mužík. Z lahodného opojení smyslů mě vytrhla hluboká slova jednoho z hostí: „Na co tam tak čumíš? U Talose, tak zavři ty dveře!“ Zle na mě hleděl svalnatý seveřan s dlouhými černými vousy. Tupě jsem se usmála a rychle zabouchla dveře. Nord ode mě odvrátil svůj zrak a pronesl pouhé: „Hovado bretonský.“ Oklikou jsem se vyhnula nepřátelskému stolu a zamířila přímo k výčepu. Usadila jsem se na dřevěnou stoličku. Levou rukou jsem zajela do svých delších hnědých vlasů, pravou rukou pak do měšce se zlaťáky a mé zelené oči pomalu začaly hledat majitele. Položila jsem před sebe dvacet septimů. Brzy ke mně přicupitala argonianka s kusem hadru v ruce. Neřekla jediné slovo, jen na mě kývla hlavou. Patrně neměla nejlepší den, a tak jsem konverzaci začala já: „Zdravím, jmenuji se Cassia. Ráda bych něco k pití, k snědku a také pokoj přes noc.“ Hostinská přede mne hbitě postavila láhev medoviny a odvětila: „Pití problém není, ubytování taky ne. Pokud se tady chceš ale najíst, tak budeš muset nejdřív chytit toho syčáka, co mi ukradl ty tři vepře na dnešní večer.“ Argonianka mě probodla zlým pohledem, jako bych za něco snad mohla. Levou rukou jsem v měšci nahmatala dalších pět septimů. Tou druhou jsem rychle hostinskou chytla a peníze jí vtiskla do dlaně. Přitom jsem se usmála a přátelsky promluvila: „Podívejte se, jsem v Riftenu teprve chvíli. Nechci působit problémy. Možná byste mi mohla poradit? Sháním nějakou práci.“ Žena přijala úplatek a nenápadně si jej schovala do kapsy od hnědé zástěry. Dala ruce v bok a odpověděla mi: ,,Hm, tak práci povídáš? Umíš chytat ryby? V kovárně hledají pomocníka, dokážeš vyrobit meč? Hele, vždyť jsi bretonka, to umíš kouzlit, ne? Nebo alespoň v alchymii se trochu vyznáš?“ Poněvadž jsem na vše na znamení záporu zakroutila hlavou, hostinská se nahnula přes pult a přísným pohledem si mě změřila od hlavy k patě. Dala opět ruce v bok a spustila na mě nepříliš příjemným tónem: „Za pasem máš nějakou zrezlou dýku. Velká nejsi. Silná taky nevypadáš. Chytrá asi taky moc nebudeš. S úplatky už nějakou zkušenost máš. Tak to tě jistě přijmou mezi místní stráže.“ Majitelka krčmy odhodila hadr na dřevěný stůl a odebrala se věnovat i dalším hostům. Napila jsem se místní medoviny a začala přemýšlet: „Pracovat jako strážný? To by nemuselo být úplně špatné, alespoň tedy pro začátek. Stejně bych zase skončila jako ozbrojený doprovod nějakého obchodníka. Severní cesty jsou prý ale mnohem nebezpečnější než ty v Cyrodiilu. Takhle se nebudu muset trmácet divočinou. Dostanu najíst, strop nad hlavou a plat by nemusel být úplně směšný. Mečem se ohánět taky umím. Pak je tedy rozhodnuto. Ráno vyrazím k sídlu místního jarla a snad budu mít štěstí.“ ********************************************************************************* Kapitola 2. Vstup ke strážím Noc jsem strávila v útulném pokoji riftenského hostince. O půlnoci mi dokonce argonianská majitelka přinesla polévku a kus chleba. Patrně se jednalo o omluvu za její nepřívětivé chování při našem prvním setkání. Vyšla jsem na ulici a moji tvář ozářilo příjemné jarní sluníčko. Už jsem sice zažila teplejší rána, ale čekala jsem, že to tady ve Skyrimu bude o něco horší. I z hlavní ulice jsem viděla sídlo městského jarla, Mlžnou tvrz. V měšci mi zbývalo nějakých dvacet septimů, a proto jsem se přes noc rozhodla, že to zkusím jako místní strážný. Po několika krocích jsem se dostala na riftenské tržiště. Napočítala jsem zde nějaký tucet trhovců, kteří převážně nabízeli různé druhy jídla. Prokličkovala jsem mezi místními občany a namířila si to přímo ke kamenné pevnosti. Vyběhla jsem po schodech a stanula před dřevěnou bránou. Zastavila mě dvojice strážných. Oba byli alespoň o hlavu vyšší než já, ale že budu k většině nordů vzhlížet, na to jsem již pomalu začala zvykat. Jeden z nich promluvil: „Jarl Laila dnes nikoho nepřijímá.“ Přátelsky jsem se usmála a odvětila: „Slyšela jsem, že máte nedostatek strážných a jarl přijímá nové. Tak…“ Voják mě okamžitě přerušil: „Děláš si ze mě srandu? Nejsi nord a nejsi ani místní. Radši odsud rychle zmiz!“ Druhý z mužů loktem dloubl do svého přítele. Kývnutím hlavy naznačil, aby se na mě nepřívětivý strážný ještě jednou podíval. Nabyla jsem jistoty, že mé oči nejsou to, kam pohledy obou ozbrojenců míří. Pak si oba hlídači něco pošeptali. Nedlouho na to se oba přihlouple usmáli a pravili: „Můžeš jít dovnitř. Promluv si s Unmidem. Ten má na starosti strážné. V tuhle dobu většinou snídá v hale. Nemůžeš ho minout.“ Jeden z mužů mi otevřel a pustil mě do pevnosti. Přísahala bych, že jsem cítila chlípné pohledy na mém bretonském zadečku ještě dlouho potom, co jsem procházela vstupní chodbou. Hlavní halu nešlo minout. Louče ozařovali velikou místnost. Napočítala jsem zde osm mužů a tři ženy, kteří seděli u stolu plného jídla. Většina z nich byla oděna v lepších oděvech. Měli učesané vlasy a usmívali se jeden na druhého. Nejspíš se jednalo o nějaké místní úředníky nebo vlivné osoby. Proto mě stráže asi nechtěli pustit dovnitř. Mé zelené oči brzy nalezly statného seveřana, jenž se opíral o kamennou stěnu a pokukoval po místnosti. Oblečen byl v čisté ocelové zbroji a za zády mu čněla rukojeť velkého meče. Jelikož jsem žádného jiného ozbrojence nezpozorovala, usoudila jsem, že tento muž bude velitel riftenské stráže. Jen jsem k němu vykročila, probodl mě jeho přísný pohled. Po chvilce jsem došla až k bojovníkovi. Hlava mi končila u jeho hrudi. Narovnala jsem se, jak to jen šlo, ale žádný přínos to nemělo. Nord byl o alespoň o dvě hlavy vyšší než já. Podívala jsem se do jeho černých očí, nasadila přátelský výraz a oslovila ho: „Zdravím, jmenuji se Cassia. Slyšela jsem, že jarl shání nové strážné a ty jsi ten, s kým si mám promluvit? Unmid?“ Muž nahrnul obočí a zvážněl. Změřil si mě pohledem a promluvil: „Ano, já jsem Unmid. Řekni mi, proč bych měl mezi strážné přijmout někoho koho neznám a kdo není ani nord?“ Mrkla jsem na velikána a hbitě odvětila: „Protože máš nedostatek strážných?“ Větu jsem doplnila úsměvem a se zakloněnou hlavou zírala k veliteli. Vážnost se mu nevytrácela z očí. Přísahala bych, že se mě pohledem snažil roztrhnout vejpůl. Začínalo mi být jasné, že vstupní pohovor nevypadá dobře. Když se muž k něčemu nadechoval, rychle jsem ze sebe dostala několik vět, které nebyly úplně pravdivé. Ale kdo si trochu svůj životopis neupraví, že? „Podívej, Unmide. Možná nejsem místní a nejsem ani Nord. Ale kdyby někdo z místních chtěl mezi strážné vstoupit, tak už tak učinil, ne? Nejsem ani císařská, ani elf. Jsem bretonec. Živím se už několik let jako ozbrojenec a umím zacházet s mečem. Většinou jsem doprovázela počestné obchodníky.“ Seveřan mě nepřestával sledovat. Zakroutil hlavou a unaveně vydechl: „Daedry. Dobře, dobře. Dám ti šanci, cizinko, ale budu tě sledovat. Týden. Pokud se osvědčíš, zůstaneš.“ Muž mi naznačil pohybem ruky, ať jej následuji. Vedl mě chodbou do levého křídla tvrze a přitom mluvil: „Odteď jsem pro tebe kapitán Unmid. Mí nejlepší chlapi odešli do války bojovat za Ulfrica a co mi tady zůstalo? Tři tucty strážných a věřím, že polovina z nich je podplacená. Jen to nemůžu dokázat. I to je důvod, proč dávám šanci někomu cizímu, tak to nezvorej.“ Minuli jsme pár vojáků. Velitel mě odvedl do místnosti plné stojanů na zbraně. Ty však zely prázdnotou. Unmid odemkl jednu z truhel. Vytáhl nafialovělou zbroj riftenských strážných a podal mi jí do ruky. „Tohle je tvá uniforma. Jinou nedostaneš. Boty si nech svoje. Jestli ti tady u nás seveřanů bude zima, tak si kup rukavice. Dal bych ti i přilbu, ale jak vidíš, zbrojnice je prázdná. Před týdnem zmizeli tři strážní a většina věcí s nimi. Teď se převlíkni a já ti seženu nějakou zbraň.“ Unmid odešel a já se vysvlékla z většiny mých bretonských hadrů. Nějaké oblečení jsem si raději pod zbrojí strážného nechala. Přestože se Riften nacházel na jihu Skyrimu, zas takové teplo tady nebylo. Má nová uniforma mi perfektně padla. Musím dodat, že mi ta barva i docela slušela. Zbroj mi připadala navíc i poměrně teplá. Jakmile jsem dovázala poslední šňůrku, vrátil se do místnosti statný bojovník. V ruce nesl jednoruční ocelový meč, který mi okamžitě podal. Hned jsem poznala, že meč má k ostrosti hodně daleko a jako zbraň je nepoužitelný. Unmid mi už však pokynul, ať jej následuji dál. Bídné kvality mé čepele si musel být vědom. Zastrčila jsem ji tedy do pochvy a následovala velitele. Ten mi během několika minut ukázal riftenské kasárny, jídelnu, latrínu, vězení a mou truhlici a postel. Civilní oděv jsem schovala do truhly a bojovník slíbil, že mi do zítra sežene klíč. Slušnou chvíli mi vysvětloval místní zákony, ale ty se zdály logické a podobné jako většině měst, které jsem kdy navštívila. Nakonec pronesl: „Vyděláš si 150 septimů týdně. Strážní tady pracují na směny. Teď tě čekají tři denní a pak dvě noční. Původně jsem tě chtěl postavit ke stájím, ale protože se nord, co měl dnes hlídat tržiště, opil do němoty, dám ti šanci tady ve městě. Alespoň na tebe uvidím. Teď běž na svůj post. Večer tě někdo vystřídá. Postarám se o to, aby ostatní věděli, že jsi teď jedna z nás.“ Upravil/a BardlyCowardly dne 02.01.2013 22:13



BardlyCowardly	#2 Přidané 02.01.2013 22:12
Příspěvek: 2 Založený: 01.01.13	Kapitola 3. První úplatek První hodiny práce strážného nic vzrušujícího nepřinesly. Nejprve jsem si prošla tržiště postavené do kruhu, v jehož středu se nacházela studna. Nějakých tucet trhovců nabízelo všemožné zboží, počínaje jídlem a konče oblečením. Na mém stanovišti panoval klid. Již drahnou chvíli jsem se opírala o kamennou zídku. Naslouchala jsem drbům, sledovala jsem argonianského prodejce, jak chytře tahá peníze z nějaké bohaté elfky. Z poklidu mě vytrhl pouze jeden stařík, který na mě chvilku pokřikoval: „K čemu tady jste? K ničemu! Jak tady toho podvodníka můžete nechat okrádat lidi? Zavřete ho do žaláře!“ Muž přitom prstem ukazoval na obchodníka, který prodával hromadu lektvarů. Diplomaticky jsem ho odbyla: „Pokud na toho trhovce chcete podat nějakou stížnost, pane, učiňte tak u našeho jarla.“ Starší občan si odplivl a dal mi pokoj. Během následujících hodin jsem si všimla několika překvapených pohledů a dokonce jednoho komentáře na moji osobu: „Není trochu malá na stráženého?“ Jinak se však zdálo, že s mým původem nemá nikdo větší problém. Kolem poledního několik prodejců zmizelo do blízké krčmy a na tržišti zůstalo nějakých deset lidí. Již nějakou chvíli jsem pokukovala po kovárně, z které se ozývaly pravidelné údery železného kladívka. Namířila jsem si to přímo ke kováři. Než jsem stihla cokoliv říct, nord se na mě obořil hlubokým hlasem: „Co chceš? Mám dost práce. Řekl jsem to tvým kamarádíčkům, řeknu to i tobě. Žádný peníze vám dávat nebudu!“ Můj nechápavý pohled se dobrou minutu střetával s nevlídným pohledem kováře. Prsty jsem rozvázala tenký provázek a ukázala jsem seveřanovi svůj měšec, v němž ještě cinkalo pár septimů. Nervózním hlasem jsem promluvila: „Jenom jsem si myslela, že bys mi mohl nabrousit meč? Patřím ke strážným jen pár hodin.“ Kovář si mne přísně prohlížel. Vstal z dřevěné stoličky a pokynul mi rukou, ať mu podám svou zbraň. Neváhala jsem ani chvíli a předala jsem mu tupou čepel. Muž se usmál a pronesl: „Tomuhle říkáš meč? Balimund jméno mé. Nabrousím ti meč, přestože vás strážné nemám rád. Ale jsi tu nová, tak tě možná ještě nezkazili. Kolik máš u sebe?“ V měšci jsem napočítala osmnáct septimů a sdělila tuto novinu kováři. Ten si ode mne váček s penězi vzal a pronesl: „Tak dobře, ale příště to bude stát 30 septimů. Strážným si účtuju dvojnásob.“ Na krátkou chvíli jsem zmizela do kasáren. Zakousla jsem něco k snědku a napila se studené vody. Na latrínu jsem se však neodvážila a raději jsem zamířila do temného kouta pod mostem, kam ústila riftenská stoka. Když jsem se vrátila zpět na tržiště, počet lidí se zdvojnásobil. Kovář mi předal nabroušený meč. Odvedl skutečně skvělou a práci a já se cítila o něco bezpečněji. Opět jsem se začala opírat o kamennou zídku, když jsem si všimla, jak jeden trhovec vyhlíží zpoza dřevěné budovy a mává na mě rukou. Rozhodla jsem se zjistit, co po mě ten seveřan chce. Zmizela jsem za stěnou dřevěné budovy, v jejímž stínu se opíral muž ve středním věku. Hlavu mu pokrývaly hnědé vlasy, obličej zdobil knírek a z jeho očí vyzařovala prohnanost. Muž opatrně vykoukl na ulici, jestli nás nikdo nevidí a pak ke mně promluvil: „Jsi tady nová, co děvče? Já jsem Brynjolf.“ Než jsem se stihla představit, tajemný obchodník pokračoval: „Podívej se, většina strážných na tebe bude dost naštvaná. Však víš, nováček dostane na starost trh hned první den? Trochu jsem se optal a tví spolubojovníci si myslí, že jsi kapitánův špicl. Asi se tě budou chtít brzy zbavit.“ Nevěděl jsem, co muži odpovědět. Z přemýšlení mě rychle vytrhla jeho ruka, která mě chytla za rameno. Toto gesto Brynjolf doprovodil slovy: „Já si myslím, že bys sem mohla ale dobře zapadnout, děvče. Možná bychom si mohli pomoci navzájem, nemyslíš? Podívej se támhle.“ Muž vykročil ze stínu a krátce ukázal na jednoho z prodavačů. Pak se opět opřel o dřevěnou stěnu a pokračoval: „Vidíš toho temného elfa? Jmenuje se Brand-Šei. Pořád prodává pod cenou, čímž namíchl ostatní slušné obchodníky. Elf bláznivá nechce přistoupit na dohodu. Potřebujeme, aby zmizel, ale nejsme přece žádní vrazi, že ne děvče? Pár měsíců v Riftenské žaláři je naše řešení.“ Brynjolf vytáhl ze svého oděvu měšec se zlatými a zachrastil mi jím před očima. Přitom ještě dodal: „Za chvíli ti dám signál a ty Brand-Šeie zatkneš, protože jsi ho viděla ukrást prsten ze stánku, který patří obchodníkovi se šperky, Madesimu. Ukradený prsten najdeš v levé kapse Brand-Šeie. Odměnou ti bude těchhle sto septimů a také se za tebe přimluvím u ostatních strážných.“ Muž se široce usmál. Nevěděla jsem, co mám dělat. Poslední septim jsem nechala u kováře. Jsem ve městě teprve den a už jsem si znepřátelila strážné. Neřekla jsem ani slovo a vzala jsem si od muže váček s penězi. Brynjolf odešel zpět ke svému obchůdku a já věděla, že jsem s ním uzavřela dohodu. Vrátila jsem se na tržiště a sledovala, co se kde šustne. Po chvilce začal Brynjolf halekat na všechny strany: „Kupte si Brynjolfův léčivý lektvar. Slepým vrátí zrak, hluchým sluch. Vyléčí chromého muže i koně.“ Jak obchodník pokračoval, seběhlo se k jeho obchůdku celé tržiště. Někteří jen zaujatě zírali, jiní skepticky kroutili hlavou. Brynjolfovo vystoupení trvalo několik minut. Když skončilo, trhovci se začali vracet ke svým stánkům. Přísahala bych, že v tu chvíli na mne muž s knírkem mrkl. Namířila jsem si to přímo k temnému elfovi a pokřikla na něj: „Hej, ty! Možná nejsem tak vysoká jako jiní strážci, ale nejsem slepá! Cos to dělal u toho stánku se šperky? A nezkoušej mi lhát!“ Brzy na nás mířily pohledy snad celého tržiště. Elfí obchodník ze sebe vystrašené vyhrkl: „Já…co…já nic nevzal.“ Pokračovala jsem ve své roli. Levou rukou jsem chytla trhovce pevně za ruku a pravým loktem jsem ho natlačila na jeho vlastní stánek. Začala jsem mu prohledávat kapsy a přitom jsem hlasitě pokřikovala: „Vím, co jsem viděla, elfe! Pokud nemáš, co skrývat, tak proč se vzpíráš? Aha, a co je tohle, ty zloději?!“ Jako poslední si mé prsty vybraly prodejcovu levou kapsu. Na krátkou chvíli mě napadlo, že na mne Brynjolf mohl ušít nějakou boudu. Ulevilo se mi tedy, když jsem nahmatala studený předmět. Z Brand-Šeiova oděvu jsem vytáhla stříbrný prsten s velkým červeným rubínem. Ten na chvíli ozářil snad celý trh. Uslyšela jsem i argonianský pokřik: „To je můj prsten, Brand-Šei! Ty proklatý špičatý ucho!“ Vnitřně jsem si vydechla, když přihlížející začali ukazovat neslušná gesta směrem k elfovi a pokřikovat na něj. Obchodník se nijak nebránil. Jen se smutně zahleděl do země. Vítězně jsem pronesla: „Ve jménu jarla Laily Zákonodárkyně tě zatýkám, elfe.“ Ani na vteřinu jsem toho chudáka nepustila. Pevně jsem svírala jeho paži celou cestu k Mlžné tvrzi.

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Kde je sirotcinec v Riftenu	Skyrim - dotazy, návody,..	2	19.09.2016 15:55
Ebenitový důl u Riftenu	Archív zodpovězených dotazů	12	10.07.2013 07:54
Puč v Riftenu?	Skyrim - obecně	24	19.02.2013 10:40